11. 1. 2008
Ilona Borská a Ivo ŠtukaZemřeli dva spisovatelé, kteří milovali JesenickoLiteratura z Jesenicka se nikdy nechlubila výraznými literárními osobnostmi, které by přesáhly krajský průměr, rovněž krásná literatura o Jesenicku není početně bohatá na beletristická díla tak, jak by si tento krásný a stále zvláštně tajemný, drsný horský kraj zasloužil. Proto jsem se smutkem zaregistroval fakt, že již mezi námi nejsou spisovatelé, manželé Ilona Borská a Ivo Štuka. Oba sice dlouhodobě žili a působili v Praze, ale Jeseníky si zamilovali, neboť sem přijížděli, aby zde nalezli oázu klidu. Z tohoto důvodu bych se chtěl soustředit na připomenutí významu jejich literárního díla pro tento bohem zapomenutý kraj. |
Ilona Borská se narodila se v Praze v úřednické rodině 9. listopadu 1928. Ve svém rodišti vystudovala gymnázium a po maturitě v roce 1947 vystudovala Vysokou školu politickou a sociální. V roce 1952 studium ukončila, v roce 1953 obhájila doktorát a ve stejném roce se provdala za spisovatele Ivo Štuku. V letech 1951-1961 působila jako redaktorka v Československém rozhlase a do roku 1970 učila sociologii na Stavební fakultě Českého vysokého učení technického. Následující roky se živila jako spisovatelka z povolání. V letech 1972-1973 pracovala jako vedoucí redaktorka v nakladatelství Albatros a pak se stala, do roku 1979, vedoucí reportážní rubriky v časopise Svět práce. Od počátku 80. let je opět spisovatelkou z povolání. Borská napsala na základě dokumentů román Osud jednoho Čecha (1983), v němž zprostředkovala čtenářům životní pouť vlastenecky založeného učitele dějepisu a češtiny Františka Hodíka. Těžiště románu spočívá v době předválečné, zvláště v neklidném období třicátých let 20. století v severomoravském pohraničí. Sledujeme nejprve chudé venkovské dětství, učednická léta ve Vídni, osudy F. Hodíka za první světové války, kdy jako devatenáctiletý vojín prožil krvavé boje na italské frontě, naděje, jež vkládal do života v novém samostatném státě, obtížný život nezaměstnaného za hospodářské krize a složitou cestu za dosaženým vzděláním. Spolu s F. Hodíkem již jako učitelem putujeme po řadě menšinových škol na Opavsku a Bruntálsku a poznáváme problémy života v odlehlých pohraničních oblastech. Na podzim roku 1937 byl F. Hodík přeložen do Javorníku ve Slezsku, kde prožívá rušné dny podzimu následujícího roku, národnostní třenice a vzrůstající provokace i násilí henleinovců. Činnost českých strážců hranic nakonec nemohla přinést klid v pohraničí a podle Mnichovské dohody bylo české obyvatelstvo spolu s hlavním hrdinou knihy odsunuto do vnitrozemí. Novým, zdánlivě dočasným působištěm českého učitele byly Bernartice u Tábora. Zde však za tragických okolností, již na úsvitu míru, jeho životní pouť končí. Nakladatelství MOTTO v Praze vydalo ke konci roku 2000 přepracovanou a rozšířenou verzi románu pod názvem Troufalý autor osud. Pro nové vydání Ilona Borská román doplnila o některé pasáže, jež nemohly být v době před listopadem 1989 do textu zařazeny, neboť by je cenzura nepropustila. To se týká zejména závěrečné části knihy, v níž je vylíčen protikomunistický odboj jedné ilegální skupiny mladých lidí, její prozrazení, popravení několika členů, drastické zacházení se zbývajícími členy, nasazení na nucené práce v dolech a nelehké životní osudy po propuštění z kriminálu. Na zbývajících stranách knihy je vylíčena životní dráha několika postav spojených s Bernarticemi a je připojen autorský komentář k událostem po opublikování knihy Osud jednoho Čecha, a to až po dny sametové revoluce, které mohl vyvolat jen "troufalý autor osud". Ilona Borská zemřela v Praze 2. ledna ve věku sedmdesáti devíti let, pět týdnů poté, kdy pochovala svého manžela Ivo Štuku. Ivo Štuka (nar. 10. 2. 1930 v Juliánově; u Brna, dnes Brno) se významně zapsal do historie literatury Jesenicka poemou Zpívající vodopád (1962), která byla také zhudebněna jako melodram a zařazena na hudební album skladatele Zdeňka Zahradníka Ty, lásko, pozdravena buď! (MUSIC VARS, 2000). Po maturitě na reálném gymnáziu v r. 1949 se Štuka stal redaktorem brněnské redakce Lidových novin, poté rok působil v ostravské redakci a od r. 1951 v Praze. Od r. 1953 pracoval v časopise Čs. voják, v l. 1959-1965 byl redaktorem časopis Plamen, do r. 1970 vedoucím redaktorem kulturního a reportážního oddělení týdeníku Signál. V l. 1974-1990 pracoval jako tiskárenský korektor v Polygrafii, od r. 1990 po odchod do důchodu v r. 1993 byl zástupcem šéfredaktora v časopise Signál. Otec I. Štuky byl za války popraven, matka se v r. 1947 přestěhovala do České Vsi u Jeseníku, kam posléze zajížděla celá rodina a kde se podle dopisu, jenž jsem před časem od Ivo Štuky obdržel, cítila šťastna. I. Štuka zemřel 10. 12. 2007 v Praze. Debutoval verši a reportážemi v Brněnské Rovnosti v r. 1948, dále přispíval do periodik Lidové noviny, Nová svoboda (Ostrava), Čs. Voják, Signál, Svět v obrazech, Literární noviny, Svobodné slovo. Od pol. 60. let psal texty pro skladatele J. Jakoubka a M. Jíru, pozdější zakladatele skupiny Pražský šanson, pro niž také přeložil řadu šansonů. (Večery Pražského šansonu byly v Praze v sedmdesátých letech neuvěřitelným skanzenem svobody a demonstrací protitrežimního protestu. Ivo Štuka v nich osobně vystupoval, pozn. JČ) V 2. pol. 60. let spolupracoval s Čs. rozhlasem a napsal několik populárně naučných televizních pořadů pro mládež. V 70. letech, kdy nesměl publikovat vlastní verše, přeložil a přepracoval na padesát leporel a sešitků pro děti z ruštiny, polštiny, němčiny a maďarštiny. Ve Štukově poemě Zpívající vodopád můžeme číst tyto krásné verše: "Tam na severu Moravy/ daleký proužek modravý/ se do oblaků noří,/ a to jsou hory, které jdou/ nebem jak vlna za vlnou,/ podobny vysokému moři.// Královna hadů na pařezu/ slyší tam z dálky hudbu jezů,/ navečer spustí bubnování/ kopýtka jelenů a laní,/ nad lesy káně přesně krouží/ a vichr v rozpoutané bouři/ vyvrací smrky staleté.// A v nitru skal tam najdete/ pradávné štoly,/ v kterých kdysi/ rubaly tvrdé ruce čísi,/ rubaly zlatý kov.//Ze skal a z lesů teď se křísí/ ozvěna dávných slov,/ a hory,/ hory přebohaté,/ které se mračen dotýkají,/ vysoké hory, však je znáte,/ skrývají mnohou starou báji...." Literatura Jesenicka bude ztrátou těchto literárních osobností ochuzena jak ve své epickém, tak i lyrickém žánru. Jesenickem inspirované dílo Ilony Borské a Ivo Štuky však bude trvale s námi. |
Česká literatura | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
11. 1. 2008 | Zemřeli dva spisovatelé, kteří milovali Jesenicko | Libor Martinek | |
4. 1. 2008 | Jan Čulík, Knihy za ohradou | ||
14. 12. 2007 | Znovu: Bude zrušen Památník národního písemnictví? | ||
17. 11. 2007 | Člověk zahrada širá: Milan Kundera jako mladý stalinista | Jan Čulík | |
16. 11. 2007 | Lašsko-evropský básník Óndra Łysohorsky | Libor Martinek | |
7. 11. 2007 | Ludvík Vaculík: Hodiny klavíru. Památník národního písemnictví, 7. 11. 2007, 18 hod. | ||
6. 11. 2007 | Básník a darebák podruhé | Petr Král | |
30. 10. 2007 | Nové Dějiny české literatury v angličtině, poprvé po víc než třiceti letech | ||
4. 10. 2007 | Topolánkova vláda ruší Divadelní ústav a chce zrušit Památník národního písemnictví | ||
3. 7. 2007 | ...a bude hůř: Už jen zábavný thriller | Jan Čulík | |
4. 5. 2007 | Vernisáž výstavy o spisovatelce Věře Sládkové | ||
3. 5. 2007 | Nezkreslujme Máchův odkaz | Lukáš Zádrapa | |
16. 4. 2007 | Igor | Josef Škvorecký | |
16. 4. 2007 | Záznamy všedních dní | Igor Hájek | |
11. 4. 2007 | "Čekám na film o Mašínech" | Josef Švéda |