Zde vězí současný problém společnosti. Nesmí se na něj však poukázat. Byla by to vlastně svatokrádež a útok, který vyžaduje odsouzení à priori. Myšlenka se však vloudila a volá po svém prostoru. Vždyť nejde o nic menšího, než o budoucnost. Vraťme se proto k volbám.

Samoúčelnost voleb

Samotné volby jsou chápány a mají být jedním z projevů (občasným) demokracie. Je tomu tak ale v našem případě? Není! Volíme strany. Máme něco takového? Sotva. Kdysi se Pavel Rychetský vyjádřil o své vlastní straně ČSSD, že to není strana, ale sekta. Referoval o nízkém počtu členstva. Ten po¨čet se nezvýšil. Totéž se může ale říci i o ostatních, ODS nevyjímaje. Jenom formálně, a to zdůrazňuji, má více členů KSČM. Aktivní je rovněž pouze sekta. Nu což, jsou země, kde registrované členství není vůbec podstatné (USA) a volby tam jsou jenom opakující se show. Šou demokracie. K tomu patří i paráda. Hezky to vypadá a zastírá se tím politická podstata. Peníze nám vstoupily do volebního mechanizmu.Vše zařízeno firemně na firemní objednávku a firmami zaplaceno. Profesionální práce se vždy hodnotí výší platby.

Peníze nahlodávají politické či ideologické postoje a odsouvají je do kategorie mladistvé či naivní nerozvážnosti. I naše "filozofování" hledá nové cesty. Nejdříve zpochybňujeme " pravo - levý" pohled (dokonce Petr Uhl). Ten býval vždy zástupným mezi bohatstvím a chudobou a sociální dělbou ve světě, která se prohlubuje. Nám proto nyní účelově uniká. Patříme přece mezi bohaté a i dávné Bismarcovo pojetí solidarity odchází do zapomenutí. Vraťme se ale k politické podstatě věci - k demokracii.

Nutnost opozice

Smyslu demokracie, aniž bychom se opírali o definici a její věhlasné autory obecně rozumíme jako diskusi, či svobodný projev a střet různých a to právě, opozičních názorů. Politický (demokratický) systém musí pro diskusi vytvořit prostor. Mechanizmus je jednoduchý i když často obtížně realizovatelný. Podmínkou je existence účinné oposice. Pokud není , demokracie neživoří, neskomírá, prostě není. Společnost ztrácí svoji dynamiku neboť nemůže hledat optimální cestu svého vývoje. Stagnuje a jakoby stabilizuje své poměry s limitujícími zájmy ve prospěch omezené skupiny (sekty), která je "in". Ke stabilizaci respektive zakonzervování tohoto stavu se vytváří jisté státní mechanizmy a instituce s právem, ale i mimo právo, s možností zasahovat do administrativních i vládnoucích struktur. Nejenom svými aktivitami, ale i personálními zásahy. Viz obsazování MZV pracovníky (agenty dle amerického žargonu) NBÚ k plnění cílených úkolů a aktivní skandalizaci. Již v roce 2003 jsem upozornil svým článkem v Britských listech na "Nebezpečný Národní bezpečnostní úřad". Teprve nyní, po třech letech se dokonce už referuje o napojení této instituce na podsvětí.

Je možno proto napsat, že současné bezpečnostní prostředí nedává žádný prostor pro účelnou opozici, mimo starou dobrou "komunální kritiku". Známou, pěstovanou a živenou již v dobách minulých. Změna je pouze v jiných finančních hodnotách. Tam také zůstal jediný prostor pro "hlídacího psa demokracie" - média.

Komunální kritika a důsledně nic neříkající politický bulvár. Jak také jinak, chudáci novináři. Jsou podřízeni jen jednomu pánu, který ani nesídlí v ČR.

Velká koalice

V krátké historii ČR občané vlastně nic jiného nepoznali, než Velkou koalici. Byl tak podpořen premiér Klaus, trochu více formálně i premiér Zeman, který jako socialista daroval rozkradeným a korupčním bankám a jejímu managementu stovky miliard, i když k záchraně institucí (nemocnic a škol a úřadů) mohl využít služeb Konsolidační banky a hlavně nesměl použít "noc dlouhých nožů" a funkcím obsazených předešlou vládou dal statut "odborníků". Důsledně a bratrsky se "koalovalo" ve správních radách ze vysoké odměny. Tak jednají sekty (strany), potažmo mafie.

Velká koalice po česku nemá totiž základ ve volbách, ale v individuálním hospodářském interesu. Politika není již o moci, ale o přístupu k majetku. Abychom se ovšem nemýlili - privatizační proces a identifikovatelné vlastnictví k majetku jaksi v globalizovaném světě vyšlo z módy. Akcionář v podstatě neví, co vlastní, ani sám s akciemi nedisponuje, na to má lidi. Za řízení podniků samozřejmě neodpovídá. Vlastník není, ani hospodář, natož dobrý.

K tomu všemu je mechanizmus řídicího systému a management se svými platy, jejichž výše spíše odpovídá "tunelování", než výkonu. Snad jenom ilustrativní příklad (ne o ČEZu a jejich odměnách, to je také silná káva mimo mé chápání) ale o organizaci nám všem blízké - Všeobecné zdravotní pojišťovně. Už jen proto, že jsme toho o ni tolik v poslední předvolební době museli slyšet. Ředitelka se svým obrovským měsíčním platem odešla. A ministr (novopečený socialista) se silnými výrazivy o rozkrádání zdravotnictví a má asi pravdu, jmenuje nového generálního ředitele VZP a jeho plat zmnohonásobí (!), přestože ví, že finanční příjem této instituce je ze zákona a vydání rovněž stanoví zákon.. Takže nejzávažnějším rozhodnutím ředitele každé ráno asi je - jakou vázanku si vezme. Tato ilustrace by spadala do kategorie komunální kritiky kterou jsem výše odmítl, ale ukazuje na podstatu velké koalice. Ta není vynucena počtem sto na sto. Ta má daleko solidnější základ a funguje velmi stabilně. Je to nenapaditelný moloch.

Milý pan Pehe se samozřejmě mýlí nebo zavádí, když vidí "zase tu zradu na voličích" a doporučuje východisko v kompromisu. Uniká mu, že kompromis je hledání východiska z různých stanovisek a měl by vědět, že v našem případě a dřívější způsob vlády mu přinesl mnoho důkazů, rozdíly nejsou. Interes je velmi souladný od samého počátku.

Hlavně jde o to nebýt v opozici a také ji nedovolit. Nakonec o tom svědčí v poslední době i kampaně proti KSČM, neboť ona bude paradoxně jedinou opoziční stranou, a to stranou, od které se odvíjí systém demokratického vládnutí, sama s puncem "nedemokratická.".

Nejblíže k tomuto pochopení došel Petr Pithart, když hovoří o "hanebné smlouvě" a "perpetum mobile :bez opozice na věčné časy" či o "vykleštěné parlamentní demokracii". Má pravdu, ale je v tom, jak jinak, kus Pithartovštiny - nedovést myšlenku ke svému logickému závěru. Nejedná se o parlamentní demokracii, ale o demokracii jako takovou. Pak by ovšem Pithart musel sestoupit z výše Senátu a zapojit se do nového disentu. Byl by za to jistě oceněn, ale pochybuji, že by se té pocty dožil. V této souvislosti stojí za zmínku i úvaha jiného váženého pána a myslitele - Erazima Koháka, pravící, že ideové, názorové, koncepční rozdíly jsou jenom hrou s velkým dopadem a "z demokracie se stalo heslo imperiální rozpínavosti." Trochu nadnesené, ale nechá se mu rozumět.

Německo a velká koalice

V našem sousedství však probíhaly nedávno také líté předvolební boje, které kupodivu vyústily ve velkou koalici. Základ sjednocujícího prvku v tomto případě je ovšem někde jinde. Není to rozhodně náš případ.

Německo má silný sjednocují prvek. Je totiž sjednoceno, a jak nás při té příležitosti poučil Kohl, teprve nyní získalo suverenitu a svoji již nejenom hospodářskou sílu. Vstupuje na mezinárodní kolbiště jako jednotný subjekt s novým národním zájmem vpravdě německým.. Nebudu vypočítávat a popisovat akty v mezinárodní politice, zvláště ty, které již byly v protikladu i k zájmům USA, (např. rozšíření NATO, rozpad Jugoslávie) nebo snad ty akty, které se týkaly Československa. Nabádání Kohla v Bratislavě v lednu 1992 k oddělení a regionalizaci (viz odtajněný archiv v Bonnu) či tendence a vliv jeho nástupce Schrödra na svého stranického kolegu Zemana k rozdrobení - rajonizaci ČR a snížení postavení ústřední moci v Praze tak, jak se nám zdárně začínají projevovat aktivity našich krajů i jednoznačné posvěcení všeho, co z Bruselu přichází. Zahraničně politických prvků je v německém souladném vnitrostranickém přístupu mnohem více.

Na druhé straně česká zahraniční politika je bezkoncepční, avanturistická, neuznávající zásady mezinárodního práva (pokud nebudou účinné) ani OSN (pokud není exekutivní) Viz odborný článek samotného ministra. Ministr. soc dem. vlády uspořádá kampaň proti českému před. Valného shromáždění, který je zástupcem této země a navíc prominentním soc. demokratem. V jiném případě náměstek tohoto ministra a dnes dokonce kandidát ODS na samotného ministra přemluví prezidenta Havla k podpoře invaze proti vůli své vlády apod.

Snad jenom ještě pro ilustraci j,ak MZV chápe demokracii, či jak je vstřícné ke klientelismu (korupci?). Před rozhodnutím o vstupu do EU formou referenda vyčlenilo 200 miliónů Kč k objasňující diskusi. Ta však dávno probíhala a zcela logicky v souladném zájmu všech stran. A i KSČM neměla negativní stanoviska a někteří její vedoucí představitelé se také zapojili do kampaně (Ransdorf, Dolejší). Výsledek referenda ve prospěch vstupu nikým nebyl zpochybňován a přesto se "vyhodilo" dvě stě miliónů (pro sebe a kamarády?). Kontrastuje to s jednáním, když na vydání odborné a zdokumentované publikaci k českoněmeckým vztahům "Cesta Čechů a Němců ke dnešku" příspěvek dán nebyl a autor musil počkat na odškodňující částku za svá léta, strávená v koncentráku, aby publikaci mohl vydat svým vlastním nákladem.

Čistě z politologického hlediska je těžko vznést námitku, že naše trvající koalice, formální či jen funkční není výsledkem demokratického kompromisu. Vzhledem k trvajícímu stavu "na věčné časy", kdy tento kompromis je podmíněn osobními interesy nelze však hovořit o demokratickém prostředí a mechanizmy či prostředky, které by umožnily změnu, jsou přitom velmi omezené. Media bohužel nejsou jedním z nich.

Překvapivá je i reakce politologů a jiných expertů a komentátorů, kteří současnou situaci popisují a vymýšlí různé koaliční skladby, ale vyhýbají se podstatě na které je tato trvalá koalice založena. Účelem je mlžit. Je několik jmen, kteří mají přístup do medií. Internet "svobodný" výrazový prostředek plní spíše funkci lustrace. Zde přispívající autoři jsou snadno identifikováni a s jejich názory jsou na indexu bez možnosti slyšení v jiných mediích.

Východisko je velmi nesnadné. Jedinou cestou je uplatnění demokracie vytvořením takových podmínek, které umožní oponentní diskusi. Bohužel ani klasická forma voleb tomu v našem prostředí mnoho nenapomáhá.