Navštívili jsme Bělehrad, kde jsme jednali s úřadujícím ministrem zahraničních věcí, ministrem spravedlnosti a představitelem srbské vlády v Kosovu. Měli jsme také rozhovory s úřadujícím ministrem obrany a náčelníkem generálního štábu, i s náčelníkem štábu příslušného vojenské oblasti a velitelem policie v Kosovu. Dlouhá jednání byla vedena také s nově zvoleným prezidentem Kosova Dr. Ibrahimem Rugova a v podstatě s celou jeho vládou v "malém" Bílém domě, prezidentem kosovského parlamentu a dále i s místními Turky a Řeky.

Vojenské velmi detailní informace jsme měli od Srbů, které nám poskytli před velkou podrobnou mapou, ale i od Albánců. Podklady pánů z NATO se kupodivu s nimi přesně shodovaly. Dostali jsme k dispozici dvě helikoptéry, abychom mohli obsáhnout větší teritorium, a přistáli jsme v místech vojenských jednotek bez předem připraveného plánu dle našeho samostatného rozhodnutí. Navštívili jsme základny tanků, obrněných vozidel i mužstva v lesích při výcviku. Mluvili jsme s kýmkoliv a velitelé podávali zprávy o stavu mužstva a techniky v jednotlivých časových obdobích. Vše se shodovalo s údaji od Albánců či dokumentů, které měli k dispozici důstojníci NATO. Veškeré stavy mužstva byly nižší než v dřívějších letech. Vzpomínám si, že nám nabídli i návštěvu tajných muničních skladů v horách, ale důstojníci ze zemí NATO to pokládali za příliš, neboť by to bylo mimo náš mandát. Když provázející důstojníci jugoslávské armády zpozorovali snahu vojenských členů mise po zaznamenávání vojenských údajů výzbroje, řekli, že si můžeme vše natočit kdekoliv a cokoliv na video a čísla tanků srovnat s předanými údaji. Prostě vše šlo v dobré spolupráci a to se v té době již v jiných oblastech země delší dobu bojovalo.

Politická jednání se Srby, ale i vládou Rugova byla přísně oddělena, ale značně otevřená. Já jako jediný z "Východu" či Slovan mohl mluvit se Srby rusky či po "našem" a snažil jsem se proto být v separátních hovorech se Srby daleko tvrdší než ostatní členové delegace. To byla naše dohoda s D. Peelem, že on jako Kanaďan bude více tlačit na Albánce. Ještě v Prištině jsme připravili prvý dráft naší zprávy, která v podstatě hovořila o situaci ne zcela normální, ale klidné s tím, že stavy policie a armády jsou nižší než před rokem či více lety.

Když jsem se vrátil do Vídně, podal jsem telefonicky zprávu do Prahy, jaký byl výsledek mise. Druhý den jsme se sešli jako komise k projednání zprávy, která měla být předložena na plenárním zasedání. K mému velkému překvapení to nebyla zpráva připravená a v podstatě již dohodnutá v Prištině, ale zcela jasně protisrbský plagiát. Musím přiznat, že mě to značně rozčílilo a po několika technických připomínkách ostatních jsem stručně uvedl, že zpráva je vylhaná a neodpovídá skutečnosti, kterou jsme měli možnost zjistit. Nejsem ochoten ji podepsat, ale vydám své vlastní prohlášení jako československý velvyslanec. Tento svůj dokument opřu o zprávu připravenou společně v Prištině.

Bylo dlouho ticho. Prvý promluvil Španěl Javier Collar a řekl, že se člověk musí rozhodnout, zda se dá do služeb lži, nebo si zachová vlastní čest a úctu k sobě a řekl, že se ke mně připojuje. Nato Švýcar, brigádní generál Josef Schaerli prohlásil, že je švýcarský generál a ne agent NATO a rovněž zprávu nepodepíše. D. Peel, člověk v diplomatickém sboru velmi vážený a v podstatě se vzájemným blízkým vztahem ke mně (byl řadu let velvyslancem v ČSFR), uvedl, že je na něm, aby vše vysvětlil.

Omluvil se s tím, že po příletu do Vídně volal Ottavu a podal informaci (stejně jako každý z nás). Za půl hodiny byl volán zpět ministrem resp. Ministryní, s tím, že on byl vedoucím týmu a Kanada jako země NATO nemůže mít hlavní podíl ani zájem na textu naznačené zprávy. Znovu se omluvil, zasedání komise rozpustil s tím, že se sejdeme odpoledne a projedná se text připravené zprávy z Prištiny a dodal, že já mám připravit politické závěry ke každé kapitole. Bylo to nakonec jednání respektovaného diplomata-gentlemana.

Zpráva byla čtena na plenární schůzi OBSE, přijata v tichosti s formálním poděkováním od několika delegací. V té době bylo již všeobecně známo co se při její přípravě přihodilo. Jedině velvyslanec "neutrálního" Rakouska Vukovič (národností Chorvat) mě vyhledal a řekl: "What you have done you will never do again. We have the power to arrange it in Prague." ("To, co jste udělal, už nikdy podruhé neuděláte. My máme moc to v Praze zařídit.")

Faktem je, že po odchodu ministra Dienstbiera z MZV jsem pokládal za přirozené, že pod novým vedením pracovat již nebudu a z ministerstva jsem rovněž odešel. Byl jsem však později informován o požadavcích OBSE z Vídně o mém začlenění do pozorovatelských misí. Pan Saša Vondra (tehdy prvý náměstek ministra a poradce prezidenta Havla) se nechal slyšet, že Polreich již nikam služebně nesmí vyjet.

Historie se opakovala, protože jsem 20 let nikam nevyjížděl, jenomže tehdy zákaz byl dán jinými autoritami (StB). Jako občan jsem již nyní cestovat mohl, a je proto absurdní a asi mimo chápání pana Vondry, že má prvá cesta do USA byla na pozvání americké vlády k přednáškám na The National Defence University ve Washingtonu D.C. a dokonce i ke konsultacím v centrále CIA.

Celá mise do Kosova však má daleko závažnější a podstatnější stránku. V Prištině jsem byl spolu s D. Peelem požádán I. Rugovou abychom zůstali na místě a vedli jednání mezi jeho "vládou" a srbskou stranou k dosažení kompromisu. Jednalo se v podstatě o stanovení široké autonomie pro Kosovo. Jednání měla být důvěrná, což byl respektovaný požadavek Albánců, neboť oni jednat přímo odmítali, ale dobře si uvědomovali, že k nějaké dohodě za této nenormální a nebezpečné situace dojít musí.

Stanovili si předběžné podmínky - širokou autonomii a samosprávné vnitřní instituce (fakticky existovaly). Srbové, které jsem informoval o nabídce, byli ochotni jednat i přímo na jakékoliv úrovni nebo přes mediátory a souhlasili s utajením. Jejich postoj byl velmi vstřícný a jediným požadavkem bylo zachování celistvosti země. Nárok na samostatnost, i když byl mediálně albánskou stranou opakovaně zmiňován, předmětem jednání neměl být a nebyl také Rugovou ani při jednání s námi vznesen. Nestal se tudíž problémem a ani překážkou v jednání. S D. Peelem jsme osobně souhlasili, neboť jsme byli přesvědčeni, že by to byla jediná cesta k řešení.

On operativně navrhl, že požádá ústředí v Ottavě, aby mohl delší pobyt v Kosovu legalizovat dovolenou s manželkou, která by za ním přijela. Z mé strany jsem naivně problém nepředpokládal žádný. Navíc obě strany znaly moji jistou zprostředkovatelskou roli při ukončení vietnamské války a přípravě schůzky v Glassboro (Johnson -- Kosygin) v době vyhrocených nepřátelských vztahů USA --SSSR v období po šestidenní válce.

V té době I. Rugova měl jistý respekt Srbů a plně kontroloval albánskou veřejnost. Byl zvolen jednoznačně prezidentem, i když bez oponenta, ve volbách, se kterými Srbové sice nesouhlasili, ale nijak jejich průběhu nebránili. Žádná omezení pro něj i členy jeho kabinetu ze strany srbské administrativy neexistovala. Vzpomínám si, že jeho "ministr zahraničí" krátce po našem jednání odcestoval do Washingtonu ke konsultacím.

Jistou nenormálnost situace si dobře uvědomovaly obě strany a jednání v utajení bylo nejreálnějším způsobem řešení. Na přímý dotaz, zda by mohlo dojít k vypuknutí nepřátelství, Rugova ujistil, že albánská veřejnost mimo jeho osobní vliv je pod kontrolou církve, která hraje pro nás ne zcela doceněnou úlohu. Na Peelovo naléhání "co kdyby", neboť situace není normální a nemůže trvat věčně, odpověděl, že proto spoléhá na dohodu a násilnosti vyloučil s tím jak uvedl: "any violence have to be imposed from outside" ("Jakékoliv násilí by muselo být vynuceno zvnějšku.") I když nespecifikoval, bylo zřejmé, že nemá na mysli Albánii.

Peel žádal Ottavu o souhlas s jednáním společně s československou stranou. Odpověď byla souhlasná. I já jsem žádal telefonicky Prahu (ředitele odboru OBSE -- I.B.) Odpověď z Prahy byla NE. Mise a zprostředkování se proto v této době neuskutečnilo. Když jsem se později sešel s uvedeným ředitelem odboru v Praze a při velmi ostré debatě, jak si to mohl dovolit bránit jednání, na svoji obranu řekl: "Dienstbier prosral volby, ten tu už není, Moravčík (nový ministr) hovnu rozumí, a tak jsem konsultoval Němce (!!) a ti řekli, že na dohodě není zájem, když v oblasti již probíhají konflikty." Tak skončila jedna kapitola československé zahraniční politiky a její schopnost vystoupit jako prostředník v tak závažné krizové situaci. Snad charakteristická tečka. I.B., dřívější pracovník Chňoupkova sekretariátu v předrevolučním MZV, je dnes velvyslancem jmenovaným Havlem ausgerechnet v Bělehradě.

Další závažné okolnosti

Československá účast (odmítnutí zprostředkování) na konfliktu v Kosovu nemá jen tento velmi neodpovědný a neprofesionální aspekt. V případě Alexandra Vondry, který nebyl pro zahraniční politiku nijak kvalifikován a měl tendenci k jisté jednoduchosti až nenávisti, využíval pro vyvolání konfliktní situace své pozice k působení rozhodným, ale negativním způsobem na prezidenta Havla.

Občanská válka, zvláště v Bosně a Hercegovině, pokračovala. Po jejím uklidnění jsem si byl vědom závažnosti situace v Kosovu. K tomu mě vedlo zhodnocení zahraniční politiky Bonnu (publikoval jsem podrobně již 1. 7. 1996 v Právu). I když příští roky byl v Kosovu relativně klid, mimo drobné akce proti policejním služebnám (účelově zcela mimo publicitu), bylo zřejmé, že situace se změní po ukončení bojů v Bosně. Protože jsem si uvědomoval tendence, které směr zahraniční politiky Německa má, bylo nutno jednat k předejití případnému konfliktu s daleko většími důsledky než byl dosavadní průběh občanských válek v Jugoslávii.

S odvoláním na mandát Jugoslávie a I. Rugovy jsem se proto snažil o obnovení mediátorské práce České republiky. Po zvážení všech okolností jsem myslel (bohužel jak se ukázalo, ne zcela reálně) že toto zprostředkování by měla převzít na základě mé iniciativy česká zpravodajská služba, která by měla zajistit utajení a další vedení jednání. Zhodnotil jsem sice správně nebezpečnost situace a v tomto směru iniciativu Bonnu, ale doufal jsem, že tyto tendence nebudou podporovány československou zahraniční politikou.

Vyvolal jsem proto schůzku s šéfem české zpravodajské služby (Oldřich Černý) a informoval ho podrobně o situaci (s potížemi, neboť on slovo Kosovo do té doby neznal. Na jeho omluvu je třeba uvést, že Kosovo nebylo v té době medializováno) a o naléhavé nutnosti jednat. Po objasnění podstaty dřívějších jednání v roce 1992, ke kterým vzhledem k vývoji situace mandát zprostředkovatele nadále trvá, jsem navrhl, aby do Prištiny se mnou odejeli další pracovníci jeho resortu a po zahájení jednání a zjištění pozitivní perspektivy, o čemž jsem byl přesvědčen, budu z jednání vypojen a povede je zpravodajská služba sama.

Prvá reakce Černého se zdála pozitivní, vyjádřil sice jistou obavu, že musí mít k jednání mandát (jako by nebyl v samotném smyslu věci), přestože žádné riziko neexistovalo. Při kladném výsledku mohl získat jedině ocenění, a pokud by se dohody nedosáhlo, vzhledem k utajení jednání vše by bylo interní věcí rozvědky.

Byl tu však velký, těžko pro nás pochopitelný problém. Chceme zabránit konfliktu, ale Němci již jednou řekli, že není zájem. Vím ale, že měli rozhodující vliv na Hrad. Tento faktor jsem podcenil. Obával jsem se také, že "mandát" bude žádán od vlády a tím by se v podstatě věc odtajnila a stala by se nefunkční. Řekl jsem, že v tom případě já s tím nemohu mít nic společného. Dostalo se mě ujištění, že mandát by dal sám Havel. Věděl jsem, že se osobně dobře znají z disentu (divadlo). Předpokládala se ještě informovanost ministra vnitra (Ruml), kterému rozvědka podléhá.

Jednání s vedením rozvědky se protahovalo. Já jsem také často byl mimo Prahu v zahraničí. Asi po roce (!) a v období, kdy se situace v Kosovu již zhoršovala a po mém naléhání, že v případě konfliktu věc zveřejním jako projev nevůle české strany napomoci řešení a obviním ji z neodpovědnosti, mě Černý představil svého náměstka pana Půčika, (znali jsme se dobře z MZV, kde dříve pracoval), který, jak řekl, je nadále za vše, co se týká Kosova a případného jednání na rozvědce odpovědný. Věci se však nehnuly z místa.

Věc utajovaná bývá také ošidná, protože se nedá dobře rekonstruovat a dokumentovat. Proto i já jsem musil zcela účelově tuto zásadu porušit a pod slibem utajení jsem věcně, běžně o průběhu schůzek informoval svého přítele a pozdějšího ministra J. Baštu, který ze své pozice tyto otázky sledoval, dále prof. O. Picka, odborníka na zahraniční politiku, později náměstka ministra zahraničních věcí, J. Kavana i ved. redaktora Svobodné Evropy Pavrovského za přítomnosti novináře Jiřího Ješe a později i poradce prezidenta Havla ve vojenských a bezpečnostních otázkách gen. Pezla.

Toho jsem přímo žádal o intervenci u prezidenta, případně přijetí. Jednání se stále odkládalo, a to i přes ustanovení odpovědného pracovníka Půčika. Naléhal jsem dále s tím, že pokud dojde ke konfliktu, zveřejním celou věc i s tím, že odpovědnost je na prezidentu Havlovi. Naléhal jsem i na Baštu. Opět bez výsledku.

Když začaly otevřené boje, byl jsem v USA. Po návratu se se mnou sešel nám. zpravodajské služby Půčik a snažil se mě vysvětlit, že není a nebylo v našem zájmu do věci zasahovat. S rozhořčením jsem krátce nato z tohoto setkání v hotelu Pyramida odešel.

Obrátil jsem se dále na pana Peheho z prezidentské kanceláře a o všem ho informoval s tím, že nemohu vyloučit odpovědnost Václava Havla, resp. jeho poradců. Pehe věc se zájmem vyslechl nevyjádřil se a o bližší informace, které jsem mu nabídl, nežádal.

Sám jsem udělal chybu ve své diplomatické kariéře zcela zásadní a neomluvitelnou. Projevil jsem až trestuhodnou důvěryhodnost v autority, které měly sice funkci a formální odpovědnost, ale žádnou odbornou kvalifikaci a politickou odpovědnost. Ale také již byly v lenním vztahu k a zájem předejít konfliktu u nich neexistoval. Z protahování jednání, které se táhlo v podstatě dva roky, mně měla být tato okolnost zřejmá, že česká strana, resp. tito pánové "nesmějí" jednat.

Nic mě však nebránilo, abych odejel na Slovensko za Pavolem Hamžíkem, který v té době byl ministrem zahraničí SR a se kterým jsem se dobře znal (byl mým po delší dobu zástupcem ve Vídni) a který by asi rád vzal mandát pro jednání na Slováky, kteří již stejně začínali mít lepší negociační pozici než Češi. Než jsem se však odhodlal k cestě, Pavol se "pochlapil" a Mečiarovi z vlády rezignoval.

Jsou to smutná fakta a těžko se čte nyní prohlášení prezidenta Havla, že se konfliktu mělo předejít před lety, neboť bylo zřejmé, kam vývoj směřuje. Sám však nemohu potvrdit, že odpovědnost je právě na jeho osobě, neboť nevím, zda byl vůbec informován o možností vyjednávání, či zda zákaz jednání přišel od min. Rumla, případně poradce S. Vondry.

Dodatek

Informace o možném zprostředkování se objevila v MF Dnes 10. dubna 1999 pod nadpisem "Češi mohli domlouvat mír na Balkáně, ale šanci odmítli" v rozsahu pěti odstavců od Jaroslava Kmenty ovšem s tím, že Oldřich Černý uvedl, že se s Polreichem sešel jednou či dvakrát a řekl mu, ať vše propracuje "ale už se neozval, a tím to zvadlo". Tak falšuje dějiny bývalý ředitel zpravodajské služby, dnes výkonný ředitel Pražského institutu bezpečnostních studií (Prague Security Studies Institute) a Havlova Setkávání "2 000" v domnění, že lží se vyhne svoji odpovědnosti a bude krýt i druhé. Po jeho odchodu z rozvědky byl proklamován politický audit, ten se ale také nikdy neuskutečnil.

Odmítnutí zprostředkovat dosažení dohody mezi Srby a Albánci v Kosovu za podmínek vstřícnosti umírněného a vlivného I. Rugovy, který byl zásadním oponentem akcí teroristických bojůvek a to i za podmínek již deklarovaného souhlasu srbské strany o široké autonomii je tragickým selháním české diplomacie, která jednala nevysvětlitelným a neomluvitelným způsobem.

Do dnešní doby je na pozadí těchto událostí a možností řešit problémy v oblasti dohodou přísné mediální embargo. To se postupně rozšířilo i na projevy teroristických militantních skupin Albánců vůči menšinám, zvláště pak vyvraždění všech Židů v Kosovu. Nakonec i na samotného I. Rugova byl spáchán atentát jeho odpůrci z řad militantních skupin.

Tento text vznikl v roce 1999