Západní svět je uprostřed hospodářské krize, rozsahem podobné ropnému šoku z roku 1973, píše Phillip Blond v deníku Independent. To, čeho jsme svědky, není ničím jiným než rozkladem neoliberalismu - dominantního hospodářského a ekonomického modelu posledních třiceti let.

K rozkladu trhů, inspirovaných anglosaským modelem, došlo především v důsledku součinnosti dvou tendencí "volného trhu": spekulantství a monopolního kapitalismu. Navzdory tomu, co se obyčejně usuzuje, pokud není volný trh podřízen občanské regulaci, přerozdělování kapitálu a neustálým intervencím, vždycky projevuje tendenci k monopolizaci.

Domnívám se, že k pochopení událostí ve světě je klíčové vědět, že USA jsou řízeny a ovládány soukromou bankou FED. Federal Reserve Board není - bez ohledu na svůj název, ani federální, ani rezervní, ani správní rada. Je to kartel 16 soukromých bank. Dolary (stejně jako ostatní peníze na světě) nejsou kryté zlatem, USA jsou nejzadluženější stát na světě s prakticky nesplatitelným státním dluhem. Administrativa USA vybírá od lidí federální daň, která není v souladu s ústavou, píše čtenář, který se představil jako Robert Čuma .

K tomu: Tibor Vaško: Financializace před globalizací? ZDE

Máte --li nemocné dítě, v tomto státě nemáte vůbec na růžích ustláno. Lednem 2007 začalo velké škrtání v pomoci rodinám chronicky nemocných dětí.

Píši-li chronicky nemocných, myslím tím děti zdravotně či mentálně postižené, s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, který vyžaduje celodenní péči druhé osoby.

Finanční krize bankovního systému nespadla z nebe. Příčinou všeho byli manažeři bank, kteří vytvořili motivační systém pro "rat-racers" (zaměstnance jako krysy běžící = bezohledné kariéristy). Šlo o to, přimět lidi bez jakékoliv zdrženlivosti a s co největší agresivitou snažit se vydělávat stále víc a víc...

K tomu: Lekce tržní ekonomiky ZDE

Důkazy o lhaní pana premiéra Mirka Topolánka v parlamentě ZDE ZDE

Dobrý den, dovolte malou poznámku k článku Mgr. Bartošové, píše Pavel Drs.

U mluvčí vlády bych předpokládal určitou jazykovou úroveň, pan Topolánek si ale zřejmě vybírá své mluvčí osobně.

Průměrně vzdělaný člověk zná rozdíl mezi standartou (=prapor) a standardem (=norma). Z uvedené věty článku bych usuzoval, že premiér s vládní mluvčí rozjařeně šlapali po vlajkové výzdobě hospody.

Mluvčí vlády by si měla zopakovat gramatiku, případně se vyhnout cizím výrazům, u kterých si není jistá jejich přesným významem.

Může ji ale uklidnit, že větší ostudu si většinou působí členové vlády, v čele se svým předsedou, sami.

Je nesmírně nebezpečné, že tak hloupý člověk, jako je Mirek Topolánek, vystupuje jménem České republiky na mezinárodním fóru. Nedokáže kompetentně jednat se zahraničními partnery a smlouvy, které uzavře například s Američany, budou pro ČR zřejmě drasticky nevýhodné.

Už jsme v tomto listě psali o tom, jak americká strana vycítila, že vláda České republiky je Achillovou patou Evropské unie a že se právě prostřednictvím Topolánkovy nekompetentnosti a úslužnosti vůči Spojeným státům mohou do Evropy vlámat svými nehoráznými požadavky na přístup k českým (a posléze evropským databázím obsahujícím soukromé údaje o občanech) i svými tzv. "bezpečnostními opatřeními".

K tomu: "ČR se stává klackem, jímž budou USA bít Evropskou unii" ZDE

To commemorate the 60th anniversary of the imposition of communism in Czechoslovakia and the 40th anniversary of the Prague Spring a conference, hosted by the Department of Central and East European Studies in conjunction with the wider CRCEES network, will be held at the University of Glasgow on 03 - 04 April 2008 to reflect upon the impact of these momentous events on Czech and Slovak society, culture and politics. The conference will address new perspectives on these historical events and how they are remembered, reflect on their international significance and challenge the myths which have grown up around them.

Key Speakers:

Further details ZDE

Nová francouzsko-britská osa podle Nicolase Sarcozyho je jedním z témat zaměstnávajících francouzské sdělovací prostředky. V komentářích, z nichž jsou některé psány s ironií a sarkasmem, ale schází to, čemu my u nás říkáme evropský rozměr. Pro Francouze jsou Sarkozyho námluvy v Londýně věc možná kuriózní, nicméně, alespoň zatím, ryze francouzská. To, že nový prezident zároveň boří základní pilíř Evropské unie, jímž je spojenectví francouzsko-německé, to zůstává na okraji pozornosti.

Podepsal jsem petici "Nechci radar" a senátor pan Karel Tejnora mi poslal tento standardní dopis, konstatuje Jan Peterka:

Jan Peterka senátoru Tejnorovi odpovídá:

Čínští zaměstnanci měli tradičně minimální odborová práva, avšak Čína, země, kde jsou stávky zakázány, se nyní stává stávkovým centrem světa. O úsilí 300 milionů pracovních sil, jejichž levná práce je motorem současné čínské ekonomiky, vybojovat si právo na stávku informovala ve středu večer reportáž televize BBC v pořadu Newsnight. Čínští zaměstnanci se nyní vážně ucházejí o svá odborová práva a někteří z nich se stávají proto terčem fyzických útoků.

V letošním březnu uplyne sedmdesát let od smrti literárního historika, kritika, divadelníka a překladatele Otokara Fischera. Úctyhodné pensum práce, které tento autor zanechal české kultuře a jímž otevřel nové cesty na poli literárněvědném, komparatistickém, překladatelském a dramaturgickém, se však k současnému čtenáři dostane jen výjimečně.

V úterý 25.3.2008 se stejných šest lidí, kteří se pokoušeli vstoupit na území Rumunska před několika dny a byl jim rumunskou policií zakázán přechod rumunské hranice , znovu pokusilo přejít hranice. Tentokrát bez materiálů o NATO a dalších antimilitaristických materiálů (podle zástupce pohraniční policie). Po dvou hodinách opětovného prohledávání je policie násilně znovu deportovala, přestože neměla zákonný důvod to udělat. Je to snad v Rumunsku překvapením?

Nicméně deportace kvůli politickému přesvědčení anebo letákům nejsou jen na rumunských hranicích. V pondělí 24. 3. 2008 bylo dvěma německým turistkám, které byly předtím zadrženy na rumunské hranici, zakázáno opustit Bulharsko.

Po rozhodnutí vrátit se zpět do Německa nasedly do turistického autobusu, směřujícího do Německa. Na srbské hranici byli vytaženy z autobusu a poslány zpět do Bulharska, píše čtenář Karel Omastek.

Informace premiéra o výsledcích jeho cesty do Spojených států mě neuspokojila. Nejen kvůli přímému vyznamenání jednoho z bratří Mašínů jeho osobní medailí. Jako osoba má jistě právo ocenit kohokoli, ale jako premiér této země by měl dbát na názor většiny obyvatel, jimž způsob, jakým bojovali proti režimu v padesátých letech, nevyhovuje a kteří stále ještě hodnotí a budou hodnotit jejich činy jako zločinné a kruté vraždy nevinného obyvatelstva.

Proto jsem se v Poslanecké sněmovně zeptal premiéra Topolánka, zda svoji vstřícnost k americkým požadavkům na postavení radaru, tedy americké základny, v Brdech projednal s polským premiérem Tuskem anebo šlo o jeho vlastní iniciativu, případně o iniciativu české vlády.

Ačkoli jsem podobně jako Štěpán Kotrba spíše zastáncem republiky než konstituční monarchie či jiných forem vlády (a to zejména z toho důvodu, že česká historická zkušenost je zcela jiná než např. britská či švédská - nebo jinak: vůbec si nedovedu představit něco jako "český král") a i když jsem, opět podobně jako Kotrba, vřelým příznivcem odluky církve a státu, nemyslím, že lze dělat rovnítko mezi sekularizovanou společností a odlukou či republikánstvím.

Přijde skin do romské hospody, postaví se k výčepu, na tričku má nápis Nesnáším Romy ze tří důvodů. Co to má znamenat, zeptá se jeden. První důvod je, že neumíte číst, odpoví skin. Cos to řekl, ptá se výhružně jiný. Druhý je, že nerozumíte česky. Další se na skina žene s nožem. A třetí, že taháte kudličky tam, kde se bude střílet.

Dobrý vtip, stručný, s překvapivou přímočarou gradací a dotaženou pointou. Krystalicky vyjadřuje základní vzorce představ gádžské většiny o vztazích s romskou menšinou. Vzorec arogance, s níž si bílý skin může beztrestně dovolit desavuovat Romy uprostřed jejím teritoria, vzorec nadřazenosti, která mu nad nimi v každém okamžiku poskytuje spolehlivý náskok, vzorec civilizační převahy, vyjádřený účinnější výzbrojí, vzorec ubezpečující, neboť Romům v závěru nezbývá, než svou podřízenou roli uznat, konečně i vzorec hodnotový, podle něhož má ponižování lidské důstojnosti pro české gádže hodnotu kratochvilnou – lepší interpretaci alespoň nenabízí.

Bývalý prezident pan Václav Havel v obsáhlém rozhovoru v ČT s panem Moravcem opět obhajoval umístění U.S. radaru v Brdech. Přitom použil opakovaně argumentů, k nimž bych se rád vyjádřil, i když jsem tak již učinil. První jeho argument bych vyřídil na úvod a krátce. Pan Havel znovu říkal, že ti, co nyní protestují proti radaru, mlčeli k přítomnosti sovětských vojsk. To je buď omyl nebo vědomá lež.

Nebudu zde argumentovat svou osobou, jejíž život byl protestem proti sovětské okupaci poznamenán do té míry, že protest proti U.S. radaru je jen logickým pokračováním, chcete-li, názorovou konzistencí.

Svým postojem jsem strhnul ve svém okolí dost lidí, za jejichž osud jsem se pak cítil spoluodpovědný. Mně bylo třiadvacet a musel bych si naplivat do tváře, kdybych jednal jinak. Jenže ti ostatní byli tátové od rodin, jejichž děti se pak za jejich postoj třeba nedostaly do školy.

Tito obyčejní lidé, kterých bylo hodně, možná statisíce, jak říká Havel, nesli následky svých postojů, které nikdy neodvolali, tiše a hrdě až do listopadu 1989 a pak přišli na náměstí se svobodně vyjádřit i k přítomnosti cizích vojsk. O jejich skromném hrdinství se nepíší romány a nemluví se o nich v pražských kavárnách. Ale ať se o ně nikdo alespoň neotírá.

Andrej Bažant napsal přednedávnem v reakci na chystaný proces se skupinou Ztohoven článek "Plastici dneška?" , v němž české výtvarníky přirovnal k legendární undergroundové kapele (nejen) sedmdesátých let. Byl to trochu kýč -- a ocenění Národní galerií a ČEZem i včerejší osvobozující rozsudek signalizují, že tudy hranice tolerance českého establišmentu nevedou. Ztohoven si svou svěží akcí určitě zasloužili sympatie a podporu, ne už ale podobný typ přehrávání a dramatizace. Máme-li už sáhnout k podobným (vždy zavádějícím, ale někdy také něco objasňujícím paralelám), řekněme rovnou: Zajímal-li někoho soudní proces s undergroundem dneška, měl se přijít o necelý týden dříve podívat na soud s mládežnickou komunistickou organizací. Tam by spatřil to, co naše společnost opravdu vylučuje a nechce přijmout. Tam by viděl represivní diskurz v akci. A ovšem, tam by viděl i opravdový současný underground, byť zbavený romantické idealizace. Spatřil by rovněž, jak moc jsme znormalizovaní.

Rádio Wave je tu teprve dva roky, a celou dobu jeho vysílání se vedou spory o to, zda splňuje nároky kladené na veřejnoprávní médium. Mezi mladými má velký počet zastánců a stále více se svým obsahem blíží přívlastku alternativní.

Analytik se od rešeršisty liší v tom, že z veřejně známých zdrojů činí závěry, na které se ostatní bojí i pomyslet. Chápu Jana Čulíka, a rozumím jeho zděšení. Jeho Svatost 14. dalajláma agentem? Co by tomu řekli lidi? Protože fakta nejsou ideologicky determinované konstrukce, u kterých teorie ohýbá realitu až na mez prasknutí, je těžké jim vzdorovat, i když srdce chce. Konstrukce, u kterých se propagandisté a jiní spindoktoři modlí, aby se lidem nevrátila paměť, zdravý rozum a bystrý úsudek - a nevyhnali je holí, mají jednu špatnou vlastnost. Nesouhlasí s realitou. Dalajláma BYL agentem CIA, stejně jako mnozí čeští sametoví politici. Neřídilo ho svědomí a pokora před bohem, ale geostrategický zájem USA o monitorování čínských (v případě Tibetu) či ruských v případě českých Brd) jaderných zařízení, v případě některých českých disidentů a posametových politiků snaha o rozbití systému bipolárního světa a nahrazení americkou supervelmocenskou unipolaritou - třeba Projektem pro nové, americké století. Proč by jinak tento dokument podepisovali někteří čeští politici a "intelektuálové"?

Vedly a vedou se spory o to, zda je koláž umění. Existovaly, ba posud jsou diskuze, přináleží-li ke kumštu fotografie. Paradoxně univerzitní učitelé starých výtvarných technik apologeticky rozprávějí o přežívající nosnosti tradiční kresby a malby, pravěkých objevů, z nichž se vyvinulo písemnictví. Nihilisticky potom padají slova o tom, že umění je mrtvý, překonaný jev. Blouznění v kruhu. Nevidím to tak zle, ačkolivěk na kvintlík stejný diskurz zaměstnává každého člena rodiny humanitních věd. Jejich převyprávění nové generaci jim pravidelně zachraňuje existenci. Čili je to záležitost reprodukce genů. A zájmů a lhostejnosti.

Váš článek "Boj za svobodu není nelegitimní..." považuji za seriózní a přínosný, ale mám problém s "dobře vyresearchovanými" - nechci být hnidopich, ale tuto Czenglish bych od univerzitního profesora neočekával...

"Pacifističtí Češi" - ale také vypalovali kvelby a dělali věci nepěkné, překvapivě solidárně v jednom šiku se zemskými Němci lidem náboženství izraelitského, a když už těch tu zbylo málo, tak v "obnovené demokracii" pořádali pro německé civilisty např. "endurance" pochody Brno - Rakousy a adrenalinový jumping z mostu do řeky a nějaký ten paintball také...

Jo, a můj dědeček, protektorátní četník, mně u pošty v Jindřišské ulici v Praze vždy ukazoval místo, kde pověsil na kandelábr český mob r. 1945 Švýcara od Červeného kříže - mluvil německy. Dědeček s kolegou neměli vůbec šanci tomu zabránit, píše Julius Benadík, který podotýká: "Jsem Čech".

V létě 1992 jsem byl na prvé misi OBSE v Kosovu. Vedl ji kanadský velvyslanec David Peel a mimo mne a jednoho pracovníka sekretariátu OBSE byli všichni členové mise vojenští experti, většinou ze zemí NATO. Zadáním mise bylo zjištění, zda Srbové neposilují policejní a vojenské síly v Kosovu. K tomu jsme měli dostatek možností i poskytnutých prostředků provést důkladné celoprostorové prověření, ale i možnost rozhovorů s osobami, které mohly podat relevantní informace. Srbové i ostatní strany a osoby, které jsme kontaktovali, byli velmi vstřícní a plně spolupracovali, a to včetně kosovských Albánců. O misi byla zpracována podrobná zpráva za trochu zvláštních až dramatických okolností. O tom ale níže. Cesta trvala asi 2 týdny.

Komentář k výše uvedenému dokumentu.

Dr. Ibrahim Rugova, charismatický vůdce a nově zvolený prezident Kosova již v počátku devadesátých let, to je v období, kdy byl přerušen jakýkoliv kontakt ze strany kosovských Albánců s vládou v Bělehradu, si byl vědom hledání nutného kompromisu. Proto požádal československého zástupce (spolu s kanadským velvyslancem při OBSE) o důvěrné zprostředkování jednání se Srby. Toto jednání bylo československou stranou odmítnuto (Havel, Schwarzenberg, Vondra - poradci, Ruml -- ministr vnitra a Černý s Půčikem -- šéf a zástupce čs. rozvědky). Jak později bylo vysvětleno, na základě zásahu německé strany.

Mám problémy s dobře vyresearchovanými články Štěpána Kotrby, poukazujícími na to, že veškerá hnutí za svobodu jsou faleš a klam jen proto, že jich "strategicky zneužívají Spojené státy".

Navzdory excesům za vlády současného, nyní dosluhujícího, amerického prezidenta George Bushe, jsou Spojené státy pluralitní, demokratickou společností, v jejímž veřejném diskursu se svářejí nejrůznější protikladné názory vynikajících elit. Toto je za normální situace korektivem touhy sobeckých jednotlivců i korporací po moci. Ať se nám Spojené státy jakkoliv nelíbí, moc je tam podřízena zákonem, sdělovacími prostředky i opozicí daleko tvrdší veřejné kontrole než v Číně (která je uprostřed procesu složitého, rozporuplného a často velmi krutého procesu směrem k modernizaci) nebo v Rusku (kde probíhá obdobný proces směrem k modernizaci, méně překotně, a tedy do jisté míry méně krutě).

BL v poslední době uveřejnily několik materiálů, k nimž by se měli čtenáři trpělivě vracet.

Na předním místě je třeba zmínit Topolánkův projev k výročí nezdařeného pokusu pravice rozvrátit v roce 1948 vládu, která se jim nelíbila. Ani v době, kdy představitelé české politiky trpí cimrmanovským únikem mozkových buněk do pohlavních žláz, nelze totiž zavrhovat vše, co říkají.

Albert Lecher: Mit Mark Twain durch Europa. Samuel Langhorne Clemens in der Alten Welt (1891 -- 1899 und 1903 -- 1904). Books on Demand, Norderstedt 2007, ISBN 978-3-8334-8316-5, stran 276. CHF 49,90, S dokumentární obrazovou přílohou.

V roce 2006 jsme v Britských listech upozornili na knihu švýcarského badatele Alberta Lechera -- Mark Twain entdeckt Europa m.j. proto, že tento americký spisovatel několikrát navštívil také naši zemi a Albert Lecher nám v ní představil Švýcarsko 80. let 19. století, těsně před vypuknutím turistického boomu. Na samém konci roku 2007 vyšel po tomto prvním dílu svazek druhý; metodologicky se v něm opět komentují následující Twainovy evropské cesty a pobyty, avšak těžiště nyní leží trochu jinde než v sociálních a technických reáliích -- ač ani ty zde nechybí (např. připomínka celoevropského skandálu týkajícího se pracovních a zdravotních podmínek ve švédské továrně na zápalky).

Vše souvisí se vším a vždy jde jen o to najít a rozkrýt tu souvislost, kterou protékají společné informace a přečíst, co je na obalu. Vždy jde o to, do jaké míry jde o přání a do jaké míry jde o pochopení. Nepřeju si žádné souvislosti mezi omezeností showbusinessu a omezeností politiky, udělování zlatých sošek na podporu revitalizace hollywoodského "těžkého" průmyslu však indikuje schopnost vlastního sebeurčení v jiných otázkách do té míry, že nelze nechápat spojení těchto nádob. Jinými slovy, když chudá česká dívka dostane Oskara a když česká vláda "dojedná" umístění prvku planetárního militantně mocenského systému na českém území, má to významného společenského jmenovatele: neschopnost sebedefinice bez posvěcení nějaké "vyšší" autority.

USA a SSSR během studené války nashromáždily jaderný arzenál, dostačující ke zničení civilizace a celé biosféry. Od 80. let probíhají složitá jednání, která umožnila výrazně snížit počet strategických zbraní ve světě. Americká snaha o vybudování protiraketové obrany, jejíž součástí má být i radar v Brdech, maří výsledky odzbrojovacího procesu. Strana zelených by proto měla z principiálních důvodů základnu odmítnout. Pokud tak Zelení učiní, riskují krátkodobé oslabení své pozice ve vysoké politice. Jestli základnu podpoří, ztratí strana voliče a v příštích parlamentních volbách se Zelení nedostanou do Poslanecké sněmovny. Ať už se Zelení rozhodnou jakkoli, za ztráty potrestají svého předsedu. Martin Bursík osobně by tedy měl hlasovat v souladu se svým svědomím, bude potom lépe snášet svůj neradostný osud.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. V anketě letos na jaře odpovědělo během několika málo dnů více než 5000 čtenářů. Finančně však na provoz listu přispívá jen něco málo nad 100 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře. Nedokáže to česká komunita? Jsou finanční prostředky skutečně k dispozici jen pro cílenou politickou manipulaci, a chce-li list prosazovat svobodnou linii, padni komu padni, národ se pro její podporu nevzchopí?

V únoru 2008 přispělo celkem 161 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 59 236.86 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 29.2.2008 částku 288 237.81Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 940.56 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely.