Ale již předtím, v roce 1770 Sir William Pitt ve sněmovně lordů řekl: Něco je za trůnem většího než je sám král“. Od té doby se „penězoměnci“ v Bank of England přezdívali „moc zpoza trůnu“. To nebereme v úvahu již biblické události, kdy Ježíš použil násilí jen jedinkrát v životě a to proti penězoměncům, předchůdcům dnešních bankéřů.

Práce, dnes bychom mohli říci „finančního sektoru“, probíhala obvykle bez zájmu veřejnosti, o to se stále stará promyšlená propagační a publikační politika tohoto sektoru. Tato syntetická selanka je však narušována v dobách velkých krizí, kdy veřejnost je zvána „k pokladně“ aby zaplatila ztráty, poté co ti co je způsobili, mají své mimořádné zisky již spolehlivě uloženy.

Zdá se, že nyní začíná podobné období, kdy miliardy, z peněz daňových poplatníků, jdou a půjdou na záchranu havarujících bank. Pro ilustraci uvedeme jen několik příkladů z poslední doby– Northern Rock, IKB Deutsche Industrie Bank, Societé Générale, apod. Klasický postup byl předveden v případě první banky. Dokud přinášela zisky, byla soukromá a majitelé zisk shrábli. Když začala být ztrátová, jí dočasně chtějí „znárodnit“, tj. dát na krk celé společnosti, aby zaplatila ztráty, jako se to dělalo po staletí. Z toho mnozí kritici současné společnosti odvozují, že privatizuje zisk, ale socializuje vyvolané negativní důsledky.

Přitom nyní celý, již historický proces, ovlivňují dvě věci:

• technický rozvoj informatiky, jež dovoluje pohodlně rozprostřít činnost na celou zeměkouli a
• neoliberalizmus, jenž deregulací uvolnil pravidla pro tuto činnost.

To také vysvětluje proč např. německé banky ke svému údivu nedávno zjistily, že ve svých portfoliích, které nakoupily na Wall Streetu, mají také cenné papíry založené na aktivech (asset-based securities), konkrétně na hypotékách, jež majitelé nejsou s to splácet. Federální soudce USA ve státě Ohio(pan Boyko), kde majitelé hypoték bydleli, požadavky banky odmítl, protože tyto sub-prime hypotéky nakoupily v balíku stovek hypoték a tudíž neměly doklad, že právě tyto ohrožené hypotéky jim patří a tak jim nezbylo nic jiného než ztráty odepsat. Banky po celém světě odepisují miliardy. Ti co jim pochybné cenné papíry prodali se chechtají. Údajně v japonských bankách je takových hypoték za stovky miliónů dolarů. Tento proces popsal již před léty Hyman Minsky (Nobelova cena). Nazval to “credit crunch”, doslova “drcení úvěrů”. Tento stav však vyvolává situaci, kdy banky se bojí půjčovat a investoři se bojí si půjčovat.

Financializace

„Kdo ovládá dodávky potravin, ovládá lidi, kdo ovládá energii, může ovládat celé kontinenty a kdo ovládá peníze,může ovládat svět.“

Tyto skutečnosti přiměli vědce zkoumat co se to vlastně ve světě děje a to vyústilo v použití pojmu financializace. Jde o rostoucí důležitost finančních trhů, finančních motivací, finančních institucí, finanční elity ve fungování hospodářství a jejich řídících institucí jak na národní, tak na mezinárodní úrovni.(Epstein, 2002).

Financializace začíná dominovat jak americké tak světové hospodářství a způsob jakým mezinárodní finanční instituce ovlivňují dráhu kapitalistického vývoje

Tabb, 2007 ZDE

Je to dle autorů “šedý kapitalismus”, protože vlastnické vztahy a zodpovědnost se zeslabily a jsou “rozmazané”. Investoři pokládají společnost za náhodný svazek závazků a aktiv, jež jsou zde proto, aby byly reorganizovány za účelem maximalizace hodnoty pro akcionáře (Blackburn).

Duální charakter reality tohoto jevu jednak brání plnému pochopení, že finacializace staví podmínky, za kterých je hegemonie USA ohrožována, ale také současně je procesem, kterým je hegemonie opětně potvrzována (Tabb). Vzhledem k deficitu obchodní bilance, bez přílivu více jak miliardy dolarů denně z Číny a dalších zemí, USA nemůže udržet ekonomii v rovnováze a zabránit kolapsu dolaru. Kolaps dolaru by však současně znehodnotil devizové rezervy mnoha zemí. Lawrence Summers pojmenoval současný stav slovy “rovnováha finančního teroru” a řekl, že je to stejně pochybné jako byl princip “vzájemně zaručeného zničení“ (MAD) v době studené války. Zastavit totiž příliv čínských dolarů by poškodilo jak USA, tak Čínu a další země.

Teritoriální prostor produkční ekonomiky USA se smršťuje v porovnání se světovou ekonomikou. V padesátých létech USA vyráběly 52% světového HDP. Nyní je to polovina této hodnoty. A proto podobně jako hegemoniální mocnosti předtím, se za zenitem své globální posice USA snaží rozšířit finanční ovládání okolního světa, aby docílila rentiérského důchodu z nových center akumulace (Tabb).

Geopolitická strategie mocností je také součástí finanancializace, jež doufá kombinovat finanční dominanci s technologickou a vojenskou superioritou.

Triumf akcionářského kapitalismu v éře globálního neoliberalismu je důsledkem tlaku na firmy, aby vytěžily každý kousek nadhodnoty od zainteresovaných (stakeholders). To nutně vyvolává ekonomický prostor s pomalejším růstem a přerozdělováním nahoru. Někteří francouzští profesoři (Dumenil, Lévy) se na to dívají takto: „Neoliberalizmus je výrazem znovu potvrzení moci důchodů a dědictví části dominantní třídy: nadřazené a aktivní frakce vlastníků (akcionářů a věřitelů), většinou oddělené od přímého řízení podniků, proto moc je soustředěna ve finančních institucích. Tento způsob vlastnictví kapitálu se odvolává na něco, co nazýváme finance. Nejedná se jen o resort financí, který zaznamenal růst svých důchodů a výsad v neoliberalizmu. Podle této terminologie, neoliberalizmus odpovídá znovu-ustavení přednosti financí, které byly dosti okleštěné od deprese třicátých let a během krize v 70 létech.“

„The Economist“ napsal 23. února 2006, že v tomto ekonomicko-finančním prostoru zisky firem stoupají, i když ekonomiky stagnují, dochází k rozpojení “metabolizmu“ firem a národního hospodářství – to je hlavní zdroj krize státu blahobytu a ne to co hlásají mainstreamová média. Jak se změnila situace od dob Davida Ricarda jež řekl: „nic nepřispívá více k prosperitě a štěstí země jako vysoké zisky“. Například nadnárodní koncerny v posledních dvou letech (2004-5 pozn. TV) zaznamenaly v Německu 100% nárůst výnosů z akcií, zatímco ekonomika Německa stagnovala. Podobně tyto výnosy činily v tomto období ve Francii 50%, v Japonsku 70% a v USA 35% („The Economist“, 23. února 2006). Dokonce se zdá, že čím větší zisk z akcií, tím menší růst domácí ekonomiky, zcela v rozporu s tvrzením slavného ekonoma D. Ricarda.

Krátká exkurze do dějin bankovnictví

„Dovolte mi vydávat a řídit národní měnu a já se nebudu starat o to, kdo píše zákony“

Chceme-li alespoň částečně pochopit co se dnes děje, je dobré se podívat na dějiny bankovnictví. I když v Číně byly papírové peníze použity v létech 618-907, jinde to bylo později. Kolem roku 1000 soukromí obchodníci v provincii Sechuan vydávali papírové peníze nazývané „jiao zi“. Protože docházelo k podvodům, v roce 1024 emisi peněz převzala dynastie Song, jež první vydávala vládní papírové peníze. V Evropě první depositní banky vznikly v Benátkách v roce 1361, v Amsterdamu v roce 1609 a ve Švédsku v roce 1661, kdy byly vydány první bankovky v Evropě, ale bylo to až v Anglii, kde začala pozice bank nabývat dnešních rozměrů.

Vláda Anglie jako světové mocnosti začala na Threadneedle Street kde vznikla Bank of England. Do té doby prakticky neexistovala budova banky nikde na světě a bankéři byly jen zlatníci, kteří půjčovali peníze a pronajímali místnosti pro obchod.

„Velký třesk“ nastal v roce 1694 kdy „zlatníci“ oddlužili krále Anglie Williama z dluhů co si nadělal válkou s Francií a tím získali nebývalý respekt a moc. Stali se z nich bankéři a profitovali z ohromných objemů kreditu, za které ručilo největší impérium od dob Říma. Anglie by nezískala svoji moc a půjčovatelé peněz své zisky, kdyby král William neudělal s nimi Faustovskou dohodu v roce 1694, kdy oficiálně vznikla Bank of England, jež zajišťovala králi neomezený kredit na válku, výměnou za právo půjčovatelů emitovat na kreditu založené peníze. Pak se již půjčovatelé začali nazývat „bankéři“. Ujednáním s králem Williamem, bankéři dostali nejvýznamnějšího zákazníka: veřejné instituce a také právo razit peníze jménem krále. Lidé ukládali zlato a stříbro ve vládou schválených bankách, jež dostaly právo dávat půjčky v objemu desetkrát větším, než uložené úspory a získávat úroky z těchto půjček. (Poslední průzkum napočítal 20 bank, které nyní rozpůjčily 30krát více než činí depozita). Banky tudíž tím vydělávají na půjčování peněz, jež ve skutečnosti nemají. Skutečným problémem není podvod, ale legalizace (legální kodifikace) podvodu.

Aby bylo možno platit úroky ze stále rostoucího kreditu, jež produkovala úvěrová ekonomika, ekonomika musela růst. Z toho vyplývá, že pokud ekonomika roste, je stabilita, když z nějakého důvodu přestane růst, platby se dostanou do potíží.

Nyní bankéři jsou mocnější než vlády.

Podrobnosti ZDE

Počátkem XX století, žezlo globálního impéria začaly postupně přebírat USA. V roce 1913 tam vznikl Federal Reserve Board, s cílem aby zabránil krizím. Za 16 let po založení však vyvolal největší finanční krizi v dějinách. Nahradil totiž podobně jako Anglie před více než 200 léty, na úsporách založené peníze, penězi založenými na kreditu a do deseti let musel odepsat největší bublinu v dějinách. Půjčovali totiž ne desetkrát, ale rozpůjčily mnohem více než činily uložené úspory.

Moudrý Roosevelt, který tento „horký brambor“ (bublinu) zdědil věděl, že Wall Street a londýnské City jsou zkorumpované a spekulacemi dovedou podvázat zdravý vývoj hospodářství.

V úvodním projevu 4. března 1933 řekl, (parafrázujíc činy Ježíše Krista):“Kupci utekli ze svých vysokých křesel v chrámu naší civilizace. Nyní můžeme chrám obnovit pro dávné pravdy. Rozsah této obnovy závisí od toho do jaké míry budeme aplikovat společenské hodnoty, šlechetnější než jen pouhý peněžní zisk“. Pověřil proto ihned dva kongresmany, Henryho Steagalla a Cartera Glasse vypracováním bankovních zákonů, které vešly ve známost jako The Emergency Banking Relief Act a Glass-Steagall Act (dále G-S) I a II.

• První zákon zkonfiskoval soukromníkům zlato. Potvrdil tak, kdo ve skutečnosti vládne v zemi, tj. bankéři.
• První G-S zákon znovu předefinoval depozita a zahrnul do nich i vládní a komerční obligace. To byla změna oproti existující praxi.
• Druhý G-S zákon oddělil komerční a investiční bankovnictví. Investiční bankéři totiž měli tendenci proinvestovat i komerční deposita, pokud se k nim dostali. Proto zákon zakazoval, aby jedna banka byla činná současně jako obchodní, investiční a pojišťovací. Tento zákon pomáhal uskutečnit program Roosevelta, známý jako New Deal.

Roosevelt tyto zákony podepsal 16. června 1933. Wall Street pracoval 65 let, aby tyto zákony zlikvidoval. Povedlo se mu to v roce 1999 na příkaz investičních bankéřů za vlády presidenta Clintona. Také Demokrata.

Je vhodné poznamenat, že i jméno Federal Reserve Board (FRB) je podvod, protože tento úřad není ani federální, jeho jméno je v telefonním seznamu mezi soukromými podniky, není ani reservní, ani board (správní rada). Je to kartel těchto 16 soukromých bank:

1 Citigroup Inc., New York, NY

2 J.P. Morgan Chase & Co. New York, NY

3 Bank of America Corporation Charlotte, NC

4 Wachovia Corporation, Charlotte, NC

5 Wells Fargo & Company, San Francisco, CA

6 Bank One Corporation, Chicago, IL

7 Taunus Corporation, New York, NY

8 Fleetboston Financial, Boston, MA

9 U.S. Bancorp, Minneapolis, MN

10 ABN Amro North American Holding Company, Chicago, IL

11 HSBC North America Inc., Buffalo, NY

12 Suntrust Banks, Inc., Atlanta, GA

13 National City Corporation, Cleveland, OH

14 The Bank of New York Company , Inc., New York, NY

15 Fifth Third Bancorp, Cincinnati, OH

16 BB&T Corporation

To je seznam bankovních institucí, co tvoří FED

skuteční majitelé těchto soukromých institucí tvoří jiný seznam ZDE

Deset hlavních akcionářů FEDu:

THE ROTHSCHILDS – LONDON
THE ROTHSCHILDS – BERLIN
THE LAZARD BROTHERS – PARIS
ISRAEL SEIFF – ITALY
KUHN-LOEB COMPANY – GERMANY
THE WARBURGS – AMSTERDAM
THE WARBURGS – HAMBURG
LEHMAN BROTHERS – NEW YORK
GOLDMAN SACHS – NEW YORK
THE ROCKEFELLERS – NEW YORK

Síť vazeb těchto bank a jejích filiálek ZDE

Nespokojenost s prací FED stoupá a množí se návrhy je poslat “na smetiště dějin”.

Za mnohé návrhy pro ilustraci ZDE

Nedávné turbulence

Kolaps dot.com bubliny v roce 2000, který byl větší než šok v roce 1929 a dále prasknutí japonské bubliny Nikkei již předtím v roce 1990, byly příležitostí řešit velkou hádanku ekonomů. Alan Greenspan, předseda FEDu, tenkrát zabránil, pomocí značného kreditu, poklesu poptávky. Letos však je jasné, že tento lék nefunguje. Greenspanův levný úvěr jen odsunul pokles vyvolaný dot.com krizí, ale současně vytvořil ještě větší bublinu v létech 2002-2006 - americkou bublinu nemovitostí, jež nyní hrozí prasknutím.

Je reálné nebezpečí, že postupné prasknutí dvou bublin za sebou by mohlo vyvolat jevy, známé z třicátých let minulého století.

Banky na situaci reagovaly vývojem nových finančních produktů jež jednak obcházely pravidla, jednak zněla marketingově přijatelně, což v lačném trhovém prostoru mělo ohromné důsledky. První produkt vznikl v roce 1997, když se bankéři společnosti J.P. Morgan koupali a popíjeli v Boca Raton, Florida, USA. Vzniklý produkt pojmenovali BISTRO (Broad Index Secured Trust Offering). Nyní trh s tímto produktem je již v objemu 12,4 bilionu dolarů.

Investiční banky, zabezpečovací fondy a další finanční aktéři emitovali, kupovali a prodávali podobné „exotické“ cenné papíry v hodnotách stovek miliard dolarů, jež byly zabezpečeny jinými cennými papíry, které zase byly založeny na platbách za vysoce rizikové hypotéky. Vzniklo nové slovo "sekuritizace" (ze slova "securities" - cenné papíry). Když klienti s rizikovými hypotékami nebyli schopni platit, banky, penzijní fondy a jiní institucionální investoři udělali dvě věci:

• začaly se přiznávat, že vlastní mnoho těchto „neobvyklých“ cenných papírů, jež nazvaly CDO (collateralized debt obligations) nebo-li “kolateralizované dluhové obligace” a začaly je odepisovat.
• Protože zmizel trh pro tyto rizikové hypotéky, brokeři přestali vydávat hypotéky na rizikové nové domy a cena domů začala padat.

Většina podobných produktů však současně přesouvala riziko dál a nakonec málokdo věděl, kdo vlastně nese skutečné riziko. Přesunutí rizika ale dovoluje poskytovat více úvěru. Již jsou připraveny další finanční inovace, deriváty derivátů, deriváty „na třetí“ atd. Mnoho z nich existují jen v „cyberspace“ a slouží často k daňovým únikům ultra bohatých, dle vyjádření jednoho finančního ředitele.

Hodně zajímavého se lze dočíst na internetu ZDEZDE

Místo závěru

Lze těžko udělat závěr o situaci, která je volatilní a nikdo nemůže předvídat kam povede. To co jsem uvedl výše z odborné literatury, bylo myšleno jen jako úvod, nebo spíše stimulace zájmu o tuto vysoce aktuální oblast ekonomiky.

Údajně investoři globálně vlastní deriváty ve výši 500 biliónů dolarů. Pro srovnání HDP celé zeměkoule se odhaduje na 60 biliónů dolarů. I malé pohyby této ohromné sumy tudíž budou mít globální důsledky.

Léky na léčení současné situace jsou vzácné. Jeden z předních autorů, Satyajit Das, říká, že centrální banky mohou snížit úrokovou míru, nebo regulovat banky. Dle Dase jsou to však velmi staromódní nástroje, zcela neúměrné problémům, jež mají řešit. S. Das říká, že problémem je také nedostatek intelektuálních „koňských síl “ pro řešení problému. Odborník, který je schopen vydělat na Wall Streetu 5 miliónů ročně nepůjde přece dělat do vládních institucí regulátora za 50 tisíc.

Od srpna 1971, kdy prezident Nixon zrušil vazbu dolaru na zlato, dolar se stal tzv. „fiat currency“ tj. měnou založenou ne na hodnotě, ale na důvěře. Spekulativní finanční produkty jen zesilují tuto vlastnost. Proto si Federal Reserve Board neví rady. Vznikají tendence vrátit měnu na zlatý základ. V USA vznikla universita Gold Standard University, Live, kterou vede profesor maďarského původu Antal E. Fekete. Ten řekl před měsícem (28. ledna 2008), že “fiat” peníze jsou ničitelem kapitálu a také práce.

Podrobnosti ZDE

O nemohoucnosti FEDu prof. Fekete řekl, že lze o nich říci to co bylo řečeno o Bourbonech po obnovení monarchie ve Francii: “nic se nenaučili a nic nezapomněli”.

Podrobnosti ZDE

Prof. Ing. Tibor Vaško, CSc. vyučoval na International Institute for Applied System Analysis (IIASA) v Laxenburgu (Rakousko)