Autor přiznává, že i jeho tato postava v průběhu času velmi zaujala, a několik bezesných nocí občas trávil úvahami nad tím, jak ji správně zařadit do souvislostí. Slečna Ella je v mnoha směrech neuchopitelná. Jistě, tato série není příběhem pouze jedné ženy, byť na ni koncentrujeme největší pozornost; mohl by to být příběh více žen; nejméně dvou, ne-li rovnou tří žen: ve své podstatě by se mohlo jednat i o takové komorní drama "před oponou a za oponou". Hlavní postavou tu ale stále záměrně ponecháváme postavu nejefektnější: slavnou a obdivovanou herečku Andulu. Uvědomujeme si zároveň, že svým leskem poněkud zastiňuje jemnosti v jiných charakterech a někdy i při popisu nečekaných událostí.

V době, ve které jsme se odbočkou z protektorátu ocitli, ale "teta Ella" ještě zdaleka nepřebírá veškerou iniciativu. Je to stále mnohem více mladá zamilovaná dívka, která má "své velké tajemství". Andula je ale zatím spíše velkým hereckým příslibem, než skutečnou hvězdou. Ten čas teprve přijde. V roce 1910, v době, kdy hrála především princezny: Benjaminu ve hře Paula Gavaulta Čokoládová princezna nebo titulní ve hře Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška, pro ni obdivovatelka Ella plane láskou, o níž nejlépe vypovídá vzpomínkový portrét v knize spisovatele Adolfa Branalda My od divadla.

Slečna Ella například popisuje, jaký to byl pro ni šok, když na vývěsce na premiéru nového nastudování Princezny Pampelišky četla, že místo Anduly hraje úlohu najednou herečka Anna Suchánková. "Prý tyfus..." vzpomíná Ella. "Vrátila jsem se domů v obavách o její osud. A ke všemu jsem hned potom musela odjet s rodiči na prázdniny k Baltickému moři. Tak daleko! Psala jsem jí. (...) Psala jsem jí několikrát -- a jaké bylo mé překvapení, když jsem jednoho dne dostala dopis -- znám jeho obsah nazpaměť," popisuje okamžiky svého velikého štěstí. Třiadvacetiletá Andula píše své sedmnáctileté obdivovatelce, a její tón je velmi tragický. Copak Andula píše? "Milá slečno, děkuji za vzpomínku, ještě čtrnáct dní musím ležet. Mám zkrátka ve všem smůlu. Mám hrozný hlad a nesmím nic, než vodu a mléko, jsem už kost a kůže, raději o tom nemluvme. Mějte se dobře, milá slečno a někdy si vzpomeňte na Vaši opuštěnou nešťastnou Andulu Sedláčkovou." Slečna Ella se nad tím dopisem od Anduly rozplakala... Patrně tehdy jí poprvé napadlo, že Andulu už nikdy nenechá ani samotnou, ani opuštěnou.

Eva Kozáková vysvětluje, že vztah k Andule měl pro její tetu skutečně mimořádný význam. Teta Ella vyrůstala v rodině "ve stínu své o sedm let starší mimořádně hezké sestry a o sedm let mladší sestřičky, mazánka Olinky, mojí matky". Takové soužití učinilo z prostřední sestry v rodině zvláštní druh černé ovce. "Přitom Ella nebyla o nic škaredější, byla stejně urostlá a troufám si říct nejchytřejší ze všech. To ale nic nezměnilo na jejím pocitu podřadnosti -- který ale díky své vysoké inteligenci, trpělivosti a houževnatosti tiše a nenápadně dokázala časem obrátit v opak," tvrdí v rukopisu svých vzpomínek.

Slečna Ella si našla řešení své situace tím, že si udělala ze své vrstevnice, herecké komety Anduly idol, do kterého se promítala. Její vztah se ale zas až tolik nelišil od přístupu jiných obdivovatelek: čekala před divadlem, nosila květiny, sledovala kritiky a nevynechala pochopitelně nikdy žádné představení. Postupně se ale začala z běžného davu ctitelek vyčleňovat. Své první setkání s Andulou, které jsme popsali v X. části příběhu, si Ella zaznamenala do svého diáře. Podle paní Kozákové "toto datum pro ni znamenalo významné výročí, v běžném životě srovnatelné se svatbou".

Max, muž s fešáckým knírem

Svatbu ale Andula nechystala s Ellou, nýbrž s fešákem Maxem. Teta Ella zaznamenala, že tento "elegantně oděný mladý muž s fešáckým knírem" Andulu velmi často doprovázel. "Praha -- tedy i já -- ovšem věděla, že se jmenuje Max Urban, že je architekt, o pět let starší než ona, pochází z pražské patricijské rodiny a jeho matka, bohatá vdova Urbanová, rozená Märky, má v Národním divadle lóži v prvním pořadí," hlásí nám před třiceti pěti lety v rukopisu Ella. Nebylo to pro ni jistě snadné, takhle o "svoji Andulku" přijít, přála ale novému páru, o němž se proslýchalo, že se bude brzy brát -- jenom štěstí. "Zprávy se rozcházely a opět scházely -- pan Max je oblíbený společník a má přátele ve vysokých krizích, stejně jako mezi herci a sportovci. V neděli byl na garden party u Schwarzenbergů -- a já si hned pomyslila, jestli tam byla s ním. A když ne, musí jí jistě imponovat, takový mimořádný muž. Dívky jí záviděly, muži záviděli jemu. Jednou jsem je spatřila, jak se vedli za ruce. Ideální pár zamilovaných snoubenců. Nevěděla jsem, mám-li mít radost nebo strach. Přála jsem jí jen to nejlepší," píše Ella.

O sňatku s herečkou ale vůbec nechtěla slyšet Maxova matka Marie Urbanová-Märky. Chodila sice vysedávat do lóže Národního divadla, pro svého synáčka si ale patrně představovala jinou partii, než nějakou potrhlou herečku. Na poněkud temné, téměř rembrandtovské fotografii, vidíme tuto "matku rodu", sedící blahobytně ve svém křesle, aniž by bylo patrno, že lze s její tváří spojovat byť i jen nepatrný náznak úsměvu. Byla to zřejmě velmi přísná žena, žena, vědomá si svého stavu. Nechala se prý slyšet, že do její rodiny takový "neklidný živel" rozhodně nehodlá přijmout. Urbanovi bydleli na "dobré adrese" v domě ve Vodičkově ulici, který dosud stojí -- sotva za pár měsíců od okamžiku, kdy jí Max oznámil úmysl vzít si herečku, se toto místo stane dějištěm událostí, který vstoupí do dějin samotných počátků české kinematografie...

*** Max si vzal Andulu tajně dne 23. února 1911. Svatbu měli na pražské Staroměstské radnici v devět hodin dopoledne. Sotva za hodinu začínala Andule zkouška v Národním divadle. Podle svědectví o jejich svatbě skutečně téměř nikdo nevěděl, ani z herců souboru první scény, nevěděl to dokonce ani vždy dobře informovaný herec a písničkář Karel Hašler...

Bylo to patrně nejšťastnější období života herečky -- naší Anduly. Rozhodně je o tom přesvědčena Eva Kozáková, která se při pohledu na fotografii Anduly s Maxem neubrání povzdechu, když říká: "Ach, ano, to bylo tenkrát, když byla Andula ještě s Maxem." Andulu s Maxem spojovala láska, ale i společné sny, jak už to tak někdy bývá, jejich vzájemné počínání bylo vedeno velkou touhou, a jejich společný život v umění měl podobu, která se neměl poté už vícekrát opakovat. "Max Urban byl švihák, ale i skutečný formát," říká paní Kozáková a dívá se dlouze na jejich společnou fotografii.

AS+UM, průkopníci českého filmu...

I když neměla Andula o přízeň mužů nikdy nouzi, láska k mladému snílku Maxovi, autoru návrhu "ideální Prahy", odvážného urbanistického řešení hlavního města, byla vedena směsicí obdivu a velké odvahy. Ta jim ovšem oběma nechyběla. Nechyběla jim ani tehdy, když se společně vrhli do projektu, na kterém jim oběma velmi záleželo. Dnes už asi opravdu nezjistíme, z jaké strany vzešel jako první podnět -- máme ovšem tendenci, věrni úsloví "cherchez la femme", ji přisuzovat právě ženě (Andule). Tou druhou ženou, která celé toto dobrodružství nakonec financovala, byla ovšem Maxova matka (Marie). Možná, že při tom rozhodnutí se na tváři paní Urbanové-Märky objevil i nepatrný úsměv...

Dnes se můžeme dočíst, a historicky to zůstává v archivních análech doloženo, že počátky filmové kariéry Anny Sedláčkové a Maxe Urbana spadají do roku 1912. Tehdy se mladá ambiciózní herečka rozhodne společně se svým neméně ambiciózním přítelem architektem založit filmovou společnost, jehož jméno budou tvořit iniciály jejich jmen: ASUM (Andula Sedláčková + Urban Max).

Šlo o průkopnický čin své doby, jak zdůrazňují Jaroslav Brož a Myrtil Frída ve svých dějinách Historie československého filmu v obrazech 1898-1930 (ČHF). Šlo totiž v pořadí hned o druhou filmovou společnost vůbec - po společnosti Kinofa; ta začala natáčet sotva rok předtím. Podnikatelské úsilí, spojené s dynamicky se rozvíjejícím odvětvím, bylo velmi překotné. Sotva pár let od okamžiku, kdy v Praze, sto metrů od Karlova mostu v zaplivaném lokále U štiky, otevřel legendární Viktor Ponrepo svůj biograf, se v českých zemích začíná rozvíjet odvětví, o jehož potenciálu tušilo sotva nepatrné množství... dobrodruhů. O sálech, kde se promítalo, se diváci dozvídali spíše pokoutně, o tom, jak filmy vznikaly, neměli ani ponětí.

Své sídlo měla společnost ASUM v suterénu domu č. 38 na rohu Podskalského nábřeží a Dřevné ulice. Natáčeli ale především na ulici, v parcích nebo v "domečku" paní Urbanové ve Vodičkově ulici. "Než začali pracovat v opravdovém ateliéru, propůjčila jim k filmování velkou terasu u svého bytu ve Vodičkově ulici. Říkalo se tam v 'domečku' a z terasy se dala přehlédnout celá Františkánská zahrada. Vál zde vítr, svítilo slunce, zkrátka příroda, ale vypůjčené divadelní dekorace a nábytek ze salónu paní Urbanové změnily ten poloviční plenér v potřebný interiér. Vpád herců musel pro starou dámu znamenat víc, než jenom společenské povyražení -- a přece ten rozruch trpělivě snášela," popisuje atmosféru dřevní kinematografie Ella.

Společnost ASUM zahájila svou činnost žánrovými "filmovými obrázky", které režíroval a zaznamenával za kamerou povětšinou Max Urban. Jeho spolupracovníky byli ovšem také kameramani Václav Münzberger a Josef Brabec. Filmový pedagog Václav Wasserman po letech zrekonstruoval ve své knize vyprávění o "starých českých filmařích" zmínky o počátcích této společnosti, většinou založené na autentických výpovědích aktérů, v tomto případě samotného Maxe Urbana. "Max Urban měl nejdříve svůj amatérský snímací aparát; ten potom vyměnil za profesionální a s operatérem Münzbergerem a později s Brabcem začal natáčet filmy přírodní," vysvětluje Wasserman.

Architekt Urban jako správný filmový dokumentarista zkoušel nejprve různé motivy: ať už šlo o motivy ze staré Prahy, nebo o krásu českých hradů a zámků. "Potom pojal velmi šťastnou myšlenku natočit české lázně a spojil tak příjemné s užitečným. (...) Vytvořil film o výrobě sudů. Rozjel se s operatérem do kladenských hutí a udělal tam zajímavý film o práci u tavicích pecí," píše Wasserman. "To ho přimělo k tomu, aby rozšířil tuto činnost i na válcovny v Moravské Ostravě. Téměř všechny tyto filmy byly předváděny pražskému obecenstvu v kinu Lucerna," upřesňuje. Urban se zabýval také natáčením motivů "ze zahraničí", kde jako stafáž využil... logicky svou choť: například v lázních Scheveningen, Ostende nebo ve francouzském Deauville. "Od stafáže ke hranému filmu byl pak už jen krok," míní Wasserman.

A skutečně, k dokumentárním záznamům všeho druhu přibyly posléze i hrané filmy, jejíž hlavní hvězdou byla, nikoliv překvapivě, právě Andula. Celkový počet filmů, který společnost ASUM natočila, bývá uváděn v počtu 14 hraných filmů. K těm vůbec prvním patří Živé modely (1912), žánrové "alegorické obrazy" na různá témata: Probuzení, Vinobraní, Vítězství, Rozsévačka, Podzim, Píseň, Valčík, jak praví dobová popiska. Podle údajů Národního filmového archivu (NFA) se zachovalo celkem 67 metrů tohoto pokusu, jenž vznikl převážně v Urbanově ateliéru v paláci Pasáž na Václavském náměstí.

Dnešní prohlídka NFA, v němž se zájemce domnívá historické dokumenty nalézt, ale není právě povzbudivá. Z celkové produkce společnosti ASUM tu nenalezneme téměř nic: s výjimkou "přírodního fragmentu" Čtyři roční doby (1912) a potom ovšem jediného zachovaného hraného snímku: Konec milování (1913).

Spolehnout se při takovém stavu musíme zejména na nepřímé odkazy, které ale bývají místy dosti nepřesné. "Prvním hraným filmem byl 300 metrů dlouhý snímek s názvem Falešný hráč, v němž ale Andula ještě nehrála," píše Wasserman. (ČHF mezi herci tohoto "dramatu z pražského života" Andulu Sedláčkovou ovšem uvádí -- kromě ní tam měli hrát ještě: Rudolf Kafka, Jaroslav Hurt, Jára Sedláček, Vilém Rittershain, Jiří Dimmer a Alois Sedláček. O tom, do jaké míry je pravdivé tvrzení, že filmový plakát k filmu Idyla ze staré Prahy (1913) je "zřejmě nejstarším dochovaným českým filmovým plakátem" musíme brát rovněž s rezervou. Dokud se ale neobjeví tvrzení jiné, není ho nutné prozatím vyvracet. Společnost ASUM si tím každopádně připisuje další bod k historické legendárnosti.

...a další

Vedle Anduly vystupovali ve filmech společnosti obvykle další "rodinní příslušníci" -- zvláště otec Alois Sedláček a bratr Jaroslav, ale i další divadelní herci, zvláště Jarmila Kronbauerová, Jiří Steimar, Jaroslav Hurt nebo Karel Váňa. Dekorace vytvářel povětšinou malíř Otakar Štáfl. Podobná sestava se společně nakonec sešla i ve filmu Konec milování, který je dnes jediným zachovaným a uceleným černobílým němý filmem, který přežil materiální zkoušku času. Film, který nezastírá inspiraci americkou groteskou, trpí všemi možnými neduhy (špatný střih, vypadávání z obrazu, nerovnoměrné výkony), nechybí mu ale jistý šarm a švih, který si uchovává do dnešních dní. Společenská komedie, postavená na laciné zápletce o nevěrném snoubenci Fredovi, který si chce vzít bohatou nevěstu Irenu, aby si mohl zároveň dál vesele udržovat poměr s přítelkyní Lolottou, stojí a padá z dynamickou kamerou, za níž stál Max.

Ve filmu proti sobě stojí dvě ženy -- sokyně Irena a Lolotta, které bojují o lásku jednoho muže -- poněkud excentrického Freda. Roli Ireny sehrála v expresivních pohybových kreacích Andula Sedláčková, její soupeřkou, podobně jako tomu ostatně bylo i na divadelních prknech, byla ve filmu herečka Jarmila Kronbauerová. Roli Freda se ujal herec Miloš Vávra. Historiky filmového archivu je film považován za "jeden z nejzdařilejších filmů společnosti ASUM" - což při faktu, že se žádný další už nezachoval, je vskutku odvážné tvrzení...

> Příště dále...