Hledání kořenů a pravzorů: Tuchačevskij, Dulles, Swiatlo, procesy

Dále existují informace, že předmětné zprávy z německého podvrhu měl k dispozici také tehdejší francouzský ministr obrany Daladier . Bylo pár měsíců po podpisu československo-ruské smlouvy roku 1935, ve které byla i explicitně zapojena i Francie. Ta země, která měla mimořádný vliv na české vojenské síly a tím také měla nadstandardní znalosti z jejího vnitřního prostředí. Za této situace bylo možné očekávat, že někdo sovětskou stranu o pamfletu (o jehož věrohodnosti se tehdy zvlášť nepochybovalo) zpraví a nemusí to být nutně prezident Beneš. Po válce se nebylo možné této kauze analyticky věnovat, byly věci mnohem „hmatatelnější“, o kterých se nedalo hovořit v mediích, než předválečná zpravodajská episoda, namátkou: Vlasovci, odstoupení Podkarpatské Rusi, deportace některých členů rodin čs. občanů, původem z území SSSR, možná i nějak tušený vzdálený temný mrak Katyně.

Po Únoru 48 nebyl přístup k archivním zdrojům a na straně západních vysílaček typu Hlas Ameriky či RFE asi nebyl prostor. Ten musel především být pro procesy, kolektivizaci apod.

Další příležitost byla až v roce 68, ale bylo spousta témat a jen pár měsíců času.

Po roce 89 bylo nejprve také spousta důležitějších témat. Ale časem k jistým diskuzím došlo. Ovšem ruské archivy se neotevřely dostatečně, a na ty západní se v podstatě nikdo neptal.

A tak po 70 letech zůstal spíše lehký stín na obraze Benešovy osoby.

Tuchačevského (a další nejvyšší sovětské důstojníky, kteří byli nějak zmíněni ve fabrikovaných materiálech zvláštních služeb nacistického Německa) stála jeho kauza propadnutí majetku, ztrátu postu i hrdla a pro občany nejen Sovětského svazu, ale i okolní Evropy přinesla pár měsíců válečného strádání navíc.

Někteří by si mohli říci, no a co? Nacistická totalita se střetla s komunistickou totalitou.

Tak jednoduché to nebylo. Případ Tuchačevskij et al. ale především, jeho přímo „ďábelský úspěch“ inspiroval po 10-ti letech jistého amerického gentlemana během války pobývajícího v neutrálním Švýcarsku. Allan Dulles se stýkal jak s členy podzemního hnutí odporu vůči Hitlerovi, tak i s důstojníky SS a konečně i s komunisty. A tak se rodila mj. operace Sprinter Factor. Důstojník polské státní bezpečnosti a agent CIA Josef Swiatlo poskytl sovětské tajné policii prefabrikované materiály, kde vysocí činitelé komunistických stran Polska, Maďarska a ČSR byli označeni za agenty západních služeb. Vlnu procesů v těch státech to sice přímo neiniciovalo, ale významně ale výrazně tím byl ovlivněn jejich rozsah a i míra rasance vůči těm, kteří v síti represí uvízli. Z nynějšího pohledu nutno dodat, že zmínku o Sprinter Factor neslyší téměř nikdo rád. Od nekomunistů až po antikomunisty, pro ně je těžko „přijatelné“, že o podíl na represích „komunistických“ stalinských režimů se mají tyto režimy „dělit“ s tzv. demokratickými režimy. Jistou rezervovanost lze vidět i u komunistů. Ti nemají k dispozici ani naše archivy, ty drží jejich „protivníci“. A sovětské a nyní ruské archivy se otvírají velmi „zvolna“, k čemuž mj. napomáhá i to, že nynější západní speciální služby k „divokým létům svého nevybouřeného mládí“, tj. dobám, kdy se v období 2. světové války konstituovaly do své moderní podoby, se vrací také neradi. Dají se vystopovat (sekundární) prameny, kdy se v souvislosti se Swiatlem (a tudíž potažmo s Dullesem v pozadí) zmiňuje např. Slánský. O M. Horákové se v této souvislosti nikde (?) zmínky nenacházejí. Tak zbývá jen konstrukce.

Po Únoru 1948 prezident Beneš M. Horákovou nepřijímá. Její stranický šéf Dr. Zenkl emigruje a z emigrace jí žádá o informace.

Že by nikdo po spuštění „železné opony“ M. Horákovou neupozornil, co znamená takový styk, že je to „koledování“ o hrdelní kauzu?

Zenkl, Ripka, ti to také z emigrace netušili? A to si všichni prošli „imigračními“ pohovory!

O milost pro Miladu Horákovou se zasazuje A. Einstein až z USA a také W. Churchill a Eleonor Roseweltová. Kl. Gottwald s potvrzením rozsudku u ní váhá, ale ujištění o tom, že M. Horáková s orgány Velké Britanie a USA proti zájmům Československa nepracovala, od těchto států nepřichází. A tak M. Horáková rukou kata umírá.

Ani po 57 letech se nikdo na operaci Sprinter Factor, nebo nějakou její „sestřičku“ v souvislosti s M. Horákovou, neptá. A ptát se 86-leté prokurátorky Polednové nyní nemá smysl, ostatně v jejím případě by to nemělo smysl ani v době procesu.

Řízená indiskrece ani z Washingtonu, ani z Moskvy tehdy nepřišla. Možná, že by zvýšila tehdy bezpečí těch, kteří se i po procesech rozhodli pro odpor vůči poúnorovému režimu. Nepřišla dodnes, kdyby mohla minimálně napomoci ÚDV či připravovanému „Ústavu paměti národa“. Nebo by mohla nějak napomoci třeba při vyřizování restitučních nároků.

Po letech, se v roce 68 vzpomnělo, i když opatrně, i na M. Horákovou. Pražské jaro skončilo, jak skončilo. NATO znalo s předstihem informace o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Řízená indiskrece nepřišla, i když by ulehčila osud těch, kteří se zúčastnili aktivně Pražského jara, či pak vystupovali proti následné normalizaci.

Posrpnový vývoj přinesl své kauzy a také k nim se vážící řízené indiskrece, namátkou do zahraničních vysílaček proniklé informace z rehabilitačních komisí, nebo o „Králi Oravy“ Babinském či třeba přepis proslulého Jakešova projevu na Červeném Hrádku. Indiskrece z řad tehdejší KSČ. Indiskrece, které posloužily disidentům, těch bylo zlomek promile, ale hlavně uvolnily atmosféru uvnitř KSČ a napomáhaly vzbuzovat zájem o veřejné dění u normalizací „pasivované“ většiny.

A nyní se zdá, že u některých i zafixovaly v podvědomí míru brizance té správné informace vypuštěné ve správnou dobu, ale nejenom určitým lidem, ale rozšířené pro většinu obyvatelstva. Díky tomu, že někteří museli přežívat složitou dobu, ba takto přežívalo tu dobu u některých několik generací. Dobu, jejíž složitost byla skrze pár „významných pomníků“ indiskrece načrtnuta, prostě historickou epochu, která po určité době nemohla „neporodit čunkiádu“

Místo nudné teorie indiskrece jen její suché definice

Nyní stojí za to odbočit a přejít k pár „suchým“ definicím. Co lze vlastně označit za řízenou indiskreci:

Je to takový způsob poskytnutí informací cíleně zvoleným dalším osobám, který odporuje platnému právnímu rámci v domovském státě poskytovatele a to jeho v podstatě vědomým konáním.

V širším slova smyslu lze k tomu zařadit i poskytnutí informací podle vnitřních předpisů zvláštních orgánů a to takovým způsobem, že je tím navozena představa mimoprávního postupu.

Vlastní informace mohou být pravdivé, nepravdivé, ba lze jen upozornit na skutečně či domněle chybějící informace.

Důvodem aplikace takového postupu je dosáhnutí výhody nad partnerem, společníkem, protivníkem nebo i nad osobou vůči poskytovateli neutrální.

Tohoto účelu může být dosaženo:

• poskytnutím informace pravdivé, ale běžně neposkytované
• poskytnutím informace zavádějící

Aplikací metody řízené indiskrece se sleduje:

• dosažení nějakého stavu či vyvolání nějaké nálady obyvatelstva či jednotlivých občanů
• zakrytí něčeho či odvedení pozornosti jinam
• otestování si nálad obyvatelstva (tzv. vypouštění pokusných balónků)
• otestování si kompaktnosti informačního“potrubí“ zviditelňováním děr

Mohlo by se zdát, že někdy lze dosáhnout cílů dosáhnout i standardními postupy, avšak hrozí jisté risiko, že si informací povšimne menší počet osob a nebudou mít pro někoho onu stimulující příchuť pikantnosti a jistou ozvláštňující auru

Jinak řečeno standardní postupy nemusí být dostatečně catchy ,(tj. být tzv. „sexy“ mimo sexuální kontext).

Indiskrece, její techniky a triky

Začátkem 20. století bývaly předmětem indiskrecí milostné, popř. jiné tzv. kavalírské delikty (jako např. účast na sázkách a hazardních hrách) celebrit. Indiskrece musely padat na úrodnou půdu, a tou se stal nejprve bulvární tisk, po němž to pak přebíraly další noviny a pak i rozhlas.

V období válečných příprav a zvláště ve vlastních válečných střetnutích se indiskrece používala k oklamání protivníka a tím získání výhody nad rámec vojenských možností, ba dokonce někdy jí bylo použito i k šetření vlastní živé síly (jako např. při přípravě vylodění Spojenců v Normandii), nezřídka však také spojené s obětováním jiné živé síly jinde). V mírových dobách pak de facto totéž v kriminálním prostředí nebo v teroristických organizacích. Nositel (dez)informace se pochopitelně v takových situacích vystavuje risiku ztráty života.

V mírových dobách řízená indiskrece se „osvědčila“ při eliminování vlivu politického či hospodářského konkurenta. Při rozpracování metod pracovní a krizové psychologie ve druhé světové válce se zjistilo, že nemalé procento zvlášť exponovaných lidí má, buď sami, nebo ve svém blízkém okolí (a v tom případě ani o tom nemusí vědět), tzv.„třináctou“ komnatu.

Zvýšení účinnosti, dosáhnutí vyšší masovosti a také prorážení barier snížení zájmu z přehlcení se dosáhlo rozšířením televize.

Od slavné aféry Watergate se rozvinula i investigativní žurnalistika. A její metody pak postupně s rozvoje barevné televize a zvláště kolorizace deníků převzali i paparazziové.

Současně se začala rozvíjet protiopatření:

• Ochrana informací nejen technickými prostředky (zprvu např. trezory) a pak stále precizovanými pravidly vymezujících způsob manipulace a také okruh určených osob, ale i zakódováním vlastních informací.
• Ochrana soukromých údajů pod sankcí zákona
• Definice trestného činu zneužití informací v obchodním styku
• Opatření zakazující, nebo alespoň ztěžující práci s tzv. živými kauzami (např. referování o neuzavřených policejních vyšetřováních)
• Vylepšení (zlidštění) „cenzurních“ zásahů od přímých zákazů přes mediální rady, k ovlivňování medií přes inzerci a selektování poskytovaných informací vůči mediím
• Etické kodexy v masmédiích

Konečně posledním význačným „technickým“ mezníkem pro aplikaci řízené indiskrece je Internet a jeho masové rozšíření. Tam informace, které díky vlivu lobbyistických skupin, etických rozporů, soudních zákazů byly vyřazeny, zakázány či se ztratili při „náhodných“ (?) výpadcích, kolují přesto dále díky privátním kopiím, které lze i umístit mimo jurisdikci určitého teritoria.

Rozvoj osobní výpočetní techniky zároveň vedl k fenoménu virtuální reality:

Svět je takový, jaký ho popisujeme. O čem se nezmiňujeme, to neexistuje.

Události z 11. září 2001 v New Yorku znovu oživily duchy nouzové legislativy z let nástupu fašismu. Možnost kontrolovat, evidovat mobilní, emailovou komunikaci, zaznamenávat prohlížení webových stránek. Prostě orwellovsky konkrétní Velký bratr monopolární (i monolitní) Globální Demokracie:

Kdo, kdy, odkud, kolikrát, kam a co

Možná, že málokoho napadne otázka: Lze vůbec hledat na řízené indiskreci v demokratickém systému něco pozitivního? Pro hledání odpovědi si lze vypomoci apelem na osobní vzpomínky, prakticky každý za 40 let pracovního procesu se zúčastnil nějakého jednání, kde mu bylo řečeno, pochopitelně bez zápisu, jste v právu, ale to vám nikdo neuzná, dokonce se s vámi o tom nikdo relevantní nebude bavit. Ustát, ba „přehrát“ svého tehdejšího „mezišéfa“, který takto neformálně vedl „služební“ jednání (zatímco onen kompetentní šéf byl jaksi kdesi mimo a to nejen duchem) se podařilo jen málokterým, jen těm, kteří něčím (informací) na někoho vhodného disponovali, nebo ještě lépe měli za kamaráda někoho, kdo by brizanci indiskrece ještě dovedl nějak znásobit.

Kde hledat pomoc v takových případech? U soudu? V Parlamentu? A to v kauzách, jejichž finanční vyjádření se, pokud vůbec, dá vyjádřit sumou, která je někdy nižší než pokuta za bagatelní správní delikty. Ale, se stresujícím dopadem, který rozbubnují do světa „tamtamy“ a tak postižený účastník raději nastupuje jinam, ale už v podstatě v pozici nevolníka, s cejchem potížisty, s „aureolou hajzlíka“.

A v takových bagatelních situacích vznikají zárodečné prvky propletenců, postupů a i nevábných odpadků, které popisuje třeba Š. Kotrba http://www.blisty.cz/art/37059.html . Vznikají u lidí, kteří se nechtěli primárně stát velkými hráči, v politice, v byznysu či v polosvětě ba dokonce v podsvětí. Ti lidé chtěli jen ustát určitou momentální situaci. Většina z nich si pak tuto epizodní vzpomínku (dětičkám bychom to mohli přiblížit jako setkání s Plivníkem) z paměti s chutí vytěsnila. Možná, že i P. Wagner http://www.blisty.cz/2007/11/5/art37063.html by si na něco v tomto smyslu prožitého, pochopitelně nerad, vzpomněl. Autor při psaní také, a zase rád zapomněl.

Ti, kteří své spolupracovníky nebo známé do zmiňovaných situací dostali, tak většinou zůstali pevně sedět ve svých křeslech. A spolu s malou skupinkou těch, kteří svou situaci ustáli, se začali zařaďovat do hráčských klanů. Nejprve v okresním přeboru a posléze až v národní lize.

Někteří začali i přímo tam, jako nosiči míčů, jako náhradníci.

Ale zpět k Čunkovi. V jeho spise již před rozhodnutím Vesecké o odebrání věci byly doklady o souběhu pobíraných padesátikorunových sociálních dávek a současně ukládaných milionů. Věc nejen nehájitelná pro vrcholového politika, ale věc pokládající korupční hypotézu na pevnější podklad. Každou kauzu je možno označit jako kauzu dotyčného versus lid. V daném konkrétním případě byl lid, tedy občané slabší stranou sporu.

Pokud by nedošlo k indiskreci, pak by zákon neměl šanci tento status vyrovnat a naše právní vědomí by bylo doplněno o vcelku unikátní zásadu:

Když lid neví, tak věc není

V Britských listech byl poměrně obsáhle diskutován zákaz publikovat, nebo spíše přesněji podávat informace z neukončeného šetření před soudním jednáním. V české právní praxi bylo před rokem 89 používáno předávání informací z vyšetřování disidentů a to i mimo republiku. Zcela obecně však nelze dosáhnout pamatování na všechny situace zákonem a tak vyeliminovat legitimitu mimozákonních postupů. Takový zákon by byl tak těžkopádný, že by byl neaplikovatelný.

Indiskrece, coby zrádné střepy v záhybech sametu

Po listopadu 89 bylo potřeba změnit cokoliv, tak si mysleli ti, jejichž modré tričko bylo ještě dobře skryto pod svetry a bundami všeobjímajícího Občanského fóra. S komunisty nikdo nemluvil, někdy včetně nich samých. Vznikající sociální demokracie byla slabá, sotva 4procentní a stála mimo OF. Postačila tedy 5procentní uzavírací klauzule do zákonodárných sborů. Návrat k duchovním hodnotám, výrazně podtržený „korunovací“, tehdy ještě federálního prezidenta v tehdy ještě „všestátní“ Svatovítské katedrále, dával šanci tehdy ještě lidové, nicméně výrazně křesťanské straně. Mohlo dojít k nesplnění volebního závazku, který někteří představitelé OF dali sami sobě: jednobarevnou vládu OF, pokud možno s ústavní většinou.

A tak se neodolalo sladkému pokušení zasáhnout přímo hlavu ČSL, tj. zaměřit se přímo na jejího tehdejšího předsedu. Logicky tak jednou z velkých kauz, kde byla po r. 89 použita řízená indiskrece, byla kauza Bartončík. Tehdejší předseda ČSL J. Bartončík byl těsně před parlamentními volbami v červnu 1990 tehdejším náměstkem ministra vnitra Janem Rumlem nařčen ze spolupráce s StB. V období 48 hod zákazu vysílání informací, které by mohly mít dopad na volby. Tuto bombu sdělovali v televizním studiu prezident Havel, nám. ministra vnitra Ruml a tehdejší generální prokurátor Rychetský. Právo, kdysi rudé, dnes někdy podivně oranžové, přináší 3. 11. 2007 dvoustránkový rozhovor s nynějším předsedou Ústavního soudu P. Rychetským. O kauze Čunek se v něm mluví, na kauzu Bartončík se nevzpomene.

J. Bartončík „přežije“ kauzu jen s těžkým infarktem. Jeho nástupce ve funkci Lux odmítá se zasadit o prošetření Bartončíkovy kauzy.

Plejáda jeho nástupců, Čunkem konče, o Bartoníčkově kauze decentně, jak je ostatně zvykem v křesťanských kruzích, mlčí. Stačí jen nebýt v Cibulkových seznamech. Internet najednou „hostí“ tehdy ještě utajované skutečnosti, nikoliv fragmenty, ale celé seznamy, nikoliv jen pár jmen. Také dobře řízená indiskrece.

Od akce Čisté ruce k protiakci Špinavé nohy

Rozpad společného státu a současné štěpení OF. Vznik Modré strany pro horních deset tisíc (ti mají dnes funkce) spolu s dalšími deseti tisíci, kteří v ODS tvoří (permanentní) náhradníky, zhasínání při privatizacích, kauzy typu LTO, kde někdo ví předem, jaký bude rozdíl v DPH u nafty a lehkých topných olejů a dovede se patřičně připravit. Ti, co jsou nesprávnou dobu na nesprávném (pro ně) místě končí v příkopech nebo na dně Orlické přehrady. Ekonomika sice nadále „roste“, ale říká se tomu, že se transformuje. Ale lid má jaksi své pochybnosti.

Přichází M. Zeman s programem „dolních 10 milionů“ a akcí Čisté ruce. Na jedné straně stojí postarší autobus s netradičním řidičem, dnes známým spíše jako „Vodník“ a na druhé straně pár stovek potřebných milionů pro volební kampaň. Výsledek je nerozhodný.

Někteří jako třeba Jan Ruml to chtějí řešit sarajevským atentátem (1997). Nicméně M. Zeman vstupuje přece jen hlavním vchodem do Strakovky. Nad Českem se začíná vznášet strašidlo daňových přiznání. Mezi Modrými se najde pár pragmatiků, mezi postsarajevskými je také pár schopných koalovat. Mezi tehdy ještě ne Oranžovými ale Růžovými je také pár, ne pappenheimských, ale rakovnických. Prostě pragmatických posunovačů, a tak vzniká neformální souručenství s cílem akci Čisté ruce přetransformovat na akci Špinavé nohy:

Stačí někoho potřísnit, to jde docela snadno a pak ho rychle odkopnout. Nechat padnout do bláta. Pak se již nepozná, zda měl před tím čisté ruce. A pokud někdo jde kolem, tak se také umaže od toho bláta.

Vodník již nemůže řídit Zemák, ale může být ještě Zemanovým šéfporadcem. Ale najednou je tu kočár do Bamberka a třeba K. Machovec ve světle televizních kamer:

Sdělte mi, co chcete slyšet, a já vám odpovím

Ministr Ivo Svoboda tak dlouho vede Libertu, až ho odvedou. Lízner je pozván na večeři, kde mu na cestu tramvají má být předáno pár milionů. Kavan je honěn policií a v jeho úřadě se najde také slušný balík. Právě tak jako doma u Srby. Říkalo se tomu vymačkat Citrona. Prostě v Praze, kde tou dobou v MHD hlásili, dejte si pozor na kapesní krádeže, se převážejí miliony v igelitkách.

Vodníkův podřízený spokojeně pokuřuje na sudu prachu (čti na politickém postu na předsednictvu vlády) v klidu posečkává, až se dokončí spisek Olovo (PB). A pak se jde v klidu udat. Nevadí, že denunciace ze spisku ve formě drbů mezi členy ČSSD kolovaly již několik let předtím.

Možno říci, že vyvrcholením Akce Špinavé nohy byla Zvláštní hospodská zpráva plk. Kubiceho vydaná nikoliv na toaletách 4. cenové skupiny, ale v salonku přímo poblíž kvalitní parlamentní restaurace, kdy se předpokládalo, že se bude brodit blátem celý vládní tým.

Plukovník Kubice po dlouholeté policejní práci rovněž odchází. Stihl sice dostoupat až k těm nejvyšším policejním hodnostem, zato však nějak nestihl studium vysoké školy. Jeho compagneros nahradí zato pár čerstvým absolventů práv. Uvidíme komu nyní bude dělat taxikáře. Ruml je ze hry.

Z ČSSD je vyzván k odchodu již jen řadový člen Vodník alias Kanálník za díky indiskreci uniklému jeho tel. rozhovoru se zavražděným Mrázkem (viz Pod hladinou od J. Hanáka, Právo 6. 11). Tamtéž je za jediného kandidáta na kanonizaci v socdem. označen nikoliv předseda-husita, ale expředseda-bezvěrec Špidla. Ona Špidlova pohřební řeč, kterou slavnostně v Parlamentu oznamoval kandidaturu Zemana na prezidenta za ČSSD, musela Hanákovi nepochybně učarovat. Pragmatičtí posunovači a letištní manažeři zůstávají. Na letišti už odmontovali odposlech z kanceláří odborářů.

Maršál Tuchačevskij versus lidovecký vicecommndante Čunek

Čím Čunek „vejde do dějin po boku Tuchačevského“? Také „velel“, i když zdaleka ne tak početné, armádě, a to aniž pro to měl předpoklady, vzdělání, znalost jazyků, orientaci v mezinárodním kontextu. Aniž by za sebou měl význačné „bitvy“. Zůstal ztělesněním provinciálnosti, absence koncepcí a vizí. Snad „podoben“ Lincolnovi, také přišel z lesa, vyzbrojen ne sekyrou, ale kladivem xenofobů, kladivem na Opálené. A částečně byl i „jedním z nich“:

Byl jako oni také na dávkách. On však na rozdíl od nich dokázal ušetřit miliony.

Tuchačevskij se více bránit nemohl, represálie by to stupňovalo. Byl popraven za to, co nespáchal, vešel do dějin jako symbol doby, jako čítankový příklad zásahu „atomovkou“ indiskrece, ještě před vynalezením zbraní hromadného ničení. Zbraní, která napáchala na sovětské armádě možná více škody, něž zprvu reálné zbraně Wehrmachtu. Sovětské vládě jeho proces nepomohl.

Čunek se po prvém náporu bránil srdnatě, bagatelizoval vynořující se fakta, sešikoval své straníky. Měl tím pak podporu Topolánkovy vlády,ta ustála reformní batoh a hlasování o rozpočet. Bohužel, nedostal instruktáž od spolustraníků, jako např. ministra financí, jak věc „vyzmizíkovat“ hned se jak se začne vynořovat. Proto musel bojovat, a tak v podstatě prolomil zásadu, že politik se poroučí okamžitě po nařčení. Postříkán blátem může snadno být každý. Ale před zraky veřejnosti se obtížněji dá dělat, co jinak politici dělají při vynuceném stáhnutí se: v soukromí se spálí špinavé prádlo a (do)vyperou peníze. Po této recyklaci se (u vybraných) pokračuje, v případě nenominování či nezvolení, na platově lepší a pracovně klidnější pozici v soukromém sektoru.

Po začátku dalšího kola začal J. Čunek nezvládat a stal se běžným bordelářem a na kratší čas i osvědčeným vládním bavičem na tiskovkách. Byl tedy rychle „resignován“ a v ten moment se stal Topolánkovým oblíbencem a skvělým (ex)ministrem. V nedělních diskusních pořadech (4. 11.) a dalších TV šotech, již vystupoval jako suverénní ranař, rasantně útočící na dotazovatele tezemi o prodeji informací o něm za statisíce, ba za miliony.

Opět tak vládu podržel. Ona již nenese punc vlády s vyšetřovancem, on se „pochlapil“ a bude obhajovat jako soukromník v obnoveném šetření. Vzhledem k jeho spořivému způsobu života a usilovné práci tak snad ještě nějaký ten milionek naspoří. Jediné, co snad asi příliš neplánoval je to, že se stal bezděčným gádžovským vzorem pro ty Opálené, které kritizoval a společnost od nich čistil. Pro většinu Rómů však zůstane spíše novodobým baronem Trenckem.

Čunkiáda, se stala novodobým příkladem moderní zbraní hromadného ničení, která sice nějak paralyzuje protivníka, ale nepoboří vládní infrastrukturu. Ovšem příkladem, který těžko bude moci být aplikován sériově.

Místo závěru: Co na to opoziční ČSSD?

Sociální demokracie na čunkiádu, navíc podmalovanou citelným zdražením másla, rohlíků apod. zprvu reagovala např. v odpovědích svého místopředsedy v online rozhovoru na stránkách ČSSD Milana Urbana, že ČSSD bude vládu tvrdě atakovat (2. 11.). Předseda ČSSD v Právu 3. 11. ve svém článku, konstatuje, že vláda patří do šrotu. Takže bylo logické předpokládat, že ÚVV v sobotu 3. 11. se metodikou „tvrdého ataku“ bude tvrdě zabývat. Ovšem informace z tohoto ÚVV spíše vyznívaly v tom smyslu, že prof. Švejcar je levicovým ekonomem, tedy v americkém slova smyslu, z čehož plyne, že je dobrým českým prezidentským kandidátem. Což Martin Hekrdla 6. 11. v Právu potvrdil s suchým konstatováním, téměř v anglosaském smyslu, že při vlastním rozhodování volitelé nemusejí poznat který profesor je který. Že by tím špičky ČSSD rafinovaně zamýšlely získat i některé hlasy z ODS a tak vykompensovat Pohanku s Melčákem?

Návrhy mítinků a apelů na své voliče i nechodiče k volbám, tč. vydrážděné (i diskuze na stránkách Britských listů tuto vydrážděnost reflektovala) z hypermarketového cenového ataku se nějak (zatím?) nekonaly. Prof. Keller by jen něco dodal o tutochvílové metodě:

...v tuto chvíli není vhodná chvíle...

Bude kdy??