Prezidentská volba se ale neodehrává pouze v rovině bulvárního tlachání a snahy zobrazit ji v souvislostech "kdo s kým", "kdo proti komu" nebo "kdo za kolik". Takovou událost, jako je volba společenského reprezentanta číslo jedna, je možné ukotvit v různých významových hloubkách, ve kterých se skrývá daleko více než v povrchním prvoplánovém politicko -- žurnalistickém sedimentu odplavovaném a rozmělňovaném v řádu hodin. To, jaký prezident bude dalších několik let skutečně významným způsobem ovlivňovat veřejné mínění v této zemi, má kromě jiného svůj silný sociálně civilizační aspekt. Konkrétně vzato, cesta do pravěku se staronovým kmenovým vůdcem v čele směle pokračuje.

Technologicky zdatní primitivové

Slovo primitiv v těchto souvislostech nemá vytvářet dojem hlouposti. Primitiv v člověku je to, co v něm bylo už dávno a co v něm být nepřestává. Třeba bytost vykládající si oheň jako božstvo. Primitiv.

Lidská společnost se vyvíjí už dlouhá tisíciletí. Za celá ta tisíciletí prochází lidská společnost, ve všech svých formacích, nejrůznějšími obdobími od kmenových společností, přes velké despocie, monarchie, teokracie, republiky, moderní totality, až po současné společnosti přidržující se utopie trvalého růstu kombinované se všemi možnými předešlými prvky. Celý vývoj lidské společnosti přitom probíhá v nejrůznějších civilizačních, kulturních, náboženských a technologických obměnách, které vytvářejí skutečně unikátní celky. Vývoj lidské společnosti přitom neprobíhá tak, jak jsou narýsovány osnovy školského dějepisu, tedy od jedné ex post pojmenované epochy k druhé. Je skutečně velmi nešťastné, že malé děti se učí takto vnímat svět kolem sebe, že se učí považovat jej za proměnnou pohybující se od jednoho prázdného termínu ke druhému.

Společnost se nevyvíjí popíráním nebo nahrazováním předešlého (tezí a antitezí), ale vrstvením jednotlivých etap vývoje "do sebe" a jejich dalším vzájemným ovlivňováním. To, co bylo, třeba i před tisíci lety, je tu stále. Je to v nás stále přítomné, živé a žhavé, často prosakující na povrch skrze vrstvy pozdějších a zejména recentních civilizačních tapet. Celá ta společenská reakce pak vylučuje silné feromony, které dění ve společnosti a její chování významně orientují. Jsme stejně členy primitivní tlupy, stejně jako jsme členy vysoce rozvinuté high - tech společnosti s vysokou mírou všeobecné správy moci a kulturou prošpikovanou globálními manýrami. Máme své pudové založení, i když umíme vytvářet technicky dokonalé virtuální světy. A to proto, že virtuální světy často vycházejí z našich pudových potřeb.

Nic z toho, čím společnost prošla, než jsme měli to štěstí nebo smůlu se do ní narodit, se neusadilo v prachu archivů, ale je to stále přítomné v nás. Nemůžeme se bez toho obejít a záleží pouze na tom, co z toho potlačíme a co necháme vyplout na povrch a co necháme za sebe promlouvat.

Moc velkými pány nad reakcemi mezi jednotlivými nakupenými, prolnutými a provázanými civilizačními vrstvami však nejsme, i když se můžeme opírat o svá vlastní rozhodnutí. Rozhodovat o něčem přece vůbec nemusí znamenat mít to ve svých rukou. Ty ruce se mohou táhnout k ramenům vzdáleným celá staletí a tisíciletí, aniž by zároveň opustily přítomnost. Není přitom jediný důvod domnívat se, že je rozhodování o vůdčím představiteli této společnosti nějakou výjimkou.

Zaveďme kurzy politické estetiky

Určitě by se to vyplatilo. Jestliže intelektuální stránka v politice nehraje roli, ta emoční a pocitová už vůbec ne. Že na ní ale často závisí politická rozhodnutí, to je těžko vyvratitelný fakt. Emoce mají na lidské rozhodování podstatný vliv a emoce jsou zároveň naší pupeční šňůrou k těm nejtajnějším místům dávnověku. Při každém rozhodnutí mohou hrát velkou roli, zvláště tehdy, pokud neexistují bezprostřední zištné motivy. I v rozhodnutí o tom, kdo bude prezidentem, mají své čestné místo. Pokud budeme brát alespoň trochu vážně deklarované důvody, proč se zejména do posledních chvil nerozhodnutí volitelé prezidenta rozhodli pro toho nebo pro toho, lze z takového rozhodnutí odvozovat zejména jejich emocionální zatížení.

Emoce do velké míry rozhodly o tom, kdo bude dalším českým prezidentem. Prohlášení pana poslance Severy z KDU-ČSL, že řada jeho nerozhodnutých kolegů zákonodárců se nakonec během první volby přiklonila k volbě stávajícího prezidenta, protože je odradily "obstrukce švejnarovské koalice", jsou důkazem emocionálního rozhodování.

Obstrukce samotné nemohou vzbudit racionální odpor. Na základě čeho se rozhodovaly paní senátorky Juřenčáková a Janáčková, nebylo nikdy odhaleno, ale pokud nemůžeme mluvit o korupci, a není k tomu žádný důkaz, kdo by při sebeprezentacích obou dam nezískal určitý "pocit". Projev pana Senátora Kalbáče během druhé volby, v němž oznámil, že bude volit Václava Klause, nelze označit jinak než za emotivní. Morální pobouření pana senátora se zdálo být silné.

Velmi zajímavě se vyjadřoval ministr financí pan Kalousek, který bezprostředně po volbě prezidenta označil za možný důvod k některých zákonodárců KDU-ČSL k volbě Václava Klause katolického kněze a univerzitního učitele Tomáše Halíka, který údajně nevybíravě přesvědčoval křesťanské volitele o podpoře Jana Švejnara. Patrně nevybíravě emocionálně.

A konečně i poslanci, jejichž vlastní vůle, ať už byla založena na čemkoliv, byla upozaděna stranickým doporučením, "svou volbou" ovlivnili společenskou symboliku, jejíž sémiotické čtení může být žurnalisticky ploché, nebo příjemně radikální. Čemu se tedy vlastně jednotliví volitelé, u nichž můžeme předpokládat určitou rozhodovací svobodu, pocitově přikláněli, když se rozhodli volit Václava Klause, nebo Jana Švejnara?

Náčelník

S Václavem Klausem se dále chceme nechat hýčkat pevným objetí patriarchálního systému, v němž jsme do značné míry pod symbolickou kuratelou otce ochranitele. Je to vysoký vliv pudové touhy být součástí pevně ohraničeného společenského celku (jaký protimluv!), v němž pociťujeme určitou existenciální jistotu, která, byť třeba krutá či útrpná, znamená pro danou individuální existenci neodmyslitelné východisko. Poté je snadno pochopitelné, když někdo z poslanců či senátorů odůvodňuje své rozhodnutí volit Václava Klause proto, že ho "zná".

Jak už Václav Klaus prohlásil, bude chtít být dobrým prezidentem pro 100% občanů. To je i s přihlédnutím k "povinnosti" politiků přehánět směšná ambice. Při svém monarchistickém pojetí prezidentské funkce a snaze udržet její "vážnost" to znamená být dobrý patriarchou, což jistě potěší všechny oběti českého "politicko -- nacionálního kýče", o kterém mluví Václav Bělohradský ve své knize Společnost nevolnosti.

Václav Klaus, a on to dobře ví, nebude nikdy prezidentem 100% občanů, a to nejen pro jeho názory, ale také proto, že jeho osobnost vyvolává určitou nevolnost v občanech, kteří odmítají onen "konzervativně liberální" (další nestravitelný oxymoron) ideologický paskvil, jehož výrazným reprezentantem Klaus je a ve své prezidentské funkci být rozhodně nepřestává. Jen škoda, že filosofové kalibru Václava Bělohradského často neviděli tento směr, kterým Václav Klaus kráčí, v dobách dřívějších.

Zajímavé ovšem, je že i řada lidí, kterým není přímo nevolno, ale názory Václava Klause považují přinejmenším za hodné k podezřívavosti, schvalují jeho prezidentské angažmá jako povedené. Zde je vidět dobře, jak malý podíl může mít racionalita na lidském rozhodování. Nesouhlas s názory je akceptovatelný, pokud je emocionální stránka uspokojena. A emocionální potřeba kmenového souručenství a příslušnosti k nějaké snadno identifikovatelné, kýčovité formě "polis", je Václavem Klausem uspokojována dostatečně.

Civilní instituce

Také Jan Švejnar byl volen zejména kvůli tomu, aby strany, které ho podporovaly, dosáhly změny politické atmosféry. I přesto by ale jeho zvolení mělo hlubší než politický rozměr. A možná by přispělo k určité politické kultivaci. Nikoliv snad v tom, že by se politici přestali chovat vulgárně a populisticky, ale proto, že by se daleko více neutralizoval jeden mocenský pól.

Pravděpodobně výrazně více by se role prezidenta oddělila od exekutivy, stala se více reprezentativní ve smyslu toho, jak je relativně velmi rozvinutá demokratická na bohatém severu zeměkoule naladěná a k jakým hodnotám se podle svých ústředních kodexů hlásí.

Žijeme ve společnosti, která, jak je dobrým zvykem západních kultur po druhé světové válce, postavila každého jednotlivce do centra zájmu na úkor obce jejích představitelů a více popírá význam určité funkce pro blaho společnosti, což by mělo logicky vést k nižší míře adorace těch, kdo takové funkce vykonávají. Že je tomu ve skutečnosti ve světě celebrit jinak, to je teď vedlejší.

S Janem Švejnarem bychom se více přiblížili civilnímu, tedy méně emocionálně podloženému pojetí vztahu společnosti ke svému nejvyššímu představiteli. Vyžadovalo by to samozřejmě zbavit se potřeby patriarchy dohlížejícího na naši dobrovolně okleštěnou existenciální svobodu, na druhou stranu by možná tato společnost získala větší prostor k vlastní různosti a rozlézání se společnosti do vzdálenějších kulturních koutů. Pokud by tedy ve školách, na úřadech a dalších místech veřejného života vystřídala fotografii Václava Klause podobizna Jana Švejnara, společnost by měla patrně menší tendenci "vzhlížet" a mohla by se naopak začít více "rozhlížet".

Částečný problém zůstává s těmi, kteří potřebují ke svému životu silného vůdce, neb se jako stádní tvorové bez této přirozenosti neobejdou a prezidenta k ničemu jinému nepotřebují. Současnost však dokáže reagovat velmi dobře na vrozenou potřebu kultů, tudíž většina by ten svůj opět našla. Nemusel by to být ale ze zákona kult všeobecný.

Hledá se budoucí náčelník?

Poslanci vesměs rozhodovali na základě daleko přízemnějších a osobních motivů, ale zároveň rozhodli i o tom, jaký ráz bude dalších pět let udávat vykonavatel prezidentské funkce. Je-li český prezident v něčem silný, je to vliv na domácí veřejné mínění. Jeho přístup do českých médií je téměř neomezený, o jeho názorech se mluví, aniž by někdo nejdříve analyzoval, zda je vůbec vhodné polemizovat, prezident je takřka neomezený ve způsobu svého vystupování a ve významové náplni svého prezidentství. Na prezidentovi bude velmi záležet, jaké společenské feromony budou vylučovány ve zvýšené míře do veřejného mínění.

Bylo by zajímavé, kdyby společnost o tomtéž mohla rozhodnout jako celek, sama za sebe. Zde by se daleko více ukázalo, zda občanům skutečně více imponuje trvající pocit kmenového určení, nebo zda by raději zvolili daleko hůře sebe - identifikovatelné, ale zato více civilní podání prezidentské funkce. Možná, že za pět let nebudou média hledat Antiklause, ale Antišvejnara. Někoho, kdo by převzal roli náčelníka.