Zdá se ovšem, že citovost, s jakou dokáže Ella zachytit okamžiky i nepatrné, mají výjimečnou kvalitu. Její "malé příběhy" si totiž nenárokují objektivitu záznamu, o to více překvapí, že svým angažmá v příběhu velké herečky (a nyní i jejího chotě Maxe) dokáže svou nenápadnou přítomností poodhalit atmosféru i té "velké doby". Třeba v tom malém příběhu o "pompadůrce", jak se v té době říkalo malé kabelce podle jména markýzy a posléze kněžny Pompadour, francouzské kurtizány a milenky krále Ludvíka XV. Právě takovou apartní "pompadůrku" Andule jednoho dne Ella uháčkovala ze stříbrného dracounu. "Podšila jsem ji bleděmodrým hedvábím, tenkrát byly takové kabelky v módě..." Jaké bylo její překvapení, když šla jednou přes most Františka Josefa...

Dáma s pány od filmu

Andula měla houfy ctitelů a Ella na ně trochu žárlila, i když ona byla, jak poznamenává, "přece první"! "Žárlila jsem a měla jsem právo na povzdech. (...) Najednou se mne dostalo takové odměny za věrnost, že jsem štěstím několik nocí nespala. Vracela jsem se ze školy přes most Františka Josefa a v místech, kde vedou schody na Střelecký ostrov, stáli lidé a se zájmem pozorovali nějaké dění dole v parku. Poznala jsem ji okamžitě. Stála tam, obklopena pány od filmu, u kamery stál Max Urban. Měla na sobě tmavý, přiléhavý kostým, lemovaný kožešinou, na hlavě klobouček s rajkou, pravá ruka spočívala na dlouhé, štíhlé hlavě ruského chrta, v levé -- a to bylo mé štěstí -- držela pompadůrku. Moji pompadůrku s bleděmodrou podšívkou," vzpomíná tklivě Ella. Film, který právě "pánové od filmu" na Střeleckém ostrově připravovali se jmenoval Dáma s barzojem (1913). Již s dřívějšího vyprávění víme, že v něm hrál její oblíbený pes César, ale kromě ní i další herci: Rudolf Matucha, Jaroslav Hurt, Jára Sedláček, Vilém Reitterhain. Film podle povídky francouzského novelisty a kritika Paula Bourgeta (1852-1935) s názvem Tragická idyla (Une idylle tragique) měl i další lokace: Václav Wassermann píše, že se natáčelo ve IV. patře hotelu Passage (Pasáž), nyní Ambassador, kde měl mimo jiné Max Urban svůj ateliér. Využívalo se k tomu většího apartementu. Z interiérů se točilo také v malírně Národního divadla, dokud to rozzuřený ředitel Schmoranz nezakázal. Natáčení filmu údajně trvalo čtyři roky -- pokud by ovšem začali točit v roce 1912, není jasné, proč bývá jako datum uváděn již příští rok.

Nicméně s tímto ambiciózním filmem zmiňuje Wassermann i anekdotu, která se zdá být pro dějiny české kinematografie nejen velmi komická, ale i dosti poučná. "Režiséři a operatéři tehdejší doby neznali ještě detail, a tak po krásných lučních a lesních partiích se pohyboval v tajemné dálce ladný zjev dámy a kolem ní poskakoval barzoj; ten před dokončením zahynul, a tak film nevyšel. Partnerem Sedláčkové tu byl mladý a krásný bankovní úředník Rudolf Matucha. Přestože se tento film natáčel na četná pokračování, ani operatér, ani režisér, ani herečka nepřišli na to, co bylo již u kreslených filmů Mélièsových a pak Psilanderových a co o několik let později jako objev uvedl v praxi D. W. Griffith: Udělat detail! A tak obdivovatelé Anny Sedláčkové, kteří chtěli oblíbenou herečku vidět zblízka, si nepřišli na své,"píše Wassermann ve svém vyprávění.

Kde se nám ale podařilo uchovat Andulu z relativní blízkosti, byl dokumentární snímek Čtyři roční období (1912), který se pokoušel zachytit proměny ženské módy, byl natočen na terasách bytu Maxe Urbana, ale také ve Stromovce. Na dochované fotografii vidíme Andulu trochu zachmuřenou, tentokrát ale celou v bílém: připomíná díky velké kytici, která jí zakrývá polovinu postavy a bílému klobouku, nevěstu. V pozadí lze rozeznat rozkládací lehátka a pnoucí se vegetaci. Čtvercová šachová podlaha upomíná, že by mohlo jít už o terasu na vyšehradské Libušince, kam se manželé Urbanovi odstěhovali v té době, do vily učitele Sequense. Moderní, výrazně kubistická, trochu secesní stavba, měla první patro s terasou.

Ještě jednoho prvenství se dočkala společnost ASUM. Max Urban se snažil zachycovat, co se dalo. I když měl vysoké ambice i v hraném filmu, přeci se kromě Konce milování (1913), který se uchoval v Národním filmovém archivu (NFA), mnohdy o hraných filmech ve skutečnosti nedá mluvit. Dokumentární ambice, která vedla Urbana k záznamu 1. máje, dostihů, táborů lidu, jej přivedla i k záznamu Smetanovy Prodané nevěsty (1913), kterou údajně v Šárce nafilmoval celou. Ke škodě věci se film nezachoval, máme ale k dispozici fotografie. Na nich vidíme dosud nedokončené jeviště (pod scénou ještě jeden dělník hází lopatou, druhý ale už na bobku odpočívá), jemuž vládne uprostřed v bílém Gabriela Horvátová a s hůlkou Emil Pollert, kteří mají zkoušet. Za kamerou vlevo stojí v klobouku Max Urban, která právě zaskakuje za Václava Münzbergera.

Mezi výrazné filmy, které Max Urban natočil, patřila také Estrella (1913), společenské drama, v kterém vedle Anduly hrál také její budoucí první Armand z Dámy s kaméliemi o tři roky později na prknech Národního divadla, elegantní Jiří Steimar, jinak také syn známého pražského pekaře. "Jiřího Steimara objevil Max Urban v malírně Národního divadla. Tam náhodou spatřil pěkně oblečeného mladého muže, dosud milovníka Švandova divadla, na něhož se chodila dívat celá Praha, zvláště když hrál s Emou Švandovou mileneckou dvojici např. ve hře 'V tiché uličce'. Steimar se krátce před tím rozhodl, že ze tří nabídek přijme onu z Národního divadla a stane se členem jeho činohry. (...) Stane se partnerem Anny Sedláčkové a kolegou Eduarda Vojana. Vojane, pozor!" píše Wassermann. Herec Vojan se ale nemusel mladého Steimara obávat, hráli přeci jenom každý v jiných úlohách. Problém ale měl Steimar starší, který se prý jednou v páře Eliščiných lázní neuctivě vyjádřil o Vojanově hlasu.

Pekař Steimar k obveselení společnosti jednou předváděl, jak při svém slovním projevu prská, smrká a vrká. Herec je to prý výborný, vysvětloval starý Steimar, ale tohle prskání-smrkání-vrkání, se nedá dlouho poslouchat. Kumpanie z páry se dobře bavila, když Steimar tu hlasovou produkci předváděl, brzy se to ale doneslo i k Vojanovi. Bylo to právě ve chvíli, kdy se mladý Steimar v Národním "dobře uvedl". I stalo se, že v Eliščině páře vedle sebe usedli starý Steimar a starý Vojan. "A Vojan povídá svému sousedovi po druhé ruce hodně nahlas, aby to Steimarův otec slyšel: 'Pánbůh ho potrestal, teď má syna na divadle a ten prská, smrká, vrká -- ale ne tak hezky jako já.' Steimar prý odpověděl také k sousedovi: 'On je ještě mladý, on se to taky tak hezky naučí,'" vypráví Wassermann po letech historku z páry.

I Vojan ale musel přiznat, že mladý Steimar je "člověk, který se dovede obléknout". Slušel mu žaket, a cylindr teprve. Cylindr se v té době používal jako výrazná milovnická proprieta -- elegán bez cylindru nedal ani ráno. I na fotografii, kterou Steimar rozdával svým ctitelkám, mu cylindr nechybí, nechybí ani rukavičky a hůlka. Bez těchto hereckých rekvizit se prý nemohl obejít ani při nedělní promenádě na Ferdinandově třídě (dnešní Národní), kde se chodilo mezi bývalou Unionkou a kavárnou Slavie. Wassermann to ještě pamatoval: "Tak si to přálo pražské obecenstvo -- předplatitelé z Národního divadla a abonenti ze Smíchova. To byla úlitba měšťákům, uznání, že oblíbený herec je placen z peněz měšťanských abonentů." Dnes by se řeklo: z peněž daňových poplatníků...

Ve filmu Estrella, kde hrál Steimar s Andulou, dokázali "páni od filmu" vytočit neuvěřitelnou metráž: 2 800 metrů negativu. Bohužel ani tento film, který sliboval napětí a horor, tolik potřebné zdroje dobré zábavy, se nezachoval. Napsal ho sám Max Urban. Andula v něm hraje žebračku, která žije se svými společníky Hugem a Marcelem kdesi v horách. Pod jejich vlivem se pokouší oloupit bohatého Harryho, který jí věnoval dva stříbrňáky. Estrella ale podléhá blahobytu a Harry její kumpány nechává zatknout. Tím by mohla celá věc skončit, ale nekončí: Hugovi se podaří prchnout z vězení a v závěru filmu vyzývá Harryho na souboj. Ten dopadne tragicky: hyne Estrella i Harry. Hugo, které takový vývoj neočekával skáče nakonec pod vlak.

Můžeme se jenom domnívat, jakou roli ve filmu hrál Jiří Steimar. Z logiky věci mohl být Hugem. Alois Sedláček a Karel Váňa, kteří jsou rovněž uváděni v zachovalých popiskách, by mohli patrně pro zachování symetrie příběhu, sehrát věrohodně Estrelliny kumpány. Podle zachované fotografie ovšem, na níž líbá Steimar Andulu v luxusním pokoji, to ale spíše vypadá, že Steimar hrál ve filmu roli Harryho.

Společnost ASUM podle některých zpráv ukončila svou činnost již v roce 1914. "Asum zastavil svou činnost po vypuknutí války v srpnu 1914, kdy Urban i kameraman Václav Münzberger narukovali. V prvním m roce války silně ochabl zájem o filmovou podívanou a několik málo podnikatelů se znovu přesvědčilo, že z hlediska obchodníka je daleko výnosnější filmy dovážet než vyrábět! A tak se v té době musel český film po krátkém rozběhu na nějakou dobu odmlčet!," popisuje Václav Wassermann. Historici Brož a Frída, kteří situaci popisují ve svých obrazových dějinách o rok později identickými slovy, k tomu ještě dodávají: "Po obnovení výroby se však Urban k filmu již nikdy nevrátil!" Není to pravda; ještě v roce 1919 Max Urban jeden film točí: je jím film O Adrienu, filmový záznam představení francouzského dramatika Louise Verneuile, v němž Andula hrála hlavní roli. Pro naše potřeby je zajímavé, že text hry přeložila jistá Marie Bozděchová (ano, maminka "tety Elly").

Filmová anabáze Anduly tím ale ještě zdaleka neskončila. O šest let později se objevuje v jednom z nejvýpravnějších filmů své doby, kterou podle Jiráskovy Lucerny režíroval fenomenální Karel Lamač. Andula Sedláčková v něm hraje roli kněžny, kterou měla s úspěchem zažitou již dříve z produkcí Národního divadla. Ve filmu hraje celá plejáda vynikajících herců: mlynáře Theodor Pištěk, Haničku Anny Ondráková, sekerníka Jaroslav Vojta, Kačenku Antonie Nedošínská, vodníky Ferenc Futurista a Eman Fiala, faráře Josef Šváb-Malostranský. Film diváka překvapí na poměry velkým obsazením a davovými scénami, které si nezadají se svými americkými vzory. Za kamerou stáli Otto Heller a Svatopluk Innemann. Film v produkci Poja Filmu vznikal v Ateliérech Barrandov a využil exteriérů Dobré vody u Petrovic (tzv. Fantova mlýna), natáčelo se také na Šárce.

***

Je opravdu škoda, že tomuto filmu nebyla ze strany NFA věnována péče podobná, jakou věnovali remasterované verzi Erotikonu (1920) režiséra Gustava Machatého. Jistě, Jiráskova Lucerna má jako dílo někdy pro současníky nádech až příliš obstarožně-buditelský, ale strhující rytmus, neuvěřitelně skvělá práce v exteriéru, hbitá kamera a hvězdné obsazení této Lamačovy produkce z roku 1925, z ní v této verzi dělá výjimečný zážitek! Čsl. filmový ústav si byl tohoto faktu zřejmě vědom, když na podzim roku 1967, u příležitosti udělení titulu zasloužilé umělkyně, tento film Andule v Ponrepu s velkou slávou předvedl.

Letošního podzimu, v němž se v souvislosti s "Aférou jménem Andula" připomínáme hned dvě "sedmičky" (u jejího narození a u jejího úmrtí), si jeho pokračovatel Národní filmový archiv projekcí nevzpomněl. Asi mají něco jiného na práci... O tom, že na webových stránkách Vinohradského divadla není o Andule ani zmínky, není divu: hrají tu o jiné "divě", hrají tu příběh Adiny, v hlavní roli uvidíme... současnou životní partnerku ředitele. V Národním divadle výročí Anduly pozornost rovněž nevěnují. Ředitel Ondřej Černý, kterého jsme na tuto skutečnost přátelsky upozornili, přiznal, že "to výročí poněkud zazdili". A dál nic... na webových stránkách Národního se připomínají výročí jiných herců.