V propadlišti dějin uhynuli za ta léta mnozí, kteří kdysi na scéně publikum oslňovali. Příběh života slavné herečky Anny Sedláčkové má jeden výrazný rys, který souvisí se samotnou podstatou divadla, toho umění "hic et nunc", jež umírá právě uplynulou vteřinou. Pokud se navíc změní dobové kulisy a na scénu vtrhnou jiní herci v často jiných maskách a kostýmech, můžete si být zcela jisti, že se mnohdy vymění i diváci, kteří si už nebudou pamatovat herce předchozí. Spisovatel a novinář Ferdinand Peroutka, který zahájil koncem března 1946 obnovené vydávání své staré Přítomnosti pod novým názvem Dnešek, si tohoto faktu byl vědom, když pro právě zažívané politické procesy použil divadelní žargon. "Vyměnily se tváře, velcí se stali malými a malí velkými, vrata kriminálů se ochotně otvírají jiným lidem než dříve, majetky a společenské posice se rozplynuly, kulisy našeho života dostaly jinou barvu, mnoho z toho, co dříve bylo na scéně, zmizelo v propadlišti, které výměnou vydalo nové zjevy," napsal v úvodníku s názvem "Když spáč procitne..."

Herečka, která kdysi ve vrcholné fázi dojímala diváky na scéně buržoazního Československa, ba dokonce ještě dříve za habsburské monarchie, se po těžkých protektorátních letech musí vyrovnávat s realitou socialistického zřízení. Kapitalismus právě odchází do zmíněného propadliště, a na scénu vstupuje novým --ismus. "Už dosti dlouho v devatenáctém a dvacátém století mohlo být jasno, že kdo nechce socialismus malý, bude mít socialismus veliký," vtipkuje trpce Peroutka. V Československu přichází pomalu ale jistě k moci třída, která bude kácet starý les. A když se les kácí, jak potom rádi budou opakovat, létají třísky. "Věru není příčin k setrvačnému myšlení. Mnohost detailů často přikrývá rysy a dny bývají viditelnější než roky. Ale jestliže dovedeme oprostit svůj zrak, jestliže se umíme tak soustředit, abychom hlavní linie přece zahlédli, vynoří se před námi změna věku, děj vznešený i strašný, kdy epocha vystřídává epochu. To, uprostřed čeho žijeme, nejsou drobné, dobrácké generační změny," napsal Peroutka prorocky.

Andulu jsme ale minule opustili na počátku sezóny 1942/1943, kdy se jí podařilo znovu otevřít vlastní divadlo v sálku Mozartea. Bylo to o mnohem později, než u divadel ostatních, ačkoliv tu musíme připomenout, že i když většina divadel po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha otevřela velmi rychle, jiná divadla neotevřela vůbec. Například Městské divadlo na Královských Vinohradech, které bylo úředně zavřeno 30. září 1941, otevřelo znovu až v lednu 1943. Herečka Adina Mandlová ve svých populárních pamětech Dnes už se tomu směju vysvětlila, jak se o to sama vlastním významem zasloužila... Ale to by byla zas jiná historie, každopádně Adina byla u nacistů zapsána lépe než Andula. To ale jistě není dnes důvodem, proč na současné Vinohradské scéně hrají drama právě z jejího života... tedy Adinu.

Trýznivá muka aneb Hra se stíny

Čtvrtá sezóna v Divadle Anny Sedláčkové (DAS) na podzim 1942 byla velkou příležitostí zvláště pro herečku Lilly Hodáčovou. Hrála hned ve dvou inscenacích na počátku sezóny: 7. listopadu 1942 v Götzově hře Ingeborg, vzápětí poté 10. prosince v Hebbelově Marii Magdaleně. Bylo to pro ni patrně velmi plodné období, zvláště když si uvědomíme, že její ambice nezůstávaly pouze u divadelní múzy Thálie. Podle sdělení hudebního publicisty Gabriela Gössela nazpívala Lilly Hodáčová právě v tomto roce velmi slavnou píseň, která se tak hezky rýmovala s jejím křestním jménem. V jejích pamětech o tom bohužel nenajdeme žádnou zmínku; podobně byla diskrétní i o své zálibě v astrologii, které společně s básníkem Vítězslavem Nezvalem holdovala. Lilly Hodáčová zpívá v Praze Lili Marleen, populární německý šlágr, který poprvé nahrála v roce 1938 zpěvačka Lale Andersenová. Po ní tak učinily stovky a stovky dalších...

Po znovuotevření divadla bylo důležité jeho pokračování. Nešlo pouze o repertoár, ale i o místo, kde mohli dosáhnout uplatnění umělci, z nichž později vyrostou známé osobnosti. Ačkoliv doba byla zlá, a neutěšený stav české společnosti nabízel pohled, slovy básníka "na trýzněný lid", v DAS při pohledu do programu nalezneme jména, která bychom tady vlastně ani nečekali: například Karel Novák, Zdeněk Podlipný, Jaroslav Spal, František Hanus, Jarmila Svatá, Josef Chvalina... Mezi jmény, která jsou vytištěna na plakátech, nebo jsou zmiňována v novinových recenzích, najdeme ale i taková, která dnes patrně nikomu nic neřeknou. Jednou z nich byla i malá Olga Branžovská, sestra Evy Kozákové, která se stala dokonce kmenovou sólistkou souboru, jakkoliv to zní honosně při pohledu na malé pětileté děvčátko. "Malá Branžovská", jak o ní psala kritika, způsobila již na začátku své dětské kariéry poměrně velký skandál: byla to aféra, kterou prožívala špatně zejména Andula.

Dětská kariéra mohla skončit hned na samém začátku. Stalo se tak hned na podzim roku 1941 při uvádění představení hry Stín od italského dramatika Dario Niccodemiho. Hned druhá premiéra DAS byla opět velkou příležitostí po Bezvýznamné ženě od Oscara Wilde, ukázat pražskému publiku, o co přichází tím, že Andula nepůsobí na první scéně. Hrdinku Mariannu si totiž před osmi lety vystřihla právě v Národním s Václavem Vydrou, Jiřinou Šejbalovou, Rudolfem Deylem a Zvonimírem Rogozem. Tento jemný detail neunikl Karlu Engelmüllerovi, když napsal: "Zapochyboval-li kdy někdo nebo dosud pochybuje o tom, že Sedláčková byla a je dosud z největších a nejvýznamnějších našich hereček, nechť se jde podívat na tento její výkon, v němž umělkyně jako Marianna Tregnierová rozehrává všechnu svou bytost do zázraku přetrpěných, zoufalých bolestí a zase do nového děsu trýznivých muk." O tom, jak pochopila hru "malá Branžovská" se dočítáme ve vzpomínkách její sestry Evy.

Hra o ochrnuté manželce jednoho malíře, která chce svého manželka překvapit tím, že se tajně uzdraví, nabízela nejen "děs trýznivých muk", ale i příležitost k pobavení. Manželka se totiž vydá do ateliéru, kde ke svému zděšení nalezne paralelní život svého muže s její nejlepší přítelkyní -- včetně malého dítěte. "Celé to dramatické jednání to dítě spí v křesle, teprve ke konci při dojemné scéně mezi zklamanou manželkou a její proradnou přítelkyní, přiběhne ke své mamince, chytí se jí kolem pasu a zády k publiku -- zase nehybně -- dočká konec jednání," popisuje Eva Kozáková jednání. "Olince bylo tehdy pět let, bylo to dítě velice rozumné, spolehlivé, ukázněné, takže pro ni nebyl problém zůstat po celé to dlouhé jednání v klidu. (...) Protože Stín se dočkal mnoha repríz, začala se ale pak už nudit, a tak na konci jednání, přitulena ke své mamince začala si hrát s prsty za jejími zády a sledovala, jak se jejich stín pohybuje na zadní stěně. Jenže to nepozorovala jen ona -- pozorovalo to i publikum. To vše při Andulině jímavém monologu, kdy dramaticky šeptá: 'Bože, dej mi sílu, abych se mohla vrátit na svůj kříž... bylo mi na něm tak dobře... tak... dob -- ře.'A hlediště místo aby se zatajeným dechem a posmrkáváním viselo na jejích rtech, sledovalo pobaveně cosi za jejími zády."

Malá talentovaná Olga sice způsobila poprask, ale nakonec se vše v dobré obrátilo. "Nepamatuji se, co se dělo, když pravda vyšla najevo, ale fakt je, že moje sestra přežila. A nejen to, dočkala se dalších a dalších rolí, tentokrát mluvených. Dokonce tolika, že bylo období, kdy měla i devět představení za týden," píše paní Kozáková. Oblíbené číslo s prsty a jeho stíny umí "malá Olga" dosud, včetně textu, který tehdy Andula tak dramaticky vyslovovala. Jen publikum v italské Florencii, kde nyní bydlí se svou dcerou, se zúžilo na několik zasvěcených. Autor tohoto fejetonu o životě a smrti slavné Anduly měl rovněž tu čest, že mu tato stínohra byla přehrána u stolu, zaplněném fotografiemi, které paní Olga střeží jako oko v hlavě. Na jedné z nich je zachycena, kterak pózuje v "kalhotkové roli" s turbanem na hlavě. Jednalo se o roli v představení Císaře z Portugálie... v kterém působí víc jak vážně. Talent měla ostatně po kom dědit: její otec Jiří Branžovský byl za 1. republiky poslancem za Národní obec fašistickou (NOF), a skandály pro něho byly na denním pořádku.

Neuplynulo ještě zdaleka tolik vody od okamžiku, kdy byl Jiří Branžovský v roce 1937 vyveden, uprostřed bouřlivé diskuse o aféře pojišťovny Fénix, ze Sněmovny za výkřiků: "Jsme v rukou Židů! Černé košile, vzpamatujte se! Přišla hodina pravdy!" Aféra, při které byly peníze drobných pojištěnců investovány do podplácení politických stran, skončila zatčením širšího vedení pojišťovny Fénix a zavřením jeho paláce na Václavském náměstí, kde dnes sídlí kino Blaník.

Vraťme se ale zpátky do Divadla Anny Sedláčkové, abychom nezamluvili, co vlastně stálo za tím záhadně opožděným otevřením. Pozorný čtenář se to již dozvěděl dříve, neškodí ale některé věci zopakovat, zvláště v takhle náročném cyklu. Ano, měla v tom prsty "teta Ella", o níž se někteří čtenáři domnívají, že se stala autorovi těchto řádků jen jakýmsi laciným fabulačním alibi. Ne, není tomu skutečně tak...

Za oponou opět... teta Ella

> Ono to s otevřením DAS totiž nebylo vůbec snadné. Vedle prosebného dopisu, který měla odeslat tajemnice divadla Ella Bozděchová na Úřad říšského protektora - v dobré víře, že "život stojí za to žít" měla zfalšovat i podpis Anduly -- tam odešel také posudek pražského Němce a člena NSDAP, jenž se ve vzpomínkách objevuje jako jistý Schneider. Právě tento "milovník divadla" a údajný přítel Josefa Kašpara, druhého Andulina muže, měl údajně sehrát rozhodující úlohu na misce vah při posuzování a hodnocení dr. Oehmkeho, který měl na Úřadu na starosti referát divadel, aby už konečně zrušil nad DAS klatbu. Můžeme se jen domnívat, do jaké míry že šlo o vědomou úlitbu moci, a do jaké míry skutečně Andula o těchto krocích věděla. "Teď, když je dávno všechno za námi, přiznávám, že se cítím vinna. Nikoliv za to, co jsem tenkrát v dobré vůli odvrátit od našeho divadla další rány učinila, ale za to, co jsem nevědomky způsobila jí. Nikdy o tom neřekla ani slovo," vzpomíná po letech Ella, který svůj život žila pouze pro jedinou ženu, svůj dávný idol z mládí -- Andulu.

O míře pravdivosti jejích výroků ale musíme přiměřeně pochybovat, zvláště, když máme k dispozici rukopis kapitoly o Andule pro knihu Adolfa Branalda My od divadla, v němž její škrty dost podstatně posunují její předchozí výroky. Ella, jak jsme citovali výše, právě odpřísáhla, že s Andulou o dopisu pro Fritze Oehmkeho "neřekla ani slovo". V rukopisu kapitoly ale vzápětí pokračuje odstavcem, který pro potřeby vydání raději škrtla. Ocitujme tedy i tento odstavec: "Jen tenkrát, 4. září, když zemřel doktor Kašpar a já za ní byla v Černošicích. Ta věc se žádostí se už nedala déle před ní utajovat a já jsem se ke všemu přiznala. Pokrčila rameny a řekla: - Teď už se stejně nedá nic dělat. Tak se netrap." Jak vidno i po letech, Ella se trápit nepřestala do posledních chvil své života. V rukopisu svých vlastních pamětí připomíná, že o dopisu vědělo v divadle více lidí: Vojtěch Kubáček, Karel Třešňák, Z. J. Vyskočil -- ti dva posledně jmenovaní jí měli navíc dokonce radit, jak dopis formulovat. "Patrně věřili jako já, že během letních měsíců by mohla být tato prekérní záležitost vyřízena a že na podzim by pak bylo možno zahájit novou sezónu. Ostatní divadla většinou hned zahájila provoz, protože vlastně prázdniny měla v červnu během stanného práva," vysvětluje.

K tomu, abychom se dnes dozvěděli o atmosféře doby, v které jedno udání znamenalo často smrt, musíme v případě chování paní Bozděchové připočíst také nekonečnou snahu obhájit Andulu před národem v nejtěžší chvíli. Jistě, Andula nehajlovala ve chvíli, kdy tak činila celá kulturní elita v Národním divadle, krátce poté ale přinutil Emanuel Moravec na Staroměstském náměstí v Praze demonstrativně hajlovat téměř celý národ, takže co? Ella dostala ale největší ránu patrně ve chvíli, když byla Josefem Trägrem upozorněna na studii teatrologa Bořivoje Srby, který označil Andulino chování za protektorátu za "morální selhání". On sám v rozhovoru s autorem těchto řádek rozhodně opakoval, že na svých tehdejších "slovech trvá", byť měl na mysli hlavně onen inkriminovaný dopis. O tom, že by s odstupem času možná asi volil jiné termíny, odmítá byť jen uvažovat. Pečlivostí paní Elly ovšem také víme, že v korespondenci se teatrolog Srba rozhodl přeci jenom pro mnohem laskavější a shovívavější tón. "Přečetl jsem Váš obsáhlý dopis ze vzpomínkami na Annu Sedláčkovou a její dceru Marcellu a jsem hluboce dojat a vzrušen. Neměl jsem nejmenší tušení o tom, kolik utrpení a bolestí se skrývá za jejich uměleckým osudem; jak těžce zaplatily ve svém soukromém životě za svou vášeň pro divadlo... Velmi se Vám omlouvám za chladný, moralistní tón svého prvního dopisu," napsal jí koncem listopadu 1972.

Pro těch několik šťouralů, kteří se k tomu kdy ještě dostanou, zůstává dosud Srbova studie o cenzurních praktikách vůči dílům Čapka a Scheinpflugové za protektorátu, bernou mincí i pro pochopení potíží, s nimiž se muselo potýkat Divadlo Anny Sedláčkové -- a zvláště Andula sama. Profesoru Srbovi ovšem vděčíme za to, že přiměl Ellu Bozděchovou k zaznamenání života a smrti slavné herečky. Bez toho by byla představa o světě, v němž hrála Andula hodně dlouho českou primadonu, o poznání temnější a možná by i zcela zmizel v černé díře času.

Bez znalosti atmosféry "za oponou" totiž nevystačíme ani s morálkou, tou dnešní, tou na počátku 70. let, a dokonce ani s tou protektorátní. Stručnou poznámku, kterou napsala o úmrtí Josefa Kašpara, ale k velkému údivu autora nevěnuje úmrtí jiného významného muže Andulina života. Teta Ella, která při své pečlivosti neopomněla zachytit i ty nejnepatrnější detaily z jejího života, zcela vytěsnila jméno Františka Xavera Hodáče (1883-1942). Přitom právě Hodáč, otec Marcelly, umírá jenom krátce před chotěm Kašparem, a to v květnu 1942. Jestliže se Marcella v kontaktu s fašizujícím novinářem Nejedlým oháněla v redakci jménem politika a nakladatele Jiřího Stříbrného, mohla tak stejně dobře použít i jméno Hodáč. To ale neudělala z jednoho prostého důvodu: nevěděla totiž vůbec, že tento muž je jejím otcem.

Po stopách F. X. H.

Otcovství Hodáčovo zůstávalo dlouho v obou rodinách tabu. Květuše Dvořáková, jejíž babička byla sestrou Hodáčovy ženy, to potvrzuje s úsměvem na rtech. Pro mladou dívku, která právě přijela za protektorátu z Brna do Prahy, nikdy nebyly v centru pozornosti politické eskapády samotného Františka Xavera. "Na to jsem expertem opravdu nikdy nebyla," říká tato elegantní dáma uprostřed salónu svého pražského bytu na Letné, který připomíná tak trochu muzeum rodiny Hodáčů. Čiperná paní Dvořáková taktně podotýká, že rodina, která se kdysi psala s krátkým "a", hrála v životě české společnosti velkou roli. Pohled do slovníkového hesla na jméno F. X. Hodáč ale ani zdaleka neobsáhne životní osudy pozoruhodného muže, který koncem 30. let veřejně sympatizoval s italským fašismem.

Mládí Františka Xavera ovšem bylo především ve znamení poezie, a jeho sbírky mají dosud své kouzlo. Životní pouť, na které se vzácným způsobem setkává zájem o svět umění a svět ekonomiky, nebyla vůbec přímočará. Bývalý posluchač Karlo-Ferdinandovy univerzity navštěvoval přednášky historika Jaroslava Golla - a posléze si bere jeho dceru Adu - z tohoto manželství se narodila známá česká herečka Nataša Hodáčová (uměleckým jménem Gollová). O Hodáčovi bychom ale mohli s klidem psát i jako o studentském vůdci: v letech 1905-1906 byl předsedou Svazu českoslovanského studentstva; bojovné vystupování uplatnil v odboji vůči Habsburkům, a jak praví slovníkové heslo Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století nakladatelství Libri, můžeme se domnívat, že se snažil i proti nacistům. Spolupracoval s Adolfem a Jaroslavem Stránskými a pod vlivem T. G. Masaryka - zejména v otázkách náboženských a sociálních -- tíhnul původně k sociální demokracii. V necelých 30 letech se po studiu ve Vídni stal v roce 1911 soukromým docentem české techniky v Brně. Postupně se ale pod dobovým vlivem přesouval zvolna na pozice, které byly Hradu vyloženě nepřátelské. Od počátku 1. republiky stál na čele Ústředního svazu čs. průmyslníků; v letech 1918-1933 jako generální tajemník a v letech 1933-1934 místopředsedou. Zároveň se stal delegátem v Mezinárodní konfederaci práce a členem Mezinárodního úřadu práce v Ženevě.

Politickou kariéru vedl v dresu Národní demokracie (ND) Karla Kramáře (1860-1937), za kterou byl v letech 1929-1935 poslancem a oponentem zahraničněpolitické orientace Edvarda Beneše, generálním sekretářem a de facto "dvojkou" této strany. Z tohoto úhlu pohledu je naprosto logické, že se koncem 30. let ocitá uprostřed vření na pravici v rámci Národního sjednocení (NS), do jehož čela nastupuje odhodlaný Karel Kramář. Na jedné lavici se scházejí společně: F. X. Hodáč, Jiří Stříbrný a František Mareš jako místopředsedové tohoto uskupení. Obdiv k autoritativnímu řešení situace prokazoval Hodáč vedením Mladých gard, které s oblibou na svých shromážděních zvedali ruce k "árijskému pozdravu" - o tom se ve slovníku bohužel nedočteme, fotografie Národního archivu jsou ale v tomto ohledu neúprosné. S příchodem Druhé republiky nastupuje Hodáč do vedení Strany národní jednoty (SNJ), z níž posléze zrušením politických stran v protektorátu vzniká Národního souručenství (NS), jehož orgánem se stává nám dobře známý Pražský list...

Na fotografii z konce 30. let vypadá tento muž s knírkem velmi blahobytně. Nezklame rozhodně představu o bankéři, který se rád nechává slyšet, že řídí celou zeměkouli. Se znalostí strategie Anduly Sedláčkové pochopíme, že se tito lidé museli jednoho dne potkat. Z jejich setkání vzešla dcera Marcella, která se v redakci Pražského listu neoháněla jménem svého otce, ale Hodáčova souputníka. F. X. H. byl v posledních letech svého života na Moravě, a to ve Zlíně, kde se staral o Baťovy závody. Andula Sedláčková možná chvíli uvažovala o tom, že by vyměnila jednoho elegantního pána s hůlkou za druhého. Profilem byl národovec a národohospodář Hodáč jistě dobrá partie. Nakonec ale zůstává s advokátem Kašparem, který se nehrne dopředu, a nabízí jí zázemí paláců, kde může pečlivě studovat své role, třeba za tiché asistence kanónů...

> Příště dále...