Navštívil ji tam i Jiří Voráč z brněnské univerzity. Jeho kritické připomínky byly nesmírně výživné a poskytly podnět k přemýšlení o českém filmu, jeho recepci, i o roli českých intelektuálů. Jsem mu za to velmi vděčen.

Očekávám, samozřejmě, že má kniha o českém filmu bude v uzavřeném českém společenství odmítnuta jako kniha cizáka, který si dovoluje mluvit do našich domácích, českých záležitostí - obdobně, jak se to v roce 1991 stalo s mou knížkou o české nezávislé literatuře Knihy za ohradou - v souvislosti s ní se tehdy vyznamenal literární kritik Vladimír Novotný, který o mé tehdejší publikaci zveřejnil nadšenou recenzi, ale pak ho zřejmě kdosi sprdnul, že Čulík "není jedním z nás", a tak asi o čtrnáct dní později publikoval ještě jednu recenzi, tentokrát zápornou... :)

V úvodu k filmové knížce Jací jsme právem děkuji Vítězslavu Tichému a Aleši Valdovi z Bystřice pod Hostýnem, bez nichž by kniha nemohla vzniknout. Jak už jsme před časem v Britských listech referovali, pan Vítězslav Tichý má doma v Bystřici vynikající soukromou sbírku českého filmu od roku 1898. Kdyby mi nezpřístupnil filmy, které jinde prostě nejsou k dispozici, moje kniha by se nedala napsat. Moc děkuji nestorovi českých filmových kritiků A. J. Liehmovi (ví, kde má čert mladý), který mě s panem Tichým dal dohromady.

Jak se ukázalo například při pražském křtu, ani známí současní čeští filmoví režiséři nemají ucelený přehled o české filmové produkci za posledních osmnáct let. Asi jsem zřejmě jediný člověk, který zhlédl všech přibližně 300 českých a slovenských filmů, vzniklých od roku 1989, v podstatě za poslední rok. Mohu svědčit o tom, že to vede k podstatnému porozumění.

Jiří Voráč mě v diskusi v pátek v Brně v Dominikánské ulici doslova ohromil, když vyjádřil názor, že kniha Jací jsme je nelegitimní, protože jsem získal české filmy k analýze nikoliv z oficiálních zdrojů, ale ze soukromé sbírky pana Tichého! Jiří Voráč naznačil, že proto je zřejmě moje kniha "na hraně porušení zákona". Na to se ozvali přítomní právníci (Jiří Kopal z Ligy lidských práv), okamžitě nalezli v počítači příslušné paragrafy autorského zákona a poukázali na to, že takové tvrzení je naprostý nesmysl.

Jiří Voráč přítomné ubezpečil, že veškerá česká filmová produkce vzniklá od roku 1989 je k dispozici v České televizi, případně v Národním filmovém archivu, a že jsem měl filmy získat odtamtud. (Moje zkušenost je naprosto odlišná, filmy z ČT ani z NFA získat prostě možné nebylo, bez sbírky pana Tichého by nebylo vůbec možné knihu napsat.)

Takže jsem s překvapením zjistil, že jsem vlastně napsal disidentskou, podvratnou, ilegální publikaci. Argumentace pana Voráče mi tak trochu připomněla knížku Ludvíka Vaculíka A Cup of Coffee with my Interrogator (Šálek kávy s mým vyšetřovatelem), kde vyšetřovatel z Stb Vaculíkovi v době komunismu argumentuje: "Vy přece nejste žádný spisovatel, vždyť nemáte legitimaci Svazu českých spisovatelů!"

Takže obdobným způsobem jsem já napsal podvratnou, revoluční knihu, protože jsem nepoužil oficiálně schválené zdroje... :)

Jiné Voráčovy připomínky byly konstruktivnější. Namítal, že kniha je nelegitimní, protože rozbírá především narativní motivy a ostatní prvky filmové struktury považuje pouze za podpůrné, podružné. Kniha ovšem si úmyslně určila, na základě teorií francouzského filmového vědce Christiana Metze, že bude záměrně analyzovat především narativní složku současných českých filmů, a to ze sociologického hlediska, ve snaze zjistit, jaký obraz vytvářejí o české společnosti.

Další Voráčovou námitkou bylo, že kniha pojednává pouze o struktuře filmů, mimo všeobecný kontext - pomíjí tedy například reklamní kampaně, které předcházejí uvedení filmů do kin, případně mediální celebritální manipulaci, která samozřejmě může význam filmu v divákově mysli změnit. To je samozřejmě pravda, ovšem zahrnout tyto mimoumělecké aspekty do analýzy by bylo nesmírně složité. Má studie měla vlastně jen velmi jednoduchý a jasně deklarovaný cíl: popsat - jako první pokus - motivickou strukturu narativů současných českých filmů ve snaze zjistit, co tyto filmy vypovídají o současné české skutečnosti.

Je docela dobře možné, že je to analýza příliš dílčí a nedokonalá. Pak ale, doufám, poslouží jako výzva českým filmovým vědcům, aby napsali něco lepšího. Potíž je - a to je věc pro mě nesrozumitelná - že za posledních 18 let (s výjimkou stručné knížky Andreje Halady, která vyšla v roce 1997) o současném českém filmu žádný český filmový vědec nenapsal souhrnnou monografii. Proč?

* * *

PS. Absolutním zosobněním nechuti nad tím, že "cizák diletant" si dovolil napsat soubornou knihu o současném českém filmu, je recenze Kamila Fily v časopise Cinepur 55 (zatím není k dispozici na internetu). Recenze poskytuje cenný vhled do struktur Filovy mysli. Je proto velmi závažným sociologickým materiálem.

V současném globálním světě nemůže dost dobře seriozní vědec vyjadřovat svůj odpor vůči "jinakosti" charakteristikou, že publikace je "pohledem emigranta na svoji zem", pokud se nechce shodit :)

- toto jsou inference, které v knize Jací jsme vůbec nejsou, zrodily se samostatně ve Filových představách, když pomyslel na jméno "Čulík", pozn. JČ :)

Podobně jako Voráč (který to zřejmě má od Fily) vyčítá Fila Čulíkovi, že kniha nezohlednila ekonomický, výrobní a mediální provoz kolem jednotlivých filmů a že analyzuje pouze filmy samotné.

- není to pravda, jak je tomu u každé analýzy, Čulíkovy interpretace jsou vždy jen potencialitami, možnostmi, které "text" vyjevuje; pozn. JČ.

Argumentace, že realita je natolik rozmlžená, že není možné analyzovat význam narativů jednotlivých filmů, je jistě zajímavá, ale nikam nevede. Bylo by to na diskusi. Přirozeně je možné, a dokonce snad i žádoucí, zkoumat význam kinematografie v interakci se společností, avšak o to se kniha Jací jsme záměrně nepokusila: analýza narativů jednotlivých filmů je první krok, který musí být učiněn, mají-li být učiněny další kroky, které Fila požaduje.

Fila zpochybňuje metodologii knihy Jací jsme

a dále vypočítává (oblíbená metoda kritiků) co v knize není a co měl autor podle recenzenta prý zahrnout - kromě "výrobních statistik", "rozhovorů s režiséry" i rozsáhlé citace z denního tisku a citace z denního tisku.

Kamil Fila knihu označuje za "čtenářský deníček učitele češtiny". Dojem z ní je "grafomanský, diletantský a tristní..." :)

Z recenze Kamila Fily v Cinepuru přímo čiší jeho osobní děs: "Sakra, cizák se nám tady vlamuje do diskursu, který přece ovládáme my." A dělá to jinak, než to děláme my. Anglosaským způsobem se záměrně vyhýbá pseudointelektuálskému metajazyku, který zahnojuje vědecký diskurs především ve Francii. Knihu musíme shodit." Fila v recenzi usilovně hledá, čím vším by se kniha dala "odrovnat". :) Není to text napsaný sine ira et studio.

Recenze je neférová: vyplývá to z textové analýzy nejrůznějších uštěpačných poznámek ("kniha emigranta"; "deníček učitele češtiny"; Jan Čulík ani není emigrant, ani nevyučuje českému jazyku:) ) obsažených v dlouhém textu, jichž se seriozní a férový recenzent nesmí dopustit.

I např. kritika, že kniha necituje českých filmových recenzentů všechno, je pošetilá: autor má přirozeně právo zahrnout do citací to, co on sám považuje za podnětné. To, že rozsáhlým způsobem necituje Mirku Spáčilovou (pars pro toto) je opravdu tedy tragedie.

Zdá se, že recepce knihy Jací jsme bude v českém intelektuálním prostředí možná ještě zajímavější sondou do české společnosti než rozbor samotných filmů... :)