26. 3. 2008
Různost názorů a "určité meze" zbožštění kočekreplika k příspěvku čtenářky Elišky Svobodové "Že si lidé neumějí něco posvátného vysvětlit, neznamená, že to neexistuje", reagující na příspěvek čtenáře Jana Kadubce "Ptákoviny jako fundament civilizace" Neumím si vysvětlit božskou moc bohyně Bastet. Existuje proto? Prohlášení kočky za svaté zvíře - vtělení dávné egyptské bohyně nějakou sektou uctívaček koček je předpokladem k tomu, abychom byli donuceni psát slovo Kočka s velkým K, strkat mléko za dveře a špižírnu vydat všanc myším, aby měli kočky přirozený zdroj potravy. A útulky pro osiřelé kočičí babičky včetně ošetřovatelek financovat z veřejných zdrojů. Až tam může zajít představa o tabu, vážící se k uznání jakéhokoliv náboženství. Představa, že média budou respektovat tabu jednotlivých věrouk a podporovat jejich asertivitu v přesvědčování o "jejich jediné osvícené pravdě", kterou ostatní nevidí, i když existuje, je směšná. |
Ano, křesťané stejně jako muslimové či vyznavači koček jako převtělené feminní bohyně Bastet mají právo vyznávat svou víru. To je právo soukromé, osobnostní. Stát a veřejný prostor však jsou sekulární, neboť základní ideou republiky je rovnost občanů nikoliv hierarchie božích království. Právo veřejné vypadá jinak. Sekularita znamená ukončení procesu vynětí statku (v tomto případě veřejného života - v dalších významech názorů, mravů, společenských forem, ale i věcí či osob a jejich vztahů) z područí náboženské vrchnosti. Bez-božnost společnosti je základem republikánství, občanskosti. Česko je zemí bez-božnou. Je republikou v tradičním francouzském duchu. Princip sekularity byl uzákoněn za 3. francouzské republiky v roce 1905 normou o odluce státu a církve. K té směřuje dnes i Česko. Nedávný francouzský státní zákaz nošení "zjevných náboženských symbolů" (symbol ostensible) , lidově přezdívaný "šátkový", odkazuje na ostentativnost (ostentatoire) a tím všechna náboženství a jejich symboly i tabu odkazuje také do sféry soukromí. Podobné úpravy nás čekají také - namísto stamiliardových restitucí majetku dnes už mnohdy neexistujících nebo extrémně minoritních církví a náboženských společností. Například výuka jakéhokoliv náboženství nemá co dělat ve školách s veřejnou podporou. Neúcta k fetišům, "desakralizace" a zpochybňování platnosti jakýchkoliv apriorních tezí patří k přirozené roli médií - diskuze v otevřeném, veřejném a sekulárním prostoru. Prostoru, kterému "není nic svaté". Ani "kostel", ani "radnice", ani "panovníkův hrad". Menšiny, které vyznávají jiné hodnoty či se chovají dle jiných vzorců než "většinová" společnost, musí počítat s normami, které tato většina uzákonila. Všichni jsou si rovni v tom, že úcta či respekt nejsou povinné a vymožitelné nad rámec těchto zákonů. Svoboda pak tkví v tom, že si každý může vybrat, která média číst chce a která ne. K rozštěpení společnosti podle náboženského klíče dochází, pokud apriorní výroky jednoho náboženství se stanou nekritizovatelnými, nezesměšnitelnými, mnohdy kriticky neuchopitelnými. Týká se to Krista stejně, jako Mohameda, anebo té božské kočky Bastet. 95 procent této společnosti nepraktikuje žádnou víru stejně jako 95% nejsou členy žádné politické strany. A to jsou jediná fakta, která tato redakce respektuje. V sekulárním veřejném prostoru žádný "vyšší zákon" , ani "mystérium Golgoty" neplatí. |