Přiznávám, že jsem v polemice použil velice ostrý tón, který není zrovna mojí doménou. Vyprovokovaly mne k tomu dvě skutečnosti. První byla suverenita, se kterou se jmenovaný autor pokouší předstírat, že prostřednictvím některých sporných momentů, popřípadě dobově podmíněných tvrzení, je vyvrácen celý Marxův myšlenkový odkaz a že tudíž -- na rozdíl od autorem obdivovaných filosofů Schoppenhauera, Poppera atd. -- patří nenávratně do historie. Druhým byl útok na Hegela, kterému, jak sám přiznává, nerozumí. Já také nerozumím mnohému z toho, co napsal ten či onen autor, ale nikdy bych si netroufl je z tohoto důvodu označit za nevědecké.

Ponechám stranou reakci na nespravedlivá obvinění z dogmatismu, slepé víry, nacionalismu atd. Ať si čtenáři udělají závěr sami. Budu se raději věnovat věcné polemice.

Ve svém "Intermezzu" opakuje Bohuslav Binka, že "Marx byl přesvědčen, že objevil zákonitosti vývoje lidské společnosti. Za vším různorodým politickým, ideovým, právním a dalším povrchem společnosti existuje objektivní vrstva jedině podstatného ekonomického dění, které určuje podobu dalšího společenského vývoje". Mně vyčítá, že jsem popřel, že by napsal takové myšlenky. Nejsem přítelem citátových bitev, zažil jsem jich ve svém životě hodně, ale v předlistopadovém období to byl často jediný způsob jak napsat něco, co se tehdejším mocipánům nemuselo líbit. Proto ocituji slavný Marxův výrok, který by nositel tří diplomů Binka měl také znát. "Co se pak mne týče, nepatří mi ani zásluha, že bych objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, že bych objevil jejich vzájemný boj. Buržoazní dějepisci (francouzští historikové období restaurace, o nichž jsem psal ve své polemice proti Binkovi -- pozn. M.K.) vylíčili dávno přede mnou, jak se tento třídní boj historicky vyvíjí, a buržoazní ekonomové popsali jejich ekonomickou anatomii" (citováno z dopisu Josephu Weydemeyerovi z roku 1852, Marx -- Engels, Vybrané spisy, sv. 2, str.603, nakl. Svoboda, Praha 1977). I s ohledem na toto Marxovo přiznání musím trvat na tom, že Marx nebyl vynálezcem dialektiky ani materialismu a že si toho sám byl vědom. Pouze dokázal tvůrčím způsobem navázat na odkaz svých předchůdců a zformulovat zákonitosti nikoli celé společnosti, ale jednoho jejího historického typu -- kapitalismu.

A tady jsme u podstaty sporu. Binka se jako slabé místo v Marxově teorii snaží najít tzv. "teorii zbídačování". Píše: "Vývoj kapitalismu povede nutně k zvyšování bídy vykořisťovaných (tzn. lidí práce), a to jak co do intenzity této bídy, tak co do počtu lidí, kteří jí budou trpět, přičemž jakékoliv pokusy (právní, politické) o zlepšení kapitalismu musí skončit neúspěchem. Bída vykořisťovaných bude zákonitým důsledkem fungování ekonomických vztahů, které jediné určují podobu společnosti."

Z této teorie však (nevím zda úmyslně nebo ve snaze o zkratku) vypustil tzv. "relativní zbídačování", tj. zvětšování rozdílů mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. V případě absolutního zbídačování souhlasím s Bohuslavem Binkou, že jde o pravdu historicky podmíněnou, kterou pozdější vývoj omezil na určitou fázi vývoje kapitalismu. V případě relativního zbídačování však musím trvat na její platnosti (v podobě tendence) i pro současný vývoj.

Výroky o Fordovi a Baťovi nejsou v tomto směru vůbec mimo diskusi. Odrážejí totiž postupnou změnu ve vývoji třídního vědomí buržoazie, ke kterému ji donutily změny v ekonomické "základně" společnosti. Bylo to v tehdejší době velmi inteligentní a prozíravé východisko, ale pochybuji, že by k němu mohlo dojít v době, kdy Marx žil. V té době by takoví "lidumilové" dozajista zkrachovali.

Binka uvádí dva citáty z Marxova Kapitálu, které se týkají výše zmiňovaného zákona kapitalistické akumulace. Trochu předběhnu a protože jsem byl dotyčným vyzván, abych na nějakém konkrétném příkladu vyložil přednosti dialektické metody, pokusím se tak učinit právě na prvním z těchto citátů.

Marx píše: "Se stále se snižujícím počtem vlastníků kapitálu, kteří si přivlastňují všechny výhody popsaných změn, poroste také bída mas, útlak, zotročování, degradace a vykořisťování dělnické třídy a tím také poroste odpor dělnické třídy, třídy, která stále zvětšuje, je stále lépe organizovaná, jednotnější, vznikající právě silami, které jsou spojeny s kapitalistickou ekonomikou jako takovou." (První díl Kapitálu, kapitola 32: Dějinné tendence kapitalistické akumulace., citováno dle MARX, K., ENGELS, B. Collected Works 35. Vyd. 1. London : Lawrence & Wishart, 1996, s. 750. ISBN 0-85315-852-5.). Binka podtrhl jen část citátu, ale tím udělal chybu. Měl totiž podtrhnout i druhou část citované věty. Bez ní totiž nemá smysl ani ta podtržená část. Ve smyslu hegelovské (i marxovské) "triády" je první část věty tezí a druhá antitezí. Obě tedy spolu souvisí, odrážejí vzájemné působení základních společenských tříd, tvoří rozpornou jednotu, "boj" protikladů uvnitř této jednoty. Tím, že roste bída a útlak (absolutně nebo "jen" relativně), roste odpor vykořisťovaných, organizují se v odborech a posléze i v politických stranách.

V uvedeném citátu chybí vyústění tohoto "boje protikladů" -- syntéza, která tak leží panu Binkovi v žaludku. Marxovo pojetí lze vyvodit nejen z Kapitálu, ale i dalších děl. Ocituji opět zmíněný dopis Weydemeyerovi (dílo, vydání i strana shodné): "Můj přínos spočívá v tom, že jsem 1. dokázal, že existence tříd je spjata pouze s určitými historickými fázemi vývoje výroby; 2. že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu; 3. že tato diktatura je sama jen přechodem ke zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti." Takto se jevil předpokládaný výsledek boje protikladů Marxovi v polovině 19. století a ani v dalším průběhu jeho života nedošlo k podstatné změně. Jsem přesvědčen, že kdyby došlo ještě za jeho života k takovým změnám způsobu výroby, k jakým došlo na přelomu 19. století a později, člověk jeho erudice by svoji předpověď korigoval.

Pokusme se nyní vyložit kardinální problém sporu s pomocí dialektické metody. Marxovi se jevilo východisko v podobě nastolení diktatury proletariátu (zde bych jen chtěl připomenout, že si ji představoval poněkud jinak než jako stalinistické gulagy) nejen možné (tj. jako jednu z variant), ale i nutné (nikoli ovšem proto, že by tak určovala dialektika, ale proto, že to pokládal za naplnění základního zájmu tehdejšího proletariátu). Marxovým kritikům je nutno položit otázku, zda existoval ve formě reálné možnosti jiný způsob vypořádat se s tehdejšími, z dnešního hlediska zločinnými a zavrženíhodnými režimy než pomocí ozbrojené revoluce.

Je samozřejmé, že ani tehdejší dělníci nemysleli dnem i nocí na ozbrojenou revoluci, žili svými každodenními starostmi a bojovali o holý život. Aby se jim dařilo lépe, začali se organizovat v odborech a posléze i v politických stranách a vedli velmi tvrdý a úporný boj za svá sociální a občanská práva. Bylo to zejména zavedení všeobecného a rovného volebního práva, které přivedlo zástupce dělnických stran do parlamentu a vytvořilo tak možnost ovlivňovat bezprostředně tvorbu zákonů. To ve svých důsledcích vedlo (s výjimkou světových válek) k zlepšování života nižších vrstev.

Další vývoj i z těchto důvodů přeměnil nutnost násilného řešení a nastolení diktatury proletariátu opět v "pouhou" možnost, nejprve "rovnoprávnou", posléze stále méně pravděpodobnou ve srovnání s možnostmi vyplývajícími z demokratického uspořádání společnosti. V tom s panem Binkou souhlasím a nic jiného jsem netvrdil ani ve své polemice. Změnami ve výrobě, koloniálními výboji, ale i působením rostoucí síly organizovaného dělnictva se totiž otevřely nové možnosti (varianty, chcete-li) realizace jejich zájmů, o kterých Marx ve své době mohl jen snít.

Znamená to ale vyvrácení Marxova materialistického pojetí dějin? Uvedený historicky podmíněný a přechodný zákon nepatří k fundamentálním zákonitostem společenského vývoje. Jeho "odumření" neruší v žádném případě základní Marxův odkaz -- předpověď o nutném konci kapitalismu. Pouze jej časově posouvá do vzdálenější budoucnosti. Binka má pravdu, že Marx předpokládal dřívější konec třídní společnosti, v tom se s ním hádat nebudu. Ale praxe pozdějších let jeho "globální" prognózu pouze relativizovala, nikoli vyvrátila. Prostředky, hybné síly a také nositelé tohoto procesu však budou odlišní o těch, které vyplývaly Marxovi z rozboru tehdejších poměrů. Budou odpovídat civilizačnímu stupni 21., možná i dalších století. K jejich přesnějšímu určení nám ani dialektika bez konkrétně historického přístupu moc nepomůže. Možná, že bychom učinili dobře, kdybychom namísto neplodných sporů o tom, kdo byl "lepší" filosof, zda Marx, Hegel či Popper začali vážně přemýšlet o tom, jak se soudobý kapitalismus "popasuje" s narušováním životného prostředí a dalšími tzv. globálními problémy, proč jsou ekologové pro novodobé konzervativce větším nebezpečím než sociální demokraté. K tomu by mohl přispět i pan Binka, jeho stati k environmentální problematice čtu rád a považuji je za kvalitní.

To hlavní, co alespoň pro mne vyplývá z odkazu Karla Marxe, je, že budoucí postkapitalistická společnost bude beztřídní (čili z tří bodů z citovaného dopisu Weydemeyerovi platí teze první beze zbytku a ze třetí závěr o beztřídnosti budoucí společnosti). Jestli ji bude někdo nazývat komunismus či jinak, je podle mne nepodstatné. Pan Binka se zřejmě bojí, že to bude "komunismus" stalinského střihu (protože nic jiného si asi jako negaci kapitalismu nedovede představit) a proto se pouští do donkichotského zápasu s Marxem. Tady ho mohu uklidnit. Nebude, ani já si to nepřeji a myslím, že by si to nepřál ani Karel Marx, kdyby dneska žil. Není to totiž v zájmu dělnictva ani dalších společenských tříd a skupin.

Na uvedeném problému lze také ilustrovat rozdíl v přístupu formální a dialektické logiky. I když vycházím ze stejného závěru jako Bohuslav Binka, lišíme se v hodnocení Marxova odkazu. Formální logika (a také Bohuslav Binka) hodnotí Marxův závěr o absolutním zbídačování podle dichotomie "pravda -- nepravda" jako omyl a tudíž snižuje význam jeho teorie. Dialektická metoda přistupuje k tomuto problému historicky a zkoumá především okolnosti, za kterých byl tento závěr vysloven. A v tomto směru lze dokázat (mimochodem i ze stejného faktografického materiálu, který měl k dispozici Marx), že závěr o absolutním zbídačování byl tehdy platnou tendencí, tudíž nutností a v tom smyslu i zákonitostí, která ovšem časem zákonitostí být přestala (podobně jako předtím i potom zákonitosti jiné). Chybou některých Marxových následníků ovšem bylo, že i když se slovně k dialektice hlásili, nedokázali uplatnit její kritickou metodu na samotné jeho učení a dělali z něj dogma. Nešlo přitom jen o gnoseologickou chybu, ale výrazně se tam projevoval politický zájem určitých skupin revolucionářů a později státních představitelů.

Na tomto místě bych mohl stať klidně ukončit, neboť hlavní jádro sporu bylo snad vysvětleno. Pan Binka ale kritizoval i moje tvrzení o kritériu praxe v oblasti morálního hodnocení lidského jednání. Pravda, měl jsem přesněji napsat, že toto kritérium působí až v poslední instanci, tj. až se vyčerpala kritéria jiná, odvozená z minulosti (to je velmi důležité) i současnosti. S tvrzením pana Binky, že "etické postoje, věty a tvrzení jako "toto je správné, toto je špatné" nejsou přece principielně odvoditelné z faktického světa či tvrzení a vět "to je, toto není", však souhlasit nemohu a musím se ptát, odkud se morální principy tedy mají odvodit, když ne z faktického světa (minulého, přítomného, ale i z představ o budoucnosti). Naproti tomu plně souhlasím s přiznáním, že morálka není jednotná, ale odlišuje se podle světového názoru, postavení lidí ve společnosti, jejich (materiálních) zájmů. Stejně jako mezi sebou "zápasí" společenské třídy, skupiny, vrstvy, hnutí atd., zápasí spolu i jejich ideje a morální principy. To je také jeden z rysů onoho dialektického vztahu základny a nadstavby, který pan Binka v podobě citátu z Marxe uvádí a já se přiznám, že jsem nepochopil, proč. Nezdá se mi totiž z jeho řádků, že by byl přesvědčen, že je tomu naopak.

Ještě poznámka k Hegelovi. Byl to skutečně ješitný a samolibý náfuka, přesvědčený o své absolutní pravdě, o tom není sporu. Tyto jeho negativní osobní vlastnosti však nemohou snižovat jeho význam pro rozvoj filosofie a poznání vůbec. To, že ho někdo nechápe (a já souhlasím, že je to velmi obtížně stravitelný text, proto doporučuji číst nejprve Leninovy Filosofické sešity, kde jsou velmi dobře vysvětleny principy Hegerovy Logiky -- nebojte se, není tam nic o revoluci), na tom nic nemění. To, že se prohlásil za vrchol vývoje lidského poznání a "ukončil" dějiny v Prusku počátku 19. století, odsoudil už Marx a já se k němu mohu jen připojit. Bohužel tuto chybu udělal i významný současný filosof Francis Fukuyama ve své slavné knize "Konec dějin", pouze posunul hegelovský závěr z Fenomenologie ducha do současného liberálního kapitalismu.

Snaha "ukončit" dějiny je vlastní těm, kdo se bojí budoucích společenských změn. Ten, kdo skutečně rozumí dialektické metodě poznávání, se je snaží předvídat a přibližovat se k nim. Jasnovidcem se ale nikdy nestane, vždy se pohybuje v paradigmatu své doby a možností z ní vyplývajících. Může se tedy v kontextu dlouhodobých dějinných tendencí i mýlit, zaměnit dočasně nutné souvislosti za trvalé. Ale na skutečnosti, že fundamentální společenské změny jednou přijdou, to nic nemění.