26. 3. 2008
Které Americe máme být vděční?Bývalý prezident pan Václav Havel v obsáhlém rozhovoru v ČT s panem Moravcem opět obhajoval umístění U.S. radaru v Brdech. Přitom použil opakovaně argumentů, k nimž bych se rád vyjádřil, i když jsem tak již učinil. První jeho argument bych vyřídil na úvod a krátce. Pan Havel znovu říkal, že ti, co nyní protestují proti radaru, mlčeli k přítomnosti sovětských vojsk. To je buď omyl nebo vědomá lež. Nebudu zde argumentovat svou osobou, jejíž život byl protestem proti sovětské okupaci poznamenán do té míry, že protest proti U.S. radaru je jen logickým pokračováním, chcete-li, názorovou konzistencí. Svým postojem jsem strhnul ve svém okolí dost lidí, za jejichž osud jsem se pak cítil spoluodpovědný. Mně bylo třiadvacet a musel bych si naplivat do tváře, kdybych jednal jinak. Jenže ti ostatní byli tátové od rodin, jejichž děti se pak za jejich postoj třeba nedostaly do školy. Tito obyčejní lidé, kterých bylo hodně, možná statisíce, jak říká Havel, nesli následky svých postojů, které nikdy neodvolali, tiše a hrdě až do listopadu 1989 a pak přišli na náměstí se svobodně vyjádřit i k přítomnosti cizích vojsk. O jejich skromném hrdinství se nepíší romány a nemluví se o nich v pražských kavárnách. Ale ať se o ně nikdo alespoň neotírá. |
Nyní tedy k oné "vděčnosti Americe". Četbou tehdy dostupné literatury jsem zjistil již před rokem 1968, že politika prezidenta Wilsona na konci první světové války, shrnutá do jeho čtrnácti bodů a do projektu Společnosti národů utrpěla v jeho vlastní zemi porážku, takže USA se na poválečném uspořádání Evropy již aktivně nepodílely. Masaryk ve Světové revoluci jistě pravdivě ohodnotil podíl USA, zosobněných tehdy právě Wilsonem, na vzniku ČSR. Ale právě, že jen podíl. Podobně hodnotil podíl E. Beneše: Bez Beneše bychom republiku neměli. V období mezi válkami USA upadly do tzv. izolacionismu. Otec pozdějšího prezidenta J.F. Kennedyho Joseph P. Kennedy jako velvyslanec USA v Británii měl dost blízko ke kruhům, které nechtěly válčit na podzim roku 1938 kvůli nějakým Čechům. Prezident Roosevelt musel až do přepadení Pearl Harboru čelit kritice izolacionistů za válečné štvaní a pomoc Británii. Politika USA koncem války byla vedena myšlenkou poválečné spolupráce na základě OSN. Představy o tom se nevyplnily a vznikly dva soupeřící bloky. O tom, zda to bylo jen vinou SSSR či obratem v politice USA, opírajícím se o monopol vlastnictví A-bomby, na nějž Rusové reagovali, lze planě diskutovat ve stylu, co by bylo kdyby: Například syn F.D. Roosevelta Eliott ve své knize "Jak on to viděl", která u nás vyšla v roce 1947, zcela jednoznačně dává vinu za vznik studené války Trumanově administrativě a Churchillovi. Podobně spekulativní jsou i následné stížnosti na postup gen. Eisenhowera v posledních fázích válečných operací, že kdyby byl postupoval namísto do Bavorska proti fiktivní Alpenfestung (Pevnost Alpy), do okupovaného Československa, mohli jsme být po válce součástí západní Evropy. Mimochodem, to už bychom tu těch radarů, a nejen jich, měli asi mnohem více. Lid Československa byl po roce 1945 vděčný za osvobození všem spojencům a také USA. Ale nejen USA. V období studené války byla ČSR pro USA jedním z nepřátel se vším všudy. Na jaře roku 1968 vzkázal Brežněv do Prahy: Eto vaše dělo! V srpnu vzkázal Johnson do Moskvy: It's your bussines! Vděčnost je stejně jako láska intimní věcí každého jednotlivce. V politice se vděčnost stává její součástí. Povinné lásky a vděčnosti jsme si užili až dost a neměla by nám být již nikdy vnucována. Za vznik Československa (ne Česka a Slovenska) můžeme být vděční mimo jiné presidentu Wilsonovi, který se však za svůj demokratický idealismus ve své vlasti vděčnosti nedočkal. Podobně můžeme být vděční americkým vojákům, kteří k nám v květnu 1945 přišli a někteří zde padli. Také idealistickému prezidentovi F.D. Rooseveltovi, jehož představy o mírovém uspořádání světa rozmetaly atomové bomby. Za ideál demokracie buďme vděční vedle USA také Velké Británii a Francii. Za vznik našeho státu buďme vděční i ruským demokratům, kteří svrhli cara a umožnili vznik našich legií. Jejich zápas za demokracii v Rusku stále trvá a měli bychom jim pomáhat. Podílem na sporné strategii jedné americké vlády jim však určitě nepomůžeme. |