Konce bývají hořké. Začínáme se tu zvolna loučit s osobami našeho příběhu, který obsáhl téměř 120 let. Není to mnoho, ale je to více, než jeden lidský život. Pokud bychom chtěli dát nějaké motto tomuto příběhu, patrně bychom nemohli jinak, než se obrátit o pomoc k Alexandru Dumasovi mladšímu, jehož Dámu s kaméliemi Andula Sedláčková hrála s takovou odezvou na pražských jevištích. Pochopil to nakonec velmi správně i český spisovatel Adolf Branald, když zpověď učitelky a obdivovatelky Elly Bozděchové v knize My od divadla (1983) nazval jménem titulní postavy této hry. Působí to nejen velmi efektně, je to ale zároveň označení velmi pravdivé. Příběh kurtizány Marguerity Gautierové se občas vykládá jako posílení realistického dramatu, vše v tomto příběhu se ale realismu vzpouzí. Na počátku XVIII. kapitoly románu vypravěč příběhu nešťastné lásky Marguerity a Armanda píše: „Existence je pouze neustálým naplňováním nepřetržité touhy, v níž je duše vestálkou, jež má za úkol udržovat svatý oheň lásky.“ Andula byla a nadále zůstává ve vzpomínkách pamětníků především herečkou lásky. Snad právě proto bylo její herectví tak nezachytitelné...

Spisovatelka Joža Götzová jako jedna z mála žen, které se zabývaly důkladně jejím významem, definovala ve svých Portrétech českých herců (1931) herectví Anny Sedláčkové jako „erotické mučednictví“. Citujeme: „Sotva se Anna Sedláčková objeví na jevišti, cítíte v ní bytost rozdychtěných, vzrušených, toužících, vybičovaných nervů, rozhořené krve a vášnivé radosti z možnosti erotické štěstí. Anna Sedláčková je význačný typ pro moderní erotickou sensibilitu. Dovede vyzpívat všechny formy dnešní lásky. Dovede nás rozechvít všemi odstíny milostné vášně. Zná její nejnaivnější idyličnost i její nebezpečné hlubiny. Dovede zazpívat nejtišší píseň erotické něhy sotva probuzené i symfonii smrtící vášně a její nekonečné obměny.“ Götzová míní, že Andula na scéně dokáže prožít s největší intenzitou „probuzení lásky“, ale i „dobu horečné touhy a bolestného čekávání“. „Nelze se zbavit dojmu, že žije právě pro tu trýzeň procitání a toužení, pro to bolestné, nervové, krevní a srdeční napětí, pro ten vichr rozporných vznětů a citů,“ napsala Götzová, pro niž Sedláčková byla „životním i uměleckým romantikem“.

Ano, i v tom příběhu stojí na prvním místě, na vyvýšeném piedestalu kdysi slavná, dnes ale povícero zapomínaná herečka Anna Sedláčková, jež bývala považována za „nejopojnější hereckou individualitu české scény“ (Götzová). Opojení ale brzy přešlo, vystřídalo ho mučednictví, které nemělo nic společného ani s erotikou, natož s láskou. Byla to ale právě láska, která udržovala i v těch nejhorších časech dvou totalitních režimů, pohromadě dceru s matkou a jejich všudypřítomnou ochránkyní Ellu. Právě jí patří poděkování za věrnost, ale i za to nezměrné úsilí zaznamenat životní osud svého idolu; bez ní bychom dnes jenom s obtížemi rekonstruovali příběh slavné herečky. Paní Ella Bozděchová, jejíž podobu jsme tu záměrně zanechali nezveřejněnu (ve XII. části prosím nezaměňovat za slovutnou Marii Urbanovou-Märky: ano, to je ta dáma, co sedí bez úsměvu v křesle, jinak také matka Maxe Urbana , zůstala i po smrti Anduly (a její dcery Marcelly) věrnou kronikářkou.

Kdysi si svůj vztah k Andule vynutila na vlastní rodině pod hrozbou sebevraždy. Svůj vlastní život byla ona sama připravena obětovat kdykoliv by to bylo zapotřebí - a to doslova a do písmene. Podle Evy Kozákové měl vztah její tety k Andule podobu „vzhlížení věřícího k božstvu“. V průběhu Marcelliny arestace se Ella od Anduly už nehnula ani na krok. Vila Mařenka v Černošicích byla v letech po válce prodána, a Ella se k Andule přestěhovala do bytu v pasáží Černá růže, který Andule zůstal už jako jediné místo – pokud k nim ovšem nepřipojíme ještě chatu ve vzdáleném Kynžvartu. Zmiňovali jsme již dříve různé projevy, jimiž vyjadřovala Ella svůj spontánní cit vůči Andule – ve svém deníku si zapsala okamžik svého prvního setkání, radovala se spolu s ní, když měla úspěchy, prožívala ale neúspěchy, a dokonce i nejtvrdší strádání. Paní Ella žila svůj život láskou k Andule, její existence pro ni byla „naplňováním nepřetržité touhy“. „Aby nedošlo k nedorozumění. Nemám nejmenší podezření na sebenepatrnější příznak lesbického vztahu,“ vyvrací Eva Kozáková ve svých písemných vzpomínkách domněnku, která by se tu logicky nabízela.

Rádio od prezidenta, Achardovy tantiémy

Smrt prvního dělnického prezidenta Gottwalda přinesla Marcelle konečně svobodu. Nový prezident Antonín Zápotocký jí udělil milost. „V úterý 8. září 1953 jsem přišla to odpoledne ze školy do bytu v Černé růži,“ píše Ella. „Byla jsem sotva chvíli doma, když tu někdo zazvoní – a při otevření jsem byla štěstím jako omráčená, u dveří stála – Marcella! Byla toho dne dopoledne propuštěna, přijela vlakem z Pardubic, odkud poslala první svobodný pozdrav – pohlednici mamince. Vylíčila mi své pocity, když po čtyřech letech šla z Hlavního nádraží na Václavské náměstí, když se zastavila před Museem – když se vracela do života,“ popisuje okamžik Marcellina návratu Ella.

Dcera Marcella se po čtyřech letech, jež prožila ve vězení, konečně vrátila domů – ovšem se značně podlomeným zdravím. Útěchou za prožitá utrpení jí mělo být rádio. Byl to dárek od prezidenta Zápotockého, který ji dokonce osobně přijal, když se mu šla poděkovat za laskavé udělení milosti. Podle Elly jí měl navíc prezident sám ujistit, že jí „nikdo nemůže ztěžovat možnost zaměstnání v jejím oboru“. Bylo tomu ale přesně naopak. Při pohledu na angažmá, kterými Marcella střídavě procházela, najdeme konferování v cirkusu Busch – „dlouho vzpomínala na ušlechtilé koně, čtyři v Praze narozená lvíčata, z nichž jedno dostalo její jméno, na slona Puntschi a velbloudici Sulajku“, píše Ella, později pokusy v oblastních divadlech v Mostu, Varnsdorfu, v Praze ovšem pro ni zůstávala neprostupná zeď. Nevyšlo to u E. F. Buriana, ani v městských divadlech pražských. Byla tím pádem odkázána víceméně na příležitostné estrády, konferování nebo dětská vystoupení. V průběhu 60. let přijala raději nakonec nějaké „stále zaměstnání“, nejdřív u podniku Sady, lesy, zahradnictví (zametala nejprve u Hlavního nádraží, potom ve Vrchlického sadech), následně v květinářství na Smíchově. Získala také několik malých rolí ve filmech, jejichž věhlas ovšem stál a padal s jinými – například ve Fričově filmu Dnes naposled (1958), Krejčíkově Morálce paní Dulské (1958), Zemanově Andělu na horách (1955), Pátém kolu u vozu (1958) a Slečně od vody (1959), Blumenfeldově Kasařích (1958), později ještě v Zemanově Fantomu z Morrisvillu (1966) nebo v Podskalského Ženu ani květinou (1967). Pár malých věcí se jí podařilo i v televizi...

Deset let se takto Marcella protloukala na všech možných štacích. Z vězení sice znala způsob, jak se značně uskrovnit, a jak připomíná její vrstevnice a kamarádka z dětství Eva Kozáková, dokázala uvařit jídlo i za pět korun, výplata honorářů ale někdy opravdu nestačila... zvláště, když se ona sama za vydatné pomoci Elly musela starat především o svou matku. Nejtěžší období 50. let, vystavené neustálému pronásledování, útisku a ztrátě perspektivy, by tyto ženy nepřežily nebýt zázemí, které vytvářeli mnohdy známí, blízcí, ale i nečekaně... poněkud vzdálení. Například slavný francouzský dramatik Marcel Achard.

Dramatik Marcel Achard (1899-1974) a jeho žena Juliette udržovali s Andulou letitou korespondenci. Malou část dnes nalezneme v divadelním oddělení Národního muzea – jedná se ale bohužel převážně o zdvořilá poděkování za vřelé přijetí při pražské návštěvě v roce 1964. Najdeme tu ale také Achardův dopis z roku 1959, v němž děkuje za blahopřání: stal se totiž právě člen Francouzské akademie, což Andule neuniklo. Mezi Achardem a Andulou ale stále byla železná opona, byť se tu již připravovaly náznaky, že tomu nebude na věčné časy. Stále se tomu ale spíše říkalo „tání“, závany liberalizace, které se bude později říkat Pražské jaro, byly ale zatím opravdu nepatrné.

A tak zbyly opět jen vzpomínky na okamžiky, v nichž české divadlo bývalo uprostřed Evropy a nikoliv na jejím okraji, některými dramatiky vyloženě oblíbené, jak je uchovaly naštěstí dobové časopisy. Například dámský časopis Eva z roku 1932 přináší fotografii, na které se v kuloáru baví dramatik Achard, oděný v černém předpisovém smokingu a bílém motýlku, na očích své neodmyslitelné kulaté brýle, s představitelkou hlavní role právě v Praze uváděné hry Domino. Jistě, Andula, která si uvádění hry tehdy vymohla na řediteli Lomu-Mojžíšovi, jak jsme psali ve IV. části tohoto příběhu, musela být osobní přítomností dramatika potěšena. Stala se totiž doslova jeho emblematickou herečkou v tehdejším Československu – a to přímo na první scéně. Národní divadlo Achardem neopovrhovalo, byl to dramatik oblíbený a ve 30. letech často hraný – z pěti jeho her, tehdy ve 30. letech uváděných, hrála Andula ve čtyřech. Jedna z nich s názvem Jean de la Lune, kterou režíroval mladičký Jiří Frejka, se ale na scéně hrála raději jako Marcelina, aby bylo divákům jasné, že tu hlavní roli vedle Eduarda Kohouta hraje právě... Andula. „Sedláčková tu ovšem rozprostřela celou svou jedinečnou škálu milostného zoufalství i štěstí, tuhla i jihla, ale bylo to vždycky velké sólo bez pokusu o souhrnu, ta byla starostí nás ostatních,“ postěžoval si v pamětech Divadlo aneb Snář herec Kohout. Na společné fotografii ale oba vypadají velmi efektně – tak trochu jako avantgardní loutky.

Úspěch s Achardovými hrami ale neměla pouze Andula, velké divadelní tažení s Achardem rozjela v Městských divadlech pražských v roce 1963 zvláště herečka Jiřina Bohdalová, která ve hře Idiotka triumfovala několik sezón. Pro mladou Bohdalovou to byly hvězdné hodiny. „Bylo to moc pěkné představení a hrálo se dlouho, počet repríz možná ve své době znamenal rekord. Před představením mě často lidé zastavovali a říkali, že kvůli mně na to jdou podruhé, potřetí. Co víc potřebuje mladá herečka slyšet?“ vzpomněla na ten okamžik před několika lety v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas. Fotografie, na níž vidíme herečku Bohdalovou s Andulou, nám ale připomíná mimo jiné i to, že Andula v té době nežila zcela odtržené od kulturního dění. Rozhodně tedy nevynechala pražské úspěchy svého přítele Acharda a pro nastupující herce zůstávala i nadále autoritou. Nebyla už ale hercem na scéně, nýbrž hercem v kuloárech. K narozeninám v září 1957 jí přál šéf činohry Otomar Krejča ( - „Opravdu? Na to už si téměř nepamatuji,“ říká dnes -), v dopisech jí děkoval famózní herec Karel Höger (triumfující pod režijním vedením Jaromíra Pleskota ve Smrti obchodního cestujícího, 1959). Režisér Ota Ornest (1913-2002), jinak také dlouholetý ředitel Městských divadel pražských, na počátku 60. let začal inscenoval vzpomínkové pořady, při kterých se na scénu vracela kdysi slavná „stará garda“ na čele s Andulou, kde nechyběli ani její generační kolegové Rudolf Deyl a Jiří Steimar. Byla to tehdy velká éra návratu českého divadla. V rozhovoru s Marií Valtrovou v knize Hraje Váš tatínek ještě na housle? (1993) Ornest podotýká, že Achard nechával tantiémy svých her v Československu připisovat na Andulino konto.

Někteří z úzkého „rodinného kruhu“ zmiňují, že se dokonce objevily i nečekané nabídky pro Andulu. Režisér Jiří Krejčík, nevyhlášený guru české nové vlny, který v mnoha směrech toto hnutí 60. let anticipoval, patří k lidem, kteří usilovali i o herce Hugo Haase, tak proč ne o Andulu? Podle dotyčných svědectví měl Krejčík nabízet Andule velmi lukrativní nabídku v některém ze svých připravovaných filmů. Neškodí se na to zeptat, není-liž pravda? „Ne, ne, to si nepamatuji, jakou Andulu myslíte? Ne, tu jsem neznal,“ říká ovšem Jiří Krejčík po telefonu. „Znal jsem Marcelu, to jo, prý drogovala...“ odtušil stručně. „Jak se mám? Ani se neptejte!“ vystřeluje na závěr. Vzápětí dává rezolutně najevo, že nechce už pokračovat a rozhovor je u konce.

Rekonstrukce aneb Smrt před divadlem

Podvečerní pasáž Černá růže se svým zaprášeným vzhledem nijak neliší od jiného dne. To odpoledne dne 30. října 1967 tu vládne běžný shon. Je pondělí, a Pražané ještě vůbec nemyslí na to, že je brzy čeká předvánoční shon, který pravidelně přichází s koncem roku. Na nákupy se ještě nemyslí - a už vůbec ne při pondělku... Výlohy pasáže skýtají v regálech letos poněkud laskavější nabídku: nabízejí zase o poznání více, než loni touhle dobou. V novinách se živě píše o ekonomické reformě, z letního sjezdu československých spisovatelů, v pořadí již čtvrtého, doznívají ještě nyní nečekaně ostré a velmi diskutované polemiky o celospolečenských tématech. Spisovatel Ludvík Vaculík tam řekl, že mezi politickou mocí a občany nastalo něco jako „příměří“. „Jak dlouho potrvá, nevím: zda až do zimy, či dokonce do zítřka?“ položil sám sobě otázku.

Z bytu ve 4. patře se vydává na procházku skupinka tří žen: postupují poněkud chvatně. Dvěma ostatním kraluje pečlivě ustrojená dáma s výrazem lehkého pohrdání, která krotí rukou neposedného boxera. Pes s sebou škube, je nedočkavý. „Honzo, čekej!“ říká mu pevným hlasem, který je zvyklý poroučet. Vodítko se psem jí poškubává rukou. Žena ale nečeká, kráčí rychlým krokem. Je vidět, že má v oblibě absolvovat se psem skutečně rychlé pochody. Pes běží vesele na vodítku vpřed, a zanechává za sebou paničku i dvě další ženy, které už evidentně nestačí. „Matinko, počkejte,“ říká melodickým hlasem čerstvá čtyřicátnice Marcella, „přece nám neutečete,“ volá. Úplně poslední se belhá vyhublá paní ve špatně padnoucím kabátu, která si nahlas stěžuje na oteklou nohu. Ano, Ella si stěžuje: upadla toho dne na ulici a způsobila si na noze velmi bolestivý otok.

Marcella má také zdravotní problémy. Sotva před pár dny jí dávaly injekci, je ještě trochu malátná. Nedávno jí navíc trhali zub. Možná měla ještě zůstat v té nemocnici pod Petřínem, před deseti dny ale byla propuštěna do domácího ošetřování. Nemůže si ale stejně dovolit dlouhé stonání, večer má zadáno vystoupení pro ženský spolek Lípa v nedalekém sále u Nováků. Její matka Andula je ale ve svém živlu, vrací se jí úměrně s oslavami 80. narozenin síla a vitalita. Ella s Marcellou jí k výročí koupili speciální album, kam chtěly vylepit na památku vše, co se k výročí pojilo. „Marcella vybrala krásné album, vkusné, jednoduché, s černými deskami...“ napsala Ella.

Zpáteční cestu zpátky prolukou směrem od Tylova divadlu zná Andula jako svoje boty. Pes vyzývavě poštěkává na okolní chodce, z tlamičky mu kapou průsvitné sliny. Vodítko je stále pevné, ale stará dáma už tak dobře Honzíčkovi nestačí. Návrat úzkou ulicí do proluky Myslbek byl prostě nějak divně uspěchaný. Andula by ale ráda svoji dceru večer k Novákům doprovodila, možná už přemýšlí o tom, jak usedne do pohodlných plyšových sedadel... Ella, která za Andulou ztratila velký kus, se ohlíží po Marcelle, která se v peletonu žen propadla na úplný konec. Zajímavé bylo, že skutečný náraz vůbec nikdo neviděl. V jednom zlomku vteřiny, kdy se Ella otáčela zpátky, zaslechla už jenom ránu, štěkot psa a táhlé chrčení motocyklu.

Paní Ella celou událost popsala slovy: „Na zpáteční cestě od Tylova divadla úzkou ulicí do proluky se Marcella opozdila, já jsem se za ní ohlédla, A. S. zatím rychle přešla přes cestu. A v tom zlomku vteřiny se to stalo. Šílenou rychlostí přiřítil se, nevím jak a odkud, motocyklista a srazil ji k zemi, když už byla na protějším chodníku.“ Andula leží uprostřed kaluže krve, kam se náhle odevšad sbíhají lidé. Z Tylova divadla, které kdysi její příznivci překřtili po ní, zavolali rychle sanitku. Marcella stihla ještě matku umýt a odjela s ní spěšně sanitkou do nemocnice, odkud se před časem vrátila. Diagnóza zněla: zlomenina pánve, nohy, těžký otřes mozku, vážné vnitřní zranění. „Trpěla 25 dní, ležela bez vlády, byla udržována transfuzemi a infuzemi, většinou bez vědomí, jen jeden den se zdálo, že je lépe, hovořila... Ale druhý den se stav zase zhoršil, prodělala zápal plic, dostávala plno injekcí, ale přitom měla stále nesnesitelné bolesti,“ zapsala její poslední hodiny a dny věrná Ella.

Herečka Anna Sedláčková, narozena dne 29. září 1887 v Praze, umírá o půl třetí ráno dne 24. listopadu 1967. Její poslední představení na scéně Národní divadla se odehrálo dva měsíce po jejích narozeninách dne 29. listopadu 1967, téměř 30 let od chvíle, kdy ho naposledy opustila. Uprostřed květin tu leží v rakvi v šatech, ve kterých hrála ve svém divadle Emilii Marty z Čapkovy hry Věc Makropulos, v těch samých šatech, v nichž přijímala srdečné gratulace ke svým 80. narozeninám.

***

Když jsme se ptali herečky Vlasty Chramostové, jestli náhodou nenajdeme v Národním divadle bustu Anduly Sedláčkové, byla tou otázkou poněkud zaskočena. „Ale jistě, musí tady být,“ pronesla bez velkých pochybností. Dámy, které mají v popisu práce se zabývat mimo jiné také bustami, ovšem tuto bustu najít nemohly. „Ne, není tady,“ krčí rameny a prstem běží po schématu a jménech v seznamu.

Přitom právě její busta, kterou postavili aranžéři té velké tryzny v Národním divadle před 40 lety, tu samozřejmě nechyběla. Je na ní zpodobněna v účesu, jemuž se kdysi říkalo tak hezky: bubikopf (chlapecký). Kde bychom ale dnes měli bustu hledat, nikdo neví. Ani druhé divadlo, kde hrála: pražské Vinohradské divadlo, slavící právě 100 let od založení, zrovna žádnou takovou bustu neoprašuje. „Neměla tu bustu vůbec ráda,“ říká Eva Kozáková, která má v obálkách uloženy její fotografie a několik rukopisů.

Možná, že by nebyla ani dvakrát nadšená, kdybychom její bustu někde našli. S herečkou Andulou Sedláčkovou odešla totiž celá epocha, kterou dnes nikdo znovu na světlo vyvolávat nechce. A co máte pořád s tou bustou? Bylo to přece hodně dávno, nikdo si to už dnes téměř nepamatuje. Snad jenom těch pár lidí, kteří se pomalou chůzí ještě šourají podél Národního a Vinohradského divadla, případně kolem sálu Mozartea v Jungmannově ulici, snad i zvednou oči směrem k pomyslnému jevišti a třeba si i někdy vzpomenou, že tu kdysi hrála. Jejich Andula, která tu ve XX pokračováních byla i „naše Andula“.

Lidské osudy končí smrtí: osudy velkých hereček ale často žijí dál v paměti vděčného publika, ve vzpomínkách pamětníků a hereckých souputníků, uchovány ve studiích a fundovaných teatrologických rozborech, zařazené pečlivě do kontextu, aby byly dávány na odiv generacím příštím. Říká se tomu také: paměť národa. Čtenářům, kteří se v tomto příběhu života a smrti velké české herečky dostali až sem, na samotný konec, autor upřímně děkuje. V tom publiku, které této slavné české herečce říkalo stručně Andula, už poněkud prořídly řady. Musí tu najít nové, byť ji už nikdy hrát neuvidí. Tento podzim jsme si tu na stránkách Britských listů připomněli, že od jejího narození uplynulo 120 let a od jejího úmrtí 40 let. Ještě tu stále po ní zůstávají stopy...

Na Vyšehradu sehnala Ella Bozděchová místo, kde odpočívá společně se svými rodinnými příslušníky, otcem, matkou, bratrem, a nakonec i svou dcerou Marcellou.

Marcella, která po smrti své matky získala krátce angažmá v souboru Národního divadla, spáchala podle všech příznaků o dva roky později sebevraždu. Nad její smrtí visí několik otazníků, které se občas objevují nad všemi dobrovolnými odchody ze života. Kloníme se tu k názoru, že dcera si už další svůj život bez matky a v perspektivě nástupu normalizačního režimu nedokázala představit.

Konec