Čechům zrušila Kanada víza, ale Češi budou mít dopravu problematičtější. Budou-li chtít tuto zemi navštívit, bude to s přesedáním a čekáním na některém z evropských letišť. Důvodem prý byly ekonomické problémy. Nevidím do hospodaření ČSA, ale kdykoliv jsem chtěla zamluvit letenku do a nebo z  Kanady, musela jsem to dělat tak tři měsíce dopředu. Letadlo bylo většinou plné k prasknutí, snad jen jednou jsem letěla a bylo vzadu asi 20 volných míst. Takže jsem si užila poslední přímý let, kterým jsem se mohla do svého nového domova dopravit.

Pro začátek jsem věděla jen to, co jsem mohla v knihách a na internetu o Kanadě přešíst, tedy že původními obyvateli byli Indiáni a Eskymáci, že se jedná o dvojjazyčnou zemi, federaci deseti provincií a tří spolkových teritorií, že je konstituční monarchií v čele s královnou Alžbětou a zemí s parlamentní demokracií. Královnu zde zastupuje generální guvernér, vlastně od roku 2005 guvernérka Michaëlle Jean a současným premiérem je šéf Kanadské konzervativní strany Stephen Harper (podle slov mé matky fešák – to ho viděla jen pár sekund v českém televizním zpravodajství). Vyzbrojena těmito informacemi jsem přistála na Montrealském mezinárodním letišti P. E. Trudeau. Se mnou přiletěla samozřejmě také dcera a doprovod nám dělal manžel. Tentokrát bylo odbavování trošku delší, protože jsem tady nebyla jako předtím na turistická víza, ale v pase jsem měla víza imigrační, tudíž ihned po první kontrole po příletu mě úředník odeslal na imigrační úřad, který je od odbavovací přepážky vzdálen asi sedm kroků.

Vstoupili jsme do dveří IMMIGRATION CANADA, kde se mě i dcery ujala přívětivá úřednice a začala s procedurou. Papíry pro vyřízení Permanent resident card a přidala obálku s informacemi o Kanadě, důležitými informacemi, co vše musím v nejbližší době vyřídit. Popřála s úsměvem na tváři mě i mé dceři příjemný pobyt v Kanadě a odeslala nás do dalších dveří. Tentokrát s nápisem L‘IMMIGRATION DU QUEBEC.

Následovala další úřednice, ovšem ta už odmítala mluvit anglicky a tak se slova ujal manžel. Sledovala jsem scénu jako ze špatného filmu. Úřednice mluvila francouzsky, manžel na vše odpovídal anglicky, naše dotazy tlumočil taktéž do angličtiny a úřednice opět odpovídala ve francouzštině. Ale domluvili se. A to bylo hlavní. Dostali jsme termín na pohovor s imigračním úředníkem na pondělí ráno (bylo zrovna pozdní čtvrteční odpoledne) a tak jsme měli před sebou krásný dlouhý volný víkend. Procházíme dveřmi letištní haly, máváme na taxík a já cítím, jak mě studený vítr hladí po tváří a sviští kolem uší a jako by šeptal: „Víííííítej, tak pojď a neboj se. A VYKROČ PRAVOU!“

Projíždíme okrajem Montrealu, všude kupy sněhu, teploty kolem –15 st. Celsia. Jaká změna po šesti týdnech strávených v České republice, kde nebylo po sněhu ani památky a za celou dobu jsme viděli sluníčko jen jednou. Taxikář, sympatický Ind, na nás cení své bílé zuby a pouští se s manželem do řeči. Jaké tady bylo po dobu naší nepřítomnosti počasí, jestli byla nějaká sněhová bouře... Moc jejich konverzaci nevnímám a sleduji krajinu ubíhající za oknem. Těším se domů, do postele. Přece jen jsem už přes 20 hodin vzhůru a únava je znát. Najednou vidím, že odbočujeme z dálnice dříve, než jsem zvyklá.

„Kudy to jedeme?“ ptám se manžela a ten mi s ledovým klidem odpovídá, že k němu do práce. Za prvé tam prý nechal před odletem za námi do Česka auto a za druhé se přece musí podívat, co je tam za ty týdny nového. No tak to mě podržte! Budeme v té zimě překládat šest kufrů, tři kabinová zavazadla a další věci do auta, které několik týdnů stálo venku vydáno na pospas kanadské zimě. „Jsi si jistý, že se ti podaří to auto nastartovat?“ oblažuji svého chotě další typicky ženskou otázkou. „A proč bych nenastartoval???“ odvětí nechápavě choť a přidá pohled, který zabrzdí další mé otázky. Otočím se tedy k dceři a hledám alespoň v jejich očích pochopení a podporu. Zbytečně. V uších má sluchátka MP3 a nic z naší konverzace nevnímala. Je v úplně jiném světě. Tak jen mlčky čekám a těším se na okamžik, kdy budu moct vítězoslavně muži říct: „Vidíš, já ti to říkala.“ Bohužel, nic takového se nekoná. Opravdu naše autíčko nastartoval a my se mohli konečně vydat k domovu.

Home, sweet home!