Vítězství ODS

Jednoznačným vítězem voleb se stala Občanská demokratická strana. Nejenže se jí v konečném důsledku podařilo porazit narychlo zkonsolidovanou sociální demokracii, ale zároveň získala největší percentuální zastoupení ve sněmovně od roku 1993. Kromě toho se jí v konečné fázi podařilo díky emotivní mobilizaci přilákat k volebním urnám nebývalý počet voličů a dokázala svým závěrečným tahem na branku srozumitelně polarizovat domácí politickou scénu, a to jednak svými programovými návrhy na změnu fungování české ekonomiky, kritikou vládní hospodářské a sociální politiky a dále svým vyhroceným antikomunismem.

Podařilo se jí totiž přesvědčit české voliče o tom, že kdo nepůjde k volbám, dává tím nepřímo hlas komunistické straně a bezesporu vyvolala v těch, co vnímají negativně vývoj ve společnosti po únoru 1948, pocit, že vládní ČSSD chce poprvé v polistopadových dějinách revidovat postoj k poválečnému vývoji v naší zemi. Jednoznačně tak vyvolala ve voličích obavy z toho, že kdo volí sociální demokracii a KSČM, usiluje o politický návrat před rok 1989. Sázka na "rudou hrozbu" ze strany konzervativní pravice se ukázala jako úspěšná. Antikomunistický postoj ODS měl za následek démonizaci ČSSD a zejména osoby Jiřího Paroubka, který se v posledních týdnech vyjadřoval kladně k povolební spolupráci s komunistickou stranou, a zároveň přivedl do volebních místností nečekaný počet občanů, což lze pokládat bez ohledu na volební zisk jednotlivých stran za vyloženě pozitivní jev. Počáteční radost ODS z jednoznačné výhry lze však neoddiskutovatelně pokládat za předčasnou, a to vzhledem k následnému rozložení poslaneckých mandátů pro levici a pravici.

Rostoucí podpora ČSSD

Zklamání lídrů sociální demokracie z volebních výsledků je pochopitelné, ale z objektivního hlediska nepatřičné. ČSSD získala ve sněmovně rekordní počet mandátů ve své historii. Ještě na jaře roku 2005 se její podpora podle průzkumů renomovaných sociologických agentur pohybovala na úrovni deseti až patnácti procent, což bylo mimo jiné důsledkem kompromisů vlády Vladimíra Špidly a následné vlny skandálů premiéra Stanislava Grosse. Novému lídrovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi se podařilo od loňského jara téměř nemožné. Byl to hlavně on, kdo sjednotil rozpolcenou ČSSD, sjednotil pravicové a levicové křídlo strany, začal komunikovat s expremiérem Milošem Zemanem a navrátil sociální demokracii ztracenou důvěru české společnosti.

Tento pozitivní trend však měl své stinné stránky. Čtvrtý sociálnědemokratický premiér v historii samostatné ČR se stal pro veřejnost ikonou, představující nejviditelnější tvář nejsilnější levicové strany. Jiří Paroubek se stal v domácím prostředí nezastupitelným synonymem pro český sociáldemokratismus a výsledek ČSSD začal jednoznačně záviset na jeho úspěších či problémech. Ještě měsíc před volbami byl Paroubkův drtivý tah na branku nezpochybnitelný. Poslední skandály české exekutivy a hlavně podezření z korupce v policejních složkách však zapříčinily pokles důvěry v předsedu vlády, a jak ukázaly povolební průzkumy, voliči se až z jedné čtvrtiny rozhodovali i na základě negativních souvislostí kolem Kubiceho tajné policejní zprávy.

Premiér na tuto skutečnost nebyl připravený a jeho reakce působily nepřesvědčivě. Jiří Paroubek se i přes to zapíše zlatým písmem do novodobých dějin ČSSD. Podařilo se mu svou stranu vytáhnout z politické mizérie a díky němu sociální demokracie získala přes 30 procent hlasů, což se před tím podařilo pouze Miloši Zemanovi. Hořkou pachuť má tento nesporný úspěch pouze v tom, že nadstandardní volební zisk se nepromítl na rozdíl od let 1998 a 2002 do konečné výhry sociální demokracie.

ČSSD lze i přesto považovat za jednoho z vítězů parlamentních voleb. Bez její participace nemůže fungovat ani jedna vládní varianta a z původního povolebního outsidera se tak rázem stal rozhodující hráč na české politické scéně.

Neúspěch KSČM

Neúspěchem skončily sněmovní volby pro komunistickou stranu. Hlavním důvodem jejího relativně nízkého volebního zisku je zřejmě vysoká volební účast. Jak dokazují průzkumy, patří KSČM na rozdíl od ČSSD ke stranám s pevným voličským jádrem. Její sympatizanti přijdou ke každým volbám, ale je jich omezený počet. Proto komunisté získávají body v krajských a komunálních volbách, kde bývá volební účast nízká.

Existují však také jiné důvody, proč komunisté oproti minulým volbám do sněmovny neuspěli. I přes odchod konzervativního Miroslava Grebeníčka se KSČM nezbavila nálepky "strany nostalgiků". Zvláště pro mladé voliče, které by mohla komunistická strana přitáhnout svým radikálním sociálním programem, se tak svými reminiscenčními postoji k totalitní minulosti stala nepřijatelnou alternativou.

Velmi vlažně působili komunisté i v rámci volební kampaně. Nepřišli s žádnou programovou novinkou, přičemž poněkud populistické návrhy jejich sociální doktríny jako například radikální populační politika, výrazné zvýšení porodného, zachování progresivního zdanění nebo majetková přiznání, převzala ČSSD. Velmi nejistě působili komunističtí politici při stěžejních televizních debatách a v neposlední řadě si KSČM nevytvořila dostatečnou zásobárnu charismatických osobností. Její lídři vystupovali zkostnatěle a neuměli se před televizními kamerami důstojně vypořádat s otázkami na českou předlistopadovou minulost. Straně viditelně chyběl jindy excelentní televizní diskutér Miloslav Ransdorf a v neposlední řadě na voliče zapůsobila negativní antikomunistická kampaň ODS a KDU-ČSL. Lze proto konstatovat, že potenciální voliče KSČM z řad radikální, ale demokratické levice, úspěšně absorbovali sociální demokraté.

Na volebním zisku KSČM také závisel konečný výsledek levice. Součet poslanců komunistické strany a ČSSD v Poslanecké sněmovně totiž mohl zabránit vytvoření středopravé koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vzhledem k přepočtu voličských hlasů na sněmovní mandáty takzvanou d'Hondtovou metodou sice "panská koalice" většinu nezískala, ale významná ztráta komunistů se stala hlavní příčinou stávající patové situace, která neumožnila sociální demokracii sestavit menšinovou vládu se silnějším levicovým mandátem v dolní komoře.

Klesající podpora KDU-ČSL

Mezi poražené politické subjekty lze bezpochyby řadit lidovce. Jejich volební zisk rozhodně neodpovídal představám vedení strany, které usilovalo o výsledek percentuálně vyjádřený dvouciferným číslem, a to i přes to, že některé sociologické agentury jim před volbami prognózovaly preference na úrovni volitelnosti. Lidovecký neúspěch má podobné kořeny jako debakl komunistů. Jejich pevné voličské jádro se rozplynulo v nečekaně vysoké volební účasti. Ani lidovecký program nenabídl žádnou převratnou novinku sázka Miroslava Kalouska na radikální antikomunismus vyšel naprázdno vzhledem k totalitní minulosti strany lidové v Národní frontě. Miroslav Kalousek sice na rozdíl od Vojtěcha Filipa patří mezi nejviditelnější stranické vůdce, ale jeho vyjadřování postrádá potřebné charisma. Straně také uškodila recesistická bilboardová antikampaň "Balbínovců", v níž tato švejkovská ministrana zesměšňovala Kalouskovu kontroverzní minulost na ministerstvu obrany. Strana mimoto působila v posledních měsících nejednotně. Stále viditelnější byly názorové rozdíly mezi Kalouskovým a Svobodovým křídlem a velmi nečitelně působil postoj lidovců ke dvěma nejsilnějším politickým stranám. KDU-ČSL na jednu stranu setrvávala ve vládě s ČSSD, ale na stranu druhou pořádala okázalé předvolební námluvy s ODS. Zvláště tento rozpor se jí v posledních týdnech vymstil a odrazil se ve volebních výsledcích.

Lidovci i tentokrát spoléhali na podporu moravského venkova. Ten však raději volil mnohem čitelnější sociální demokracii. Je tudíž možné vysledovat určitý trend, podle nějž postupně ztrácí bývalý katolický venkov svou religiozitu, odrážející se v podpoře křesťansky orientovaných lidovců, a začíná se stále výrazněji polarizovat na pravolevém politickém spektru. Důraz na sociální jistoty a prorodinnou politiku pak zřejmě tyto občany moravského venkova s křesťanskými tradicemi přivedl do řad voličů ČSSD.

Nástup "Greens"

Stranu zelených lze jen těžko započítat do vítězného nebo poraženého tábora. Vstup zelených do Poslanecké sněmovny je bezpochyby historickým okamžikem, ale dosažené procento volebního zisku musí být pro stranické vedení velikým zklamáním. Zelení dobře věděli, že pokud chtějí významněji ovlivňovat parlamentní dění, potřebují získat přes deset procent hlasů, musejí bodovat i v menších regionech a nespoléhat se pouze na velká města a hlavně Prahu. Přepočet získaných hlasů podle d'Hondtovy metody je totiž nemilosrdný k menším stranám a zelení na to ve finále doplatili.

Důsledkem toho je fakt, že se svými šesti poslanci nemohou sestavit ani poslanecký klub. I přesto se tato enviromentalistická strana stala významných povolebním hráčem na české politické šachovnici. Otázkou zůstává, kam vlastně tuto stranu politicky zařadit. Většina zelených z ostatních zemí Evropské unie se totiž hlásí k levici. Český lídr "Greens" však tvrdí, že reprezentuje pravý střed politického spektra. Samotná strana v tom nemá definitivní jasno. Několik regionálních organizací už deklarovalo, že odmítá participovat na moci s pravicovou ODS a uvítalo by užší spolupráci se sociální demokracií. Předvolební pokus "zahnout doleva" však nevyšel levicové frakci ve straně, což vyvrcholilo vyškrtáváním z kandidátních listin. Každopádně po relativním volebním úspěchu strany je pozice předsedy Martina Bursíka na určitou dobu nezpochybnitelná, a proto se i v nejbližší budoucnosti dá očekávat intenzivnější inklinace zelených k pravici. Spolupráce s ČSSD při přípravě konkrétních zákonů přitom není vyloučena.

Nárůst podpory zeleným lze přičítat poptávce určité části voličů po liberalismu. Příznivci této strany se z převážné většiny rekrutují z řad mladých vysokoškolsky vzdělaných obyvatel velkých měst, kteří se nedokázali rozhodnout mezi ODS a ČSSD. Zelení zároveň vyplnili liberální prázdnotu po Občanské demokratické alianci a Unii svobody.

Pravicové Čechy, levicová Morava

Parlamentní volby poukázaly na jeden zásadní polarizační prvek v české společnosti. Až na jedinou výjimku totiž rozdělily českou společnost na "modré Čechy", kde zvítězila ODS, a "oranžovou Moravu", kde vyhrála ČSSD. Tou jedinou výjimkou jsou severní Čechy, kde se vzhledem k různým faktorům (sociální prostředí, vysoká nezaměstnanost, silný lídr levice) podařilo sociálním demokratům porazit ODS.

Důvody česko-moravské diferenciace jsou různé. Předně existují v obou částech republiky různé sociální podmínky. Kraje s menším počtem vysokoškoláků, nižšími platy, vyšší nezaměstnaností, dále menší města a hlavně venkov, to jsou hlavní bašty sociální demokracie. Naopak univerzitní města, lokality s fungujícím podnikatelským prostředím a hlavně Praha jsou hlavní voličskou základnou ODS.

Teprve budoucnost ukáže, zda se v rozdělení české společnosti na "liberální" Čechy a "sociální" Moravu neskrývá zásadní problém. Pokud chtějí tyto rozdíly odstranit, musejí obě nejsilnější politické strany nabídnout ve svém programu alternativu také pro sympatizanty protilehlého "světonázoru".

Role lídrů minulosti

Zajímavým aspektem letošních voleb je účast bývalých stranických lídrů ve volební kampani. Nepochybně ve prospěch občanských demokratů vystupoval v posledních týdnech před hlasováním prezident republiky a bývalý předseda ODS Václav Klaus. Vetoval a následně komentoval zákony, které ve sněmovně protlačili sociální demokraté a komunisté, a v posledním týdnu před volbami hned několikrát napadl premiéra Jiřího Paroubka v souvislosti s korupčními aférami v české policii. Jeho výstupy jistě nerozhodly výsledné hlasování voličů, ale mohly pomoci při závěrečných úvahách nerozhodnutých voličů, které neoslovil poněkud těžkopádný předseda ODS Mirek Topolánek. Přestože pozice prezidenta republiky je v našich ústavních podmínkách historicky nadstranická, Václava Klause si snad každý občan České republiky pamatuje jako zakladatele ODS a duchovního otce českého konzervativizmu. I proto by jeho role neměla být podceňována.

Síly Václava Klause vyrovnal svým zásahem do předvolební kampaně bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman. Více než tři roky patřil mezi zásadní kritiky Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse a svými vzkazy z Vysočiny ovlivňoval významným způsobem dění uvnitř sociální demokracie. Teprve s nástupem Jiřího Paroubka se začal po čase opět výrazněji angažovat ve prospěch ČSSD a "bratřením" se současným premiérem přitáhl výraznou mediální pozornost, která se promítla pozitivně do nárůstu důvěry sociální demokracie. V neposlední řadě, spanilými jízdami "Zemáku" po Moravě a severních Čechách ovlivnil výsledek své strany v těchto regionech.

Účast obou lídrů v předvolební kampani zřejmě nerozhodla konečný volební výsledek. Minimálně však zvýšila percentuální zisk ČSSD a ODS, což se mohlo projevit horším výsledkem zbylých politických protihráčů.

Jak dál?

Rozdělení mandátů v nové Poslanecké sněmovně je dané. Levice i pravice, obohacená o spíše středové zelené, mají shodně po sto mandátech. Jasné je to, že bez participace sociální demokracie zřejmě nezíská nadpoloviční sněmovní podporu žádná vláda. Při rozhodování o jednotlivých variantách se budou muset politici shodnout na tom, kdo z voleb vzešel jako úplný nebo částečný vítěz a kdo mandát na účast v nové exekutivě od voličů neobdržel.

Předčasné volby

Varianta předčasných voleb je krajním řešením patové situace. Nastala by v případě, že by se na tři pokusy nepodařilo sestavit vládu, která by získala důvěru v Poslanecké sněmovně. Předčasné volby by nejspíše nepřilákaly k volebním urnám tolik voličů jako tentokrát, způsobily by ztrátu zájmu veřejnosti o politické dění a hrozil by pokles důvěry ve stávající politické strany, zejména ODS a ČSSD. Vydělat by na předčasných volbách mohli komunisté, popřípadě populisté a nezávislí.

Vlády tolerované ČSSD

Existují dvě nejhlavnější varianty řešení situace, kdy by ČSSD mohla tolerovat vládu bez většinového počtu mandátů ve Sněmovně. První variantou je obdoba takzvané opoziční smlouvy z roku 1998. ODS by sestavila jednobarevnou menšinovou vládu výměnou za kontrolní podíl na moci. Sociální demokraté by obsadili klíčová místa ve sněmovně, získali by možná několik náměstků na jednotlivých ministerstvech a byli by jmenování do správních a dozorčích rad společností, kontrolovaných státem. V minulosti se ukázalo, že tento systém vlády může po určitou dobu fungovat, ale dlouhodobě je opoziční smlouva v obráceném gardu neudržitelná, a to zejména kvůli patové situaci ve sněmovně. Vláda potřebuje ke svému fungování rozpočet a za stávajícího rozložení sil by "pravicový" rozpočet, navržený občanskými demokraty jen stěží hledal v dolní komoře podporu. Sociální demokracie zároveň musí reflektovat skutečnost, že ekonomice se nebývale vede, bude i nadále klesat nezaměstnanost, rostou platy, zvyšuje se průmyslová výroba, daří se stavebnictví, zahraničnímu obchodu atd., a dá se kromě toho očekávat, že se bude v následujících čtyřech letech postupně obracet trend v zadlužování státu. Všechny tyto úspěchy jsou logicky připisovány vládě a ČSSD by jen těžko připustila, aby úspěchy jejího osmiletého vládnutí připadly ODS.

Tato teze by ve stejné míře platila i v případě druhé exekutivní varianty, vycházející z tolerance ČSSD, a to "stovkové panské koalice" ODS, KDU-ČSL a zelených. Tato možnost je pro sociální demokracii ještě méně přijatelná i proto, že by se na vládní zodpovědnosti podílely strany, které de facto ve volbách prohrály.

Tolerance pravicové či pravostředové vlády ze strany ČSSD je tedy, zdá se, velmi málo pravděpodobná.

Vlády za účasti ČSSD

Reálně existují pouze čtyři varianty, které by umožňovaly setrvání ČSSD ve vládě. První je takzvaná "duhová koalice", tedy vláda ODS, ČSSD, KDU-ČSL a zelených. Tato varianta by zřejmě vyhovovala mnoha liberálům uvnitř ČSSD, KDU-ČSL a Strany zelených. Těžko by ji však přijímali občanští demokraté. Představitelé ODS se už nechali slyšet, že by tato vláda hledala jen velmi těžko společné programové průsečíky. Obecně by navíc hrozila situace, kdy nebudou existovat politické kontrolní mechanismy. Ve sněmovně by existovala jen komunistická opozice, což by mohlo v důsledku znamenat výrazný nárůst obliby KSČM a mimoparlamentních populistických stran a nezávislých v dalších parlamentních volbách. Zůstávají tak poslední tři reálné možnosti, pokud pomineme zapojení KSČM do exekutivního procesu, což odmítá celá demokratická parlamentní reprezentace.

První z nich je vláda odborníků napříč politickými stranami, podporovaná ODS a ČSSD, popřípadě tolerovaná i zbylými politickými stranami. Tato vláda by mohla získat silný kredit u veřejnosti, jako se tomu stalo v případě "úřednické" vlády premiéra Tošovského v první polovině roku 1998. "Státotvorná" varianta však naráží na nesouhlas ODS, která si přeje vládu s jasným politickým mandátem, slouženou z profesionálních politiků. A dá se jen těžko předpokládat, že "vládu odborníků" by sestavili zbylé politické strany, včetně komunistů. Druhou z nich je vláda ČSSD a zelených s tolerancí KSČM. Deklarovaný antikomunismus Martina Bursíka však tuto variantu téměř vylučuje. Jedinou možností, která by připustila participaci zelených v exekutivě, by byla nejednota mezi zelenými poslanci, přičemž by některý z nich mohl deklarovat ochotu o této variantě jednat. Zatím však vystupují zákonodárci za tuto stranu velmi konzistentně.

Zřejmě největší šanci na úspěch má proto velká koalice ODS a ČSSD. I "modrooranžová" varianta však naráží na několik zásadních problémů. Předně si lze jen těžko představit kabinet, v němž vedle sebe zasednou Mirek Topolánek s Jiřím Paroubkem. Jejich předvolební souboje byly ve znamení vzájemných urážek a osočování a jen těžko lze uvěřit tezi, že šlo pouze o předvolební hašteření. Jejich politickému "polibku" by upřímně uvěřil málokdo. Bylo by proto na místě hledat jiné varianty společného vládnutí obou nejsilnějších stran. Už před volbami se objevily uvnitř ODS i ČSSD návrhy, podle nichž by vládní odpovědnost převzala "druhá liga" obou stran, tedy stávající korunní princové občanských a sociálních demokratů. Tato možnost by se dokonce mohla setkat s pozitivním přijetím na Hradě.

Resumé

Politické reprezentace zřejmě nebudou v následujících dnech a týdnech ukvapené. Důležitou roli bude hrát prezident republiky, který už před volbami prohlásil, že nehodlá jmenovat vládu, která by neměla deklarovanou většinovou podporu v Poslanecké sněmovně. Důležitý bude také postoj lídrů dvou nejsilnějších politických stran a zásadní roli nejspíše sehrají také členové vyjednávacích týmů ODS a ČSSD.

Každopádně českou politickou scénu čekají událostmi nabité prázdniny.