Poslední, Problematika institucí literárního života (Polské koncepce výzkumu), Slavia, 2007, seš. 2, s. 151-158.

Těmito teoretickými otázkami se však zde nemíníme zabývat podrobněji. Stejně tak se recepcí osobnosti a díla Óndry Łysohorského nebudeme zabývat na všech úrovních literární komunikace.

Po vzoru snah o organizační zabezpečení umělecké tvorby regionálních spisovatelů na Horním Slezsku (Śląskie Towarzystwo Literackie, Związek Artystyczno-Literacki nebo Zrzeszenie Pisarzy Regionalnych Silesia) vznikl v Českém Těšíně v roce 1937 Śląski Związek Literacko-Artystyczny (Slezský literárně-umělecký svaz, ŚZLA), do něhož vstoupili všichni významnější literáti z českého Těšínska. Svaz v průběhu své krátké existence zorganizoval řadu literárních setkání a výstav výtvarného umění. Činnost svazu byla odkázána na místní zdroje a nezískala ani výraznější podporu od státu. Proto výbor ŚZLA požádal Ministerstvo školství a lidové osvěty o dotaci na polskou kulturu. Ministerstvo však žádost zamítlo. Rozhořčení představitelé svazu si pak stěžovali na stránkách Dziennika Polskiego:

[...] za państwowe pieniądze wychodzą przekłady czeskich, laskich, bolszewickich poetów... Niemcy w Czechosłowacji otrzymują dotacje na swe teatry i sztukę... Węgrzy w Czechosłowacji dostali na originalną kulturę 1 mln kcz. ŚZLA, którego członkowie przetłumaczyli Wolkera, Martínka, wyrzeźbili rzeźby czeskich mężów stanu, napisali muzykę do wierszy Wolkera i do jednego z czeskich dramatów nie otrzymali żadnej dotacji.

Zenon Jasiński, Działalność kulturalno-oświatowa Polaków za Olzą (1920-1938). Opole, Wyższa Szkoła Pedagogiczna im. Powstańców Śląskich w Opolu, 1990, s. 178. (Z. Jasiński cituje z článku Macosze traktowanie literatury i sztuki mniejszości polskiej, Dziennik Polski, 6. 3. 1938, č. 55.)

Katovický literární historik a kritik Zdzisław Hierowski se domníval, že útok – odpovídající názorům předsedy svazu Pawła Kubisze – mířil na regionální české spisovatele, kteří těšínský folklor považovali za folklor český.

Zdzisław Hierowski, Życie literackie na Śląsku w latach 1922-1939. Katowice, Wydawnictwo „Śląsk“, 1969, s. 313.

Bohužel blíže nespecifikuje, o které spisovatele by mohlo jít, ovšem vzhledem ke zmíněnému protestu zaslanému svazem na Ministerstvo školství a lidové osvěty, kde je zmínka o dotacích na překlady lašských básníků, mohlo by se to týkat především Óndry Łysohorského (vl. jm. Ervín Goj / Erwin Goy, 1905-1989) a spisovatelů sdružených ve skupině Lašsko perspektywa, kterou Ó. Łysohorsky založil v Ostravě v r. 1936.

K této skupině viz Lašsko perspektiva, in Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy, A-M. Ostrava, Ústav pro regionální studia Ostravské univer¬zity, 2005, s. 484-485. (Autorem hesla je Jiří Svoboda.)

Vzhledem k separatistickým tendencím P. Kubisze muselo mu být nepochybně zcela cizí Łysohorského úsilí o vytvoření svébytné socialistické lašské kultury a o vytvoření spisovného jazyka ze slezského nářečního základu, jakož i na tomto základu založená teorie dvoumilionového lašského národa (kam by ovšem bylo třeba zahrnout i obyvatele hlásící se k polské národnosti), utiskovaného Němci, poté Čechy a Poláky [sic!], jak se můžeme dočíst z Łysohorského doslovu k jeho vlastní sbírce veršů Spiwajuco piaść z roku 1934. Kubisz byl vězněn za šíření protičeských brožur na Slovensko, známé jsou jeho kontakty se slovenskými separatisty kolem A. Hlinky.

Z. Hierowski později glosoval Łysohorského aktivitu takto:

Za tych, co naród jego uciskają, uważał w równej mierze Czechów, jak Polaków, tj. czeską i polską burżuazję, co było nieuniknione, skoro doliczył się dwóch milionów Lachów, a więc widział ich także na ziemiach polskich i morawskich...

Zdzisław Hierowski, op. cit., s. 313.

V poměru ke Kubiszově záměru integrace regionální polské kultury českého Těšínska do polské národní kultury Łysohorského lašský separatismus se přirozeně jevil jako úplný protiklad k jeho vlastním tendencím.

Přestože oba básníci pocházeli z jednoho regionu, P. Kubisz (1907-1968) z Třince a E. Goj z Frýdku, dramaticky se různili v otázkách národního a národnostního sebeurčení. Nicméně mezi tvorbou obou těšínských bardů existují styčné plochy, a to i ve vztahu k dílu Petra Bezruče. O těchto, zejména tematických podobnostech mezi literární tvorbou P. Kubisze a Ó. Łysohorského jsem se již zmínil při jiné příležitosti.

Srov. Libor Martinek, Poznámky ke vztahu Pawła Kubisze k Óndrovi Łysohorskému, in Práce a studie Muzea Beskyd. Společenské vědy, č. 16. Frýdek-Místek, Muzeum Beskyd, 2005, s. 103-112.

Další písemný doklad o vztahu P. Kubisze k Ó. Łysohorskému nacházíme v kulturně-společenské příloze Szyndzioły, která vycházela v poválečných komunistických polských novinách Głos Ludu. P. Kubisz pokračuje ve svém tažení proti Ervínu Gojovi, které zahájil již v meziválečném období. V článku nazvaném jednoduše Óndra Łysohorsky a uveřejněném v Szyndziołach z roku 1947, může se polský čtenář dočíst, že za svou básnickou slávu Ó. Łysohorsky vděčí předmluvě F. X. Šaldy k jedné sbírce básní, díky čemuž byla jeho poezie uznána za nadprůměrnou, velkou a slavnou, „choć posiada raczej tendencję ograniczonego talentu“.

Kiełsz [Paweł Kubisz], Óndra Łysohorsky, Szyndzioły, 2. 3. 1947, č. 1, s. 3.

Kubisz připomíná i Łysohorského přihlášení k P. Bezručovi jako ke svému předchůdci

z tą tylko różnicą, że wpisał na swym sztandarze separatyzm laski i niedwuznacznie opowiadał się za stworzeniem jakiegoś utopijnego państwa laskiego, w którego granice weszłyby wszystkie te tereny czeskosłowackie, polskie i niemieckie, gdzie ludność laska żyje. Erwin Goj miał tutaj na myśli raczej wszystkie tereny śląskie z czasu przed drugą wojną światową.

Kiełsz [Paweł Kubisz], Óndra Łysohorsky, Szyndzioły, 2. 3. 1947, č. 1, s. 3.

P. Kubisz w Szyndziołach dále připomíná předválečné překlady Łysohorského poezie do němčiny a angličtiny, jeho odchod z Bratislavy údajně po vypuknutí války do Polska. Rudolf Fuchs, člen levicové spisovatelské skupiny Blok, jejímž členem byl též Óndra Łysohorsky, přeložil skutečně báseň Prolog z Łysohorského prvotiny Spiwajuco piaść pro Prager Tagblatt; Łysohorského poezie do angličtiny před válkou překládána nebyla.

Těšínský novinář si evidentně spletl začátek druhé světové války s událostmi po Mnichovu 1938. V březnu roku 1939 Łysohorsky odjel do Katovic, protože se cítil být jako básník levicové orientace ohrožen fašizujícími tendencemi, příznačnými pro tehdejší politický život na Slovensku. Łysohorskému stačil týden na to, aby pochopil, že situace v Polsku je obdobná jako na Slovensku, že nebude jednoduché získat odpovídající zaměstnání, přestože jeho přátelé (zejména dr. Stanisław Kubisz, který pracoval na Odboru osvěty /Wydziale Oświecenia/ a pomohl Gojovi s napsáním potřebných žádostí) v tomto směru vyvinuli určitou iniciativu u tehdejšího katovického vojvody Michała Grażyńského, a tak se vrátil zpět do Bratislavy.

Politické podmínky občanského života Ervína Goje (byl obviněn ze špionáže ve prospěch Polska) se ovšem zhoršily natolik, že odjel do Katovic podruhé, kde dva dny před vypuknutím války stačil vystoupit v místním rozhlase. V tomto případě se již jednalo o nelegální překročení hranice (16. 8. 1939). Ještě v Bratislavě byl Łysohorsky v kontaktu s Vladimírem Clementisem, jenž se v roce 1939 rozhodl emigrovat do Anglie, a to se mu také podařilo. Autor Hłosu hrudy (1935) jej chtěl koncem srpna 1939 následovat přes Katovice a Varšavu do Londýna. Druhého válečného dne se Łysohorsky připojil k vojenské jednotce podplukovníka, pozdějšího armádního generála a prezidenta republiky, Ludvíka Svobody a německým „blitzkriegem“ byl spolu s ní zahnán k sovětským hranicím.

Polský prezident po napadení Polska Německem podepsal dekret povolující ustanovení československé vojenské jednotky, která dostala název Český a slovenský legion v Polsku. Kubisz, zdá se, sugeruje čtenářům, že básník kamsi prchá před okupanty, ale druhý den války Łysohorsky ještě stačil vystoupit v katovickém rozhlase. Teprve pak se vydává na východ až k sovětské hranici do Brześće, kde se přidává k československé jednotce.

P. Kubisz připomíná i aktivní účast Łysohorského v kulturním životě Katovic, snahu o získání místa profesora na některém z polských gymnázií. Jednalo se snad o gymnázium v polském Těšíně, ale sanačně orientovaný vojvoda M. Grażyński a jemu podřízený školský úřad patrně nesouhlasili s tím, aby místo profesora obsadil levicový literát, jak po létech vzpomínal Ludwik Brożek:

Władze widocznie zdążyły się w przeciągu tygodnia zorientować, że chodzi rzeczywiście o pisarza o przekonaniach komunistycznych, i zadecydowały, że w szkole polskiej miejsca dla niego nie będzie.

Ludwik Brożek, Z moich wspomień na Zaranie Śląskie, in Zaranie Śląskie, 1967, seš. 2, s. 239.

P. Kubisz se zmiňuje o tom, že Łysohorsky zanechává u katovických přátel sbírku poezie (k tomuto faktu se ještě vrátíme) a pak se podrobněji zmiňuje o Łysohorského pobytu v Sovětském svazu:

W Katowicach Ondra pozostawia swym polskim przyjaciołom rękopis trzeciego zbiorku swych poezyj, napisanych w gwarze polskiej [!] i w pierwszych dniach napadu niemieckiego na Polskę... gdzieś znika.

Kiełsz [Paweł Kubisz], Óndra Łysohorsky, op. cit., s. 3. (Kubisz se pochopitelně nezmiňuje o událostech po básníkově příjezdu do Brześće, kdy po sovětské invazi 17. září byli zatčeni příslušníci československé vojenské jednotky, kteří pak byli deportováni do zajetí. O devět měsíců později 16. června 1940 byl Ervín Goj propuštěn a dostal místo v moskevském ústavu pro výuku cizích jazyků.)

Poté Kubisz připomíná kritiku na adresu lašské politické koncepce, která zazněla v projevech některých řečníků na sjezdu kulturních pracovníků v Moravské Ostravě v roce 1945, kde byla z pozice československé státnosti ostře napadena koncepce lašského literárního regionalismu.

P. Kubisz také ironizuje početné překlady Łysohorského poezie do ruštiny a do dalších jazyků:

W swych przekładach zdołał pobić... aż wszystkich poetów czeskich. Nikt i żaden z nich nie może się chłubić takim rozgłosem, choć niejeden z nich stoi artystycznie wyżej niż poeta sztucznej legendy laskiej i sztucznego języka laskiego, zachwaszczonego w wielu miejscach przez samego autora „inteligetyzmami“ [?].

Kiełsz [Paweł Kubisz], Óndra Łysohorsky, op. cit., s. 3.

Nakonec se P. Kubisz odvolává na vystoupení ministra Kopeckého, který při jednom ze svých vystoupení na českém Slezsku dne 24. 11. 1946 důrazně připomínal Slezanům,

aby nie byli separatystami, że na zjawiska dnia dzisiejszego nie należy patrzeć tylko z punktu widzenia regionalnego, że byłoby niebiezpieczeństwem wytworzenie jakiejś „laskiej“ narodowej świadomości.

Kiełsz [Paweł Kubisz], Óndra Łysohorsky, op. cit., s. 3.

P. Kubisz také varuje čtenáře, že vytvoření onoho lašského národního vědomí se podobně jako před válkou snaží Ó. Łysohorsky se svou skupinou i nadále realizovat jako cíl svého úsilí. O opakovaném pobytu Ó. Łysohorského v Polsku existuje rovněž několik statí v polských časopisech a pár jeho básní vyšlo v polské transkripci v předválečném katovickém časopise Fantana. Po té, co v březnu roku 1939 Łysohorsky odjel ze Slovenska do Katovic, kde bezúspěšně hledal odpovídající zaměstnání, vrátil se zpět do Bratislavy. V Katovicích pobýval u historika Ludwika Brożka, který s Łysohorským do té doby vedl korespondenci a uveřejnil několik jeho originálních lašských básní – Hrušovske rybniky, Nad staru knižku, Přemjéna – ve třech číslech časopisu Zaranie Śląskie, kde se také objevila první obsáhlejší zmínka Władysława Ligoty (pseudonym Rudolfa Zdzisława Kobiely) o Łysohorském.

Zaranie Śląskie, 1938, seš. 3, 1937, seš. 4, 1939, seš. 1.

Władysław Ligota, Óndra Łysohorsky, pierwszy poeta laski, Zaranie Śląskie, 1936, seš. 4, s. 241-245.

Kromě toho, že se Łysohorsky vyznal z obdivu ke Kochanowskému, Staffovi a Bąkovi, zanechal u Brożka polsky psanou báseň Glosa. Glosa vyšla po válce v Zaraniu Śląskim, 1967, seš. 2, s. 239; je datována 22. březnem 1939.

Tři básně Łysohorského – Podzim nad rzeku, Nieskoro, Balada o winicy – vyšly v polské transkripci v katovickém časopise Fantana v březnu 1939.

Fantana, marzec 1939, č. 3.

Redaktor Z. Hierowski v dubnu 1939 lituje na stránkách Fantany odchodu Łysohorského zpět na Slovensko v článku Straciliśmy przyjaciela.

Fantana, kwiecień 1939, č. 4.

U spisovatele Wilhelma Szewczyka zanechal Łysohorsky před svým útěkem za hranice rukopis sbírky Skřydłami přes mřeže, jež měla vyjít v edici Fantany, ale tento záměr překazila válka. Nevelký výbor z rukopisu se pak stal částí sbírky Aj lašske řéky płynu do mořa (1958). Łysohorsky věnoval Szewczykovi rovněž dvě své básně v polštině – Flaga serca a Pisane o północy –, které k vydání ve sbírce Skřydłami přes mřeže nebyly primárně určeny; Szewczyk je pak uveřejnil v rozsáhlé, velmi podrobně zpracované vzpomínkové studii Laski separatyzm czy tragedia poety, Ondra Łysohorsky, bohaté i mnoha pozoruhodnými postřehy.

In Wilhelm Szewczyk, Syndrom śląski. Szkice o ludziach i dziełach. Katowice: Wydawnicto „Śląsk”.

Szewczyk se v ní také se zamýšlel nad tím, zda Łysohorsky neuvažoval o samostatné sbírce básní v polském jazyce a zároveň rozhodně odmítl ztotožňovat Łysohorského lašský separatismus s renegátskou politikou Josefa Koždoně (1873-1949), propagátora slezské autonomie a nezávislosti, předsedy Slezské lidové strany a v letech 1923-1938 starosty Českého Těšína.

Skutečnost, že se po Mnichovu 1938 katovičtí intelektuálové snažili Łysohorskému v rámci svých možností pomoci (a nejen jemu, slezská metropole se stala první zastávkou pro řadu českých politických uprchlíků), patří k pěkným stránkám česko-polských literárních a kulturních vztahů. Łysohorsky po napadení Polska hitlerovským Německem se ocitá v Sovětském svazu, kde je zprvu internován a po propuštění se jeho tvorba dále rozvíjí a dozrává. Na Polsko však nikdy nezapomněl, jak o tom vypovídá mj. dochovaná korespondence z let 1937-1959 s L. Brożkem, uložená v Książnicy Cieszyńskiej w Cieszynie.

Po válce vyšlo v hornoslezském tisku na téma pobytu Ó. Łysohorského i jeho tvorby několik statí v polských publikacích (kromě zmíněného W. Szewczyka na něj vzpomínal L. Brożek; jeho literárním dílem se nejnověji zabývala Grażyna Balowska) a opět byly uveřejněny ukázky z jeho poezie (mj. na hornoslezské nářečí stylizovaný překlad Jacka Brzyma Śpiew nowy spod Beskidów - Zaranie Śląskie, 1948, seš. 2.).

Ludwik Brożek, Z moich wspomień na Zaranie Śląskie, op. cit, s. 238-239.

Grażyna Balowska, Językowy obraz kobiety i mężczyzny w poezji Óndry Łysohorskiego, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Opolskiego, 1997, s. 77-89.

W. Szewczyk přeložil z rukopisu Łysohorského německy psanou báseň An die Lyso Hora, která se zachovala u vídeňského slavisty, rodáka z Orlové prof. Günthera Wytrzense (1922-1991).

Günther Wytrzens ji uveřejnil ve vzpomínce na básníka uveřejněné u příležitosti jeho pětasedmdesátých narozenin v Österreichische Osthefte, 1980.

Po válce se k Łysohorskému a Bezručovi vrací redakce těšínských Szyndziołů v rubrice Ciekawostki literackie:

W Londynie wyszła w tych dniach nowa antologia poezji czeskiej. Jest to już trzecia tego rodzaju książka wydana w języku angielskim w przeciągu ostatnich dwóch lat. Pierwsza antologia poezji czeskiej ukazała się w londyńskim wydawnictwie Ullen-Uwin (správně Allen & Unwin), następna wyszla w New Yorku, dzięki tamtejszym znajomościom i staraniom literata narodowości niemieckiej, obywatela czeskosłowackiego Weiskopfa, który jeszcze przed wojną przekładał wiersze Bezrucza i Łysohorskiego na język angielski, czy też niemiecki. I w ostatnio wydanej w Londynie już trzeciej antologii poezji czeskiej, poczesne miejsce zajmuje »problem śląski« – twórczość Bezrucza i Łysohorskiego.

O vůbec prvním zveřejnění básníkovy poezie v anglicky mluvícím světě můžeme hovo¬řit v souvislosti s básní Mamě, jíž je Ó. Łysohorsky zastoupen v antologii Modern Czech Poetry z roku 1945, kterou k vydání připravili Ewald Osers a jeho anglický kolega J. K. Montgomery. Téhož roku báseň vyšla také v Americe v antologii české prózy a poezie Hundred Towers, jež byla sestavena pražským německým překladatelem, šéfre¬daktorem předválečného časopisu Volks-Illustrierte a pozdějším československým velvy¬slancem v Číně F. C. Weiskopfem; ten však nikdy Bezruče ani Łysohorského nepřekládal (Bezručovy Slezské písně do němčiny přeložil Rudolf Fuchs).

srov. např. Kateřina Janásová a kol. Výbor z poezie Ó. Łysohorského s německými a ruskými překlady. Frýdek-Místek, Muzeum Beskyd, 1995; Libor Martinek, Óndra Łysohorsky v laštině a překladech, Těšínsko, 1999, č. 1, s. 13-14.

f. bk-, Ciekawostki literackie, Szyndzioły, 1947, č. 3, s. 12.

P. Kubisz si pak čtenářům stěžuje, že seznamování zahraničních čtenářů se sociálně-politickou tematikou české poezie je důkladné a promyšlené. O totéž usilovala, byť v menší míře, česká emigrace, která v době poslední války pobývala v Anglii a své literární produkci připisovala velkou váhu, na rozdíl od emigrace polské, která prý ve slezských záležitostech neprojevovala téměř žádnou iniciativu.

Po válce se ještě setkáme se zhodnocením jazykových a kulturně-politických snah Ó. Łysohorského těšínským novinářem, básníkem a literárním kritikem Kazimierzem Kaszperem u příležitosti představení Przednówek, vzniklého podle proslulé stejnojmenné sbírky básní P. Kubisze z roku 1937 a uvedeného polskou scénou Těšínského divadla:

Fala regionalizmu, która znienacka zalała wszystkie bezmała ambitniejsze dzielnice Polski, Czech i Moraw, przyniosła z sobą także nobilitację gwary. Odwoływali się do niej najwibitniejsi pisarze epoki, a czasem także cała gromada pośledniejszych, którzy poprzez nią usiłowali zaznaczyć swój lokalny rodowód. Najdalej poszedł w tym kierunku o dwa lata starszy od Kubisza laski poeta Óndra Łysohorsky (...) z Frydku, który w 1934 roku wydał w Pradze tom wierszy po tytułem... „Spjewajuco piaść“. Gwara miała mu posłużyć jako koronny dowód na odmienność etniczną regionu laskiego, a zatem jako argument dla programu separatystycznego, tymczasem... Tymczasem Paweł Kubisz powinien był się do tego wszystkiego ustosunkować. Jako człowiek i jako twórca. W 1934 roku w Konkursie Młodych Poetów (...) otrzymał specjalne wyróżnienie za cykl wierszy „Co to młody gorol prawił, jak sie mu na śmierć niósło“. Wiersze faktycznie zostały napisane gwarą, ale w zupelnie innym, niż u Łysohorskiego, celu. Kubisz kierował się już pobudkami wyłącznie artystycznymi. Wyrastał na prawdziwego poetę.

Kazimierz Kaszper, Przednówek prawdziwej literatury, in Paweł Kubisz – Przednówek. [Divadelní program polské scény Těšínského divadla, 1990, nestr.]

P. Kubisz svým Przednówkem nepochybně vyzrál „jako umělec“ bez ohledu na to, za co vděčil nebo nevděčil P. Bezručovi.

Touto otázkou se zabývám ve studii Paweł Kubisz kontra Piotr Bezrucz, O niektórych aspektach życia literackiego polskiej mniejszości narodowej w okresie międzywojennym, in Kwartalnik Opolski, 2006, č. 4, s. 13-28.

Faktem nicméně zůstává, jak jsme o tom již pojednali, že se P. Kubisz jako „člověk“ podílel na protistátní činnosti při pašování protičeských brožur na Slovensko, podporoval Hlinkovo autonomistické hnutí, navazoval kontakty se slovenskými nacionalisty, jako „umělec“ svou tvorbou otevřeně dokazoval, že je opravdovým těšínským patriotem, avšak zároveň silně protičesky orientovaným. Kdežto...

Kdežto Ó. Łysohorsky jako básník dozrál ještě před druhou světovou válkou a jeho poezie pak nabyla za druhé světové války ve stepích a pouštích Střední Asie na schopnosti univerzální umělecké výpovědi do té míry, že ho Boris Pasternak (1892-1968) v r. 1943 a o rok později Viktor Šklovskij (1893-1984) považují za evropského básníka. Teorie lašského národa byla obecně odmítnuta jak před válkou (např. Karlem Gorovským, vl. jm. Karel Goliath, a Zdeňkem Vavříkem na Ostravsku, Fedorem Soldanem a Ivanem Lesným v centru), tak také po válce (např. Milanem Rusinským v roce 1958 v reakci na vydání výboru Aj lašské řéky płynu do mořa na stránkách ostravského Červeného květu; odborně pojatou stať o Łysohorském publikuje o dva roky později také Ladislav Pallas).

Milan Rusinský, Slovo o šlonzáctví, Červený květ, 1958, s. 146.

Pallas, L. K problematice díla Óndry Łysohorského, in Slezský sborník. Opava: Slezský ústav ČSAV, 1960, s. 275-277.

Konflikt s československou politickou emigrací v Moskvě se odrazil i na poválečných osudech Ervína Goje. Po návratu domů nedostal slíbené místo na vysoké škole, přestože v Sovětském svazu zastával profesorské místo na dvou univerzitách, a v poúnorových letech byl obviněn z buržoazního nacionalismu. Další potíže mu způsobily knihy Václava Kopeckého, člena moskevského vedení KSČ, Gottwald v Moskvě (1946), ČSR a KSČ (1960). Po roce 1969 Łysohorsky opět nemohl v Československu publikovat. Jeho dílo vycházelo v četných překladech v zahraničí, kde byly o něm i o laštině napsány odborné statě.

Například první zmínky vůbec o Łysohorském a o laštině v anglofonním světě představují dva příspěvky Ewalda Oserse do Slavonic Encyclopedia, kterou sestavil Joseph S. Roucek (původně zřejmě Rouček), Associated Faculty Pr. Inc. 1965, každý v rozsahu přibližně půl sloupce. (Za informace děkuji E. Osersovi; z dopisu E. Oserse L. Martinkovi ze dne 21. 9. 2007; dopis uložen v soukromém archivu L. Martinka.)

Ve švýcarském časopise Poésie vivante v r. 1966 a 1970 je v souvislostí s nominací na Nobelovu cenu označen za „slezského Mistrala“. Nicméně recepce Łysohorského v zahraničí má svá úskalí, na něž v roce 1983 poukázal exilový literární historik a kritik Igor Hájek (1931-1995) ve studii Básník nového národa (Poet of a New Nation), která vyšla v prestižní ročence Cross Currents (University of Michigan).

Jeho lašsky psané verše však stále přitahují romantické obdivovatele, kteří v něm vidí představitele malého a utlačovaného národa a pokládají za svou povinnost tento osamělý hlas podpořit. Přijímají Łysohorského názory i jeho užívání jazyka, aniž by celému problému hlouběji rozuměli, což někdy může mít dosti komické následky. Například britský redaktor a překladatel ve svém anglickém úvodu a poznámkách ke svazku Łysohorského poezie užívá lašský pravopis vytvořený Łysohorským nejen u všech českých místních jmen, ale také v odkazech na básníkovy ruské překladatele: Ostrava je psána s „w“ a z Akhmatovové se stává Achmatowa.

Igor Hájek odkazuje na výbor Óndra Łysohorsky, In the Eye of the Storm – Fifty Years of Ondra Lysohorsky, edited and introduced by David Gill, preface by Christopher Fry, translated by David Gill, W. H. Auden, Isobella Levatin, Hugh McKinley, Ewald Osers, Lydia Pasternak-Slater. Youlgrave – Bakewell – Derbyshire: Hub Publications Ltd., 1976 (viz Igor Hájek, Básník nového národa, in Prokletá i požehnaná. Eseje o české literatuře. Martin Pilař (ed.). Přel. Karolina Slamová. Praha: Dokořán, 2007, s. 102). Většina překladů v tomto výboru je dílem D. Gilla, a přestože překlad vyšel v malém provinčním nakladatelství Hub, které dnes již neexistuje, je výrazně obsáhlejší než předcházející výbor z poezie Óndry Łysohorského, o němž se I. Hájek nezmiňuje – Selected Poetry of Ondra Lysohorsky, Jonathan Cape (UK) a Grossman Ltd. (USA), vydaný o pět let dříve (1971). Nakladatelství Jonathan Cape patří k nejznámějším a nejprestižnějším v Anglii, překlady Audena, Levitinové, McKinleyho a Pasternak-Slaterové nejprve vyšly tomto výboru, jehož editorem byl Ewald Osers.

Znaky původní laštiny však v přeložených básních přežívají jen v těchto ojedinělých případech podivně zkomolených jmen. (Poznamenejme, že se -kh- ve slově „Akhmatova“ objevuje jako běžná anglická transkripce.

) Jejich staccatový rytmus, úderné metrum a pravidelný rým se při převodu básní do volného verše vytrácejí.

Vraťme se však na Těšínské Slezsko. Některá významná fakta ze života a díla Łysohorského připomíná čtenářům i těšínský básník, publicista a překladatel Władysław Sikora na stránkách Głosu Ludu ve fejetonu I laskie rzeki płyną do morza. Erwina Goje připomenul Sikora také z osobních důvodů:

[...] w r. 1954 nabyłem w ołomunieckim antykwariacie jego tom „Spiwajuco piaść“ wydany przez „Družstevní práce“ w Pradze, 1934, jako wydanie drugie ze Słowem wstępnym F.X. Šaldy oraz z Komentarzami i Posłowiem autora. Z pełną w zasadzie teorią filologiczną języka laskiego oraz ze Słownikiem (wyrazy laskie są tu tłumaczone na polski i na czeski). Odtąd konotowałem w swej pamięci rzadkie doniesienia dotyczące poety, częściej bodaj w kontekście śląsko-polskim niż czeskim. I plącze mi się, dziś trudno to ustalić, że poeta należał w swoim czasie do gorących kandydatów wspomnianej Nagrody Nobla. A to już wiele znaczy!

Władysław Sikora, Głos Ludu, 16. 12. 1999, s. 3.

Sikora se o Łysohorském zmiňuje ještě v souvislosti s nářeční poezií těšínské básnířky Ewy Milerské (1915-1985). Při hodnocení její sbírky básní uvádí pro srovnání případ poezie Łysohorského. Překladatel Ewald Osers (pseudonym Walter Hart) napsal o E. Gojovi, že jako vyškolený germanista tvořil po válce svou poezii převážně německy, lašské básně psal sporadicky, kdežto politické epigramy česky. Laština má podle Oserse blíž ke skutečnosti než k ideji. V této souvislosti Sikora kritizuje Milerskou za nářeční básně, v nichž se objevují abstraktní pojmy:

Abstrakty w gwarze Milerskiej rozsadzają ludową materię.

Władysław Sikora, Dwukrotnie o Ewie Milerskiej, Głos Ludu, 10. 6. 2000, s. 3.

Podobně problematický je estetický účinek převodu Łysohorského básní do češtiny. I. Hájek, o němž je třeba podotknout, že po odchodu do exilu na konci 60. let minulého století působil jako bohemista na univerzitách v Lancasteru, Glasgowě, Berkeley a Austinu, o lašsky psaných básních soudí:

Do povědomí čtenářů se nepochybně nejhlouběji zapsaly baladické skladby prvních tří sbírek. Jejich slovník je prostý, mají jasné téma a jednoduchý, přímočarý styl. V překladu do češtiny, jímž jsou zbaveny svého exotického lašského kouzla, se mohou jevit jako cosi téměř primitivního. Mnozí kritici právě proto Łysohorského dílo zcela zavrhli s tím, že jeho překlad odhalil mizivou nebo přinejmenším velmi průměrnou hodnotu.

Igor Hájek, Prokletá i požehnaná. Eseje o české literatuře, op. cit., s. 102.

Profil osobnosti a vědecké práce Igora Hájka podal Martin Pilař, Igor Hájek aneb Rozpory mezi domácí a exilovou reflexí české literatury, Britské listy, 8. 6. 2001, www.blisty.cz (on-line); přetištěno in Bohemistyka, 2001, č. 3, s. 201-210. V poznámce pak Pilař připomíná, že Ervín Goj navštívil slavistickou katedru na univerzitě v Glasgow a vystoupil na tamějším semináři. Podle sdělení M. Pilaře se návštěva uskutečnila někdy v polovině 70. let. Tehdy tam učil Lumír Soukup (přítel Jana Masaryka), který tamní bohemistiku zakládal. (Z dopisu M. Pilaře L. Martinkovi ze dne 13. 9. 2007; dopis uložen v osobním archivu L. Martinka.)

Stejně jako W. Sikora v případě tvorby Milerské si také I. Hájek u Łysohorského povšiml, že poezie psaná v nářečí není natolik dostatečně propracována, zejména v oblasti abstraktní terminologie, aby působila především v pasážích reflexivní lyriky přesvědčivě.

Namísto toho, aby se vzhledem ke zvláštnostem své poetiky smířil s tímto omezením, pokoušel se obohatit svůj lašský slovník přejímáním a úpravami slov z češtiny a polštiny, byť šlo o slova, jakých by horník nebo rolník stěží kdy použil. S tímto problémem se vážně potýkal, což dokládá například častý výskyt slova subtelný (jemný) v některých jeho pozdějších básních; tento výraz zjevně nahrazoval řadu přesnějších, avšak neexistujících přídavných jmen. Významnou část Łysohorského básnického díla již od počátku tvoří úvahové básně, v nichž použití laštiny nepůsobí příliš vhodně. Takovéto básně často znějí, jako by byly do laštiny přeloženy. Čím je Łysohorsky „poetičtější“ – v obecném smyslu tohoto slova – tím méně přesvědčivé jsou jeho básně v lašském originálu.

S podobným problémem se potýkal ve své básnické tvorbě psané v těšínském nářečí častý kritik Łysohorského – P. Kubisz. Na nedůslednost Kubiszova úsilí upozornil Z. Hierowski. Básník si totiž neuvědomil, že se nefalšovaného, autentic¬kého básnického výsledku dosáhne jen tehdy, pokud se jazykového sys¬tému nářečí užívá v souladu se situací díla a osobou vypravěče, tedy především v dílech epického charakteru, zatímco v Kubiszově lyrice došlo ke smísení tří jazykových systémů – literárního jazyka, básnického jazyka a dialektu, což muselo vést k uměleckým nezdarům bijícím do očí.

Zdzisław Hierowski, op. cit., s. 221. Co do zásad svého hodnocení opírá se Hierowski o práci Kazimierza Budzyka Gwara a utwór literacki, in Stylistyka teoretyczna w Polsce. Kazimierz Budzyk (ed.). Warszawa, Książka, 1946.

Přes nesouhlas české i polské kritiky se zakladatelskými ambicemi Óndry Łysohorského, pokud jde o uznání svébytného lašského národa a laštiny jako národního jazyka, jeho poezie nalézala jak v českých zemích, tak v Polsku poměrně značnou překladatelskou i kritickou pozornost.

V roce 2005, u příležitosti stého výročí narození básníka, vyšel „lašsko-český“ výbor z poezie Ó. Łysohorského Poručénstwo – Odkaz v editorské péči Jiřího Marvana a v „českých parafrázích“ Zdenky Bergrové. Vydala ho Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, na které byl Ervín Goj v letech 1928-1930 řádným posluchačem přednášek o slovanských jazycích a literaturách. Podle doc. PhDr. J. Marvana, PhD., nejde jen o kolegiální dluh, jenž má být touto edicí splacen, ale především o dluh, který má 21. století u století předešlého.

České přetlumočení lašských básní Z. Bergrovou není jen pouhým překladem, ale i novým pohledem na Łysohorského. Překladatelka ve svém doslovu k výboru konstatuje, že na Karlově univerzitě studují děti z Beskyd:

Lašsky už ani mezi sebou nehovoří. Možná by mohly a měly za pomoci Łysohorského češtinu obohacovat.

Z vlastní zkušenosti, která se shoduje s poznatky v celé řadě lingvistických studií, naopak vím, že mládež na českém Těšínsku mezi sebou běžně hovoří „ponašemu“ jakožto svébytným vyjadřovacím kódem místních obyvatel.

Například Jan Basara, Słownictwo polskich gwar na Śląsku na terenie Czechosłowacji. Wrocław, Polska Akademia Nauk -- Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 1975; Irena Bogoczová, Jazyk -- významný etnoidentifikační činitel, in Slezský sborník. Opava, Slezský ústav SZM, 1995, č. 1-2, s. 71-73; eadem Świadomoścć i kompetencja językowa najmłodszej generacji Polaków na Zaolziu. Ostrava, FF OU, 1996; eadem, Jazyk a jeho dynamika, in Karol Daniel Kadłubiec a kol. Polská národní menšina na Těšínsku v České republice (1920-1995), Ostrava, FF OU, 1997, s. 85-105 (zejm. kapitola Jazyková kompetence místního obyvatelstva, s. 99-104); eadem, Język jako czynnik zachowania tożsamości etnicznej (na przykładzie najmłodszej generacji Polaków na Zaolziu), in Śląsk Cieszyński i inne pogranicza w badaniach nad tożsamością etniczną, narodową i regionalną, Studia etnologiczne i antropologiczne, sv. 1, Irena Bukowska-Floreńska a Halina Rusek (eds.). Katowice, Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, 1997, s. 53-57.

Toto nářečí má pro region svou nezastupitelnou hodnotu, plní funkci jakéhosi interdialektu mezi místními Čechy a Poláky, byť v současné době poněkud ustupuje, zánik mu v nejbližší době jistě nehrozí. Přestože se těšínské nářečí mírně liší oblast od oblasti (například u hranice se Slovenskem má vliv i slovenština), „ponašemu“ se naprosto běžně používá napříč všemi věkovými kategoriemi, i když u mladší generace je jako médium málo prestižní.

Možná by učitelé na těšínských základních i středních školách jak s českým, tak s polským jazykem vyučovacím mohli zprostředkovat seznámení s Łysohorského tvorbou v míře větší než doposud. A pak – abych parafrázoval pražskou překladatelku – by mladí lidé měli šanci a příležitost obohatit svůj slovník také z fondu poetického jazyka lašského básníka. I touto cestou by se dalo obnovit Łysohorského „poručení“, jeho odkaz.