V jordánském Amánu se sešla konference zabývající se neustále se zhoršující krizí iráckých uprchlíků, již s ohledem na jejich postavení v geopoliticky citlivé oblasti označil loni v listopadu americký časopis The Atlantic Monthly za nositele vznikajících konfliktů (Iraqi Refugees: carriers of conflict). Tehdy se jejich počet pohyboval mírně nad jedním milionem; dnes dosahuje podle organizace Refugees International počet Iráčanů nucených opustit své domovy, a to pouze na Středním východě, 2,2 milionů osob.

Darfúr je v tomto ohledu odlišný; jedná se o krizi vyvolanou vnitřně vysídlenými osobami (Internally Displaced Persons), jejichž počet je o polovinu menší a jež se nacházejí na území vlastního státu. To ovšem neznamená, že je jejich strádání a násilí, kterým jsou vystaveny, mírnější.

Ve skutečnosti je, jak píše přední africký analytik Mahmood Manadni, mezi Irákem a Darfúrem "význačná podobnost," a to jak v počtu dosud zabitých civilistů, tak i v příčinách ohromující tragedie, jíž musí procházet, a to navzdory neoliberální propagandě označující první za genocidu, což nelze strpět, a druhou za vnitřní povstání, jaké lze alespoň pochopit.

V důsledku této účelové mystifikace přitahuje Darfúr množství demonstrací, podpisových akcí, a vyhrožování, adresovaných súdánské vládě, zatímco příčiny lze najít i v nevraživé a mocichtivé podstatě povstalců, jejichž vůdci byly vždy připraveni podkopávat jakékoliv zprostředkovatelské úsilí, pokud nevyhovovalo jejich úzkým zájmům.

Výsledkem je zpolitizování problému "Darfúr" tak, aby sloužil zájmům mocenské rozpínavosti Spojených států a jejich dlouhodobým plánům na změny režimu, a to nejen v Súdánu, ale napříč celým Africkým rohem, na Středním východě, a ještě dále. Ovšem v podobných případech přílišné zpolitizování zpravidla - podle belgického vědce Jean Bricmonta, autora velmi aktuální knihy Humanitarian Imperialism (Humanitární imperialismus (2006) - doprovází paranoia, démonizace odpůrců, konformismus médií, a totální znevažování mezinárodní zákonnosti. To ovšem může být nebezpečně kontraproduktivní, což dokazují nejen irácké nesnáze, případně horory afgánské provenience, ale i posílení pozice zastánců tvrdé linie v samotném Súdánu, zvlášť od r. 1998, kdy USA provedly určité bombardování Chartúmu.

Poplatnost neoliberalismu v dominantních médiích znamená že, přes nesoulad mezi tím, co se proklamuje (humanitarismus) a tím, co se skutečně děje (válečné štvaní), může obojí nejen koexistovat, ale i sloužit stejnému účelu. Zastánci lidských práv pak mohou zastávat společný postoj s největšími válečnými štváči současnosti, kteří, aby dosáhli svého jsou připravení poslat na smrt, třeba odepřením přístupu k potravinám a lékům stovky tisíc dětí jak, zdrcujícím způsobem popisuje zpráva The Adverse Consequences of Economic Sanctions on the Enjoyment of Human Rights ZDE.

Podíváme- li se na Darfúr, přijetím rezoluce OSN č. 1769, která schvaluje vznik hybridní mírové jednotky (UNAMID) složené ze stávající mise AU, AMIS a z OSN, lze předpokládat, že se alespoň na čas diplomatická bouře, která postavila Súdán a Západ, především USA, proti sobě, uklidní; když nic jiného, očekávají se první členové UNAMID Darfúru až někdy ke konci roku, navíc je jejich nasazení podmíněno získáním souhlasu povstaleckých skupin, což nebude vůbec snadný úkol.

Naděje na případnou účinnost jednotek UNAMID ovšem nespočívají pouze v tom, že se zvyšuje jejich velikost, asi z 7000 až na 26000, a zlepší se i jejich logistické zajištění, ale, hlavně spočívají v novém mandátu, jímž jsou tyto jednotky pověřeny a povolují vojenský zásah podle odstavce VII. Charty OSN.

Kromě toho je ovšem z pohledu Chartúmu rezoluce č. 1769 vskutku diplomatickým vítězstvím, díky němuž dosáhl mimořádných ústupků od dob, kdy byl bombardován různými výhrůžkami, což shrnuje emeritní profesor Carl G. Estabrook připomenutím Clintonova "NATO musí jednat!", - to ovšem vedlo pouze ke zhoršení problému Kosova a to ještě za cenu marného pokoření Srbů. Dnes zase mnozí tvrdí, že "OSN musí jednat!"

Hlavní civilní a vojenské velení pochází z Afriky. Předpokládá se, že většina sborů bude složena z AU a případně z dalších států, s nimiž Súdán udržuje dobré styky, jako je např. Malajsie. Dokument výslovně konstatuje, že se autorizace jednotek UNAMID podle odstavce VII. týká podílu na včasné a účinné realizaci darfúrské mírové dohody (Darfur Peace Agreement), k níž Súdán neměl nikdy výhrady a již zprostředkovala AU. Její podepsání se v květnu 2005 v nigerijské Abuji zúčastnil klíčový diplomat současného kola jednání Salim A. Salim, jinak generální tajemník Organizace africké jednoty, jenž dohlížel na její přerod v současnou Africkou unii (AU).

Tato klauzule navíc nařizuje UNAMID použít síly proti ozbrojeným narušitelům prosazování darfúrské mírové dohody (DPA), a to, což je velmi důležité, s vědomím prvořadé odpovědnosti súdánské vlády ("without prejudice to the responsibility of the Government of Sudan") (Článek 15, a, ii.).

Vznik rezoluce 1769 v takové podobě si vynutil i významné změny v diplomatických postech: musel odejít Jan Pronk, někdejší zástupce Kofiho Annana v Darfúru, který se zkompromitoval pochybnými osobními iniciativami, včetně založením internetové stránky, kde se soukromě angažoval v tak diplomaticky citlivém problému, dále byl vyměněn skandální zástupce, snad dosud nejskandálnější, vlády USA při OSN, John Bolton. Tím, že rezoluce 1769 výslovně odmítá jakékoliv vojenské řešení konfliktu (Článek 18) je třeba jí vnímat jako výsledek kompromisu mezi ČLR a africkými zástupci v RB (JAR, Ghana, Konžská republika), kteří od počátku odmítali vyhrůžky Washingtonu - afričtí zástupci ostatně v duchu postoje AU - a USA, případně pod vlivem změn vedení v Downing Street č. 10.

Dohled nad uplatněním rezoluce koordinují společně OSN a AU; úkol, který byl svěřen Janu Eliassonovi, novému zástupci generálního tajemníka OSN Bina Ki- moona, o němž lze říci tolik, že jeho umírněné postoje vůči Súdánu obráží vůli nebýt vnímán jako příliš závislý na Washingtonu, jak byl jeho předchůdce, a respektovanému africkému diplomatovi Salimovi A. Slaimovi, který byl řešením problému v Darfúru pověřen již v r. 2004.

Darfúr poutající jako případ humanitarismu zvláštní pozornost, často v ostrém kontrastu s proti-iráckou agresí a následnou humanitární a politickou krizi ohrožující globální stabilitu a mír, hraje významnou roli ve strategii neoliberálních sil snažících se zneužívat idejí lidských práv a jejich prosazování prostřednictvím OSN jako politického nástroje a ospravedlňovat tak svévolné vměšování nejmocnějších států - především USA -- do záležitostí jiných zemí, které se z různých příčin staly terčem jejich nevole či politických difamací.

Kromě těchto skutečností se Darfúr stal vítaným stmelujícím faktorem vnitřně charakteristicky nesourodé americké politické scény, která se dostává pod stále vážnější tlak právě kvůli dobrodružnému zapletení USA do válek, o nichž vědí, kdy začaly, ale ne kdy skončí.

Pro zbytek světa je ovšem důležitější vědět, že globální strategie neoliberálního humanitarismu je nejpřesvědčivějším důkazem důležité funkčnosti koncepce "mezinárodního terorismu" v kontextu nového světového řádu tak, jak jej představují nejreakčnější křídla amerického establishmentu a klíčové procesy ospravedlňování globální hegemonie USA a ničivě nebezpečné postupy jejího uplatnění a udržování před americkou veřejnosti; inu, jak napsal český filozof Karel Kosík ve svých Předpotopních úvahách (1997), "samozřejmost je symbiózou zpupnosti a pokleslosti," to si však určitě vyžaduje svou daň.