Měla jsem jedinou možnost – nedát na sobě znát, že i já mám určité obavy, nepřiznat svůj strach, ale najít způsob, jak ji aspoň trošku uklidnit, nedopustit, aby propadala přílišné melancholii a aby se pro ní škola nestala strašákem. „Vždyť nejsi první ani poslední, kdo přijde do této země a neumí francouzsky. Denně přichází stovky nových lidí z celého světa i s dětmi a ty tady taky chodí do školy a během několika měsíců mezi sebou plynně mluví francouzsky. Ty jsi šikovná a zvládneš to. Říkej si, že oproti dětem z některých asijských a arabských zemí máš tu výhodu, že ovládáš latinku. Odpadá ti tak učení se nových písmen.“ Tak toto byly nejčastější slova „útěchy“, které jsem ze sebe dokázala vymáčknout. Taky jsem nikdy neopomenula dodat, že jsme na stejné lodi, protože i mě čeká škola a učení se francouzštiny a určitě mi to v mém věku nepůjde tak lehce, jako jí.

Konečně jsme ale mohly přestat jen teoretizovat a přišel den zápisu do školy. Podle místních předpisů musíme dítě přihlásit do školy nejpozději do dvou týdnů po příjezdu do Kanady. Nejsme tady ještě ani týden, klidně bychom mohli ještě pár dní počkat, ale na co čekat? Čím dřív, tím líp. Přijíždíme ke škole s honosným názvem École secondaire Dorval Jean-XXIII. Obrovský komplex budov, mezi nimi vidím několik hřišť, na parkovištích před každou budovou spousta aut a řada „žluťásků“ (tak jsme pojmenovaly školní autobusy, které denně potkáváme na silnicích a které mají něco jako absolutní přednost. Pokud autobus například zastaví, aby přibral nové děti nebo aby děti naopak vystoupily, nesmíte ho předjet, ale poslušně stát za ním a počkat, až se opět rozjede. V opačném případě hrozí dost velká pokuta). Z autobusů vystupují hlaholící děti, z aut většinou učitelé a z některých automobilů taky žáci. Řidičské průkazy se tady totiž získávají už od 16 let.

Vcházíme do hlavní budovy a téměř vzápětí k nám přichází žena středních let v teplákové soupravě a s vysílačkou v ruce (zřejmě nezbytný prostředek komunikace mezi jednotlivými budovami). Francouzsky se ptá, co si přejeme a my jí v angličtině odpovídáme, že jsme se nově přistěhovali a přišli jsme zapsat dceru do školy. Odvádí nás do kanceláře. Cestou po schodech pozuruji ruch kolem nás. Děti na sebe pokřikují ve všech jazycích, instinktivně zvedám ruku k uším, protože to překračuje hranici decibelů, které je můj zvukovod schopen unést.

Nevím, jestli na mě tak působí ten hluk nebo samotný fakt, že jsem ve škole, ale hlavou mi proletěla vzpomínka na Erbena (A zas do hrozného křiku – „I bodejž tě sršeň sám. Že na tebe, nezvedníku, Polednici zavolám!“). Blížíme se ke kanceláři, kde jsme předáni do rukou sekretářky. (Malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, hlas vichřice podoba!) Nejdříve už ze zvyku zjišťujeme, zda mluví anglicky. „Budu se snažit,“ oblaží nás nuceným úsměvem , otočí se k dceři a začne jí lámanou angličtinou klást otázky, kterými chce zjistit základní údaje. („Dej sem dítě!“ „Kriste Pane, odpusť hříchy hříšnici!“ Divže smrt ji neovane, ejhle tuť – Polednici!“) Protože ale do kanceláře každou chvíli někdo vstoupí, poprosí nás, zda bychom nepočkali do zazvonění, že se situace trošičku uklidní a budeme mít klid.

Tak se přesouváme do ústraní a čekáme. „Je to pěkná škola, viď?“ obracím se k dceři a snažím se o povzbudivý výraz. Odpovědí mi je neurčité zabručení. Na její tváři vidím, že ji do řeči moc není. Je nervózní, napjatá, nejistá. Ozývá se úvodní melodie Hvězdných válek. Otáčíme se za zvukem a pomalu nám dochází, že to je zvonění. Vyměníme si navzájem pohledy a mě osobně dá hodně práce nepropuknout v hlasitý smích. „Půjdeme do jídelny pro učitele, tam budeme mít klid“, přerušuje naší oční komunikaci sekretářka a odvádí nás do dveří na druhé straně chodby.

Usedáme k nevelkému kulatému stolu a čekáme, až si sekretářka srovná všechny potřebné papíry. (Ke stolu se plíží tiše Polednice jako stín: matka hrůzou sotva dýše, dítě chopíc na svůj klín. A vinouc je, zpět pohlíží –běda, běda dítěti! Polednice blíž se plíží, blíž – a již je vzápětí.) „Odkud jste se přistěhovali?“ „Z České republiky.“ „Kolik je dceři let?“ „Čtrnáct. Za měsíc jí bude patnáct.“ Přisune si před sebe jeden z formulářů a začínáme s vyplňováním. Vše probíhá hladce, už máme několik takových vyplňování za sebou, stávají se z nás v tomto směru profesionálové.

Jednou kolonkou se ovšem tento formulář liší. VYZNÁNÍ. „Bez vyznání“, diktuji sekretářce svou odpověď. Udiveně se na mě podívá: „Žádné vyznání? Vůbec???“ „Ano, žádné vyznání. Jsme BEZ vyznání.“ Ještě chvíli se na mě nechápavě dívá. Já ji oplácím stejně nechápavý pohled, protože na tom nevidím nic divného, že jsme bez vyznání. Ovšem ona zřejmě ano. Nicméně formulář je vyplněn a dostáváme se ke konkrétním věcem týkající se školní docházky. Na kartičku nám píše termín, kdy se má dcera dostavit ke vstupnímu testu z matematiky. Je to pozítří. „Musíte ji přivézt před půl desátou. Test trvá od půl desáté do čtyř do odpoledne. Podle výsledků testu budeme vědět, do jaké matematické třídy ji můžeme zařadit. Jinak bude navštěvovat tzv. 'welcome class‘ (uvítací třídu) a hlavním předmětem bude francouzština.“

Protože má být dceři za měsíc patnáct a dosáhne tak věku, kdy končí povinná školní docházka, ptám se, jestli bude moci tuto školu navštěvovat i příští rok, protože pochybuji, že za pět měsíců zvládne nový jazyk v takovém rozsahu, aby mohla pokračovat na klasickou střední školu. „Samozřejmě, na tuto školu bude chodit do té doby, dokud francouzštinu nezvládne perfektně.“ Tak to se mi ulevilo. „Navíc tady máme program pro studenty, kteří se chtějí ve francouzštině zdokonalovat i o prázdninách nebo kteří jsou pozadu. To je ovšem nepovinné, je to každého svobodná volba.“ Opět jen pohledem dávám dceři najevo, že to nebude její volba, ale naše a já už mám jasno. Do prázdninových kurzů chodit bude.

Sekretářka se nám ještě nabízí, že nás provede po škole a my rádi přijímáme. Zjišťujeme, že zevnitř škola vypadá ještě větší než zvenku. Míjíme několik „místností pro učitele“ (něco na způsob českých sboroven). V každé „místnosti“ asi 30 stolů s počítači a já odhaduji počet vyučujících na stovku. Není divu. Počet dětí určitě nemá daleko ke dvěma tisícům. Možná i více. Za velkou prosklenou zdí vidíme bazén, dostáváme se až do jídelny, která je prostorná a po pravé straně se táhne bufetový pult, ze kterého si děti vybírají jídla. Další dlouhou chodbou se dostáváme do míst, kde mají studenti skříňky a kde jsou třídy. Zlaté české školy. Jsou sice podstatně menší, ale zato útulnější. To je alespoň můj první dojem. Na stěnách jsou tabla s fotografiemi „dětí“, které úspěšně absolvovaly studium na této škole. Jednotlivá tabla jsou označena letopočtem, kdy bylo studium ukončeno. „Vypadají jako andílci, ale ve skutečnosti dokáží být pěkná monstra,“ prohodí sekretářka směrem k tablům. Všichni se usmějeme a je nám jasné, že zřejmě na všech školách na světě je to stejné.

Po prohlídce školy se rozloučíme, ujistíme sekretářku, že pozítří se určitě uvidíme a odjíždíme k domovu. Když už sedíme v autě, dcera konečně promluví: „Proč zrovna matika??? Blbější předmět si už fakt vybrat nemohli.“ „Zřejmě to je proto, že matematika je prostě na celém světě stejná,“ říkám jedinou logickou věc, která mě napadne, ale z dceřina výrazu usuzuji, že to není to, co by chtěla slyšet. A tak dodávám: „Nedělej si z toho hlavu, co zlvádneš, to zvládneš.“ Po zbytek cesty se už tématu ŠKOLA snažíme vyhýbat. Test se píše až za dva dny. A kvůli velkému testu z matematiky se přece svět nezboří.

Skutečně se nezbořil. Za dva dny dcera test udělala. Výsledek nám telefonovali hned další den ráno. Jelikož se tady neznámkuje stupnicí od 1 do 5, jako v českých školách, ale procenty, bylo nám oznámeno, že v testu uspěla na 63 . Ještě dodali, že do školy má nastoupit ve čtvrteka máme přinést šek vypsaný na částku 147 dolarů (poplatky za učebnice, pracovní pomcky atd.). Ihned se snažím výsledek matematického testu nějakým způsobem převést na českou stupnici a docházím k závěru, že test byl napsán na lepší průměr. Dceři samozřejmě řeknu, že to je pěkný výsledek, ale někde uvnitř ve mě hlodá červ pochybnosti. Průměr není moc dobrý výsledek. A čeho je to vlastně výsledek? Dceřiných znalostí? Úrovně českého školství? Své úvahy ukončím konstatováním, že přece jen je to lepší průměr a tím považuji věc za vyřízenou.

Ve čtvrtek přijíždíme do školy. Vyučování tady v Kanadě nezačíná v 8 hodin ráno jako v České republice, ale až v 9:30. Ve čtvrt na deset tedy vstupujeme do známé kanceláře sekretářky. Ovšem sekretářka už je pro nás neznámá. Během těch pár dnů došlo jednoduše ke změně sekretářek. Oznámíme ji tedy, že dcera zde dělala přijímací test z matematiky a dnes jde poprvé na vyučování. Ihned vyhledává její jméno v počítači. Dozvídáme se, že co se matematiky týče, je zařazena ke starším žákům, než je ona, a to díky výsledku testu. Test zahrnoval učivo žáků do 16 let. Srdce mi zaplesalo. Dcera není průměrná a české školství uspělo v kanadských poměrech na výbornou!

Vzápětí před nás začně sekretářka vršit na stolek učebnice matematiky, francouzštiny, pracovní sešity, vytiskne nám celoroční kalendář, kde jsou vyznačeny dny docházky, prázdniny a další volna a termíny klasifikačních dnů a přidává rozvrh hodin. Zjišťujeme, že každý den jsou čtyři vyučovací hodiny. Jedna vyučovací hodina trvá hodinu a čtvrt, mezi nimi je vždy čtvrthodinová přestávka a přesně v polovině je hodinová přestávka na oběd. Vyučování končí ve čtyři hodiny odpoledne. Dcera bude mít vyučování zaměřené především na francouzský jazyk, čtyřikrát do týdne má v rozvrhu jednu hodinu matematiky a dvakrát do týdne hodinu tělocviku.

Ještě musíme vyřídit průkazku na autobus. Všechny děti vozí do a ze školy už zmínění „žluťásci“. Diktujeme tedy naší adresu a na monitoru naskočí číslo autobusu 111 i s fotografií řidiče. „Takže autobus tě vyzvedne každé ráno v 8:56 u vchodu u vašeho domu. Bude mít číslo 111 a ty se při nástupu prokážeš řidiči touto průkazkou,“ předává sekretářka kartičku dceři. Tím jsou veškeré formality vyřízeny a nastává to nejdůležitější. Odvádíme dceru do její nové třídy.

Sekretářka zaklepe na dveře třídy a čeká, až jí příjde učitelka otevřít. Navzájem se představujeme (učitelka se jmenuje Manon LeBlanc) a žáci samozřejmě zvědavě nahlížejí, kdo přišel. Při pohledu na dceru začnou jeden přes druhého pokřikovat: „Salut!“ „Hi!“ „Look, new girl!“ Vše proběhne velice rychle, dcera vklouzne do třídy, dveře se zavřou a my opouštíme školu. Tam za těmi dveřmi už je to jen a jen na ní. „Viděl jsi v té třídě někoho, kdo by mohl být z Evropy?“ ptám se v autě manžela. „Těžko říct. Ale odpoledne se to dozvíme.“

A tak čekám na odpoledne. Jak to asi moje malá holčička zvládá? Podle pokřiků, které jsme zaslechly, určitě většina žáků ovládá angličtinu, tak snad se domluví. Byla vhozena do vody a teď musí plavat. A musí se spolehnout jen sama na sebe. Rodiče jí do té vody nemůžou hodit záchranný kruh. Ale je už přece velká, říkám si. A silná. Ona to zvládne. Asi jako každá matka si dělám určitě zbytečné starosti. Její život za ní odžít nemůžu. A přílišné zametání cestiček taky neuznávám. A tak jen sedím doma a sleduji ručičky hodin. Čas se tentokrát neuvěřitelně vleče...

Ona to zvládne.