Propaganda vyplňuje celý rámec veřejného mínění. Vše, co se ocitá za tímto rámcem, je v totalitě ilegální. Reklama a PR takovou "výhodu" nemá, protože vždy vstupuje do prostoru, který není omezen a který umožňuje vyvrácení všeho, co tvrdí.

Bohumil Kartous není naivní, neboť i on je zapleten do tenat řízené komunikace (upřednostňování liberálního vzdělávacího modelu před státním dirigismem ve vzdělání v širším rámci, v tom zúženém pak produkce článků velebící přednosti společnosti Scio.)

Propaganda a PR jedno jsou. Protože vyplňují prakticky veškerý mediální prostor, živí veškerá média s výjimkou veřejnoprávních (ty jenom parazitně přiživuje) a nenajde se tudíž nikdo, kdo by odhalil manipulace statisticky významné skupině společnosti. Stačí se podívat na všechny ty lifestylové magazíny slavných značek, stačí se podívat na všechny ty "hlídací psy demokracie" a poznáme, zda dokáží do mediálního prostoru vnést krutou, nezmanipulovanou pravdu o inzerentech. Kdo by je živil, když několikatisícový prodaný náklad nestačí ani na nájem, natožpak na slušné platy redakce, tiskárnu, distribuci a zisk vydavatele. Veškerý "svobodný" tisk může existovat, pouze když bude podporovat systém, díky kterému existuje - kapitalismus řízené komunikace a značek. Značky tu jsou proto, aby oddělovaly konzervativce od liberálů (konzervativci čtou Financial Times, liberálové Guardian), bohaté od chudých (chudí fakt nemají na parfém od Coco Chanel), silné od slabých (silní jezdí v SUV za milion, slabí ve škodovce z bazaru). Obleky, kravaty, kabelky, plnicí pera i hodinky, telefony i počítače - to všechno definuje společenskou pozici - výměnou za neadekvátní peníze dostáváte vstupenku někam, kam "ti druzí" nemohou. Do světa "prestižní" spotřeby, do světa na něčí úkor.

V situaci, kdy mohu svobodně zastávat své vlastní mínění vůči manipulaci a mohu ji odmítnout, nejen že není nutné manipulaci zakazovat. Zákaz by v takovém případě byl dokonce naprosto negativní a nesmyslný.

Nikdo nemůže "zastávat své vlastní mínění vůči manipulaci" , protože je odkázán na informační zdroje, které jsou prakticky monopolní a nekontrolovatelné. Manipulace, která je dokonalá, je segmentovaná a počítá se všemi. I s Robinsony, jak se říká odmítačům reklamních sdělení. Není takový problém dodat specifické výrobky těm, kteří upřednostňují nějaký ideologický koncept - třeba biopotraviny či fairtrade zboží. Nikdo nemá šanci zkontrolovat, zda je zboží opravdu "fair trade", stejně jako nikdo nemá možnost ověřit, zda je skutečně "bio". Obchod stejně jako spekulace na burze přestal být reálný, stal se obchdoem s deriváty, s důvěrou, s vírou. Stal se obchodem s vyloučením informační rovnováhy. Všichni nakupujeme a věříme, že to, co je nám předáváno jako realita, je skutečná realita. Jak ošidný je to svět, poznáme při čtení bulvárního deníku Blesk či dokonce při čtení Mladé fronty Dnes. Realita je východiskem k imaginaci redaktorovy interpretace. Ten, kdo pochybuje o její pravdivosti, je kritizován jako radikál, případně anarchista, komunista či je mu dána jiná nálepka, která ho má v očích společnosti deklasifikovat a ve výsledku ekonomicky i společensky zničit.

Nedokážu si ani trochu představit, kdo by rozhodoval o tom, že v tom či onom případě se jedná o reklamu nebo PR. Nakonec, to ani není samou podstatou problému. Celý náš svět je poskládaný z tvrzení, která v sobě obsahují větší či menší míru nepravdy, a jejichž sdílení je různým způsobem motivováno.

Stále ještě neskončila éra orgiastického opojení konzumem, který se v této společnosti probudil už dávno v době normalizace, byl léta uměle přiškrcen, čímž se pouze zvýšila touha po uspokojení, aby se následně prolomily všechny bariéry a Češi se bezhlavě vrhli na to, co jim bylo po dlouhá léta odpíráno. Česká společnost se zatím ještě neprobudila ze svého těžkého konzumního deliria...

V tom jediném má Bohumil Kartous pravdu. Odpad současné společnosti blahobytu ale nejde jen tak třídit. In-formace lze těžko třídit od informací, když nejsme "u toho". A když jsme, zvedá se nám občas žaludek z dezinterpretací novinářských kolegů. Účelovost, ideologičnost, povrchnost. To je to, co odlišuje exaktní svět strohé pravdy od mediálního babylónu médií, podle kterého poznáme, že žijeme v demokracii. V systému, ve kterém je znásilněná pravda vydávána za panensky čistou. Každý si žvaní, co chce. Nikdo nenese za svá slova odpovědnost. A nikdo se už dnes neptá, co je pravda a co ne. Nikoho to totiž nezajímá. Stačí, když se "to" dobře čte. Když se dobře sní. Kdyby se lež stíhala kulkou, mnoho médií by nemělo o čem psát. Poté, co byl sametový převrat vydáván za vzedmutí lidu a vítězství demokracie, ačkoliv to byla řízená podvratná akce stejně jako další "barevné revoluce"; poté, co bylo bombardování Jugoslávie prohlášeno za humanitární, ačkoliv v něm umíraly vedle vojáků i děti a nenávist zachvátila celý region; poté, co byl prohlášen občan za nesvéprávného, když nemůže rozhodnout o míře vděku americkým osvoboditelům formou umístění radaru v Brdech nebo vykopáním amerických vojáků ze země - poté jsou slova zbytečná. Za občany rozhodují elity a svá privilegia už si nenechají vzít. Pijete-li CocaColu nebo Pepsi, je mocným jedno. Podstatné je, že si nekupujete malinovou šťávu. Bez loga.

Francouzský spisovatel a filozof Jean-Paul Sartre, "objevitel" existencialismu, v roce 1964 odmítl Nobelovu cenu za literaturu se slovy "Chci být člověkem, který se mi nehnusí". Při jiné příležitosti prohlásil i smutnou větu, hodící se jako závěr této polemiky: "Možná existují hezčí časy, ale ten současný je náš. "

Naomi Klein: Bez loga, Překlad Pavel Kaas, Dokořán 2005, 2006, ISBN 80-7363-010-9; Argo, ISBN: 80-7203-671-8, EAN: 9788072036714, orig. "No Logo" Harpers Colins 2001 ISBN 0006530400, Picador 2000, ISBN 0312271921, ISBN 0312203438