Podle zmíněné Zprávy se "snažilo objevit nové zdroje imaginace a vyvodit z těchto zkušeností příslušnou metodiku", nicméně jeho členové, podobně jako členové Continua (a vedle nich i další skupina herců spojující odborně připravené profesionály s nadšenými amatéry, "silné duše") žili v odříkání a sebeobětování a ne vždy se setkávali s pochopením úřadů a diváků -- skoro jako v době J.K. Tyla a dalších obrozenců.

Zpráva o Bílém divadle se tak stala nejen součástí české teatrologie, ale zároveň obrazem doby a umělců, kteří toužili dělat divadlo jinak, ze zdrojů podprahových a všelidských (inspiroval je mj. P. Brook).

To vše v beletristické podobě připomíná ve třetím vydání publikovaný román Sebranci od stejné autorské dvojice Bratršovská-Hrdlička. Román vznikl pravděpodobně jako nostalgie po čemsi, co bylo a nenávratně uplynulo, a to nejen po zániku Bílého divadla, ale v celé společnosti konce let šedesátých a počátku let sedmdesátých.

Je to první literární práce dvou umělců, kteří se setkali na prknech jeviště -- on jako iniciátor, ona jako mladá herečka -- a vytvořili dvojici, jejíž tvorba trvá už víc než 35 roků a vydala na dvacet titulů. V nich se pokoušejí uplatnit to, co bývalo pro uváděná představení příznačné: aktivní úlohu diváka. Stává se jednou z postav, do procesu tvorby přímo vtaženou. Žádá se po něm, aby uměl vnímat, přemýšlet a domýšlet, prostě schopnost emaptie. Platí to jak pro jejich Sebrance, tak pro jejich poezii, rozhlasové hry a povídkové soubory (jeden z nich, Renáta nad hlavou, vyšla v prosinci v nakladatelství Akropolis).

Čtenář Sebranců se tedy setká s textem, který je náročný, ale který prohloubí jeho umělecký prožitek. Román je komponován jako mozaika, jako rozsypaná směsice postav a situací, rozdílných jazykových projevů i různorodých stylů. A ty, čtenáři, nečti text jen mechanicky s unikajícími myšlenkami, ale dobře se soustřeď a pokoušej se objevit celkový smysl románu, dát dohromady, co k sobě patří. Je to postmoderna, která předběhla dobu.

Po svém vzniku neměla kniha Sebranci na počátku sedmdesátých let na publikaci šanci -- nejen že se zdála nesrozumitelná, ale hlavně proto, že odrážela dobové zklamání. Vyšla až v r. 1992 a 1993 a dočkala se uznalého přijetí. S jakým asi uvítáním se setká dnes? Chci věřit, že ji uvítají hlavně příslušníci mladších generací, ti, kteří pro sebe objevují náročnější směry jako surrealismus a zmíněný postmodernismus. Pochopí, že i tyto směry a stylové pohledy dokážou ostře odrážet prožívanou skutečnost -- třeba poněkud komplikovaněji, nicméně básnicky -- v podobě silné, velké metafory.

Zkrátka nemusí přijít ani ten, kdo dává přednost mluvenému slovu před psaným: Scénické čtení ze Sebranců (v režii Miloše Horanského a v podání herců Zdeny Hadrbolcové, Ladislava Hampla a Jana Lepšíka) se koná v úterý 12. února v 19 hod v pražském Divadle Na zábradlí, v Eliadově knihovně.