No, nebylo by divu. Kdybych se možná dostala do rukou zkušeného psychiatra, určitě by na mě něco našel. Vytahuji kotlety z obalu a pokládám (zatím jako jeden kus) na prkénko, aby maso lépe povolilo. Tím, že je to nakrájené, přece jen bude doba rozmrazování kratší. Mikrovlnku k tomuto účelu nepoužívám, protože ať jsem se vždycky snažila jakkoli, vždycky na mě okraje masa působily uvařeně. Potom jen maso rozložím na plech, obložím a zapeču. Bude to vypadat efektně a mě to zabere maximálně půl hodinky v kuchyni. Trouba pak dílo dokončí. A já můžu k počítači.

Protože neustále čtu na internetu ve zprávách o tom, co politici dělají nebo nedělají, co dělají správně a co nedělají správně nebo co by dělat měli a co naopak neměli, a jakým způsobem je přimět k tomu, aby dělali, to, co chceme, tedy aby hájili naše zájmy, dostala jsem se ve svých myšlenkách až ke srovnání MANŽEL -- POLITIK. Nemám na mysli manžela politika, ale manžela a politika. Že to spolu vůbec nesouvisí? Možná.

MANŽEL: V první fázi je to vlastně ctitel. Snaží se nás, potencionální adeptku na jeho manželku, přesvědčit, že on je pro nás ten pravý. Je milý, všímavý, pozorný, galantní, v mluveném projevu vytříbený a souhlasí s našimi názory a je připraven je s námí sdílet a prát se za ně až do konce života. Nikdy neváhá pomoci, když ho požádáme a zkrátka a dobře, předvádí se nám jen z těch nejlepších stránek. Dospěje-li vztah tak daleko, že se začneme navzájem navštěvovat, překvapí nás, jak po večeři vstane a chce použité nádobí po sobě uklidit, nabídne svou pomoc při mytí nádobí, své věci pečlivě skládá, koupelnu uvede po použití do původního stavu, prkénko na WC najdeme vždy v horizontální poloze...

POLITIK: V první fází je to kandidát. Snaží se nás, potencionální voliče, přesvědčit, že on je pro nás ten pravý. Je milý, všímavý, pozorný, galantní, v mluveném projevu vytříbený, souhlasí s našimi názory a je připraven je hájit až do konce volebního období. Objíždí jednotlivé regiony, je odhodlán pomoci při řešení problémů, prát se za nás, zkrátka a dobře, předvádí se nám jen z těch nejlepších stránek.

Že by podobnost čistě náhodná?

No, přiznejme se, i my ženy se chováme v této fázi podobně. Před odchodem na schůzku několikrát vyměníme svůj oděv, dokud neshledáme náš vzhled více než jen uspokojujícím, nejednou stihneme před tak důležitým setkáním navštívit i kadeřníka a za naší přirozenou krásou jsou hodiny před zrcadlem a tuny dekorativní kosmetiky. Ovšem kvůli někomu, kdo by se choval, jako hulvát, bychom to asi nedělaly. Máme prostě pocit, že tento chlap je terno. Že máme nadosah jackpot. A nebo jak by řekla moje babička -- to je, holka, kauf!

Tok času nás dostane do druhé fáze. Tedy pouze v případě, že tomu galantnímu chlapíkovi se slzou v oku řekneme své "ANO" a vyměníme si zlaté kroužky. Tím pádem se ze ctitele stane manžel. ( popř. se vzájemně domluví na vztahu, kterému moje babička říkala "žít spolu na psí knížku"). A ve srovnání můžeme pokračovat, pokud sympatický kandidát získá dostatečný počet hlasů a je zvolen. Z kandidáta se tak stane politik.

MANŽEL: Ve druhé fázi se ještě ze začátku chová podobně, jako před svatbou. Důležité je slovíčko "podobně" a proto, prosím, nezaměňovat se slovem "stejně". Je milý, pozorný, ale po večeři již nenabídne pomoc s nádobím, že právě zamířil do sprchy nepoznáme podle tečící vody, ale cestičky z oblečení, kterou po sobě zanechal, poté, co použije koupelnu, nějakou chvíli nám trvá, než ji uvedeme do stavu, aby mohla být použita dalším členem domácnosti a nejednou, když spěcháme vykonat svou potřebu, ucítíme chlad bílé keramiky. Prkénko totiž zůstane občas nahoře. Vyslovíme-li žádost, že je zapotřebí v bytě něco přitlouct, přišroubovat, přivrtat....škoda mluvit. Však to znáte. Prosíte, naléháte, nakonec i zvyšujete hlas a výsledek? Počkejte pár měsíců. A žijte v naději, že se dočkáte. Možná.

POLITIK: Stejně jako manžel se ještě ze začátku chová velice slušně, mile, ve vaší schránce se třeba objeví i leták s poděkováním, že jste při volbách dali svůj hlas právě jemu a dostane se vám ujištění, že vaše dobro je to jediné, co mu opravdu leží na srdci. A bude ležet po celé volební období. Jak jde čas, o svém politikovi však již neslyšíte, do vašeho regionu zavítá minimálně, a když se náhodou v televizi podíváte na přenos ze sněmovny, zahlédnete ho jen, jak si v průběhu jednání pročítá noviny nebo telefonuje (to v případě, je-li jednání vůbec přítomen). Obrátíte-li se na něj (samozřejmě, že písemně) se žádostí o pomoc, dočkáte se odpovědi (taktéž písemné) sestavené některým z asistentů, v níž se dočtete, že i jeho váš problém trápí, ale následuje milión důvodů, proč ho vyřešit nemůže. Naléháte, rozčilujete se, píšete petice, demonstrujete... a jste ve stejné situaci, jako manželka. Máte naději. Možná.

Abych pravdu řekla, nemám zaručený návod na to, jak přimět politika, aby si svých voličů více všímal, aby lépe hájil jejich zájmy. Jako žena a manželka jsem však musela řešit situaci popisovanou v závěru druhé fáze. Prosila jsem, naléhala, zvyšovala hlas...

Bylo to krátce po přestěhování se do našeho současného bytu. Útulná malá kuchyňka se stala mým útočištěm a místem, kde přes den trávím nejvíce času. Vyskytl se však problém se skříňkou, v níž uchovávám své poklady -- koření. Součást kuchyňské linky. Skříňka dlouhá 75 cm a vysoká 45 cm. Dalo by se říct -- prostoru dostatek. Má to však háček. Je to jen holá skříňka, bez polic. Nebo alespon jedné poličky, která by tento prostor přepažila a já měla možnost skládat své koření do dvou vrstev. Takže časem se stávalo hledání přísad do vaření skutečně více než problematickým, nejednou při snaze vytáhnout kořenku s pepřem se na mě vyvalilo dalších šest kořenek a koření, které bylo ještě v sáčcích a ještě k tomu otevřených, skončilo v lepším případě rozsypáno po sporáku pod skříňkou (to v tom lepším případě) nebo přímo v připravovaném pokrmu. Určitě mi dáte za pravdu, že například špenát, jehož hlavní složkou je skořice, je prostě nepoživatelný. Následovalo několik nelichotivých slov a já mohla recept jen doplnit větou: za stálého míchání vlijeme do ...

Zhruba dva měsíce jsem manžela žádala, jestli by nebyl tak hodný a nemohl by do zmíněné skříňky umístit nějakou desku, poličku, která by udělala tečku za mým trápením. "Jo, to nebude problém," slyšela jsem stále stejnou odpověď. Ovšem zřejmě to problém byl, protože uběhlo dalších pár měsíců, já už jen nežádala, já se rozčilovala, zvyšovala hlas a naléhala, že tu poličku prostě potřebuju. Po těch několika měsících mi to nedalo, našla jsem v manželově nářadí metr a na papír přenesla rozměry, jaké by měla mnou požadovaná polička mít. Tak teď už se snad konečně dočkám. Přece není žádný problém zajet do obchodu, koupit kousek desky, dokonce přímo na místě desku také uříznou. Chyba lávky. Měsíce, které jsem se snažila dosáhnout svého, dosáhly magického čísla 12, tedy jednoho roku a pomalu naskakovaly další. Během té doby jsem ještě několikrát zaútočila na manžela. Marně.

Už jsem si říkala, že jedodušší bude pustit se do shánění kořenek vysokých tak 40 cm a širokých tak 0,5 cm (jen při takovýchto rozměrech by se tam koření jakž takž směstnalo). A pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Co vyzkoušet taktiku? Co kdybych na to šla přes mužské ego a ješitnost? Nějaký čas jsem si dala s útoky pokoj a tiše trpěla. A jednoho dne začala s uskutečňováním svého plánu. "Prosím tě, nepodal by jsi mi pepř? Zdá se mi, že jsem ho tam dala nějak málo," prohodila jsem jednou při večeři. A nezapomněla jsem dodat, že to má do kuchyňky blíž, já bych se musela od stolu dostávat ještě přes dceru. "Je hned vpravo," hlaholím vesele. Místo odpovědi slyším jen: "Do pr....!!!! Jak to tady takhle můžeš mít???" Tón v jeho hlase mě nenechává na pochybách, že zrovna prožívá to, co já už nesčetněkrát předtím. "Něco vypadlo a je to po celé kuchyni," říká již o trochu klidněji a podává mi pepř. S úsměvem poděkuji. A usmívám se i když ze všech koutů kuchyně a sporáku dostávám rozsypanou majoránku. Tak to bychom měli.

A železo se musí kout, dokud je žhavé. Proto rychle kupuji v obchodě balík krevet. Ty totiž umí můj manžel naprosto perfektně připravit. Několikrát jsem se snažila je podle jeho receptu taky uvařit, ale nedosáhla jsem té chuti. V pátek udělám na manžela psí oči a vyslovím své přání zase si pochutnat na krevetách, které umí tak báááječně připravit jedině on. Podařilo se. V sobotu dopoledne se tedy věnuji jen domácím pracem a pomyslné kuchařské žezlo předávám manželovi. Neuběhne ani půlhodina a nadávky ozývající se z kuchyně mě jen ujišťují v tom, že dílo je dokonáno. "Děje se něco?" nasadím ten nejnevinnější výraz. "Takhle tady to koření nemůže být. Chtělo by to nějakou poličku." "Ale to je dobrý. Co potřebuješ? Já ti to najdu," říkám co nejmilejším tónem.

Záměrně se při obědě i po něm vyhýbám konverzaci na téma polička. Manžel je však nezvykle tichý. Z výrazu jeho tváře usuzuji, že o něčem usilovně přemýšlí. Není těžké domyslet si, o čem. Najednou se zvedne z křesla, zamíří do skříně, kde má své nářadí a s metrem v ruce mizí v kuchyni. Spiklenecky na sebe s dcerou pohlédneme. Na svůj věk velmi vnímavá holka, prokoukla mě hned na začátku. Ovšem stojí při mě. Ani nehlesne. Manžel jakoby nic vyjde z kuchyně, zaregistruji, že prohodí něco ve smyslu: "Hned jsem zpátky," a mizí za dveřmi. Zvenku jen slyším zvuk startujícího auta. S dcerou propukáme v hurónský smích.

Asi za hodinku se manžel vrátil. S prkýnkem z průhledného plexiskla v ruce. Během několika následujících minut šroubovákem umístil čtyři šrouby do jedné roviny, na ně položil acrylik a polička byla na světě. "Teda ty jsi šikovnej! Jak jsi to, prosím tě, udělal? To je výborný nápad s tím plexisklem, polička je průhledná a já i zespodu uvidím na koření! No to je úžasné!!!" Obě s dcerou nešetříme chválou. Obdivujeme manželovu rychlost, s jakou poličku "vyrobil", nápaditost, šikovnost a hlavně zručnost. Dostává se mi ještě přednášky o tom, že musel vybrat tvrzený materiál s dostatečnou tloušťkou, aby se polička neprohýbala. Přidává ještě několik složitých technických výrazů, abych si snad nemyslela, že udělat takovou poličku je jen tak.

Proč tady tak obsáhle popisuji příběh kolem poličky? Protože na něm vidím, že když chceme dosáhnout toho, aby manžel naše požadavky splnil, tak to jde. Nikoliv nátlakem nebo výhrůžkami, ale musela jsem ho přesvědčit, že to chce on sám a že iniciativa vzešla z něho. Možná mi trvalo trochu déle, než jsem na tento způsob přišla, ale hlavní je výsledek. (Rozhodně jsem neobjevila Ameriku, vždyť podobný systém funguje v mnoha domácnostech.) Nešlo by tedy něco podobného i u politiků?

Nedořešenou však zůstává otázka, jak takového politika přimět k tomu, aby hájil naše zájmy, aby se skutečně naše problémy a naše obavy staly i jeho problémy a obavami? Je snad řešením přesvědčit nejdříve manželku politika (záměrně mluvím o manželkách, protože vrcholná politika je stále ještě víceméně doménou mužů)? Zřejmě velmi jednoduché řešení na to, aby opravdu fungovalo. Takže opravdu jde mezi manželem a politikem o podobnost čistě náhodnou.

Nebo...?