Začíná již samotným výběrem témat. Začne-li jedna strana – byť mocná a hlasitá – náhle a velice naléhavě brojit proti zlu a jeho osám, zajímá se ze všeho nejdříve jaké nové okolnosti ten naléhavý problém vyvolaly, kdo a proč je tak identifikoval, kdo je původcem sdělení, komu se určeno, jaká řešení předpokládá a jaké implikace z něho vyplývají. Zejména evropský nezávislý úsudek, pyšní-li se k tomu zkušeností s komunistickou diktaturou, by měl na štvavé kampaně jakéhokoli druhu reagovat obzvláště obezřetně – opakovaně předznamenávaly budoucí války, revoluce, puče, diktatury, likvidaci demokracie, vlny represe, genocidy – nemá smysl nahodile vyjmenovávat příklady.

V souvislosti s iráckým a iránským nebezpečím by si mohl například klást otázky kolik evropských a amerických zemí islámské státy dosud napadly a okupují, kolik evropských a amerických diktátorů dosadily a drží u moci, kolik vojenských základen si v Evropě a Americe vybudovaly, kolik evropských a amerických občanů zajaly, mučily, pozabíjely.

Pod dojmem šoku z 11. září se nezávislý úsudek mohl na čas nechat přesvědčit, že za útokem stojí původně USA k boji proti zlu vytvořená, vycvičená, vyzbrojená a donedávna podporovaná teroristická organizace Al Qaida v součinnosti s původně USA dosazeným, vyzbrojeným a donedávna podporovaným diktátorem Saddamem Huseinem. Neměl-li přitom možnost si z různých zdrojů vyhodnotit něco jiného, mohl se i nechat přesvědčit, že je to naopak Saddam, kdo vyvíjí zbraně hromadného ničení, podporuje mezinárodní terorismus, připravuje válku a ohrožuje mír a mezinárodní stabilitu, takže je naléhavě nezbytné ho okamžitě svrhnout, Iráčany osvobodit a v Iráku zavést americkou demokracii.

Nicméně přitom mohl těžko přehlédnout skepsi ostatních států, vedle k USA tradičně kritické Francie dokonce i Německa, po Británii dosud nejspolehlivějšího euroamerického spojence. Zejména však nemohl přehlédnout nesouhlas OSN, bez jehož schválení byl útok na Irák eklatantním zločinem proti míru, za jaký v r. 1946 odsoudil americký soudce dvanáct osob k trestu smrti. Z různých zdrojů si mohl vyhodnotit, že principy Norimberského tribunálu nejsou vyhaslou právní normou a že po skončení mandátu se trestní stíhání proti současné administrativě ještě může stát aktuálním tématem – s nevyhnutelnými implikacemi i pro evropské účastníky.

Avšak nejpozději po zjištění, že všechny ty naléhavé argumenty pro útok na Irák byly nikoli omylem, ale vědomě lživou záminkou pro zastření jiných záměrů, musel si položit otázku věrohodnosti periodicky rozpoutávaných nenávistných kampaní a jejich shodného rukopisu. Mohl si připomenout předchozí štvavou a posléze válečnou kampaň proti Iráku poté, co ho USA vyprovokovaly k obsazení Kuwajtu. Mohl se rozpomenout na podobně naléhavou kampaň proti Jugoslávii a bombardování Bělehradu, veřejnosti obdobně zdůvodňované nesplněním utajovaných a nesplnitelných podmínek z Rambouille. Mohl by se pozastavit nad tím, když se z osy zla bez vysvětlení vytratí Severní Korea s jediným výsledkem tažení, že svůj jaderný potenciál mezitím ztrojnásobila a stala se deklarovanou nukleární mocností.

To by ho mělo přivést ke kritickému hodnocení výsledků takové politiky. Vedle utrpení miliónů a smrti statisíců lidí je výsledkem irácké války nezadržitelná destabilizace středovýchodního regionu, výsledkem tažení proti Iránu je, že se v něm stal nespornou vůdčí mocností, výsledkem války proti terorismu je na jedné straně urychlený nárůst jeho potenciálu a na druhé postupná demontáž údajně hájené demokracie. Výsledkem osmi let Projektu za nové americké století je izolace a dramatický úpadek amerického vlivu, prestiže i hospodářství. Svět včetně Spojených států samých se stal globálně neradostnějším a nebezpečnějším místem k životu.

K obdobným závěrům dospívají nejen k USA kritičtí pozorovatelé, ale především americká společnost sama . Obnovení ztracené mezinárodní pozice je podstatnou částí programů všech amerických prezidentských kandidátů a zveřejnění zprávy k iránskému jadernému programu je bezprecedentním krokem amerických tajných služeb k zabránění novému válečnému dobrodružství jejich vlastní administrativy.

Schwarzenbergovo stanovisko z toho všeho neobsahuje ani stopu. MZV prostě bez nejmenší pochybnosti přijalo za své vyhlášení Bushovy administrativy, že Irán, jako předtím Irák a Severní Korea, ohrožuje Evropu a USA. U protiřečící zprávy amerických tajných služeb se ani nepozastaví nad důvody, okolnostmi a smyslem jejího zveřejnění – vyvozuje z ní pouze, že je zcela nepodstatné, zda se iránský vojenský úder proti Evropě dostaví o pět let dříve nebo později a že v první útočné vlně možná ještě ani nebude veden raketami s jadernou náloží, nýbrž jen s chemickou, či radiologickou hlavicí.

Pokud jsem měl možnost ministra Schwarzenberga a další pracovníky MZV poznat, rozhodně jim nelze podsouvat nedostatečný rozhled či neprofesionálnost. To ovšem činí problém závažnější: jestliže lze prakticky vyloučit, že by vládní činitelé na základě vlastního zdravého rozumu a dosavadní zkušenosti s dosluhující americkou administrativou iránskému nebezpečí sami věřili, vyvstává naléhavá otázka, proč tedy její plány proti vůli a zájmům vlastní země, voličů, NATO i Evropské unie (s ohledem na původně bilaterální projekt) tak zarytě prosazují.

Na straně americké administrativy lze dosavadní vývoj vysvětlovat řadou synergických faktorů, od osobnostních problémů prezidenta přes hegemonistické fantazie, okouzlení antiliberální filosofií Lea Strausse, Israelskou lobby až po zahraniční a energetické zájmy země a jejího olejářského a zbrojního průmyslu.

Žádný z nich však nepřichází v úvahu v České republice. Zde můžeme vysledovat nejvýše psychologické motivy. Historicky podmíněnému syndromu zbabělce může vyhovovat přimknutí se k nietschovskému vítězi-nadčlověku, povznesenému nad právní a morální normy malých, bezvýznamných, poražených. A na přetrvávající frustraci z komunistiského období a okupace 1968 může odpor Ruska, reprezentujícího v českých očích obojí, působit jako červený hadr. Je to skutečně všechno? Stačí jistě ne všeobecně sdílený deficit sebehodnoty udělat ze země oddaného psíka? Anebo je česká politika již dávno v daleko hlubší závislosti na cizích zájmech, než abychom se ještě mohli sami svobodně rozhodovat, jenomže my pořád ještě neumíme prohrávat?

S našimi vlastními problémy si budeme postupně muset poradit sami. Účast na projektu fiktivní obrany proti fiktivnímu nebezpečí se dost možná vyřeší i bez nás, ať již na úrovni NATO, které jej může shledat kontraproduktivním, anebo na úrovni nové americké administrativy, která se může přeorientovat na funkčnější a neproblematičtější řešení. Problém skryté manipulace naší politikou však zůstává do budoucna otevřený.