Začíná rusko-americká plynová válka o Evropu

12. 12. 2018

Zdálo by se, že účast ministra energetiky Ruské federace Aleksandra Novaka na zasedání vlády koncem října mělo rutinní charakter, píše Boris Nikolajev. Nicméně fakt, že jednou z otázek se stalo rozšíření výroby zkapalněného zemního plynu s cílem zvýšení exportu, nečekaně změnil zasedání ve svého druhu vyhlášení války americkým konkurentům.

Jak v říjnu informovaly Financial Times, ačkoliv ruský plyn z plynovodů je levnější než zkapalněný americký, Evropa by mohla z geopolitických důvodů vsadit na "transatlantismus". Německá spolková vláda informovala, že zkoumá možnosti finanční pomoci USA na vybudování terminálů "na různých místech německého pobřeží". 11. října Kongres předložil návrh zákona, jehož cílem je omezit dodávku ruského plynu do EU. Podle zpráv TASSu návrh předpokládá vyčlenění miliardy dolarů na financování projektu využití nových energetických zdrojů v EU a poskytnutí diplomatické a technické pomoci EU mezi lety 2019-2023.

Předloha předpokládá opatření na podporu soukromých investic do strategicky důležitých energetických projektů ve Střední a Východní Evropě. Kromě toho vyčleňuje pět miliard dolarů na každoroční ocenění projektů a na technické semináře na podporu projektů v raných stadiích. Kongres doporučuje administrativě posílit politickou a diplomatickou pomoc zmíněným státům při jejich rozvoji energetických trhů.

17. října polský koncern PGNiG uzavřel čtyřiadvacetiletý kontrakt na dodávku zkapalněného plynu se společnosti Cheniere Marketing International. Jde již o druhý dlouhodobý kontrakt mezi polskou a americkou stranou, který umožní Polákům nakupovat v USA zkapalněný plyn. (První byl podepsán s firmou Ventrue Global LNG.) Podle dohody má americký plyn nahradit ruský v okamžiku, kdy budou přerušeny kontrakty s Gazpromem.

List Wiener Zeitung píše, že v současnosti platí Poláci Gazpromu vyšší ceny než jiní evropští spotřebitelé ruského plynu.

O perspektivách plynové konfrontace mezi USA a Ruskem v interview pro Deutsche Welle podrobně hovoří známý německý expert Roland Götz. Americké sankce vůči plynovodu Nord Stream 2 mají dlouhodobý cíl - vytěsnit Gazprom z evropského trhu, myslí si Götz.

Nejbližší cíl USA podle Götze představuje ochrana Ukrajiny. V případě fungování baltského plynovodu s plným vytížením by Ukrajina ročně přicházela o 2-3 miliardy dolarů na tranzitních poplatcích. A USA chtějí Ukrajinu ekonomicky podpořit, aby jí příjmy z tranzitu zůstaly.

Avšak dlouhodobým cílem je podle Götze úplné vytlačení Gazpromu z evropského trhu. Podle mého názoru, píše Nikolajev, jde o snahu USA s cílem omezit ruský vliv, protože považují Gazprom a vztahy v energetické sféře za nástroje Kremlu.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

Rozhovor Britských listů 195. Nemusíme vyšetřovat jeho trestné činy, vyhrál volby!

7. 12. 2018


Nejnovější aféry Andreje Babiše by normálně měly znamenat, že jeho popularita mezi voliči poklesne. Pokud se dá věřit průzkumům veřejného mínění, v ČR je tomu spíše naopak. Znamená to, že si mnozí Češi skutečně myslí, že jejich volební podpora pro potenciálně kriminálního politika je něco jako amnestie? O tom a o nepevnosti českých státních struktur, jako je policie a soudnictví, které nikdy nic nevyšetří a neodsoudí, a o současné české politické situaci, hovoří Jan Čulík v tomto rozhovoru s politologem Jiřím Pehem. Tento Rozhovor Britských listů se vysílá v Regionální televizi, která je k dispozici satelitem, pozemním vysíláním a na kabelu i na internetu, od pátku 7. prosince 2018.


Všechny Rozhovory Britských listů jsou nyní k dispozici ke stažení v audiu jako podcasty, k poslechu na vašem mobilu kdekoli. Informace ZDE

Nepřítel politického protivníka není mým spojencem, aneb Nosil Václav Havel žlutou vestu?

12. 12. 2018 / Karel Dolejší

1. srpna 1975 podepsalo 35 států v Helsinkách deklaraci, jejíž sedmý bod hovořil o "úctě k lidským právům a základním svobodám, včetně svobody myšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení". Symbolicky tím skončila éra hledání "třídních základů (buržoazní) matematiky" a místo ní se obě poloviny Evropy přinejmenším formálně přihlásily k jednotné sadě univerzálních hodnot.

Jak vážně to s helsinským bodem 7. myslely komunistické režimy byla ovšem otevřená otázka, na niž bylo třeba odpovídat s notnou dávkou opatrnosti a skepse. Přesto však Michail Gorbačov s "glasností" a "novým myšlením" nakonec přistoupil na helsinský prám a pomohl vpustit do sovětského impéria ducha západní demokratické tradice.

Jak se však SSSR druhé poloviny 80. let, jehož špičky tolik toužily po navázání nadlouho zpřetrhaných kontaktů se Západem, lišil od dnešní Ruské federace! Neoficiální ideologie dnešní Moskvy, "eurasianismus", ze všech sil zdůrazňuje asijskou, nikoliv evropskou část ruské tradice. Cokoliv dnes Západní Evropa oceňuje, Moskva automaticky pomlouvá a špiní. S jednotlivými Rusy může mít Evropan i hodnotově leccos společného, s dnešní ruskou vládou však nikoliv. Autoritářská, militaristická, agresívní, podvody a hrubou silou se kasající administrativa mává absurdním obviněním, že - podle kremelského cejchu - "změkčilý" Západ prý připravuje zákeřný útok na matičku Rus. Neuznává nic, co by umožnilo alespoň takovou míru domluvy, jaká existovala mezi lety 1975-1989.

***

Navzdory podpisům komunistických režimů pod helsinskou deklarací se v období po sovětské invazi do ČSSR značná část západních komunistických stran přihlásila k eurokomunismu. Jinými slovy, západní krajně levicové strany usilovaly sice o radikální změnu, ale nikoliv tradičními moskevskými, tzn. násilnými a podvratnými prostředky. Podobně jako čs. disidenti na východní straně železné opony tehdy formulovali výhrady vůči západním liberálním demokraciím, s nimiž jinak spolupracovali, také západní komunisté do značné míry přestali být pouhými tupými nástroji sovětských tajných služeb. Drželi se již kriticky vlastních hodnot, které vykazovaly řadu průniků se západní demokratickou tradicí.

Právě proto není možné v žádném smyslu argumentovat ve prospěch paralel mezi opozicí před rokem 1989 a dnešní "antisystémovou" populistickou a identitářskou opozicí vůči liberální demokracii, pokud vědomě či byť jen mlčky spolupracuje s cizí nepřátelskou mocností. S mocností, se kterou ustanovení západních ústavních dokumentů či bohatství demokratické tradice nespojuje absolutně nic.

***

Jakékoliv původně i legitimní sociální protesty na Západě, jakmile jejich organizátoři přijmou a okamžitě výslovně neodmítnou pomoc putinského autoritářského režimu, právě tímto krokem veškerou legitimitu nenapravitelně ztrácejí. Stávají se místo toho součástí nevyhlášené války, kterou vede Kreml proti západním demokraciím, s nimiž revizionistická mocnost Ruská federace odmítá mít hodnotově cokoliv společného. Už žádné helsinské protokoly. Žádné dohody o kontrole zbrojení. Pouze Putinovy kecy o tom, jak Rusové po smrti skončí v nebi, zatímco ostatní "prostě chcípnou".

Václav Havel a ostatní čs. disidenti v opozici vůči starému režimu přijímali pomoc ze zahraničí - žlutou vestu francouzských chaotů podporovaných Moskvou však nikdy nenosili. Své politické snažení opírali o jednotné civilizační základy, k nimž se v polovině 70. let přinejmenším formálně přihlásily obě strany tehdejší železné opony. Domáhali se toho, aby starý režim dodržoval závazky, k jejichž plnění se sám dobrovolně (formou politické deklarace) zavázal.

S těmi kdo dnes ve spojení s cizí nepřátelskou mocností provádějí žhářské útoky v centru Paříže a vědomě či nevědomky pomáhají Putinovi s destabilizačními operacemi na Západě neměli českoslovenští disidenti 70. a 80. let absolutně nic společného.

Zbaví se Konzervativní strana nyní Theresy Mayové?

12. 12. 2018 / Jan Čulík

Ve Westminsteru kolují horečné spekulace, že odpůrci Theresy Mayové prý už dali dohromady 48 dopisů od poslanců, jichž je zapotřebí k vyvolání hlasování o nedůvěře vůči ní. Konzervativní poslance prý totiž rozčílilo, že na poslední chvíli zrušila hlasování o své "dohodě" o odchodu Británie z EU.

Jak na to poukazují mnozí, v nynější situaci absolutní britské krize  by bylo odvolání Theresy Mayové a vyvolání kampaně za nového šéfa strany ještě více destabilizující. Znamenalo by to, což víme samozřejmě dávno, že Konzervativní strana dává přednost vlastnímu mocenskému hašteření ve svých řadách před zájmem celé země.

Vykopnutí premiérky a šéfky Konzervativní strany by samozřejmě  nic nevyřešilo. Jakýkoliv jiný premiér by čelil těmže neřešitelným problémům s brexitem. Nebezpečí ovšem je, že "vlivnými postavami" Konzervativní strany jsou nyní takoví blázni jako Boris Johnson nebo "ooslanec pro 18. století" Jacob Rees-Mogg, kteři by byli ochotni realizovat katastrofický brexit bez dohody a vyvolat v Británii "očistnou", hlubokou hospodářskou a politickou krizi.

Co je to za lidi, kteří vévodí britské Konzervativní straně, lze vidět i z toho, že někteří konzervativní poslanci vyjadřují nevoli, že Irská republika má nad Británií v důsledku svého členství v EU takovou moc. Jak jsme referovali, konzervativní ministryně Priti Patel se dokonce před několika dny vyjádřila, že by měla Británie zablokovat dodávky potravin do Irska, aby byli Irové hladem přivedeni k rozumu.

Jaksi si neuvědomila, že v 19. století Angličané způsobili v Irsku uměle vyvolaným hladomorem smrt milionu lidí. Irské děti se o tom učí ve škole, anglické ne.



Předběžné vyvrácení Marxe

12. 12. 2018 / Tomáš Korda

Nevyvrátila snad Marxe jednou a dostatečně sama skutečnost reálného socialismu? Nebylo by proto na místě raději potichu na Marxe zapomenout? Pohodlné vyšumění Marxe z historické paměti však nepřipadá v úvahu – protože Gulag (když zúžíme skutečnost komunistického experimentu do jednoho bodu) Marxe sice vyvrací, ale zároveň Marxe připomíná, že právě on svou filosofií (ideologií, chcete-li) podpíral po dobu celého jednoho století režim, který ke kapitalismu představoval alternativu a který navíc zprostředkovaně svou existencí podmiňoval kultivaci (socializaci či polidštění) kapitálu na Západě.


Postkomunistický člověk si proto na Marxe chtě nechtě vzpomene, už když jen přijde řada na to pojmenovat, v čem žije, totiž kapitalismus. Postkomunistický člověk je rozdírán rozkolem mezi minulostí a přítomností. Minulost ho od Marxe odvrací, zato kapitalistická přítomnost ho k němu vrací. Tento rozkol zcela zákonitě ústí k paradoxním jevům Babišova typu. Andrej Babiš sice zjevně reprezentuje velký kapitál, ale bez potíží do toho reprezentuje také vztek lidí na kapitalismus, neboť celou polistopadovou politickou garnituru zaštiťující restauraci kapitalismu u nás hází do jednoho pytle.

Nikoli Marx, ale postavy jako Andrej Babiš jsou postkomunistickou odpovědí na kapitalismus. Žádnou lepší odpověď ale nečekejme. Dokonalejší kritika kapitalismu totiž nepřijde, dokud Marx nebude vyvrácen. Marx totiž straší a připomíná, k čemu každá kritika kapitalismu vede. Odtud plyne pro postkomunistického člověka úkol: vypracovat kritiku, která jednorázově bude kritizovat kapitalismus a zároveň tím vyvracet Marxe. Kritika, jež „zabije dvě mouchy jednou ranou“.

Hegelova kritika Spinozy jakožto nástroj pro vyvrácení Marxe

K vyvrácení Marxe poslouží metoda G. W. F. Hegela, pomocí které Hegel kritizoval, vyvracel, idealizoval a postavil na hlavu vše, co bylo hodno kritiky, mimo jiné, také filosofie Barucha Spinozy, na níž bude tato metoda názorně ukázána.

Hegel Spinozovi vytýká, že jeho filosofie je základem každého dalšího filosofování. Na první pohled lichotivé vyjádření. Avšak dialektická zrada spočívá v tom, že základ je vždy pouhým základem. Být základem znamená sice nebýt úplně mimo (tj. mimo pravdu), zároveň to ale také znamená, že tento základ není dosud skutečnou filosofií. Proto potřebuje ještě rozvinout, rozhýbat, dokončit, kritizovat, vyvrátit, idealizovat – postavit na hlavu.

Hegel to formuluje tak, že ačkoli Spinoza nestojí mimo pravdu, nevyjadřuje ještě celou pravdu. Podvratnost této věty z ní přímo čiší: přistoupit na stanovisko Spinozovy filosofie s odůvodněním, že je základem, je přesně tím důvodem, proč na Spinozově stanovisku nelze déle setrvávat a proč je nutné ho rozvinout. Hegelovi tudíž vůbec nevadí a vadit nemůže, že Spinoza zaujal stanovisko, které zaujal, vadí mu naopak, že Spinoza na něm zůstal stát, že na něm ustrnul, jako by snad bylo hotové a dokonalé v té podobě, v jaké ho světu odevzdal.

Stanovisko substance, jak Hegel nazývá stanovisko Spinozovy filosofie, má ten podstatný defekt, že substance neboli bůh neboli příroda o sobě neví. Hegelovi nevadí přirovnání boha k přírodě, jímž Spinoza pobouřil obec teologů a jímž předjal výrok všech pozdějších opožděných kritiků náboženství, že „bůh je mrtev“. Hegelovi zrovna tak nevadí, že bůh, který je přírodou, je zákonitě mrtvý jako nejvyšší mimosvětská náboženská podstata. Hegelovi avšak vadí, že si tento bůh, který je přírodou, sám sebe jakožto přírody není vědom. Copak je to za boha, který o sobě neví, který postrádá sebevědomí, který nemá nitro a který se k sobě nevztahuje… O tom, čím bůh je, ví jen Spinoza (potažmo každý, kdo na jeho filosofii přistoupí), avšak bůh sám nemá o sobě žádné ponětí.

Nevadí, že bůh je mrtev, zvláště pro křesťany musí být pouhou otázkou času, než si v kostele pohledem na kříž připomenou, kdože to na něm zemřel. Ostatně kým jiným je ateista než křesťanem, který si tuto skutečnost v kostele již připomněl. Než se vzpírat smrti boha či ji oslavovat, zaleží spíše na tom, aby bůh sám o své smrti také věděl. V opačném případě, když bůh nebude pochopen jako živoucí sebevědomí, které ví, že je po smrti, a které protože to ví, žije a existuje jakožto duch, pak k žádnému osvobození lidí od vyšší (boží) moci nedoje, neboť ji zákonitě něco jiného nahradí. Zbožštěna pak bude například komunistická strana, kapitál (volnotržní hospodářství), národ či nějaký populista.

Proč je tak důležité, aby si bůh uvědomil vlastní smrt, přibližuje slovinská filosofka Alenka Zupančič pomocí jednoho vtipu z psychoanalýzy: Pacient pokládající sám sebe za zrnko obilí, přijde za psychoanalytikem s obavou, že ho sezobne kuře. Lékař mu vysvětlí, že se nemusí bát, neboť je lidskou bytostí a nikoli zrnkem obilí. Uspokojený pacient se vrací domů. Za pár dní avšak uříceně spěchá opět za doktorem. Panická hrůza z kuřete se mu navrátila. Psychoanalytik ho zkouší uklidnit a opakuje, co řekl posledně, jenomže tentokrát terapie nezabírá. Pacient lékaři potvrzuje, že si sám sebe je dobře vědom jakožto člověka, lidské bytosti, jenomže … ví to i to kuře nade mnou, ví, že nejsem zrnkem obilí?

Alenka Zupančič tento vtip obměňuje, aby ukázala, že týž problém stíhá moderní ateistickou společnost. Stačí si představit osvícenskou diktaturu, kde každý, kdo věří v boha, je zatčen, podroben tvrdé osvícenské kritice náboženství a předveden ateistickému psychoanalytikovi, který mu vysvětlí, že bůh neexistuje. Po osvícení je zatčený propuštěn, ale po několika dnech přispěchá nazpět, že sice ví, že bůh neexistuje, ale pořád má z něho strach a hlavu mu sžírají náboženské představy, protože si není jist, zda také bůh ví, že neexistuje. Proto se bojí božího trestu i nadále. Jinými slovy si člověk není jist, zda jeho vědění coby vědění konečného smrtelného člověka o smrti boha odpovídá absolutnímu vědění samotného boha.

O to běží Hegelovi v kritice Spinozy – o to poznat boha neboli substanci neboli přírodu vskutku křesťansky, lidsky a milosrdně. Poznat boha jako ducha, který si následkem toho je vědom, že jakožto nevyšší náboženská podstata trůnící nad světem je mrtvý, a který protože to ví, musí žít, ale nyní již jakožto duch uskutečňující se ve světě, ve státu, v dějinách.

V čem spočívá Marxova chyba

Kde tedy Marx udělal chybu? Rozhodně ne v tom, že objevil kapitalistickou základnu a zaujal stanovisko kapitálu, podobně jako Spinoza neudělal chybu, když zaujal stanovisko substance – stanovisko boha jakožto přírody. Chybu Marx udělal až posléze, když nepojal kapitál tak, aby o sobě věděl. Avšak k opravě této chyby je nejprve potřeba na Marxovo stanovisko kapitálu přistoupit, zniternit si ho – ano, stát se na moment pro sebe (nemusíte to nikde říkat) zcela přesvědčeným, k sobě poctivým, upřímným marxistou. Jen tudy vede cesta k vyvrácení Marxe. Není jiné cesty. Neexistuje jiné vyvrácení než vyvrácení imanentní, které protivníkovo stanovisko vyvrací jeho rozvedením. Marxe proto nelze vyvrátit odněkud zvnějšku, například z liberálních pozic. V tomto smyslu nevyvrací Marxe ani post-marxisté, pokud pouze odmítají Marxův determinismus, esencialismus či redukcionismus (ekonomismus). Imanentní kritice totiž neběží o to lokalizovat přesné místo Marxovy teoretické chyby a tu následně s chirurgickou přesností vyjmout. Takto „opravený“ Marx je mrtvý Marx. Produkt postmoderní vivisekce – neohrabaného zacházení s myšlením. Myšlení totiž není žádná věc, žádný stroječek, který by šlo zvnějšku opravit. Marx bez chyb, bez determinismu, bez esencialismu, … káva ke kofeinu.

Naopak moc imanentní kritiky spočívá v tom přijmout právě tuto Marxovu chybu a následně ji myslet či spíše jen přihlížet, jak sama sebe překonává, jak se sama ruší a jako Parsifalovo kopí léčí ránu, kterou sama způsobuje. Imanentní kritika tak Marxe nezatracuje za to, že způsobil nadstavbě (politice, kultuře, duchovnu, vědomí) těžká zranění, ze kterých se postkomunistický duch dosud nevzpamatoval. Neviní Marxe za to, že určil nadstavbu jako determinovanou kapitálem, když ji redukoval na kapitalistické vztahy, když její existenci nadekretoval kapitalistickou esenci. Pokud se totiž nadstavba k této své determinaci kapitálem nepřizná a bude ji povýšeně odmítat (neboť onehdy, když se k ní přiznala, způsobilo to gulag), pak se nikdy z této rány, kterou utrpěla, nevyléčí, nikdy Marxe nevyvrátí a zákonitě bude degenerovat, tj. jevy jako Babiš budou stále častější a smrtelnější.

Jestliže se ale postkomunistická nadstavba k této své determinovanosti přizná a především si na rozdíl od komunistů uvědomí, že když se k ní přizná, tak už tím ji překonává, pak jen tak překoná a vyvrátí Marxe samotného. Takovéto překonání determinovanosti kapitálem totiž Marx myslet nedokázal. Nedokázal myslet, že to, co o své determinovanosti ví, ji právě tímto svým věděním překonává. Takové vědění totiž Marx považoval za pouhé vědění (ideologii), které na determinaci nic nemění. Avšak toto vědění není ničím pouhým, čímsi pouze subjektivním, neboť toto vědění musí být vidět, musí být vidět, že nadstavba o své determinaci kapitálem ví, což znamená, že musí jednat, chovat se a dělat takovou politiku, která odhaluje, že ví, že má vědění o své determinaci kapitálem (podobně příroda musí v člověku poznat, že si s ním nemůže dělat, co chce).

Problém s Marxovým kapitálem je tudíž ten, že stejně jako Spinozův bůh (čili příroda) o sobě neví. Nejenže kapitál vykořisťuje lidskou práci, determinuje nadstavbu, ale podstatné je, že to dělá, neboť neví, že to dělá, nemá totiž kde si sebe uvědomit, nemá kde si uvědomit vlastní překonání, vlastní smrt. Jako si bůh musí uvědomit, že je jakožto zásvětní náboženská podstata mrtvý, musí si rovněž kapitál uvědomit, že je jakožto slepý vykořisťující subjekt-automat mrtvý. Jinak dál bude drancovat, kolonizovat (determinovat) nadstavbu. Tento slepý mechanismus nemá totiž kde přijít k sobě. A to je Marxova chyba, nikoli chyba kapitálu. Protože právě v Marxově teorii chybí kapitálu prostor, kde by sebe si mohl uvědomit, kde tento determinující automat by se mohl překonat, tj. poznat, že je coby mrtvý automat mrtvý. Nadstavba totiž není u Marxe pojata jako toto rozhodující místo obratu, kde kapitál přichází k vědomí. Marxova chyba spočívá v tom, že nepojal nadstavbu jako místo překonání kapitálu, kde se slepý automat sám překonává. Jinými slovy Marx nepojal kapitál jako stát a stát jako sebevědomí kapitálu.

Prakticky to znamená, že nadstavba, která o sobě ví jakožto o kapitálu a která si tento základ uvědomuje jako svůj základ, se od něho musí soustavně oddělovat, ohraničovat ho, vystavovat mu znovu a znovu hranici či spíše mu být hranicí, jinak nemůže být kapitálu jeho sebevědomím. Znamená to pro nadstavbu, aby pod sebe nepřetržitě kapitál podsouvala, zakrývala ho a stavěla se na něho jako na svůj základ. Nešťastné je proto vytýkat nadstavbě, politice či státu, že zakrývají kapitál, protože právě o to běží.

Tento prakticko-politický cíl zakrývat kapitál, být kapitálu hranicí čili být jeho sebevědomím nadstavbě odpadá, pokud se jí zmocní liberální nebo marxistická ideologie. Obě tyto ideologie si mohou podat ruce, protože ani jedna nechce, aby nadstavba měla kapitál za svůj základ. Liberální ideologie vůbec nemá důvod stavět sebe a tím i nadstavbu nad kapitál a tím kapitál ohraničovat, protože kapitál je pro ni přirozená v sobě ohraničená, harmonicky cirkulující jednota. Následkem toho je nejen bezpředmětné vystavovat kapitálu omezení, ale navíc je takové zasahování do cirkulace kapitálu ze strany nadstavby nežádoucí politickou chybou. Jejím cílem má být naopak spíše jen civět, jak kapitál hladce cirkuluje. V případě Marxovy ideologie je sice kapitál objeven jako špatná nekonečnost, která nezná vlastních hranic, která vše determinuje a nic jí není svaté, rodina, kultura, mezilidské vztahy, nic. Leč Marxův génius neunesl tíhu svého teoretického objevu. Marx nedokázal Hegelovy slovy prodlévat u tohoto záporna: nedokázal vidět, jak se tato negativita sama překonává a překlápí v nové bytí. Na místo toho Marx kvapně a netrpělivě tento svůj objev zakryl požadavkem kapitál odstranit. Nic (mezi nebem a zemí) totiž v jeho očích nemá moc být kapitálu mezní hranicí překonávající jeho špatnou nekonečnost. Proto svým dílem zadal nadstavbě úkol kapitál odstranit. Komunistický experiment ve dvacátém století tento úkol splnil na výbornou: po odstranění ekonomické základny se z logických důvodů celá nadstavba zřítila. Avšak kdy přesně se zřítila? Až když se podívala pod sebe a zjistila, že nemá, čeho by byla sebevědomím. Tím komunistický experiment vyvrátil Marxe, ale vyvrátil ho pouze „o sobě“, nikoli však za nás, protože to dá práci pochopit a poznat, v čem přesně byl Marx vyvrácen. Tuhle práci za nás nikdo neudělá. Když to pochopíme, pak Marxovi i odpustíme. Či přesněji: pochopením Marxovy chyby mu zároveň bude odpuštěno, neboť (abychom parafrázovali jednu geniálním způsobem odzbrojující větu) jen ať si na Marxe hodí kamenem ten, kdo je ve světle jeho chyby nevinný.

SIPRI: Rusko je namísto Británie "druhým největším výrobcem zbraní"

12. 12. 2018

Rusko předehnalo Británii a stalo se po USA druhým největším producentem zbraní na světě. Oznámila to své zprávě organizace Stockholmský mezinárodní institut pro studium míru (SIPRI).

"Ruské společnosti zažívají významný růst prodejů zbraní od roku 2011," prohlásil přední výzkumník SIPRI Simon Wezeman.

"To je v souladu se zvýšenými ruskými výdaji na nákup zbraní k modernizaci jeho ozbrojených sil."

Rusko má deset společností v "Top 100" žebříčku SIPRI za rok 2017 a podíl 9,5 % prodejů. Cena prodejů se vyšplhala na 37,7 miliard eur.

To řadí Rusko na druhou pozici, kterou od roku 2002 zastávala Velká Británie.

Ruské společnosti se poprvé objevily v první stovce, když například Almaz-Antej v roce 2017 navýšil prodeje o 17 % a prodal zbraně za 8,6 miliardy dolarů.

Mezitím Británie, největší výrobce zbraní v Západní Evropě s 35,7 miliardami dolarů, spadla na třetí pozici.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Americko-ruský spor o bombardéry ve Venezuele

12. 12. 2018

Ruští a američtí představitelé se dostali do sporu kvůli přistání dvou ruských strategických bombardérů schopných nést jaderné zbraně ve Venezuele.

Dva letouny Tu-160 přistály v pondělí v rámci ruské podpory vlády prezidenta Nicoláse Madura. Americký ministr zahraničí Mike Pompeo prohlásil, že se jedná o "dvě zkorumpované vlády zneužívající veřejných prostředků".

Ruská vláda označila jeho vyjádření za "zcela nepřiměřené".

Strategické bombardéry dlouhého doletu přistály na letišti Simóna Bolívara v Caracasu, spolu se dvěma dalšími ruskými letouny.

Venezuela a Rusko jsou dlouho blízkými spojenci a ruské bombardéry spolu s raketovým křižníkem byly do Latinské Ameriky vyslány již v roce 2008. Další návštěva nadzvukových bombardérů se odehrála v roce 2013.

Poslední návštěva proběhla několik dní po návštěvě prezidenta Madura v Kremlu.

Ministr obrany Vladimir Padrino tvrdí, že jde o součást leteckého cvičení s ruským spojencem, jehož cílem je demonstrovat odhodlání bránit Venezuelu "do posledního dechu".

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Stačilo by, kdyby z 218 000 unikátních čtenářů BL jich měsíčně 350 přispělo dvěma stovkami na provoz

12. 10. 2017

Milí čtenáři,

Je to nudné, pořád opakovat (a vůči některým čtenářům neférové, protože ti přispívají), avšak jsme na nikom nezávislý, nemanipulující zpravodajský a analytický server, který nestraší veřejnost nesmysly, nevyvolává v ní rasistickou ani xenofobní hysterii a snaží se - neúplatně, padni komu padni - přinášet nezávislé informace z domova i ze zahraničí a otevírat tak dveře do světa.

K tomu potřebujeme minimální částku na provoz ve výši 60 - 70 000 Kč měsíčně. Stačilo by, kdyby z nynějších 218 000 unikátních čtenářů Britských listů za každý měsíc (Google Analytics) jich přispělo cca 350 každý měsíc částkou 200 Kč. Je to míň, než kolik dáte za noviny.

Můžete také příspěvek na Britské listy použít k své registraci na diskusní fórum.

Bez těchto příspěvků se server nedá provozovat, neboť naši reportéři a analytici nemohou pracovat úplně zadarmo.

Pokud si myslíte, že Britské listy hrají v českém prostředí nezastupitelnou roli, prosíme, zaveďte pravidelný příspěvek na náš provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Děkujeme

Jan Čulík
šéfredaktor

Milí čtenáři a příznivci Britských listů

20. 11. 2018

Je  to poněkud trapné, ale musíme znovu zdůraznit, že za nynější míry finanční podpory od čtenářů Britské listy do několika měsíců skončí.

V nynější stále se zhoršující domácí české politické situaci jsou Britské listy jedním z mála seriozních a nezávislých informačních zdrojů, přinášející do uzavřeného českého prostředí otevřenou debatu z vnějšího světa a neúplatnou analýzu domácích poměrů, která není závislá na žádné kmenové příslušnosti znesvářených domácích aktivistických skupin.

Ano, samozřejmě, nezávislé myšlení bolí. Vždycky se pobavím nad občasnými zuřivými reakcemi od čtenářů s klapkami na očích a uších, kteří dám důrazně oznamují, že přestávají Britské listy číst, jako by jejich čtením dělali NÁM milost. Jestliže se však někdo zuřivě rozhodne odstřihnout se od seriozních, otevřených informací z vnějšího světa, je to jeho blbost... :) 

Vydávání Britských listů není zadarmo. Potřebujeme na jejich provoz přibližně 70 000 Kč měsíčně a v tom ohledu plně závisíme na finanční podpoře našich čtenářů. Zvlášť v dnešní době, když už v kmenově rozdělené české společnosti existuje jen minimum informačních zdrojů, které nejsou závislé na nějakém oligarchovi či politickém seskupení, a je jen málo serverů jako Britské listy, které přinášejí otevřené a věcné informace o situaci v zahraničí, která výrazně ovlivňuje to, co se děje v ČR, je role Britských listů nezastupitelná.

V současnosti však nevybereme měsíčně tolik drobných příspěvků od našich čtenářů, aby nám finanční rezerva neklesala. V takovéto situaci do pár měsíců zkrachujeme.  Pokud si přejete, aby byl i nadále v české společnosti slyšen nezastupitelný hlas Britských listů, prosíme, přispívejte pravidelně na jejich provoz částkou cca 200 Kč měsíčně.

Děkujeme

Britské listy

Soudní dvůr EU: Británie může sama zrušit brexit před 29. březnem

12. 12. 2018

Británie má ještě jinou, dosud nezmiňovanou možnost, jak naložit s brexitem. Soudní dvůr Evropské unie (ECJ) předložil nález, podle nějž může země jednostranně revokovat článek 50.

ECJ rozhodl, že Británie má možnost, pokud by to vláda měla v úmyslu, "jednostranně revokovat" své oznámení o vystoupení z Evropské unie.

Možnost stáhnout vyrozumění o vystoupení "existuje, dokud smlouva o vystoupení uzavřená mezi EU a členským státem nevstoupila v platnost," nebo, v případě neratifikované dohody, před vypršením dvouletého oznamovacího období po aktivaci článku 50.

Británie vyrozuměla EU o úmyslu vystoupit aktivací čl. 50 29. března 2017 a měla by tedy možnost, pokud smlouvu o brexitu neratifikuje britský parlament a evropský parlament, stáhnout vyrozumění před 29. březnem 2019.

Pokud by se britská vláda rozhodla revokovat čl. 50, členství Británie v EU by bylo potvrzeno a status členského státu by zůstal beze změny. V takovém případě by proces vystoupení byl ukončen.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Juncker: Neexistuje prostor pro novou dohodu o brexitu

12. 12. 2018

Evropská unie je ochotna poskytnout Británii další vyjasnění týkající se dohody o brexitu, ale nebude znovu jednat o smlouvě, ani o protokolu týkajícím se irských hranic, prohlásil šéf evropské exekutivy Jean-Claude Juncker, informují Vivienne Clarkeová a Fiach Kelly.

Britská premiérka Theresa Mayová dnes cestuje do Dublinu v rámci snah zachránit svou skřípající dohodu o brexitu.

Poté co odložila hlasování Dolní sněmovny o dohodě, protože se porážka zdála neodvratnou, začala Mayová cestu po evropských hlavních městech s cílem získat ústupky. Je nepravděpodobné, že by byla úspěšná.

Britský parlament bude hlasovat o dohodě do 21. ledna, oznámila mluvčí Mayové. Pokud by poté neexistovala uspokojivá dohoda, parlament by dál o tématu debatoval.

Mayová se v úterý obrátila na kancléřku Merkelovou a nizozemského premiéra Marka Rutteho. Dále se sešla s předsedou Evropské komise Junckerem a předsedou Evropské rady Donaldem Tuskem.

Dnes pozdě večer se má v Dublinu sejít s irským premiérem Leem Varadkarem. Ve čtvrtek a v pátek proběhne summit EU, na němž bude zřejmě agendě dominovat právě brexit.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Perceptions of Society in Communist Europe: Popular Opinion and Regime Archives

11. 12. 2018 / Muriel Blaive

(Český překlad tohoto textu je ZDE)

Muriel Blaive, (ed.) Perceptions of Society in Communist Europe: Regime Archives and Popular Opinion (Vnímání společnosti v komunistické Evropě: Archivy režimu a lidové mínění). Bloomsbury Academic, London, New York, Oxford, 2018.   ISBN-13: 978-1350051713. ISBN-10: 1350051713

Many members of Central-European post-communist societies know instinctively that the black-and-white image of the communist past of their countries as blunt totalitarian terror on the one hand and heroic resistance of citizens against communist dictatorship is mendacious. Czech society in particular now seems quite disgusted by the official lie and maybe this is one of the factors why the post-communist democratic regime of the past 29 years is now relatively discredited and people, in protest, vote for dangerous authoritarian oligarch such as Andrej Babiš.

It is high time that this mendacious narrative be abandoned. Let us how that this collection of essays, edited by Muriel Blaive, will make a major contribution to this change of perspective. Blaive and colleagues, on the basis of their research in East-Central European communist archives, have found out that the reality if the relatioship between the rulers and the ruled was much more complicated.

Here is Muriel Blaive's preface to the volume, which she has kindly made available to Britské listy.

(Jan Čulík, editor-in-chief)

* * *

This text has been slightly edited before publication for Britské listy. The complete footnote apparatus is to be found in the original publication. M.B.

The research project that led to this volume (Rulers and Ruled: Practical and Methodological Challenges in the Historicization of a Complex Relationship) departed from the relative absence of society as an object of analysis in the academic history of communism in Czechoslovakia, especially as compared to the former GDR and the former Soviet Union. Although Poland and Hungary, for instance, are much better represented as far as the social history of communism is concerned, politicized patterns of interpretation tend to dominate in the countries of the whole region. The weaker representation of society was certainly caused by the impossibility for researchers to access crucial regime sources (notably the secret police files) until the late 1990s or even 2000s.


I contend, however, that two other factors have played an important role: first, the reluctance in the national public spheres to confront the question of the popularity of the communist regimes, a reluctance that is intimately linked to the post-communist political project and its grand narrative of anti-communist resistance; second, the view on the communist past is all too often clouded by national perspectives. The invariable ‘national exceptionalism’ still prevents a systematic approach to understanding communism as an international social phenomenon. Many historians have dismissed the methodology worked out in German or Soviet studies on the pretext that their country is different. Yet Alf Lüdtke, who himself departs from the work of anthropologist James Scott, shows that the communist regimes principally found a basis of legitimacy where their aspirations converged with the traditional values (‘transcripts’) of a nation. Our volume points to such transcripts in each national case. That communist propaganda consistently attempted to adapt its content to each national context is a common characteristic and not a differentiating one.

Political science’s failure in the 1990s to articulate a continuity between communism and post-communism was another source of inspiration. As simple as it may seem, the knowledge of the relationship of the people to communism before 1989 is the only way to understand their attitude toward the communist past after 1989. If there is little or no social historical knowledge to be mobilized in order to analyse the pre-1989 attitudes, the necessary continuum between the pre- and post-1989 period cannot be reconstructed. This is why ‘memory’ infiltrated social sciences and history and attempted to fill the void. Inspired by the memory turn of the Holocaust studies but disregarding its rich history, academic discussions on ‘dealing with the past’ or ‘duty of memory’ partly took the place of a painstaking, old-fashioned historical research. Social sciences and history often turned to activism and transformed ‘memory’ not only into an object of study but increasingly into a moral, if not institutional, necessity. The ubiquitous presence of memory studies does little to refine the historical knowledge over this period. As historians and social scientists we are not invested with any ‘duty of memory’, but with a duty of history.


In East-Central Europe, the fall of communism and the return to democracy in 1990 eventually translated into the opening of the former communist regimes’ archives. However, and apart from the case of East Germany, a country that was dissolved, the moral obligation to make documents accessible did not coincide with the need to understand and accept the communist past in the sense of a true Vergangenheitsbewältigung. For such a process to happen it would have been necessary to document, on the basis of archival evidence, more than acts of communist terror and heroic anti-communist resistance. The way in which the citizens of communist countries might have individually and collectively accommodated themselves with the regime in power, or endowed it with a varying measure of legitimacy, would have been equally important. Instead, the memory policies in the region generally condemned the old regime while ignoring the issue of mass collaboration. A few prominent personalities in the political and cultural world were publicly exposed for their contacts with the secret police and served as scapegoats; meanwhile, post-communist states placed the emphasis on narratives that privileged repression and resistance.


Naturally, how the people viewed their communist rulers, and vice versa, is difficult to reconstruct. At first glance, to question this relationship might even appear counterintuitive: how were people supposed to manifest their potentially negative opinion of their leaders in a dictatorship? Why should we give any credit to positive opinions? Why would rulers who had the armed forces and police at their disposal bother to take potential popular disapproval of their policies into account? How can we view the rulers and the ruled as having developed any kind of relationship, even a begrudging one, when everyday life was clouded by fear? How can we take the forms of compliance at face value when people felt largely compelled to act the way they did?


Beyond fear


In any history of communism focused on social processes rather than repressive policies, fear and its root causes, repression and violence, is the elephant in the room. Fear was a facilitator of political submission and it defined to a large extent the relationship between the regime and the citizens it claimed to protect. But it is not only the people who feared the regimes: the regimes feared their people, too. Accordingly, this volume’s objective is to investigate the relationship between the rulers and the ruled, to deconstruct the power relations under communism.


We are fully aware that some lives were ruined, other people died or were killed, still others were imprisoned, sent to labour camps or deported. This violence did take place, and the victims deserve full recognition and compassion; they have all our authors’ attention in this volume. Yet it is important to state that the victims’ pain should not confiscate the need for historical knowledge of these regimes and societies. While adequately factoring in repression and the fear it provoked, it is not the purpose of this volume to pursue a witch-hunt and assign responsibility for the implementation of the communist rule. We aim even less at establishing a would-be ‘historical truth’ – which is an artificial construct by nature regardless (Marc Bloch). The legitimate pain that victims of communism, as well as their families and friends, have experienced must be clearly separated from our endeavour to understand how these regimes functioned on an everyday basis. This pain must not exempt us from pointing out the occasional successes of communist rule; it cannot serve to hide the conflict of loyalties between what people experienced as positive aspects of life under communism and the present, anti-communist political climate. Post-communist states have established institutions to pay tribute to the memory of victims and heroes and this legitimate function must be clearly separated from that of historical research. Even though communism was a flawed, repressive system and democracy a better one, former communists were not all bad and new democrats are not all good. Most importantly, they are often one and the same people.


What has been often missing in the historical literature of communism on East-Central Europe (again, excepting the East German and Soviet cases), on the other hand, is a definition and epistemology of what constitutes both a victim and a perpetrator. A blanket rehabilitation led to a blanket condemnation – a striking feature of the Czech policy of dealing with the communist past, for instance – neither of which can ever be fully accurate. Most of our chapters attempt to replace the ‘systemic’ with the ‘individual’, which is the only way to pass a fair(er) judgement on the behaviour of social actors. Ideally, no communist dictatorship should have come into being. Once it did, ideally people should not have collaborated. Once they did, at least they should not have lived a good life. But since they did, we have to understand why and how. Dismantling a certain tyranny of idealism concerning the past is in fact an ever more pressing task. Jan Tomasz Gross, the American historian of Polish origin, was nearly thrown in jail in Poland for having pointed to the extent of anti-Semitic crimes committed by Poles during the Second World War.


As Veronika Pehe demonstrates in her chapter, the post-communist search for heroes, promoting positive models and the notion of a nefarious, repressive regime, has prescribed and manufactured a pre-ordained historical narrative. Archival documents were used for purposes that were anything but strictly academic. Just as was the case under communism, she points out that those who control the past think they control the present.


The rulers and the ruled


This is why in this volume we are studying the ordinary people, or at least keeping them as a strong component of our analysis. We are no more turning victimhood into resistance than we are celebrating heroes. Our objective is to show how ‘conjunctures of hope and despair, doubt and relaxation had simultaneously existed, as two parallel realities’ (Alf Lüdtke). Not only do we endeavour to restitute a missing analytical dimension, we additionally wager that it is fruitful to study society from the point of view of regime archives. We want to study in our chapters how workers, functionaries, random ordinary people, politicians, intellectuals, listeners, viewers, children and academics interacted with the communist state in their everyday lives. This approach tells us, with all necessary caveats, not only about society and how it viewed the communist regimes in its multiple layers, but about how regimes viewed society, and how both parties, privileging stability, individually and collectively tried to make the best from this unequal and uneasy relationship.


Indeed, the concept of modern dictatorship (Jürgen Kocka) leaves space not only for an undeniable degree of domination of the communist system, but also for society’s relative autonomy (Konrad Jarausch). The enforcement of the communist domination system implied, according to the circumstances, resistance at the individual level but also compliance and tolerance. A ‘tacit minimal consensus’ (Thomas Lindenberger) was established between the people and the regime, and the notion of ‘popular opinion’ (Paul Corner) becomes indispensable in this account if we are to understand the nature of this power relationship. Such a social historical approach also gives us the opportunity to introduce into the equation the notion of ‘Eigen-Sinn’ or ‘sense of oneself’ (Alf Lüdtke), sometimes translated as ‘agency’, i.e. that of small, autonomous spaces carved out by individuals in their own lives, away from the prying eyes of the regime.


Politics were to some extent ‘privatized’, providing individuals with strategies of avoidance, withdrawal and shutting down from the regime. Sandrine Kott even speaks of the ‘socialization of the state’: ‘The state machinery’, she writes, ‘functioned thanks to arrangements made within society. At every level, these arrangements were often actually informed, client-based relations.’ The communist state did not exert its power in a strictly top-down direction; on the contrary, it was penetrated by tensions and contradictory social and group interests, including in official institutions such as the Communist Party and the secret police.


Numerous studies of East German and Soviet communism have demonstrated that a permanent negotiation process was at play between the regime and society (Mary Fulbrook, Gareth Dale, Thomas Lindenberger, Alf Lüdtke, Konrad Jarausch, Paul Corner, Sandrine Kott, Sheila Fitzpatrick, Wendy Z. Goldman, Stephen Kotkin). Communist authorities had to legitimize their domination and to keep the political and social situation under control. They were concerned with the approbation, or lack thereof, that the citizens, ordinary people or, in communist parlance, the ‘workers, peasants and intellectuals’, might have conferred on their policies. The violent protests that periodically emerged (the Hungarian 1956 revolution is an emblematic example) confirmed that stability was the most desirable state for regimes that maintained themselves by force – or by the threat of force. People accepted this rule on conditions which they themselves negotiated to some extent: ’I sign this paper, but you let my child go to university’; ‘I write reports on this colleague but you promote me to the position which I deserve’; ‘I join the Party but you let me buy this plot of land to build my house’, etc.


People sometimes even engaged in repressive policies, for instance by practicing denunciation or by entering the workers’ militia. To be sure, terror and state repression did play a crucial role in creating a particular atmosphere in which people felt entitled and even compelled to denounce their fellow citizens. But the regime lasted in time and was rooted in society only because the people themselves, willingly or not, contributed to perpetuating these repressive practices, contributed to their own domination. Moreover, small aspects on the everyday level that many of them viewed through a non-ideological lens (children participating in the Pioneers movement or families going to a mass gymnastic Spartakiáda event, for instance) significantly helped maintain and stabilize the regimes. Even people who hated the leadership or complained about the communist rule engaged in this particular form of everyday compliance. The result is that the border between the ruler and the ruled ran through each individual – or, as a person I once interviewed in the small Czech border town of České Velenice poetically put it: ‘Where is the border between good and bad? It has always been blurred. Can we draw a thick line? It’s not possible. Nothing is like this in life.’


This socio-historical theoretical standpoint wrong-foots the ‘totalitarian’ characterization of the East-Central European communist rule: if we focus not on the mechanical conformity to rules and orders but on the realm of other forms of behaviour (Thomas Lindenberger), we see that these regimes might have been a dictatorship with totalitarian intentions but that totalitarianism in its narrow meaning is something which could hardly have been fully implemented, even less so for any longer period of time.


Popular opinion’ and the limits of dictatorship


In this volume, we employ the central concept of popular opinion to investigate the relationship between rulers and ruled. This concept, a methodological breakthrough of the past decade, was developed in Paul Corner’s edited volume, Popular Opinion in Totalitarian Regimes: Fascism, Nazism, Communism, published with Oxford University Press in 2009. While we leave aside the notion of totalitarianism, we do prefer ‘popular opinion’ to ‘public opinion’ for the analysis of one-party systems because, as Paul Corner emphasizes it, the latter ‘carries suggestions of pluralistic debate within the public sphere of civil society’, a concept which is ‘hardly appropriate’ for the cases that concern us. However, because they were notions that were carved out and reflected upon for decades, public sphere and public opinion imply a level of objectivity and competence that does not characterize ‘popular opinion’; on the contrary, popular opinion directly derives from the communist understanding of what the public was. To work on popular opinion thus amounts to working on, and within, a communist category, or one that was shaped by the communist practice. By putting ourselves in the social actors’ shoes, we reconstruct the public sphere as a popular sphere, a nest from which we try to gauge the influence of communist rule on everyday behaviour. Although it might be difficult to quantify a phenomenon that was part and parcel of everyday life, popular opinion is thus a crucial tool in advancing historical research on dictatorships. Regimes were acutely aware of its importance, calling for multiple mood reports and opinion research, while analysing mail, letters of protest, and petitions, in addition to outright spying on their citizens. Incidentally, leaders also ‘sought ways to instrumentalize popular opinion in their internecine conflicts’ (Shawn Clybor).


It is perhaps the greatest paradox of communist regimes that while they devoted considerable resources to investigating the state of popular opinion, they failed to assuage it in the latter part of their lifespan, when they were in no position anymore to satisfy their populations’ expectations in terms of standard of living. For a long time, their knowledge of popular opinion served as both a safety valve and surveillance mechanism (Jill Massino); however, the more they perfected this knowledge, the less they were able to use it to their full advantage.


Our reference of choice for understanding how the regime tried to gauge popular opinion has been regime archives. These sources have often been dismissed as mindless propaganda, flawed or irrelevant, lacking authenticity and truthfulness. Our purpose is not to take them at face value but to deconstruct how the rulers operated in order to try and extract conformity from the ruled (Adrian Grama). In this sense, in combination with other types of sources and provided that they are submitted to a suitable source criticism, regime archives are invaluable. The ideological language that permeates them does not preclude the communication of genuine knowledge concerning the state of popular opinion. Quite the contrary, a realistic image of society does emerge from these documents in many cases (see in particular the chapters by Rosamund Johnston, Adrian Grama, myself, Machteld Venken, Martin Dimitrov, and Jill Massino).


Things were complicated: on the quest for boundaries


All the chapters in this volume analyse the bargaining power and strategies of the ruled, in all their diversity, but also of the rulers, in both parties’ endeavours to negotiate the terms of this rule. Using Ministry of Information archives, Rosamund Johnston studies Czechoslovak radio listeners in the post-war period and their agency, namely their attempts at negotiating programme content with the communist authorities. Meanwhile, Adrian Grama is concerned, on the basis of regime archives, with workers in post-war Romania and their usage of strikes to secure better living conditions. Marián Lóži studies regional Party archives to illuminate the power practices of midlevel Stalinist functionaries after the communist takeover in Czechoslovakia and their sometimes despairing attempts to instil some order in the regions. Molly Pucci draws on secret police archives to analyse the role of the Czech secret police functionaries delegated from the centre for the same purpose: re-establishing order, as well as instituting a dignified and efficient operation of the dictatorship.


Shawn Clybor introduces a hitherto forgotten Czechoslovak Stalinist musical and analyses its originally welcome criticism of the official ideology as can be retraced in the national archives. I study the behaviour of Czechoslovak society during the 1956 Hungarian revolution on the basis of secret police reports and show that the communist regime was monitoring popular opinion intensely in these crucial weeks and it did manage to take the necessary measures to appease it. Martin Dimitrov goes on to explain, on the basis of Party archives, how the Bulgarian Communist Party became acutely aware, in the 1950s and 1960s, of the necessity to properly assess and satisfy the consumer preferences of its population and to create the appropriate institutional tools. Sonia Combe’s chapter examines, using secret police archives, the East German intellectuals who were simultaneously faithful to the Party line but critical of it. Who was afraid of whom, she asks, because fear was shared by both sides.


Moving away from the period of Stalinist terror, the second half of the East-Central European communist regimes’ lifespan was characterized by an even more obvious negotiation process. Machteld Venken analyses the way in which children’s programmes on Polish television communicated the regime’s values and historical reconstruction through a hit series that peaked in the 1970s. The authorities went so far as to poll children for their preferences so as to maximize the effect of communist propaganda. Libora Oates-Indruchová demonstrates, on the basis of the Czechoslovak Academy of Sciences archival material, that academic authors and editors entered a protracted negotiation process in the 1970s, in which ideology did not always play the main role, and the search for academic quality sometimes did. Jill Massino offers a refreshing analysis of complaint letters addressed in the 1970s and 1980s to the Romanian leaders Nicolae and Elena Ceauşescu; she shows the full extent of the bargaining strategies adopted by the people at the bottom (including their occasional successes) and by so doing, paints a complex portrait of Romanian society shortly before the fall of communism. Finally, Veronika Pehe deconstructs the fetishization and instrumentalization of the archival document, mostly for political purposes, in the post-communist period.


All of these chapters, despite studying different countries and time periods, portray the ruled as active social agents rather than passive recipients of the communist dictatorship. They reflect on the dichotomy between fear of the masses and popular consent (Adrian Grama). As already discussed, they show that complaints and grievances were often a safety valve (Jill Massino) rather than a destabilizing factor. They underline the importance of idealism, which went hand in hand with fear, opportunistic loyalty, and particular egoistic interests. Moreover, several authors crucially emphasize that the very nature of complaints was based on an assumed, shared understanding of what socialist legality should be. To call for socialist legality was itself predicated on loyalty, or so the people hoped: their displayed loyalty allowed for the manifestation of their discontent, at least to some degree. Individuals learned to express themselves in the language of the regime (Stephen Kotkin’s ‘speaking Bolshevik’). In other words, appropriating the ideological worldview of the regime allowed them to function within, not against, the normative framework established by Party elites (Shawn Clybor). Let us never forget that, until almost the last day, people did not expect that the communist regimes would come to an end; they defined their survival strategies accordingly.


It is a tribute to this volume’s endeavour to restitute the complexity of life under communism that all chapters point to the incessant quest for boundaries on the part of both the rulers and the ruled, as well as to the blurring of moral categories. Circumstances changed over time; individuals did, too. Behaviours evolved and might sometimes appear contradictory but they reflect the polymorphous shape of a dictatorship constantly seeking legitimacy. There are no ideal types here: on the contrary cognitive dissonance reigns between desires and reality. Communist dictatorships learned how to tolerate, and indeed even encouraged, the hidden transcript of citizens so long as they respected the normative political and ideological boundaries of the public transcript. The borderline between collaboration and resistance, constructive criticism and subversion, culture and politics is by no means easy to establish. Sonia Combe points to the intricate intertwining of conformism, freely consented submission, accommodation, acquiescence, blindness, and sincerity. By the same token, the traditional chronology of the communist rule in terms of crises (1948, 1956, 1968, 1977, 1980, 1981, 1986, 1988) is seriously contested here. New continuities and discontinuities appear.


The role of midlevel, intermediate social actors, who moved information from top to bottom and vice versa, is another common feature of our chapters. Trade-union delegates were often caught in the crossfire between violent workers and a violent regime and subjected to the pressure stemming from both superiors and workmates (Adrian Grama). Midlevel actors gathered feedback on how the policies were implemented on the ground (Molly Pucci). They served as the target of public criticism in order to get in the good graces of the centre (Marián Lóži). They cushioned the interaction between rulers and ruled, as in the case of communist, yet critical, intellectuals in the GDR (Sonia Combe). They also served as outlets for public frustration (Jill Massino): the people from ‘below’ could blame them while complaining to the highest leaders.


Last but not least, studying the regime from the bottom up also allows us to paint a picture of a rule that was not only successful. The ‘culture of Stalinism’ (Molly Pucci) did not spread easily at first. In fact the situation was sometimes outright chaotic. The level of violence at the bottom led to the communist functionaries’ fear (Adrian Grama). Heavily dysfunctional bureaucratic processes and domination instruments left these functionaries struggling to exercise minimal control (Marián Lóži). The rulers could not prevent people from listening to foreign broadcasts (Rosamund Johnston), they had no idea how to concretely implement a police dictatorship (Molly Pucci), they could not force even Party intellectuals to support their Middle-Eastern policy (Sonia Combe), and they admitted that the publishing situation had gone from ‘unfavourable’ to ‘catastrophic’ (Libora Oates-Indruchová).


A reevaluation of the Slánský trial?


As a post scriptum, perhaps the clearest example that this volume can offer so as to illustrate the usefulness of studying regime archives in a bottom-up perspective is our almost unwitting discovery of a stunning new logic to the political and social usage of the Slánský trial in 1952 Czechoslovakia. The current academic wisdom is that the Slánský trial was an epitomized expression of random, Stalinist terror under the guidance of Soviet ‘advisors’ sent by Stalin (Karel Kaplan). The public had no real role to play in this interpretation, apart from that of a passive recipient of blind terror, or alternatively as a semi-active anti-Semitic supporter (Kevin McDermott).


Marián Lóži’s chapter suggests quite a different interpretation, which is backed by the context brought by Molly Pucci, Shawn Clybor and myself. Lóži shows that the violence applied against (regional) Stalinist elites, a number of whom were present at the Slánský trial (notably Brno leader Otto Šling), won a significant amount of popular approval and indeed was a request from the social actors from below. Some of the Stalinist elites under trial, pupils of Slánský’s, had implemented a ruthless dictatorship at the regional level after 1948; in fact they could be considered as small dictators of their own. They were thus blamed by popular opinion for not living up to Stalinist standards. Marián Lóži contends that what was essential for the functioning of the Stalinist dictatorship was its ability to achieve legitimacy rather than to implement violence. If so, we see that the Slánský trial was a way, among other dynamics at play, for the regime to regain popularity by deposing regional leaders and taking the dictatorship back under control for a more reasonable exercise of Stalinist rule. In other words, the trial attempted in a convoluted way to right some wrongs and it boosted the popularity of Stalinism hence the regime’s reluctance to relitigate it in 1956.


This is of course only the first step towards a new historical interpretation but, precisely like Wendy Goldman in the Soviet case, we can at least now claim that there seems to have existed a palpable logic to the terror, one in which social actors played a role at all levels. The Slánský episode is but one example, albeit a spectacular one, that shows how our socio-historical approach of the political realm has yielded new and promising results. The other chapters follow suit and deconstruct a complex relationship between the rulers and the ruled, that brings the agency of ordinary social actors to the fore, while exploring the more and less effective domination mechanisms of the representatives of power. As editor of this collective volume, it has been my ambition, by offering such nuanced understanding, to contribute to a less polarized memory debate on what communism in practice has meant for generations of East-Central Europeans.

Za komunismu se podílela na provozu režimu široká škála řadových občanů

11. 12. 2018 / Muriel Blaive

(Anglický originál tohoto textu je ZDE)

Muriel Blaive, (ed.) Perceptions of Society in Communist Europe: Regime Archives and Popular Opinion (Vnímání společnosti v komunistické Evropě: Archivy režimu a lidové mínění). Bloomsbury Academic, London, New York, Oxford, 2018.   ISBN-13: 978-1350051713. ISBN-10: 1350051713

Velká část společnosti instinktivně vnímá, že obraz komunistické minulosti jako tupého totalitního teroru na jedné straně a odporu občanů proti diktatuře na straně druhé je lživý, zkreslený a propagandistický. Vnucování této lživé interpretace české společnosti po celých posledních téměř třicet let je zřejmě jedním z faktorů, proč je v současnosti demokratický režim v ČR u mnoha lidí zdiskreditován, a proč tedy Češi nebezpečně podporují a volí oligarchy a autoritáře, jako je Babiš.

Je načase, aby byla tato lživá interpretace už konečně opuštěna. K tomu, doufejme, výrazně přispěje výše citovaná mezinárodní publikace, některé příspěvky z níž jsme mohli vyslechnout na právě proběhnuvší slavistické konferenci ASEEES 2018  v americkém Bostonu. Editorka svazku Muriel Blaive přečetla na konferenci předmluvu k této knize. Je nám ctí, že nám ji poskytla k publikaci v Britských listech. (JČ)

Výzkumný projekt, který vedl k vydání tohoto svazku, se odlišuje od relativní absence společnosti jako tématu analýzy v akademické historii komunismu v Československu, zejména, pokud ji srovnáme s výzkumem bývalé NDR a bývalého Sovětského svazu. I když Polsko a Maďarsko jsou daleko lépe reprezentovány, pokud jde o společenskou historii komunismu, zpolitizované vzorce interpretací většinou dominují ve všech zemích tohoto regionu. Důvodem slabší reprezentace společnosti bylo bezpochyby to, že historici neměli možnost studovat klíčové režimní zdroje (zejména svazky tajné policie), které byly zpřístupněny až koncem devadesátých let nebo dokonce až po roce 2000. Argumentuji však, že důležitou roli hrály dva další faktory: zaprvé, neochota v národních veřejných sférách zabývat se otázkou popularity komunistických režimů; je to neochota, která je přímo spojena s postkomunistickým politickým projektem a jeho grandiózním narativem antikomunistického hnutí odporu; zadruhé, pohled na komunistickou minulost je příliš často zamlžen národní perspektivou. Nevyhnutelný pocit "naší národní výjimečnosti" stále brání systematickému přístupu k pochopení komunismu jako mezinárodního společenského jevu.


Mnoho historiků odmítlo metodologii vypracovanou v oboru německých či sovětských studií na základě záminky, že jejich země je jiná. Přesto však Alf Lüdtke, jehož závěry těží z práce antropologa Jamese Scotta, dokazuje, že komunistické režimy v podstatě nacházely základ své legitimity tam, kde se jejich aspirace shodovaly s tradičními hodnotami ("transkripty") národa. Naše monografie poukazuje na takovéto transkripty ve všech národních případech. Že se komunistická propaganda systematicky snažila přizpůsobit svůj obsah každému národnímu kontextu, je charakteristika  společná, nikoliv charakteristika, jíž by se režimy od sebe navzájem odlišovaly.

Dalším zdrojem inspirace pro tento svazek bylo selhání politologů v devadesátých letech v tom smyslu, že neartikulovali kontinuitu mezi komunismem a postkomunismem. Může se to zdát jednoduché, ale znalost toho, jaký byl vztah občanů ke komunismu před rokem 1989, je jediným způsobem, jak pochopit jejich postoj vůči své komunistické minulosti po roce 1989. Pokud neexistují společenské historické znalosti, které by bylo lze použít k analýze postojů před rokem 1989, nutné kontinuum mezi obdobími před rokem 1989 a po roce 1989 nelze zrekonstruovat. Tohle je důvod, proč "vzpomínky" infiltrovaly společenské vědy a pokusily se toto vakuum zaplnit. Na vzoru studií holocaustu, avšak při ignorování jejich bohaté historie, akademické diskuse ohledně "vyrovnání se s minulostí" či ohledně "pamětní povinnosti" částečně nahradily pečlivý, staromódní historický výzkum.


Společenské vědy a dějepis se často proměnily v aktivismus a transformovaly "paměť" nikoliv v předmět studia, avšak stále častěji v morální, a občas dokonce i v institucionální, nutnost. Všudypřítomnost "studia paměti" nedokáže historické znalosti tohoto období zlepšit. Jako historikové a společenští vědci nemáme povinnost "pamětní", ale povinnost analyzovat historii.

Ve středovýchodní Evropě vedl pád komunismu a návrat k demokracii v roce 1990 nakonec k otevření archivů bývalého komunistického režimu. Avšak, s výjimkou případu NDR, tedy země, která byla rozpuštěna, nešla morální povinnost zpřístupnit tyto dokumenty ruku v ruce s nutností porozumět a přijmout komunistickou minulost ve smyslu skutečného "Vergangenheitsbewältigung", vyrovnávání se s minulostí. Aby k takovému procesu mohlo dojít, bylo by zapotřebí zdokumentovat, na základě důkazů z archivů, více než akce komunistického teroru a hrdinského antikomunistického odporu.

Způsob, jímž občané komunistických zemí zřejmě, individuálně i kolektivně, nacházeli srozumění s režimem u moci, anebo mu poskytovali různou měrou legitimitu, by byl stejně důležitý. Namísto toho, politika paměti v tomto regionu většinou pouze odsoudila starý režim a otázku hromadné spolupráce ignorovala. Několik málo prominentních osobností politického a kulturního světa bylo pro své kontakty s tajnou policií veřejně odhaleno. Posloužili tak jako obětní beránci, mezitím začaly postkomunistické státy zdůrazňovat narativy, které dávaly přednost represi a odporu proti ní.

Samozřejmě, to, jak lidé pohlíželi na své komunistické vládce a obráceně je obtížné zrekonstruovat. Na první pohled se zpochybňování tohoto vztahu může dokonce zdát kontraintuitivní: Jak měli lidé projevovat svůj potenciálně záporný postoj vůči vedoucím politikům v diktatuře? Proč bychom měli pozitivní názory považovat za důvěryhodné? Proč by vládci, kteří měli k dispozici armádu a policii, měli brát v úvahu potenciální lidovou nespokojenost s jejich politickou strategií? Jak můžeme usuzovat, že mezi vládci a ovládanými byl nějaký vztah, třeba i jen váhavý, když byl každodenní život zastíněn strachem? Jak můžeme brát vážně formy souhlasu, když byli lidé velkou měrou nuceni jednat tak, jak jednali?

Za hranicí strachu

V každé historii komunismu, která se soustřeďuje na společenské procesy a nikoliv na represivní politiku, jsou strach a jeho příčiny, útlak a násilí neřešitelný problém. Strach umožňoval politickou podřízenost a do značné míry definoval vztah mezi režimem a občany, o nichž tvrdil, že je chrání. Avšak není tomu tak, že se jen občané báli režimu: i režim se bál občanů. Proto je cílem tohoto svazku zkoumat vztah mezi vládci a ovládanými, dekonstruovat mocenské vztahy za komunismu. 

Jsme si plně vědomi, že některé životy byly zničeny, že jiní lidé zemřeli nebo byli usmrceni, ještě další byli uvězněni, posláni do pracovních táborů nebo deportováni. K tomuto násilí docházelo a oběti si zaslouží plné uznání a soucit, mají veškerou pozornost našich autorů v tomto svazku. Avšak je důležité říci, že bolest obětí by neměla zkonfiskovat potřebu historických znalostí těchto režimů a společností. Zatímco adekvátně včleňujeme útlak i strach, který vyvolával, není cílem tohoto svazku pořádat hon na čarodějnice a obviňovat jedince z odpovědnosti za realizaci komunistické nadvlády. Ještě méně se snažíme zjistit tzv. "historickou pravdu" - což je naprosto umělá konstrukce. Legitimní bolest, kterou zažívaly oběti komunismu i jejich rodiny a přátelé, musí být jasně oddělena od našeho úsilí pochopit, jak tyto režimy fungovaly na každodenní základně. Tato bolest nám nesmí zabránit v tom, abychom poukázali na občasné úspěchy komunistické vlády. Nemůže sloužit k zakrývání konfliktu loajality mezi tím, co lidé zažívali jako pozitivní aspekty života za komunismu, a mezi dnešním, antikomunistickým politickým klimatem. 

Postkomunistické státy si založily instituce, jejichž cílem je vzdát poctu památce obětí a hrdinů, a tato legitimní funkce musí být jasně oddělena od historického výzkumu. I když byl komunismus nedokonalý a represivní systém a demokracie byl systém lepší, bývalí komunisté nebyli všichni špatní a noví demokraté nejsou všichni dobří. A co je nejdůležitější, často to jsou titíž lidé. 

To, co často na druhé straně chybí v historické literatuře o komunismu ve středovýchodní Evropě (zase, s výjimkou případů NDR a Sovětského svazu) je definice a epistemologie toho, co to znamená být obětí a být pachatelem. Rehabilitace všech vedla k odsudku všech - to je ohromujícím rysem například české politiky vyrovnání se s komunistickou minulostí - a ani jeden z těchto postojů nemůže být nikdy plně přesný. Většina našich kapitol se pokouší nahradit "systémové" "jednotlivým", což je jediným způsobem, jak učinit férovější úsudek ohledně chování společenských aktérů.


V ideálním případě neměla žádná komunistická diktatura vůbec vzniknout. Jakmile jednou vznikla, lidé s ní neměli spolupracovat. Jakmile začali spolupracovat, alespoň neměli mít možnost prožít uspokojivý život. Ale vzhledem  tomu, že ho prožili, musíme pochopit proč a jak. Rozebrání určité tyranie idealismu ohledně minulosti je vlastně ještě naléhavější úkol. Jan Tomasz Gross, americký historik polského původu, byl málem v Polsku uvězněn za to, že poukázal na rozsah antisemitských zločinů spáchaných Poláky za druhé světové války.

Jak dokazuje Veronika Pehe ve své kapitole, postkomunistické hledání hrdinů, podpora pozitivních vzorů a představa zločinného represivního režimu nadiktovala a vykonstruovala předem určený historický narativ. Archivní dokumenty byly použity k účelům, které vůbec nebyly akademické. Stejně jako tomu bylo za komunismu, Veronika Pehe poukazuje na to, že ti, kdo ovládají minulost, si myslí, že ovládají i přítomnost.

Vládci a ovládaní

Proto v tomto svazku my studujeme obyčejné lidi, anebo je alespoň používáme jako důležitou součást naší analýzy. Ani neproměňujeme oběti v hnutí odporu, ani neoslavujeme hrdiny. Naším cílem je ukázat, jak "součinnost naděje a zoufalství, pochybností a uvolnění existovala navzájem, jako dvě paralelní skutečnosti“ (Lüdtke). Nejenže se snažíme obnovit chybějící analytickou dimenzi, argumentujeme při tom, že je plodné studovat společnost z hlediska režimních archivů. Chceme v našich kapitolách studovat, jak dělníci, funkcionáři, náhodní obyčejní lidé, politikové, intelektuálové, posluchači, diváci, děti a akademici vstupovali během svých každodenních životů do interakce s komunistickým státem. Tento přístup nám poskytuje, při vší nutné opatrnosti, informace nejen o společnosti a jak pohlížela na komunistické režimy v jejich mnohovrstevnatosti, ale také, jak ty režimy pohlížely na společnost a jak obě strany, dávajíce přednost stabilitě, se individuálně i kolektivně snažily z tohoto nerovného a neuspokojivého vztahu získat to nejlepší.

Ano, koncept moderní diktatury (Jürgen Kocka) ponechává místo nejen pro nespornou míru ovládání, k němuž docházelo v komunistickém systému, ale také pro relativní autonomii společnosti (Konrad Jarausch). To, že komunistický systém si mnohé vynucoval, vyvolávalo, podle okolností, odpor na individuální úrovni, ale také součinnost a snášenlivost.  Mezi lidmi a režimem vznikal "mlčenlivý minimální konsensus" (Thomas Lindenberger) a koncept "lidového mínění" (Paul Corner) je nevyhnutelnou součástí této analýzy, pokud máme tomuto mocenskému vztahu porozumět. Takový společenský historický přístup nám také dává možnost včlenit do rovnice koncept "Eigen-Sinn" (vědomí sama sebe) (Lüdtke), který se někdy popisuje anglickým výrazem "agency", "schopnost jednat". Jde o malý, autonomní prostor, který si jednotlivci vytvořili ve svém vlastním životě, mimo dosah dohlížejících očí režimu. Politika byla do určité míry "zprivatizována", a tak poskytovala jednotlivým občanům strategie, jak se určitým věcem vyhýbat, stáhnout se a uzavřít se před režimem (Lüdtke). Sandrine Kott dokonce hovoří o "socializaci státu". "Státní mašinérie," píše Kottová, "fungovala v důsledku dohody ve společnosti. Na všech úrovních měly tyto dohody formu informovaných klientelistických vztahů". Komunistický stát nevykonával svou moc striktně seshora dolů: naopak, celým systémem pronikala napětí a rozporné zájmy různých společenských skupin, včetně oficiálních institucí, jako byla komunistická strana a tajná policie.

Četné studie východoněmeckého a sovětského komunismu dokázaly, že mezi režimem a společností docházelo k trvalému procesu vyjednávání (Fulbrook, Dale, Lindenberger, Lüdtke, Jarausch, Corner a Kott). Komunistické úřady musely legitimizovat svou nadvládu a udržet politickou a společenskou situaci pod kontrolou. Citlivě reagovaly na souhlas, nebo na jeho absenci, pokud ho občané, obyčejní lidé, nebo, v komunistickém žargonu "dělníci, rolníci a intelektuálové" poskytovali jeho politice. Násilné protesty, k nimž periodicky docházelo (typickým příkladem je maďarská revoluce z roku 1956) potvrzovaly, že stabilita byla nejžádoucnějším stavem režimů, které se udržovaly u moci silou - anebo hrozbou síly. Lidé tuto vládu přijímali za podmínek, které si sami do určité míry vyjednali: "Podepisuji tento papír, ale vy za to dovolíte mým dětem studovat na univerzitě." "Budu psát udání na tohoto kolegu, ale vy mě povýšíte do postavení, které si zasluhuji". "Vstoupil jsem do strany, ale vy mi dovolíte, abych si koupil tento pozemek a postavil na něm dům", atd.


Lidé se někdy dokonce podíleli na represivní politice, například tím, že udávali, anebo členstvím v Lidových milicích. Samozřejmě, teror a státní útlak hrály klíčovou roli při vytváření určité atmosféry, v níž měli občané pocit, že mají právo a dokonce jsou nuceni své spoluobčany udávat. Avšak režim trval dlouhou dobu a byl zakořeněn ve společnosti jen díky tomu, že lidé sami, ochotně nebo neochotně, přispívali k udržování této represivní praxe při životě, a tak přispívali k svému vlastnímu zotročení. Kromě toho, malé rysy na každodenní úrovni, na něž mnoho občanů pohlíželo neideologicky (děti chodící do Pionýra anebo rodiny účastnící se Spartakiád, například) podstatnou měru pomáhaly režimy udržovat a stablizovat.


Dokonce i lidé, kteří vedení státu nenáviděli, anebo na režim nadávali, se účastnili této konkrétní formy každodenní spolupráce s režimem. Důsledkem bylo to, že hranice mezi vládci a ovládanými probíhala každým jednotlivým občanem - neboli, jak to poeticky řekla osoba, kterou jsem jednou interviewovala v malém pohraničním českém městě České Velenice: "Hranice mezi dobrem a zlem nebyla tak jednoznačná. Proč by měla být? To nikde není, ani v životě. Lze udělat tlustou čáru? To nejde” (Blaive).


Tento socio-historický teoretický postoj zpochybňuje "totalitní" charakterizaci komunistické vlády ve středovýchodní Evropě: pokud se soustředíme nikoliv na mechanickou konformnost vůči předpisům a příkazům, ale na oblast ostatních forem chování (Lindenberger), vidíme, že tyto režimy možná byly diktaturami s totalitními úmysly, avšak že totalitarismus v úzkém slova smyslu je něco, co nikdy nemohlo být plně realizováno, a už vůbec ne po delším časovém období.

"Lidové mínění" a hranice diktatury

V tomto svazku používáme ve snaze zkoumat vztah mezi vládci a ovládanými ústřední pojem lidového mínění. Tento koncept, metodologická novinka posledního desetiletí, vznikl v monografii, kterou redigoval Paul Corner: Popular Opinion in Totalitarian Regimes: Fascism, Nazism, Communism (Lidové mínění v totalitních režimech: fašismus, nacismus, komunismus). Knihu vydalo nakladatelství Oxford University Press r. 2009. Zatímco odsunujeme stranou koncept totalitarianismu, dáváme přednost výrazu "lidové mínění" před "veřejným míněním" pro analýzu politických systémů jediné strany, protože, jak Paul Corner zdůrazňuje, pojem veřejné mínění "v sobě nese náznaky pluralitní debaty ve veřejné sféře občanské společnosti", což je pojem, který je pro případy, které nás zajímají, nevhodný.  

Avšak protože jde o koncepty, které byly vytvořeny a jsou reflektovány už dlouhá desetiletí, veřejná sféra a veřejné mínění naznačují míru objektivity a kompetentnosti, které "lidové mínění" necharakterizují. Naopak, lidové mínění se plně odvozuje od komunistického chápání toho, co je veřejnost. Pracovat s lidovým míněním tedy znamená pracovat s komunistickou kategorií, anebo kategorií, kterou utvářela komunistická praxe. Tím, že se postavíme do bot společenských aktérů, rekonstruujeme veřejnou sféru jako lidovou sféru, jako hnízdo, z něhož se pak snažíme posuzovat vliv komunistické vlády na každodenní chování. 

I když je možná obtížné kvantifikovat jev, který byl součástí každodenního života, lidové mínění je tak klíčovým nástrojem pro prohloubení historického výzkumu diktatur. Režimy si byly silně vědomy, že je nesmírně důležité. Opakovaně požadovaly zprávy o náladách veřejnosti a o jejích názorech, analyzovaly dopisy, protestní dopisy, petice, a občany otevřeně špehovaly. Mimochodem, vedoucí politikové také "hledali způsoby jak využít lidového mínění ve svých vzájemných vnitřních bojích" (Shawn Clybor).

Je možná největším paradoxem komunistických režimů, že i když věnovaly obrovské zdroje na zkoumání stavu veřejného mínění, v pozdních etapách své existence se jim ho často nedařilo uspokojit, když už nebyly schopny uspokojit očekávání obyvatelstva ohledně životní úrovně. Po dlouhou dobu složila jejich znalost lidového mínění jednak jako bezpečnostní záklopka a jednak jako mechanismus dohledu (Jill Massino). Ovšem čím více zdokonalovaly metody získávání dat o názorech společnosti, tím méně byly už schopny jich využívat ve svůj prospěch.

Pro nás byly nástrojem k pochopení toho, jak se režim snažil získávat informace o lidovém mínění, režimní archivy. Tyto zdroje se často odmítají jako tupá propaganda, jako nespolehlivé či irelevantní, neautentické a nepravdivé. Naším cílem není je považovat za pravdivé, ale dekonstruovat, jak fungovali vládci ve snaze přimět ovládané ke konformnosti (Adrian Grama).  


V tomto smyslu, v součinnosti s dalšími druhy zdrojů a pokud jsou podrobeny vhodné kritice zdrojů, jsou režimní archivy neocenitelné. Ideologický jazyk, který jim dominuje, nevylučuje sdělení autentických znalostí ohledně stavu lidového mínění. Právě naopak: v mnoha těchto případech je v těchto dokumentech obsažen realistický obraz společnosti.

Věci byly složité: O hledání hranic


Všechny kapitoly v tomto svazku analyzují vyjednávací moc a různé strategie ovládaných, ve vší jejich rozmanitosti, ale také strategie vládců, při úsilí obou stran vyjednat si podmínky této vlády. Na základě materiálu v archivu československého ministerstva informací studuje Rosamund Johnstonová posluchače Československého rozhlasu v poválečném období a jejich aktivní vliv, zejména jejich pokusy vyjednat si s komunistickými úřady, jaký má být rozhlasový program. 

Mezitím Adrian Grama se zabývá, na základě režimních archivů, dělníky v poválečném Rumunsku a jejich užívání stávek ve snaze zajistit si lepší životní podmínky. Marián Lóži studuje regionální stranické archivy s cílem osvětlit mocenskou praxi stalinských funkcionářů na střední úrovni moci v období po komunistickém převzetí moci v Československu a jejich někdy zoufalé pokusy zavést do regionů určitý pořádek. 

Molly Pucci využívá archivů tajné policie k analýze role funkcionářů československé tajné policie vyslaných z centra za stejným účelem: obnovení pořádku a zajištění důstojného a efektivního fungování diktatury. Shawn Clybor nám představuje dosud zapomenutý československý stalinský muzikál a analyzuje jeho původně vítanou kritiku oficiální ideologie, kterou lze vysledovat ve státních archivech. Já studuji na základě zpráv tajné policie chování československé společnosti během maďarské revoluce v roce 1956 a ukazuji, že komunistický režim v těchto týdnech intenzivně sledoval lidové mínění - a podařilo se mu zavést nutná opatření k tomu, aby názory lidí uspokojil. Martin Dimitrov vysvětluje, na základě stranických archivů, jak si bulharská komunistická strana začala být jasně vědoma v padesátých a v šedesátých letech toho, že je nutné řádně hodnotit a uspokojovat spotřebitelské preference obyvatelstva a vytvořit příslušné instituční nástroje. Sonia Combe zkoumá ve své kapitole využitím archivů tajné policie, východoevropské intelektuály, kteří byli sice věrní stranické linii, ale zároveň se k ní stavěli kriticky. Kdo se bál koho, ptá se, protože strach byl na obou stranách.

Mimo období stalinského teroru byla druhá část éry východoevropských komunistických režimů charakterizována ještě zjevnějším procesem vyjednávání. Machteld Venken analyzuje způsob, jímž komunikovaly pořady pro děti v polské televizi hodnoty režimu a historickou rekonstrukci, prostřednictvím vysoce populárního seriálu, který vyvrcholil v sedmdesátých letech. Úřady zacházely tak daleko, že dělaly průzkum preferencí dětí, aby dopad komunistické propagandy maximalizovaly. Libora Oates-Indruchová dokazuje, na základě archivního materiálu ČSAV, že akademičtí autoři a editoři vstupovali v sedmdesátých letech do dlouhého vyjednávacího procesu, při němž ideologie vždycky nutně nehrála hlavní roli a někdy šlo o úsilí o akademickou kvalitu. Jill Massino nabízí živou analýzu dopisů obsahujících stížnosti, adresovaných v sedmdesátých a v osmdesátých letech rumunským předákům Nicolae a Eleně Ceauşescuovým, osvětluje plný rozsah vyjednávacích strategií, přijímaných lidmi ve spodních vrstvách společnosti (včetně jejich občasných úspěchů), a tak kreslí složitý portrét rumunské společnosti krátce před pádem komunismu. A nakonec, Veronika Pehe dekonstruuje fetišizaci a instrumentalizaci archivního dokumentu, většinou pro politické účely, v postkomunistickém období.

Všechny tyto kapitoly, navzdory tomu, že studují různé země a různá časová období, ukazují ovládané občany jako aktivní společenské aktéry a nikoliv jako pasivní příjemce komunistické diktatury. Jsou reflexí o dichotomii mezi strachem mas a lidovým souhlasem (Adrian Grama). Jak už jsme se o tom zmínili, ukazují, že stížnosti byly často bezpečnostní záklopkou (Jill Massino) spíše než destabilizujícím faktorem. Podtrhují význam idealismu, který šel ruku v ruce se strachem, oportunistickou loajalitou a partikulárními egoistickými zájmy. Kromě toho, několik autorů klíčovým způsobem zdůrazňuje, že už samy charakteristické vlastnosti stížností byly založeny na předpokládaném, sdíleném porozumění tomu, co by měla být socialistická zákonnost. Požadovat socialistickou zákonnost už samo o sobě předpokládalo loajalitu, anebo lidé v to alespoň doufali: projevy jejich loajality jim alespoň do určité míry umožňovaly projevovat svou nespokojenost. Lidé se naučili se vyjadřovat jazykem režimu (viz "bolševický jazyk" Stephena Kotkina). Jinými slovy, přijetí ideologického světového názoru režimu jim umožnilo fungovat uvnitř normativního rámce vytvořeného stranickými elitami (Shawn Clybor), nikoliv proti němu. Nikdy nezapomínejme, že až skoro do posledního dne lidé neočekávali, že komunistické režimy skončí, a definovali své strategie přežití podle toho.

Je poctou snahám tohoto svazku obnovit složitost života za komunismu, že všechny kapitoly poukazují na neustálé úsilí o definici hranic, jak vládců, tak ovládaných, a také o zamlžení morálních kategorií. Okolnosti se během času měnily, lidé také. Chování se vyvíjelo a někdy mohlo vypadat rozporně, ale ono odráželo mnohotvárnost diktatury, která neustále usilovala o legitimizaci.

Neexistovaly žádné ideální typy: naopak, mezi touhou a realitou vládla kognitivní disonance. Komunistické diktatury se naučily jak tolerovat, a vlastně dokonce povzbuzovaly, skrytý transkript občanů, pokud občané respektovali normativní politické a ideologické hranice veřejného transkriptu (Scott). Hranice mezi kolaborací a odporem, konstruktivní kritikou a podvracením systému, kulturou a politikou není vůbec lehké definovat. Sonia Combe poukazuje na složitou provázanost konformismu, souhlasu s područím, adaptace, poslušnosti, slepoty a upřímnosti. Obdobným způsobem z toho také vyplývá, že tradiční chronologie komunistické vlády založená na krizových meznících (1948, 1956, 1968, 1977, 1980, 1981, 1986, 1988) je tu závažným způsobem zpochybněna. Objevují se nové kontinuity a diskontinuity.

Role společenských aktérů na střední úrovni, kteří přesunovali informace shora dolů a obráceně, je dalším společným rysem našich kapitol. Odborářští delegáti se často ocitali v ostré palbě mezi násilnými dělníky a násilným režimem a byli terčem tlaku jak od nadřízených, tak od spolupracovníků (Adrian Grama). Aktéři na střední úrovni shromažďovali informace o tom, jak se realizuje politika vedení na nejnižších úrovních (Molly Pucci). Sloužili jako terč veřejné kritiky, aby se zavděčili centru (Marián Loži). Byli nárazníkem mezi vládci a ovládanými, jako v případě komunistických, nicméně kritických intelektuálů v NDR (Sonia Combe). Také sloužili jako oběti frustrace veřejnosti (Jill Massino): lidé "zezdola" je mohli obviňovat, když si stěžovali nejvyšším představitelům.

Nakonec, ale nikoliv v poslední řadě, nám studie režimu zezdola nahoru také umožnila vykreslit obraz vlády, která nebyla jen úspěšná. "Kultura stalinismu" (Molly Pucci) se zpočátku zrovna lehce nešířila. Situace byla někdy zcela chaotická. Míra násilí v dolních vrstvách společnosti vedla ke strachu komunistických funkcionářů (Adrian Grama). Těžce nefunkční byrokratické procesy a nástroje pro ovládání obyvatelstva způsobovaly, že tito funkcionáři jen obtížně získávali i jen tu minimální kontrolu nad obyvatelstvem (Marián Lóži). Vládci nemohli zabránit lidem v poslechu zahraničního vysílání (Rosamund Johnston) a neměli tušení, jak konkrétně realizovat policejní diktaturu (Molly Pucci), nedokázali ani donutit své stranické intelektuály, aby podporovali jejich politickou strategii pro Blízký východ (Sonia Combe) a přiznávali, že publikační situace se vyvinula z "nepříznivé" v "katastrofální" (Libora Oates-Indruchová). 

Přehodnocení procesu se Slánským?

Jako postskript, snad nejjasnějším příkladem, který tento svazek může nabídnout jako ilustraci toho, jak užitečné je studovat režimní archivy v perspektivě odzdola, je náš téměř náhodný objev ohromující logiky politického a společenského využití procesu se Slánským v Československu roku 1952. Dosavadní názor akademiků je ten, že proces se Slánským byl typickým příkladem náhodného stalinského teroru pod vedením sovětských "poradců" vyslaných Stalinem (Kaplan). Veřejnost v této interpretaci nehrála žádnou roli, kromě toho, že byla pasivním objektem tupého teroru, anebo poloaktivním antisemitským stoupencem procesů (McDermott).

Kapitola Mariána Lóžiho navrhuje naprosto odlišnou intepretaci, kterou podporuje kontext, který zjistili Molly Pucci, Shawn Clubor i já sama. Lóži ukazuje, že násilí použité proti (regionálním) stalinským elitám, z nichž byl značný počet přítomen u soudu se Slánským (konkrétně šéf Brna Otto Šling) získalo podstatné množství lidové podpory a bylo důsledkem žádostí společenských aktérů zezdola. Někteří členové stalinské elity, kteří stanuli před soudem, žáci Slánského, realizovali totiž na regionální úrovni po roce 1948 opravdu krutou diktaturu: vlastně to byli samostatní malí diktátoři. Proto je lidové mínění obvinilo, že nedodržují standardy stalinismu. Marián Lóži argumentuje, že to, co bylo zásadní pro fungování stalinské diktatury, byla její schopnost dosáhnout legitimity, nikoliv realizovat násilí.

Jestliže je tomu skutečně tak, pak byl proces se Slánským jedním způsobem, kromě jiné dynamiky, která byla ve hře, pro to, aby režim získal popularitu svržením regionálních vůdců a převzetím diktatury zpět k rozumnější realizaci stalinské vlády. Jinými slovy, proces se Slánským se spletitým způsobem pokusil napravit určité křivdy a vedl k nárůstu popularity stalinismu - proto byl režim neochotný zahájit v roce 1956 historické hodnocení stalinského období ?.

Toto je samozřejmě teprve první krok k nové historické interpretaci, avšak, přesně jako Wendy Goldmanová v sovětském případě můžeme nyní alespoň tvrdit, že, jak se zdá, teror byl prováděn s určitou konkrétní logikou, v níž soci
ální aktéři hráli roli na všech úrovních. Epizoda Slánského je jen jedním příkladem, i když spektakulárním, který ukazuje, jak náš sociohistorický přístup k politickému prostoru přinesl nové a slibné výsledky. Ostatní kapitoly pokračují v tomto duchu a dekonstruují složitý vztah mezi vládci a ovládanými, který zdůrazňuje aktivitu obyčejných společenských aktérů a zkoumá přitom více či méně efektivní mechanismy nadvlády, používané představiteli moci. Jako editorka této kolektivní monografie je mým cílem, tím, že nabízíme takto nuancované porozumění, přispět k méně polarizované debatě o vzpomínkách na to, co komunismus v praxi znamenal pro mnoho generací občanů středovýchodní Evropy.

Pozn. red.: Původní verze tohoto českého překladu, vydaná v noci z 10. na 11. prosince,  který pořídil Jan Čulík, byla opravena několika drobnými, upřesňujícími změnami od autorky. Toto je nyní autorkou autorizovaný český text.

Tchajwan posiluje zákaz síťového vybavení Huawei

12. 12. 2018

Tchajwan z bezpečnostních důvodů posiluje pět let starý zákaz síťového vybavení vyráběného čínskými společnostmi Huawei Technologies a ZTE Corp.

Státní představitelé se během víkendu snažili ujistit veřejnost a parlament, že taková opatření jsou účinná a hrozba komunikačnímu sektoru je minimální.

Ačkoliv podobný zákaz uplatňuje více zemí, riziko pro Tchajwan j potenciálně vyšší, protože Čína si ostrov nárokuje coby vlastní území a hrozí použitím vojenské síly vůči němu. Zadní vrátka, která podle některých Huawei zabudovala do svých produktů, by poskytla Pekingu přístup k vojenským a ekonomickým tajemstvím, nebo dokonce umožnila vyřadit kriticky důležitou infrastrukturu v případě konfliktu.

Tchajwan již obvinil Čínu z vměšování regionálních voleb v listopadu prostřednictvím šíření falešných zpráv.

V pondělí zákonodárci vyzvali k rozšíření zákazu produktů Huawei na finanční průmysl, kde údajně čínská firma usilovala o poskytování digitálních bankovních služeb.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Británie: Hydraulické štěpení v Lancashire zastaveno kvůli zemětřesení

12. 12. 2018

Krátce poté, co poprvé od října začala těžba na vrtu Preston New Road společnosti Cuadrilla nedaleko Blackpoolu, došlo zde k prozatím největšímu zemětřesení, píše Josh Gabbatiss. To přinutilo provozovatele těžbu opět přerušit.

Zemětřesení o síle 1,5 stupně v úterý dopoledne zasáhlo oblast, když následovalo po sérii menších otřesů. Poté byly přerušeny průzkumné operace související s těžbou fosilního paliva.

V říjnu se opakovaly seismické jevy, což znamenalo, že hydraulické štěpení na novém vrtu v Lancashire muselo být opakovaně přerušováno.

Většina otřesů byla lidskými smysly nezaznamenatelná, ačkoliv místní obyvatelé hlásí, že poslední zemětřesení již cítili.

Společnost Cuadrilla tvrdí, že otřesy nevyvolávají velké obavy, a srovnává ten poslední s "pádem melounu". Nicméně jakýkoliv otřes silnější než 0,5 stupně znamená, že hydraulické štěpení musí být ze zákona přerušeno, než proběhnou předepsané testy.

Mluvčí firmy Cuadrilla prohlásila: "Série mikroseismických událostí v Blackpoolu byla dnes zaznamenána na webové stránce British Geological Survey po hydraulickém štěpení na našem průzkumném zařízení pro břidlicový plyn v lancashirském Preston New Road."

Společnost tento týden obnovila těžbu, když listopad strávila zpracováním "širšího plánu hydraulického štěpení", včetně testů a analýz přímo namístě.

Environmentalisté spuštění lancashirského provozu vášnivě oponovali. Jde o první případ hydraulického štěpení v Británii za sedm let.

I když poslední zemětřesení bylo největší od obnovení hydraulického štěpení, nebylo tak silné jako to, které si vynutilo moratorium na tento způsob těžby v roce 2011. To dosáhlo až 2,3 stupně.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Zapojte se, je vás třeba

Zprovozňujeme diskuse na Britských listech

18. 4. 2017 / Bohumil Kartous

Vážení čtenáři Britských listů, rozhodli jsme se zpřístupnit těm, kdo pravidelně přispívají na provoz jednoho z mála nezávislých médií v ČR diskuse pod články. Rozhodli jsme se tak učinit proto, aby lidé, kteří mají velký podíl na více než dvacetileté existenci Britských listů, měli možnost vyjádřit se přímo k jejich obsahu a přispět svým úhlem pohledu. Od omezení na platící čtenáře si slibujeme též minimalizaci nenávistných, bigotních a scestných komentářů, které vytvářejí z internetových diskusí skládku mentálního odpadu. Sledovat diskuse a hodnotit příspěvky v nich bude mít nicméně možnost každý návštěvník.

Není to ale zabezpečení, které by výskyt digitální pitomosti či zneužití pro propagandistické účely dokázalo eliminovat úplně. Budeme proto diskuse redigovat a příspěvky, které budou obsahovat nepřijatelný materiál (e.g. rasistické výzvy, urážky ad hominem, výzvy násilného charakteru, replikaci prokazatelně konspiračních bludů), budou bez pardonu odstraňovány.

Přístup k diskusím je jednoduchý. Pokud budete mít zájem o diskuse, zaregistrujte se v systému a proveďte vybranou platbu (dle doby trvání přístupu k diskusím). Platby probíhají prostřednictvím systému GoPay. Poté budete mít přístup k diskusím na dobu, kterou jste si předplatili. V případě technických problémů se prosím obracejte na programátora Britských listů Michala Panocha: michal@panoch.net.

Prosíme pravidelné přispěvatele Britským listům, aby možnosti využili a aby přenesli své platby do nového systému, jenž jim umožní přístup k diskusím. Zároveň vyzýváme ostatní čtenáře, aby tuto možnost zvážili. Víme, že Britské listy čte řada velmi zajímavých lidí a velmi oceníme, pokud se podaří na webu Britských listů vytvořit silnou komunitu lidí, kterým vyhovuje kritický přístup a unavuje je digitální spad. Zajímavé příspěvky v diskusích budeme redakčně zpracovávat a vydávat jako samostatné texty. 

Vážení čtenáři, věříme, že se naše rozhodnutí ukáže jako správné a že diskuse přispějí jak k pluralitě relevantních názorů, tak k dlouhodobé udržitelnosti Britských listů. 

Poslechněte si syrské kytaristy, kteří našli nový domov v Kanadě

12. 12. 2018


Bombardování a násilí přinutily čtyři klasické kytaristy k opuštění Sýrie. Poté Trumpův zákaz cestovat zkomplikoval jejich plány na nalezení útočiště. Nyní program University of Victoria umožnil muzikantům společné vystupování v Kanadě.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Brazílie: Nový výzkum odhalil ilegální doly v Amazonii

12. 12. 2018

V Amazonii existuje 453 ilegálních dolů, ukazuje mapa sestavená skupinou výzkumníků vedených neziskovou organizací Instituto Socioambiental. V celém regionu, který zahrnuje oblast devíti států, existuje až 2 500 ilegálních dolů, upozorňuje Fernando Moraes.

V ilegální těžbě vede Venezuela s 1 899 oblastmi ilegální těžby, ale Brazílie vede, pokud jde o tyto aktivity na indiánských územích, s 18 z 37 identifikovaných oblastí.

Podle Roberta Cabrala, který koordinuje inspekce Brazilského institutu pro prostředí a obnovitelné přírodní zdroje (Ibama), ilegální těžby "ničí lesní krytí. V Amazonii většina dolů sleduje vodní toky... mění koryta řek a ničí malé vodní zdroje. Také rtuť používaná horníky je rozptýlena podél řeky."

Průzkumníci vytvořili mapu na základě půl druhého roku dlouhého šetření založeného na technických zprávách, informacích od místních partnerů, satelistních snímcích a zprávách v tisku. Analyzovali také 30 řek ovlivněných těžbou nebo znečišťujícími vedlejšími produkty.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Bývalý lídr Ku Klux Klanu gratuloval španělské ultrapravicové straně Vox

12. 12. 2018

Dobře známý hlasatel bělošské nadřazenosti David Duke, který se podílel na loňských rasistických incidentech v Charlottesville, v souvislosti s volebním úspěchem strany Vox v Andalusii na Twitteru přivítal "konec socialistického režimu" ve Španělsku.

"VOX triumfuje v Andalusii! 12 křesel a konec socialistického režimu... Reconquista začíná v andaluské zemi a bude rozšířena na zbytek Španělska..." Tuto zprávu odeslal na Twitter devětašedesátiletý David Duke, lídr Ku Klux Klanu v 70. letech 20. století.

Od 14 let sympatizoval s nacismem a v roce 1974 založil odbočku klanu. V letech 1989-1992 působil jako kongresman ve státě Louisiana. Odseděl si 15 měsíců v roce 2002 za daňové podvody a marně kandidoval na guvernéra, senátora a prezidenta. Nyní je online agitátorem krajní pravice.

Liga proti pomluvám ho označuje za "možná nejznámějšího rasistu a antisemitu Ameriky".

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Bezpečnou budoucnost nám zajistí jedině lidská práva

11. 12. 2018

Prohlášení aktivistů pomáhajících uprchlíkům

Před sedmdesáti lety byla Valným shromážděním Organizace spojených národů schválena Všeobecná deklarace lidských práv. Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv, říká její první článek. O dodržování lidských práv ze strany státní moci usilovalo od té doby už několik pokolení aktivistů v mnoha zemích světa. Útlak, diskriminace, násilí, nespravedlivé věznění a zničující genocidní války jsou bohužel stále křiklavým obrazem naší současnosti a zápas o to, aby lidská práva byla respektována ve všech koutech současného složitého světa, se rozhodně nechýlí ke svému konci.
 

Porušování lidských práv je skutečnou příčinou nejčastěji zmiňovaného a často i s obavami přijímaného jevu naší doby, tedy migrace. Důvody, proč lidé opouštějí svůj domov a hledají důstojný a bezpečný cíl ve vzdálených zemích, jsou složité a obtížně řešitelné. Jejich základem je však nedostatečný, ba žádný respekt k základním lidským právům v místech, odkud prchají, jakož i v zemích, přes které hledají ochranu nebo nový domov. Na své dlouhé a nebezpečné cestě se pak  setkávají s téměř neustálým ohrožením, jehož původci zneužívají nedostatečné autority státní moci v některých státech, zatímco jinde je běžencům odmítána pomoc na základě přímého rozhodnutí jiných takových států.

Máme zkušenosti jak se zápasem o lidská práva v naší zemi, tak i s pomocí uprchlíkům. Nejde o různé věci, nýbrž o jediný, úzce propojený problém. Bez respektu, vstřícnosti a připravenosti pomoci těm, kteří do naší země, navíc v zanedbatelných počtech, přicházejí, protože ztrácejí naději na důstojný život ve své zemi, snižujeme úroveň zaručených základních práv i sobě samotným. Třeba ne hned a ne každému. Ale lidská práva jsou bezpodmínečná, všeobecná a nedělitelná. Jejich záruka není jen záležitostí vrcholné státní moci, i když od vlády i parlamentních komor máme právo očekávat nejvyšší právní i civilizační standardy. Plný respekt k lidským právům očekáváme také od všech zákonodárců, samospráv, policejních a justičních orgánů i jednotlivých úřadů v každé jejich vykonávané agendě. A také od médií. Jen tak zaručíme, že v budoucnosti se budeme moci na svůj stát spolehnout.

Vládu a zákonodárné sbory vyzýváme, aby v rámci Evropské unie i mimo ni prosazovaly lidská práva ve světě jako jednu ze svých nezpochybnitelných priorit. To ovšem znamená především plně lidská práva dodržovat. A v těchto dnech také trvat na přistoupení ke Globálnímu paktu OSN o migraci, který je v české veřejné diskusi vykládán v rozporu se svým obsahem, na jehož vyjednání se podílela i Česká republika. Česká vláda zcela rezignovala na obhajobu a vysvětlování tohoto paktu, který chce docílit snížení rizik, jimž jsou migranti vystaveni ve všech fázích migrace, a to s ohledem na dodržování jejich lidských práv. Vyzýváme vládu, aby k tomuto paktu bez vytáček a falešného zpochybňování přistoupila. Jsme přesvědčeni, že nelze proti sobě stavět bezpečí a lidská práva. Bez respektu k nim nelze dosáhnout ani bezpečí obyvatel, ani bezpečnosti státu.

V zápase o respektování lidských práv hodláme pokračovat a nenecháme se od tohoto úsilí odradit. Ideálům, tak působivě vepsaným do textu Všeobecné deklarace lidských práv, se nesmíme zpronevěřit. Jsou měřítkem lidskosti a skutečným základem naší civilizační úrovně.

Dne 10.prosince 2018

Magda Faltová
Jaroslav Miko
Zuzana Lenhartová
Martin Rozumek
Anežka Polášková
Petr Pospíchal
Magdalena Pospíchalová
Zuzana Schreiberová
Milan Votypka
Eva Zahradníčková

Oběti exekucí v ČR nadále ignorovány. Kdy budou zločinci, kteří zotročili 10 procent národa, posláni do vězení?

11. 12. 2018

Z níže uvedené tiskové zprávy vyplývá, že poslanci v českém parlamentu se ve věci kriminálních exekucí zabývají drobnostmi, namísto toho, aby česká policie a soudnictví zatočily se zločinci, mezi exekutory, právníky i vrcholnými politiky, kteří od roku 2000 kriminálním způsobem uvrhli deset procent národa do dluhového otroctví. Kdo kdy zlikviduje tuto kriminální mafii? (JČ)



Poslanci jednají o částce, která zbývá dlužníkovi na živobytí. Současná výše nezabavitelné částky drží lidi v dluhové pasti, varují odborníci

Praha, 11. 12. 2018 - O kolik vzroste částka, na kterou exekutor nemůže, dnes jedná poslanecký podvýbor pro problematiku exekucí. Současná výše tzv. nezabavitelné částky od vyšších výdělků dlužníky spíše demotivuje, tvrdí v nové analýze Centrum pro společenské otázky - SPOT. Dlužníkovi se vyplatí pracovat maximálně do 20 tisíc korun hrubého. Tento efekt zásadně ovlivňuje nejen dlužníky, ale i členy jejich domácností. Řešení podle odborníků leží zejména v pravidelné valorizaci a změně pravidel výpočtu částky, která člověku musí zbýt na živobytí. p { margin-bottom: 0.1in; line-height: 115%; }a:link { }

Řada lidí nedosáhne na maximální nezabavitelnou částku. I pokud si ji vydělají, často takové domácnosti zůstávají pod hranicí příjmové chudoby. Neumožňuje domácnosti pokrýt náklady na živobytí ani v situaci, kdy sníží výdaje na minimum. V důsledku nutí řadu domácností do dalších půjček k pokrytí nákladů na živobytí a bydlení. To a mnohem více vyplývá ze zjištění nové analýzy Centra pro společenské otázky. Problém, na který odborníci poukazují, souvisí především s motivací lidí, kteří jsou tímto systémem zatížení při hledání legálního zaměstnání. Částka, která jim dnes zůstává, často nestačí ani k pokrytí základních nákladů na život. Tento problém přitom dopadá až na 2 miliony Čechů, tedy necelý 1 milion dlužníků včetně lidí v insolvenci, kterých je cca 100 tisíc, a jejich blízké členy rodiny.

Současná výše nezabavitelné částky nemotivuje dlužníky ke hledání legálního dobře placeného zaměstnání a na tom tratí všechny strany – stát, zaměstnavatelé, věřitelé a samotní dlužníci. Jejich životní situaci nepomůže řešit ani diskutované navýšení minimální mzdy,” uvádí Lucie Trlifajová z Centra pro společenské otázky - SPOT a dodává: „Předkládané návrhy ministerstev práce a sociálních věcí a financí k pravidelné valorizaci životního minima, ze kterého vychází výše nezabavitelné částky, vítáme, nicméně aby navýšení nezabavitelné částky mělo reálný efekt, je třeba zásadně změnit především její konstrukci.

Právě o konstrukci nezabavitelné částky dnes jedná jeden z poslaneckých podvýborů, který se zabývá problematikou exekucí. S vyšší mzdou si dlužník nevydělá více kvůli nízkému stropu, od kterého se sráží ze mzdy vše. V současnosti dlužník s přednostními exekucemi dosáhne maximálně na částku 9,5 tisíce korun měsíčně. U nepřednostních exekucí nezabavitelná částka nepřesáhne 13 tisíc korun měsíčně. Díky současným pravidlům se tak jedinci s exekucemi vyplatí pracovat pouze do výše hrubé mzdy 20 tisíc korun měsíčně.

S vyšším příjmem ze zaměstnání tak paradoxně klesá celkový příjem domácnost. Díky tomu si někteří začnou hledat nárazové brigády nebo práci načerno a dostávají se tak do tzv. šedé ekonomiky. Ještě paradoxnější efekt nastává v případě, že dlužník pobírá sociální dávky, na které mají nízkopříjmové domácnosti v tíživé životní situaci nárok. Při zvýšení příjmu se nároky na dávky snižují nebo úplně zmizí. Ve výsledku to však znamená, že při vyšším příjmu je disponibilní částka rodiny nižší.

Zvýšení životního minima stejně jako navýšení motivační složky ovšem samo o sobě hlavní problémy systému neřeší. A nízko-příjmovým domácnostem, jako jsou třeba samoživitelky s dětmi, příliš nepomůže. Základní nezabavitelná částka by měla dosahovat na úroveň sociálních dávek – měla by zajistit, aby domácnosti v exekuci zůstalo ze mzdy alespoň základní minimum, na které dosahují příjemci dávek,” domnívá se Trlifajová s tím, že by to mělo pozitivní dopad také na splácení dlužníkových pohledávek.

Dále odborníci apelují na zrušení limitu tzv. motivační složky, kterou je myšleno navyšování nezabavitelné částky mezi základní a maximální částkou. Poukazují také na nutnost toho, aby výše nezabavitelné částky zohledňovala místo bydliště, a to s ohledem na tamní obvyklé ceny za nájemní bydlení. V neposlední řadě kladou důraz na zrušení exekuce daňového zvýhodnění na děti.









Nepokoje ve Francii dokazují nestabilitu demokracií ve věku internetu

11. 12. 2018

 

Macronovy ústupky nebudou znamenat konec demonstrací ve Francii, varuje z Paříže John Lichfield. Francie čelí mnoha dalším týdnům a možná i měsícům ochromujícího chaosu a násilí. Velká část hnutí žlutých vest je nyní rozhodnuta pokračovat. Už to není sociální protest s praktickými požadavky. Byl emocionálně zmanipulován svou vlastní absolutistickou rétorikou, vlivem fake news šířených po sociálních sítích a přátelstvím vzniklým při demonstracích v ulicích měst.  

Žluté vesty jsou nyní, zcela fantasmagoricky přesvědčeny, že mohou svrhnout zastupitelskou vládu ve Francii a nahradit ji vládou obyčejných lidí. Takovéto apokalyptické ambice jsou normální pro gangy mladých mužů z ultralevice a z ultrapravice, který během třetího víkendu násilností v Paříži způsobili největší množství škod. Jsou to bizarní a nebezpečné cíle pro mainstreamové revolucionáře - automobilové mechaniky, stavebníky v penzi, pečovatelky a malé podnikatele - kteří jsou hlavní součástí hnutí žlutých vest, které oficiálně nemá žádné předáky.

O minulém víkendu podle mého pozorování přišla do Paříže demonstrovat jiná kategorie žlutých vest. Byli méně násilní než demonstranti, kteří přišli do francouzského hlavního města z deprivovaných měst severní a západní Francie o předchozím víkendu. Podobali se zdvořilým lidem, kteří demonstrovali na francouzských dálnicích předtím tři týdny. To by mohlo signalizovat uklidnění, ale já o tom pochybuji, píše autor. Žluté vesty poskytly svým nositelům pocit moci, kterého se nevzdají.

Minulý týden koloval manifest žlutých vest, obsahující 25 bodů. Manifest požaduje snížení daní o polovinu, obrovské výdaje pro venkov a městské periferie, 40 procentní zvýšení minimální mzdy a sociálních dávek, zrušení francouzského státního dluhu, odchod z Evropské unie a NATO, lidová referenda pro všechny zákony a přísné omezení imigrace.

Žluté vesty tvrdí, že protesty nejsou jen proti Macronovi. Jsou proti 40 letům zanedbávání periferní Francie. Byly vyvolány nedůvěrou ke všem stranám, včetně establishmentové ultrapravice a ultralevice. Jsou protestem proti trvalé nezaměstnanosti, škrtům v sociální podpoře, nízkým mzdám, vysokým cenám a vysokým daním. Macron samozřejmě je součástí tohoto problému. Jeho sebejistota vede lidi žijící mimo 22 prosperujících oblastní Francie k zuřivosti.

Macronovy reformy začínají - začínaly - fungovat. Vznikají nové pracovní příležitosti, klesá nezaměstnanost mládeže, průměrné mzdy pomalu rostou.

Základní Macronovou chybou, přiznanou v jeho projevu, bylo, že se pokusil podpořit investice snížením daní pro bohaté. Snížení daní pro chudé bylo plánováno na rok 2019 nebo 2020. Nyní bylo uspíšeno.

Internet nevytvořil žluté vesty. Hněv a utrpení jsou autentické. Prohlubující a izolující moc sociálních sítí proměnila trvalý pocit regionální a třídní křivdy v samolibou, nepraktickou revoluci bez vůdců, která nepřinese skutečné ulehčení venkovským a periferním oblastem Francie.

Rozhněvané skupiny žlutých vest jsou nyní cílem virulentní propagandy od americké ultrapravice a ruských trollů. Francie, tvrdí tato propaganda, musí být "předána" OSN. Francouzská ústava neplatí. Macron je nelegitmní prezident. Stovky falešných fotografií šíři lži o údajném násilí francouzské policie.

Část hnutí žlutých vest je možná připravena reagovat pozitivně na Macronův obrat. Mnoho tisíců jiných žlutých vest se dostaly do stavu emocionální hysterie a chtějí se svou podivnou revolucí pokračovat až do absolutního konce.

Dopad této situace bude mít vliv daleko za hranicemi Francie. Dokazuje to nestabilitu demokratických institucí ve věku sociálních sítí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

Macron ustupuje požadavkům demonstrantů, přiznává: Vím, že jsem některé z vás zranil

11. 12. 2018


Ovšem odmítá obnovit daň z bohatství


Francouzský prezident Emmanuel Macron ustoupil nátlaku ulice a oznámil celou řadu nouzových opatření s cílem po mnoha týdnech protestů ve Francii pacifikovat "žluté vesty".

V dlouho očekávaném televizním projevu se Macron pokusil přemluvit demonstranty, aby s demonstracemi přestali. Přislíbil zvýšení minimální mzdy a daňové úlevy.  
 

Macron přiznal vinu a dodal, že slyší a rozumí hněvu demonstrantů, který, jak uvedl, "je hluboký a v mnoha ohledech legitimní".

Přiznal, že po svém zvolení nebyl schopen poskytnout dostatečně rychle řešení. "Je možné, že jsem u vás vyvolal dojem, že se o to nezajímám, že mám jiné priority. Přijímám svůj podíl odpovědnosti. Vím, že jsem některé z vás zranil svými slovy."

Prezident zahájil svůj předem nahraný třináctiminutový projev konstatováním, že posledních několik týdnů protestů "národ hluboce znepokojilo" a že legimitní požadavky vedly "k opakovanému, nepřijatelnému násilí".

Přiznal, že hněv trvá už čtyřicet let, ale dodal: "Žádný hněv neospravedlňuje útoky na policisty, poškozování obchodů či veřejných budov. Když je z řetězu puštěno násilí, svoboda končí."

Macron, který byl před osmnácti měsíci zvolen pro svůj centristický reformní program, uvedl, že rozumí hněvu a "zoufalství" těch, kteří nemohou koncem měsíce vyjít s penězi, a kteří mají pocit, že jsou ignorováni a jsou pod ekonomickým tlakem: "Je tomu, jako by byli zapomenuti, vymazáni. Je to nemoc trvající už čtyřicet let a nyní se vynořila na povrch. Trvá už dlouho, ale teď je tady."

Aby pomohl dělníkům pod ekonomickým tlakem, Macron informoval, že vláda dostala příkaz, aby od 1. ledna zavedla "konkrétní opatření". Jejich součástí je zvýšení minimální mzdy o 100 euro měsíčně. Přesčasy budou osvobozeny od daní a sociálního pojištění a plánované zdanění důchodů pod 2000 euro měsíčně bude zrušeno. Všichni zaměstnavatelé, "kteří mohou", byli požádáni, aby zaměstnancům poskytli koncem roku nezdaněnou prémii.

Macron uvedl, že bude více konzultací o problémech, ale zrušení zdanění bohatých nechce zrušit. Avšak "věci se nevrátí k normálu, jako by se nic nezměnilo."

Čtyři týdny násilných protestů po celé zemi, zejména v Paříži, kde se staly demonstrace obětí extremistických elementů, rozhodnutím pálit, rozbíjet a rozkrádat všechno po celém francouzském hlavním městě, ohromily a zranily Macrona i celou francouzskou politickou třídu.

Už nejde o jedinou ekologickou daň, ale o konflikt "my a oni", kdy se stavějí obyčejní francouzští dělníci, důchodci a nezaměstnaní, žijící hlavně na  venkově a mající problémy s nedostatkem peněz, proti "elitě", která je považována za odtažitou, arogantní a bez kontaktu s tvrdou realitou mimo metropolitní bublinu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

A Case Study of Eight Heritage Speakers of Czech: Identity and Cultural Problems

11. 12. 2018 / Karen von Kunes

Studii profesorky Karen von Kunes z Yale University o kulturních a jazykových  problémech tzv. "heritage speakers", dětí českých imigrantů do USA, přineseme v brzké budoucnosti také v českém překladu. Zde je mezitím anglická verze.


Maria Polinsky and Olga Kagan define heritage speakers’ language as “a language typically acquired before a dominant language that is not completely acquired because of the individual’s switch to that dominant language.”1 In the traditional terminology, the dominant language has been known as native language, as defined by Noam Chomsky and other prominent linguists, and perceived by individual communities as the language of a speaker who is a part of their community and has an intuitively innate sense of correct phonological, morphological and syntactic patterns. In her contribution to PMLA on non-native speakership, Claire Kramsch noted: “Chomsky seems to conceive his ‘ideal speaker-listener’ as a monolingual individual whose intuitions perfectly match the expectations of one homogeneous standard community. Such a standard community is increasingly difficult to find in multiethnic industrialized urban societies.”2

For our current findings it is necessary to define heritage speakership in a broader sense to avoid a limited perception of the study subjects. Thus, the terminology heritage speakers/speakership is used in a larger sense of affinity, not only linguistic, but above all cultural and psychological.

This paper presents a case study of eight subjects chosen among Czech immigrant population residing on the United States East Coast and affiliated with higher education institutions. The research was conducted as a cultural inquiry rather than a study in theoretical linguistics, and its findings reflect this purpose. Each subject has been given a letter name in alphabetical order so as to be easily identified. All interviewed subjects reside in the United States; seven have been single and two got married in recent years. All were born between the early 1980s to late 1990s; thus, roughly representing a generation of millennials. Five participants are male and three are female. All hold a B.A. degree, and three hold a graduate degree or are currently enrolled in M.A. or Ph.D. programs in cultural history, law and education. One subject has received additional intensive training in computer science, and another has been completing his second professional degree. Interviews with two subjects were conducted in English over the telephone and were brief (circa 20 minutes), and the interviews with the six subjects completed in person were more extensive (circa two hours) and conducted in Czech. The two subjects interviewed in English were unable to form and understand full Czech sentences, and would be at the Novice Low to Mid scale according to the ACTFL Proficiency Scale testing.3 Each subject was presented with a range of questions on which they could elaborate freely, such as talking about their families, their childhood memories, and their goals for immediate future. Additionally, two short reading texts—one from a newspaper and the other from Václav Havel’s play Vernisáž—were presented to each subject interviewed in person. The subjects were asked to identify textual terminology that was unknown to them, and then to write two sentences in Czech what the context of the two readings meant to them. All the subjects permitted their findings to be published in a case study provided their names were withheld and geographical positions were somewhat altered.

The subjects A and B were born in Prague and spent their early childhood in the Czech Republic (former Czechoslovakia), attending a pre-school. The subject A was born to Czech parents, but his parents divorced shortly after his birth, and the household became a single-parent unit, supervised by his mother and grandparents. This subject left the country at the age of five with his mother who re-married a British citizen and moved to the US West Coast with her new husband. At the time of interviewing, the subject A had an inadequate recollection of linguistic, social and emotional transition from his native Czech to his dominant language, English. He was placed in a private school one grade below his age in order to benefit from an additional year for his linguistic and social adjustment. The family spoke English, and the subject A easily adapted to social environment, quickly building his new cultural and linguistic identity. However, several years later his stepfather passed away in unusual circumstances, and he and his mother switched back to speaking Czech. At this juncture, the subject A’s native Czech (heritage language, or L1) became the weaker language, both structurally and functionally. While his knowledge of Czech stabilized with time, it did not progress in phonology, morphology, syntax and semantics due to a limited access, if any, to a Czech community and to formal Czech educational structure unavailable on the West Coast. Thus, within the linguistic heritage speaker terminology, the subject A became an unbalanced bilingual (or sequential bilingual), retaining his L1 at the Intermediate High level, but differing from his Superior Level of his dominant language, English. Quoting H. Seliger and other linguists, the authors of the study “Heritage language and linguistic theory” suggest that the second language (L2, or dominant language) sometimes “encroaches on the structure of the native language in systematic ways.”4 The subject A’s incomplete acquisition (or using currently preferred expression, lack of mastery) of Czech was emphasized by the reality that he had lost contacts with his biological father and grandparents. Thus, his L1 input was limited to communication with his mother only. The outcome of his trajectory was L1 attrition, which is defined as ‘reaching full mastery of L1 grammatical structure before suffering its weakening or complete loss.’5 Several years later, the subject A made a consistent attempt to regain his proficiency and reach attainment (or the Advanced High level of Czech) by reading books on various topics, but this strategy did not advance his performance satisfactorily. He confirmed that he had become frustrated due to the lack of his efficient reading skills, grammar and advanced vocabulary. Subsequently, during the next decade, the subject A’s knowledge of L1 regressed, reaching a higher level of temporary attrition: he experienced difficulties constructing complete sentences and making grammaticality judgments. However, since 2008, he began visiting his close relatives in Prague on a somewhat regular basis. This allowed him to reconnect with his biological father and his half-related siblings, forcing him to retrieve structural aspects of the dormant knowledge of spoken Czech, especially since his father’s English was non-existent. He made a conscious attempt to formalize his knowledge by reading journals and news-papers, and once in college he took private tutorials with his professors, in addition to attending classes in Czech language and literature. Within several years, his exposure to a written register provided him the opportunity to expand his semantic and syntactic repertoires. He was able to rebuild a baseline of heritage learner’s platform that allowed him to be proficient in both colloquial and literary Czech and to become a decent writer of literary texts. With additional editing by native speakers, he succeeded to publish several articles in the Prague press.

In oral expression, the subject A shares common characteristics with the subject B, who left Prague with his parents at the age of four. In pronouncing Czech words during the interviews, both subjects neglected the length of Czech long vowels and mumble difficult sounds, such as [-ř-] and [ch].6 Their pronunciation was choppy and sounded somewhat artificial. Their accent was placed in the middle of words, seldom on the first syllable as Czech requires. By native speakers, both subjects would be immediately recognized as second-language heritage learners. This is a natural phenomenon, as the authors of the study “Heritage Languages and Their Speakers: Opportunities and Challenges for Linguistics” claim: “Native speakers of a language intuitively recognize fellow native speakers upon seeing or hearing them.”7 The subjects A’s and B’s word order, which plays a crucial role in Czech sentence patterns, was usually assembled in their speech correctly by preserving the rigidity of positioning particles se, si, mi, ti, nám, etc., called enclitics, in the second position in a sentence. While heritage speaking, reading and writing abilities and their productions in both subjects exhibited persistent signs of similarities, their personal histories and their emotional and cognitive responses to their heritage backgrounds have been substantially different.

The subject B’s father, a Czech, was employed in international services, and his mother was a Vietnamese. When residing in Prague, the mother spoke Czech to her son. Czech was her acquired third language, and she retained a Vietnamese accent. Neither did she attain full acquisition of syntactic and morphological features of Czech and its wealth in semantic complexity. The subject B’s pronunciation reflected his mother’s phonetic deficiencies; i.e., Vietnamese mispronouncing of certain Czech sounds, such as [c], despite the fact that he hardly spoke any Vietnamese. His childhood recollections of his Prague pre-kindergarten have not been encouraging: he recalled being punished by standing for prolonged periods in a corner of his classroom and not understanding why. These daily punishments lasted until his mother entered the school grounds to pick him up. The preschool teachers immediately changed their attitudes by becoming polite and nice, praising the boy; albeit remaining distant. The subject B encountered a similar attitude in his father’s family. He was convinced that his Czech grandparents, living in a small village of white Caucasians only, seemed to have difficulty in accepting the fact that their son married an Asian woman and their grandson inherited physical Eurasian features. As a result of encountering discrimination in his first years of life, the subject B has not developed a strong emotional affinity to his Czech relatives, or to his heritage language and his native land (at the time of interviewing, he had no other citizenship and passport than Czech). He felt much stronger family and cultural connections to his mother’s side in spite of his very minimal knowledge of her native Vietnamese. In addition, he grew up with a notion that his mother’s side family belonged to the upper crust of Vietnamese society, and he has himself identified with that attitude, striving to interact socially with children from well-to-do families. Furthermore, he perceived his Vietnamese relatives as hard working, ambitious and focused people, while he saw his Czech relatives as less accomplished and ambitious, if not envious folks. As pointed out, his situation has been complicated by his dominant language, as well as by his citizenship status. His father brought the family to the United States on Czech passports and temporary visas, and the subject B was sent to a private French school. Thus, growing up, he essentially had no dominant language; he could have been considered a trilingual native speaker (Czech, French and English) or a four-lingual heritage speaker, provided that his significantly low-level (or Novice Low) Vietnamese with a strong emotional attachment to its culture would be categorized as his second heritage speakership. Definitions of heritage speakership vary, for little attention has been paid to learners whose family and linguistic backgrounds fluctuate among several cultures.

The cultural axiom of the subject B is the following: his native Czech was not replaced by English, the dominant language of his country of residence, but by French, the dominant language of his school environment. Can it be claimed that the subject B had two dominant languages, French and English or that he had two heritage languages, Czech and French? Given the ambiguity of the definition of heritage learners and speakers, it would be difficult to categorize and define the subject B’s acquisition of his three languages and four cultural backgrounds. He has not received a sufficient input to qualify his English, in which he has retained an accent, for his dominant language or his heritage language. While he himself considered French to be his dominant language, his affinity to French culture was weak, due in part to a cognitive context that he had no French relatives and had not lived in a French-speaking country.

As for the subject A, after reviving his family ties with his biological father and his second family, he felt much stronger emotional and ethnic affinity to his heritage. In addition, his mother regained a partial residence in Prague, which made him feel more at home when visiting her in Prague. These circumstances established his motivation to further improve his knowledge of Czech, and by the same token, it reinforced his hopes to move to Prague in the future, if only for limited periods. But he was fully aware of his partial attainment of heritage speakership and of disadvantages and difficulties it could bring along. He was now well aware that he would not become fully assimilated in Czech culture. He felt comfortable speaking Czech on one-on-one basis but was fully aware of his morphosyntactical inadequacies and felt unsure and uncomfortable in a group situation of native Czechs, or in public situations as a group speaker.

In her article “The Privilege of the Nonnative Speaker,” Claire Kramsch claimed: “Speakers with nonstandard accents and speakers of local varieties of the standard language are placed below the top of the hierarchy of social acceptability.”8 Thus, the subjects A and B have been forced by circumstances to take into consideration their social status and acceptance whenever tempted to formalize their heritage speakership.

However, the situation might be gradually changing. In their study, Elabbas Benmamoun, Silvina Montrul and Maria Polinsky noted that acquisition of a second language traditionally belonged to the fields of bilingualism, linguistic anthropology, sociolinguistics and/or historical linguistics. Those were the fields whose experts expressed interest in the language of immigrants, but today the world of globalization and population movements has made “the study of heritage speakers” more prominent, and it “lies at the forefront of language development in migration contexts,”9 becoming a cultural and linguistic field of primary attention and larger social acceptance.

The subject C has been free from psychological constraints that we have observed in the subjects A and B. Like the subject B, her heritage speakership sprang from a tree of cultures and languages. Born in the USA to immigrant parents, the subject C as a child was exposed to two heritage cultures, Czech and Japanese. Her mother would fall into the category of multi-dimensional immigration: she left her native Prague with her parents for Finland at the age of twelve, and later with her husband for the United States. While the subject B’s mother seemed to be highly functional as a L1 speaker of Czech (in part because by puberty she covered most grammatical domains of her native Czech), she has instilled the heritage speakership to her daughter only partially. She spoke to her, read fairytales and took her to Prague to visit relatives about every two years with gaps in between. The subject C took a private Czech course one summer in Prague, and in college she enrolled in Czech classes after studying Japanese for several years. Compared with the subjects A and even B, her knowledge of Czech culture was less sophisticated. Like the subject B, she held her Japanese heritage, linguistic and cultural, in higher esteem than Czech heritage. After college she has chosen to spend several years living and working in Japan, not in the Czech Republic. As she explained during the interview, she perceived Japanese economic and work culture better focused and more accomplished than Czech. Before she decided to improve her knowledge of Czech heritage speakership, she spoke very little Czech; however, her pronunciation and understanding of morphological structure patterns were excellent. Initially, her vocabulary was limited to basic words of everyday objects and fairy tales, often in their diminutive forms, such as, chlebíček, šáteček, peřinka, prstíček, panenka, žili byli, kdysi, etc. As a student majoring in languages, she was highly motivated and thorough in her daily routine of learning Czech. Growing up in a family of immigrant parents with two different L1 speakers, and no siblings or relatives in her community, she developed a degree of uneasiness when it came to socializing and absorbing American culture of free spirit on college campuses. She did not appear to have many friends in her childhood; she felt excluded from childhood activities typical in American culture. Clearly, she was a low-level heritage speaker of two cultures (Novice Mid- to High), but due to her diligence and hard persistent work, she reached the Intermediate High level of Czech and most likely the Advanced Mid- to High levels of Japanese (she confirmed that she knew Japanese “far better than Czech”). As a child, she made several trips to visit her mother’s parents in Finland and thus was also exposed to her grand-parents’ dominant language, Finish, in which they had not attained complete mastery.

It is questionable whether her heritage language acquisition could be viewed as sequential bilingual, particularly in regard to her Japanese, for her exposure to a home language was highly accented English of each parent, and in both cases, diverged from the native baseline since Czech and Japanese were rarely spoken to her. Her back-ground is somewhat similar to the subject D.

The subject D’s mother has been a multilingual Czech national, and his father a monolingual American. The subject D was exposed to a small amount of hearing Czech in his early childhood; the language spoken at home was English. When he was seven years old, his mother received a research grant for Prague, and took her son with her, sending him to a Czech neighborhood school for one year. Within six months he acquired spoken communicative competence and limited written competence close to the level of his age. He excelled in math and English but had problems with Czech and other non-visual subjects. On the one hand, his speech rate was slow and his knowledge of lexical items much lower than his native baseline and/or than typical for local Czech children of the same age. In addition, morphosyntactical features of his Czech were not yet organized in consistent manner. He would confuse verbal past tense with the present tense, and misplaced the position of jsem, jsi, se, si, etc. On the other hand, he absorbed Czech culture common for his peer group, such as playing Czech games, understanding December customs of Mikuláš a Čert, Easter’s pomlázka, etc. After returning to his American school, where he previously spent two years (Kindergarten and First Grade), the subject D showed problems of re-adaptation, and to appease them his mother stopped speaking Czech to him. He reverted to his dominant language, but encountered a severe attrition of heritage Czech as a result, and gradually lost his interest in retaining the heritage language and knowledge of culture.10 Clearly, he cannot be classified as an unbalanced, simultaneous or sequential bilingual; however, because he had been exposed to some Czech from infancy through his mother, he would fall into a loosely defined category of heritage speakers. Culturally, ethnically and socially, he felt that his place was in the United States; however, he gained renewed interest in Czech heritage after finishing his high school education. He has remained in touch with his Czech friend from Second Grade that he has considered till this date as one of his best friends. He used to travel to Prague to visit him about every second or third year and recently met with him in Indonesia where his Czech friend became a construction company manager. The two friends have been using English as a language of communication. The subject D showed no strong ties to his cousins in Prague because of the large disparity in their ages.

The subject E stated that he had no real knowledge of Czech nominal and verbal morphology. He claimed that he hasn’t been using his heritage language professionally and that he “invents” endings when speaking with his relatives in the Czech Republic. When tested, his reading performance was comparatively higher than his speaking ability. Since he has not received formal education in his L1 Czech, he exhibited errors in gender and case agreement, especially in abstract and uncommon words (mluvim o tom starožitnostu, s tim Vernisážem, to je taková gesta, etc.) and had difficulties finding Czech words to complete a sentence. His mother had a turbulent trajectory, ethnically and professionally. Born during WWII in Istanbul to a Czech father (a high military General), she was taken home to Czechoslovakia at the age of two. Before being born, her father—the subject E’s grandfather—was stationed in several European countries and became personally acquainted with Charles de Gaulle. He spoke to his daughter only in French, even after their return to Prague. But during Klement Gottwald’s leadership, he was arrested for anti-regime involvement and his family was exiled to a small town 100 kilometers south of Prague. In the turmoil of the Warsaw Pact Occupation of Czechoslovakia in 1968, the subject E’s mother left for Vienna and then emigrated to the United States, where she taught Czech at Cornell University while completing her Ph.D. At Cornell she met the subject E’s father, and they moved to Australia. The subject E’s mother was employed in Foreign Services, and her son was born in Washington, D.C. He grew up in three countries (US, Australia and Germany) and since the age of eight, he was spending summers in Prague. He completed his education in the D.C. area in a private establishment. Despite his difficulty writing in Czech (his spelling is based on English phonetics, such as, ahoy, vajíchko), he has been maintaining correspondence with his aunt, uncle and cousins who still have been residing in the Czech Republic. Because of his mother’s and grandfather’s complex history, he seemed to be proud of his Czech heritage, romanticizing it as a fascinating asset for his family. He has not experienced emotional or ethnic anxieties, social barriers, or shame for his linguistic inadequacies in L1.

On the contrary, the subject F has appeared confused about his ethnic, linguistic, geographical and emotional identity. Like the subject E, he was born in the Washington, D.C. area to an American-Jewish mother and Czech-Jewish father. His grandparents on both sides were well-respected families, prominent in politics and arts. His father took the entire family back to the Czech Republic once he received a teaching position at an American university that had opened its campus in Prague. The subject F’s first memories were tied to Prague: he remembered growing up in a college dormitory and spending his summer in his grandparents’ house in Philadelphia. When he was five years old, his family moved to an apartment in Prague 6. By this time, he was perfectly bilingual; he didn’t distinguish between the two languages, switching easily to English when speaking with his mother and her relatives who didn’t speak or understand much Czech. He entered a Jewish nursery in his Prague neighborhood, and a year later started First Grade in a Czech school. Due to the lack of flexibility, the subject F lasted in this school only two months, complaining to his parents about rigid rules he had to observe: how to sit, how to write, how to play, etc. His parents transferred him to the British International School, which provided education in both English and Czech. He recalled that Czech teachers used to assign a lot of homework to keep up with the pace of the Czech state schools curriculum. By the age of 11, the subject F mastered two dominant languages, Czech and English, escaping linguistic anomalies that he would have encountered as a non-native heritage speaker. Growing up hearing, speaking and being schooled in two majority languages simultaneously, he felt confident and comfortable in two, if not three, cultures and identities, if adding his Jewish ethnicity. In his Prague environment, he was a Czech of Jewish descent, and when spending summers in his grandparents’ house, he was an American. Once his family returned to Washington, D.C., he went through a cultural and linguistic shift, searching for his emotional and ethnic identities. The permanent geographical move has made him feel less American than ever before: his classmates considered him a foreigner and his gaps in literary English became evident. He became aware that he was lacking a degree of sophisti-cation not only in L2 but also in culture, including a range of humanitarian or sport activities—an approach emphasized in America from childhood as a crucial segment in children’s education.

One of the familiar facts to all learners of foreign languages has been supported by a cultural linguist’s theory—Claire Kramsch stated that “whereas students can become competent in a new language, they can never become native speakers of it.”11 The participant F, however, was not subjected to this phenomenon. After taking intensive courses in English and American literatures, he significantly enlarged his lexical and syntactic register by the time he reached the age of 18. Prague and its culture became a distant vision, and his L1 regressed significantly. His father and younger sister remained the only two people he would communicate with in Czech. When visiting the Czech Republic seven years after he had moved to D.C. with his parents, he felt profound effects of globalization and displacement. In his view, the Prague airport lost its specificity, looking like any other modern airport around the world. The presence of commercial chains, such as KFC, McDonald’s and Starbucks, only reinforced the subject F’s feeling of lost identity, evoking too familiar uniformity. The subject F admitted that he felt like Franz Kafka—alienated from and depersonalized in each of his three identities, which he considered almost mutually exclusive: Czech, American and Jewish. His attrition in L1 reached its peak; he was unable to think spontaneously in Czech, painstakingly searching in his morphological and semantic repertoires to recover what only several years ago seemed so natural and easy going. During the interview, he asked how to say in Czech to distinguish, what means nesrovnatelně, etc.

His sister, a few years younger, is the subject G of our case study. Her trajectory is a reminder of her brother’s but in a less significant or dramatic form. When residing in Prague with her parents and siblings, she attended the British International School like her brother, but because she was younger when they moved to the US, she did not reach the same level of morphosyntactical fluency in Czech as he did. In addition, her identity was not at stake: she has felt at home in America and has preserved dear recollections of her journey in Prague. Interestingly, she extended the idea of the Czech Republic to a larger European context. In her view, daily life in Europe was less superficial than in the United States and for that reason, she expressed a desire to live and work in Europe, at least temporarily. However, she was convinced that she would never give up her US citizen-ship. Unlike her brother, she felt that her native language has always been English, though she recalled speaking L1 Czech since her infancy. Whereas her acquisition of L1 and L2 was simultaneous rather than sequential (the latter usually taking place after the onset of schooling), the subject G’s L1 oral expression has been lower (the Intermediate Low level) than her brother’s and phonologically slightly digressed from native speakership. In her speech, the three-gender morphological system of hard- and soft-endings of animate and inanimate nouns correlated with her smaller lexical repository. She showed occasional hesitations in speech, especially when using literary words in the plural, such as o spisích (instead o spisech), ty filozofi (instead of ti filozofové), etc. She had problems with writing, saying that she didn’t know how to spell Czech words. She said that she occasionally spoke Czech with her brother, especially if they didn’t want people around to understand them. With their younger siblings, they both spoke only English because the level of linguistic comfort of L1 of their younger siblings was not adequate (estimated Novice Mid- to High levels). The subject G felt that she had acquired knowledge of L1 history and culture, including customs practiced during holidays (Easter, Christmas, etc.) mostly through her father. She remarked that in schools she attended in the US, cultural courses in Czech language and history had not been offered. But in high school she found a friend, Sarah, whose mother was also a Czech, and the girls cherished cultural affinity that had brought them together. One of the greatest advantages of heritage speakers, in the subject G’s view, was the edge that one got when writing an SAT essay for a college admission in the United States.

Finally, the subject H is the one who underwent an almost complete attrition of her L2. Born in Cambridge, MA, and speaking only English, she attended a Czech nursery school, jesle, in Prague 6 Na Petřinách between the ages of two and three. Within three months, she spoke Czech at the level of any 3-year old. In fact, when people heard her speaking English, they were impressed by the child’s knowledge of English, assuming she was Czech born. While she has retained Czech citizenship (in addition to several other citizenships), she has lost her linguistic ability of acquired heritage Czech because her parents did not continue speaking Czech to her after their return to North America. However, due to her cultural exposure to children’s activities, albeit infrequent, and her several trips to the Czech Republic, she has retained an affinity for the country and a dormant knowledge of the language that, if necessary, could be brought forward by consistent heritage speakers’ training to regain Intermediate Mid-range fluency.

In conclusion, each of the eight subjects interviewed showed cultural affinity, albeit not always positive, to their Czech heritage. For instance, as a heritage speaker the subject D had a great disadvantage in comparison with the subjects A, B and C, but from an emotional viewpoint, his identification was strong as a citizen of the United States and a bearer of American cultural background. The subject C, while showing strong ties to America—her native country—exhibited characteristics of a person growing up in a displaced family. These characteristics were most prominent in the subject B, a born Czech and bearer of Czech citizenship, and yet feeling not at ease with his heritage background. The subject A was a “classic” example of double heritage: he could easily identify with either culture but at the same time was smart enough to weigh advantages of each heritage. In his case, one could believe that he would leave his future to the destiny, but would remain in a close contact with his L1. The subject E appreciated his L1 Czech heritage with pride and acceptance of his deficiencies in his L1 language. While the subject F has been tormented by a variety of his linguistic and cultural exposures, his L1 Czech has been at the highest speaking, reading and writing levels of all the interviewed participants. The subjects G and H gave the impression of being content with their own linguistic and cultural L1 affinities. They perceived their knowledge, no matter how good or bad, as a non-compromising advantage.

The richness of personal stories of the studied subjects emphasizes the need of rethinking approaches to current teaching and learning of foreign languages (in our case of Czech) in the United States, and of showing more understanding and empathy for immigrant speakers and their children. In the past two decades, many educational institutions have made a conscious attempt to expose their students to ethnic, linguistic and social diversity by establishing summer and semester programs in countries around the globe. Inasmuch as the dominance of technology facilitates easily accessible acquisition of global cultures and languages, the predominance of English as a world language, frailty of migrant resettlements and political unstabilities make heritage learning of languages in many ways more complex and further confusing. Czech, a language spoken by a miniscule percentage of global population, has been vulnerable even more. Czechs in the United States strive for full assimilation, and unless they maintain close ties with their native country, they do not necessarily see the purpose of transferring their own heritage to their children and grandchildren. As if an outspoken rule governs: “The more successful, the more American!” A good example is the three oldest children of the current President of the United States. American media seem to ignore their Czech heritage, and the President’s children do not identify themselves as ethnically half Czech; at least not publicly.

Notes

The author would like to express gratitude to each interviewed participant to make this case study possible.


Sources used

Claire Kramsch, “The Privilege of the Nonnative Speaker,” Modern Language Association: PMLA, Vol. 112, No. 3, May, 1997, pp. 359-369.

Gregory Scontras, Zuzanna Fuchs and Maria Polinsky, “Heritage language and linguistic theory,” Frontiers in Psychology/Language Sciences, 09 October 2015. http://journal.frontiersin.org/article/10.3389/fpsyg.2015.01545/full#B128

H. Seliger’s “Primary language attrition in the context of bilingualism,” in Handbook of Second Language Acquisition, edited by W. Ritchie and T. Bhatia, New York: Academic Press, 1996, 605–625.

Elabbas Benmamoun, Silvina Montrul, Maria Polinsky, “Heritage Language and Their Speakers: Opportunities and Challenges for Linguistics,” Theoretical Linguistics 39, No. 3-4, pp. 129–181.

Simone H. Hrouda, “Czech Language Programs and Czech as a Heritage Language in the United States,” Heritage Briefs. Her contribution contains additional bibliography specifically concerning Czech immigration and heritage speakership.

http://www.cal.org/heritage/pdfs/briefs/czech-language-programs-in-the-united-states.pdf

K. Hannan, “Reflections on assimilation and language death in Czech-Moravian Texas,” Kosmas: Czechoslovak and Central European Journal, 2003, Vol.16, No. 2, pp. 110-132.

Maria Polinsky, “Heritage Language Narratives,” in D. Brinton, O. Kagan & S. Bauckus (eds.), Heritage Language Education. A New Field Emerging, New York: Routledge, 2008, pp. 149–164.

D. Bíróczi, “The Maintenance of Czech Identity in the Contemporary USA,” Czech Language News, No. 30, 2008, pp. 9-11.

Montrul, Silvina, Second language acquisition and first language loss in adult early bilinguals: Exploring some differences and similarities. Second Language Research, No. 21 (3), 2005, pp. 199–249.

Meisel, Jurgen, First and Second Language Acquisition. Cambridge: Cambridge University Press, 2011.

Wikipedia: Heritage Language. https://en.wikipedia.org/wiki/Heritage_language

Footnotes:

1 Wikipedia: Heritage Language, p. 1.

2 Claire Kramsch, “The Privilege of the Nonnative Speaker,” Modern Language Association: PMLA, Vol. 112, No. 3, May 1997, p. 368.

3 The ACTFL Proficiency Scale testing was developed by the American Council on the Teaching of Foreign Languages, and has four levels: Novice, Intermediate, Advanced and Superior; the first three are additionally subdivided into Low, Mid and High sublevels.

4 Gregory Scontras, Zuzanna Fuchs and Maria Polinsky, “Heritage language and linguistic theory,” Frontiers in Psychology/Language Sciences, 09 October 2015. http://journal.frontiersin.org/article/10.3389/fpsyg.2015.01545/full#B128 More details to be found in H. Seliger’s “Primary language attrition in the context of bilingualism,” in Handbook of Second Language Acquisition, edited by W. Ritchie and T. Bhatia, New York, NY: Academic Press, 1996, pp. 605–625.

5 ibid.

6 Whenever possible, the subject B instinctively attempted to replace words containing -ř- with non-ř- words of similar meaning, such as “řekl jsem” with “vysvětlil jsem,” or “vysvětloval jsem.”

7 Elabbas Benmamoun, Silvina Montrul, Maria Polinsky, “Heritage Language and Their Speakers: Opportunities and Challenges for Linguistics,” Theoretical Linguistics 39, No. 3-4, p. 2.

8 Claire Kramsch, “The Privilege of the Nonnative Speaker,” Modern Language Association: PMLA, Vol. 112, No. 3, May 1997, pp. 359-369.

9 Elabbas Benmamoun, Silvina Montrul, Maria Polinsky, “Heritage Language and Their Speakers: Opportunities and Challenges for Linguistics,” Theoretical Linguistics 39, No. 3-4, pp. 3-4.

10 Some of these facts were confirmed by the subject D’s mother who was present during the interview.

11 Claire Kramsch, “The Privilege of the Nonnative Speaker,” Modern Language Association: PMLA, Vol. 112, No. 3, May 1997, p. 359.



Evropská unie zintenzivňuje svou přípravu na katastrofální vypadnutí Británie z EU bez dohody

11. 12. 2018

 

Členské státy EU obdržely varování, že riziko roste. Mayové bylo řečeno, že vyjednávání nemůže být obnoveno


Evropská unie se plně začala připravovat na odchod Británie z EU bez dohody. Vyjednavač EU pro brexit Michel Barnier soukromě varoval před náhlou eskalací rizika a Francie informovala členské státy EU, že příprava na katastrofální vypadnutí Británie z EU bez dohody musí být nyní prioritou.

Theresa Mayová se v úterý vydala na rychlou cestu po evropských hlavních městech, zatímco Barnier v jednání s Jeanem-Claudem Junckerem a ostatními komisaři EU vážně varovali, že nebezpečí naprostého selhání komunikace s Británií vážně vzrostlo.
 
Evropská komise vydá nové vážné varování před katastrofickým odchodem Británie z EU příští týden. Během návštěvy Berlína sdělila Angela Merkelová Mayové, že dohodu není možno začít znovu vyjednávat a že veškeré prosby v tomto smyslu musejí být směřovány na Brusel, nikoliv na jednotlivá evropská hlavní města. Británie se od hlasování pro brexit, opakovaně a skandálně, a zároveň zcela neúspěšně, pokoušela rozbít jednotu členských zemí EU snahou oslovovat vedoucí činitele jednotlivých evropských států a postavit je proti sobě.

V situaci zvýšeného nebezpečí podnikl irský premiér Leo Varadakar neobyvyklý krok, když řekl v irském parlamentě, že Downing Street má ještě stále moc katastrofě zabránit zrušení článku 50 o odchodu Británie z EU a zrušením brexitu.

Francouzská ministryně pro záležitosti EU Nathalie Loiseau konstatovala během návštěvy Bruselu, že francouzský prezident Emmanuel Macron bude na summitu EU příští čtvrtek naléhat na ostatní vedoucí přestavitele Evropské unie, aby přijali odpovědnost za své vlastní přípravy a nenechali se zatáhnout do domácího britského dramatu.

Angela Merkelová vyjádřila naději, že se situace vyřeší, protože většina poslanců britské Dolní sněmovny je proti tomu, aby Británie vypadla z EU bez dohody.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

"Co je tohle zase za nové brexitové peklo?"

11. 12. 2018

 

Drama v britské Dolní sněmovně, kdy na poslední chvíli Theresa Mayová zrušila hlasování o své dohodě pro brexit, dominuje britskému úternímu tisku.

Konzervativní probrexitový Telegraph má fotografii Mayové odjíždějící z parlamentu s titulkem parafrázujícím Thatcherovou: "Tato dáma JE pro obrat."

List otiskl na titulní straně komentář Allison Pearsonové, s titulkem "Nikdy jsem se víc nestyděla, že jsem konzervativec." Komentář začíná: "Ach jo, proboha, co je tohle zase za nové brexitové peklo?" a končí: "Zdá se, že nás vede mula, která bičuje mrtvého koně."


Deník Independent volá "Mayday" (=SOS!) a požaduje, aby se celý brexitový nesmysl už zrušil:




Bulvární The Sun píše o "Brexitovém selhání" ("turkey" je nejen krocan, ale i nepovedený projekt, česky "šunka") a poukazuje na to, že Mayová odsoudila  Británii k pokračujícímu chaosu a krizi přes celé Vánoce.




Podrobnosti v angličtině ZDE

 


Zoufalá Mayová se chystá prosebně objíždět politiky z Evropské unie

11. 12. 2018



Britská premiérka Theresa Mayová nyní zahájí frenetickou cestu po evropských politicích ve snaze zachránit svou dohodu o brexitu a svou premiérskou funkci po chaotickém dni v Dolní sněmovně, kdy na poslední chvíli zrušila hlasování o své "dohodě" tváří v tvář obrovské opozice poslanců.

V úterý bude jednat Mayová s Merkelovou v Berlíně ve snaze získat "další ujištění", že tzv. "severoirská zarážka (backstop)", tedy záruka, že pokud Británie nevyřeší technologicky otázku otevřené hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem, bude muset zůstat v evropské celní unii, "nebude nikdy uvedena do praxe". Merkelová má také jednat s holandským premiérem Markem Ruttem v Haagu a s Donaldem Tuskem a Jeanem-Claudem Junckerem.

Evropská unie však už mnohokrát zdůraznila, že další ústupky Británii dělat nebude.

Donald Tusk: Nově vyjednávat nebudeme, ani o "zarážce", ale jsme ochotni hovořit o tom, jak ulehčit v Británii ratifikaci této dohody. Vzhledem k tomu, že času už nezbývá nazbyt, budeme také jednat o své připravenosti na vypadnutí Británie z EU bez dohody.

 
"Upřímně, opravdu nevím, jak se dostaneme z tohoto děsivého, hrozného, trapného chaosu jinak než druhým referendem o brexitu." Konzervativní poslankyně Anna Soubry zdůrazňuje, že tato vláda nás všechny zavedla do slepé uličky:




Podrobnosti v angličtině ZDE
 

Co mi utkvělo v paměti z bostonské konference odborníků na slovanská studia

10. 12. 2018 / Jan Čulík

Rosamund Johnstonová z New York University studovala v českých archivech korespondenci českých občanů s ministerstvem informaci ČR v letech 1945 - 1953. Zjistila, že ani po komunistickém převratu v únoru 1948 nový režim nekriminalizoval poslech zahraničního rozhlasu. Proč? Nedávný nacistický okupační režim trestal poslech zahraničního rozhlasu smrtí a komunisté v žádném případě nechtěli vytvořit dojem, že se chovají jako nacisté. Johnstonová prostudovala stovky kritických dopisů od české veřejnosti na příslušné ministerstvo, citovala dopisy jako: "Pořád hrajete  v rozhlase dechovku, je to nesnesitelné. Nemůžete hrát pořádnou zábavnou hudbu?" - "Jsem dělník a vstávám ve čtyři ráno. Československý rozhlas tou dobou ještě nevysílá, tak musím poslouchat BBC. Je to skandál." Johnsonová zjistila, že ministerstvo na všechny tyto dopisy zdvořile a pečlivě odpovídalo. Poslech zahraničního rozhlasu zakázán nebyl, ovšem národ si myslel, že zakázán je.

Ten před řadou let systematicky natáčel rozhovory s mnoha představiteli komunistického režimu. Výjimečná byla jeho publikace z roku 1998, Lubjanka, III. patro: svědectví předsedy KGB z let 1961-1967 Vladimíra Semičastného,  Dauphin, Praha. 255 str. Sniegoň upozornil na to, že klíčovým obdobím pro rok 1968 byly zřejmě měsíce leden až březen, kdy se řešily vojenské otázky - reakce Sovětského svazu na Pražské jaro nebyla jen politická, ale do značné míry také vojenská.

Československo až do roku 1968 nemělo na svém území žádná sovětská vojska, jenže Sovětský svaz potřeboval na jeho území drtivou vojenskou převahu proti Západu, aby jí mohl účinně argumentovat při vyjednávání se Západem. Proto do roku 1968 byla československá armáda výjimečně předimenzovaná - tak, že kdyby začala třetí světová válka, československá armáda by se do týdne dostala dobytím Německa až do Francie.

Skandál se semínkovým generálem Janem Šejnou a sebevražda generála Janka začátkem roku 1968 signalizovala Sovětům, že československá vojenská hráz je nepevná.

Podle Sniegoně se sovětská invaze do Československa začala připravovat už v březnu-dubnu 1968. V rozhovoru se sovětským velvyslancem v Československu roku 1968 Červoněnkem řekl Červoněnko Sniegoňovi, že Rusové byli z Pražského jara na jaře roku 1968 tak konsternováni, že krátce uvažovali o tom, že by se vzdali českých zemí, rozčlenili by Československo na Česko a Slovensko a vojenskou hráz proti Západu by vybudovali až na česko-slovenské hranici,  považovali Slovensko za hodně konzervativnější než české země.

Ostatní přítomní historici v panelu proti této informaci protestovali, že prý nic takového není v žádné historické dokumentaci. Sniegoň argumentoval: "Mně to Červoněnko řekl, já to mám nahrané." Připravuje anglickou publikaci svých rozhovorů s četnými vysokými činiteli bývalého sovětského  bloku.

Historik Igor Lukeš hodnotil Pražské jaro 1968 velmi kriticky. Český národ se - už od mobilizace r. 1938 - vždycky dokázal vzepnout k jednotnému heroickému postoji, ale jen asi na pět minut. Hned poté ho to vždycky přejde. Českoslovenští vojáci se při mobilizaci r. 1938 dušovali, že se nikdy nevzdají "Svobodu, nebo smrt", ale za pět minut poté se vzdali. Totéž se stalo s hrdinným vzepnutím českého národa proti okupaci. Čeští politikové v roce 1968 byli zrádci a škůdci národa. Rusové, kteří nařídili invazi, byli nelidská monstra. Západní politikové jednali čistě pragmaticky a neprojevili o osud Československa žádný zájem.

Lukeš se zmínil o návštěvě sovětského velvyslance Dobrynina u amerického prezidenta Lyndona Johnsona večer 20. srpna 1968, právě v době, kdy sovětská vojska překračovala československé hranice.

Dobrynin normálně s Johnsonem mluvil spatra, ale tentokrát, když měl oznámit invazi do Československa, měl značné obavy, byl velmi nervózní a přišel za Johnsonem s projevem, který měl předem na papíře. Hovořilo se tam o kontrarevoluci v Československu, o spiknutí s cílem vytrhnout Československo ze socialistického tábora, a o tom, že proto byla invaze nezbytná.

Když to Dobrynin Johnsonovi přečetl, ukázalo se, že Johnsona to vůbec nezajímá. V reakci na jeho přečtený projev řekl Johnson Dobryninovi: "Ale já chci vědět, kdy mohu přijet do Moskvy. Chci to zítra sdělit při snídani svým poradcům a pak to oznámit tisku."

Poté, co Dobrynin Johnsonovi oznámil, že Sovětský svaz provádí invazi do Československa, Johnson se dožadoval pozvání do Moskvy.

Thomas Ort z City University of New York rozbíral Čapkův Obyčejný život a argumentoval, že skutečnost, že hrdina tohoto románu má německou manželku a tráví většinu svého života v německém prostředí v československém pohraničí, zřejmě mělo v době zvýšených nacionalistických emocí (kniha vyšla r. 1934, rok po příchodu Hitlera k moci) přispět k toleranci mezi národnostmi v Československé republice. Potíž však je, že Čapkův protagonista Obyčejného života si uvědomí, že jeho narativ o jeho životě je lživý, své vzpomínky roztrhá a začíná několikrát znova, než mu dojde, že vlastně byl několikerým člověkem - což, jak se tradičně interpretuje, je Čapkovou výzvou k toleranci. Tato multiperspektivita, později tak výrazně rozvinutá Milanem Kunderou v románu Žert, nutně svědectví všech částí Obyčejného života relativizuje, takže argument Thomase Orta není příliš přesvědčivý. Kromě toho, harmonický  vztah Čapkova hrdiny s německou manželkou pravděpodobně nebyl tak harmonický.

Čapek byl nesmírně ztraumatizován zkušeností první světové války a celým svým dílem upozorňuje, že lidská civilizace je zatraceně tenký nátěr. Hrozil se možnosti, že kdykoliv se může civilizace propadnout do divošství a násilí. V této souvislosti je pozoruhodné, že v Obyčejném životě je mimořádná pasáž, tak nezvyklá pro "snášenlivého" Čapka, že si jí kupodivu studenti, kteří mají tuto knihu číst na střední škole, vůbec nepovšimnou (mám to vyzkoušeno ze seminářů na Karlově univerzitě):

Čapkův protagonista je ve  věku asi třinácti let svědkem toho, jak dělník na stavbě železnice v jeho malém jihočeském městě, v jakési kůlně sexuálně znásilní svou asi dvanáctiletou dceru. Ta dívka je tím sexuálně vzrušena ("byla zkažená, bylo to čiré zlo") a iniciuje Čapkova třináctiletého hrdinu do sexu. Ten se této rané zkušenosti hrozí, ale zároveň přiznává, že to byl nejlepší sex jeho života, jaký už nikdy nezažil s (německou) manželkou. Tu by nejraději usmrtil, jenže neudělal to, protože neví, co by si počal s mrtvolou. Že by toto byl skutečně harmonický vztah Čecha s německou ženou?

Rajendra Chitnis z univerzity v britském Bristolu pojednal o dvou raných, zapomenutých českých románech o druhé světové válce z roku 1945, o knížce Josefa Horala Mlčení (1945) a o díle Čestmíra Jeřábka V zajetí Antikristově (1945). Porovnal je s establishmentovými díly, šířenými následným komunistickým režimem, Drdovou Němou barikádou a Fučíkovou Reportáží psanou na oprátce. Argumentoval, že tato díla tematizují skutečnost, že postojem odporu Čechů vůči nacistické okupaci bylo mlčení.

Hlavní hrdina Horalova Mlčení se zcela nesmyslně pokusí v roce 1943 o odbojovou akci, při níž zahyne a tím román končí. Že by to předjímalo motiv, často se pak opakující v českém hraném filmu po roce 1989, že jakýkoliv heroický boj proti utlačitelům je nesmyslný a neodpovědně ohrožuje národní komunitu? A že každý takový hrdina, který vyčnívá z řady, je stádovitou národní komunitou po zásluze potrestán?  (Želary, Tmavomodrý svět a další).

Z diskuse o Pražském jaru v americkém Bostonu

10. 12. 2018 / Paulina Bren

Od čtvrtka do neděle se v americkém Bostonu konal padesátý, výroční kongres americké Asociace pro slovanská, východoevropská a euroasijská studia. V jeho rámci (i když drtivá většina stovek akademických panelů byla věnována Rusku) se konalo asi dvacet panelů na česká témata. K nim patřila série panelových prezentací k padesátému výročí Pražského jara. Zaujal mě příspěvek Pauliny Bren, autorky známé studie o československé televizi za normalizace Greengrocer and his TV (Zelinář a jeho televize), píše Jan Čulík. Autorka nám příspěvek poskytla pro Britské listy:


Ráda bych poděkovala Kieranu Williamsovi, který nám pro tento kulatý stůl připravil sérii otázek.

1. Jak se váš názor na rok 1968 liší během nynějšího výročí od vašeho názoru v roce 2008, 1998, atd.?

Zjevnou odpovědí je, že nyní máme Trumpa, fake news a manipulaci faktů v tak intenzivní míře, jakou jsme dosud nikdy nezažili, a tak je relevantnost postoje Ivana Svitáka, který v roce 1968 trval na tom, že je nutno tváří v tvář autoritativní politické moci vždycky trvat na pravdě, dnes o to relevantnější. Ale to vlastně není to, o co mi dnes jde. 

Trumpův prezidentský úřad, jeho milostný vztah s Putinem, ochromil globální polaritu  studené války (dokonce i období po ukončení studené války). Normálně plně podporuji, abychom všichni zlikvidovali globální polaritu studené války i období po ukončení studené války, ale tady bych chtěla říct, že to je přesně to, co způsobilo, že na Pražském jaru 1968 záleží.

Vždycky existovala otázka, jakým způsobem patří Pražské jaro ke globálním hnutím roku osmašedesátého: tuhle jsem si zrovna prohlížela velkou, tlustou populární knihu jménem Šedesátá léta, The Sixties, a obrátila jsem se k indexu, protože jsem byla zvědavá na to, jak je Pražské jaro součástí šedesátých let. A zjevně není. Pražské jaro v té knize vůbec nebylo, i když Barbara Streisand ano. Takže jaký mělo význam Pražské jaro, jestliže není dnes považováno za součásti jinak dobře zdokumentované kulturní změny?

Pražské jaro samozřejmě znamenalo mnoho pro poslední fundamentalistické marxisty v Evropě, pro něž všeobecně vzato ukončilo jejich milostnou aféru s komunismem. Ale znamenalo Pražské jaro něco pro Američany mimo rozměry studené války? Pravděpodobně ne. A zdá se mi, jak teď Trump podlézá Putinovi, který rád podporuje tu interpretaci, že invaze do Československa byla nutná, aby se neutralizovaly fašistické síly a zabránilo se třetí světové válce, Trump dnes také přizpůsbuje Ameriku těmto falešným verzím historie.

Tohle je také jiný způsob jak říct, že Trumpovo prezidentství mi připomíná, do jak obrovské míry bylo Pražské jaro definováno studenou válkou a jak také Pražské jaro definovalo studenou válku. Poté, co studená válka zmizela, anebo ji přepisuje přátelský vztah mezi Trumpem a Putinem, co si dnes máme myslet o Pražském jaru?

2. K šedesátému výročí co byste se chtěli o Pražském jaru dovědět, co už neznáme?

Nejsem si jistá, zda se chci o Pražském jaru dovědět cokoliv nového. Na jednu stranu mě znepokojuje, že polovina mladých Čechů dnes nemá tušení o tom, co byl rok 1968, ale na druhé straně mě také znepokojuje, že Pražské jaro má být jedním z největších historických úspěchů Československa. Znepokojuje mě to, protože je to okamžik v čase, který zůstal zmrazen, jehož myšlenky jsou mrtvé. Můžete argumentovat, jak to někteří činí, že tyto myšlenky pokračovaly v Chartě 77, ale to pořád znamená, že ohlas Pražského jara byl omezený.

Kdyby dnes měla Česká republika populární, energickou politickou stranu, založenou na zásadách Pražského jara (s přidáním novějšího vývoje, který vedl k obraně politických a sexuálních identit ... více o tom níže), pak bych řekla, že bylo Pražské jaro důležité: kdyby byla tato fantastická politická strana vědomým protikladem k politice Viktora Orbána a PiS, pak bych řekla, že Pražské jaro zůstává relevantní.

A kromě toho, vzhledem k tomu, že Pražské jaro bylo brzy zlikvidováno, to znamenalo, že hnutí, která vyrostla z roku 1968 jinde, nerozkvetla v Československu, tím samozřejmě myslím občanská práva a práva žen. Žádní bílí muži, zejména heterosexuální, se vědomě nejsou ochotni vzdát své moci, a proto v Paříži i jinde na Západě v roce 1968 ženy také jenom vařily kávu pro "skutečné revolucionáře" a jejich boj. Ženy jen pomáhaly. Proto musely ony, a neběloši, vyjít v obrovských počtech do ulic, aby se věci začaly měnit. Ale samozřejmě Československo nikdy nemělo tu šanci. A mužsko-centristický disidentský svět to dokázal: dokázal ochromený růst Pražského jara.

I ti, kdo teoreticky chtěli pomáhat, byli stejným způsobem ideologicky zaujatí. Mohu udělat odbočku a říct vám malý příběh? V roce 1991 se objevila mladá vyslankyně v mém bytě na Újezdě a řekla mi, že se se mnou chce sejít Egon Bondy, přišla bych? Šla jsem s ní nahoru Nerudovou ulicí do jeho bytu, kde jsme si všichni tři sedli (ona nejprve vyběhla s keramickým džbánem do nějaké hospody pro pivo) zatímco mi Egon vysvětloval zaostalou situaci genderových vztahů a požádal mě, abych založila první československé feministické hnutí. (Odmítla jsem: Neměla jsem ani dostatečné jazykové znalosti, ani touhu to udělat, už jsem byla vyčerpána z toho, jak jsem poučovala české přátele o feminismu.) Avšak už existovaly ženy, které tuto práci dělaly: Alena Hromádková, Jiřina Šiklová, Eva Hauserová - o kterých Egon buď nevěděl, nebo si nemyslel, že jsou dost feministické?

3. Kolik různých Pražských jar bychom měli zkoumat?

To je dobrá otázka. Vždycky říkám svým studentům, když jsem je přiměla, aby si přečetli memoáry z druhé světové války nebo z komunismu, aby to nečetli, zatímco si představují, že by byli v hnutí odporu, že by byli disidenty, protože ve vší pravděpodobnosti by jimi nebyli. Málokdo z nás jimi je. Účast v Pražském jaru, naproti tomu, však mohla mít tolik různých odstínů, od zdánlivě frivolního až po hluboce vážný (plánovali jste hospodářskou reformu, anebo jste chodili na mejdany a na rockové koncerty?) takže lidi se mohli účastnit na mnoha úrovních. To se mi líbí, musím říct. Jako batole si pamatuju, že jsme měli za naším domem v Brně tanky (dlouhá léta jsem si myslela, že jsem si to vykonstruovala v hlavě, abych dodala vzrušení svému životu, až jsem se nakonec zeptala rodičů), avšak když jsem se zeptala maminky na Pražské jaro samotné, řekla prostě, že měla dvě malé děti a připravovala se na své učitelské zkoušky, takže neměla moc čas na to, aby si ho povšimla. Nebyla jediná, kdo Pražské jaro prožila tímto způsobem.

Myslím, že jedním z největších problémů Pražského jara (opticky řečeno) je, že nejnadšenější reformátoři byli v mnoha případech také nejnadšenější stoupenci komunismu - což, od pozdních čtyřicátých let do konce padesátých let znamenalo stalinismu. Nadto byli tito muži a některé ženy idealisty, jimž se také líbilo v politice. V důsledku toho se octli často na  vlivných místech a na pravých místech k tomu, aby požadovali reformu - zevnitř strany. A samozřejmě bez toho by k Pražskému jaru nedošlo, nechci reagovat stereotypně, ale, upřímně řečeno, Češi nejsou zrovna ti, kdo vyjdou do ulic a budou něco požadovat dřív, než s tím začne někdo jiný (viz revoluce ze 17. listopadu 1989).

Prostě, jak argumentuju ve své knize The Greengrocer and his TV (Zelinář a jeho televize), vládl pocit (který nebyl úplně neoprávněný) u lidí mimo elit, že to zase jednou elity pěkně zvoraly. Právě v době, kdy všechno vypadalo dobře, protože v šedesátých letech se většině lidí zrovna špatně nežilo, a zrovna v té chvíli přišli na scénu zase idealisté se svými nadějemi a sny, a namísto toho, aby zavedli komunismus, způsobili normalizaci.

4. Jak se lišily události v Československu v roce 1968 od událostí v tom roce jinde? Jak to bylo součástí sdílené reakce na kulturní změny, od průmyslové civilizace v konzumeristicky orientovanou civilizaci, od kolektivní k individuální realizaci? Jak byla normalizace vlastním pokusem vyrovnat se s těmito změnami?

Myslím, že Pražské jaro bylo posledním pokusem vrátit se do předkonzumeristické, kolektivní minulosti. Následovaly staromódní čistky a útlak. Ale to, co se objevilo jako politický mechanismus nového režimu ke zvládnutí situace, byla normalizace, která velmi živě realizovala ony kulturní změny, které myslím už signalizovala hnutí z roku 1968 jinde. Tyto kulturní změny se nyní staly totožné s životem a životním stylem na Západě po roce 1968, a staly se tak novým měřítkem.

On ovšem existuje dobrý důvod, proč tolik západních vlád vzniklých po roce 1968 se začalo zaměřovat na plnění individualistických a konzumeristických požadavků společnosti: tyto požadavky je totiž daleko jednodušší splnit než politické požadavky, a v každém případě jsou daleko méně nebezpečné či škodlivé vůči moci. Přesně z téhož důvodu dával normalizační režim přednost tomu reagovat na požadavky svých občanů (a záměrně je i vyvolávat) na větší množství konzumního zboží, více volného času, více zábavy. I když to všechno neuměli splnit, prostě to, že se to žádalo, bylo odvedením pozornosti od skutečných politických požadavků - s výjimkou Polska, kde takové požadavky občas vedly k povstání.

6. Co by se bývalo stalo, kdyby Sověti nechali Pražské jaro proběhnout? Jaká těžká rozhodnutí by bývali českoslovenští reformátoři museli učinit?


Mně opravdu nejde spekulativně předvídat budoucnost: Vzpomínám na to, jak jsem seděla v letadle pouhý měsíc před rozdělením Československa a energicky jsem vysvětlovala podnikateli, který seděl vedle mne, že za žádných okolností se Československo nerozpadne. (Dodneška je mi trapně, když na to pomyslím.)

Protože neumím být spekulativní, vypůjčím si tady něco od Kimberly  Zarecor, která promluvila velmi zajímavě ve čtvrtečním panelu. Poukázala na to/připomněla nám, že po roce 1948 se v Československu opravdu uskutečnila revoluce: revoluce ve starodávném smyslu, kdy se všechno zlikviduje, všechno se obrátí naruby: měnová reforma z roku 1953 zlikvidovala všem lidem úspory a nastavila jejich bankovní účty na nulu, univerzity nově kalibrovaly, kdo tam bude moci studovat, dělníci se stali řediteli a ředitelé se stali dělníky. Tato radikální sociální změna je zázemím Pražského jara, které samozřejmě začalo jako hospodářská krize, protože systém nefungoval. Takže kdyby bývalo nedošlo k invazi, s čím by museli reformátoři zápolit?

Myslím, že částečně by museli zápolit s nově navyklým smyslem rovnosti, alespoň formou platů (během perestrojky zjistila československá vláda, že občané projevují obrovský odpor proti konceptu diferencovaných platů) a to by bývalo problémem. Znamenalo by to, že reformátoři by se bývali museli přidržet svého příslibu třetí cesty, socialismu určitého druhu. Jak restrukturalizovat dobovou komunistickou ekonomiku, aniž by zničili socialismus? A jak to udělat v době, kdy se  všude začal prosazovat neoliberalismus?

Šedesátá léta byla také obdobím dekolonizace Afriky a Asie, a volný proud peněz ze Západu pro budování těchto nezávislých států, tyto západní půjčky se staly koncem sedmdesátých let novou formou otroctví pro tyto země. Bylo by Československo propadlo stejnému osudu, kdyby Sověti odmítli podporovat experiment s třetí cestou?

Pozitivnějším scénářem by samozřejmě bylo, že by se to reformátorům podařilo, a tak by Československo bylo lépe připraveno pro invazi neoliberalistické politické strategie a - co je ještě důležitější - na neoliberalistické hodnoty, které byly vnuceny zemím bývalého východního bloku bezprostředně po roce 1989. Přiznám se, že se mi tak trochu stýská po tom, jak Praha vypadala v roce 1990 (a vím, že by se mi po tom asi stýskat nemělo), ale když dnes procházím Prahou, nemohu si pomoci a ptám se, kam zmizelo urbanistické plánování? Může tu teď každý postavit kdekoliv cokoliv? Myslím si, že je to důsledek toho, že Československo bylo nuceno přijmout po roce 1968 konzumeristické ideály a nahradit jimi své ideály politické.

Malé ohlédnutí za tím, co se dosud dělo kolem brexitu

10. 12. 2018 / Boris Cvek

Vzpomínám si velmi dobře na dobu, kdy jsem se dozvěděl o výsledku referenda o brexitu. Byl jsem tehdy pár kilometrů za Mikulovem na cestě z vídeňského letiště v jednom autobuse jednoho českého dopravce. Nepochyboval jsem, že výsledek referenda musí být „zůstaneme“, a když jsem si vytahoval počítač, abych se připojil na internet, využil jsem blízkosti stewardky a zeptal jsem se, zda neví, jak to dopadlo. Měla radost, prý dobře: Británie odejde z EU. Asi větší šok pro mne bylo poznání, že někdo tady v Česku může tuto zprávu považovat za něco dobrého než samotný výsledek hlasování.


V každém případě jsem si tehdy myslel, že když referendum už jednou dopadlo takto, je to vyřízeno. Mnoho Čechů jásalo na Facebooku nad tím, jak to Britové natřeli Unii, jak je ta Británie silná, sebevědomá země, která se brexitem osvobodí ze jha byrokratů a bude prosperovat. No, nejdříve padla libra z 38 korun na 32. Později dokonce sahala až k 28 korunám (jako znovu dnes, už periodicky, pozn. red.), ale to už příznivci brexitu dávno moc nejásali. A já jsem celý brexit začal vnímat především jako frašku. První věc, která mne uvedla do tohoto rozpoložení, byl fakt, že příznivci brexitu neměli žádný, vůbec žádný plán, jak ho reálně uskutečnit. Ve skutečnosti ani oni s brexitem nepočítali. A co více, došlo mi záhy, brexit je prostě nemožný.

A tak jsem nakupoval v britských e-shopech za levnou libru a sledoval, jak britská politická elita naráží stále na tutéž nemožnost: není možné mít výhody členství v EU a zároveň nedodržovat pravidla EU. Je to triviální, jasné. Pokoušet se to nějak změnit, to je jako pokoušet se o kvadraturu kruhu. Ano, existuje něco jako norský nebo švýcarský model. Oba státy jsou de facto vazalskými státy Unie. Musí dodržovat její pravidla, platit za přístup na její trh, ale nesmí o těch pravidlech rozhodovat. To je přesně situace, do které dnes míří Británie. V prvé řadě se ovšem během těch let od června 2016 ukázalo, že nějaká jednotná vůle Británie, nějaký promyšlený plán na skvělou budoucnost mimo Unii neexistují. A nejenže Británie už dávno není koloniální velmoc, díky brexitu se ukázalo, že to už není ani stát, který by byl schopen hladce odejít z EU. Sama britská politická scéna se rozsypala na padrť. A ani dnes  nikdo neví, co bude. Může padnout vláda, může být nové referendum, může být tvrdý brexit.

Po dvou a půl roce politické frašky máme o budoucnosti Británie mnohem mlhavější představy, než jsme měli hned po referendu o brexitu. Víme, že velká část lidí, kteří hlasovali pro brexit v roce 2016, už nežije, zatímco mladí lidé, kteří jsou většinově pro setrvání v Unii, mají nést následky jejich rozhodnutí. Dnes by referendum nejspíše dopadlo ve prospěch setrvání Británie v Unii. Ale i aktuální smlouva, kterou britská premiérka nabízí jako výsledek sofistikovaného vyjednávání s Unií, je vlastně jen dalším odkladem řešení, kdyby ovšem nějaké řešení vůbec existovalo. Odejít z Unie a být prosperující zemí není dnes už nic samozřejmého a nejspíše to ani není možné, dokonce ani pro zemi velikosti a významu Velké Británie. To je zajímavý a důležitý signál do Evropy. Po zveřejnění výsledků britského referenda o brexitu se zdálo, že Unie stojí na hranici rozpadu, neboť britský příklad bude výzvou další země k nápodobě. Nakonec se z britského příběhu stal pro většinu evropské veřejnosti odstrašující příklad, ať už dopadne jakkoli.

Spousta věcí, které máme v uvnitř Unie tendenci brát za triviální samozřejmosti, za které nejsme nikomu vděčni, se ve světle odchodu Británie z Unie může ukázat jako zásadní. Např. režim na irsko-severoirských hranicích. Staré historické jizvy Unie zacelila a my si máme tendenci myslet, že tím je to vyřešeno. Ano, je to vyřešeno, dokud Unie trvá a integruje se.

Sto let nezávislosti Gruzie, prezidentkou se stala rodačka z Francie

10. 12. 2018 / Jimi Dabrundašvili

Dcera gruzínských emigrantů Salome Zurabišviliová ZDE se narodila ve Francii (Leuville-sur-Orge), kde se usadila první gruzínská republiková vláda v exilu ZDE (po okupaci Gruzie rudou armádou 1921). Vyrůstala ZDE ve vlasteneckém prostředí, se svým bratrem vedli aktivní společenský život a podíleli se na rozvoji gruzínské komunity v Evropě.

Zurabišviliová se později stala diplomatkou a pracovala pro Ministerstvo zahraničních věcí Francie. Po rozpadu Sovětského svazu se aktivně zapojila do rozvoje nezávislosti své země. Gruzie zažívala neklidná 90. léta, kdy se země propadla do hluboké krize ZDE a občanská válka ji připravila o území Abcházie a Samačablo (tzv. Jižní Osetie). V roce 2003 přišla nová naděje - Revoluce růží, jež vynesla do prezidentského postu prozápadního Michaila Saakašviliho a dala nový impuls celé zemi. Vymizela korupce, došlo k obnovení státních institucí, sociálního a zdravotního sektoru. Vyvrcholením se stal bezvízový přístup občanů Gruzie do zemí EU. Michail Saakašvili potřeboval na Západě vzdělané lidi, a tak se Salome Zurabišviliová stala ministryní zahraničí. Dlouho však u impulzivního Saakašviliho nevydržela. Po válce s Ruskem v roce 2008, kdy Gruzie ztratila další třetinu svého území, Salome ostře vystoupila proti počinu gruzínské vlády vůči Rusku a obvinila ji z vyprovokování války. Na několik dalších let se stáhla do ústraní a vrátila se do diplomacie na půdě OSN. Do hry se vrátila jako poslankyně parlamentu Gruzie v roce 2012, když volby vyhrála strana kontroverzního miliardáře Bidsiny Ivanišviliho ZDE.

Situace v Gruzii se pod touto vládou značně zhoršila ZDE. V zemi drasticky vzrostla nezaměstnanost, korupce a kriminalita. Ministry se stali bývalí zaměstnanci Ivanišviliho společnosti. Soudní moc je stále pod vlivem vládních činitelů. Někteří soudci jsou proslulí svou krutostí za minulých režimů, přestože jejich odstranění a reforma justice bylo jedním z předvolebních cílů strany. Vláda je zkorumpovaná. Například šéf tajné služby Gruzie (bývalý Ivanišviliho osobní strážce) ZDE zajišťuje exkluzivní dodávku potravin a servisů vězeňské služby. Vicepremiér Gruzie a zároveň starosta hlavního města Tbilisi zaměstnává lidi, kteří jsou, podle neziskových organizací, podezřelí ZDE z napadení představitelů médií ZDE i příslušníků opozice ZDE. Samozřejmě jsou tito lidé nadprůměrně placeni ZDE.

Do letošních prezidentských voleb Salome Zurabišviliová vstoupila jako nezávislý kandidát s podporou vládnoucí strany Ivanišviliho Gruzínský sen ZDE. Proti kandidátce se za vládní stranu postavila sjednocená opozice v čele s bývalým ministrem zahraničí Grigolem Vašadzem ZDE, který si diplomatickou kariéru vybudoval v Rusku. Své zkušenosti později využil jako ministr zahraničí u prezidenta Michaila Saakašviliho. Z prvního kola prezidentských voleb vyšli dva kandidáti, Salome Zurabišviliová a Grigol Vašadze. Bývalý prezident v exilu Michail Saakašvili začal propadat euforii, že se konečně podaří opozici prosadit svého kandidáta proti zkorumpované vládě ZDE (video) a začal aktivně vystupovat přes nejsledovanější opoziční kanál Rustavi 2. Jeho rétorika přerostla ve výhrůžky, ve smyslu vyvlastnění bohatých podnikatelů a hrozby uvěznění vládních činitelů. Na TV Rustavi 2 Prostor dostali extremisté ZDE, bývalí vězni a násilníci ZDE , kteří prosluli napadením novinářů, mučením spoluvězňů, demolicemi redakcí nezávislých médií, napadením policistů, sympatiemi s krajní pravicí ZDE (překvapivé je, že někteří z nich již opustili Gruzii žádají o politický azyl v zemích EU).

Voličům došlo, že opoziční kandidát Grigol Vašadze by byl pouhou loutkou v rukách ambiciózního Saakašviliho a jeho týmu. Přednost tedy dostala Salome Zurabišviliová ZDE, k čemuž zřejmě přispěla také státní podpora ZDE a mnohonásobné falšování volebních lístků ZDE. Nakonec tedy Gruzie bude mít státníka, který bude lépe (alespoň doufám) rozumět svým západním protějškům a nebude jim dělat vrásky na čele ZDE. Doufám, že přes milion Gruzínců, kteří našli svůj domov v zahraničí, bude mít časem možnost vrátit se zpět do vlasti. Téma ekonomických problémů a jejich řešení však v prezidentské kampani nezaznělo a využívání protiruské rétoriky rodáky v emigraci zpět nepřiláká.

Proč je Emmanuel Macron součástí problému, a nikoliv jeho řešením

10. 12. 2018 / Daniel Veselý

Hnutí žlutých vest, jež ve Francii původně protestovalo proti zvýšení spotřební daně z nafty a benzínu, nyní reprezentuje masový nesouhlas s ekonomickou politikou prezidenta Emmanuela Macrona. A jako obvykle se pozornost sdělovacích prostředků obrací na negativní aspekty protestů. Někteří komentátoři kritizují řádění a násilnosti žlutých vest, jiným zase vadí, že se do všelidového odporu zapojili extrémisté, a další hájí vládní opatření, neboť jde prý o klíčový krok v boji s klimatickými změnami. A třebaže je zcela legitimní poukazovat na nešvary masového hněvu, jádro problému v první řadě spočívá v politické agendě Elysejského paláce.

Vždy je dosti alibistické kritizovat negativní aspekty širokého nesouhlasu s nepopulárními opatřeními, jež prosazuje politik těšící se oblibě mainstreamových médií, neboť sžíravá kritika mnohdy přehluší legitimní pohnutky vzbouřené ulice. Kupříkladu liberální komentátorka listu The Guardian Natalie Nougayrède spojuje protesty žlutých vest s „chaosem v liberálních demokraciích“, přičemž nad bouřemi ve Francii jásají „extrémisté v celé Evropě“. Komentátorka vnímá francouzského prezidenta Macrona jako „zastánce evropské demokracie a liberálního pořádku“. Ano, můžeme mít pro tyto obavy pochopení, nicméně se opět míjíme s meritem věci, protože jednotlivá, byť znepokojující negativa postrádají kontextový rámec.

Nougayrède si ze záhadného důvodu neklade základní otázku, tj., proč lidé v ulicích francouzských měst v tak hojném počtu protestují? Ačkoli Macronova vláda žlutým vestám nakonec ustoupila a plánovanou spotřební daň z pohonných hmot zrušila, zároveň vyloučila zrušení nepopulárních opatření (daňové úlevy pro bohaté, včetně snížení korporátních daní z 33 na 25 procent, a škrty ve veřejné sféře ve výši 15 miliard dolarů). Mezi další neoblíbené kroky Macronovy vlády patří kontroverzní zákoník práce, který upřednostňuje práva zaměstnavatelů před právy zaměstnanců, nahrazení progresivní daně z příjmu rovnou daní či podstatné zvýšení výdajů na zbrojení.

Zde se sluší připomenout, že Macronův kabinet navzdory rostoucí opozici vůči genocidnímu tažení Saúdské Arábie v Jemenu nehodlá zrušit zbrojní kontrakty uzavřené s Rijádem, jež za poslední dva roky dosáhly výše 11 miliard eur. Apely z Berlína a několika dalších evropských měst francouzský prezident šmahem odmítá, řka, že jde o populismus. Macronova Francie, jež prodává zbraně také Spojeným arabským emirátům (druhý strůjce jemenského inferna) či egyptské juntě, tak Rijádu dál vesele posílá tanky, obrněná vozidla, děla a munici.

Středolevý deník Libération loni v narážce na Macronovu ekonomickou vizi francouzského prezidenta označil za „hrdinu bohatých“. Bývalý ministr financí Michel Sapin v loňském roce uvedl, že Macronova daňová politika bude mít „brutální a násilné dopady na zhoršující se nerovnost“. A já se ptám: Jak je možné, že liberální komentátoři nepojmenovávají tyto zdroje vzteku a frustrace, když varování před explozí nespokojenosti ve francouzských ulicích zaznělo již před rokem?

Dokonce ani námitka, že francouzská vláda chtěla zavedením spotřební daně z pohonných hmot iniciovat bohulibý boj s globálním oteplováním, v širším kontextu příliš neobstojí. Francouzská vláda totiž neudělala vůbec nic pro rozvoj veřejné dopravy na venkově a v městských periferiích. Přitom spousta obyčejných lidí musí do zaměstnání dlouho cestovat. Příkladně v Paříži a jejím okolí je polovina z těch, kdo do práce dojíždějí autem, mnohdy nucena žít na periferii nebo mít flexibilní pracovní dobu. Z tohoto hlediska je environmentální opatření Macronovy vlády, které protesty žlutých vest zažehlo, spíše drzým pokrytectvím.

Hněv žlutých vest a jejich stoupenců je tedy zcela pochopitelný - nehledě na násilné excesy ve francouzských ulicích. Ty však nejsou příčinou „chaosu v liberálních demokraciích“, nýbrž jeho vedlejším produktem. „Výsadkář bankéřů“, jak francouzského prezidenta trefně nazval komentátor Martin Hekrdla, je pouze uhlazenou verzí Donalda Trumpa. Americký prezident obdobně jako jeho francouzský protějšek také dělá vše proto, aby se zavděčil těm nejbohatším, jež zahrnuje luxusními dary v podobě velkorysých daňových úlev. Politikové typu Emmanuela Macrona se svou asociální ekonomickou agendou na domácí půdě a vojenskou podporou brutálních režimů ve světě tedy z logiky věci nemohou být „zastánci evropské demokracie a liberálního pořádku“, nýbrž tradičními, leč dlouho opomíjenými symptomy všeobecného neladu, z nějž je neustále napájen toxický populismus na celém světě.




 

Trump je "v ohnisku obrovského podvodu proti Američanům", obvinil ho vlivný Demokrat

10. 12. 2018

 

Nové dokumenty předložené soudu dokazují, že je Donald Trump "v ohnisku obrovského podvodu proti americkému lidu", konstatoval nový předseda soudního výboru Sněmovny reprezentantů.

Jerrold Nadler, Demokrat z New Yorku, který převezme vedení výboru v lednu 2019, uvedl, že Trump spáchal trestné činy, za něž je nutno ho odvolat z funkce, pokud se prokáže, že nařídil svému právníkovi, aby realizoval protizákonné platby ženám, aby mlčely o tom, že s nimi měl pohlavní styk.  

"Z těchto žalob a soudních dokumentů vyplývá, že byl prezident  v ohnisku obrovského podvodu - několika obrovských podvodů proti americkému lidu," řekl Nadler v pořadu televize CNN "Stav Unie".

Jiný vysoký Demokrat, kalifornský poslanec Adam Schiff, uvedl, že "je velmi pravděpodobné, že Trump skončí ve vězení."

Federální prokurátoři konstatovali v pátek v dokumentech předložených soudu, že Trump nařídil svému tehdejšímu právníku Michaelu Cohenovi, aby spáchal dva trestné činy: aby provedl platby ženám, které uváděly, že s nimi měl Trump sex, aby je umlčel a ovlivnil tak výsledky prezidentských voleb v roce 2016.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

Skupina, v jejímž čele stojí ekonom Thomas Piketty, představila plán pro "spravedlivější Evropu"

10. 12. 2018



Požaduje uvalení daní ve výši 800 miliard eur na řešení problémů nerovnosti, deziluze, globálního oteplování a migrace


Skupina Evropanů, v jejichž čele stojí ekonom Thomas Piketty a  ekonomové, historikové a bývalí politikové z půltuctu zemí, vypracovala ekonomický plán, který požaduje uvalení obrovských daní na multinacionální firmy, na milionáře a na emise uhlíku s cílem generovat finance pro řešení nejnaléhavějších problémů dneška, včetně chudoby, migrace, globálního oteplování, a takzvaný demokratický deficit Evropské unie.  

Tento "manifest pro demokratizaci Evropy" argumentuje, že evropské instituce uvízly "v technokratické slepé uličce", která přináší prospěch bohatým.

"Po brexitu a po zvolení několika protievropských vlád v Evropě už nelze pokračovat jako dosud," argumentuje dokument. "Nemůžeme prostě jen čekat na další odchody z EU nebo na její další rozčleňování bez zásadních změn v dnešní Evropě."

Zatímco je Británie naprosto ochromena svým chaotickým brexitovým procesem, proevropské politické síly  v Evropě jsou znepokojeny možnými případnými prohrami proevropských sil v květnových volbách do Evropského parlamentu.

Levicoví autoři dokumentu kritizují hnutí zaměřená na "pronásledovní cizinců a uprchlíků", ale také politické strany, které podporují "fundamentalistický liberalismus a rozšíření konkurence do všech sfér života".

Jádrem nanifestu je apel na vytvoření evropského shromáždění, které by mělo rozpočet až 800 miliard euro ročně. Byl by financován z efektivnějšího zdanění korporátních zisků, příjmů a bohatství.

Evropská unie je obviňována, že se jí nedaří řešít zjevnou nespravedlnost skutečnosti, že obří multinacionální firmy jako Apple, Google a Amazon prohánějí své zisky těmi členskými zeměmi EU, kde je zdanění nejnižší.

Rozpočet by se rovnal 4 procentům HDP Evropské unie - byl  by to čtyřnásobek jejího nynějšího rozpočtu. Peníze by byly získávány ze čtyř zdrojů: z dodatečné 15 procentní daní z korporátních zisků, zvýšení daní pro osoby vydělávající více než 100 000 euro ročně, ze zdanění osobního bohatství většího než jeden milion euro a z daně uvalené na uhlíkové emise.

Polovina těchto peněz by byla navrácena vládám členských zemí. Čtvrtina by byla investována do výzkumu, do inovací a do vzdělání. Financoval by se také fond pro lepší zvládání migrace a fond pro zekologičtění zemědělství a průmyslu.

Země by zaznamenaly rozdíl jen 0,1 procenta ohledně toho, kolik peněz vybírají a kolik jich dostávají. Dohled nad penězi by mělo nové evropské shromáždění, skládající se většinou z národních politiků a z některých europoslanců. Shromáždění by bylo ve styku s evropskými institucemi, ale fungovalo by mimo dohody EU a mělo by poslední slovo ohledně výdajů.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

Před úterním parlamentním hlasováním o "dohodě" Mayové o brexitu vrcholí v Británii hysterie a chaos

10. 12. 2018


Premiérka Theresa Mayová se naposledy zoufale pokusí získat vzbouřenecké konzervativní poslance na svou stranu, než se rozhodne, zda uskutečnit úterní hlasování o její "dohodě" s Bruselem o brexitu. Jedna její nejbližší spojenkyně v kabinetu vážně varovala, že  "by se Británie měla poučit ze Severního Irska o škodách, jaké může způsobit konflikt."

Jenže skoro žádný z asi 100 konzervativních poslanců, kteří se rozhodli, že budou hlasovat proti přijetí "dohody", neprojevuje žádné tendence přejít na stranu Mayové.  
 

Premiérka je pod intenzivním tlakem svých poradců a čelných ministrů, aby úterní hlasování zrušila. Downing Street však důrazně popřel, že k tomu dojde, i když konečné rozhodnutí bude zřejmě učiněno až v hodině dvanácté.

Ministryně pro Severní Irsko Carol Bradley se vyjádřila, že konfliktem ohledně brexitu by Británie mohla být poškozena na léta, podobně, jak konflikt rozryl Severní Irsko.

Fundamentalističtí brexitéři jako bývalí ministři Esther McVey a neschopný  bývalý ministr pro brexit českého původu Dominic Raab se už chystají po předpokládaném pádu Mayové zápolit o premiérskou funkci. Klání o místo ministerského předsedy se chce také zůčastnit velmi sporný politik Boris Johnson.

Uprostřed hlubokých obav a nejistoty ohledně toho, jak hlasování o "dohodě" dopadne, telefonovala Mayová s předsedou Rady Evropy Donaldem Tuskem. Nemá však žádný alternativní plán.

V pondělí zřejmě potvrdí Evropský soudní dvůr, že Británie má jednostranné právu zrušit brexit a nepotřebuje k tomu souhlas evropské sedmadvacítky.

Fundamentalistický brexitér Iain Duncan Smith varoval, že by v Británii mohly vzniknout násilné občanské nepokoje, kdyby porážka konzervativní vlády vedla k oslabení brexitu či k novému referendu o brexitu. Vyjádřil se, že by v Británii mohly vzniknout takové násilné scény, jaké nyní zažívá Francie.

Jeho výroky kritizovala labouristická poslankyně Margaret Beckettová. "Takhle naše demokracie nbikdy nefungovala a jen opravdu neodpovědní jedinci vyhrožují, že se toto stane."

V neděli se v Londýně konala malá demonstrace fundamentalistických stoupenců brexitu, na níž vystoupil nejmenovaný český poslanec. Téměř ji zahltila demonstrace odpůrců brexitu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

Světoví investoři: Odstraňte globální oteplování, anebo dojde k světovému finančnímu krachu

10. 12. 2018


Summit OSN v Katovicích "musí ukončit spalování uhlí a zavést podstatné daně na emise uhlíku"


Globální investoři, kteří spravují investice v hodnotě 32 bilionů dolarů, vydali v pondělí na ekologickém summitu OSN v Katovicích vládám drsné varování. Naléhají, aby bylo bezodkladně zastaveno pálení uhlí a aby byly sníženy emise uhlíku. Jinak čelí svět finančnímu krachu, který bude několikanásobně horší než to, co svět zažil roku 2008.

K varujícím investorům patří největší světové penzijní fondy, pojišťovny a správci kapitálu.
 


Ministři přijedou na summit do Katovic v pondělí na kritický druhý týden shromáždění, kde se dostává vyjednávání o proměně dohody o boji proti globálnímu oteplování v Paříži v praktické akce dostává do kritického bodu, protože financování boje proti globálnímu oteplování je klíčovou oblastí sporů.

Investiční firma Schroders varovala, že bez bezodkladných akcí dojde ke globálním ekonomickým ztrátám ve výši 23 bilionů dolarů ročně. Trvalé hospodářské škody budou asi čtyřnásobné ve srovnání s krizí roku 2008. Ratingová agentura Standard and Poor také varuje vedoucí politiky: "Globální oteplování už začalo měnit fungování našeho světa."

Thomas DiNapoli z důchodového fondu New York State Common Retirement Fund v hodnotě 207 miliard dolarů upozornil, že akce proti globálnímu oteplování nejen povedou k zamezení škod, ale posílí počet pracovních příležitostí a růst.

Rusko, USA, Kuvajt a Saúdská Arábie na katovickém summitu však oznámily, že zamýšlejí rozmělnit schválené rozhodnutí potvrzující nutnost omezit globální oteplování na 1,5 stupňů Celsia.

Po vzrušené dvou a půl hodinové debatě v sobotu večer šokovali tito čtyři hlavní světoví těžaři ropy pokusy dohodu z Paříže torpédovat.

Vyvolalo to obavy mezi vědci, že Donald Trump se bude pokoušet akce proti globálnímu oteplování ochromit.

Podrobnosti v angličtině ZDE  ZDE

 





 

Theresa Mayová "odloží parlamentní hlasování o své smlouvě"

10. 12. 2018

Nicola Sturgeon, skotská premiérka: Důležitý verdikt od Evropského soudu: Británie může zrušit brexit bez čekání na svolení od evropské sedmadvacítky (o tom níže)

Aktualizace: Mayová vystoupila v pondělí odpoledne v Dolní sněmovně. Oznámila, že hlasování o její smlouvě pro brexit bude odloženo a že vrátí do Bruselu a obnoví jednání s evropskými činiteli o změnách ve smlouvě. Poslancům Dolní sněmovny se především nelíbí tzv. "backstop", tedy ustanovení, že dokud Británie nepřijde s technickým řešením, aby zůstala hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou otevřená, Británie bude muset zůstat v evropské celní unii. Mayové zdůraznila poslancům, že bez této záruky setrvání Británie v evropské celní unii není k dispozici žádná dohoda s EU. Také prý zintenzivní přípravy na odchod Británie z EU bez dohody.  ZDE


V pondělí v poledne vyšlo najevo, že Theresa Mayová se údajně rozhodla odložit hlasování o své "smlouvě", kterou vyjednala s Bruselem ohledně brexitu. Pokud to bude potvrzeno, je to přiznání, že si uvědomuje, že tato nepopulární smlouva ve sněmovně nebude schválena.

Úřad mluvčího Dolní sněmovny potvrdil, že Mayová se k tomu ústně vyjádří v parlamentu v pondělí odpoledne v 16.30.
 

Hlasování by se prý mohlo konat buď příští týden nebo až začátkem ledna, což by ovšem znamenalo, že nebude čas na schválení následných zákonů o brexitu, k němuž má dojít 29. března 2019. Nejzazší hranice pro parlamentní hlasování o smlouvě Mayové je 21. ledna.

Zpráva o odkladu vedla k největšímu poklesu libry za posledních 18 měsíců.

Známkou chaosu v britské vládě je to, že ještě v pondělí dopoledne tvrdili ministři, že hlasování se v úterý "určitě bude konat".

Brexitéři požadují, aby se Mayová vrátila do Bruselu a vyjednala "lepší" smlouvu. Mluvčí Evropské komise v Bruselu konstatoval: "Tato smlouva je nejlepší a jediná možná. Další vyjednávání nebude zahájeno. To je jasné. Náš postoj se nezměnil a z našeho hlediska odchází Británie z EU dne 29. března 2019. Jsme připraveni na všechny scénáře."

Podrobnosti v angličtině ZDE


Evropský soudní dvůr v pondělí konstatoval, že Británie může jednostranně zrušit brexit, aniž by musela žádat o souhlas sedmadvacet evropských zemí. Zjevně to posílí požadavky britských občanů, aby se konalo druhé referendum o brexitu.

Britská vláda dosud tvrdila, že zrušit brexit je nemožné, protože by bylo zapotřebí složitě získaného souhlasu 27 členských zemí EU.

Britská vláda se nyní pokusí zdržet realizaci tohoto verdiktu. Právní experti však poukazují na to, že toto rozhodnutí Evropského soudního dvora je závazné a britský Nejvyšší soud ho nemůže zvrátit.

Znamená to, že Dolní sněmovna by mohla v zásadě hlasovat proti zrušení článku 50 o odchodu Británie z EU bez nutnosti získat pro to podporu z 27 evropských zemí. Druhé referendum by vyžadovalo prodloužení celého procesu.

Soudci Evropského soudního dvora odmítli tvrzení britské vlády a Evropské komise, že článek 50 o odchodu Británie z EU nelze zrušit bez souhlasu evropské sedmadvacítky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

Hospodaření OSBL v říjnu 2018

31. 10. 2018

V říjnu 2018 přispěli čtenáři finančně na Britské listy celkovou částkou 43 927.60  . DĚKUJEME!   Výdaje na provoz Britských listů byly  však 106 601.72 Kč. 

Bez větší míry finanční podpory čtenářů do několika měsíců končíme.

Zůstatek byl koncem října  2018 197 962.12 Kč.  

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu. 

Potřebujeme normálně cca 80 000 Kč měsíčně na provoz. STAČILO BY, KDYBY Z 218 000 UNIKÁTNÍCH ČTENÁŘŮ BL ZA KAŽDÝ MĚSÍC JICH PŘISPÍVALO KAŽDÝ MĚSÍC 400 ČÁSTKOU 200 KČ.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.


Hospodaření OSBL za říjen 2018



Zůstatek k dispozici Britským listům k 30.9. 2018 :.............. 260 636.24 Kč

Příjmy:

Od sponzorů ............................................................. 43 927.60 Kč 

Výdaje:
poplatek za bankovní výpisy .............................................40.00 Kč
připojení k internetu: .....................................................2061.72 Kč

honorář (KD) ...............................................................28 000.00 Kč
honorář (DV) ...............................................................16 000.00 Kč
honorář (BK) ...............................................................16 000.00 Kč

natáčení Rozhovorů Britských listů .................................4500.00 Kč

modernizace a správa serveru (MP)...............................10 000.00 Kč

výdaje na práci v ČR (JČ) .............................................30 000.00 Kč



Zůstatek k 31.10. 2018:  197 962.12 Kč 

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2016


2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013 2014 2015  2016