„.....po celé zemi se rozlézá bezduchost a její jméno je arogance. Arogance má mnoho podob. Je arogance vítězů, kterým zachutnala moc a hlava se jim zatočila tak, že nevědí co dělají a mluví. Je arogance těch, kteří neumějí poděkovat za pomoc a podporu. Ale nejstrašnější je arogance, která nemá úctu před ničím a její nenávist sahá za hrob.

...Kdo určuje chod dějin a kdo vládne ve společnosti – většina nebo organizované menšiny? Je hlavním aktérem většina, zvaná masy, veřejnost, průměrnost, anonymita, či menšina nejlepších, kteří si říkají aristokrati, strana, vzdělanci, politici z povolání, „výkvět“ národa? Řeknu-li: většina mlčí, většina se odmlčela, většina byla umlčena, je významový rozdíl všech tří výroků na první pohled zřejmý. Ale za sémantickou diferencí vět se skrývá rozlišnost dějinných situací a dokonce sám průběh dějin. Dějiny jsou sled událostí, kdy většina dlouho mlčí, náhle promluví a stejně rychle a neočekávaně se zahalí do mlčení, nebo je na kratší či delší domu umlčena. Většina promlouvá dvojím způsobem: bud' vyjde do ulic, nebo je čas od času pozvána k volebním urnám. Co však může a má dělat většina v mezidobích, v oněch čtyřech či pěti letech, která oddělují jedny volby od druhých? Má trpělivě vyčkávat, aby svoji dnešní nespokojenost vyjádřila až zítra, kdy již bude pozdě, protože věci budou rozhodnuty bez ní?“

„Na sklonku roku 1989 „mlčící“ většina promluvila a svou pouhou fyzickou přítomnost v ulicích a na náměstích povalila ztrouchnivělý režim. Dnes se s touto většinou děje proměna, která nemůže zůstat bez následků. Ještě včera mluvila „většina“ do politiky, dnes se odmlčuje, vzdává se nebo je zbavována slova, nemá již co říci, protože je zmatena a nevyzná se ve spleti protichůdných stanovisek, stahuje se do svého obvyklého diváctví, napůl ironicky napůl trpce komentuje děj, který se odehrává jinde, nezávisle na ni. Scénu ovládly organizované menšiny, které sebevědomě a s dávkou arogance o sobě prohlašují, že mluví jménem většiny a jednají v jejím zájmu. Politické strany vznikají a zanikají, národ zůstává. Politici postupují do vlivných funkcí a zase je opouštějí, ale následky jejich dnešního rozhodování ponese zítra „mlčící“ většina.

...Většina zajišťuje chod a provoz společnosti. Může sice na krátkou chvíli vyjít do ulic, ale nemůže demonstrovat věčně. Dříve či později se vrací ke svým povinnostem, protože žije pod tlakem nutnosti: musí vydělávat na živobytí a starat se o rodinu, pouze zřídka si dovoluje luxus a v protestujících zástupech naplňuje náměstí. Ani v obdobích normálnosti nemlčí, pouze mluví svou řečí, která je často nesrozumitelná oné skupině, která se živí psaných či mluveným slovem....

Většina ...je mocna řeči, své řeči: že jsou pole obdělána, že funguje doprava, že továrny vyrábějí a za pulty se prodává zboží – to je projev její výmluvnosti. Literáti ...často přeslechnou, že mlčící většina mluví také tehdy, jestliže mlčí. Její mlčení může být výmluvné: často ohlašuje, že kdesi v skrytu klíčí nepředvídaný obrat.....“

„Kokardy, jásot, na praporu prapor.
Srdce se v dálku rozletí.
Jak je to krásné překonati zápor
a býti, růsti, stavěti!

Leč všichni vy, jichž srdce pýchou ztvrdla,
jež opíjí dne oslava,
poslyšte výkřik z básníkova hrdla:
Boj teprve nám nastává!

Boj se sebou, se všemi zlými pudy,
se sobectvím, jež vede v sráz.
Nezapomeňte na svých otců bludy,
nezapomeňte běsů v nás!

Vichřici strašnou slyším ještě skučet.
Chraň, čehos' nabyl, vlastní říš.
Čas není, bratři, připravovat účet,
jejž rodné zemi předložíš!

Ne na svůj zájem, ale na budoucnost
hleď v moři krve prolité.
A nebude-li v srdci čistá vroucnost,
jak uhájíme dobyté?