Komunistický svaz mládeže je skutečně organizací přinejmenším problematickou, rozhodně si zaslouží politickou kritiku, viz například ZDE. O to ale nyní vůbec nejde. Jde o důvody, za něž byla tato organizace zakázána. Tímto důvodem je odmítnutí soukromého vlastnictví výrobních prostředků a prosazování toho, aby byly vlastnictvím společnosti. Jinými slovy, tato organizace nebyla odsouzena za stalinismus ani za komunismus, byla odsouzena za přesvědčení, které tvoří základ socialismu, včetně sociální demokracie.

Soukromé vlastnictví výrobních prostředků je historický konstrukt a důsledek historického vývoje, právě tak jako v různých epochách bylo historicky možné či nutné jeho omezení. Advokát komunistických mládežníků ostatně výstižně poznamenal, že i nyní si stát ponechává v zákoně možnost toto právo omezit. Ve "veřejném zájmu" (často kvůli obludným stavbám nadnárodních korporací) se u nás vyvlastňovat může -- to jde najednou "posvátné právo na majetek" stranou. Proč by tedy někdo nemohl nadefinovat "veřejný zájem" jinak -- třeba tak, aby se komukoli zabránilo využívat či zneužívat cizí práci? Jistě, s takovou změnou není nutné souhlasit -- je ale nutné ji kriminalizovat?

Podle ministerstva vnitra a městského soudu ano. Paní soudkyně nás poučila, že "svoboda projevu není fenoménem, který by měl být vnímán absolutně". Zato právo na majetek patrně platí natolik "absolutně", že je nutné omezit něčí svobodu projevu a sdružování, pokud by měl tu drzost s tímto právem nesouhlasit. Stát brání "lidská práva" malé menšiny na soukromé vlastnictví výrobních prostředků (vzpomeňme přitom, za jakých okolností toto vlastnictví v divokých devadesátých letech vznikalo) tak aktivně, že přitom potlačuje práva ostatních na pouhé vyjádření vlastního názoru. Z jednoho ústavou garantovaného práva se stalo politické a právní perpetum mobile, nedotknutelné a nezměnitelné. Jiná práva prý nemají "absolutní" platnost: jinými slovy, vždy musejí ustoupit a uvolnit místo silnějšímu.

Ve svém amatérském politickém školení při vyhlášení rozsudku nás paní předsedkyně senátu kdovíproč seznámila s faktem, že "nežijeme v anarchistické společnosti". Připomínala tím předlistopadové bolševické funkcionáře -- i pro ně bylo varování před "anarchií" záminkou pro represe a omezování svobod. Podobně jako oni zjevně neměla o filozofii anarchismu ani ponětí. Podobně jako oni byla rovněž zoufale neznalá tématu, o kterém rozhodovala. Kdyby nebyla, možná by si vzpomněla, že s programem změny soukromého vlastnictví výrobních prostředků na jejich vlastnictví společenské vystupovala v Rakousko-Uhersku a v císařském Německu sociální demokracie. Ony režimy nám stěží mohou být sympatické a rozhodně nemluvily o lidských právech. Potvrdí-li ale další soudní instance rozhodnutí Městského soudu, ukáže se, že přese všechno tu byla za císaře pána větší tolerance vůči odlišným názorům než Česká republika devatenáct let po sametové revoluci.