Byl jsem tehdy také v Akkře a mohu potvrdit nadšený a velmi pozitivní ráz oslav, stejně jako všeobecný optimismus co do budoucnosti Afriky, který v té době vládl v Ghaně a na celém kontinentu. Nkrumah na oslavách řekl: "Hledejte nejdřív království politické, a všechno ostatní vám bude přidáno." Teď přišla zkouška.

Po nezávislosti Ghany následoval roku 1958 odvážný krok Guiney, která odmítla dál setrvávat na francouzské orbitě, a pak roku 1960 kaskáda vyhlášení nezávislosti celkem šestnácti zemí. Rok 1960 dostal přezdívku "rok Afriky". Byl ale takém rokem konžské krize. Byla to první občanská válka nezávislé Afriky, s prvním vstupem evropských vojsk na kontinent od vyhlášení nezávislosti a první vraždou afrického předsedy vlády -- premiéra Patrice Lumumby.

"Tažení africké svobody směrem dolů" nicméně pokračovalo několik dalších let, až narazilo na tvrdou skálu jižní Afriky s jejím nerostným bohatstvím a státy ovládanými usedlíky -- na portugalské kolonie Angolu a Mozambik, na usedlíky ovládaný a samozvaně nezávislý stát Rhodesii (nyní Zimbabwe), Jihozápadní Afriku nacházející se pod kontrolou Jižní Afriky (nyní Namibie) a samotnou Jižní Afriku s jejím systémem apartheidu. Trvalo dalších dvacet let, než ve všech těchto státech vznikly nezávislé africké vlády, ale podařilo se to.

Mezitím euforie let 1957-1960 ustoupila novým skutečnostem -- vojenským převratům, občanským válkám, dokonce i válkám mezi státy. K tomu přistoupily vážné ekonomické potíže 70. a 80. let, k nimž dal podnět růst cen ropy, i když nebyl jejich příčinou. . Namísto afrooptimismu přišel afropesimismus. Byla dosažena politická nezávislost, ale všechno ostatní přidáváno nebylo. Co když se Nkrumah mýlil?

Nkrumah sám varoval, že v důsledku pokračující ekonomické závislosti afrických států na západní Evropě a Severní Americe bude po kolonialismu následovat neokolonialismus. Nkrumahovým lékem byla africká jednota, pro níž stanovil vysoká kritéria. Doopravdy dokázal prosadit novou teritoriální definici Afriky, která zahrnovala i severní část kontinentu. Ale hora, kterou bylo hnutí za africkou jednotu, porodila v 60. letech pouhou myš v podobě slabé struktury s názvem Organizace africké jednoty (Organization of African Unity, OAU). Ta se později přejmenovala na Africkou unii (AU), ale tím nijak nezesílila.

V roce 2007 celková politická a ekonomická podoba Afriky vůbec neodpovídá nadějím a očekáváním roku 1957. Tu a tam lze poukázat na některá drobná ekonomická zlepšení. Celkové statistiky ale ukazují, že Afrika má nejslabší výsledky ze všech kontinentů. Tu a tam lze poukázat na určité politické oživení. Ale vcelku je většina států v rukou zkorumpovaných politiků, kteří netolerují významnější opozici vůči svým režimům a kteří se příliš nesnaží zlepšit osud svých národů.

Jak bude vypadat Afrika za dalších padesát let? Samozřejmě nelze nic tvrdit s jistotou. Lze ale mít určitá rozumná očekávání. Především je těžké si představit, že by se věci ještě dál zhoršily. V mezinárodní hierarchii států jsou dnes africké země vcelku na samém dně. Mladší generace reagují na tuto skutečnost dvěma způsoby. Někteří emigrují a jiní začínají budovat nová hnutí -- snaží se vytvořit druhou vlnu národně osvobozeneckých bojů.

Zadruhé, geopolitická scéna roku 2057 se bude velmi lišit od nynější. Spojené státy a Francie skoro jistě ztratí schopnost přímo zasahovat do afrických poměrů. Podle některých názorů se místo nich budou do dějů v Africe vměšovat jiné vnější mocnosti jako je Čína, zmiňuje se dokonce i Brazílie. To se mi zdá být vysoce nereální, i když ne zcela vyloučené. Domnívám se spíše, že v průběhu příštích pětadvaceti let bude relativní geopolitické zanedbávání Afriky pracovat v její prospěch, že umožní vznik a rozkvět nových osvobozeneckých hnutí. Jestliže si tato hnutí vezmou správné poučení z dějin Afriky v letech 1957-2000, mohou se propracovat k serióznějším konkrétním programům transformace ekonomických struktur a boje proti vnitřní třídní polarizaci.

Než Nkrumah roku 1957 předsedal slavnostem nezávislosti, jeho konzervativnější domácí oponenti si řadu let tropili posměch z jeho příznivců přezdívkou "hoši z verandy" (verandah boys). Naráželi na to, že mnozí aktivisté byli poměrně chudí obyvatelé měst bez trvalého bydliště a museli proto přespávat na verandách cizích domů. To naznačuje, do jaké míry byl v africkém nacionalismu na jeho vrcholu přítomen prvek třídního konfliktu, který je ovšem ve značné části literatury o Africe zastírán. Je možné, že třídní vědomí bude v africké politice opět sehrávat důležitou roli. A pokud k tomu dojde, vzhledem ke strukturální krizi celého moderního světosystému a chaotickým geopolitickým a ekonomickým poměrům, jež tato krize vyvolává, mohou hnutí Afriky sehrát v celosvětovém politickém boji o nalezení východiska mnohem větší roli, než dnes většina z nás předpokládá. Doufejme, že se tak stane.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.