Z toho, že Havel vůbec neinovoval svou literární techniku a napsal svou poslední hru úplně stejně, jak by psal disidentské hry ze sedmdesátých či osmdesátých let, vyplývají nejméně dva podstatné problémy.

Prvním z nich je skutečnost, že výrazným motivem, vstupujícím do struktury Havlových her, psaných za normalizace, bylo to, že šlo o zakázané ovoce. To jeho hrám poskytovalo dynamiku a napětí. Skutečnost, že čtenář četl něco zakázaného, Havlovy hry z doby normalizace výrazně dramatizovala. Lze říci, že dramatik s faktem své zakázanosti počítal a motiv "zakázaného ovoce", "disidenství", je integrální součástí struktury Havlových her z doby komunismu.

Čas oponou trhnul a změněn svět. Použiji-li v úplně nové situaci, v postkomunistické zemi, zápolící těžce skoro dvacet let po pádu komunismu, s neřešenými politickými a sociálními problémy, literární metodu psaní, kterou jsem si vyvinul v úplně jiné době a v úplně jiné situaci, použiji-li znovu v "době svobody" literární strukturu, jejíž přímou součástí bylo vědomí zakázanosti, čtenář okamžitě získá pocit, že ve struktuře takovéto "staronové" hry" něco chybí -- hra je jaksi "vykradena" a působí banálně a ploše.

K tomu přistupuje i paradox, že Havel sice vždycky ve svých hrách parodoval dřevěnou byrokratickou řeč komunistických funkcionářů, měl však o tomu způsobu vyjadřování vždycky sám velmi blízko. Odcházení je v tomto smyslu bohužel o hodně blíž Havlovým nepříliš úspěšným hrám, jako byli Spiklenci (1971) či Horský hotel (1976), v nichž Havel zoufale laboroval s tím, že mu byl odepřen přístup k živému divadlu a živému publiku, podle jehož reakcí byl zvyklý své hry pozměňovat a psát. Odcházení má hodně daleko k Havlovým nejlepším hrám, totiž jeho jednoaktovkám Audience, Vernisáž a Protest.

Vzdálenou ozvěnou Vyrozumění je i v Odcházení neustálý důraz na to, že mocní projevují v první řadě poživačnost. Stejně jako ve Vyrozumění je jediným cílem útlaku byrokratů prostě to, aby se mohli nerušeně oddávat poživačnosti ("co je dnes v kantýně k obědu? Husa.") i v Odcházení dává milenka odcházejícího politika vládnímu sluhovi neustálé podrobné instrukce o tom, jak má například vařit brambory na loupačku. Tyto scény působí groteskně, zejména proto, že se mocná žena upíná úzkostlivě na vařicí procedury, které se týkají naprosto ubohých jídel.

Hrdiny -- či spíš antihrdiny -- Havlových her před pádem komunismu byli komunističtí funkcionáři, či prostě lidé žijící v totalitním režimu, kteří používali ideologických frází pokrytecky k manipulaci osob kolem sebe a k zaštítění a prosazování svých vlastních zájmů. To, co říkali, nikdy nemysleli vážně -- jazyk byl pro ně mocenským nástrojem.

I ve své nejnovější hře Odcházení používá Havel téhož zavedeného mustru. Hrdiny ovšem už nejsou prolhaní komunističtí funkcionáři, ale postkomunističtí politikové. Tak, jako funkcionáři v Havlových hrách z doby komunismu používali tehdejšího ideologického jazyka, odvozeného z marxismu-leninismu, postavy v nejnovější Havlově hře používají pokrytecky demokratických frází -- které nikdo z nich nemyslí vážně. Motivace jejich jednání je úplně stejná jako u funkcionářů za komunismu: nahrabat si, pracovat pro vlastní osobní prospěch. Fráze o svobodě občana a o tom, že je nutno, aby se lidem vedlo dobře, nikdo nemyslí vážně. V závěru své hry Havel paroduje i své vlastní heslo "Nechť pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" -- které dvacet let od pádu komunismu bylo také naprosto vyprázdněno, ztratilo význam. Daleko důležitější než "pravda" jsou pro odcházejícího politika a jeho milenku všechny dary, které jim dali vrcholní světoví politikové, případně všechny ty výroky, které světoví politikové pronesli v jejich přítomnosti.

Potíž je, že je svým vyzněním Havlova hra neuvěřitelně banální. Hlavní myšlenkou díla je výrok o tom, že dnešní politikové jsou pokrytci, jsou zaprodaní, to, co říkají veřejně, jsou jen fráze, a jediné, co je zajímá, že agresivně a neskrupulózně prosazovat vlastní zájmy. -- To je tedy překvapivá zpráva. To jsme, pane Havle, opravdu nevěděli...

Jenže, po dočtení Havlovy hry člověku napadne něco jiného, něco podstatně závažnějšího. Když si totiž čtenář uvědomí, jak neuvěřitelně chabý, bezmocný a bez významu je tento Havlův protest proti zkorumpovanosti dnešní politiky, dojde mu, o čem měla Havlova nová hra spíše být -- a kdyby o tom dokázal něco napsat, prokázal by, že zůstal přemýšlivým a významným dramatikem.

Hra Odcházení totiž svým selháním -- tím, že je to hra, svou strukturou jen opakující zavedená schemata Havlových her z doby komunismu v nové době, do níž se tato schémata nehodí -- poukazuje na to, co je podstatný rozdíl mezi totalitním komunismem a dneškem.

Tím rozdílem je toto:

Za komunismu vás potrestali za jakýkoliv podvratný výrok proti režimu. Kdybyste tehdy řekli či napsali veřejně, že Jakešovi funkcionáři jsou prolhaní a zkorumpovaní a mají na rukou krev, skončili byste ve vězení.

V postkomunismu vznikla svoboda, nikoliv ale demokracie. Podstatným rozdílem mezi dneškem a totalitním režimem je skutečnost, že dnes už nikdo nikoho za názory nezavírá. Jenže režim je dnes podstatně sofistikovanější, než byl někdejší komunistický systém. Politikové si uvědomili, že není zapotřebí lidi za "protistátní" názory trestat. V dnešní situaci si může každý říkat cokoliv, a občané to dokonce mohou považovat i za důležité -- jenže politikům je to jedno. Politikové si uvědomili, že je úplně jedno, kdo si v demokracii co říká -- jejich moc to neohrozí. Můžeme napsat a dokázat stokrát, že premiér Topolánek v parlamentě lže -- na věci to nic nezmění.

Havel měl vytvořit hru právě o tomto. I jeho nová hra Odcházení se totiž naprosto mine cílem. Jeho odhalení, které vůbec žádným odhalením není, totiž že "politikové jsou zkorumpovaní", zůstane zcela nepovšimnuto. Nebo si snad Havel myslí, že se Topolánek či Paroubek začnou kát a odejdou z funkcí?

Havel měl napsat co dělat právě v této nezáviděníhodné situaci.