Musíme se vzchopit, vydat se opět na cestu, protože přišla kapitalistická revoluce, která nastolila kapitalistický řád, obecně označovaný jako globalizace. Tu musíme pochopit v jejím pravém smyslu. Je to sice hnutí modernizace na globální úrovni, ale současně je to reakční hnutí, které žene civilizaci zpět. Projevuje se formou konfliktů a válek. Po několika desetiletích jsou války ve světě opět běžným jevem. Lidé v Evropě se začínají bát o svou bezpečnost, jsou úzkostliví. Stát to využívá k tomu, aby stále více ovládal životy lidí.

Musíme požadovat odzbrojení. Je to naše povinnost vůči civilizaci. Musíme bojovat s omezeními na trhu práce, a dát tím šanci budoucím generacím. Naši nepřátelé jsou nebezpeční a silní a nesmíme je podceňovat. Společnost dospěla téměř do fáze totalitárního kapitalismu. Tito despotičtí kapitalisté se snaží pohlcovat svým kapitalismem všechno, všechny aspekty života lidí. Podle nich bych by mělo všechno probíhat podle kapitalismu. Nejen na pracovištích, v továrnách, podnicích, ale obecně v životech lidí. Kapitalismus dává přednost agresivnímu soutěžení. Žene dopředu globalizaci, ale na druhou stranu civilizace jde zpět. Vše závisí na kapitalistickém systému akumulace bohatství.

Úspěchy sociálního hnutí, vydobyté po skončení éry nacismu, pozbývají důležitosti. Čelíme modernímu paradoxu: Svět a národy ctí potřebu Evropy, ale Evropa na druhé straně v té podobě, jakou nyní má, upírá lidem jejich přání a potřeby. Evropa není schopná se asertivně prosadit vůči USA. Ani demokratický a společenský kompromis, který si Evropa vybudovala, již neobstojí a bortí se. Potřebujeme, aby Evropa čelila novým výzvám, úkolům, jinak budou přetrvávat konflikty a budou bránit pokroku.

Myslím si, že tento kongres by měl vzdát čest lidem, kteří se před 40 lety snažili dát lidem naději. Měli bychom doufat, že naděje opět přijde spolu s novými výzvami. Měli bychom se snažit přetlumočit utrpení lidí, jejich tužby a očekávání do podoby strategie našeho h nutí. Jinak bude naše hnutí a naše veškeré naše snahy časem zmařeny. Nakonec bychom mohli zmizet z politické a společenské mapy. Neměli bychom předbíhat, ale měli bychom být hrdi na to, že jsme si vybrali tu správnou cestu. Ale to nestačí. Potřebujeme skokovou změnu vpřed. Doposud jsme se na ni připravovali. Nyní se musíme odrazit a skočit! Třídní konflikt probíhá na celosvětové, mezinárodní i evropské úrovni. Evropská levice se profilovala jako hnutí, které nabídlo alternativu převládajícímu kapitalistickému řádu. Musíme se vrátit na své pozice v politické aréně. Pochopili jsme, že evropská levice nemůže vzniknout na platformě nějaké identity nebo ideologie. Musí to být na platformě sociální a mírové Evropy.

Máme hodně za sebou. Dosáhli jsme dílčích úspěchů, známe se, dělíme se o zkušenosti, učíme se jeden od druhého. A naše organizace není totalitární, vítá diverzitu, vítá různé názory i zkušenosti. Podporujeme různé politické iniciativy, např. boj našich francouzských soudruhů proti evropské ústavě. Také jsme podporovali německé soudruhy při hledání jejich politické levicové subjektivity. Experimentovali jsme v boji proti balkánské direktivě. Nemůžeme pokračovat starým způsobem. Musíme najít novou, kvalitativně jinou lepší cestu a to ze dvou důvodů: Máme za sebou již nějaké zkušenosti, ale musíme se přiznat i své chyby své slabiny.

Nepodařilo se nám zatím se celoevropsky sjednotit, jednotně postupovat, i přestože jednotlivé evropské vlády útočí na různá společenská témata, např. na sociální zabezpečení. Nikdy jsme nebyli schopni se sjednotit a těmto útokům čelit. Za posledních pět let pracující v Itálii ztratili ročně zhruba 2000 eur své kupní síly. Podobné to je i v ostatních evropských zemích, a přesto jsme nebyli schopni se sjednotit a něco proti tomu udělat. Trh práce, stabilita zaměstnání, to jsou oblasti, jejichž problémy vnímáme.

Nová forma zaměstnávání a tvorba pracovních míst jsou pro nás obrovským úkolem. Nesmíme k tomu přistupovat s starým způsobem. Nemůžeme to pojímat optikou bývalých hnutí práce nebo sociálně demokratického hnutí. Nejde jen o distribuci bohatství. Jde o mnohem víc. Práce nyní souvisí s právy pohlaví, s občanskými právy apod.

V některých oblastech se zdá, že jdeme výrazně zpět, až do 19. století. Marx popisoval, jak proletariát a pracující byli zneužíváni jako vojáci práce. novodobí kapitalisté zneužívají zejména migranty, pošlapávají jejich práva a tak dále. To platí nyní stejně tehdy. Nesmíme dovolit, aby tato situace pokračovala. V Portugalsku například vyšlo do ulic 200 000 lidí -- a Portugalsko je malá zemička, má 2 miliony obyvatel. V Římě vyšel 20. října do ulic milion lidí, demonstrovali zejména mladí proti omezením v zaměstnanosti. Bouřili se francouzští studenti, jimž se podařilo prosadit nároky vůči legislativě; nyní je následují dopravci. Hnutí se jasně projevují. Lidé chodí do ulic, demonstrují, ale úspěchy přiměřené těmto snahám se zatím nedostavují. A pokud se nedostaví ani v budoucnosti, situace by se mohla obrátit proti nám a vedla by ke ztrátě důvěry. Všichni máme svůj boj, ale procházíme i politickou krizí. Je dobré, když lidé jednají, mobilizují se. Na druhé straně ale neoliberální sociální politika prostupuje naší společností.

Nemyslím si, že sociální demokracie, odbory nebo liberální hnutí mohou nabídnout Evropě dobrou alternativu. Dominantní kultura těchto politických uskupeních stojí na popírání akutního a vyhroceného charakteru, souboje mezi pracujícími a kapitalismem. Neměli by jsme příliš ideologizovat , ale musíme si karty vyložit jasně na stůl. Proto hovořím o nutné skokové změně dopředu. V Evropě se demokracie hroutí, tříští, občanská společnost se fragmentizuje. Často je konflikt nejen mezi pravicí a levicí, ale mezi těmi nahoře.

Část obyvatelstva zavrhuje politiku jako takovou, prostě vidí vše bipolárně -- my proti ostatním! Vnímají sami sebe jako vyvržence společnosti. Jsou skupiny obyvatel, kteří stojí na okraji společnosti, sami sebe tak definují a vnímají se tak. To potřebujeme změnit! K tomu je na evropské úrovni nezbytně nutná politická angažovanost. Musí nastoupit politický aktér, který bude natolik silný, aby se postavil politice kapitalismu, a to na politické úrovni, nejenom formou demonstrací a stávek. Musíme čelit podlým, často skrytým útokům na levici ve všech sférách společenského života. K nim bezpochyby dochází. Nejenže se kapitalistickým silám daří tříštit pracující, ale samotný život je kolonizován. Život, jeho samotná podstata, je ohrožen, vezměte si například konflikt pohlaví. Bez toho, že budeme oslovovat tato paradigmata, tyto kontrasty, těchto společenských změn nikdy nedosáhneme.

To by měla být naše vize: Vypracovat strategii levé alternativy i na evropské úrovni. Musí vycházet ze společnosti, musí být hluboce zakořeněna a musí být přesvědčivá pro stát, pro vládu i pro lidi. To je směr, kam by se evropská levice měla vydat. Tato cesta nese s sebou obrovský potenciál ale plynou z ní určitá rizika. Máme obrovskou příležitost, máme i síly toho dosáhnout. Hlavním rizikem je dědictví evropského hnutí práce a pracujících. Postupem vývoje je evropská levice je nabourávána, nahlodávána, může zmizet z politické mapy. Je to jakési kyvadlo. Pracující časem přistupují na to, že kyvadlo se kývá a berou to jako skutečnost. Na to nikdy nepřistoupíme, musíme mít vlastní ambice. Evropská levice se musí v každé zemí více prosazovat bojovat prostřednictvím diverzity. Musí prokázat sílu své neosociální politiky. Možná, že Itálie je už dost poučena ze zkušeností velkého marxisty Antonia Gramsciho.

Podle mne je pojem hegemonie pro nás stále velice živým pojmem. Hegemonie neznamená, že nějaká ideologie má mít převahu nad ostatními, ale že určitá teoretická pravidla anebo nějaká dogmata se budou ve společnosti šířit jako selský rozum. Musíme mít nohy pevně na zemi, musíme se s velkou nadějí podívat do budoucna. Evropská levice musí mít v budoucím vývoji obrovskou úlohu.