Nemělo by se zapomenout, že tato omluva přišla až v době, kdy Jiří Paroubek stanul v čele sociální demokracie. Byla to ovšem jiná doba. Bylo před volbami do Parlamentu a Jiří Paroubek potřeboval podporu Miloše Zemana. A také ji pak po této omluvě dostal. Dnes je na první pohled vše jinak - a přece je to tak stejné. Za Falbra, Buzkovou, Špidlu a Dostála, kteří uzavřeli kuhhandl s televizními rebely a temnězelenou Patočkovou frakcí se sociální demokraté neomluvili nikdy. Nikdo se prozatím podrobnosti nedozvěděl.

Sociální demokracie opět nemá svého prezidentského kandidáta a tak loví, kde se dá. V minulých prezidentských volbách nakonec vybrala Jana Sokola – to byl skutečný „sociální demokrat“. Slovy předsedy Slovanského výboru Mináře: kolaborant z rodin kolaborantů. Pak se přeorientovala na ombudsmana Motejla. Nakonec s nervy nevydržel čestný předseda ČSSD Klaban a prozradil na Motejla, kterak soudil jeho otce. Fuj. Pak byl nadějí těstovitý Bureš. Nikoho samozřejmě nenapadlo, brát ho vážně. Následoval bruselský kandidát na premiéra. Bez sympatií, s nezájmem ČSSD se importovaný kandidát vrátil do eurokuloárů. A nyní je to Jan Švejnar – opět „typický představitel“ sociální demokracie a jistě neobyčejně přitažlivý typ pro její členskou i voličskou základnu. Dřevíčskou výzvu už si mnozí nepamatují a neznají ani její signatáře. Ale sociální demokraté si zvyknou na ledacos. Když už si zvykli na Paroubka... Co nezvládl americký agent Horák na začátku devadesátých let, povede se jemu.

Jestliže tehdy to byl nepřekonatelný odpor části vedení sociální demokracie vůči Miloši Zemanovi a snad i strach z jeho osobnosti, dnes je to jen trochu jiné. Jiří Paroubek nezapomněl Václavu Klausovi, že nebyl ochoten mu dát jím tolik očekávané pověření k sestavení vlády. Jen si vzpomeňme, kolikrát v době po volbách Jiří Paroubek byl u prezidenta a vysvětloval mu, že on vlastně má tu 102, jednu dobu dokonce i 105 hlasů. Kolik jich bylo, to věděl jen on sám – hrál poker a přitom měl prázdné ruce. A Václav Klaus to, informován nejspíše od Dalíka přes Jakla, věděl. To nejspíše Dalík sháněl Paroubkovi ony potřebné virtuální hlasy pod řídící ideou „trochu je budeme tahat za nohu a pak...“. Věděl, že Paroubek chce mluvit i za komunisty – ale jejich hlasy přece nikdy neměl. Ani sympatie. A nemá je ani dnes. S hloupým a namyšleným Paroubkem se nedá jednat na rovinu. S buržoazním brkounem se nedá jednat o levicových idejích. Národní socialisté byli vždycky sluhové těch druhých a to se nezměnilo dodnes.

Kolikrát jen Jiří Paroubek veřejnosti sděloval, že on, právě on by se s ODS dohodl... Když to přece tak dobře fungovalo na pražské radnici, tak proč by to nemohlo fungovat i v celém státě. To bylo jediné autentické poselství Jiřího Paroubka. Klausův poradce, ředitel První městské banky Hadrava. A úklid po něm. Dočista dočista. Výsledkem této pražské politiky je 51 procent pro ODS a ČSSD v korupční opozici. Nic z Paroubkových snů se nenaplnilo. Protože je loser.

A zřejmě po zásluze, protože to byl Paroubek, který i vyhrané volby prohrál. To nebyla Kubiceho zpráva – ta byla jen závěrečnou třešinkou na dortu chybné politiky, opírající se o ministra vnitra, který byl možná dobrý analytik rozvědky, či farář, ale nedokázal číst ani noviny tak, aby se dozvěděl co jiní dávno věděli. Že vnitro mu ovládli muži věrní Langerovi a Šándorovi. Paroubek volby prohrál svou predikovatelnou nesmyslnou arogancí v médiích, neschopností v televizních diskusích s Topolánkem i pohrdáním mladou generací, odkojenou mediální symbolikou, která kašle na tesilové panáky. Good by, Lenin!

Paroubkovi zlomil vaz Czechtek 2005, protože se z něj ani on, ani jeho ministr vnitra nepoučili.

Kolikrát jen mluvil tom, že právě on, právě on bude premiér a Topolánkovi nejednou vmetl - vy nikdy premiérem nebudete. Já budu premiér. Topolánek se nebránil. Měl tehdy dobré poradce – v diskusích vystupoval střízlivě a nebyl arogantní – byl ochota sama a spíše se dostával do role toho, komu je ubližováno. Fňuk. Valach k politování. Dnes by Topolánek takové poradce znovu potřeboval, protože ztrácí nervy a je arogantní. Pod tlakem svých všehoschopných neschopných spolustraníků paroubkovatí. Kdeže Únor...

Paroubek byl tehdy nesmyslně arogantní a urážel svého protivníka. To, včetně jazyka z úvodníků Rudého práva lidé nemají rádi a Paroubek tak ztratil nemálo sympatií. Navždy. Protože on není člověkem, který by se dokázal plynule a flexibilně měnit tón i mimiku vzhledem k měnícím se okolnostem. Hraje pouze jednu jedinou roli – sebe sama. Zrcadlo zrcadlo, řekni. Neřeknu. V této situaci jeho povolební „únorový“ projev byl jen logickým pokračováním „úspěšného“ mediálního vystupování od roku 2005.

Dnes se chce pomstít ODS za utrpěné křivdy, chce se pomstít Miloši Zemanovi , Šloufovi a všem ostatním. Za krach rakovnického proudu, za nekonečných patnáct let čekání na moc, na onen pragmatický posun. Za neukojené ambice oněch patnácti let. A tak našel pro sociální demokracii nového prezidentského kandidáta. Všichni vědí, že to je jeho další pokus rozbít koalici v domnění, že zelení a snad i lidovci se přidají. Pokus, ne čin. Takové úvahy jsou po roce fungování této koalice naivní a hlavně příliš průhledné.

Copak sociální demokraté ještě nepochopili, že zelení udělají cokoli, jen aby mohli zůstat ve vládě a lidovci totéž? Co by z nich zbylo nyní? Když prozatím dokázali, že nic ještě nedokázali a ODS jim likviduje jedno téma za druhým? Smlouvu s Vatikánem poslanci ODS nikdy neratifikují. Dva bloky Temelín se dostaví. Dálnice zvítězí nad ptáčky a ještěrkami, i nad Naturou 2000. Zelení nakonec dopadnou tak, že řeknou – snažili jsme se,ale nezískali jsme podporu pro jiného kandidáta a tak se třeba při volbě prezidenta zdržíme. Kdo to nakonec spočítá, jestli se zdrželi? O čest hlasů víc nebo míň... Skutečně sociální demokraté stojí o takové snad koaliční partnery, kteří jsou dnes v jedné vládě a zítra v jiné vládě?

Hlavně však jde o to, že Paroubek opět jedná za komunisty a staví je do pozice, kdy rozhoduje za ně. Bez nich. Podrývá tak autoritu Vojtěchu Filipovi přes to, že ví, že bez Filipa by měl za partnera Grebeníčka nebo jiného dogmatika. Protože komunisté jsou těmi, kdo nakonec rozhodne. Co jim dnes předseda „levicové“ ČSSD za podporu jeho dřevíčského liberálního návrhu vlastně nabízí? Jen to, že nesplní-li jeho očekávání, bude je poučovat o tom, co je levicová politika. Vůbec nic. Amerického profesora. To už raději Albrightovou, než rockefellerského stipendistu.

Volbou Jana Švejnara sociální demokracie jen dokazuje, do jak hluboké krize tuto stranu politika Jiřího Paroubka zavedla. Jak se může sociální demokracie spojovat s politikou „strany pravdy a lásky“, pro kterou sociální demokraté byli snad jen tím, kdo je vynese k moci, ale tato pravdolásková strana nikdy programové hodnoty sociální demokracie nesdílela.

Jak jen si mohou sociální demokraté vybrat za svého zástupce člověka, o jehož názorech nevědí v podstatě vůbec nic? Většina jeho prohlášení se dá vykládat jak zprava, tak i snad ze středu, ale sotva pozic dlouhodobého programu sociální demokracie. A to možná jen v ekonomice. Vědí, jak by se tento jejich nový „idol“ zachoval v politické krizi, ve chvílích, kdy by musel zaujmout jednoznačné stanovisko. Vyslovil se snad někdy k závažným politickým tématům naší společnosti?

Jeho názory na ekonomiku se zase tak moc od názorů naší pravice neliší. Nebylo náhodou on, kdo tvrdil, že současné reformy jsou nedostatečné? A mohou snad sociální demokraté ukázat, kdy Jan Švejnar byl ochoten nést jednoznačnou politickou odpovědnost? Zatím vždycky, když se jednalo o jeho možném angažmá ve vládě, odmítl, resp. byl rád, že na něj nakonec asi zapomnělo.

Je s podivem, že Jan Švejnar je ochoten se dnes spojit s Jiřím Paroubkem. Kdo zaranžoval toto spojení? Stárnoucí monarcha Václav Havel a nebo hoši z americké ambasády? Je to tím podivnější, že Švejnar již možnost jít do politiky měl. Co vlastně je tím, co ho vede k tomu, že dnes obchází poslanecké kluby a žádá podporu? Že by opět za tím byla snaha o návrat „nepolitické politiky“ a byla to jiná volba oproti někdy zvažované Madlence Korbelové-Albrightové?

Hybatelem těchto snah je opět – tak jako před pěti lety – sociální demokracie. To je to déjavu televizní krize a těžko pochopitelná nepoučitelnost jejího vedení, které tuto stranu opět zavádí do slepé uličky divokého hlasování. Sociální demokracie je mrtva, protože nemá názor. Jde jen o okresní koryta, nikoliv o program.

Nezbude než poprosit nakonec o kandidaturu Václava Havla. Ten svůj program má. OF 2008.