ANALÝZA AMERICKÉ POLITIKY PŘED PREZIDENTSKÝMI VOLBAMI

Globální válečná hrozba základny USA v ČR a naše odpovědnost

3. 1. 2008 / Miroslav Polreich

Dnes již většinová část americké společnosti, a to i její intelektuální a odborné elity, hledá jinou, složitější, ale stabilnější cestu. Cestu přehodnocení svých reálných možností a hledání spolupráce s jakýmikoliv subjekty, které mají kapacitu a jsou ochotny v tomto směru jednat. Problémů, a je třeba zdůraznit, že společných problémů v našem, malém globalizovaném světě je celá řada. I Česká republika za této situace má nezanedbatelné, a možno dokonce říci dosti podstatné místo. Jedná se o specifický charakter postavení Česka v Evropě a dosti specifický charakter uvažované americké základny na českém území. Je si proto třeba uvědomit tuto významnou zvláštnost možné americké vojenské přítomnosti v ČR pro další vývoj mezinárodního bezpečnostního prostředí v Evropě, ale i v širším regionu. Kritický a negativní ohlas budování takového zařízení s vědomím těchto okolností se intensivně projevuje mimo české území (Rusko, Čína, Rakousko, Slovensko, SRN a řada dalších). Stejně tak nebývalý kritický ohlas v České republice má závažné opodstatnění.

Spojené státy po jistém omezení počtu základen v počátku devadesátých let po rozpadu bipolárního světa stejně tak, jako ještě tehdejší SSSR a jiné země udržují přesto stovky vojenských zařízení po celém světě, i když z hlediska deklarované „války proti terorismu“ jsou tyto instalace nefunkční. Jen „u sousedů“ v SRN mají USA 2 velké základy, 4 střední a 228 dalších vojenských dislokací. Nedávno otevřely po třech dalších základnách v Rumunsku a Bulharsku. Neodpovídá to sice stavu bezpečnosti ani vývoji, ale svět v těchto případech reagoval velmi umírněně.

Uvažovaná americká vojenská základna v ČR má ale jiný charakter. V odborných kruzích politických i vojenských bylo zcela zřejmé, že cílem je tentokráte Rusko, resp. jeho spojenci. To je z globálního hlediska nový aspekt cílového zaměření amerických zbraní a zcela jiná kategorie vyzbrojování. Označení v systému vojenské kapacity na obrané či útočné není ve smyslu použití rozhodující. Jedná se o zařízení strategické a jeho užití může být za určitých okolností rozhodující při plánování rozsáhlého amerického úderu.

Původní zdůvodňování nutnosti vybudovat základny proti „darebáckým“ státům (Libye, Irák, Irán, Severní Korea) již nepadá v úvahu, ale zřejmé a dosud popírané zaměření bylo zcela jednoznačně vyjádřeno ministrem obrany USA Robertem Gatesem v House Arm Service Committee ve Washingtonu již dne 7. 2. 2007 při slyšení o zdůvodnění vojenského rozpočtu na rok 2008 ve výši 716 miliard dolarů (jen pro srovnání - v době vrcholu korejské války byl v roce 1952 rozpočet 645 miliard dolarů ve srovnatelných hodnotách). Důvod proto toto navýšení uvedl jednoznačný: vzhledem k nepředvídatelnosti vývoje v Rusku, Číně a jiných zemích musíme být připraveni i na střet s těmito zeměmi. Podrobně o tom pojednává má podrobnější studie „Studená válka Putinova, republikánů či českých medií“.

Na tento překvapivý studenoválečnický přístup reagoval za tři dny Putin v Mnichově svým zásadním projevem o mezinárodně politických problémech světa a nutné reakci na ně.

Projev vyvolal ve světě velký ohlas. Na příklad v NSR s ním dle průzkumu téměř 70% obyvatel vyjádřilo souhlas. Pouze česká média pod vlivem přípravy na vládní PR kampaň „PRO základnu“ o stanovisku amerického ministra obrany a reakcích na ně raději neinformovaly a zahájily ostré útoky proti projevu Putina, aniž by ho celý otiskly.

Vůdčí úlohu dokonce hrálo doposud alespoň velmi vlažně levicové Právo svým bulvárním titulkem „Putin dští síru a oheň“ na prvé straně, čímž v podstatě zahájilo kampaň PRO americkou základnu. Jiná media není nutno citovat, v podstatě jsou jednotné v názoru, čím dříve a čím více amerických vojáků na našem území bude tím lépe... a „Topolánkova vláda vstoupí kladně do dějin, i kdyby už nic dobrého neudělala“. Jedná se totiž o „pojistku nezávislosti, bezpečnosti a demokracie“. Čeští představitelé - napříč politickým spektrem - často nešetří odsudky ve vztahu k novinářům. Používají slova od žumpy až po .... . Podstatnou věc však zamlčují, že novináři jsou jedinou skupinou „nové“ společnosti, (a to i jejich přičiněním), která nemá nárok na demokratické prostředí a kritický politický názor, má v podstatě monopolního zaměstnavatele a plní tím roli sluhy. Z hlídacích psů demokracie se stala ochranka některých součástí establishmentu. Psi ochočení. Čeští novináři jsou názorově nesvéprávní. To vše má zákonitý dopad v tom, že nejsou důvěryhodní. Proto jejich kampaně, jak je vidět i na propagaci americké základny v Brdech, má mnohdy opačný dopad. Lidé totiž už na jejich informacích nejsou závislí. Monopol mediální moci padl s rozšířením paralelních informačních kanálů na internetu. Občané mají dostatek nezávislých informačních zdrojů z celého světa a tím i dostatek prostoru pro své vlastní uvažování. Monopol moci padl.

Závažnost mezinárodně politického prostředí

Nelze dosud do jisté míry opomenout vliv Spojených států na vytváření tohoto globálního prostředí. Tato nastalá situace je umocněna skutečností, že se USA nacházejí vlastně již v prezidentském předvolebním období. Navíc všechny indikace svědčí o tom, že jsou také v období transformačním. Vliv nejradikálnějších a nejméně realistických „neocons“ na současného slabého prezidenta vyvolal různé krizové stavy, jejichž řešení je velmi složité, pokud dokonce za současné administrativy nemožné. Tisíce mrtvých v Íráku to dosvědčují. To ovšem současný vývoj a přijatelná operativní opatření směřující k pozitivním mírovým řešením spíše komplikuje.

Je třeba se zaměřit na podklady a zvážit, jaký má současná administrativa pro své uvažování prostor. Již úvodem jsem se zmínil o nebezpečí izolace, do které se země může dostat, pokud zůstane u stávající a stále převažující unipolární agresivní silové politiky, sestávající se z hodnocení problémů jen z vlastních hledisek a rozhodování z jednoho centra - svého vlastního. Na tento problém jsem upozornil již v únoru roku 2002 studií pod titulem „Superizolacionizmus prezidenta Bushe“. Tehdy jsem ovšem vycházel z amerického pocitu síly a dnes? Dnes je to již jen projev slabosti, který na postavení USA doléhá, což stačí ilustrovat jen stručně.

Latinská Amerika není již dávno „americkým dvorkem“ a Monreova doktrína „Amerika Američanům“ byla raději zapomenuta. Vynechejme Kubu a Venezuelu. Zaměřme se na ty nejvlivnější. Brazílie i Argentina inklinují k oživujícímu se a silně se posilujícímu hnutí Nezávislých (o čemž svědčí i nedávný summit v Havaně) a dokonce navazující velmi úzké styky se Šanghajskou organizací spolupráce, jejíž závažnost a nyní i nastupující globální vliv již snad nemusím představovat. Český rozhlas 6, ona bývalá americká propagandistická vysílačka Svobodná Evropa, nás sice uklidnil, když dle jejich častého komentátora a „sovětologa“ RFE/RL Jefima Fištejna latinoamerickou tendenci „doleva“ lze vyřešit několika vojenskými puči. Škoda. Časy se mění, jen pánové ze „Svobodky“ zůstávají, byť pod jiným vedením, stejní. Jednoduší. Jejich vize „pinochetovské demokracie“ dostává ovšem v roce 2008 jiný , velmi účelový výkladový prostor v kontextu konceptu mediální veřejné služby Českého rozhlasu. Je na čase se ptát generálního ředitele Václava Kasíka, komu slouží a čí zájmy reprezentuje štvavá vysílačka dnes?

Pozice Američanů v Asii již začíná být s omezujícím se vlivem, aktivitami Šanghajské organizace spolupráce a jejími dosahy nejenom ve vztahu k vlastním členům, ale Indii, Pákistánu, Iránu a dalším, velmi zjednodušená. Jižní Korea hledá neutrální přístup a má pro to dobrý důvod (začínající kontakty se Severní Koreou, svého muže v OSN jako generálního tajemníka i dobré vztahy s jinými velkými vlivnými sousedy). Japonsko brzy bude zlepšovat vztahy s ekonomicky prudce expandující Čínou, protože naděje, že se ke kosmickým nosičům (a tímpádem i mezikontinentálním střelám) domůže i atomové bomby (jak původně Američanům nadhazovalo) a členství v Radě bezpečnostní OSN, je nereálná. Americké zájmy budou v budoucnu daleko blíže hranicím USA. Řada států v jihoasijské oblasti má rovněž vazby na Šanghajskou organizaci spolupráce. Zůstává Austrálie a Nový Zéland s odvoláním na britskou tradici a sounáležitost. Na jak dlouho? Tchajwan jako představa o vítězství trpaslíka nad obrem je více úsměvná než reálná. To vědí všichni, kteří doposud tento pokus o samostatnost diplomaticky neuznali.

Afrika sama je ve složité situaci. Vliv dřívějších koloniálních mocností je patrný, ale mezi ně USA nikdy nepatřily. Mezi „velkými“, a zde je předně nutno počítat s Čínou, se rozhořel dosti intensivní boj o ekonomický vliv na černém kontinentu. Je to obrovské území s tragickou současností a pravděpodobně s velmi složitou budoucností. Neakcentuji sociální problematiku, která může být do jisté míry rozhodující. Muže však opět začít hledat intenzivně oporu v orgánech OSN a obnovujícím se hnutí Nezávislých. Masivně investovat do takto dlouhodobého projektu si dovolila z velmocí prozatím pouze Čína. Nezabývá se poctivostí a odpovědností místních vládců, ale pouze a jedině ekonomickou výhodností.

Evropa, EU, NATO je zvláštní kapitolou. Evropa se chtěla formovat částečně na základě soupeření s USA. Ten důvod téměř odpadl, ale rozhodně ne proto, že by Evropa již neměla šanci. Hledá svůj prostor a hledá ho jinde. Tam kde narůstají hodnoty. Ilustruje to velmi podrobně komentovaná cesta francouzského prezidenta do USA. My jsme se dovídali z českých médií, že Francouz přišel konečně ke křížku s žádostí o spolupráci a tím hlavní stín na vztazích USA – Evropa padl. Bylo to trochu jinak. A to podstatně. Představitel Francie jel do USA poprvé jako rovnocenný partner. Nakonec to, co jsem nastínil výše, on zná daleko podrobněji a začíná dle toho již jednat. Francouzská komunikace s Libyí, s Jižní Amerikou a dalšími pro USA „problematickými“ zeměmi ukazuje samostatnost francouzské politiky dostatečně. Francie není milenkou Spojených států. Francie chce vastní roli v Evropě.

Zůstává NATO, o kterém se mě vzhledem k dnešní nedůležitosti této organizace nechce mnoho psát. Organizace skutečně ztratila svoji původně obrannou funkci. Její poslední akcí byla agrese proti Jugoslávii, která byla vedena proti principům Charty OSN, ale nakonec i proti článku 1 severoatlantické smlouvy NATO, který navíc vyslovuje jediný závazek členských států vyplývajících z této smlouvy, Raději ocituji: „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní konflikty, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů“.

Citovaný odstavec je jediným závazkem, který Smlouva NATO obsahuje. Byl zcela nepochybně agresí proti Jugoslávii porušen. Neoperativnost organizace i obtíže při „zpracovávání“ členských států a to předně těch vlivných, vedly USA k vypuštění NATO z jakéhokoliv rozhodovacího procesu.

Útokem na Jugoslávii (dle článku 3 písm. f definice Valného shromáždění o agresi z roku 1974) Česká republika nejen porušila Chartu OSN, zásady mezinárodního práva, ale i vlastní Severoatlantickou smlouvu NATO, která agresi, jak uvedeno výše, neumožňuje. USA nadále již nikdy nepožadovaly při svých akcích (Afghánistán, Irák) souhlas zemí NATO a využívají pouze jejich služeb jen jako servisní struktury po vlastní provedené akci, jak jsem již rozebral v článku „NATO – spojenectví bez závazků“, který se týká kontroversního článku 5 Washingtonské smlouvy. Smyšlenky o článku 5 se od té doby nadále nevyskytují ani v publikacích ministerstva obrany.

Neměl bych při hodnocení pozice USA v Evropě opomenout ani novou klasifikaci evropských zemí, se kterou přispěchal bývalý ministr obrany USA Robertson. Evropy jsou dvě – „Nová“ a „Stará“. Ta „nová“ se týká bývalých komunistických zemí, které ve vztahu k USA pokračují ve své tradiční poslušnosti s díky za americkou ingerenci do svého „osvobození“ v roce 1989. Byly to právě představitelé těchto zemí, kteří podpořiliy svým dopisem agresi do Iráku. Zde je třeba uvést, že vláda ČR podpis pod dopis odmítla, ale byla nahrazena podpisem prezidenta Havla týden před ukončením jeho funkce. Vzhledem k ústavě České republiky se tím prezident dopustil velezrady, neboť není odpovědný za zahraniční politiku on, ale vláda. Havel se pak vymlouval, že ho k tomu přiměl Saša Vondra. V těchto souvislostech si „nové“ země vysloužily od francouzského prezidenta oprávněné pokárání, že jako „nové země“ by měly raději využít svého práva mlčet. Francie ani Německo s agresí proti Iráku totiž nesouhlasily. Služebnost vůči USA poprvé silně rozdělila Evropu.

Podpora USA právě pouze od postkomunistických zemí Evropy bohužel přesně charakterizuje současné postavení USA v Evropě. Valné shromáždění OSN 5. 12. 2007 schválilo rezoluci o nepřijatelnosti používání ochuzeného uranu ve výzbroji armád. Jsou známy dlouhodobé zdravotní důsledky používání průbojných střel s uranovou hlavicí, zvláště poškozující zdraví civilního obyvatelstva na zasažených územích. O trvalém poškození přírody ochuzeným uranem ani nemluvě. Proti jednání o tomto ekologickém, ale i humanitárním nebezpečí byly pouze Spojené státy, Izrael, Holandsko, Velká Británie a Česká republika. Opět práce bývalého amerického stipendisty Saši Vondry a nově i tendence jdoucí proti vlastním zásadám Zelených a jejich ministra zahraničních věcí. Až sem sahá poslušnost české vlády ve věci možné výstavby americké základny na českém území. Nemůžeme vynechat ani odpovědnost současného prezidenta, který sice vyjádřil „statečně“ svůj nesouhlas se „spojeneckou“ agresí vůči Jugoslávii, Iráku, ale v této tak závažné otázce byl „upozaděn“ a myslím i účelově opomenut. Přesto je jeho podpora této vládě až nepochopitelně neochvějná – i za situace, kdy Zelení vygenerovali proti němu protikandidáta a část poslanců ODS hodlá Klause za prezidenta už nevolit.

Jen letmo jsem se doposud snažil charakterizovat postavení USA za republikánské vlády. Závažné problémy jsou však i doma v samotných USA. Nechci psát o ekonomické situaci, monetární politice, kursu dolaru a zadlužení USA v arabských zemích a v Číně, ale jen pár slov o novém prvku v americké společnosti. Amerika je zemí přistěhovalců a útočištěm mnoha lidí a skupin před různým útlakem či s nabídkou lepších ekonomických příležitostí. Většině přistěhovalců se splnil jejich sen. Stali se naturalizovanými Američany a odvděčili se za to loajalitou. Obtížně, ale přece, se v minulosti řešily problémy Afroameričanů. Stali se z otroků lidé a plnoprávní občané. Poprvé v historii však je na území USA silná skupina občanů - „latinos“, kteří chtějí v USA žít, odmítají ale mluvit anglicky a stát se občany. Brzy svým počtem přečíslí počet Afroameričanů. Je to problém mimo téma této úvahy, ale je vnitřně znepokojující a je třeba jeho řešení mít také v povědomí.

Situace není jednoduchá, ale přesto je třeba hledat alternativní východisko jak pro USA, tak i pro okolní svět. Žijeme ve velmi problematických podmínkách. Je jich celá řada a jsou obecně známy. Řešení má však jednu podmínku - celospolečenské uvědomění si tohoto stavu, jeho závažnosti a nutnosti společného řešení za podmínek spolupráce a důvěry. Tyto aspekty mají dnes již operativní charakter . Soustřeďme se spíše na hodnocení slabosti naši společnosti. Ta nás totiž může donutit k řešení. Individuální posilování států či uskupení je cestou jdoucí od podstaty problému a nesoucí s sebou odmítání či nepochopení při jejich řešení.

Alternativní možnost pozitivního směřování politiky USA

Vyjděme z předpokladů, že vývoj současné situace sleduje výše uvedený směr. Pak je hlavně na USA, aby si hledaly své vlastní reálné postavení v multilaterálním světě. Leccos se již v poslední době mění. Neocons postupně opouštějí republikánskou administrativu. Prezident Bush začal s „osou zla“ a ta se mu nakonec i jeho přičiněním pomalu rozpadla. „Válka proti terorismu“ je těžko definovatelná, v mezinárodní politice stojící na zásadě práva na sebeurčení neuchopitelná a bez spolupráce s ostatními státy neřešitelná. Nelze nakonec válčit proti všem. Navíc nejnákladnější zbraňové systémy (tanky, letadla, lodě, rakety, družice) se stávají v asymetrické stepní či pouštní válce vedené z druhé strany guerillovými metodami, nepoužitelným šrotem ještě dříve, než byly vyrobeny. Prohlášení ministra obrany USA Gatese o možné válce s Čínou a Ruskem se snad nedá ani komentovat. Stejně tak jako doporučování některých mediálních komentátorů (i v Česku) o nutnosti preventivního jaderného útoku proti Rusku (dokud je stále ještě „slabé“), při kterém má plnit podstatnou funkci právě radar v České republice. Za této situace se opravdu těžko hledá pozitivní alternativa. Uzbrojit Rusko je nemožné i po osmnácti letech přestávky ve vývoji jeho zbraňových systémů. Zvláště za situace, kdy padla omezení COCOM a Putinovo Rusko zastavilo export příjmů za ropu a plyn do zahraničí.

Navíc, pokud dnes pozitivní alternativu vývoje zpracujete, nemáte záruky, že vejde ve známost, bude publikována a projednávána. Přesto zde zůstává naděje a ta umírá poslední.

Problematika Iránu ustupuje do pozadí (již se téměř přestalo s ním argumentovat ve věci základny). Evropa zvolila cestu ekonomického připoutání Íránu ke svým zájmům. Stejně tak Rusko a Indie. Přesto je třeba se k Íránu vrátit, neboť je důkazem o neopodstatněné účelnosti dosud používaných amerických i českých (českoamerických) argumentů. USA měly mnoho možností se aktivně zapojit do diplomatické spolupráce s Iránem právě v nedávné době, a využít zásad preventivní diplomacie pro vyjasnění vzájemných vztahů a předejití jakémukoliv střetu.

Vztahy Indie – Pákistán byly vždy od vzniku Pákistánu krizové. Proběhly tři války a nyní obě země disponují atomovou výzbrojí. Je možno Američany hodnotit kladně za snahu, s jakou se pokoušely svým vlivem po celou dobu jejich existence vytvořit mezi těmito dvěma zeměmi bezkonfliktní situaci. Avšak zůstaly bez úspěchu a bez pochopení příčin tohoto neúspěchu. Byl to naopak Irán, který dokázal sám přiměl Indii i Pákistán uzavřít řadu dohod komerčních, finančních ale i bezpečnostních o spolupráci. Došlo k dohodě o vybudování ropovodu přes Pákistán do Indie. A to je výraz hluboké vzájemné důvěry mezi dvěma státy. Navíc jednání bylo vedeno v součinnosti se Šanghajskou organizací spolupráce a dle jejich zásad, které jsou založeny na mezinárodním právu a Chartě OSN. Byl zde přitom veliký prostor pro vstup USA do jednání. Ty mají s oběma do té chvíle znepřátelenými státy dobré přátelské vztahy a jistě nebyl problém se technicky i finančně účastnit při výstavbě ropovodu. Otázku Kašmíru USA nevyřešily. Byla to však i cesta jak pozitivně jednat s Iránem. Byla to ale cesta, v níž nikdo nemohl jednat jako superpolicajt, který bude klást nepřijatelné podmínky a vměšovat se do svrchovaných pravomocí toho druhého. Nestalo se. USA na rozdíl od Íránu problém nevyřešily. Jednalo se o hrubou chybu, která přetrvává a navíc nalezla východisko v přípravě na válku s Íránem. Tento přístup plný nepochopení vnitřních politik jednotlivých států, se kterými USA jednají, poškozuje americké postavení ve světě především.

Nabucco – plynovod, který má být v roce 2013 dobudován jižní cestou do střední Evropy - jako alternativa severní přikaspické (ruské) cesty. Jednání proběhlo před časem v Budapešti za účasti vedoucích představitelů EU, Rakouska (OMV) a Maďarska (MOL). Nabucco je cestou, jak do našeho teritoria přivést íránský, ázerbajdžánský, kazachstánský a turkmenský plyn pomocí evropských investorů a omezit závislost na ruských zdrojích a trasách. Prioritní zájem Bruselu, který je garantem projektu a jeho koordinátorem je Jozias van Aartsen. Česko se však mezitím – byť prozatím verbálně – připravuje na možnost vojenského střetu s Iránem. Připouští tu možnost a operuje s ní při odůvodňování stavby amerického radaru v Brdech. A snad proto nesmíme mít ani žádné informace, které by s touto tendencí byly v rozporu. Česko nesmí vědět nic o jednáních ohledně plynovodu Nabucco, ale nesmí vědět ani to, proč tato jednání zkrachovala a proč se nakonec zvolila varianta ruská – přikaspická.

Česká vláda neúčastí na této možné alternativě dodávek jednala rozhodně proti českému národnímu zájmu. Matně si vzpomínám na něco o Marshallově plánu evropské obnovy... Rok 1948 už je ale tak dávno, že ho snad nepamatují ani v Černínu. Podstatný je však fakt, že země, která připravuje tak rozsáhlé hospodářské projekty, navíc strategického charakteru, nemůže na druhé straně připravovat zcela nesmyslný, sebezničující vojenský útok. Ani tento aspekt Spojené státy ve svém – snad jen předstíraném – nepochopení v tuto chvíli raději neregistrují. A v poslušném předklonu stojící Alexandr Vondra také ne. A i zde byl a stále je prostor pro vstup Česka do konstruktivních jednání.

Šanghajská organizace spolupráce je dnes velice vlivnou organizací - jak svou kapacitou tak rozsahem. Podrobněji charakterizovat nebudu. To jsem provedl již před lety a byl vysmíván kolegy z „akademické komunity“. Situace se nyní změnila a „kolegové“ se nyní přiživují na grantech, vypsaných ke stejnému problému. Objevili Ameriku v Asii. Pro nás je rozhodující, že Írán, který má statut pozorovatele, žádá o plné členství v uvedené organizaci. Bezpečnostní důsledky případného připojení jsou zcela jednoznačné. Přebírá tak odpovědnost za přijaté zásady organizace a získávají se objektivní výhody ze společenství plynoucí. Včetně bezpečnostních. A to je brzda, která zadržuje nerealistické jestřáby amerického vojenského plánování. Americké odborné kruhy a státní administrativa by se tímto aspektem vývoje v Asii měly velmi podrobně zabývat. Prozatím nejsou náznaky, že by se tak dělo. Téma se marginalizuje i jinde. V českých zahraničně politických kruzích i v zahraničně politických komisích politických stran se už o problému ví, bez náznaku vytvoření systémového stanoviska. Česká politická scéna je bezradná a „v očekávání“. Jak zareaguje ministr v předklonu.

Uvedl jsem tři příklady, které vylučují statut „darebáka“ v případě Íránu, ale naopak dávají možnost aktivního pozitivního působení. Jsou tu ale i jiné důvody, vycházející z vnitřního přerodu americké společnosti, z přehodnocení vztahu Američanů k ideologiím neocons a ke způsobu vlády konzervativců. Předně se očekává změna administrativy.

Vývoj americké zahraniční politiky má ale také nové, velmi silné tendence vyplývající ze změn priorit v samotné americké společnosti. Studijní ústavy a odborná média hledají cesty z krize, za kterou je pokládáno vyhrocování vzájemných vztahů s Ruskem a Čínou. Jde o intenzivní práci. Země má vlastní kapacitu ke korekci svého směřování. Bude to za minutu dvanáct nebo minutu po dvanácté?

Je tu ještě jeden, nám již téměř neznámý aspekt. Tradiční vztah a respekt k Rusku (to i v dobách studené války) a vědomí možností pro reálnou spolupráci. A to dokonce i v oblasti samotného raketového výzkumu. Spolupráce ve vesmíru a nakonec i používání ruských raketových motorů na amerických zařízeních. Rakety, jak je vidět, mají dvojí charakter. Mohou být i impulsem také pro mírovou spolupráci. Současná neschopnost startu amerického raketoplánu Atlantis, který má za úkol vynést do vesmíru evropský výzkumný modul Columbus Mezinárodní vesmírné stanice ISS, neukazuje prozatím na celkové selhání americké části společného kosmického výzkumu, i když měl odstartovat 10. září 2007. Ukazuje ale na systémové selhání ve struktuře vývoje a realizace amerických záměrů v Národní úřad pro letectví a kosmonautiku - NASA. Ta odložila start raketoplánu Atlantis na neurčito. Pokud by na nákladu bylo závislé přežití kosmonautů, vznikl by závažný problém. Vývojově daleko zastaralejší, ale spolehlivé ruské nákladní lodě Progress ovšem zatím zásobují mezinárodní komplex spolehlivě.

Nové, společné hrozby si vynucující intenzivní spolupráci. Jsme zvyklí uvádět tyto hrozby při stanovení a identifikaci nepřátel. Rádi je proto i zveličujeme. Uniká nám daleko podstatnější aspekt. Nutnost spolupráce k jejich překonání. Víme přece dobře, že jedinou účinnou obranou proti terorismu je vzájemná důvěra a spolupráce zpravodajských služeb. I my jsme se jako Česká republika dosti efektivně „zasloužili“ o narušení této spolupráce a to hlavně akcemi vedenými ke zpochybnění možného užšího spojenectví s Ruskem. Jaké byly aktivity našeho velvyslance v Moskvě Dobrovského a ve Washingtonu Vondry? Krátce před 11. zářím 2001 jako důkaz přerušení další spolupráce USA s Ruskem bylo z Washingtonu vyhoštěno 50 (slovy padesát) špiónů. Byl to symbolický akt politického významu a důkaz „novéno“ politického směřování americké administrativy. Pochopitelně bez bezpečnostních souvislostí. Po následujícím teroristickém útoku na New York vše končilo okamžitou omluvou a prosbou USA do Moskvy o zpravodajskou spolupráci.

Tento ilustrující příklad jenom dokazuje nutnost vyloučení rádoby ideologických prvků z mezinárodních vztahů a vzájemnou závislost, která musí dostat výraz v realizaci multilaterálních jednání na základě důvěry. To je obecný zájem, ale předně zájem Američanů jako nejvíce ohroženého společenství z hlediska teroristických aktivit. Nám stačí si jenom uvědomit, že zde je další široký prostor pro hledání cesty pozitivním směrem.

Existuje i další nutný směr zahraniční politiky Spojených států. Návrat k zásadám mezinárodního práva a respektování Charty OSN. Návrat k vnímání světa jako multipolárního. Není třeba vypočítávat porušování. Byla by to dlouhá řada. Ukazuje to bohužel opět na domněnku vlastní síly a ta, jak jsem se snažil dokladovat, velmi rychle mizí. Spolu s dnes už mizivým vlivem administrativy na dolar a globální ovlivňování globální ekonomiky. Spolu s emancipací Ruska, hospodářským vzestupem Číny, zemí Jižní Ameriky, čínským vlivem v Africe, s rozšířením Evropy. Bez respektu k právu druhých není nápravy obecně a v případě USA zvláště.

Závěr

Spojené státy jsou nyní před nutnou transformací politickou, ale i společenskou. Je to pravděpodobně jediná cesta zachování si respektu, jistoty pozice v současném světě a návratu k tradičním symbolům této země. Demokracii a svobodě. Je to velmi stručný závěr, ale velmi podstatný a všeobsáhlý.

Jsou tu ještě dvě okolnosti, o kterých jsem se přímo nezmiňoval. Do jisté míry novinkou je pozitivní analytická role CIA. Rozhodující roli sehrála tato instituce při ukončení „horké“ války ve Vietnamu, kdy se dovedla postavit proti Státnímu departamentu i Pentagonu a za pomoci v té době i československé diplomacie připravila důvěrně podmínky pro ukončení války. Dnes opět hledá cestu v otázce Iránu. Bez ohledu na ministerstvo zahraničí. CIA tu bude, i když stávající administrativa i prezident už dávno nebudou.

Druhá okolnost je velice složitá. Jedná se o komplex amerického vojenského průmyslu. Starý termín, ale vzhledem k jeho trvalému významu se k němu můžeme v klidu vrátit. Zbrojní kapacity nelze snadno transformovat. Navíc pracují na základě státních objednávek a musí se snažit všemi prostředky dokazovat svoji potřebnost. To, že objektivně v současném světě ona potřebnost není, nemusí být za současné skladby politik zcela rozhodující. Navíc tento komplex má kapacitu spoluvytvářet veřejné mínění armádou poplatných novinářů, vytvářet klamnou realitu prostřednictvím vlastních afilací v celém světě a tendence sledovat vlastní, ne vždy vůči vládě a lidu loajální zájmy. Prvořadý je zájem akcionářů. Agentura pro raketovou obranu není jen vládní pracoviště. Je průsečíkem zájmů výrobců a důvodů k odběru výrobku.

Vzhledem k tomu, že uvažování o výstavbě základny USA na území ČR má podstatný vliv na mezinárodní bezpečnostní prostředí, je třeba se soustředit na zhodnocení práce české diplomacie a její odpovědnosti právě v minulém období a odsledovat možnou tendenci pozitivní změny. Není to tak jednoduché zadání.

Závěrečná věta k zamyšlení - snad i proto, že její autor k ní také musil jistě dojít dlouhou cestou uvažování - je od ministra obrany USA v době vietnamské války, Mc Namary. „Svět musí zničit atomovou výzbroj. Nikdy v současnosti již nemůže být využita. Je to šrot. Vyžaduje veliké náklady na ochranu i údržbu. Aktuální by se však opět stala až bude získána teroristickou organizací. To je otázka jen času a nebo raději našeho rozhodnutí tyto kapacity nemít.“

Americký film Válečné hry režiséra Johna Badhama z roku 1983 , nominovaný na tři Oskary, končí ještě kratší větou: „Jediný způsob, jak vyhrát tuto válku, je ji nezačít hrát“.

10. 1. 2007 Rakety a jejich dvojí politická funkce ZDE

Vytisknout