Kde jste byli, političtí příživníci, když policisté mlátili anarchisty? Kde jste byli, mediální kritici vlády a opoziční politici, když policisté pendrekem vyrazili zuby těm, kteří protestovali proti policejnímu násilí na služebně Ocelářská? Když mlátili anarchisty, drželi jste huby. Všichni. Politici, novináři, moralisté. Slušní občané.

Protože to byli anarchisté, kteří nezaručují klid vašich kšeftů, kont a stabilitu systému, který vás tak dobře a pohodlně živí. Nyní je před volbami. Jedni kritizují premiéra za to, když řekne, že policista, který zbil pracovnici úřadu jeho vlády, se musel pomátnout a chce se osobně přesvědčit, že nikdo nezanedbá opět své povinnosti nestranně vyšetřit a obvinit grázla v uniformě státu. Jako před nedávnem... Když ministr vnitra se téže paní omlouvá. Jsou to titíž, kteří kritizovali téhož premiéra a téhož ministra zato, když na několik dnů uvěřil policejním dezinformacím v případě zvůle zdivočelých ochránců zelené nezdupané trávy na CzechTeku 2005.

Jste věrolomní, jste falešní. Jste nespravedliví, jste slepí. Manipuluje se s vámi dobře. Pracujete vědomě či nevědomě na něčí politickou objednávku a hodí se vám v tu chvíli každý argument. Jen když smečka vyje stejným tónem. Jste tam, kde je ta pohodlná anonymita davu. A dav poslouchá tlampače. Tlampače mají silní. Slabý hlas vždy zanikne. Překroutíte v touze zalíbit se příštím mocným každý, i nezpochybnitelný fakt. Pozitivní zprávy nejsou zprávy. Zprávou je, že teče krev. A není to vaše krev.

Když ale bili do krve anarchisty, mlčeli jste. Až budou někdy bít vás, ostatní možná už budou mlčet také.

Když mlátili a šikanovali tanečníky na free tekno parties, mlčeli jste. Když pochodovali neonacisté ulicemi a řvali Bílá síla, mlčeli jste. Když pravicoví nacionalisté stavěli pomník prasatům, mlčeli jste. Když hajlují neonacisté na koncertech, mlčíte. Čechy Čechům. Když se redaktoři zpravodajství a účeloví odboráři České televize zmocnili vysílání, fandili jste jim, nadávali jste a lili fekálie po těch, kteří se jim postavili - na obranu zákona a úkolů veřejné služby. Stýská se vám po síle davu, který vládne z ulice jako soudce Lynch. Permanentní revoluce má své kouzlo. Bojíte se říct, že souhlasíte s radikálními antifašisty v tom, že heslo nic než národ bude horší budoucností než jiný svět je možný. I kdyby vás měla povodeň spláchnout. Myslíte si, že vy jste ten národ... A jiný svět neznáte. Jednoduché odpovědi na složité otázky vás fascinují, i když jsou - a musí být -lživé.

Už nerozeznáte lži od pravdy. Splývají vám v pojem infotainment. Bavíte se. Nemyslíte.

Bojíte se říci, že když křesťanská láska narazí na kšeft se zbraněmi, vyhrává kšeft se zbraněmi. Bojíte se odsoudit humanitární bombardování a nesmyslnost pouštních válek. Bojíte se odsoudit politiky a novináře, kteří relativizovali útok na poslance Parlamentu jen proto, že je komunista. Bojíte se jiných názorů. Bojíte se zastat se cikánů, když je chtějí, nevzdělané, zbídačelé a zoufalé, nahnat do úhledných koncentráčků... Jsou přece špinaví, líní a kradou. Bojíte se říci, že neziskové organizace mnohdy realizují zadání i politický zisk cizích rozvědek za peníze nadací a že na konci toho řetězce je skoro vždy nějaká politicky ambiciózní podnikatelská nebo zpravodajská skupina. Bojíte se říci, že je sprostou manipulací, když betonářská lobby platí okrašlovací aktivity zelených aktivistů. Bojíte se vyčnívat z davu. Bojíte se být jiní.

A kdyby Kateřina Jacques nebyla kandidátkou Zelených a zároveň pracovnicí Úřadu vlády, policisté by ji zmlátili bez vašeho mediálního i politického zájmu. Jako anarchistu Slavomíra Tesárka, jako studenta sorabistiky Mikulu, jako ty desítky dalších, kteří kdy protestovali proti neonacistům, jejichž pochodňové či vlajkové průvody městem a jejich provokace policie chránila. A nebo ty, kteří jen protestovali proti nenažraným korporacím, ožebračujícím půl světa a rozpoutávající války o odbytiště či laciné suroviny. Čest mediálním i politickým výjímkám.

Ale dnes je před volbami.