Blíží se konec školního roku, na vysokých školách už zkoušky proběhly. Mám tu a tam kontakty s českými univerzitními studenty a i když nemám žádné příliš velké iluze o kvalitách britského vysokého školství, musím říci, že to, čeho jsem byl v minulých měsících svědkem na některých českých vysokých školách, je docela otřesné. Přitom nemohu zatím psát adresně, protože chci dlouhodoběji sbírat dokumentární materiál, než tu bombu odpálím do obličeje univerzitních "učitelů", kterých se to konkrétně týká.

Jan Paul se v minulých dnech vyjádřil kriticky vůči skutečnosti, že když byl požádán, aby se stal oponentem jednoho studenta na pražské VŠUP, examinátoři se vůbec neobtěžovali hodnotit teoretickou část práce. Jediný učitel, který se za tento do nebe volající poklesek omluvil, byl Jiří David, který působí mj. i jako učitel na této škole.

Na zkušenost Jana Paula musím reagovat s pousmáním. Mám totiž zážitek z jiných, podobných škol, kde teoretickou část bakalářské práce u žádných studentů nečetl z examinátorů vůbec nikdo! Netuším, jakým způsobem by bylo možno examinátory donutit, aby práce svých studentů vůbec četli a pečlivě a férově je posuzovali.

Byl jsem v minulých týdnech svědkem, kdy se na jedné škole jeden student odvolal proti nepřijetí do magisterského studia s poukazem na to, že většina jeho práce byla předložena formou počítačového portfolia, avšak examinátoři při zkoušce studentovi neumožnili, aby ho před nimi systematicky prezentoval. Verdikt zkušební komise: studentův výsledek byl těsně pod hranicí, požadovanou pro přijetí. To je také z mezinárodního hlediska nepřijatelné. Zásadní rozhodnutí o budoucnosti studenta se nedá učinit na základě těsného výsledku. Je-li pro přijetí požadavek získat řekněme padesát bodů a udělí-li komise řekněme 49 bodů a studenta na základě tohoto výsledku nepřijme, je to - řekněme otevřeně - sprosťárna.

Je totiž známo, že známky jsou přece vždycky do určité míry subjektivní - a zrovna zejména v Čechách, kdy v komisích zasedají kamarádi, anebo se konají zcela subjektivní ústní zkoušky bez jakékoliv objektivní korekce externího, nezávislého examinátora. Proto musí být rozhodnutí o nepřijetí založeno na jasném výsledku - nikoliv na zcela hraničním počtu bodů!

Na britských vysokých školách vždy při zasedáních examinátorů vážně zvažujeme osud každého studenta - ten, kdo by dosáhl numerického počtu 49 tam, kde byl požadavek dosáhnout počtu 50 bodů, bude automaticky povýšen do vyšší klasifikační kategorie. Až do takových 45 bodů se o takovém studentu v Británii v rámci examinátorských jednání vážně diskutuje a zvažují se všechna pro a proti. O těchto základních zásadách férovosti zjevně v ČR na vysokých školách skoro nikdo neslyšel... Odvolání bylo zamítnuto. Proč? "Mezi uchazeči byli lepší studenti než vy." V odvolání podrobně doloženým argumentem, že zkouška byla provedena neprofesionálně a neférově, se škola nezabývala. Proč taky, vždyť si stěžoval jenom student!

V Británii se studenti rádi soudí: všechno, co od nich chceme, musí být tedy zveřejněno na internetu. V ČR by to musel být zázrak, kdyby nějaký student pohnal svou vysokou školu za její neprofesionalitu před soud, a kdyby soud jeho stížnost podpořil. Škoda, už aby to bylo! Vedlo by to k radikálnímu zlepšení situace. Školy by si uvědomily, že nejsou nedotknutelné. Byl by konec arogance neprofesionálních profesorů.

Je neuvěřitelné, jak je tomu na některých českých vysokých školách, že by na britských univerzitách vládl až do poslední chvíle chaos ohledně toho, dokdy má student svou práci odevzdat. Že by tyto a všechny podmínky zkoušek nebyly předem zveřejněny na internetu. Pak by se přece nemohlo stát, že examinátor třeba řekne studentovi, aby svou práci přinesl nejpozději v pátek ráno, ale aby si to pak rozmyslel a v pátek ráno mu řekl (nedokazatelné), že ve skutečnosti měl materiál přinést už ve čtvrtek večer, a proto nebude připuštěn ke zkoušce.

Jak píše Štěpán Kotrba, na českých uměleckých vysokých školách dnes v podstatě vůbec neexistují objektivní principy kvality. Hodnocení studentů od examinátorů je tedy nesmírně subjektivní. Často, jak jsem zjistil, závisí na tom, jak intenzivně student leze svému učiteli kamsi. Na některých českých uměleckých školách to jde tak daleko, že nejlepšími známkami jsou odměňováni ti studenti, kteří se - i fyzickou vizáží - stylizují do podoby svého učitele.

Budeme v nadcházejícím školním roce systematicky sbírat důkazy o tomto druhu "pedagogické" práce a rádi vás, až čas uzraje, seznámíme s dokumentárními podrobnostmi. Zda to k něčemu povede, je otázka. Čeští pedagogové mají mnohdy vynikající schopnost vysvětlit, proč nic nejde a proč všechno musí zůstat takové, jaké to vždycky bylo.

Jen mi je líto studentů, mnozí z nichž jsou prokazatelně nadaní - jejich "učitelé" však pro ně nedělají nic.