Na filmovém kontě společnosti ASUM, jejíž premiéry ohlašovaly dobové žurnály, nalezneme převážně filmy, které filmový historik Jaromír Kučera nazývá "filmovou anekdotou". Pedagog Kučera, chodící encyklopedie českého a světového filmu ve svých útlých skriptech pro potřeby FAMU pod názvem Počátky české filmové veselohry (1985) zmiňuje hned několik filmů, jejichž produkce stála a padala s Andulou Sedláčkovou a Maxem Urbanem. Rovněž spisovatel Adolf Branald, nám již dobře známý z divadelního kontextu, se dotkl ve svých populárních knihách i dřevních filmových počátků, jimž věnoval objemný titul My od filmu (1988). Každý z autorů volí jiný přístup: zatímco pedagog "Miki" Kučera je spíše heslovitý a zkratkovitě lapidární, hýří Branald silnou beletristickou fabulací a živou stylizací. U obou autorů chybí rejstřík, čtenář je tím pádem vystaven, zvláště u Branalda, poměrně namáhavému prodírání se textem. Ještě, že u Branalda nechybí záchytné fotografie...

ASUM: jeden film měsíčně

Kdo vlastně dokáže zrekonstruovat tu atmosféru filmových začátků? Filmový režisér Jiří Menzel jim jednoho dne velmi nenápadně složil poctu ve svém filmu Báječní muži s klikou (1978). Ten film se příliš nenasazuje ani v televizi, měl by se ale možná povinně promítat na školách... (snad jen škoda, že historické postavy mají jiná jména). Jak připomíná hudební publicista Gabriel Gössel, pozornému diváku ve filmu neunikne předobraz Anduly v podobě vztekající se primadony. Podobně edukativní jako Menzel je ve svých knihách také spisovatel Adolf Branald, který společnosti ASUM a její protagonisty nemůže opomenout...

Společnost, původně vystupující pod banálním názvem Photo-Kinema-Praga, vyhlásila na 28. listopadu 1912 speciální projekci. Všichni význačnější majitelé pražských kinematografů dostali pozvánku se zlatou ořízkou na premiéru filmu Falešný hráč, jinak také na "drama z pražského života ve dvou jednáních". Spolu s ním avizuje ASUM i projekci filmu dalšího, a to "společenského žertu" s názvem Rozvedená paní. Na pozvánce stálo: "Oba snímky jsou obsazeny předními pražskými umělci v čele s paní Annií Sedláčkovou. Dále budou promítnuty náladové snímky Dolomity, V podvečer na Kampě a Ruský letec Slavorosov v Praze." Na návštěvu se těšil (opatřeno razítkem) Ing. Max Urban. "Na razítku byl motýlek nesoucí na lehkých křídlech jméno, které znělo jako šepot zamilovaného faraóna," píše poeticky Branald. "Starobylý dům ve Vodičkově ulici, kam se předtím málokomu podařilo vniknout, i slibné motýlí tajemství přitahovaly. Pražští kinematografisté se dostavili -- až na jedinou výjimku -- v plném počtu. Tou výjimkou byl pan Ponrepo," zaskakuje autor čtenáře.

Byla to párty, jak se patří. Nechyběly proslovy, nechyběly dorty. Z úvodního slova manželského páru Sedláčková-Urban vyplynulo, že hodlají vyrábět "umělecké filmy a poutavé reportáže" pokud možno s hojnými kopiemi. A pokud možno "každý měsíc jeden hraný film", k čemuž bude vždy k dispozici "každý týden několik reportáží". Vražedný rytmus měl za cíl kinaře ohromit. Každý ze zasloužilých majitelů kin se v té době snažil získat kvalitní zboží, ale i představu o reálných perspektivách nové firmy. Zdálo se, že jsou majitelé navýsost spokojeni. "Hostitelka přijala hold a odešla do divadla, večer hrála. Pianista, který odvedle k filmům preludoval, oživoval teď zákulisní hru biografistů povzbudivými valčíky. Dívenky s bílými čepečky roznášely víno," líčí Branald náladu rafinované prezentace. Přišli na ni všichni důležití lidé. Nechyběl prostě nikdo z té nové elity, zvolna zahušťující se pražské sítě kin: Richard Balaš (Lucerna), Eduard Fischer (Elite), Eduard Klejza (Bio Grand), František Koubek (Bio Koubek), Max Kock (Kosmos), nechyběl František Ponec (Bio Ponec), ani František Tichý (Illusion, Louvre). Jako "ozdoba prezentace" byl pozván sám filmový průkopník Jan Kříženecký. A proč nepřišel Viktor Ponrepo? Prý se urazil, že není ve výboru kinařů, Ponrepo má ale vždycky své mouchy.

Film Rozvedená paní (1913), jehož námět napsala sama Andula, byl vzápětí promítán hned ve třech kinech najednou: Illusion, Elite a Lucerna. Diváci aplaudovali, kdykoliv se Andula objevila na plátně, kritika dokonce psala o tom, že sklidila "bouři potlesku". Filmový pedagog Kučera poznamenává, že tento film je díky námětu prvním skutečně českým feministickým filmem. Osnovu příběhu tvoří souboj dvou mužů o jednu ženu: bývalý choť vyzve současného milence na souboj. Oba se dají do rvačky. Ve filmu hráli Jára Sedláček, Jaroslav Hurt a Vilém Rittersheim. Opět se můžeme trochu tajuplně sázet, kdo hrál koho. Bohužel to nevíme. Andula, která ve snímku hrála pochopitelně hlavní roli, rvačku mužů chvíli sleduje, a potom nasupeně odkráčí středem. "Věra Chytilová by měla postavit Andule Sedláčkové pomník," glosuje Kučera tento nečekaný "feministický happy-end", v němž nevyhrál žádný muž, nýbrž žena, která je nad věcí.

Velkou popularitu ovšem získal film Falešný hráč (1913), o němž jsme se již v tomto fejetonu minule zmiňovali. Policejní cenzura ho totiž zakázala pod záminkou, že "pochybná myšlenka hry by mohla strhnout nerozvážné mladíky k hazardním hrám". Nakonec po intervenci u místodržícího maršálka Jiřího knížete Lobkowicze, byl zákaz stáhnut. Kníže Lobkowicz, který měl mimochodem lví zásluhu v roce 1900 na nástupu režiséra Jaroslava Kvapila do čela Národního divadla, se zabýval, jak to tady vypadá, opravdu lecjakými lapáliemi... Možná to ale bude tím, že se rád ze svého paláce díval do své rozlehlé zahrady, kterou filmaři rádi volili za své exteriéry. Návštěvníci, kteří se podle dobových zpráv od února na film hrnuli, příliš hazardu (šlo o karetní hru baccara) neodkoukali, společnosti ASUM ale tento film přinesl potřebné zadostiučinění. "Potřebné fígle sice neodkoukali, zato paní Sedláčková sklidila další úspěch a zdálo se, že první česká kinohvězda je na světě," kouzlí Branald náladu té doby.

Oba filmy byly pro ASUM úspěchem, který motivoval, režiséru a kameramanovi Urbanovi přímo "nasadil ostruhy". "Hnala ho představa Nordsiku chrlícího do světa na sta kopií od jednoho negativu. Nordisk -- líhně dámských i pánských kinohvězd. Když může být Dánsko se svými čtyřmi milióny světovou filmovou velmocí, proč bychom to nedokázali my?" ptal se sám sebe Urban. Když má navíc společnost takovou herečkou, jakou je Andula, zdá se být vše jasné. "Paní Anna Sedláčková dokázala pražskému obecenstvu, že může jako herečka i co do elegance soupeřit se severskými hvězdami. Max Urban pak naznačil, že i u nás je vhodná půda pro napínavá hráčská dobrodružství a romantické zápletky. Když se chce." Urban natáčí krátce na Špičáku reportáž o zimních sportech, která mu vnukne myšlenku na další hraný film. Angažuje do něj přitažlivého bankovního úředníka Rudolfa Matuchu, který již prošel křtem ve filmu s názvem Šaty dělají člověka (1913). Během několik dní tak vznikl film s názvem Tragédie ve sněhu (1913): byly v něm údajně předváděny zimní sporty, nechyběla ale ani zápletka, kterou opět vymyslela Andula. Vypadá to, že Andula se skutečně vyřádila, vymyslela obratem námět hned k dalšímu filmu toho roku: Podkova (1913).

Předsevzetí "jeden film měsíčně" hnal Maxe od jednoho filmu k druhému. O náměty nebyla nouze, a pokud zrovna ano, jelo se "přes kopírák". Ve Francii právě "frčel" film Automilenka, který dorazil do Prahy. Max neváhal, zašel do kavárny Slávie, odtáhl od kulečníku herce Rudolfa Kafku a dal mu ultimátum: do 24 hodin napíšeš českou verzi filmu. Za volantem bude -- Andula. "Film se točil v přátelsky známém prostředí na Zbraslavi, Urban jej ozvláštnil trikem zpomalení, paní Sedláčková vedla volant s vrozenou elegancí. Jen titul dělal biografistům potíže," připomíná beletrista. V archivech jsou uváděny hned tři názvy: Chaufferka, Chauférka a Šoférka (1913).

Bylo to tak snadné, tak srozumitelné. Peníze ale docházely a výrobní náklady stoupaly. Záloha, kterou tak velkoryse poskytla Marie Urbanová-Märky mladým novomanželům na to, aby se vyřádili, jednoho dne zkrátka došla. A potom, nesmíme zapomenout, vypukla 1. světová válka, a Max musel narukovat. Měl sice fešák opravdu fešáckou vojnu v Českých Budějovicích, odtud se ale vrátil s úplně jinými plány. Měl náhle hlavu plnou Ideální Velké Prahy. V dubnu 1919 ten plán vystavil v paláci Lucerna. Na pětasedmdesáti velkých listech skvěly se velkorysé návrhy Přístavu vzducholodí, Paláce Míru, Muzea Práce, Náměstí Nadšení, ale i hotelového města Cosmopolis. Mezi jeho návrhy byl rovněž úmysl vyměnit 20 000 pražských Němců za stejný počet vídeňských Čechů...

Divadlo, divadlo, divadlo!

Andula během války hraje divadlo. Chvílemi budí dojem, že na své filmové dobrodružství již téměř zapomněla. Ve válečných letech se jí navíc dostává rolí, ke kterým se bude vracet i později. Se svou učitelkou Marií Hübnerovou hraje v Morálce paní Dulské (1915), v Bernsteinově hře Ve víru (1915), o rok později kněžnu v Jiráskově Lucerně (1916). "Viděl jsem na jevišti dvě kněžny," napsal poté v děkovném dopise Mistr Alois Jirásek. "První byla ta, kterou jsem napsal, druhou jste byla Vy, milostivá paní." Andula hraje s Eduardem Vojanem Katušku v Shakespearově Zkrocení zlé ženy (1916). Téhož roku také poprvé Věru v Hilbertově Jejich štěstí. Vztah Anduly s Maxem, udržovaný na dálku, mohl být v té době korunován štěstím, které spolu mohli sdílet celý život. Andula ale o dítě, které spolu čekali, přišla. "Tak má po radosti," povzdechl si údajně ředitel Schmoranz.

Vnitřní bolest, kterou musela Andule v té době zakoušet, kompenzovala zas jen divadlem. Jako v mnoha jiných situacích jí bude divadlo záchranným vorem, k němuž se bude vždy uchylovat. Divadlo pro ni bude záchranou i vůči pozdějším pekelným nástrahám filmu. "Divadlo, divadlo, divadlo, ať žije divadlo!" říká opakovaně. Ačkoliv se v dějinách kinematografie pokoušela o vůbec první filmové role, ještě němé... - a nakonec včetně onoho pokusu z roku 1929 ve filmu zvukovém (Tajemství lékařovo), vždy se nakonec vrátila k divadlu. Budou jí tam neodmyslitelně pronásledovat intriky, budou jí napodobovat její epigonky (v počáteční fázi se dá mluvit v Praze zvláště o Jaroslavě Kronbauerové, ale i Olze Scheinpflugové, v Bratislavě potom až příliš evidentně o Lídě Sudové, která přebírala i její dramaturgii rolí), dosáhne v něm ale skutečného uměleckého vrcholu. Ve filmu jí bude chybět imaginace a kreativita, protože právě při práci v Joinville nedaleko Paříže, se setkala pouze s "úmornou, vyčerpávající prací". "To není skutečné umění, to je jen technika a herec je stroj, který zkouší donekonečna jednu scénu, až kolečka do sebe zapadají," řekla v novinách krátce po skončení natáčení. Měla možná smůlu, a s odstupem času se to jeví vysloveně jako prokletí, že byla u samotných počátků.

Zvukovému filmu prostě nevěřila. "Mluvící film je podle mne novotou v úplných začátcích a umělecky tvořící herec je nucen pracovat v takových zúžených podmínkách, že je to neúnosné psychicky i fyzicky. Dnes je to peklo, z něhož se herec vykupuje za cenu svých nervů," komentovala svou zkušenost. Za tuto zkušenost měla tehdy na poměry ale dobře zaplaceno, vykoupila se více než přiměřeně. Tisk, který uveřejnil honoráře celého štábu filmu Tajemství lékařovo, se netajil, že její honorář byl nejvyšší: 40.000 franků (tj. tehdejších 54.000,- Kč). "Dále byly zaplaceny všecky toalety, ubytování a strava v prvotřídním hotelu (denní penze 300 franků = 400 Kč), herečka měla pro svou potřebu i vůz s řidičem," píše bulvární tisk.

> Příště dále