Sledováním a hodnocením tohoto složitého procesu se profesionálně zabývá Česká školní inspekce, která každoročně vydává hodnotící zprávu. Dále bývá veřejnost informována o výsledcích různých průzkumů i s mezinárodním srovnáním úspěšnosti našich žáků a studentů. Se zjištěním stávajícího stavu tak už vesměs nebývají potíže. Ty vyvstanou teprve v okamžiku, kdy se hledají cesty k nápravě odhalených nedostatků.

Výroční zprávy České školní inspekce často uvádějí jako aktuální některé problémy, které se v činnosti škol projevují po desetiletí, ba i déle. Patří sem nevhodná věková struktura pedagogických sborů a ne zcela plná kvalifikace pedagogů pro celou škálu vyučovacích předmětů na jednom pracovišti, stejně jako ovlivňování postojů žáků ke vlastnímu vzdělávání a řada odborných problémů didaktického charakteru. Vzhledem k letitému výskytu těchto skutečností se nabízí základní otázka, zda má školský systém ve stávající podobě dostatek reálných možností, jak uváděné nežádoucí jevy postupně a účinně měnit k lepšímu.

Proč se ve školské soustavě přes úsilí mnoha poctivých a způsobilých pracovníků nedaří řešit ke všeobecné spokojenosti takovou zásadní náplň činnosti, jakou je shoda na základním obsahu učiva a prosazovaných etických normách včetně účinné motivace přístupu žáků ke vzdělávání, k rozvoji dorozumívacích dovedností, ke schopnosti lépe vnímat, logicky třídit informace a získávat celoživotní návyky. Příčin vcelku malého pokroku v těchto a dalších otázkách bude nepochybně celá řada. Navíc se tyto příčiny navzájem podmiňují a doplňují. Proto bude zřejmě potřebné sledovat, jak se vytvářejí v rámci školské soustavy vhodné systémové nástroje, jejichž prostřednictvím by bylo možné efektivněji dosahovat potřebných obsahových změn.

Dá se však v souvislosti s fungováním školské soustavy vůbec hovořit o systému? Existuje u nás skutečně funkční výchovně -- vzdělávací systém? Základní vlastnost jakéhokoliv systému je vzájemná provázanost všech jeho částí. Zatímco v obchodní a průmyslové sféře vznikají řetězce, holdingy, klastry a další rozmanité formy oborové a mezioborové spolupráce, které významnou měrou přispívají k růstu produktivity a k celkovému rozvoji oborů, ve školství naopak probíhá proces decentralizace a atomizace

Školská zařízení, ba i ta stejného typu a stupně, spolu příliš nekomunikují, průnik podstatných informací je problematický i v rámci jednoho zařízení. "Vědět jak" se ve školství v podobě takzvané individuální pedagogické koncepce skrývá před spolupracovníky dokonce i na jednom pracovišti. Mnohdy skoro tak pečlivě jako střežená výrobní tajemství průmyslových podniků. Struktura vzdělávací soustavy postrádá autoregulační charakter. Nejsou propracovány a především důsledně uplatňovány nástroje vnitřní kontroly a sebekontroly. Jen výjimečně se přistupuje k eticky zvládnutým formám kolegiální kontroly. Společenská kontrola prostřednictvím příslušných školních rad je doposud nedoceněna. "Systém" ve stávající podobě tak postrádá funkční zpětnou vazbu.

Ovlivňování kvality výchovy a vzdělávání se tak děje především prostřednictvím činnosti přímých nadřízených. Jejich metody mnohdy nevystihují odlišnosti tvůrčí práce pedagogů a potřebu tvůrčí atmosféry na pracovištích. A tak zaměstnanci, kteří svou činností ovlivňují rozvoj etických vlastností a myšlení budoucích generací, bývají řízeni prostřednictvím forem vyplývajících z nedělitelné velitelské pravomoci. Přitom je zřejmé, že pracovní výkon pedagogů lze jako každou tvůrčí činnost normovat jen v dílčích a nepodstatných záležitostech.

Komplikovaná síť škol nezabezpečuje v plném rozsahu společenskou potřebu kvalifikovaných absolventů v celé řadě oborů. Jednotlivé vyšší stupně škol mnohdy zpochybňují práci těch nižších, existuje problematická struktura přijímacího řízení s převahou vlivu jednorázového prověření znalostí formou testů nad dlouhodobým sledováním vývoje osobnosti na předchozím stupni školy. Provázanost obsahu učiva jednotlivých stupňů škol bude zřejmě nedokonalá i po zavedení rámcových vzdělávacích programů.

Na počátku 21.století by mohl mít šanci na ověření funkčnosti časově a rozsahem omezený experiment, v jehož rámci by byla na území některého z krajů vytvořena úzce metodicky spolupracující místní síť několika škol a školských zařízení od školy mateřské, základní a střední po některou z fakult připravujících učitele. Po vzoru průmyslového klastru by součástí tohoto experimentálního útvaru mohla být i další vhodná zařízení a instituce včetně občanských iniciativ. Hlavní náplní jakéhosi volného sdružení by bylo zabezpečení průběžného vzdělávání pedagogických pracovníků v souvislostech přípravy na práci s rámcovými vzdělávacími programy, dále ověřování forem a metod práce. Byla by zajišťována poradenská činnost, výměnné stáže pracovníků, spolupráce při získávání grantů, propagace práce a řada dalších úkolů, které se izolovaně jen obtížně řeší. Katedry příslušné fakulty by mohly členství ve sdružení využít ke své vědeckovýzkumné činnosti a k řízené praxi studentů. Případné náklady by mohly být pokryty z příslušného programu Evropské unie. Pokud by experiment proběhl úspěšně, stálo by za úvahu vytvořit podobná volná sdružení spolupracujících škol, školských zařízení a institucí z oblasti středních odborných a vyšších odborných škol. Vždyť výchova a vzdělávání je celospolečenským úkolem a úzké resortní izolované zaměření školských pracovišť může být v budoucnu spíše brzdou dalšího rozvoje.