Vždyť je to jedno, když nevolí zrovna mě, že? Když se dnes dívám na lidi, kteří zcela nepochybně zvolili své předsedy a poslouchám jejich vyjádření k jejich osobám nebo počinům, tak se nemohu ubránit dojmu, že neslyším žádné slovo apriorní obrany, ale spíše opatrná slovíčka na téma - není kouře bez ohně, to se musíte zeptat pana předsedy, no to víte, kdyby to bylo na mně...atd. atd. Ti lidé jako kdyby snad ani v žádné straně nebyli a nikoho nevolili. Dověraj, no pravěraj - toto pravidlo kádrovaček už dnes nikdo v politických stranách nezná a nebo nerespektuje. Vždyť by stačily elementární kroky kolektivního orgánu před volbou, kroky v duchu zásady respektování vlastní volby, trocha sebeúcty a loajality k tomu, kdo si musí jako první nést kůži na trh, abych si já mohl jezdit (jako poslanec) zadarmo MHD... A nemuselo by docházet k trapnostem, kterých jsme ve vztahu k předsedům různých politických stran svědky takřka každodenně. A to nechci psát o tom, že je všeobecně známo, že ty nejbrizantnější informace pro sdělovací prostředky pocházejí takřka s železnou pravidelností z vlastního hnízda předsedova... A nemusí to být vždycky jenom sekretářka. Nezbývá než kádrovat, kádrovat, kádrovat. Včetně strýčků, neb i takový strýc Vik umí politikovi zavařit.

Nemohu si při této příležitosti nevzpomenout na příběh z konce let sedmdesátých, kdy jeden můj přítel trávil zaslouženou dovolenou v Bulharsku a vedle něho ve zvláštním areálu za zdí užívalo odpočinku několik tehdejších významných soudruhů s  rodinami. Dnes bychom řekli v resortu, ale tehdy bylo toto slovo vyhrazeno jako synonymum pro ministerstvo a jím spravovaný pašalík. Můj přítel byl po několika dnech opatrné komunikace uznán hodným stolu páně soudruhova a byl pozván na večeři. Po několika vodkách a rakijích se rozproudila vzpomínková debata na téma Sášenka Dubček. Soudruzi se předháněli v hanění bývalého soukmenovce, působícího tehdy někde v lesním podniku u Bratislavy a vzájemně se utvrzovali v tom, jaký že to byl ... „Tak proč jste ho teda volili...,soudruzi ?!?“, zeptal se můj přítel nevinně a spontánně, rovněž posílen alkoholem. Přítel byl vyhnán nejen od stolu soudruhova, samozřejmě i z funkce, ale málem i ze strany a dokonce musel na pár let opustit Československo, což byla sice jeho profese, ale jak říkají západní Slované: „Was ist zu viel, das ist zu viel.“

A tak v duchu toho, co nám říkával před léty dvaceti soudruh Indra.: „To se vám to říká pravda, kluci, když už se za ni nevěší..., coo?!?“, dovolím si po letech třiceti ve vší slušnosti tu přítelovu otázku tiše a střízlivý zopakovat: „Tak proč jste ho teda volili..., bratři?!?“

Tedy doufám, že se ještě nevěší...