Gympl je silný film. Dají se mu snad vyčíst dlouhé obrazy typu úvodní scény ve sborovně, které jsou na samém pomezí stylizované sklepácké poetiky a neumělosti. Ty jsou však střídány svižnými sprejerskými techno-klipy, které duši dýchající v rytmu dovádějí až k extázi. Sklepáckým dovedením některých karikatur a jejich vlastností až ad absurdum (cholerik češtinář Jiřího Schmitzera). A navíc: kdo zná zážitky vypjaté krásy a strachu, které se vyznačují abreaktivním vnímáním, během něhož se "vypne" rozumový komentář mysli a zůstávají čisté city, pozná ve stroboskopických obrazech Jíchovy kamery své občasné vize. Na tom všem by ale nebylo nic zvláštního. Podobné fenomény jsem kritizoval a chválil i v dílech Jana Hřebejka. Mezi jeho posledními filmy a Vorlovým sevřeným dílem je však takový rozdíl -- přejmu-li biblické podobenství, které mi připadá nejpříznačnější -- jako mezi solí, která ztratila chuť a solí země.

Vorlovo dílo, v tomto případě Gympl, který mě nezklamal a jako barevný korálek přesně zapadl do ornamentu, má totiž poslání a smysl. Stejně jako všechny Vorlovy filmy není Gympl "společensko-kritický", či "reflektující". Jen nasál vůni doby a z její látky po svém způsobu vytvořil uměleckou zprávu. (Neboť dobrá báseň má v sobě víc skutečnosti, než cinema vérité kašírovaného "reality show".) Není ani POUZE o školství, ani POUZE o sprejerství, ani POUZE o dospívání, i když to poslední je režisérovým dosavadním leitmotivem, který se nemůže neodrazit v tvorbě. Gympl je o době, v níž jsou infantilnější než dospívající jejich vzory, rodiče a učitelé (viz. Tajnosti), kteří se na samém konci jednoho paradigmatu předhánějí v tom, jak jim předávají veškeré nesebevědomí, nelásku a sebenenávist desítek generací, které byly před nimi. Což je situace, na kterou se nedá reagovat jinak než vylézt na komín nad tím vším nebo vlak mezi tím vším a malovat ať to stojí, co to stojí (hlavní dvojice sprejerů Petr a Michal), zhulit se (Zhulenec) - anebo -- jak je naznačeno v postavách studentky Pavly a především třídního Toma -- hledat a přes všechny své nedokonalosti v sobě nakonec rozdmýchat jiskřičku nikoli úniku, ale záchrany a skutečného řešení. Jiskřičku, která říká: "Ale vždyť přece..."

I když chápu katarzi, kterou nejeden rodič či pedagog, hledající řešení vlastní křivé huby ve snížení hranice trestní odpovědnosti, prožije během 105 minut nastaveného zrcadla, trochu smutně a zároveň s očima otevřenýma světu se obracím k Tomáši Vorlovi, který mě vždy předchází v mých zkušenostech: zmíněný tón naděje by dle mého ve filmu mohl zaznít trochu víc. Víc nahlas.

Dnes už i v lavicích Gymplů sedí takoví, kterým se říká indigoví. Co jsou trochu jako Pavla. Jsou pro ně dokonce už i zvláštní gymply, kde učí takoví profesoři jako Tom. Ano, je to on, mezitím dospěl, ale kluka v sobě nezabil.

O tom, myslím, bude příští film Tomáše Vorla, který čeká na nás všechny.

O dospělosti.

A mě, teď po Gymplu, dozajista čeká utkat se se školstvím a s dospíváním, které je jako cukr a jako řemen :-)