Ovšem, nemělo by. Velké věci se ohlašují prostřednictvím menších znamení. Paříž, zdá se, se nepohodla s Berlínem, tudíž hledá spojence jinde. Tak se věc jeví na první pohled. Podpůrnými argumenty pro spojenectví přes La Manche je srovnatelná ekonomická síla obou států a téměř shodný počet obyvatel. Obě země jsou jadernými mocnostmi a do jisté míry spolupracují na svých vojenských výzkumných programech. Diplomati na obou stranách průlivu mluví doslova o "novém bratrství pro XXI. století" a o tom, že oba státy, republika i království, vynakládají dvě třetiny prostředků, které jdou v celé Evropské unii na vojenskou obranu. Mají své vojáky angažované v konfliktech, které po světě spustily Spojené státy pod vedením posledních dvou prezidentů Billa Clintona a G. W. Bushe juniora. A zde se nachází další důležitý bod, dotýkající se francouzské politiky i francouzského myšlení.

Nicolas Sarkozy vede svou zemi nejenom doprostřed reforem, které už teď dopadají na jeho hlavu. Pravicový Sarkozy, vystupující v Londýně jako nový Tony Blaire, opravdu posílil levici ve své vlastní zemi, a ta v nedávných volbách získala radnice téměř všech velkých měst. Na mezinárodním poli jde Sarkozy ovšem ještě dál. Prostřednictvím Velké Británie vede Francii k úzkému spojenectví se Spojenými státy. A to je v této zemi pole neorané. Jistěže, mají Spojené státy zajištěno úzké ekonomické, vojenské a strategické spojenectví mnohých zemí EU, a také Francie. Děje se tak většinou takticky, opatrně, aniž by byla příliš provokována veřejnost, která je v Evropě v důsledku amerických válek málo proamerická. Sarkozy se však k úzkému spojenectví s USA hlásí otevřeně a zřetelně stáčí kormidlo do britských a amerických vod.

To je věc, na kterou nejsou Francouzi připraveni. Tichou a málo okatou spolupráci evropských vlád s USA Evropané rezignovaně tolerují. Nadšená kolaborace vyhlašovaná málem za národní program, však mezi Evropany sotva najde úrodnou půdu. A ve Francii už vůbec ne. Úzké spojenectví Francie s Velkou Británií je proto vhodné nahlížet jako pokus převést Francii z jádra Evropské unie do prostředí globální politiky. Svědčí o tom posilování francouzských vojenských základen po světě a politické aktivity v severní a západní Africe. Francie pod Sarkozym by se tedy zřejmě měla více zabývat globálními problémy než Evropskou unií. Podle některých pozorovatelů EU stejně již nějakou dobu ztrácí náboj, a tím, jak se rozšiřuje, pozbývá na intenzitě, hustotě a pevnosti. Asi jako nafukovací balónek, čím větší, tím křehčí. A to se blíží francouzské předsednictví EU!

Zkusme číst v těchto symbolech a dovídat se o blízké budoucnosti prostoru, v němž žijeme více, než z úmyslně klamavých výroků politiků a komentářů médií. Je roztržka Sarkozyho s Merkelovou jen epizodou, v níž si dva vrcholní politici jednoduše neporozuměli? Je Sarkozyho taktika spojenectví s Velkou Británií jen pozdním happy-endem za stoletou válkou a velkorysým překonáním tisíciletého žertování na adresu těch, za kanálem (za průlivem)? Je to z nouze ctnost? Nebo se ve skutečnosti pod zdánlivě klidnou fasádou Evropské unie děje něco, co doposud uniká pozornosti? Velká Británie se nikdy plně neztotožnila s ideou Evropské unie. Vedle vlastní měny si ponechává i rezervovaný vztah ke "kontinentu", v němž poznáváme starou britskou odtažitost. Na druhé straně britské vlády dlouhodobě udržují strategické spojenectví se Spojenými státy, z nějž vyplývá určitý podíl na globální světové politice a na kořisti, kterou přinášejí válečné konflikty. Kdyby se Velká Británie plně ztotožnila s ideou Evropské unie, byla by odsouzena v mezinárodním prostoru fungovat jen jako její součást. Domnívá se Sarkozy, že také pro Francii je vhodnější, když vystoupí ze stínu Evropské unie a bude hrát více ve vlastním dresu? Jak se tato touha kryje s kritickými hlasy francouzských intelektuálů, kteří už dlouhá léta žehrají na ztrátu mezinárodního postavení své země? Opět tak jednou uposlechl praktický politik volání filozofů a udělal tím něco velmi neodpovědného?

Příliš mnoho otázek, a možná některé z nich jsou i liché. Přesto je ve světle těchto událostí rozumné pozorovat dění v Evropské unii o něco kritičtěji než doposud. Možná se nachází před klíčovými změnami. A nebylo by divu, neboť celý svět se zásadně proměňuje a co platilo ještě před nedávnem, je dnes zcela bez významu. A naopak. Starý svět je pryč jako už po tolikáté v historii lidstva. Není to žádná novinka, nic neobvyklého. Ani to, že se na změnu přijde teprve s odstupem mnoha let, až bude všechno nezvratné a normální.