Ponechme stranou předvolební podraz pana Kubiceho a podívejme se, co říkají výsledky voleb.

Dvousetčlenná Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky. 100 poslanců pravice (nebo 94?), 100 poslanců levice. Více než tři čtvrtiny mandátů (155) získaly dvě, názorově proti sobě stojící, strany: ODS (81) a ČSSD (74). Tuto skutečnost by měly obě strany (a možná nejen ony) chápat jako historickou výzvu k dohodě. Ta je ale možná jen tehdy, budou-li zúčastnění ochotni slevit se svých osobních a partajních zájmů a postaví nad ně zájmy České republiky a jejích občanů.

V současnosti vede povolební jednání vítěz voleb - Občanská demokratická strana. Pohleďme proto na počty poslaneckých mandátů jednotlivých stran prizmatem volebního programu ODS:

ODS. 81 poslanecký mandát odpovídá počtu voličů, kteří téměř jistě hlasovali pro změnu tak, jak ji požaduje ODS.

KDU-ČSL (13 poslaneckých mandátů). Strana, jejíž voliče charakterizuje nejspíš tradicionalismus a vazba na (katolickou) církev. Těm očekávaná spolupráce s ODS zřejmě nevadila a lze tedy mít za to, že volební program ODS pro ně není nepřijatelný.

Strana zelených získala 6 mandátů, třebaže voličských hlasů získala percentuelně mnohem více. Ale tak už je systém volby do Poslanecké sněmovny nastaven... Třebaže to Martin Bursík popírá, není Strana zelených pravo-levě jednoznačně vyhraněna. Své voliče přilákala nepochybně tématy, jež se sporem dvou hlavních volebních rivalů neměla příliš mnoho společného. Vydávat hlasy získané Stranou zelených za projev souhlasu s reformami navrhovanými ODS, by bylo nanejvýš problematické.

ČSSD (74 poslanecké mandáty). V poslanecké sněmovně má ČSSD o necelých 10% méně mandátů, než konkurenční ODS. U voličů ČSSD není pochyb o tom, že hlasovali proti programu ODS.

KSČM. Její propad vyústil v zisk pouhých 26 mandátů. Je téměř jisté, že i voliči této strany jsou vyhraněni proti volebnímu programu ODS.

Podtrženo, sečteno: Vládu se nyní pokouši sestavit strana, která pro své navrhované reformy získala 81 poslanecký mandát. V parlamentu přitom zasedne 100 poslanců zvolených hlasy lidí, již byli proti reformám navrhovaným ODS. Závěr: Uspěje-li ODS se sestavováním nového kabinetu, měla by reflektovat rozložení sil v parlamentu odpovídající rozmanitosti postojů českých voličů.

Jak se však dovídáme už třetí den po volbách, ODS se chystá, ve snaze prosadit svůj volební program, obejít nově zvolenou Poslaneckou sněmovnu. Své reformní kroky chce prosazovat prostřednictvím Senátu, což je podivuhodná instituce, která vznikla při dělení ČSFR jako úložiště tehdejších federálních poslanců. Je to instituce, již naprostá většina obyvatel ČR považuje za zbytečnou a jejíž složení diktuje kolem 20% voličů, kteří volby do ní neignorují. Je to instituce, jež měla proti stranicky založené Poslanecké sněmovně stavět hlas rozumných jednotlivců -- senátorů; stala se však jednou z ústavních pojistek ODS proti zákonům, které by se této straně nezamlouvaly.

Jistě, že prosazování zákonů touto cestou je proveditelné. Svou podstatou však jde proti smyslu Ústavy. Staví na hlavu princip právě proběhnuvších voleb, marginalizuje vůli voličů a ve svém jádru je nedemokratické.

Chce-li být pan Topolánek premiérem všech občanů České republiky (ale chce to?), musí přibrzdit. Pokud tak neučiní, bude možná úspěšným reformátorem dle představ ODS. Bude premiérem voličů ODS. Ale pro ty ostatní se snadno může stát reformátorským diktátorem, který vůli 35,38% volících občanů bezohledně prosadí přes odpor více než 45% volících občanů. Těžko pak mluvit o demokracii. Šlo by o diktát menšiny většině. Šlo by o bolševismus, tentokrát v pravicovém hávu.

■ ■ ■

Na Jiřího Paroubka bylo podáno trestní oznámení ve věci jeho povolebního projevu v sobotu 3. června 2006. Projev ten byl velmi důrazný, eufemisticky řečeno. Zdá se, že Jiří Paroubek se nechal unést svým rozhořčením. "Neunesl svou prohru", jak jsme se mohli několikrát dočíst.

"Říkáte-li A, měl byste také říci B" -- toť oblíbená fráze nejednoho českého politika. Řekneme-li, že Jiří Paroubek je hulvát, měli bychom se také podívat, co a jakým způsobem o něm říkají už několik měsíců lidé, kteří se hlásí k pravici a netají své sympatie k ODS. Pak možná (jako lidé; ne jako politici a někteří politicky angažovaní novináři) pochopíme snáze jeho vzteklou reakci.

Na webové stránce www.dostparoubka.cz lze podepsat petici za odchod Jiřího Paroubka z politiky. Sama ta skutečnost je dosti problematická: Kolik milionů podpisů lze shromáždit pod požadavek na definitivní odchod jak Jiřího Paroubka, tak Mirka Topolánka z politiky? Jaký to má smysl, když jsou čerstvě rozděleny poslanecké mandáty a nikdo v této chvíli neví, jakým způsobem se z aktuální "patové" či "superpatové" situace podaří vybruslit? Od voleb neuplynul ještě ani týden. Bylo by třeba nechat hlavy vychladnout a volební emoce ustoupit. Místo toho nastupuje diktát ulice. V případě internetu jde spíše o stoku.

Ze stránky shromažďující podpisy proti Jiřímu Paroubkovi lze přejít na stránku www.paroubek.tv, jež hlásá: "stát nepodporuje svobodu slova a proto národ sobě vytváří vlastní necenzurovaná média". Slovem "necenzurovaná" se zřejmě myslí media, kterým nevadí vulgárnost a (zatím ještě) relativně skryté výzvy k násilí. Tak pod nadpisem "Weby pro demokraty" (sic!) jsou uvedeny stránky "www.hovado.eu" a "www.tvhovado.eu". Další z odkazů je označen "HRA Mackovačka", která návštěvníka vybízí: "rozdej si pár výchovných pohlavků on-line". "Výchovné pohlavky" jsou zde určeny Jiřímu Paroubkovi a Davidu Rathovi.

Pod vyobrazením televizoru je celá řada dalších "necenzurovaných" odkazů: "Trička proti KSČSSD" (www.nahovno.cz); "Nas Rath - slušňák Ráth" (www.mujweb.cz/www/nasrath); nebo "Kdo si chce utřít zadek s Paroubkem, tak zde" (www.bastard.cz). Stránka z označením "Prase bradavičnaté" poučí čtenáře, že jde o Jiřího Paroubka známého též jako Pablbek, Bradavičník, Puchejř nebo Namyšlenej Buran. Návštěvník stránky se také doví, jak jméno Jiří Paroubek skloňovat. Tak např. v akuzativu je uvedeno "(seru na) Jiřího Paroubka". Vokativ je ještě vulgárnější. Na stránku ČSSD pak vede odkaz s titulem "banda zmrdů"; zatímco odkaz "David Rath" otevře stránku s katalogem rakví Pohřebního ústavu hlavního města Prahy.

Takové několikaměsíční masírování spojené s vědomím toho, že česká média před volbami povětšinou poškozovala ČSSD, jistě nepřispělo k premiérově rozvaze při sobotním vystoupení. To je fakt, ne obhajoba Paroubkova agresivního tónu.

■ ■ ■

Ve své knize Svět včerejška: Vzpomínky jednoho Evropana popisuje rakouský spisovatel Stefan Zweig, jak diktaturám v Německu a v Rakousku (jakož i první a druhé světové válce) předcházelo dlouhodobé, pozvolné, ale o to záludnější pěstování nenávisti. Ta začínala vždy nenápadně, jako drobný, nic neznamenající výstřelek několika individuí na pokraji společnosti. Po letech už ale proudila lidem v krvi; a to, co ještě včera bylo nemyslitelné, se už zítra zdálo jako přirozený standard. Stefan Zweig proti tomuto zlu navrhoval postavit společné úsilí mírumilovných intelektuálů, kteří by šířením kultury porozumění a otevřenou diskusí neznající hranic zabránili onomu zlu, aby přineslo své krvavé plody.

Znamenitý článek Volby v krizové době ze středečního vydání Britských listů popisuje proběhnuvší volby ve velmi znepokojivých souvislostech a upozorňuje na současné zárodky nenávisti v České republice. Nelze než souhlasit s obavami Milana Valacha, zda se po volbách vrátí věci k normálu. ODS totiž od samého začátku vsadila na polarizaci společnosti (nulová tolerance) a na šíření strachu a nenávisti vůči levici. Bude po volbách ochotna tyto nástroje odložit? Přesněji: Bude toho vůbec schopna?

Když se ozývají první "sýčkové", vzbuzují jejich obavy v posluchačích veselost. Když jejich obavy dojdou naplnění, bývá již často pozdě "bycha honit". Zkusme si proto nyní položit otázku: Jsou všechny ty útoky na Jiřího Paroubka, na levicové strany a pozvolna i na levicové voliče jen nevinným dočasným excesem, který co nevidět pomine, nebo jde o projev závažnějších proměn společnosti? Neměli bychom se obávat lidí, kteří (ač sami sebe označují za demokraty) potřebují ke splnění svých cílů hnát týden po volbách lidi do ulic; kteří politickým protivníkům nadávají do rudých sviní; kteří prohlašují, že voličská základna ČSSD sestává "především z řad nezaměstnaných, zkorumpovaných, nebo méně vzdělaných občanů tmavší pleti" a kteří obhajují fyzické (totiž "výchovné") násilí?

Zkušenost Stefana Zweiga ukazuje, že opatrnost je zde na místě. Je příliš snadné vypustit příslovečného džina z lahve. Pokud k tomu ještě nedošlo, je dobré pokusům o jeho vypuštění předejít. Pomoc od "hlídacích psů demokracie" zde ovšem čekat nelze. Ti čeští jsou polarizováni stejně tak, jako většina společnosti. Přirovnání k únoru 1948 jim vadí, výrok o "noci dlouhých nožů" ne.

Tam, kde nefungují služby, nastupuje svépomoc. Tam, kde nefungují profesionálové, musejí přiložit ruku k dílu sami občané. Zvláště, jde-li o tak závažnou věc, jakou je scelení společnosti, již politici kvůli svým úspěchům ve volbách tak zásadně rozštěpili. Jde o věc porozumění a opětovné důvěry, bez ohledu na to, jestli ten je z Prahy a onen z Karviné; bez ohledu na to, zda jeden volil Paroubka a druhý Topolánka. Jde možná o víc, než jen o budoucnost nejbližších čtyř let.

I když, unaven zřejmě životem a beznadějí, spáchal v roce 1942 sebevraždu, přesto lze pro věc usmíření považovat Stefana Zweiga za vzor. Nejen pro jeho duchovní velikost (s níž se autor tohoto příspěvku netroufá poměřovat), ale především pro jeho nezměrné úsilí, které vynaložil pro vzájemné porozumění mezi lidmi. Britské listy přitom těm, kdo jsou ochotni podobným způsobem alespoň zlomkem svých sil přispět ke zklidnění povolební situace v ČR, poskytují nevšední platformu. Jejich šéfredaktor připouští takovou názorovou rozrůzněnost, jakou lze stěží najít v ostatních českých médiích.

Značnou část čtenářů Britských listů tvoří jistě lidé vzdělaní, inteligentní, přemýšliví. Takoví, kteří čtou a jsou schopni vlastního úsudku. Takoví, kteří dokáží, ať slovem či písmem, svůj úsudek prezentovat ostatním, aniž by se kvůli tomu museli hádat do krve či nadávat oponentům do prasat. Jsou to jistě lidé, kteří spoléhají na rozum a není jim lhostejná společnost, v níž žijí.

Mohli by tito lidé, kteří se prostřednictvím internetu setkávají na Britských listech, mohli by dle svých sil pomoci české společnosti? Mohli by, ať přímo na Britských listech, či mimo ně, diskutovat, vysvětlovat a urovnávat spory? Mohli by ukázat těm, kterým ještě nevychladly hlavy, že domluvit se lze i bez násilí a bez vylučování oponenta z diskuse? Mohli by zvláště pravicově smýšlející čtenáři a autoři Britských listů ukázat levicově smýšlejícím lidem ve svém okolí, že volit Paroubka nebo Filipa skutečně není zločin?

Mohli by se všichni ti, pro které Britské listy představují jakýsi demokratický standard, mohli by se pokusit (dle svých možností a schopností) napravit dílo rozhádaných politiků, potlačit existující nenávist v jejím zárodku a přispět k opětovnému vzájemnému porozumění mezi obyvateli České republiky? Jde o nemalou věc, ale jistě hodnou úsilí.