Emil Hakl je jedním z mála, možná jediným současným prozaikem, který dokázal vytvořit originální, autentické a hluboké svědectví o české současnosti. Je možná taky docela zajímavé, že po Jaroslavu Rudišovi (Grandhotel), je to kromě komerčního Michala Viewegha jediný další současný český spisovatel, jehož literární dílo se někdo pokusil zfilmovat. Před časem jsem o Haklovi a Vieweghovi psal v časopise Česká literatura, ten text je ZDE

Psal jsem v tom článku o Haklově knížce takto:

V románu je daleko větší množství historických středoevropských reminiscencí než ve filmu, literární text to dovoluje. Ve filmu nezůstává skoro nic z otcových vzpomínek na život v předválečné Jugoslávii. Jediným výraznějším komentářem je těchto několik vět, vyznání hlavního hrdiny, proč žije v Praze a ne někde jinde:

Když mi před několika lety, při přípravě článku pro Českou literaturu a pro jednu americkou literární encyklopedii sdělil Emil Hakl, že Vladimír Michálek připravuje na základě jeho románu O rodičích a dětech celovečerní film, byl jsem velmi zvědav, jak se to dá realizovat -- vzhledem k tomu, že celá kniha je v podstatě založena na hrabalovském "hospodském rozhovoru" mezi otcem a synem -- je to tedy kniha velmi verbální, nikoliv vizuální. Přestože i film zůstal v podstatě "verbální", Michálkův film funguje. Je jemný a hluboký. Pětasedmdesátiletý Otec (Josef Somr) se vybavuje se svým pětačtyřicetiletým Synem (David Novotný). Chodí po Bubenči, po Stromovce, zastaví se v hospodě Na Slamníku a řeší vzpominky a své mužské, otcovsko-synovské vztahy. V knize, daleko více než ve filmu, je výrazná mužská solidarita. Když jsem psal o literární předloze, zaznamenal jsem:

Ve filmu jsou tyto motivy oslabeny. Daleko spíš jde o pokus zachytit složité mezilidské vztahy v jednotce rodiny, dopředu i nazpět. Syn se Otci přiznává, že teprve loni se dověděl, že má pětadvacetiletého syna. Tento mladík, Robert (Luboš Kostelný) hraje ve filmu výraznou roli (v literární předloze se pouze mihne). Muži všech tří generací jsou ve filmu O rodičích a dětech nedokonalí. Ve filmu je jejich nedokonalost daleko výraznější než v literární předloze. Jako by to bylo základní podmínkou filmového žánru. Jako by bylo nutné, že jakýkoliv scénář se přenese v současnosti v Čechách na filmové plátno, musí se podrobit jednotné poetice českého filmu, která společnosti znovu a znovu opakovaně sděluje, že čeští muži jsou slaboši a sobci, jsou soustředěně zahledění do sebe a nejsou schopni udržet si dlouhodobý vztah -- uchovat si partnerku, postarat se o ni a chránit ji.

Žádní z protagonistů filmu O rodičích a dětech se v životě nedokázali chovat odpovědně a vytvořit a udržet trvalý rodinný vztah. Jsou to zase všechno muži chcípáci a sanktusáci.

Příběh filmu je (zřejmě i péčí Jiřího Křižana a Vladimíra Michálka, kteří se vedle Emila Hakla podíleli na psaní scénáře) dopracován, zpevněn a prohlouben, avšak bohužel -- na rozdíl od původní literární předlohy -- je význam filmu opět posunut k tomu, co sděluje divákům snad každý současný český film. Proč má český film tak silnou potřebu pořád opakovat, že čeští muži jsou nemožní?

Otec a Syn se během dlouhého rozhovoru při chození bubenečskými ulicemi a Stromovkou zastavují nad různými epizodami z rodinné historie. Film se absolutně soustřeďuje na mezilidské vztahy. Pětačtyřicetiletý Syn s otcem potřebuje být -- ve filmu zmizela Synova touha zjistit od svého otce něco o historii, o rodině i o světě, do něhož se narodil a v němž žije. Ve filmu na rozdíl od literární předlohy jde, zdá se, spíše, prostě o dobrý pocit obou mužů -- mají potřebu spolu být, na rozdíl od kohokoliv jiného. Pociťují k sobě silnou spřízněnost a intenzivní přátelský vztah.

Syn má doma mladou, krásnou a schopnou partnerku. Je s podivem, že ji zanedbává. Nemluví s ní, ignoruje ji, dělá všechno ostatní, než aby byl s ní. Partnerka se zamiluje do vnuka Roberta, který přijde svého otce Honzu náhodou navštívit do domu, který dosud s partnerkou sdílel. Fascinuje jí, jak je Robert jejímu dosavadnímu partnerovi podobný, fyzickým vzhledem i gesty. Je však o dvacet let mladší -- a hlavně, na rozdíl od Honzy je Robert zatím -- vůči mladé dívce pozorný. Dívky potřebují, aby se o ně partner zajímal, aby je chránil, aby s nimi hovořil a sdílel s nimi svůj život.

Jenže, a tady je Michálkovo varování: ani jeden mužský protagonista v tomto filmu, ze všech tří generací, toho není schopen. S Otcem se v padesátých letech rozešla manželka, protože ho považovala jako továrníkova syna za neperspektivního -- vzala si v novém režimu omezence vojáka -- komunistu. Otec je dodneška frustrován skutečností, že se mu nepodařilo udržet dlouhodobě plnohodnotný manželský vztah. Syn je infantilně proslulý svou sexuální promiskuitou -- ženy považuje za fyzickou trofej, nikoliv za rovnocenného partnera. Vyplývá to z toho, že daleko vážnější vztahy má se svým otcem a se svým synem, mladým Robertem, než se svou dívkou.

Mladý Robert je na počátku svého nového vztahu s dívkou svého Otce zamilován, a tak je -- zatím -- vůči ní pozorný. Film však obsahuje varování: I Robert je nepraktický a nepoužitelný. Přežívá tím, že mu matka -- v době, kdy je Robertovi pětadvacet let! -- každý týden dává dvě stě korun. Ze Slovenska se Robert chce přestěhovat do Prahy a Otec mu proto půjčí tři sta tisíc korun na koupi bytu. (To, že to učinil, aniž by se o tom poradil se svou mladou partnerkou, že se jí o tom ani nezmínil, je jedním z hlavních důvodů, proč se dívka s Honzou rozchází.) Robert si však za polovinu těch peněz z náhlého impulsu koupí motorku. Film varuje: ani tento mladý muž, navzdory tomu, že se chvilkově chová k své nové dívce slušně, není dlouhodobě použitelný jako spolehlivá kotva pro vznik trvalejšího, rozumného vztahu či rodiny.

Ještě jednou konvenční skutečností se film O rodičích a dětech přidržuje "hodnotového kánonu" současného českého filmu. V českých filmech se pozoruhodně často objevuje motiv, kdy má chlapec nebo dívka tabuový dvojí sexuální vztah - s příslušníkem či příslušnicí generace středních let , a pak -- nebo zároveň také sexuální vztah s jeho či jejím synem a dcerou. Jak je z výše uvedeného zjevné, tento dnes už hodně konvenční motiv se objevuje i v Rodičích a dětech.

Je známkou toho, jak zkušený a schopný je Vladimír Michálek jako režisér, že se mu z literárního materiálu, který je svou podstatou skoro nezfilmovatelný, protože je nesmírně verbální, podařilo natočit slušný film. Je to jednak díky velmi dobrému hereckému výkonu obou hlavních protagonistů, Josefa Somra i Davida Novotného, jednak velmi dobrou prací s retrospektivními epizodami, které hrabalovský dialog Otce a Syna inteligentně doplňují a jsou mu příhodnou protiváhou. (Jediné, co trochu vadí, je že se -- přirozeně -- maskováním pro retrospektivní záběry nepodařilo vytvořit takovou "mladou" podobu Josefa Somra, jak ji známe z jeho starších filmů. Všeobecná známost Somrovy mladé tváře vstupuje do interakce s touto "umělou" "mladou" tváří starce, a působí nepřesvědčivě a rušivě. Bylo by zřejmě výhodnější vybrat pro tuto roli herce, jehož mladá tvář není v českém povědomí tak známa -- jenže tvůrci měli dilema -- potřebovali pro postavu stárnoucího Otce velkou hereckou osobnost, bez ní by film nebyl nosný. A jaká velká herecká osobnost by nebyla známa už od svých mladých let? Možná, že za pár let bude možné vzít tvář mladého herce ze staršího filmu a použít ji v retrospektivních záběrech, aby uměle "mladé" namaskování dnešního starce nerušilo dojem autentičnosti.)

Výraznou roli hraje při rozhovorech Otce a Syna citlivá kamera v barevně a kompozičně velmi promyšlených, příznakových záběrech. Silná role vizuální složky sekvencí, v nichž hovoří Otec se Synem, zajišťuje, že se film nepropadne v pouhý audiozáznam mluvících hlav. Hrabalovská inspirace Haklova literárního stylu je zjevná, Hakl jde ovšem svými motivy a obrazy o dost dál ke grotesknosti, než to kdy činil Bohumil Hrabal, jehož dílo má dnes v podstatě už nádech všeobecně přijímaného klasika, bez původní podvratné provokativnosti. Hakl je ve svých literárních textech brutálnější a grotesknější než Hrabal, a Michálkův film to citlivými náznaky svým filmem kompetentně sděluje. V Haklově světě se může stát kdykoliv cokoliv -- podivné, mystické, šokující a groteskní jevy přicházejí, kdy je nejméně čekáme. Lidé žijí v destabilizovaném, nejasném, brutálním a nepředvídatelném světě -- to je poslání Haklových próz. Je jen trochu zvláštní, že tento dobrý film pociťuje nutnost toto Haklovo poslání doplnit tolikrát v českém filmu už donekonečna opakovaným sdělením o nepoužitelnosti a nemožnosti českých mužů. Co nutí české filmaře, aby toto tvrzení svým dílem pořád opakovali?