Jeho reakce je však velmi cenná. Zatímco levicoví komentátoři píší zpravidla z intelektuální pozice a podle toho si vybírají způsob, jakým argumentovat, pan Vít ukazuje, jaké je smýšlení prokomunisticky orientovaných představitelů "masy". Nejde o sofistikované rozbory, ale o nostalgické vzpomínky na jistoty, které jim přinášel život v bolševickém ráji, o opakování naučených frází, které jim nalili do hlavy na politických školení a kursech marxismu-leninismu, o nadšené líčení srdcervoucích příběhů ze sociálních románů a o nenávistné plivání na vše, co se jen trochu blíží kapitalismu. Jsou to postoje, se kterými se sice zřídka setkáváme v komentářích na stránkách denního tisku, ale jsou všude kolem nás. Jsou to postoje, které čpí z davů vzhlížejících k Jiřině Švorcové recitující na komunistických oslavách 1. máje na Letné. Pokud existuje primitivní antikomunismus, pak postoje pánů Vítů jsou primitivním antikapitalismem.

Častým trikem antikapitalistů je líčení hrůz a utrpení z časů, kdy byl kapitalismus takřka v plenkách a pomalu se rozvíjela průmyslová revoluce. Poukazování na nízkou životní úroveň, dětskou práci, malé platy, bídné a nevyhovující bydlení, nekonečnou práci až do úmoru s přestávkami jen na spánek, je něco, co patří do myšlenkové výbavy každého obdivovatele komunismu. Bohužel i u rozumných lidí tady emoce často převáží rozum, a tak na antikapitalistovo přesvědčování, že bylo přece hrozné, když děti nemohly kvůli nelidské dřině chodit do školy a užívat si plnohodnotného dětství, často jen přitakávají. Zkusme se nad tím hlouběji zamyslet.

Pokud někdo kritizuje špatnou životní úroveň pracujících v počátcích kapitalismu, měl by si především odpovědět na otázku, co rozvoj průmyslu a trhu způsobil. Lidé, kteří předtím žili v nuzných podmínkách na venkově, se stěhovali do měst v naději, že zde najdou práci a zlepší životní úroveň nejen svou, ale především svých potomků.

Jaký byl život před kapitalismem, před nástupem továren a rozmachem výroby? Byly venkovské světnice s udusanou hlínou zdravějším a útulnějším místem, než byty v dělnických čtvrtích měst 19. století? Byla doba dožití v předkapitalistických časech vyšší než doba dožití prvních dělníků (a dalších generací, jejich potomků)? Byla úmrtnost dětí vesnických nevolníků nižší než dětská úmrtnost mezi prvními dělníky? Zatímco způsob života obyčejných lidí se před nástupem kapitalismu po staletí v podstatě neměnil, příchodem kapitalismu nastal během dvou tří generací ohromný růst kvality života, o kterém si lidé ve feudálních zemědělských systémech mohli jen nechat zdát. Antikapitalisté poukazují na situaci malých dětí, na nutnost jejich výdělečné činnosti - a neuvědomují si, že to je jeden z důkazů růstu životní úrovně za raného kapitalismu.

Snížení dětské úmrtnost je neklamným znakem růstu životní úrovně - to je nepopiratelný fakt. Populační exploze byla nastartována zlepšením životních podmínek za raného kapitalismu v porovnání s předcházejícími časy (pokud by životní úroveň prvních dělníků v porovnání s nevolníky za feudalismu klesala, nastal by i pokles populace), a to si vyžádalo nutnost vyšších příjmů rodin. Rodiče měli pouze dvě možnosti - poslat děti pracovat, nebo se dívat, jak pomalu umírají hlady. V dobách před kapitalismem nic takového řešit nemuseli - obrovská část dětí totiž zemřela už v kojeneckém věku. Umožnit dětem pracovat tedy znamenalo dát jim šanci na život.

Když přemýšlíme o dětské práci, je dobré připomenout, že její legislativní omezování naopak působilo snižování životní úrovně. Děti byly odkázány na práci rodičů, a pokud ti z nějakého důvodu práci ztratili nebo jejich výdělek byl příliš nízký (tedy pokud náklady na obživu dětí byly vyšší než částka, kterou si rodiče mohli vydělat), byly děti odsouzeny k hladovění, žebrání, nebo práci načerno. Sluší se zdůraznit, že zákonné omezování dětské práce v žádném případě nebylo motivováno snahou zlepšit jejich situaci, ale spíše šlo vždy o tlaky odborů zastupující dospělé dělníky, kteří v konkurenci dětské práce viděli ohrožení svých vlastních výdělků. To jen na okraj.

Dnes jsme svědky podobného procesu v chudých zemích. Investice, které tam přitékají z bohatších oblastí znamenají nesmírnou naději nejen pro tamní chudé obyvatelstvo, ale především pro jejich potomky a další generace. Lidé, kteří po staletí byli odsouzeni k živoření, mají šanci zlepšit svou situaci. Kritizovat to a poukazovat na údajné vykořisťování, a žádat, aby politické autority zakročily, znamená těmto lidem jejich šanci sebrat.

"Zlepšení životní situace pracujících není dar od kapitalistů," píše pan Vít, a má pravdu. Skutečně to nebylo žádným darem. Je to přirozené fungování svobodného systému, který každému jednotlivci umožňuje směňovat hodnoty (zboží, práci...) tak, aby získal co nejvyšší užitek. To platí pro prodávajícího i nakupujícího - a tím při svobodné směně roste blahobyt všem, kteří se na svobodném trhu pohybují. Naproti tomu v systému, který svobodnou směnu omezuje nebo zcela zakazuje, míra blahobytu klesá, protože zabraňuje jednotlivci dosahovat nejvyššího zvoleného užitku. Komunismus se svým centrálně řízeným plánováním ekonomiky a neexistencí tržních cen způsobuje nemožnost ekonomicky kalkulovat. Pokud cena daného zboží je stanovena státem a ne poptávkou (a nejde tedy v pravém slova smyslu o cenu) , pak v podstatě nikdo neví co produkovat, co prodávat a za kolik prodávat. Jak se takový systém projevuje v praxi, je všeobecně známo. Taková je příčina chudoby a úpadku zemí, ve kterých není lidem umožněn život ve svobodě. Míra blahobytu nejubožejšího britského dělníka v 19. století byla nepopiratelně vyšší než míra blahobytu průměrného severního Korejce žijícího v dnešním "komunistickém ráji".

Výdělky lidí pomalu ale jistě rostly, a stále větší část z nich si mohla dovolit neposílat do práce děti, ale dopřát jim ten luxus, a umožnit jim navštěvovat školy. Růst vzdělanosti pak postupně znamenal další růst životní úrovně, růst výdělků. Nikoliv odbory, ale konkurence, trh a svoboda zajistily a umožnily růst životní úrovně. Co by byly platné odbory v dobách, kdy chudí lidé byli násilím vázáni na půdu svého pána? Co by byly platné odbory, kdyby se nenašlo dost podnikatelů, tedy těch antikapitalisty nejvíce nenáviděných, kteří měli dostatek prostředků na investice, výstavbu továren, nákupu strojů a hlavně nákupu práce od dělníků?

Pokusil by se pan Vít porovnat životní úroveň britského dělníka v 19. století (tedy člověka, který na vlastní kůži poznal kapitalismus) a ruského mužika za cara Petra Velikého (tedy člověka, který kapitalismus nikdy nezažil)? V čí kůži by se cítil lépe? Který z těch dvou životů v sobě nese nějakou naději do budoucna?

A když se trochu posuneme dál v čase, zkusil by porovnat životní úroveň onoho dělníka, ze kterého "jeho zaměstnavatel dře kůži a otrockou prací ničí jeho děti", s životní úrovní obyčejného Rusa žijícího po nástupu bolševiků? V čí kůži by se cítil lépe? Jak je možné, že životní úroveň v bolševickém Rusku se nástupem kolektivistů nijak nezlepšila, ba naopak - hladomory přetrvaly dál a nastal všeobecný úpadek, ze kterého se Rusko dosud nevzpamatovalo (a těžko říct, kdy se vzpamatuje), zatímco státy, které přijaly kapitalismus, vzkvétaly a rozvíjely se? Jak je možné, že kapitalismus vedl k míru ve společnosti a růstu prosperity a kvality života všech, zatímco bolševická revoluce v Rusku uvrhla zemi do barbarství srovnatelného s tyranií Ivana Hrozného? Pokud kapitalismus neumožňuje růst životní úrovně, a dokonce mu brání, pak v Rusku, kde v podstatě žádný kapitalismus nikdy nebyl, by po bolševické revoluci měl logicky nastat takřka ráj na zemi. Nestalo se tak - v teorii, že za růst životní úrovně vděčíme dělníkům a socialistům, bude patrně chyba.

A jak je vlastně možné, že komunistická revoluce nezachvátila, jak by to mu mělo být podle Marxovy teorie, kapitalistickou a svobodnou Británii, ale zaostalé a spíše zemědělské, a tedy spíše nedělnické absolutistické Rusko?

Pan Vít se dále domnívá, že média dnes slouží jako hlásná trouba "neoliberální propagandy", která má za úkol vymývat lidem mozky a zrazovat je od přemýšlení o spravedlivějším uspořádání společnosti. Je to další z častých názorů starší generace (ale nejen jí) nostalgicky se slzou v oku vzpomínající na prvomájová mávátka a rohlík za dvacetník. Tyto antikapitalistické bojovníky nenapadne, že právě jejich mentalita může být důsledkem účinné propagandy. Pokud, podle pana Víta, dnešní média vymyla mozek celé jedné generaci, kolika lidem vymyla mozek komunistická propaganda, šířená důsledně, tvrdě a bez možnosti uchýlit se k alternativě?

Kolektivisté všeho druhu dokázali jednodušeji přemýšlející davy vybudit emotivními hesly a frázemi. Dělníci radostně budující komunismus by dali ruku do ohně za to, že Marx a Lenin byli lidé takřka nadpřirozené jasnozřivosti a moudrosti - ale kdo z nich skutečně jejich knihy četl? Domnívá se někdo, že lůza, která v únoru 1948 ovládla tuto zemi, měla v knihovničce na prvním místě Marxův Kapitál? Já ne. (Navíc se to nedá vůbec číst.) Marxovy texty byly čteny těmi, kteří měli za úkol uchvátit myšlení veřejnosti, davu, který chce rychlá řešení a raději jedná, než myslí. Kolektivismus totiž staví na propagandě, na myšlenkách opatrně a vychytrale prosívaných přes hlavy řečníků na tribunách směrem k rozvášněnému davu. Staví na šíření slepé nenávisti - stačí v lidech probudit nenávist k údajným vykořisťovatelům a parazitům (ať už k velkotovárníkům nebo Židům), a dav už vykoná zbytek. Text pana Víta, ze kterého nenávist přímo tryská, je toho živým důkazem.

Naproti tomu liberalismus jako politická filozofie obhajující kapitalismus laissez faire nikdy nebyl ideologií šířící prázdnou propagandu. Díla autorů jako byl např. Ludwig von Mises, nedávno zesnulý Milton Friedman, nebo Frederic Bastiat jsou jasně srozumitelná, přísně logická, a obhajují to nejdůležitější - svobodu a individualitu. Nemají za cíl vyvolávat nenávist vůči komukoliv, nevolají po likvidaci lidí. Představíme-li si člověka, jehož myšlenky zmínění a jim podobní autoři ovlivnili, budeme mít před sebou člověka, který má úctu k lidské přirozenosti, k lidské svobodě a k lidskému životu - a třeba i k životu a svobodě svého ideového odpůrce. Představíme-li si člověka, jehož myšlenky ovlivňuje Marx, získáme obrázek Josefa Stalina, Klementa Gottwalda, Pol Pota, nebo jiného komunistického hrdlořeza. Není pravdou, že by dnešní média šířila poselství kapitalismu. Je tomu spíše naopak. Poukazování na údajnou devastaci životního prostředí, na sociální problémy, chvála evropské integrace (která jde spíše na ruku intervencionistickým sociálním demokratům, než vyznavačům laissez faire), propagace NGOismu - to nemá nic společného s prokapitalismem. Pokud média dnes nějakým způsobem utvářejí myšlení lidí, pak produkují ekologické aktivisty bijící na poplach před vyčerpáním zdrojů a lidi strachující se o osud chudých dělníků v Angole. Nikoliv zastánce kapitalismu.

"Morálka je socialistický přežitek, který jsme odvrhli. Morálka je dobrá jen pro chudé. Jediná morálka, vhodná pro dnešní dobu, je morálka vlčí. Člověk člověku vlkem. Přirozený výběr. Zvítězí jen silní. To jsou hesla dneška. Morálka těmto lidem chybí." - takto popsal pan Vít svoji představu morálního kréda kapitalismu. Myšlenka, že kapitalismus je založen na vlčí morálce, je však na hony vzdálená od pravdy a je dalším antikapitalistickým klišé. Ve skutečnosti je to kapitalismus, co umožňuje, aby spolu lidé mohli žít ve vzájemném míru. Kapitalismus je založený na svobodné směně hodnot, ke směně buďto dojde nebo nedojde - ale nikdo ji nesmí vynucovat (pak by to ani nebyla směna). Kapitalismus zaručuje každému jeho právo na svobodu a majetek, a nikdo se tedy nemusí obávat, že by se mohl stát obětí zvůle ze strany státních autorit nebo kohokoliv jiného, a nesměl by proti tomu nic dělat. Naproti tomu extrémně kolektivistické systémy žádnou takovou jistotu nedávají. Majetek v komunismu neznamená vůbec nic, a o to, co člověk jednoho dne vlastní, může druhý den přijít z rozhodnutí příslušného úřadu.

Právě komunismus (nebo jiná forma extrémního kolektivismu) je systémem, ve kterém je člověk člověku vlkem. Protože všechno patří všem, existuje jen jeden velký koláč, ze kterého si musí všichni rovným dílem (nebo jak stanoví stát) ukousnout. Pokud si ukousne jeden jedinec, znamená to, že pro ostatní zbude méně. V takovém systému pak zákonitě roste nenávist mezi lidmi - protože lidé spolu hodnoty nesměňují, ale mají k dispozici jen společný koláč; kdyby si neukousl soused, připadl by větší díl koláče na mě - tak může vypadat myšlení člověka v komunismu. Může v takovém systému fungovat něco jako solidarita? Jen velmi těžko. Jaká může být ochota pomáhat svým bližním, když jsou to zároveň mí konkurenti v čekání na přidělený kus koláče? Slabší jsou posléze ti, kteří jsou nejvíc nenáviděni - pokud v teorii platí, že celá produkce dané země je společná, a rozdělovaná rovným dílem, pak ti, kteří jsou nejslabší a přispívají produktu nejméně, se stanou jako první obětí "optimalizace" - ať už "pouze" morální ve stylu hesla z doby komunismu "dědeček a babička ujídají chlebíčka", nebo praktické, jako byla euthanasie duševně a tělesně nezpůsobilých osob v nacistickém Německu. Toto je morálka, kterou obhajují antikapitalisté.

Kapitalismus ve své ryzí podobě je ve skutečnosti velmi spjatý s morálkou - a to s morálkou racionálního egoismu, která neznamená, přesto že antikapitalisté tvrdí opak, že by člověk měl jít přes mrtvoly a zneužívat lidi kolem sebe. Je to morálka, která říká, že život člověka je jeho nejvyšším cílem. Je to morálka, která člověku přiznává právo na produkt jeho práce. A je to morálka, která člověku přiznává právo nebýt obětován ve prospěch někoho jiného (a zároveň zakazuje obětovat jiného jednotlivce sobě). Pouze všeobecné přijetí takovéto morálky umožní skutečně svobodnou společnost (kde člověk nebude druhému člověku vlkem).

Zatím se však takové společnosti bohužel spíše vzdalujeme, směrem k nějaké další formě kolektivistické diktatury - pan Vít a další antikapitalisté tedy mohou být naprosto klidní. Antikapitalistická mentalita je až příliš zažitá, a její nositelé nejsou přístupni racionálním argumentům ani ekonomickým nebo historickým faktům, nejsou ochotni vidět realitu, a v podstatě se podobají nejzarytějším náboženským fanatikům - jejich vírou je komunismus. Text, který jsem podrobil kritice, je toho jasným důkazem.