Přiblížil se sobotní večer, na který ona sama dlouho čekala: večer na počest Anduly Sedláčkové ve Velkém sále Lucerny, večer na její počest. Píše se 30. září 1967 a na pódiu stojí Vladimír Müller, který ze svého připraveného textu čte: "Jsme na večeru pořádaném k poctě dramatické umělkyně Anny Sedláčkové, která dnes vystupuje v roli zcela nezvyklé -- v roli jubilantky, a já mám, upřímně řečeno, takový dojem, že je to snad vůbec poprvé, co se v případě této herečky veřejně mluví o datu jejího narození. Působí to skoro dojmem jakoby porušování vžité tradice! Vždyť věk Anny Sedláčkové se přece neprozrazoval, a my, divadelní publikum, jsme se celkem ani nepídili, kolik je jí vlastně let. Brali jsme ji takovou, jak jsme ji vídali na scéně, a ona také tuto, abych tak řekl, věkovou neutrálnost, podporovala i mimo jeviště, zůstávajíc jakoby stále táž, vždy stoprocentně svá, osobitě originální, vždy podle povelu posledního výkřiku módu zevnějším zjevem, linií, účesem, toaletami, vším. Prostě -- Anna Sedláčková!"

Sál Lucerny, zaplněný do posledního místa, dýchá pomalu. Orátor se hned v úvodu dotýká tématu, kterým jakoby našlapoval po tenkém ledě. Co má ale dělat, když jde o večer na počest životního jubilea? "Celou svou bytostí byla tím, co se kryje s termínem star. Byla nám divadelní hvězdou první velikosti, v plném smyslu toho slova, se všemi náležitostmi, klady i zápory. Její jméno mělo zvuk záruční značky hodnoty, stalo se pojmem svébytného hereckého typu, jehož formát přesahoval naše hranice a měl punc evropský. Magnet jejího uměleckého projevu, který neměl u nás konkurenci, přitahoval publikum právě tak na plyšová křesla jako na místa k stání do galériových sfér, a zatímco ti sedící brávali mnohdy její premiéry jako událost více méně společenskou, pro ty tam nahoře to byla vždy záležitost jejich srdce," pokračuje Müller. "Byla v našem divadelnictví jedinou svého druhu: ne pouhá atraktivní herečka, nýbrž především podmanivá umělkyně jedinečné osobitosti, umocněné křehkým půvabem. Najednou byla napodobována, přímo k tomu sváděla, ale marnost nad marnost, šarm její osobnosti a jejího umění se napodobit nedal, a nedalo se postihnout ani vnitřní ustrojení postav, které -- nelze říct že představovala, nýbrž prožívala. Tady totiž rozhodovaly tvůrčí dispozice a ty byly výhradným majetkem Sedláčkové," připomíná.

Najednou se zdá, že se zarazil. Ne, pokračuje, jeho pohled se zvedl od papíru: "Neužívám nadsázek s ohledem na jubileum a na dnešní oslavu, mluvím jen pravdu, kterou potvrzují přečetné kritiky a přečetní pamětníci, ale kromě této pravdy příjemné je i jiná, pohříchu opačná. A ta pravda říká, že tato výjimečná umělkyně mlčí umělecky už déle než dvacet let, že její tvorba skončila právě ve chvíli, kdy se čekalo, že Sedláčková nastoupí do nové etapy svého díla. Je stejně příznačné, jako neuvěřitelné, že se nenašlo divadlo, které by vyvedlo Annu Sedláčkovou z toho soukromnického zakletí a svěřilo jí úkol, hodný jí v dramatickém díle, kde by její umění ožilo v nových podobách."

Ano, Müller mohl mít pravdu. Vždyť její vrstevnice, o osm let starší Leopolda Dostalová, která přišla do Národního divadla o dva roky dříve, v televizi právě hraje jako bába v dramatizaci Jiráskovy Lucerny od režiséra Františka Filipa. Leopolda vedle toho stále ještě hopsá na scéně Krejčova Divadla za branou. Její o patnáct let mladší, kdysi epigonka Olga Scheinpflugová, která se od ní učila, jak nosit kapesníček, hraje v Tylově divadle Bláznivou ze Chaillot v režii Rudolfa Hrušínského, se před rokem stala doslova televizní hvězdou Filipova (a Hubačova a Dietlova) seriálu Eliška a její rod. Osudy ale nejsou milostivé ke všem... Andula například, na rozdíl od obou zmiňovaných, za sebou neměla přes permanentní změny režimů, jimž stát procházel, po padesátce zázemí Národní divadla, kde obě herečky vytrvaly de facto až do smrti.

Přípravy na tento zářijový večer začaly již na jaře. Koncem července píše Andule její dlouholetý přítel a herecký kolega Rudolf Deyl k nadcházejícímu svátku. "Všechny zvony celého kraje měly by se rozhlaholit nad slavným Tvým jubilejním svátkem v dnešní den a uctít tak jednu z největších našich dramatických umělkyň, co jsme jich kdy měli. (...) Ale Tvé životní jubileum na podzim oslavíme, to jsem si pevně předsevzal a už na tom pracuji. Dnes drahoušku přijmi zatím skromnou gratulaci k svátku od svého upřímného kamaráda, který měl už od roku 1905 táhl s Tebou tu káru Thespidovu a který Ti před tváří celé Prahy na podzim veřejně poděkuje za Tvé krásné a věrné služby prokázané našemu umění."

A jak napsal, tak také učinil. Má na sobě toho večera smoking, bílého motýlka, jeho vlasy jsou rovněž bílé, bílé jako sníh... Andula přichází na podium, přeplněný sál vstává a spontánně tleská. Dlouho... Milostivá 60. léta se zdála být Andula přesto jistým způsobem nakloněna. Na fotografii, která se z této události zachovala, vypadá její kolega Deyl, který s ní prožil dobré i zlé, velmi přísně. Má už za sebou různá veřejná vystoupení... Vypadá to, jakoby by ho Andula, která má v ruce kytici, za něco kárala. Na fotografii mu každopádně křečovitě tiskne ruku. Vpravo stojící Jiří Steimar, její herecký soused z Černošic (nyní ale již z Úval, kde proslul svým holubníkem), má na sobě rovněž smoking s bílým motýlkem. Elegance s touto generací spjatá je vůbec působivá i dnes. Steimar působí dojmem, že tomu hubování tak trochu pobaveně naslouchá...

Program toho večera byl zaplněný vzpomínkami a gratulacemi přátel, kolegů umělců a přátel: nechyběli vedl e Rudolfa Deyla a Jiřího Steimara ani další: Eudard Haken, Hanuš Thein, Marie Tauberová, Zdeněk Otava, Jarmila Pechová, Libuše Domanínská, Dvořákovo kvarteto...

Andule bylo včera 80 let. Byt v Černé růži, který původně sloužil za protektorátu jako kancelář jejího divadla, je zaplněn kyticemi růži a jiných květů. Vpředvečer narozenin odvysílal Československý rozhlas vzpomínkový medailon Josefa Weniga, natočený již v roce 1962, v němž po letech měli posluchači možnost slyšet hlas její i její dcery Marcelly. "Do tiché mansardy v Černé růži uléhá první přítmí zářijového podvečera. Přijdou sem milované a vzpomínané postavy, aby poděkovaly za vše, co jste jim dala, autoři za to, jak slova jejich her jste učinila tělem. A za všechny diváky, kteří Vás ještě pamatují, přijměte od nás díky, paní Anno Sedláčková!" uzavírá pořad Wenig.

Předevčírem, 28. září 1967, dostala od vlády ČSSR čestný titul "zasloužilá umělkyně" při příležitosti jejích narozenin za "celoživotní hereckou práci". Diplom převzala od místopředsedy Výboru pro kulturu a informace dr. Miroslava Brůžka. Na snímku je dojatá, zmuchlaný kapesníček si tiskne v obou rukou: byla to její hvězdná hodina. Každou minutou se jí vracelo dřívější odhodlání i sebedůvěra. Slavnostní akt byl zachycen televizními kamerami a vysílán téhož dne večer v Televizních novinách. Ve splendidním salónku Kolowratského paláce na Malé Straně si na ni udělal chvilku i tehdejší ministr kultury Karel Hoffmann.

S platností od 2. října 1967 dorazil do Černé růže dopis od Úřadu sociálního zabezpečení, že jí byl přiznán přídavek k její vdovské penzi. "Netušila, že ho dostane jen jednou," poznamenává suše Ella Bozděchová, žena prvních i posledních chvil jejího života.

***

Co se to vlastně stalo, že Anna Sedláčková, slavná Andula, už dvacet let nehraje, jak jsme tu slyšeli? Herečka nezařaditelná, která vytvořila svůj vlastní typ, který se nevešel ani do realismu, naturalismu, ani hlubinného psychologismu, natož civilismu. "Sedláčkoismus," odtuší Andula ve zmiňovaném Wenigově rozhlasovém pořadu. Za touhle poznámkou poznáváme tu veselou a provokativní Andulu, herečku, kvůli které si režiséři vlasy rvali a její konkurentky zatínaly zuby vztekem. Na otázku, zda by mohla s odstupem říci přece jenom něco o svých "hereckých láskách", poznamenává koketně: "Parlez-moi d'autre chose, s'il vous plaît!" ("Bavme se o něčem jiném, prosím!)

O něčem jiném aneb DAS

Bavme se o něčem jiném... Koncem června 1946 publikuje Svobodné slovo malý sloupek, který ale není jen takovou malou bezvýznamnou notickou. Řeč je totiž znovu o kolaboraci. "Divadlo Anny Sedláčkové nemělo nikdy s Vlajkou žádné styky a bylo naopak ve Vlajce a v pověstném Árijském boji pranýřováno. Německé úřady dokonce zakázaly Marcelle Sedláčkové půl roku veřejně vystupovat; protiněmecký postoj sl. Sedláčkové je zřejmý také z toho, že odmítla hrát v německém filmu. Je tedy pověst o kolaborantství Divadla Anny Sedláčkové a herečky Marcelly Sedláčkové neopodstatněná a mělo by se jim z úředních míst dostat veřejného zadostiučinění," stojí v listě. "V dopise Anny Sedláčkové, zaslaném předsedovi národního soudu, líčí Sedláčková historii svého divadla za války a pro případné svědectví uvádí mezi jinými i jména národních umělců Kvapila a Vydry, sekčního šéfa Vítězslava Nezvala, prof. dr. Milana Svobodu a jiné," uzavírá list.

Podzim roku 1942, kdy jsme naposledy s laskavým pochopením čtenářů tohoto nekonečného fejetonu dleli v prostorách Divadla Anny Sedláčkové, zvaném také DAS, nebyl pro soubor dobrou sezónou. Oba kusy od nedávno zesnulého českého dramatika Karla Čapka, režírované Milanem Svobodou -- Věc Makropulos i Loupežník -- musely být staženy z repertoáru. Z divadla odchází po krátké době (po dohodě) rovněž Milan Svoboda, který byl v tisku označován za původce této "prohradní dramaturgie". Z přehledu divadelních programů vyplývá, že DAS zcela rezignoval na silnou dramatickou tvorbu. Zatímco v předchozích třech sezónách můžeme najít pozoruhodné a velmi ambiciózní kusy, v nichž dramaturgie kombinuje kromě dvou Čapků i další silné i tzv. dobře napsané hry (Wilde, Zapolská, Erwine, Scribe, Shakespeare, Ibsen), je ta čtvrtá sezóna, která právě nadchází, až příliš tragicky poznamenaná zákazem pro Marcellu a psychózou po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Je to sezóna skutečně velmi tristní.

Zatímco pro dceru Marcellu mělo být divadlo odrazovým můstkem, pro Andulu mělo být důstojným uměleckým zázemím. Nestalo se ani pro jednu, ani pro druhou -- ani jedním. Andulina poslední role, v níž se pokusila být platná svému renomé, byla bezpochyby již zmiňovaná Hedda Gablerová norského dramatika Henrika Ibsena. Byla uvedena na scéně divadla v režii Milana Svobody, a v překladu Jaroslava Kvapila, 4. dubna 1941 v hlavní roli s Annou Sedláčkovou, v roli paní Elvstedové se zaskvěla mladá herečka Lilly Hodáčová. Setkání Lilly se slavnou Andulou nebylo bez potíží, jak na to vzpomíná ve své autobiografické knize Zpěv Orfeův, přesto první role, kterou dostala byl pro ni okamžikem, na který se jen tak nezapomíná. Stejně jako na první setkání s divadlem. Andula tuto "múzu" básníka Vítězslava Nezvala překvapivě znala. "Vstoupila jsem do jejího divadla večer v pauze představení Věci Makropulos. Fascinace z jejího výkonu mi jistě ještě zářila z očí. Sestupovala právě po točitých schůdcích, vedoucích z miniaturního jeviště divadla dolů do šaten, umístěných v kumbálcích v suterénu bez oken," vzpomíná na jejich první setkání. "Nebylo zapotřebí představování. 'Tak konečně!' zvolala hned po mém pozdravu. Nenechala mě dokončit větu: 'Jsem... ta a ta.' - 'Já vás moc dobře znám. Moc dobře. Pojďte dál.' Užasla jsem. Odkud mě asi zná? Zavedla mě do jakési velké krabice, vestavěné do onoho sklepního podkulisí. Byla to její šatna, plná zvláštní čisté vůně, a zároveň 'ředitelna'," popisuje Hodáčová své dojmy.

Inscenace, která měla být postavena na tělo Andule, mělo - máme-li věřit dobové kritice, svou přitažlivost. "Herecky činí hra ovšem značné nároky, ale dominoval jí silný, osobitý povahově, nervně i citově odstíněný výkon Anny Sedláčkové v roli Heddy, podmanivý ve své sobecké živelnosti, bezohlednosti, chorobné výstřednosti a ničivosti, přeskvělý zvláště tam, kde v tlumené zpovědi bývalé lásky Hedda znovu se setkává s bouřlivákem Lövborgem. Hned vedle této postavy zvedá se prudký, duševně rozpolcený zjev Ejlerta Lövborga, jemuž Karel Třešňák v masce i hře dal přesvědčivou tragiku životního rozervance, a něžná, jemná, plachá a přece odvážná Thea Elvstedová v zdařilém a úspěšném ztlumočení Lilly Hodáčové," píše dobový kritik. Je zajímavé, do jaké míry se jedno hodnocení může po letech lišit od jiného, které nám zanechala v zobecňující impresi z počátku 80. let teatroložka Olga Spalová: "Dívali jsme se na její Heddu Gablerovou, na její Věc Makropulos, a naše srdce zůstávala chladná. Nevadila jen přílišná blízkost miniaturního jeviště, ale i zarážející skutečnost: její vnitřní svět byl vychladlý. Ta stárnoucí silná dáma s hlasem užšího a ostřejšího rejstříku, s partnery na hony vzdálenými umění těch, na něž byla zvyklá, to byl někdo jiný. Jen odborník, psycholog a divadelník současně, by snad dokázal vysvětlit tuto proměnu tak, jak si zaslouží. Studii o ženě, která hraje svým ženstvím a s jeho půvabem ztrácí svou čaromoc." Patrně pouze žena, řekl bych, porozumí té zvláštní kombinaci v hodnocení Andulina herectví, v němž je ukryta jakási zvláštní zášť, kterou může chovat snad jenom žena k ženě.

Mladá Lilly Hodáčová, která má na černobílé fotografii oči obrácené vzhůru, si uchovala na tuto hru zcela jinou vzpomínku. Celá v černém působí temně, velmi temně, a její světlý křížek na hrudi jenom dokresluje tu atmosféru morbidnosti hry, ale i veškeré té doby. Přesto pro ni role ve hře znamenala velký úspěch, byť spočíval v jednom slově kritika. Hodáčové se totiž u jednoho kritika dostalo zmínky o "svěžesti uměleckého přístupu". Oproti tomu Andula, ačkoliv hrála titulní roli, byla "odbyta" pouze poměrně neutrálními slovy, že jí dokáže být "náročnou partnerkou". "Následky byly hrozné," píše Hodáčová. Andula rozjela jedno ze svých čísel. "Výbušná povaha představitelky Hedy rozpoutala v zákulisí pravý uragán, strašlivé práskání všemi dveřmi, jimiž se v tom prostoru dalo prásknout, zlobné, žaluplné, mstvivé výkřiky, zaznívající tu z ředitelské krabice, tu po chodbách, kudy lítala sem a tam jako nepříčetná, spílajíc všem kritikům světa a hlavně tomu, který si dovolil napsat, že jsem obstála výborně, protože Anna Sedláčková je náročnou partnerkou." Ředitelka předváděla jedno ze svých čísel "za oponou", při kterých se herců zmocňoval děs. Za dveřmi se ozýval řinkot skla a útěšné prosby dcery Marcelly: "Dárlinku, nerozčilujte se tolik, něco se vám stane." -- "Co by se mi stalo, leda že prasknu vztekem. Ten kdyby mi přišel pod ruku, tak ho uškrtím. To že je kritik? Blbec je to a stvůra!" dštila síru Sedláčková.

Ačkoliv většina hereckého ansámblu považovala dny Lilly Hodáčové v divadle za sečtené, opak byl pravdou. Po předvolání do ředitelny se mladé adeptce dostalo velkorysé pochvaly a zvednutí gáže -- z dosud ubohých 700 korun měsíčně na celých 1.000 korun!

> Příště dále...