Manžel se za ty roky života tady naučil jen anglicky a rozumí mluvenému francouzskému slovu. Francouzsky mluvit ovšem neumí (maximálně číslovky a zdvořilostní obraty) a přečíst napsané také ne. Jemu zkrátka stačil po celou dobu jazyk anglický. Umím se vžít do jeho pocitů po příjezdu do Kanady, kdy nerozumněl francouzsky ani slovo a anglicky ovládal jen dvě slovíčka: YES a NO.

Vždycky jsem se řídila heslem, že nemusím vědět všechno, ale musím vědět, kde to najít. S příchodem internetu do našich životů se to velmi zjednodušilo. I když moje knihovna vždycky zabírala většinu místa v našem bytě, jakmile se objevila tato technická vymoženost, odpadlo dlouhé postávání u knihovny a přemýšlení, v kterémže svazku bych požadovanou informaci našla. Samozřejmě, že na internetu najdu i slovníky, existují také překladače, já však žádný z nich nemám nainstalován. Zbývají mi tedy dvě možnosti. Ta první, pracnější, vzít dopis ze školy a slůvko za slůvkem s pomocí internetového slovníku přeložit. Vznikne sice češtinářský hybrid, ale k pochopení obsahu sdělení mi to naprosto postačí. Ovšem přiznejme si, je to pracné a zabere to spoustu času.

Proto jsem ráda, že jsem nevyrůstala jako jedináček, že mě mí rodiče přivedli na svět šest let po narození jejich syna. Syna velmi bystrého, chytrého a hlavně od malička toužícího naučit se co nejvíce cizích jazyků. Syna, který doma ve svém pražském bytě většinu času tráví u počítače a překládá cizojazyčnou literaturu. Syna, který má na svém počítači jako já nainstalovaný Skype. A v neposlední řadě syna, který nenechá svoji mladší sestřičku nikdy na holičkách. Když si toto všechno uvědomím, už otevírám příslušné okénko na Skypu a zvesela zdravím do stověžaté matičky Prahy: „Nazdar rodinko. Jste tam? Jak žijete? Potřebuju pomoc od mého velkého bratra. Lámu si tu hlavu s dopisem ze školy. Tak ho sem přepíšu a jestli by mi mohl dát vědět, o co jde. Díky, mějte se.“ Pustím se do přepisování francouzského textu a teprve, až jsem na konci, tak si uvědomím, že na stolku vedle mě má své čestné místo scanner a mnohem rychlejší bylo dokument ofotit a odeslat. Ale co, s klávesnicí jsem srostlá už od dob studií na ekonomické škole.

Když jsem na konci, s pocitem dobře vykonané práce se přemístím zpět ke kuchyňské lince, pokračuji v přípravě lahodného pokrmu pro mé miláčky a jedno ucho mám neustále namířené k notebooku, abych nepropásla okamžik, kdy mi můj bratříček oznámí, o čem že mě škola tentokrát informuje. Každých deset minut ještě pro jistotu přiběhnu k monitoru a ujistím se i vizuálně, že mi bratrova odpověď neunikla. Dvacet nebo třicet minut jsem ještě jakž takž v klidu. Podívám se na hodiny – pět hodin. Plus šest (to je časový rozdíl), to je v Česku 11:00. To ještě brácha určitě nespí. Navíc na Skype je online. Možná dělá nějaký překlad, co musí ráno odevzdat. Chápu pořadí důležitosti. A tak čekám.

Přece jen kolem šesté hodiny začnu být nervózní. Co když jen nechal zapnutý počítač a šel spát? Nebo někam odjel a nechal puštěný počítač? Zápasím s pokušením přes Skype zatelefonovat, ale je tam malý Ondrášek (můj téměř čtyřletý synovec). Určitě už spí. A já vím, jaké mají jeho rodiče občas problémy s jeho uspáním. Kdyby se tam teď před půlnocí začalo bytem linout vyzvánění, je více než pravděpodobné, že se probudí a bratrova žena mě bude nejméně do rána proklínat. A tak jen hypnotizuji monitor a přemýšlím, co všechno může být za tím, že se neozývá.

Čas pokročil, je půl sedmé – v Česku půl jedné ráno. Začínám mít pocit, že tento souboj se svou leností zřejmě prohraji. Ale co kdyby ne? Třeba bratr zrovna dokončil překlad a už se dívá, co jsem mu napsala. Čekám ještě další půlhodinu. Bohužel, marně. Vytahuji tedy z linky půllitrový hrnek, vařím si kávu a psychicky se připravuji na boj s internetovým slovníkem. Jedno kliknutí myší. Na monitoru svítí kolonka, do níž budu vepisovat jednotlivá slova, poté vyberu jazyk, z něhož chci překládat....znovu se dívám na lištu, jestli nepřišla zpráva od bratra. Prázdno. Tak tedy jdu na to.

Message aux parents. Tak to je podobné angličtině. Slovník na tato slůvka nepotřebuji. Zpráva pro rodiče. Madame, Monsieur – tak s tím se taky nemusím zabývat. Oslovení. Přistupuji k samotnému textu: Quelques několik (málo), někteří, nějací, pár commissions nákupy, běhačka, nakupovat scolaires školní ont mají fermé jistý, neotřesitelný, nezlomný, mocný, neměnný, energický, dvorec, dvůr, farma, hospodářství, nekolísavý, neotřesitelně, pevně, pevný, pronajatý pozemek, statek, tvrdý pour pro, za, na, k, kvůli, do, aby procéder procházet, mít původ, přistoupit, jednat, postupovat a s, ve, se, na, v, po, do, k, mezi, podle, před, u l’inspection inspicírovat de z, od, ze, k, za, s, o, ode, žádný leurs jejich infrastructures slovo v zadaném tvaru nebylo nalezeno en v, ve, z, do, na, za, jako, jakožto, odtamtud, odtud, po, ze raison slušnost, oprávnění, pravda, právo, zadostiučinění, rozum, důvod, příčina, rozoumek de (to už jsem překládala) accumulation hromadění, shromažďování, nahromadění, nakupení, usazování, hromada, kupení, nashromáždění, navrstvení , akumulační neige sníh, sněžit, sněhový, zasněžený sur na, nad, kyselý, o, po, před, bezpečný, jistý, spolehlivý les ti, ty, ta, je toits slovník mi nabídl pouze tvary ve významu vyzvánět a bydlet v podkroví. Tak to by byla první věta. Pořádně se napiji kávy a jdu překládat česká slovíčka do srozumitelné češtiny. Možná bude jednodušší připodobnit některá slůvka angličtině. Připadá mi to tak i logičtější a docházím k závěru, že některé komise budou kontrolovat zřejmě školy kvůli nahromaděnému sněhu.

A jsem doma. Před týdnem se Montrealem přehnala sněhová bouře. Ne taková, na jaké jsem si už zvykla, tentokrát vítr přesahoval rychlost 100 km v hodině a přes víkend napadlo víc jak 50 cm nového sněhu. Hurá! Po týdnu si toho všimly i nějaké komise! Tak ani tady v Kanadě úřední šiml nespí. A už vůbec ne zimním spánkem. Ovšem já „přeložila“ jen první větu a s hrůzou se dívám na další odstavec, kde je na čtyřech řádcích jediné souvětí. Hrozná představa, co všechno ještě budu cvakat do slovníku. Přejíždím tedy francouzsky napsaný text, zda se tam neobjevuje nějaké datum. Když tak nad tím přemýšlím, říkám si, že třeba se na střechách nahromadil sníh, budou ho odstraňovat a škola se kvůli tomu zavře. Nebo byla narušena konstrukce staveb a varují nás, abychom neposílali dítko do školy.... Nic takového ale nevidím. „Ty něco pečeš?“ ozve se manžel z křesla, odkud sleduje svůj oblíbený televizní pořad. Zavětřím. Rychlostí světla se přemisťuji do kuchyně a otvírám troubu. Pekla jsem český ošatkový chléb. Po 15 minutách jsem měla vytáhnout plech s vodou, snížit teplotu a chlebíček ještě jednou potřít. Bohužel, už nevím, kdy uběhlo těch 15 minut.

Takže na snídani si na dobrém českém chlebíčku nepochutnáme. Přistupuji tedy k domácí pekárně a po paměti bez vážení vkládám do nádoby ingredience potřebné k výrobě těsta na rohlíky. Na nový chléb už teď večer zadělávat nebudu. Dvojí kynutí spolu s pečením by zabralo spoustu času. Rohlíky jsou rychlejší. Zavírám víko, na displeji nastavím program TĚSTO. Pekárna si začne při hnětení těsta pobrukovat a já se vracím k počítači.

Na liště bliká modrý obdélníček. Brácha! Kliknutí myší a už se přede mnou objevují slůvka od mého zachránce. „Zdarec. Už jsem u počítače. Jsem teď slaměný vdovec, větší část rodinky zůstala po víkendu u rodičů a tak si užívám. Byl jsem odpoledne na spinningu. Večer jsem se natáhl na gauč, abych se podíval na zprávy a usnul jsem. Něco pojím a podívám se ti na to.“ Ještě mu tedy napíšu, že nepotřebuji celý překlad, jen zrhuba bych ráda věděla, o co jde.

Během krátké chvilky naskočí další zpráva: „Takže ségra, jde o hromadění sněhu na střechách a komise zkoumají stav střech a opatření atd.... a zda nedošlo k poškození a že škola bude otevřena dle obvyklého rozvrhu.“ Rychle tedy do klávesnice buším slova díků směřující na adresu bratra, když tu naskočí další zpráva. Že by ještě něco důležitého? „Takže básník asi chtěl říct, že některé komise zastaví svoji běžnou činnost, protože se budou dívat, kolik napadlo sněhu (a pak dospějí k závěru, že to způsobila zima...) Jako bych ho neznala. Ke všemu dodá komentář. A vyloudí na mé tváři úsměv.

Potom ještě chvíli povídáme o životě, pobavíme se nad roztomilostí českých textů, které se objevují v našich mailových schránkách jakoby odeslané z České spořitelny a podivujeme se nad tím, že někteří lidé to vezmou vážně a neznámým osobám sdělí veškeré údaje o platebních kartách. Ještě asi hodinku jen tak plácáme. Jakmile se ale ozve zvukový signál z pekárny, že těsto je připraveno, končím s konverzací, popřeji bratrovi dobrou noc (i když on už má vlastně skoro ráno) a mé kroky míří k válu. Těsto rozdělit na 12 dílů, rozválet na oválky, umotat rohlíky, nechat ještě chvíli na plechu kynout, rozehřát troubu, poté potřít, posypat mákem a šup, už se pečou. Když už je skládám do košíku a připravuji se, že je nechám pod utěrkou do rána na lince, v kuchyni se objevuje manžel, otevírá lednici a natahuje ruku po másle...

Tak to vážně nevím, co budeme snídat. Já už dnes nic nepeču.