Na Fischerově částečném vymizení z naší literatury mají snad (z pohledu uplynulého století) vinu autorovy židovské kořeny, jeho složitá identifikace s českým prostředím, i politická situace po roce 1945. Přesto jeho činnost byla a je výjimečná svým neomezeným a neomezujícím se rozhledem, velkorysostí, poctivostí a přesností. Byla a je výzvou jak pro germanisty, romanisty, bohemisty či slavisty, tak pro kritiky a divadelníky.

Jistým překvapením i pro čtenáře, kteří Fischerovo dílo znají, může být autorova tvorba básnická. Odhlédneme-li od množství dochované korespondence či rukopisných verzí sbírek, je právě jedenáct Fischerových reflexivních básnických knih koncentrovaným, intimním svědectvím o autorově lidské cestě. Ačkoliv básník miluje stylizace a vnáší do veršů témata literární i divadelní, vypovídá v posledku o sobě. Jako by se v jeho poezii soustředily a zároveň uvolňovaly všechny protiklady, paradoxy i touha po harmonii, všechna gesta vzpoury, tajemství, tichého smíření i nevyčerpatelná láska k životu, jež musel literární badatel tlumit, dramatik uzavírat do pevného tvaru a překladatel dát do služby jinému géniu. Snad právě proto vytváří Fischerova poezie příběh, nebo přesněji několik příběhů, které sice může ruka editora více či méně pozměnit nebo vysunout do popředí podle účelu vydání či dobového vkusu, ze kterých ale vždycky opět vyplyne především příběh člověka Fischera.

Po víc než půlstoletí vyšel nedávno nový výbor z básnické tvorby Otokara Fischera pod titulem Poutník a píseň v nakl. Mladá fronta.

Foto převzato z publikace Korespondence - Rudolf Pannwitz, Otokar Fischer, Pavel Eisner. PNP, Praha 2002.