Člověku nechybí jen osobní kontakt s rodiči, přáteli, ale postrádá kontakt s Českem, s českou mentalitou, s českým jazykem. Prostě vším českým. I tím, co jsem ráda neměla. A přesně v tom období jsem prožila takové „setkání třetího druhu“.

Normální podzimní odpoledne, které se od těch ostatních nijak zvlášť nelišilo. Snad jen v tom, že jsem nebyla doma a nevařila pro své miláčky, ale vyrazila jsem si na nákupy. Právě při nákupech a takovém tom „poflakování“ po obchodech se výborně odreaguju. I když i takové nakupování má svá úskalí. Rozhodně bych se na uvolňující nakupování nevypravila ve čtvrtek, v pátek nebo v sobotu. Důvod je prostý: tady v Kanadě je čtvrtek výplatním dnem a obchody jsou plné k prasknutí. A nejen obchody, ale i restaurace, bary, ulice, jen stěží najdete místo na zaparkování a na ulicích je každé třetí auto taxík.

Tak tedy je má středa. Jen tak bez cíle procházím po St. Catherine, dívám se do výkladů, když mě něco zaujme, vstoupím do obchodu a když mě dotyčná věc chytí i „na druhý pohled“, ochotný prodavač zabalí, vloží do tašky a já opouštím obchod s dobrým pocitem, že jsem si udělala radost, která je k nezaplacení. Zatím jsou mé ruce prázdné, teprve jsem na začátku svého „lovu“. Prohlížím si oblečení za výlohou a najednou mě zaujme něco úplně jiného. Můj pohled se zarazil na odrazu ve výkladní skříni. Ještě chvíli se dívám na ten odraz a potom se otočím, abych viděla originál. Pro mnoho obyvatel Montealu nic zvláštního, ale pro mě, člověka narozeného v Česku, žijícího několik let ve stověžaté matičce Praze, šok. Katastrofa. Prostě něco nepopsatelného.

Dívám se na krásný starý kostel, který zde byl jistě postaven krátce po založení města a hned za ním se tyčí obrovský mrakodrap. Samozřejmě si hned kladu otázku, který architekt mohl něco takového dovolit? Byl snad opilý? Nebo dokonce slepý? Copak si nikdo neuvědomil, že to bude působit jako pěst na oko? A to se nikdo neozval ani ve chvíli, kdy se ten mrakodrap začal stavět? Nešlo tomu zabránit?

Copak jsem jediná, kdo ten paradox vidí?

Otázka přicházela jedna za druhou, já už zapomněla na původní účel návštěvy této nákupní ulice a začala jsem obcházet kostel. Asi po půlhodině jsem měla tuto pamětihodnost prohlédlou ze všech stran minimálně třikrát a pomalu jsem se vypravila ulicí dál. Ale nedalo mi to a ještě po chvíli jsem se otočila, abych se na to „neobvyklé spojení“ podívala ještě jednou. Nevím, jak dlouho jsem tam tak stála, ale najednou se ozvalo: „Krásné odpoledne, že?“ Otočím se za tím hlasem. Stojí tam mužíček (jinak se tomu ani říci nedá), o půl hlavy menší než já, zarostlý, jen stěží poznávám nějaké rysy obličeje pod porostem vousů. Věk si nedovolím ani odhadovat.

Vykouzlil něco jako úsměv a já sjela pohledem i zbytek – otrhané kalhoty, ošoupané boty, flaušový kabátek o číslo menší a na břiše navíc chyběl knoflík. Věk jsem si nedovolila odhadnout. A tak jsem už začala otevírat kabelku, že mu dám pár drobných. Myslela jsem, že to je důvod toho, proč mě oslovil. Ale pokračoval dál: „Vy nejste odtud, že?“ Na půl úst řeknu něco v tom smyslu, že jsem na nákupech a prohledávám kabelku. „Odkud jste?“ Oplatím mu úsměv a odpovím, že z České republiky. I když hned v zápětí si řeknu, že možná bylo lepší omezit se jen na to, že jsem z Evropy, protože co takovému člověku může říct Česká republika. A hned si vybavuji úřednici na poště, když jsem pár dnů předtím posílala balíček rodičům a ta mladá slečna při pohledu na nápis CZECH REPUBLIC začala příslušný tarif pro odeslání hledat ve složce AFRICA...

Mužíčkovi se rozzáří očka a pokračuje: „Velmi kultivovaná země. A s jak bohatou historií!“ Dívám se na něj a přemýšlím, jaké moudro asi řekne dále. Přiznávám, že můj pohled na něj je spíše posměšný. „Už není prezidentem Havel, ale Klaus, že? Moc se mi líbilo, jakým způsobem u vás došlo k rozdělení republiky. Bez jakéhokoliv násilí, velmi klidně. To obdivuji.“ Výraz mé tváře se začal měnit a já překvapeně přikyvuji. Ano, to mluví o České republice. On zná moji zemi!!! „Ale taky jste si prošli svým. Máte hodně bohatou historii. Prvním prezidentem byl Masaryk, je to tak?“ Dívám se na něj nevěřícně a najednou už to není ten ošuntělý človíček, otrapa z ulice, ale někdo, kdo ví něco o té malé zemičce v srdci Evropy. Jsme naladěni na stejnou vlnu. Máme si o čem povídat. I když já tady jen tak stojím, připitoměle se usmívám a poslouchám. Ten člověk mluví o rozpadu Rakousko-Uherska, o vzniku Československého státu, první republice, druhé republice, Edvardu Benešovi a jeho dekretech, protektorátu, o exilovém ministru zahraničí Janu Masarykovi, o volbách v roce 1946, kdy získala většinu Komunistická strana, zmiňuje rok 1968 a obdivně mluví o Dubčekovi.... Tak teď už se tvářím opravdu jako debil.

Když mluví o kolektivizaci zemědělství v bývalém socialistickém Československu, o rozvoji průmyslu a dostává se k roku 1989, nástupu demokracie a svobody, volbě prezidenta Havla a končí zvolením Václava Klause, uvědomuji si, že tam stojím s otevřenou pusou a proto rychle nasadím jeden ze svých výrazů, o kterém si myslím, že vypadá nejpřirozeněji (ovšem nevím, zda se mi daří vypadat aspoň trošku normálně). „Jak se žije v České republice teď? Jaká je průměrná mzda? “

Stojíme tam na chodníku a mluvíme ještě necelou hodinku o současné situaci v České republice, můj nový přítel zmíní také nádhernou architekturu v naší zemi, obdivně mluví o Praze, Karlově mostě a jiných pamětihodnostech. Nedá mi to, abych se nezeptala, jestli někdy Českou republiku nebo Československo navštívil. Jen smutně zavrtí hlavou. Nikdy neopustil Kanadu. Ptám se ho tedy, odkud to všechno zná? „Rád čtu. A taky se dívám na publicistické a dokumentární pořady v televizi.“ Jak prosté. Protože čas pokročil, chystáme se rozloučit, ale ještě se ptám, jestli má počítač, že bych mu třeba poslala nějaké informace o České republice nebo fotografie. „Počítač nemám. Mám počítač tady“, řekne vesele a poklepe si na hlavu.

Podávám mu ruku a loučím se s ním jako se starým přítelem. Odcházím a celou cestu domů o tom člověku přemýšlím. Kolik toho věděl! A nejen o České republice. Vždyť jsme mluvili o bývalém Sovětském svazu, současném Rusku, Putinovi, Něměcku, Rakousku, Polsku, Litvě... Kdybych já měla někoho seznámit s hitorií své země, určitě bych se na to nejdříve den předem řádně připravila a na internetu našla všechny informace, udělala si poznámky. A to bych ještě mluvila o své vlasti. Tento člověk jen rád sleduje televizi a čte knihy. Nemá video, nemá počítač, nestudoval, každý den chodí do práce a když prostě potká na ulici Čecháčka, vychrlí na něj informace, za něž by se nemusel stydět student vysoké školy.

Otevírám dveře našeho bytu a uvědomuji si, že pořád na toho člověka myslím. Kolik lidí ve svém životě potkám a takto se zapíšou do mé paměti? Na toto setkání určitě do smrti nezapomenu. A najednou vím, že si přeji, abych ho potkala ještě jednou, mohla si s ním sednout třeba na kávu a pokračovat v našem povídání. Docela fofrem jsme probrali perestrojku a vládu Gorbačova, jednotlivé vlny emigrace, prostě bylo by toho hodně, co bysme si mohli říct.

Jakmile se objevil ve dveřích manžel, vychrlila jsem na něj všechno, co jsem to odpoledne zažila, mlela jsem páté přes deváté, byla jsem toho prostě plná a chtěla jsem se o své zážitky podělit. Po očku ho sleduji a najednou mám pocit, že mě vnímá jen tak na půl. Ostře se naj podívám a útočně prohlásím: „Posloucháš mě?!?“ „Ale to víš, že tě poslouchám. Poslouchám každé tvé slovo, baby“, prohlásí, vezme něžně mou hlavu do dlaní a políbí mě. Jeho pohled sjede k prázdnému sporáku a pokračuje: „Jen jsem trochu unavený, celý den jsem nejedl a stihl jsem vypít jen tři kávy. Máme něco k jídlu?“ Až teď mi dochází, že jsem byla tak zaujatá setkáním s neznámým mužem, že jsem zapomněla na večeři. Udělám psí oči, vyloudím na tváří co nejprovinilejší výraz a zašeptám: „Nezavolal bys pro pizzu? Už moc dlouho jsme ji neměli. Jednou za čas nás přece fast food nezabije“ a přidám políbení.

A v duchu si slibuji, že hned zítra upeču kačenu, která je na mrazáku. Dobrou kačenku se zelím a s českým knedlíkem. A nezapomenu koupit české pivo. Dostává se mi pohlazení po vlasech a manžel už sahá po telefonu.