Většina Američanů skutečně věří ideálům lidských práv a demokratických svobod a prosazuje je na světě v dobré víře. Proti tomu samozřejmě existuje v Americe protinázor: že Západ nemá právo arogantně zasahovat do zvyklostí jiných kultur. (Přiznám se, že bych nositele takovéhoto amerického názoru zabil, když mi v Praze za komunismu v sedmdesátých letech tvrdili, že Spojené státy nemají právo podporovat v Československu úsilí o svobodu, protože by to bylo arogantní zasahování do místní etnické kultury, součástí jejíž identity je i to, že vás estébé zve na pravidelné výslechy. Obdobně instruují anglosasky psané turistické průvodce do zemí, jako je Tunisko, aby se zahraniční návštěvníci nezmiňovali místním lidem o tom, že tam všichni kouří a že všude je nesnesitelně zahuleno: podle průvodců je kouření nedílnou součástí místní kultury a není rozumné snažit se místním lidem vysvětlovat, že kouření zabíjí. Kouřit je jejich "etnická zvyklost".)

Přiznejme, že i když jistě lidé jako Richard Gere podporují svobodu pro Tibet z idealismu a dobré vůle (nevidím důvodu, proč tyto lidi ironizovat, jen proto, že se stali "úspěšnějšími" než např. Štěpán Kotrba), je zjevné, že zahraniční politika Spojených států úsilí za svobodu v různých zemích světa, které USA podporují, využívá a možná i zneužívá ke svým strategickým cílům. Nemyslím však, že podpora osvobozeneckého boje různých utlačovaných komunit ze strany Spojených států je nutně vždy "zločinná", sobecká či kontraproduktivní, jak to černobíle vidí Štěpán Kotrba. Ten, zdá se, podvědomě vždy sympatizuje s autoritářskými režimy, jako je Kuba, Čína či Rusko. To se zdá být nelogické. Proč? Jen proto, že autoritářský režim ztělesňuje, mrtvolnou, stabilitu? Bylo skutečně záhodno nechat Saddáma Husajna beztrestně vraždit desetitisíce občanů své země? Bylo opravdu nesprávné ho svrhnout? Zdá se mi, že dnešní chaos a krutost v Iráku je důsledkem neuvěřitelné americké arogance a nekompetence, avšak není to asi argumentem pro to, že se invaze neměla provést.

Je bezesporu, že "imperiální" vliv Spojených států na Amerikou "osvobozené" země bývá většinou o hodně míň agresivní než diktát Ruska či Číny. České politiky nikdo nenutí, aby Spojeným států lezli ve věci radaru kamsi -- pokud by výstavbu radaru odmítli, Spojené státy těžko provedou do ČR invazi, aby tam radar umístily. (Jiná věc je zřejmě politika Spojených států vůči střední a jižní Americe, ale ani tam většinou nepáchají Spojené státy takové krutosti, jako Rusko v Čečensku.)

Ale i kdybychom přijali představu, že zahraniční politika USA v oblastech, které považují Spojené státy za svou sféru vlivu, je stejně zločinná a sobecká jako politika jiných velmocí, ani to ještě nedelegitimizuje úsilí občanů za nezávislost.

Vezměme příklad Československa -- v době, kdy bylo Československo v područí Sovětského svazu, byla zahraniční politika USA v plném souladu se zájmy československého lidu. Americká vláda, stejně jako občané v Československu, měli stejný cíl: zlikvidovat totalitní režimy sovětského bloku. To se v roce 1989 podařilo a od té doby už zájmy Čechů a Slováků nejsou v souladu se zájmy americké vlády. To, že čeští politikové nadále zájmům americké vlády podlézají, je jiná věc.

Tibeťané mají plné právo snažit se získat pro svůj národ svobodu a tvrdit, že na to právo nemají a že je jejich údělem být součástí Číny, jenom proto, že by jejich úsilí za svobodu mohla "zneužít" nějaká mocnost, je obscénní. Je to stejně tak, jako kdyby někdo Čechům a Slovákům říkal v roce 1988, aby neposlouchali Svobodnou Evropu a nesnažili se o rozšíření prostoru svobody, protože za jejich úsilím stojí Spojené státy a ty ho někdy zneužijí.

Rasisticky působí argumentace Miroslava Polreicha, že Tibeťané byli až velmi donedávna zaostalý národ: "Byli zaostalí, tak nemají nárok, musejí zůstat v nesvobodě." Ano? Nepřesvědčivé je i tvrzení, že Spojené státy boj za nezávislost nepodporují v zemích, které jsou v jejich sféře vlivu. Nepodporují, no a co? Proti tomu je záhodno protestovat, ale že by to znamenalo, že proto nemají na úsilí o svobodu legitimní právo lidé v jiných částech světa?

Pro pacifistické Čechy není přijatelné, že byly nedávné nepokoje v Tibetu poznamenány násilím: že mladí Tibeťané vypalovali a plenili čínské obchody. Jenže boj za svobodu bývá v mnoha částech světa poznamenán násilím. Tvrdé násilí, spáchané proti čínským majitelům obchodů ve staré tibetské čtvrti ve Lhase, není přijatelné, ale je pochopitelné. A čínští obchodníci ve Lhase si za to mohou tak trochu sami. Co můžete očekávat, když se nastěhujete jako příslušník "nadřazeného", vládnoucího národa do země, kterou vláda, skládající se z vašeho etnika, desítky let utlačuje? Je to tak trochu jako v pobaltských zemích. Tamější tvrdě xenobofní vládní opatření proti ruskému obyvatelstvu porušují veškeré zásady etnické snášenlivosti, jak je prosazuje Evropská unie, avšak z historického hlediska jsou pochopitelná. I tam platí: co mohli tamější Rusové čekat, když se nastěhovali do země, kterou jejich vláda zotročila?

Úsilí Tibeťanů o větší míru svobody je pochopitelné a ospravedlnitelné, bez ohledu na to, že se ho Spojené státy snaží zneužívat k svým vlastním cílům. Podporovat dalajlámu je záhodno, přestože dostal od Spojených států 180 000 dolarů.

Nynější nepokoje v Tibetu jsou známkou uvolňování poměrů a rostoucího bohatství. Lidé jsou svobodnější, tak protestují. Čínské úřady reagovaly zmateně a protichůdně. Není zrovna jednoduché snažit se přivést tak obrovskou zemi, jako je Čína, z někdejší středověké komunistické totality do moderního věku. Čína se musí snažit ze všech sil zabránit chaosu -- a často to dělá i prostřednictvím neuvěřitelné krutosti. Jinak to dělat neumí a možná jiné metody ani nejsou.

Přesto je však zjevné, že nynější čínští vládnoucí pragmatici byli tibetskými protesty překvapeni a zaskočeni. Je velmi pravděpodobné, že to v dlouhodobější perspektivě povede k posílení občanských práv i demokratických svobod tibetského obyvatelstva.

Je správné být ve střehu a poukazovat na to, že úsilí Tibeťanů o svobodu mohou Spojené státy zneužít. Nicméně to jejich úsilí nedelegitimizuje. Snažme se na svět dívat bez ideologických brýlí, ať takzvaně "pravicových" či "levicových". Realita je daleko složitější než ideologický mustr.