Jak Václav Klaus ml. reaguje na kritiku jeho "kreativního nakládání s fakty"

15. 8. 2018

Nemá smysl znovu vypočítávat případy "kreativního nakládání s fakty" Václava Klause ml. Jsou dostatečně známé. Často ale unikne pozornosti jeho reakce na odhalení (pokud se tedy k nějaké sníží), píše na Facebooku Jan Moláček.

Avšak nejpozoruhodnější je, že deník Právo a server Novinky nemají zjevně vůbec žádné verifikační procesy - a otisknou bez kontroly pravosti faktů zjevně jakýkoliv blábol. Tím se výrazně odlišují od jakéhokoliv média v západní Evropě, kde je bedlivá předpublikační verifikace faktů běžnou každodenní praxí, upozorňuje Jan Čulík.

Jan Moláček:


Možná stojí za shrnutí právě tyto reakce. Spíš než chyba totiž o člověku vypovídá právě jeho reakce, když vyjde najevo. Tak posuďte sami:

1) Případ Turecko v Afghánistánu

Výrok VK: "Skoro největší armádu NATO má Turecko - a žádné vojáky v Afghánistánu nemá."

Realita: Má jich tam přes 500.

Reakce VK: "Nepíšu komentáře s encyklopedií v ruce - nejsem vševěd. (...) Navíc chybu už vesele rozmazávali všichni mí političtí přátelé, tak co na tom řešit."

2) Případ Merkelová a odsun sudetských Němců

Výrok VK: "Merkelová útočí na principy Česko-německé deklarace. Krom toho také lže - odsun byl výsledek II. světové války a předválečných zločinů." (Na slova Merkelové, že odsun neměl politické ani morální ospravedlnění.)

Realita: Merkelová to nejen nezpochybnila, ale dokonce - téměř doslova - prohlásila v témž projevu: "Vyhnání a útěk Němců byly bezprostředním důsledkem druhé světové války započaté Německem, a nevýslovných zločinů během nacistické diktatury."

Reakce VK: žádná

3) Případ soukromá zoo

Výrok VK: "A s nulou Kč z Vašich daní." (O soukromé zoo, v níž se VK líbilo.)

Realita: Tato zoo čerpala z různých dotačních titulů miliony korun.

Reakce VK: Nenápadné doplnění původního statusu: "A s nulou Kč z Vašich daní na provoz".

4) Případ Václav Klaus v TV

Výrok VK: "Na to, že jsem neměl žádný billboard a nikam mě nepustili do televize, je to docela úspěch." (O svých preferenčních hlasech v parlamentních volbách.)

Realita: Ze 12 akcí, na kterých se VK před volbami prezentoval prostřednictvím své neziskovky Centrum občanských svobod, jich 9 odvysílala TV Prima v hlavní zpravodajské relaci. Ve všech případech mluvil v TV on osobně.

Reakce VK: žádná

5) Případ Olga Sommerová

Výrok VK: "Kandidátka do Sněmovny v dresu TOP 09, se v debatě o umístění Kaplického knihovny vyjádřila takto: 'Na Severním Městě? A kdo by tam jako chodil? To, co tam bydlí v těch panelákách?'"

Realita: Tvrzení, že se Olga Sommerová takto urážlivě o obyvatelích paneláků vyjádřila, pocházelo z anonymního internetového zdroje. Ona to popřela a Klaus - ani nikdo jiný - to nebyl schopen doložit.

Reakce VK: "Mám to z internetu, nehodlám se zapojovat do nějaké kampaně TOP 09. Nehodlám to rozšlapávat, ať si dělají, co chtějí."

6) Případ Íránky na fotce

Výrok VK: "Toto je (teď o víkendu) zahájení Mistrovství světa žen v šachu v Teheránu. (...) Ta představa, že žena je tvor něco jako pes – necloumají s Vámi emoce?" (U fotografie skupiny žen sedících na koberci na zemi.)

Realita: Fotka neměla s MS nic společného. Navíc byla zmanipulovaná - oříznutá tak, aby zachycovala pouze muže sedící na židlích a ženy na koberci. Bez oříznutí zachycuje i ženy sedící normálně na židlích.

Reakce VK: "Na FB je spousta chytráků, kteří nehodnotí obsah (podstatu), ale nimrají se v datech a podobně. Pak je ještě skupina aktivistů, která začne řvát: Je to hoax!!"

Chtěli byste, aby vaše děti reagovaly na odhalené prohřešky stejně jako předseda školského výboru parlamentu?

Itálie: Pětihvězdičkové hnutí pod palbou kritiky - vysmívalo se varováním, že spadne most

15. 8. 2018



Italský ministr dopravy Danilo Toninelli je z Pětihvězdičkového hnutí.  Jeho strana se stala terčem kritiky po kolapsu mostu Morandi v Janově, protože most umístila na seznam infrastrukturních projektů, jejichž oprava měla být zrušena, "protože náklady převažují prospěch z opravy".

Internetová stránka na serveru Pětihvězdičkového hnutí, která označila varování o strukturních problémech mostu za "dětské povídačky" byla odstraněna screenshot je ZDE 

Matteo Salvini, šéf ultrapravicové Ligy, neváhal v souvislosti s katastrofou kolapsu mostu Morandi v Janově zaútočit na Evropskou unii. Uvedl: "Mnoho škol, nemocnic a silnic v Itálii potřebuje opravdu, ale práci brání omezování státních výdajů Bruselem. "V příštím rozpočtu se bude muset dát bezpečnost Italů na první místo."

Kolapsem mostu zahynulo 35 osob. 

Srpen a neprojev: Zeman versus Santayana

15. 8. 2018 / Karel Dolejší

Prázdná a zbytečná politická gesta Miloši Zemanovi rozhodně nikdy nebyla a ani nejsou cizí ZDE. Přesto nyní jeho mluvčí prohlašuje, že prezidentský projev k padesátému výročí sovětské okupace by údajně byl právě pouhým prázdným gestem.

Ukrajina, Gruzie, Moldavsko či Pobaltí mají i v současnosti všechny důvody dělat si starosti s probíhající či hrozící okupací řízenou z Kremlu. Černá Hora se málem dočkala Rusy organizovaného státního převratu, zatímco v Řecku a Makedonii Rusové investují do podpory vzájemné nevraživosti nacionalistů. Většina obyčejných Američanů podle průzkumu společnosti IPSOS považuje současné Rusko za větší hrozbu než fundamentalistický režim v Íránu, který podle německých nebo izraelských zpravodajských služeb dál usilovně pracuje na jaderném a raketovém zbrojení ZDE.

Revizionistická mocnost Rusko je prostě v globálním měřítku prvotřídní bezpečnostní hrozbou zejména pro postkomunistické země, ve kterých bylo často schopno oživit výborně propracované zpravodajské sítě ze sovětských dob - nezávisle na tom, co o věci prohlašují předpojaté osoby jako Zeman či Ovčáček.

Připomínat si sovětskou okupaci z roku 1968 je letos mnohem důležitější než řekněme v roce 1998 či 2008. Před deseti či dvaceti lety ještě agresívní imperiální politika Putinova režimu uplatňovaná obecně vůči "blízkému zahraničí" od Norska po Arménii nebyla ani zdaleka tak zřetelná jako po roce 2014, kdy došlo k napadení Ukrajiny pod směšnou záminkou uzavření asociační dohody s Evropskou unií.

A mimochodem - rozhodně není pravda, že by poctivé připomínání věcí "dávno minulých" zásadně nemělo nic společného s událostmi nejsoučasnějšími.

Vše podstatné ke kauze Zemanova neprojevu k výročí okupace již dávno vyjádřil španělsko-americký filozof a esejista George Santayana.

"Ti kdo si nedokáží vzpomenout na minulost, jsou odsouzeni k opakování."

Rozhovor Britských listů 177. ČR se vždycky ve vztahu k EU dokázala střelit do nohy

10. 8. 2018



Ví Česká republika, co chce a nechce od Evropské unie? Má solidní strategii spolupráce, anebo jen vytváří neexistující problémy a dělá si v Bruselu špatnou pověst? A když se ČR vzdorně sdružuje do skupiny visegrádské čtyřky, nebo to aspoň předstírá, má Visegrád nějakou společnou strategii? Na tato témata hovoří Bohumil Kartous s politologem Michalem Kořánem, zakladatelem ústavu Global Arena Research Institute. Rozhovor se vysílá na Regionalnitelevizi.cz, která je k dispozici satelitem, pozemním vysíláním a na kabelu i na internetu, od pátku 10. srpna 2018.

Takhle se má opravdu vyjadřovat americký prezident?

15. 8. 2018

Bývalá pracovnice Bílého domu obvinila Trumpa z rasismu. Trump na Twitteru šílí...


Donald Trump označil Omarosu Manigault Newmanovou, svou bývalou černošskou poradkyni v Bílém domě, za "primitiva" ("low life"). Omarosa vydala knihu, v níž obviňuje Trumpa z rasismu a z toho, že pravidelně používá pro černochy výrazu "negr". ("To je tedy překvapení, to jsme tedy nevěděli, že je Trump rasista," konstatoval v televizi CBC známý americký televizní satirik Stephen Colbert).




Trump se z toho na Twitteru mohl zbláznit. Nadává na něm lidem běžně, avšak pondělní tweet přece jen americká média intenzitou své sprostoty překvapil:

"Když dáte šílenému, brečícímu primitivu šanci a dáte jí zaměstnání v Bílém domě, holt to nefungovalo. Dobrá práce, že generál Kelly toho psa rychle vyhodil!"




Předtím:

Volal Mark Burnett, že neexistují ŽÁDNÉ NAHRÁVKY pořadu The Apprentice, kde bych použil tak strašlivého a odporného slova, jaké mi připisuje šílená a bláznivá Omarosa. To slovo vůbec nemám ve slovníku a nikdy jsem ho neměl. Vymyslela si to. Jen si vyhledejte MNOHO jejích nedávných výroků o mně, kdy o mně říkala takové nádherné a silné věci - opravdový obhájce lidských práv - než jsme ji vyhodili. Omarosa neměla u médií žádnou důvěryhodnost (nechtěli s ní rozhovory), když pracovala v Bílém domě. Teď, když mě pomlouvá, tak ji interviewují. Fake News!

 





Šílená Omarosa, kterou jsme třikrát vyhodili v pořadu Apprentice, nyní byla vyhozena po čtvrté. Nikdy nebyla úspěšná a nikdy nebude. Zoufale mě prosila o práci, brečela, řekl jsem, dobře. Lidé v Bílém domě ji nenáviděli. Byla zlá a blbá. Málokdy jsem s ní přišel do styku, ale slyšel jsem o ní opravdu strašné věci. Byla na lidi hnusná a neustále chodila pozdě na schůze a do práce. Když přišel generál Kelly mi říct, že je zoufalá a jsou s ní jen problémy, řekl jsem mu, ať to s ní pokud možno vyřeší, protože ona o mě říká jen POZITIVNÍ věci - a pak ji vyhodili!


EU stupňuje tlak na Polsko kvůli kontroverzní reformě justice

15. 8. 2018

Evropská unie v úterý vystupňovala své právní hrozby vůči Polsku kvůli kontroverzní reformě nejvyššího soudu, když dala Varšavě měsíc na splnění požadavků. V opačném případě Polsko riskuje, že se ocitne před nejvyšším soudem unie.

Zmíněný krok zvýšil sázky v rozhořčené dlouhodobé konfrontaci mezi Evropskou komisí a polskou pravicovou vládou ve věci vlády práva v postkomunistickém státě.

Brusel zahájil řízení proti Varšavě 2. července kvůli změnám zavedeným vládní stranou Právo a spravedlnost (PiS). Kritici tvrdí, že změny by převedly právní systém pod kontrolu vlády a ohrožují polskou demokracii.

EK tvrdí, že po provedení "pečlivé analýzy" reakce Varšavy se nyní rozhodla provést druhý krok legální akce proti Polsku.

"Reakce polských úřadů neodstraňuje právní obavy komise," uvádí se v prohlášení. "Polské úřady nyní mají měsíc na provedení nezbytných opatření... Pokud polské úřady příslušná opatření nepodniknou, komise se může rozhodnout předat kauzu Soudnímu dvoru EU."

Pokud by dvůr rozhodl v neprospěch Polska, země může čelit ohromným pokutám.

Kontroverzní rozhodnutí o snížení věku odchodu do penze u soudců nejvyššího soudu ze 70 na 65 vešlo v platnost v červenci. Zákon se týká 27 z 73 soudců nejvyššího soudu, včetně předsedkyně Malgorzaty Gersdorfové, která odmítla odstoupit a označila opatření za "čistky" odporující ústavě.

V prosinci se Brusel bezprecedentně odvolal na čl. 7 kvůli "systémové hrozbě" vládě práva v Polsku, kvůli čemuž může Varšavě být i dočasně odňato hlasovací právo v unii. Polská vláda obvinila EU, že si počíná "politicky" a prohlásila, že se bude bránit u případného soudu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Může turecká krize ohrozit evropskou ekonomiku?

15. 8. 2018

Investoři ztrácejí důvěru v bývalého ekonomického reformátora Erdogana, napsal Henrik Böhme. Není vyloučeno, že pro něj krize může skončit špatně. Ale také může dopadnout zle pro evropské ekonomiky...

Mezinárodní měnový fond má jistě v zásobě záchranný plán pro Turecko, ačkoliv právě teď to nechce nikdo potvrdit. MMF měl takový plán i v roce 2002, když bylo Turecko nestabilním státem s 40 % inflací a vysokou nezaměstnaností.

Jedině díky půjčkám MMF se tehdy podařilo vyhnout se bankrotu. Současně v tomto roce přišla k moci Erdoganova strana AKP. Tehdejší vláda pod vedením premiéra Erdogana se držela podmínek fondu.

Turecké hospodářství poté prosperovalo. Vznikla řada nových pracovních míst a inflace byla sražena pod 10 %, když se Turecko stalo atraktivním místem pro zahraniční investory. Byli mezi nimi i německé společnosti. Lidé si opět slušně vydělali a vůči Erdoganovi byli vstřícní. Koneckonců, zajistil jim prosperitu a politickou stabilitu.

Nezapomínejme, že když začala krize eura a zdálo se, že Řecko je odsouzeno k neúspěchu, Turecko bylo často označováno za příklad toho, jak se země může vymanit z těžké krize. Ale to vše je nyní ohroženo.

Vyšší americká cla na tureckou ocel a hliník jsou samozřejmě nejčerstvější známkou krize v Turecku, ale visela ve vzduchu po celé měsíce. Od počátku roku lira ztratila vůči dolaru takřka polovinu své hodnoty. Inflace dosáhla 15 % a Turci to dříve či později pocítí na vlastní kůži.

Ti kdo chválili Erdogana jako velkého reformátora se k němu zřejmě otočí zády, pokud ztratí práci a pokud uvidí, že se jejich životní úroveň snižuje.

Nicméně turecký prezident obviňuje druhé a označuje dolar, euro a zlato za zbraně používané proti jeho zemi v tom, co považuje za ekonomickou válku. Současně často zpochybňuje nezávislost centrální banky, což znepokojuje investory. A stále tvrdí, že úrokové míry je třeba snížit a nikoliv zvýšit, aby se omezila inflace a podpořila národní měna. Výsledkem je, že investoři ztrácejí důvěru.

Existuje masivní únik kapitálu z Turecka, který ovlivňuje i jiné rozvíjející se ekonomiky. A Turci, které prezident vyzývá, aby měnili dolary a eura za liry, dělají přesný opak, když si vyzvedávají zásoby tvrdé měny a drží je doma.

Samozřejmě, že Evropou obchází strašidlo nákazy. Investoři se obávají o své peníze. Únik kapitálu a devalvace liry vyvolávají strach, že společnosti a banky nedokážou splatit půjčky v eurech a dolarech. Ale až dosud vypadá situace zvladatelně.

Podle údajů společnosti ABN Amro nároky evropských bank dosahují 143 miliard eur, přičemž nejhůře zasažení jsou španělská BBVA a italská Unicredit. Pro německé banky jde celkem o částku 18 - 20 miliard.

Na masivní ekonomické krizi v Turecku nemůže mít nikdo zájem. A nikdo v Evropě se nemusí obávat. Ekonomiky eurozóny jsou opět dostatečně stabilní.

Na druhé straně úplná turecká krize by se připojila k dalším významným problémům v Evropě, jako je nejistý osud vyjednávání o brexitu a nepředvídatelná politika americké administrativy.

Je na Erdoganovi, aby turecké hospodářství opět uvedl do pořádku. Už jednou se mu to podařilo.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Antisemitismus je tradičním bičem na kritiky Izraele

15. 8. 2018 / Daniel Veselý

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu na svém twitterovém účtu obvinil šéfa britských labouristů Jeremyho Corbyna, že před čtyřmi lety uctil památku palestinských teroristů, kteří během mnichovské olympiády v roce 1972 usmrtili 11 Izraelců. Netanjahu, který na domácí půdě čelí obvinění z korupce, patrně zná jen jediný způsob, jak se vypořádat s legitimní kritikou své vlády, a tím je staré dobré obvinění z antisemitismu a terorismu. Avšak v tomto konkrétním případě se ani Jeremy Corbyn nezachoval jako rozhodný a kompetentní politik, což lze vnímat jako klinický symptom postbrexitové Británie.     

Sám Corbyn se totiž k Netanjahuovým obviněním postavil dost nešikovně, neboť zprvu tvrdil, že uctil památku obětí izraelského útoku na pozice OOP v Tunisu v roce 1985, a později připustil, že věnce byly kladeny také na památku těch, které Izraelci v roce 1992 usmrtili v Paříži. Podle médií se jedná také o činitele OOP, jenž podle Tel Avivu pomáhal mnichovský atentát naplánovat. Šéf labouristů se od „kladení věnců“ distancuje, leč přítomen samotnému aktu podle svých slov byl. Jestliže se Jeremy Corbyn skutečně zúčastnil pietního aktu k uctění palestinských militantů (což je ale otázka), měl by přiznat barvu a nekličkovat jako úhoř. Veřejnost, zvláště pak v postbrexitovém marasmu, má tendence věřit, jakož i odpouštět spíše rozhodným politikům, a nikoliv těm, kdo se vyhýbají odpovědnosti. Jenže takových politiků je v dnešní Británii jako šafránu. 

Každý vrcholný politický činitel má svého kostlivce ve skříni, Corbyna nevyjímaje. Ten v době kontroverzního pietního aktu ještě nebyl předsedou Labouristické strany, zatímco západní politikové v témže roce bez většího haló vzdali poctu „řezníkovi z Bejrútu“ Arielu Šaronovi, který má na svědomí daleko více nevinných lidských životů než Černé září roku 1972 v Mnichově. Ba co více, na hřbitově v Tunisu patrně není pohřben ani jeden z osmi teroristů, kteří tehdy vraždili nevinné Izraelce. Otázkou také zůstává, zdali někdo soudný bere vážně notorického lháře Netanjahua, jenž blouznil o tom, že Hitler nechtěl Židy vyhladit, ale inspiroval jej k tomu jeruzalémský muftí.          

Britský (ultra)pravicový tisk vede od chvíle, kdy se svérázný levičák Corbyn stal šéfem labouristů, tvrdou a mnohdy lživou kampaň, jejímž leitmotivem je obvinění z antisemitismu. Ačkoli se v řadách hlavní britské opoziční strany skutečně nacházejí nepokrytí antisemité, nezřídka bývá legitimní kritika izraelské opresivní politiky zaměňována za antisemitismus. Tato zhoubná ideologie má však v britské společnosti hluboké kořeny, jak argumentuje profesor světové literatury Ian Almond, jenž ve Velké Británii vyrůstal a kterého šokovaly projevy antisemitismu ve školství. Jinými slovy; je kontraproduktivní a nesmyslné, aby se britské sdělovací prostředky exkluzivně soustředily na antisemitismus v Labouristické straně a zároveň opomíjely a bagatelizovaly tento neblahý fenomén v britské společnosti.

Nesmlouvavě tvrdá kampaň proti Corbynovým labouristům spíše souvisí se skutečností, že Jeremy Corbyn se definuje jako autentický levicový politik, který dlouhodobě a systematicky bojuje za práva Palestinců. A to je v zemi, kde i první veřejnoprávní médium (BBC) cynicky informuje o vraždách protestujících Palestinců v Gaze jako o „střetech“, tuze riskantní podnik. Jde tedy o mediálně-politickou kampaň, v níž se extrapolují projevy antisemitismu u některých labouristů; kampaň, již ostře kritizují desítky předních britských akademiků. Na druhou stranu vedení Labouristické strany nedokáže s antisemity definitivně zatočit, čehož umně využívají toryové a s nimi sympatizující média.   

Labouristé svým nepřátelům poskytli další munici poté, co odmítli uznat definici antisemitismu, kterou vypracovala Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu (IHRA). Ačkoli sdělovací prostředky, jakož i řada států, tento akt označují za mezinárodně uznávanou definici holocaustu, kritické hlasy, mezi něž patří organizace Jewish Voice for Peace či Americký svaz pro občanské svobody (ACLU), namítají, že jde o kontroverzní vymezení zamlžující rozdíl mezi oprávněnou kritikou Izraele a antisemitismem. Výtky a připomínky nemají pouze britští labouristé, ale i další organizace, jež se se stavějí za práva Palestinců. Nadto samotná IHRA volá po přijetí právně nezávazné pracovní definice antisemitismu; nejde tedy o zjevenou pravdu, již je zapovězeno zpochybňovat.         

Skutečný problém nevězí v  antisemitském moru údajně kosícím Labouristickou stranu, ale v benevolenci západních politických elit a nejednoho tradičního mediálního domu vůči zemi, která nedávno schválila otevřeně rasistický zákon a jejíž vojáci v Gaze během několika měsíců beztrestně pozabíjeli 160 Palestinců. A ti, kdo se obávají vzrůstajících antisemitských nálad v západní společnosti, by tato neúprosná fakta měli brát v potaz.

Je Corbyn férově pronásledován pravicovým tiskem za "aféru s věncem"?

15. 8. 2018



Jeremy Corbyn se v britském pravicovém tisku stal terčem obnoveného honu na čarodějnice za to, že se účastnil r. 2014 pietního aktu v Tunisku, kde možná položil věnec na hroby dvou mužů, obviňovaných ze zosnování teroristického útoku proti izraelským sportovcům na olympiádě v Mnichově v roce 1972. Corbyn si samozřejmě moc nepomohl, když nejprve reagoval, že věnec "možná nepoložil", a pak své tvrzení změnil, že se "účastnil pietní akce za mír".

Owen Jones k tomu v deníku Guardian publikoval užitečný kontextuální článek. Shrnujeme:

V listopadu 2004 položil britský ministr zahraničí Jack Straw věnec na hrob zemřelého palestinského předáka Jásira Arafata. Jaká by asi byla reakce, kdyby to dnes učinil Jeremy Corbyn? Izraelský premiér Ariel Šaron považoval Arafata za "vraha židů". Vzhledem k tomu, že mnichovský masakr na olympijských hrách v roce 1972 provedla frakce Organizace pro osvobození Palestiny, jejímž šéfem byl Arafat, Izraelci by ho považovali za spoluviníka při vraždě 11 izraelských sportovců.

Ale nevznikl tehdy žádný skandál, žádné rozhořčení, že Straw položil věnec na Arafatův hrob. Organizace pro osvobození Palestiny byla koneckonců uznána Valným shromážděním OSN r. 1974 jako "zástupce palestinského lidu" a Izraelem o dvě desetiletí později.

K nynějšímu "skandálu", že Jeremy Corbyn navštivil r. 2014 Tunis. Corbyn se účastnil konference na pozvání tuniského prezidenta Moncefa Marzoukiho, respektovaného aktivisty za lidská práva, který býval prominentním disidentem za vlády diktátora Zine El Abidine Ben Aliho, podporovaného Západem. Cílem konference bylo vytvořit jednotu mezi rozhádanými palestinskými frakcemi. Konference vyvrcholila položením věnce u památníku desítek usmrcených lidí, mezi jinými i civilistů, když Izraelci r. 1985 vybombardovali ústředí OOP. Tehdy odmítla i Margaret Thatcherová tvrzení Izraele, že byl útok v souladu s mezinárodním právem, a údajně konstatovala, že se "zděsila, že izraelský útok v Tunisu usmrtil tolik civilistů":

Britská kontroverze z tohoto týdne se zaměřila na hroby dvou vysokých činitelů OOP, Salah Khalafa a Atefa Bseiso. Corbyn byl vyfotografován pár metrů od obou hrobů a na fotografii je věnec položený na Khalalův hrob. Khalaf byl usmrcen r. 1991, údajně extremistickou teroristickou organizací poté, co o ní předal informace Západu, a je obviňován, že založil organizaci Černé září, Bseiso, který byl usmrcen o rok později, byl obviňován z účasti na masakru v Mnichově, což popíral. Khalaf byl Arafatův zástupce a měl velký vliv na konečné rozhodnutí OOP vzdát se v devadesátých letech ozbrojeného boje a věnovat se vyjednávání.

Corbyn popírá, že položil věnec na Khalafův hrob. Ale bylo by to tak odlišné od Jacka Strawa, který položil věnec  na hrob Jásira Arafata, jemuž byli Khalaf a Bseiso podřízení? Máme nyní znovu považovat OOP a Fatah za teroristické organizace?

Někdy je nutno věci říct otevřeně. Labouristická strana absolutně zvorala svou reakci na antisemitskou frakci na své levici, a zbytečně tak prošustrovala dobrou vůli britských židovských komunit. Avšak to nemá nic společného se stigmatizováním legitimních výrazů solidarity s palestinským lidem. Ti z nás, kteří jsou přesvědčeni, že boj proti antisemitismu a podpora pro palestinskou kauzu nejsou neslučitelné, zastávají tento názor na základě stejné touhy po spravedlnost a rovnosti.

Stavět se na jednu stranu v izraelsko-palestinském konfliktu je nutně se spojit s těmi, kteří páchali a páchají násilí. Jde o nerovný konflikt, mezi okupantem a okupovaným národem, mezi uprchlíky a vojenskou regionální supervelmocí, kterou vyzbrojuje a podporuje Západ. Podle izraelské lidskoprávní organizace B'Tselem usmrtily izraelské bezpečnostní jednotky od roku 2000  9456 Palestinců, zatímco Palestinci usmrtili 1237 izraelských vojáků a civilistů. Žádná smrt civilisty není omluvitelná: zvěrstvo v Mnichově bylo zvěrstvo.

Avšak vezměme si případ Ariela Šarona. V roce 1982 bylo at 3500 palestinských a libanonských uprchlíků zmasakrováno falangistickými spojenci Izraele v táborech Sabra a Šatila. Komise v Izraeli posléze shledala Šarona "osobně vinným" za tento masakr. Na Šaronově pohřbu v roce 2014 byl Tony Blair. Kdo tehdy křičel, že je to skandál?

Je nesmírně iritující, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu měl tento týden odvahu Corbyna odsoudit svým výrokem na Twitteru. Mezitím pokračuje výstavba protizákonných osad na palestinském území, minulý týden usmrtili izraelští vojáci těhotnou ženu a její osmnáctiměsíční dítě, minulý měsíc omezil nový izraelský zákon o národním státě práva arabských občanů Izraele.  Netanyahu také podlézá maďarskému ultrapravicovému premiéru Viktoru Orbánovi, který vede antisemitské kampaně proti Georgi Sorosovi. Žádné tyto skutečnosti nevyvolaly ani zlomek zuřivosti,jakou vyvolala Corbynova cesta do Tuniska před čtyřmi lety.

Incident ohledně Corbyna naznačuje, že podílet se na násilí izraelské okupace - jak to činí západní vlády - je přijatelné, ale projevit solidaritu s palestinskou kauzou znamená vyvolat odsouzení.

A tady je zapotřebí morální jasnosti. Antisemitismus existuje, je to hrozba a děsí židy, ztraumatizované ne tak dávným holocaustem. Labouristická strana musí projevit daleko větší státnictví v boji proti antisemitismu ve straně a vykořenit všechny antisemity. To ale nesmí odvádět pozornost od projevů solidarity s palestinským lidem. Není nic nemorálního na položení věnce na památku obětí útoku, který odsoudila i Margaret Thatcherová.

Podrobnosti v angličtině ZDE


Stačilo by, kdyby z 218 000 unikátních čtenářů BL jich měsíčně 350 přispělo dvěma stovkami na provoz

12. 10. 2017

Milí čtenáři,

Je to nudné, pořád opakovat (a vůči některým čtenářům neférové, protože ti přispívají), avšak jsme na nikom nezávislý, nemanipulující zpravodajský a analytický server, který nestraší veřejnost nesmysly, nevyvolává v ní rasistickou ani xenofobní hysterii a snaží se - neúplatně, padni komu padni - přinášet nezávislé informace z domova i ze zahraničí a otevírat tak dveře do světa.

K tomu potřebujeme minimální částku na provoz ve výši 60 - 70 000 Kč měsíčně. Stačilo by, kdyby z nynějších 218 000 unikátních čtenářů Britských listů za každý měsíc (Google Analytics) jich přispělo cca 350 každý měsíc částkou 200 Kč. Je to míň, než kolik dáte za noviny.

Můžete také příspěvek na Britské listy použít k své registraci na diskusní fórum.

Bez těchto příspěvků se server nedá provozovat, neboť naši reportéři a analytici nemohou pracovat úplně zadarmo.

Pokud si myslíte, že Britské listy hrají v českém prostředí nezastupitelnou roli, prosíme, zaveďte pravidelný příspěvek na náš provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Děkujeme

Jan Čulík
šéfredaktor

Lukašenko jde ukrajinskou cestou

15. 8. 2018

Bělorusko zvyšuje podíl národního televizního obsahu na úkor ruských programů, upozorňuje Anton Chodasevič. Zvláštní zákon o národním televizním obsahu připravuje ministerstvo informací. Předpokládá se, že v důsledku dojde k poklesu podílu ruských programů ve vysílání. Místní pozorovatelé si všímají zvýšeného zájmu státní moci o prostředky masové komunikace.

Nejprve byly vneseny úpravy do zákona o médiích, které kladou na roveň internetová média a tištěná, a také zavádějí identifikaci účastníků diskusních fór. Dokument vstoupil v platnost 1. prosince. Minulý týden došlo k vlně zatčení spojené s domovními prohlídkami a zabavováním techniky. Novináře během dne či dvou propustili, ale počítače, telefony a platební karty jim nevrátili, což komplikuje život i práci redakcí.

Běloruské úřady podle všeho nemají v úmyslu se omezit jen na již zmíněné. V nedělním vysílání místního kanálu ministr informací Aleksandr Karljukevič informoval o plánech regulace mediální sféry. "Vedle zákona bude zpracována ještě řada normativních vládních aktů. Jedním z nich je... zasvěcen výlučně národnímu televiznímu obsahu," řekl ministr.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

Zapojte se, je vás třeba

Zprovozňujeme diskuse na Britských listech

18. 4. 2017 / Bohumil Kartous

Vážení čtenáři Britských listů, rozhodli jsme se zpřístupnit těm, kdo pravidelně přispívají na provoz jednoho z mála nezávislých médií v ČR diskuse pod články. Rozhodli jsme se tak učinit proto, aby lidé, kteří mají velký podíl na více než dvacetileté existenci Britských listů, měli možnost vyjádřit se přímo k jejich obsahu a přispět svým úhlem pohledu. Od omezení na platící čtenáře si slibujeme též minimalizaci nenávistných, bigotních a scestných komentářů, které vytvářejí z internetových diskusí skládku mentálního odpadu. Sledovat diskuse a hodnotit příspěvky v nich bude mít nicméně možnost každý návštěvník.

Není to ale zabezpečení, které by výskyt digitální pitomosti či zneužití pro propagandistické účely dokázalo eliminovat úplně. Budeme proto diskuse redigovat a příspěvky, které budou obsahovat nepřijatelný materiál (e.g. rasistické výzvy, urážky ad hominem, výzvy násilného charakteru, replikaci prokazatelně konspiračních bludů), budou bez pardonu odstraňovány.

Přístup k diskusím je jednoduchý. Pokud budete mít zájem o diskuse, zaregistrujte se v systému a proveďte vybranou platbu (dle doby trvání přístupu k diskusím). Platby probíhají prostřednictvím systému GoPay. Poté budete mít přístup k diskusím na dobu, kterou jste si předplatili. V případě technických problémů se prosím obracejte na programátora Britských listů Michala Panocha: michal@panoch.net.

Prosíme pravidelné přispěvatele Britským listům, aby možnosti využili a aby přenesli své platby do nového systému, jenž jim umožní přístup k diskusím. Zároveň vyzýváme ostatní čtenáře, aby tuto možnost zvážili. Víme, že Britské listy čte řada velmi zajímavých lidí a velmi oceníme, pokud se podaří na webu Britských listů vytvořit silnou komunitu lidí, kterým vyhovuje kritický přístup a unavuje je digitální spad. Zajímavé příspěvky v diskusích budeme redakčně zpracovávat a vydávat jako samostatné texty. 

Vážení čtenáři, věříme, že se naše rozhodnutí ukáže jako správné a že diskuse přispějí jak k pluralitě relevantních názorů, tak k dlouhodobé udržitelnosti Britských listů. 

Zatímco inflace se blíží milionu procent, Venezuela ruší dotace na benzín

15. 8. 2018

Prezident Nicolas Maduro oznámil, že jeden z nejlacinějších benzínů na světě bude brzy prodáván za ceny běžné na světovém trhu, v rámci boje s pašeráky.

"Benzín musí být prodáván za mezinárodní ceny, aby se zastavilo pašování do Kolumbie a Karibiku," prohlásil Maduro v televizním projevu.

Venezuela podobně jako většina zemí těžících ropu po dekády plošně dotuje palivo za účelem spotřebitelské výhody. Ale její ceny paliva po léta zůstaly takřka konstantní navzdory hyperinflaci, která podle prognózy MMF letos dosáhne milionu procent.

To znamená, že cena šálku kávy stačí k naplnění nádrže menšího vozidla třídy SUV takřka 9 000 x. Pašeráci prodávají levné palivo do sousedních zemí s obrovskými zisky.

Podle Madura vláda nadále poskytne "přímé dotace" občanům vybaveným "kartou vlasti", což je státní průkaz, s jehož pomocí vláda poskytuje bonusy a sleduje využití sociálních služeb.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Trhy s kryptoměnami po rekordním propadu bitcoinu a etherea zasáhla panika

15. 8. 2018

Bitcoin, ethereum a další hlavní kryptoměny postihl výrazný propad cen. Analytici varují, že trh zasáhla panika, upozorňuje Anthony Cuthbertson.

Ethereum postihl nejhorší propad ze všech hlavních digitálních měn, když se během 24 hodin propadlo takřka o 20 % a cena spadla na nejnižší úroveň takřka za dobu jednoho roku. Bitcoin se za stejné období propadl o 7 %.

Masivní rozsah obchodů s kryptoměnami naznačuje masový výprodej.

Analytici kryptoměn spojují poslední události s likvidací fondů vytvořených na počátku existence měn (initial coin offerings, ICOs), což znamená, že společnosti vyprodávají ethereum zakoupené prostřednictvím populárního fundraisingového mechanismu.

Experti varují, že zranitelnost trhu s kryptoměnami znamená, že by zde lidé neměli investovat více, než kolik si mohou dovolit ztratit.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Přečetli jsme:

Hra o vodu

15. 8. 2018

Prvotní diagnóza nepotvrdila riziko nákazy, následné přesnější analýzy ale rizika potvrzují, přesto pacient nebude léčen. To je pravděpodobný výsledek právního procesu „hry o vodu“ ve spleti zákonů, novel, výkladů a judikátů. Nejedná se sice přímo o lidského pacienta, ale o zdroj pitné vody pro jižní Moravu, zdroj Bzenec komplex. Je to u nás jeden z největších zdrojů pitné vody a má nevyčíslitelnou hodnotu zdraví pro více než statisíce lidí. Kvalitu a vydatnost zdroje může ohrozit záměr těžby štěrkopísků soukromého investora, jehož zisky jsou odhadovány ve výši miliard.

Celý text: ZDE

Přečetli jsme:

Metrostav se před pádem turecké liry chrání, ČEZ ne. Rizikem není ale jen kurz, varuje firmy obchodní komora

15. 8. 2018

Turbulence otřásající tureckou ekonomikou budou mít dopad i na české firmy. Například ČEZ přiznává, že prudký propad turecké liry jej poškozuje, naopak Energo-Pro dostává zaplaceno v dolarech, a tak se nynější situace nebojí. Česko-turecká komora ale upozorňuje, že rizikem není jen propad liry či recese, nýbrž i zásahy tureckého prezidenta do právního systému.

Celý text: ZDE

Přečetli jsme:

Úpadok štátu a rozumu na Slovensku

15. 8. 2018

Pohľad na Slovensko po kauze Vietnam je žalostný. Časť politikov sa nás snaží presvedčiť, že nedokáže napočítať do päť a štátne inštitúcie si začínajú posielať výčitky. Prvá časť sa týka predstaviteľov Smeru. To, že líniu o zlyhaní Nemcov (a Čechov), ktorá zbavuje zodpovednosti nás, šíria Robert Kaliňák či Martin Glváč, sa pochopiť dá. No prečo na tento nezmysel naskakuje aj Peter Pellegrini? Doteraz väčšinou nehovoril nič. Nejde primárne o jeho škandál, preto bolo racionálne, ak v ňom chcel vykúpať iných.

Celý text: ZDE

Proč je česká pomoc v zahraničí stále tak důležitá?

14. 8. 2018


Praha, 13. 8. – U příležitosti Světového humanitárního dne, který připadá na 19. srpna, se zástupci šesti českých humanitárních organizací rozhodli vydat společné prohlášení o důležitosti české pomoci v zahraničí. „Zapojení Čechů a Češek do humanitární pomoci, ať již přímo, nebo finančně, je jednou z věcí, na niž můžeme být hrdí. Aktivity nevládních organizací na poli humanitární pomoci jsou naprosto zásadní, “ říká Pavel Přibyl, ředitel FoRS – Českého fóra pro rozvojovou spolupráci a potvrzuje tak, že humanitární organizace jsou dominantním aktérem poskytované pomoci. Organizace sdružené ve FoRS zároveň chtějí upozornit na rizika spojená s prací v nebezpečných oblastech, se kterými jsou spojeny útoky, kterým padají za oběť jak civilisté, tak humanitární pracovníci. Těch bylo jen v roce 2017 podle The Aid Worker Security database uneseno nebo zabito 304.




22 milionů Jemenců, 13,1 milionu obyvatel Demokratické republiky Kongo nebo 3,4 milionu obyvatel Ukrajiny potřebuje následkem vleklé humanitární krize přímou pomoc. „Česká republika má víc prostředků než nejchudší země, proto je dobré naším malým dílem přispět. Především kvůli těm lidem postiženým katastrofou, ale také proto, že tím přispíváme ke stabilitě světa,“ uvádí Jan Mrkvička, ředitel humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni. „I do České republiky směřovala pomoc odjinud. Z moderní doby například při velkých povodních v posledních 20 letech,“ doplňuje Marek Jukl, prezident Českého červeného kříže.


Podle UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) již 7 let trvající syrský konflikt přinutil až 50 rodin každou hodinu změnit své místo pobytu v zemi. Takovíto lidé potřebují nejčastěji zajistit vodu, stravu, přístřeší, základní hygienické potřeby a bezpečí. „Většina lidí, se kterými jsem se setkal v uprchlických táborech v Ugandě, Jordánsku nebo Iráku byla velmi aktivní. Hledali příležitosti, jak nebýt závislí jen na humanitární pomoci. Do začátku však potřebují podporu vždy,“ popisuje Jan Koubek Kejzlar, ředitel organizace CARE.


Univerzální nástroj, který mohou obyvatelé České republiky nabídnout, je finanční pomoc. „Ta může být zacílena i velmi konkrétně, na konkrétní zemi i na konkrétní projekt,“ vysvětluje Kristina Ambrožová, ředitelka střediska humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie ČCE. „V neposlední řadě tak můžeme pomoci lidem zůstat v zemi jejich původu nebo v nejbližším okolí,“ dodává Radomír Špinka, ředitel organizace ADRA.


České humanitární organizace oceňují, že navzdory některým verbálním útokům si česká společnost práce humanitárních pracovníků váží. „Když se vžijeme do situace člověka z krizové oblasti, pomůže nám to překonat předsudky, které třeba v hloubi duše máme. Věnujme tomu pár vteřin a naše perspektiva může být najednou jiná,“ uzavírá Jakub Líčka, generální sekretář Charity Česká republika.



ADRA

CARE Česká republika

Český červený kříž

Člověk v tísni

Diakonie ČCE

FoRS

Charita Česká republika


Jak vlastně funguje neutralizace seriozní novinářské agendy prostřednictvím trollů?

14. 8. 2018



To na serveru The Conversation vysvětlují Xymena Kurowska a Anatolij Rešetnikov na případu zkoumání reakcí na sociálních sítích na vraždu hlavního ruského opozičního politika Borise Němcova.

Z rozhovoru s ruskými trolly, kteří byli ochotni se identifikovat, zjistili oba výzkumníci, že celá řada ruských trollů nebere politickou agendu, kterou mají na sociálních sítích prosazovat, příliš vážně.
 
Při zkoumání debaty na sociálních sítích po vraždě Borise Němcova a na základě rozhovorů s četnými ruskými trolly objevili oba výzkumníci jev, který nazvali "neutrolizace". Jde o autoritářskou praxi, která trolly přijme jako v zásadě antiestablishmentovou, podvratnou činnost a promění jejich aktivitu v metodu posílení a konsolidace autoritářského režimu.

Neutrolizace zabraňuje pokusům občanské společnosti odhalit režim jako bezpečnostní hrozbu tím, že vytvoří podmínky, kdy se jakákoliv politická mobilizace stává absurdní, takže riziko režimu od politického aktivismu je neutralizováno. Smysluplná politická angažovanost pouze "krmí trolla", to znamená, stává se součástí trollovací spirály ironizace veřejné sféry.

Na rozdíl od konvenčních metod propagandy nemá neutrolizace žádnou konkrétní politickou agendu. Prokremelští trollové vytvářejí prostřednictvím svého internetového aktivismu oblbující hluk, který vypadá, jako že pochází od občanů. Trollové šíří nejrůznější konspirační teorie a vytvářejí kvazipolitický, avšak naprosto vyprázdněný, veřejný prostor obsahující množství nejrůznějších, ale prefabrikovaných názorů, které internet zcela zahltí.

Přesně tak byla zneutralizována ruská blogosféra po zavraždění Borise Němcova. V březnu 2015 zvřejnily listy Moj rajon a Novaja gazeta seznam více než 500 trollujících účtů spolu s instrukcemi pro trolly, jak mají reagovat na Němcovovu smrt. Listy také zveřejnily seznamy odpovídajících klíčových slov, které měli trollové používat, aby ulehčili vyhledávání.

Součástí instrukcí pro trolly bylo šíření názoru, že vražda Borise Němcova byla provokace a že nebyla ku prospěchu Putinově vládě. Trollům také bylo nařízeno, aby šířili tvrzení, že Němcovova smrt je dobré PR pro opozici a že na jeho vraždě se podíleli Ukrajinci. Trollové také dostali příkaz kritizovat zasahování Západu do ruských vnitřních záležitostí a tvrdit, že Západ Němcovovu vraždu zneužívá k vyvíjení nátlaku na Rusko.

Cílem práce trollů tedy nebylo obvinit žádného konkrétního politického oponenta. Zájem nebyl na tom, aby byl nalezen Němcovův vrah. Cílem bylo naplnit diskusi na internetu tolika rozpory a takovou špínou, že to muselo každého poctivého uživatele sociálních sítí přivést do deziluze a zdeprimovat. Tento dopad vlny špíny a protikladných informací vede k tomu, že veřejnost pak už nebere nic vážně.

Je nesmírně důležité, že neutrolizace zneužívá kritických schopností občanů k tomu, že je zatáhne do internetové debaty a pak je zmate. Nejde jen o to, že by cílem bylo uživatele internetu zblbnout, znásilnit či umlčet. Ne, tato praxe využívá a zkresluje samu myšlenku svobodného individuálního vyjádření názoru a občanské aktivity způsobem, který vede k odchodu občanů z politiky.

Na rozdíl od tradičních metod propagandy neotrolizace podporuje cynismus. Přitom trollové předstírají upřímnost a autenticitu. Nikdo je nikdy nepřesvědčí, protože jejich úkolem je rozmělnit jakoukoliv smysluplnou konverzaci.

Tato praxe téměř úplně znemožňuje trolla odhalit.

Neutrolizace nefunguje jen na ruském internetu. Šíří se nyní i do zahraničí. Může to vyvolat katastrofu.

Kompletní článek v angličtině ZDE



Za co všechno může romantismus... i za Prague Pride

14. 8. 2018 / Boris Cvek

V souvislosti s Prague Pride jsem zase na Facebooku svědkem různých prohlášení a debat, týkajících se homosexuality a sexuality vůbec. Nad něčím člověk žasne, např. nad představou, že homosexuálové nemohou mít děti. Samozřejmě, že je mohou mít. Homosexualita není neplodnost. Spousta homosexuálů děti má nebo měla.


Celý současný „problém“ se sexualitou musíme hledat u romantiků. Ostatně někdy mne až jímá závrať nad tím, jak se dnes obecně zapomnělo na možná největší kulturní boj západní civilizace vůbec, totiž na boj za právo brát se z lásky. Jakmile chápete manželství jako obchodní vztah, v němž nemá záležet na tom, co k sobě manželé cítí, ale jde o systém povinností, jehož účelem je potomstvo a dědění majetku, pak je pohoršení nad rozvody, „hypertrofovanou“ sexualitou a řešením nějakých „zbytečností“ typu, co kdo cítí nebo co si myslí, naprosto pochopitelné. Jenže dnes už ani ti největší konzervativci nebudou obhajovat model manželství, v němž se lidé berou na základě dojednání svých rodičů, bez ohledu na své pocity a za účelem plnění povinností.

Romantismus naprosto drtivě smetl minulost. A právem. O milostné lásce jako něčem téměř božském čteme ostatně už u největšího katolického básníka Danta, který žil mentálně ještě ve středověkém tomismu. Manželství jako obchodní smlouva nebylo pro svobodné bytosti. Přinášelo obrovské utrpení těm, kteří lpěli na svém citovém životě. Ale jakmile mělo být manželství postavené na vzájemné lásce, nemohlo být už vynucováno, tedy musel být umožněn rozvod. Zatímco v modelu manželství-smlouva nebyl žádný zásadní problém v tom, že dva lidé spolu budou z povinnosti žít i přesto, že se vzájemně nenávidí, v modelu manželství-láska to nedávalo žádný smysl. Dalším důsledkem bylo postavení žen. Ve starém modelu šlo o rození a výchovu dětí a majetek. Jaký smysl by mohlo mít, aby žena byla něčím více než rodičkou a vychovatelkou? Žádný. Žena je podřízena muži, muž vrchnosti. Žena má povinnost, muž má povinnost. V okamžiku, kdy má manželství stát na vzájemné lásce obou, je žena muži rovna. Její láska je stejně nezbytná jako jeho. Nedá se vynutit, není to povinnost.

A to je ten další „problém“. Dnes zřejmě všichni uznáváme jako banální pravdu, že si člověk nevybere, do koho se zamiluje. Nikdo moc nediskutuje nad tím, proč tomu tak je. Nikdo moc nerozebírá, proč se někteří zamilovávají jen do určitých typů. Je to prostě vis maior. Co je pak tak divného na tom, že se někteří zamilovávají jen do lidí téhož pohlaví? A co je divného na tom, že lidé stejného pohlaví, pokud se milují, by měli mít právo na úplně stejné manželství jako lidé různého pohlaví? Divné to je z pohledu středověkého modelu manželství-smlouva. Pro novověký model manželství-láska není vůbec zvláštní, že do manželství vstupují dva lidé, kteří např. nemohou mít děti, důležité je, jestli se milují; divné je, když do něho vstupují lidé, kteří se nemilují… např. berou se ze zištných důvodů, a to byla zase základní motivace pro model manželství-smlouva, tedy majetek.

A má to nějaký hlubší společenský smysl? Jednoznačně má. Lidé nemohou být svobodnými bytostmi ani nemohou vychovat svobodné bytosti, pokud se přistoupí na starý model chápání manželství. Svoboda byla v oněch dobách ostatně prakticky nemyslitelná, včetně králů a královen. Všichni to víme, že bychom se nikdy nechtěli vrátit do dob, kdy nám někdo jiný – nota bene na celý život – vybíral partnera bez ohledu na naše vlastní city. Víme, že by to bylo otroctví. Zapomínáme ovšem na důsledek: na svobodnou společnost, tedy společnost, která je nemyslitelná bez rozvodů, emancipace žen i menšin a dnes už i bez manželství pro lidi stejného pohlaví, kteří se navzájem milují. To všechno nezbytně plyne z asi největšího kulturního konfliktu západní civilizace, konfliktu, který v 18. a 19. století vyhrál romantismus.

Zemanovo fiasko ohledně čínských investic

14. 8. 2018

Americký deník New York Times publikoval rozsáhlý článek o Zemanově flirtování s Čínou a o záhadném čínském investorovi Ye Jianmingovi, jehož firma CEFC China Energy investovala v ČR během dvou let více než miliardu dolarů, často do blbostí (jen aby posílila čínský vliv v České republice), avšak který byl nakonec v Číně zatčen (v USA byl obviněn ze šíření úplatků po mnoha zemích světa) a majetek firmy CEFC zřejmě přešel na čínský stát. Zemanovo flirtování s Čínou a ignorování čínského porušování lidských práv (západní země také - opatrně s Čínou obchodují, při tom však čínské porušování lidských práv kritizují - zemím ve středovýchodní Evropě je to jedno, konstatuje NYT) bylo naprostým fiaskem. Zemanovi to nevadí - ve své pročínské iniciativě pokračuje, píše list. 

Jak zjišťují četné chudší země, přijímání čínských investic a půjček je nebezpečné. Pokud totiž cizí země nedokáže půjčku splnit nebo realizovat čínský investiční plán, majetek v cizí zemi (přístav, silniční infrastruktura, podniky) se automaticky stávají čínským majetkem.

Klaus ml. píše nesmysly a v Novinkách mu to bez ověřování tisknou

14. 8. 2018

Kdykoliv píšu článek pro jakýkoliv renomovaný západní list, před publikací mého článku probíhá pečlivý proces verifikace všech v článku obsažených faktů. Musím zdroji dokázat, že jsou pravdivé. To je v západním tisku běžná praxe. Novinky.cz to nedělají? ptá se Jan Čulík.


Automobil vrazil do bariér u britského parlamentu v Londýně

14. 8. 2018

 

Londýnská policie nyní uvádí, že považuje incident za teroristický útok. Několik chodců a cyklistů bylo zraněno. Policie uvádí. že útočník má zřejmě psychické problémy.

Redaktorka Respektu si myslí, že smrt vietnamských chlapců neovlivnil rasismus

14. 8. 2018



Jak to často bývá, článek v Respektu je bohužel nepřesvědčivý. Reportérce se nepodařilo zjistit skoro žádná fakta, zaznamenává jen chaos a zpochybňuje svědectví lidí, kteří situaci zažili. Jádrem článku jsou rozhovory s pracovníky areálu, kteří samozřejmě popírají, že by se vůči vietnamským maminkám chovali nevstřícně a rasisticky - přestože někteří návštěvníci areálu potvrzují, že se pracovníci areálu chovají vůči cizincům arogantně, přehlížejí je a zásadně na ně mluví jen česky. Vzpomeňme na výrok vedoucího areálu v Českém rozhlase: "Mluvily vietnamsky, takže sorry."  (Představte si, že by vás - důvodně či nedůvodně - veřejně obvinili z rasismu. Jak asi budete reagovat na otázku novinářky, zda jste opravdu rasista? :)))  Jakou má taková otázka cenu? ) - Škoda, článek neobjasnil vůbec nic, ani dobu, kdy bylo zjištěno, že chlapci zmizeli. (JČ)

Preference médií

14. 8. 2018

K prvnímu výročí vraždy v Charlottesville se konala ultrapravicová demonstrace ve Washingtonu a levicová protidemonstrace. Ultrapravičáků se však sešlo jen několik:

"Zatraceně. Naprosto. Pokaždé."


Britka (81) si na dovolené ve Španělsku stěžovala, že tam jsou Španělé

14. 8. 2018


Freda Jacksonová (81) požaduje odškodné od své cestovní kanceláře. Stěžovala si, že její dovolená v Benidorm byla "zničena", protože v jejím hotelu bylo "příliš mnoho Španělů". Hotel byl "plný nezdvořilých, rodilých Španělů" a jeden z nich jí jednou málem podrazil nohy a vůbec se neomluvil.

"Zábava v hotelu byla zaměřená čistě na španělské turisty - proč nemohou Španělé jet na svou dovolenou někam jinam?"

Jacksonová se svou jednašedesátiletou kamarádkou zaplatili 1133 liber (asi 32 000 Kč) za dovolenou a nyní požadují od cestovní kanceláře Thomas Cook plné vrácení všech peněz.

Britský tisk poznamenává, že Jacksonová nebyla první Angličankou, která si stěžovala na "příliš mnoho Španělů ve Španělsku". Novináři našli kritické připomínky, že v hotelech v Benidorm je "příliš mnoho Španělů" na Trip Advisoru i od jiných Angličanů.


Podrobnosti v angličtině ZDE  ZDE
 

 

OSN: Čína drží v tajných táborech milion Ujgurů

13. 8. 2018

Lidskoprávní panel OSN oznámil, že disponuje důvěryhodnými zprávami, podle nichž milion etnických Ujgurů v Číně je drženo "masivních internačních táborech".

Gay McDougallová, členka výboru OSN pro odstranění rasové diskriminace, se odvolává na odhady, podle nichř byly až 2 miliony příslušníků ujgurské a dalších muslimských menšin nuceny přemístit se do "táborů sloužících k politické indoktrinaci" v západočínské autonomní oblasti Sin-ťiang.

"Jsme hluboce znepokojeni mnohačetnými a důvěryhodnými zprávami, které jsme obdrželi, že ve jménu boje s náboženským extrémismem a udržování sociální stability změnila (Čína) ujgurskou autonomní oblast v cosi, co připomíná masivní internační tábor obklopený utajováním, v jistém smyslu "zónu bez lidských práv"," prohlásila McDougallová.

Ćína tvdí, že oblast Sin-ťiangu čelí vážné hrozbě islamistických militantů a separatistů, kteří chystají útoky a vyvolávají napětí mezi většinově muslimskou ujgurskou menšinou a většinou chanských Číňanů.

Čínská delegace čítající asi 50 představitelů se k prohlášení OSN v Ženevě nevyjádřila.

Obavy z internace velkého počtu muslimů přicházejí z mnoha zdrojů, včetně aktivistické skupiny Čínští obránci lidských práv. Ta tvrdí, že až 21 % všech zatčení, k nimž došlo v Číně v roce 2017, proběhlo v Sin-ťiangu.

Panelisté také předložili zprávy o špatném zacházení s Tibeťany v autonomní oblasti, včetně neadekvátního používání tibetštiny ve školách a u soudů.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Psychiatrická péče v Indii a kulturní specifika psychických poruch

13. 8. 2018 / Kateřina Duchoňová, Dominika Švecová, Věra Motyčková


Rozhovor s indickými psychiatry Rudrou Chakrabortym a Arunimou Chaterjee a  psycholožkami Gargi Chakraborty, Charul Bhoria na psychiatrické klinice v Manobikshan – Berhampore, Západní Bengálsko

(Rozhovor vedly Kateřina Duchoňová, Dominika Švecová a Věra Motyčková)

Můžete prosím krátce říci něco o psychiatrické praxi v Indii?

Rudra Chakraborty: Určitě. V Indii jsou v zásadě dva systémy psychiatrické péče. Jeden je regulovaný vládou a druhý je soukromý. Systém na naší klinice je privátní – platí se zde v hotovosti, protože pojištění tady není ještě tolik rozvinuté, a to zvláště, co se týče problematiky duševního zdraví. Pacienti zde platí určitý obnos za registraci, a potom za každou další kontrolu nebo sezení. Snažíme se stanovit diagnózu a způsob léčby – jestli se bude jednat pouze o farmakologické řešení, psychoterapii nebo obojí. Většina pacientů vyžaduje kombinovanou léčbu. Snažíme se o holistický přístup ke všem pacientům a jejich potížím.

Arunima Chaterjee: V Indii vlastně dlouhou dobu převažoval biologický pohled na nemoci, alespoň tedy co se týče oficiální medicíny. To znamená, že lidé si často myslí, že přijdou k lékaři a on nebo ona jim předepíšou léky. Ale co se týče psychiatrie, tak zde víme, že velkou roli hraje psychoterapie a mnoho duševních potíží dokážeme její pomocí léčit. Je to ostatně i v doporučených postupech. Pokud kombinujeme  léčbu medikamenty s psychoterapií, tak můžeme dosáhnout lepších výsledků. Ačkoliv v mnoha částech Indie není psychoterapie tolik rozvinutá, tak zde v Manobikshan/Berhampore zkoušíme kombinovat tyto dva typy terapie – to znamená farmakoterapii a psychoterapii. Kdykoliv pacient přijde na naši kliniku, začneme nejprve s jeho nebo jejím podrobným psychiatrickým vyšetřením, potom formulujeme diagnózu. Jestliže pacient potřebuje léky, tak zahájíme medikamentózní léčbu a zároveň ho můžeme přímo na klinice odeslat k psycholožkám, které zároveň zahájí psychoterapii.  

Jaký druh psychoterapie je tady v Indii obvyklý? 

Arunima Chaterjee: Kognitivně behaviorální terapie, která je používaná pro léčbu deprese stejně jako pro obsedantně kompulzivní poruchu a další duševní potíže. Tam také patří expozice a prevence kompulzí (nutkavosti), která se používá pro léčbu obsedantně kompulzivní poruchy. U poruch osobnosti používáme podpůrnou psychoterapii a konkrétně u hraniční poruchy osobnosti dialekticko behaviorální terapii. Všechny tyto přístupy většinou doporučujeme.

Gargi Chakraborty: V zásadě používáme různé typy psychoterapie. Používáme často také mindfulness v terapii deprese, a jak již poznamenala Arunima, používáme také různé typy behaviorálních technik závisejících na typu poruchy a většinou následujeme eklektický přístup. Někdy používáme i psychoanalytické metody: katarzi nebo techniku volných asociací. Záleží také na typu potíží. U dětí nejvíce praktikujeme behaviorální přístup. V kurzu je hlavně kognitivně behaviorální terapie a mindfulness přístup.

Máte tady také skupinové terapie? 

Gargi Chakraborty: Ano, začali jsme dělat skupinové terapie zaměřené na rodiče. A také plánujeme zahájení skupinových terapií pro pacienty s obsedantně kompulzivní poruchou.

Rudra Chakraborty: Víte, oblast ve které pracujeme má specifickou demografii a etnické zastoupení. Většina lidí tady pochází z minoritní náboženské skupiny a řada mužů jsou konstruktéři, kteří odchází za prací do různých částí Indie a také do jiných zemí. Takže ženy často zůstávají doma samotné s rodinami svých manželů. Také tu stále především na venkově existují manželství domlouvaná již v dětství , uzavírají se i sňatky mezi příbuznými, všechny tyto skutečnosti jsou velmi unikátní a v tomto regionu rozšířené. Takže psychické poruchy tady někdy mívají zvláštní symptomy, například somatizační poruchy jsou tady časté. Nebo disociace a konverzní poruchy. Lidé hodně věří biologickému modelu nemoci a prožívají své emoce tělesně. Uvědomění si psychologických mechanismů není tak časté. Takže jsme chtěli šířit povědomí o tomto tématu a situaci zlepšit. Snažili jsme se zapojit média – máme aktuálně svůj televizní pořad na populárním televizním kanálu, kde se lidé mohou zeptat na cokoliv z oblasti duševního zdraví.

Zmiňovali jste lidi různého původu a různého náboženského vyznání. Můžete krátce zmínit, jaká náboženství jsou tady rozšířená a jak se liší léčba u lidí z různých náboženských skupin?Možná nám také můžete přiblížit, jak jsou případně duševní potíže ovlivněny náboženstvím ?

Rudra Charkaborty: Ano, to je velmi zajímavé téma. V této oblasti je poměrně hodně muslimů, ale samozřejmě také hinduistů. Můžeme tady najít celkem dost tzv. kulturně podmíněných symptomů. Například se tu často objevuje tzv. dhat syndrom, zvláště v mužské populaci, která věří, že masturbace je hřích. Z toho se může rozvinout určitá tělesná slabost, letargie až deprese. Ti lidé často přichází se symptomy úzkosti nebo deprese a na pozadí je tento problém. Podobné to může být i u žen. Lidé také věří v možnost posednutí nadpřirozenými bytostmi. Mají symptomy konverzních poruch (tzn. psychogenní obrny, slepoty, psychogenní ztráty řeči nebo neepileptických záchvatů), včetně příznaků transu a posedlosti. A potom po podrobném psychiatrickém vyšetření zjistíme, že ti lidé trpí nějakým problémem v osobním životě, se kterým se obávají svěřit v rámci rodiny. Často jsou to právě ženy dlouhodobě odloučené od svých manželů kvůli jejich práci na velké vzdálenosti. Ty potom mají zábrany sdílet své emoce v rámci širší rodiny, a tak je vyjádří nevědomě pomocí svého těla a myslí si přitom, že jsou posedlé. Takže tyto zajímavé fenomény mívají celkem běžný základ, ale bývají podbarvené sociálním, kulturním nebo náboženským prostředím.

Arunimo, vnímáš to podobně? Také máš pacienty s těmito problémy? Jakými potížemi trpí Tvoji pacienti?

Arunima Chaterjee : Ano, tyto potíže jsou v Indii poměrně rozšířené, je to již zmíněný dhat syndrom spojený s pocity viny a následnou depresí kvůli masturbaci, která je z náboženských důvodů zapovězená. Dalším syndromem je koro. Koro znamená, když si muži myslí, že se jejich pohlavní úd postupně zanořuje a nakonec zmizí uvnitř břicha. Někdy se syndrom koro objeví i v epidemické formě. Mohou tomu věřit všichni muži z vesnice. Guruové a podobní lidé je utvrzují v tom, že se takové věci dějí, namísto toho, aby se přišli poradit a léčit, tak mohou být vystaveni děsivým prožitkům, aniž by vyhledali léčbu. Je to duševní porucha.

A co se týče dětí? Jakými potížemi trpí děti?

Arunima Chaterjee: Jedna překvapující věc je, že u dětí se setkávám ve své každodenní praxi s dětskou somatoformní poruchou. Pětileté nebo šestileté děti přichází s mnoha stížnostmi na tělesné potíže a všechna vyšetření jsou s normálním nálezem. A když potom jdeme do detailu, tak zjistíme nesoulad mezi rodiči a různé konflikty v rodině a ty děti potom trpí nejrůznějšími bolestmi bez zjištěné organické příčiny.

Je tady běžné, že lidé nejdříve vyhledají přírodního léčitele, ještě než navštíví psychiatra ?

Rudra Chakraborty: Ano, to je zajímavá zkušenost, kterou bych chtěl sdílet, že tato léčba vírou, důvěra v různé typy léčby pomocí víry je hodně rozšířená napříč náboženskými skupinami a zvláště ve venkovské populaci, kde je nižší míra vzdělanosti. Lidé věří, že některé psychózy jsou vyvolané nadpřirozenými vlivy a skutky, jako je i černá magie nebo další věci. Ale potom, co se pomocí našeho televizního programu snažíme vzdělávat a šířit povědomí, tak lidé začínají přicházet se svými potížemi přímo k nám na kliniku. Přitom říkají, že lidé v jejich okolí jim doporučují navštívit přírodního léčitele, ale oni jim už nedůvěřují, protože sledují náš program a už rozumí tomu, že se nejedná o černou magii nebo nějaký duchařský fenomén, ale jsou to projevy mozkové poruchy. Takže pokud se lidem dostane patřičného vzdělání v jazyce, kterému jsou schopni porozumět, skrze masmédia, tak jsou schopni rozpoznat příznaky duševní nemoci, správně je identifikovat a vyhledat pomoc. Neztrácet drahocenný čas.

Jaké jsou nejběžnější příznaky psychotických poruch ve vašem regionu? 

Rudra Chakraborty: Vlastně všechny možné psychotické a jiné potíže jsou běžné, já osobně se ve své praxi často setkávám s bipolární afektivní poruchou. Se schizofrenií méně. A hodně akutních a přechodných psychotických poruch se postupně transformuje v bipolární poruchu, mohli bychom říci, že i potíže s užíváním marihuany jsou časté, ale možná ne tolik, snad kvůli náboženství. Ale potíže s alkoholem jsou poměrně časté.

Myslíte, že existují některé typy bludů ( v rámci psychózy) specifických pro vaši zemi?

Rudra Chakraborty:  Ne , nemyslím si, protože v Indii jsou dnes lidé čím dál více vzdělaní. Někteří dobře rozumí technice, takže se jejich bludná přesvědčení v rámci psychózy týkají světa počítačů a internetu a u některých bludů je to stále svět duchů a podobných věcí, to přetrvává i jinde na světě. Takže tu není žádné úplně jasné rozlišení, spíše se to týká vzdělání lidí a jejich zázemí. A protože se míra vzdělanosti může i v rámci jednoho regionu dramaticky lišit člověk od člověka, tak tady neexistuje nějaké typické přesvědčení s výjimkou již zmíněného dhat syndromu.


Čemu slouží rozprávěnky o ničem

13. 8. 2018 / Karel Dolejší

Česká republika leží na evropském rozvodí - minimum vody do ní přitéká ze zahraničí, zde spadlé srážky naopak vesměs území státu tak či onak opouštějí. Část ČR se s postupující změnou klimatu pomalu mění v polopoušť ZDE. Přesto z nejvyšších pater politiky přichází podpora budování ekonomicky nesmyslného průplavu Dunaj-Odra-Labe, který by odvádění povrchové vody z ČR do zahraničí ještě výrazně zrychlil ZDE (pdf). Také zbylé zásoby spodní vody jsou již v důsledku masivního použití agrochemikálií při pěstování řepky vážně kontaminovány, což představuje i v tom nejlepším případě děsivý problém jedné příští generace ZDE. - To dá rozum, že v takové zemi se lidé ze všeho nejvíce bojí takřka neexistujících migrantů.

Politický paradox může mít řadu podob. Například hysterickou mobilizaci proti přistěhovalcům tam, kde se nosná kapacita prostředí - tj. maximální počet obyvatel, kteří se ještě na daném území uživí - začíná tak jako tak rychle snižovat, čili atraktivita pro potenciální přistěhovalce, stejně nevelká, dál rychle klesá. Nebo obavy z pouštní kultury tam, kde se místní minimálně polopouště stejně brzy dočkají - sami ovšem v takových podmínkách žít nedovedou, na rozdíl od některých cizinců, kteří by to svedli.

Většina obyvatel České republiky ignorováním klimatických změn, jejich příčin a souvislostí sama pomáhá vyrábět osudovou krizi, která může "český národ" postupně vymazat z mapy kontinentu. Na rozdíl od imaginárních mas přistěhovalců z islámského světa, proti nimž místní populisté politicky mobilizují.

Kdybych byl řekněme oligarchou, který se z beznadějné díry mezi Aší a Starým Hrozenkovem snaží ještě na poslední chvíli něco vyrazit, postaral bych se, aby imaginární strachy spolehlivě odvedly pozornost davu od skutečného aktuálního ohrožení.

Docela určitě bych vyčistil policii a tajné služby od osob vyšetřujících můj vlastní jánabráchysmus. Dosadil bych všude vlastní kádry. Novinářům bych zákonem nasadil náhubek, aby nemohli psát o nepříjemných a nežádoucích tématech. A nepochybně bych štval proti neziskovkám, které si dovolují do veřejné rozpravy vnášet méně otřelá témata či perspektivy, než jaká lze probírat při pojídání koblih.

Soustředil bych se plně na dobré načasování vyvedení nahrabaných zisků někam do daňových rájů, jakmile situace "doma" jednou opravdu začne kolabovat.

Rozprávěnky o ničem, v nichž statečný český národ hrdinsky čelí imaginární invazi muslimských přistěhovalců, by pak vlastně tvořily klíčovou součást obchodní strategie mojí soukromé firmy - ve státě na jedno použití.

Amatéři to umí líp

13. 8. 2018 / František Řezáč


Kromě poklesu důvěryhodnosti vlivem fake news trpí český tisk, zejména lokální, poklesem novinářské úrovně obecně. Kdysi, po sametové ravoluci,  jsem dopisoval do Nové Pravdy, kterou po převratě vedli redaktoři, vyhození v době normalizace.

Z kotelen a skladů se vrátili skuteční profesionálové, kteří jen tak do novin něco nepustili. Postupně odešli do penze a většina už mezi námi není. Ti by koukali.
Bývalo zvykem, že na reportáž chodili dva: autor textu a fotograf. Skutečný fotograf...


Všimněte si fotek z galerie!  Autor neví nic o kompozici snímku, poměru celku a detailů, o pestrosti vybíraných záběrů. Krátké video jen opakuje fotky z galerie, člověk by čekal nějaké záběry z oné "spanilé jízdy" veteránů socialismu.

Tzv. "Carevnu" z titulku zde nevidíme, asi chtěla za fotku moc peněz. Celé je to pořízeno v blízkosti pivovarské restaurace Na Spilce, takže se lze domnívat, kam asi "reportér" spěchal.

Jiným příkladem je celá strana 10 z pátečního vydání Plzeňského deníku (dříve Nová Pravda), věnovaná pod nadpisem "Jak jsme žili v Československu" dobovým fotografiím z městečka Kasejovice. Na fotce s popiskou "Americká vojska v Kasejovicích 6. května 1945..." se ukazuje
skupinu příslušníků 1. čs obrněné brigády, kteří ovšem dorazili do Kasejovic až května dvaadvacátého. To pak zpochybńuje autenticitu dalších fotografií. No ale v té skupině asi dvaceti čs vojáků jsou přece jen tři Američané, pokud si nějaký místní civil nevypůjčil jejich přilbu.

Ale, konec konců, vždyť ono je to vlastně jedno. Fejk sem, fejk tam....
                                                                                                    František Řezáč

Izrael je "blíže než kdy dříve" k porážce Hamásu, říká ministr

13. 8. 2018

Izraelský ministr energetiky Juval Steinitz v neděli sdělil novinářům, že Izrael je "blíže než kdy dříve" svržení vlády hnutí Hamás v Gaze, "pokud nebude jiná možnost". Izrael popírá, že by po bojích z minulého týdne dosáhl s Hamásem příměří.

Steinitzovo prohlášení vzhledem k tomu, že je členem bezpečnostního kabinetu, přišlo po dvou dnech těžkých příhraničních bojů mezi Hamásem a Izraelem.

Steinitz také sdělil Izraelské vysílací společnosti (KAN), že Izrael nepodepsal příměří v rámci jednání s Hamásem po poslední eskalaci. Tím protiřečí zprávám palestinských představitelů v Gaze.

Svržení Hamásu je dosud "rozhodně možností", řekl ministr, než doplnil, že Izrael nemá zájem na eskalaci konfliktu v úplnou válku.

Napětí mezi oběma stranami narůstalo od března, kdy Palestinci v Gaze zahájili pravidelné protesty poblíž hranice s Izraelem.

Nicméně v posledních týdnech došlo nejméně ke třem významným incidentům. Naposledy ve čtvrtek Izrael zahájil sérii náletů na Gazu poté, co ozbrojenci Hamásu odpálili asi 180 raket a minometných granátů přes hranici do Izraele. Tři Palestinci byli zabit, včetně matky s osmnáctiměsíční dcerou, zatímco sedm Izraelců bylo zraněno palestinskými raketami. Šlo o nejhorší střet obou stran od izraelské operace Protective Edge v roce 2014.

V neděli izraelský premiér Benjamin Netanjahu kategoricky žádal Hamás o "totální" příměří.

"Jsme uprostřed tažení proti teroru v Gaze," řekl Netanjahu na úvod jednání kabinetu. "Neskončí to jediným úderem. - Náš požadavek je jasný: Totální příměří. Nebudeme spokojeni s ničím menším," dodal.

Od počátku posledního kola protestů v březnu bylo palbou izraelské armády usmrceno takřka 170 Palestinců, zatímco palestinský odstřelovač zabil jednoho izraelského vojáka.

Hamás je Izraelem a velkou částí západních zemí považován za teroristickou organizaci. Požaduje zrušení jedenáct let trvající blokády Gazy uvalené Izraelem a Egyptem.

Izrael požaduje, aby Hamás a jeho příznivci přestali odpalovat přes hranici zápalné projektily, které vypálily značnou rozlohu izraelského území.

Deník Harec v neděli oznámil, že izraelští představitelé v Jeruzalémě pracují na plánu zavraždění několika vysoce postavených lídrů Hamásu, ačkoliv nejprve počkají na výsledek nadcházejících jednání zprostředkovaných Egyptem a OSN.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Trumpovy obchodní spory "ničí" růst, tvrdí německý ministr

13. 8. 2018

Německý ministr hospodářství v neděli kritizoval amerického prezidenta Donalda Trumpa. Odsoudil jeho spory ohledně globálního obchodu jako pokusy "diktovat" Evropě postoj k Íránu prostřednictvím obnovených amerických sankcí.

V rozhovoru pro týdeník Bild am Sonntag Peter Altmaier varoval před škodlivými důsledky úplné americko-čínské obchodní války a vyjádřil obavy ohledně Trumpova rozhodnutí uvalit masivní cla na dovoz kovů z Turecka.

"Tato obchodní válka zpomaluje a ničí ekonomický růst a vytváří nové nejistoty," řekl Altmaier. "Minulost ukázala, že obchodními válkami nejvíce trpí spotřebitelé, protože zboží se stává dražším."

Trump již uvalil cla na čínské importy v hodnotě 34 miliard dolarů a další poplatky ve výši 16 miliard na čínské zboží přijdou později během srpna. Peking plánuje odvetu.

Trump také v pátek oznámil, že zdvojnásobí cla na ocel a hliník z Turecka, což tureckou liru stlačilo na historicky nejnižší úroveň vůči dolaru.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Průzkum: Mladší britští voliči chtějí ve věci brexitu poslední slovo

13. 8. 2018

Mladí voliči chtějí poslední slovo ve věci dohody s Evropskou unií o brexitu. Průzkum společnosti BMG tvrdí, že všechny skupiny mladší 55 let si také přejí mít šanci rozhodnout o podmínkách odchodu Británie z evropského bloku, upozorňuje Ashley Cowburn.

Nový průzkum naznačuje podporu pro hlasování o dohodě, která by byla uzavřena premiérkou Mayovou s vyjednávači v Bruselu. Nejsilnější je mezi lidmi ve věku 18-24 let, kde podíl příznivců činí 55 %.

Analýza údajů z cenzu ukázala, že ve srovnání s rokem 2016 by mohlo v novém referendu hlasovat o více jak 1,4 milionu mladých lidí. To vyvolává otázky o možném dopadu této nové kohorty.

Průzkum pro list Independent provedený společností BMG na vzorku 1 481 osob ve věku do 55 let tvrdí, že si lidé přejí také rozhodovat o podmínkách odchodu z EU, což premiérka Mayová kategoricky odmítá.

Celkově myšlenku nového referenda o dohodě ohledně brexitu podpořilo 48 % dotázaných, 24 % ji odmítá a 11 % neví.

Průzkum naznačuje, že jen každý sedmý volič podporuje premiérčin plán na odchod z EU, pokud by byla šance na referendum. 27 % tvrdí, že by Británie měla vystoupit bez dohody s unií - a 43 % by podporovalo setrvání v EU.

49 % dotázaných je přesvědčeno, že pokud Mayová nedosáhne dohody, na níž by se její ministři shodli, měla by být ve funkci premiérky nahrazena.

52 % dotázaných považuje v takovém případě za vhodné uspořádat nové volby. 28 % se domnívá, že Mayová by měla být nahrazena bez hlasování, zatímco 20 % tvrdí, že v této otázce nemá jasno.

34 % dotázaných je přesvědčeno, že referendum z roku 2016 dává premiérce mandát pro vystoupení z EU bez dohody, zatímco 36 % má názor opačný.

Společnost BMG Research provedla ve dnech 6.-10. srpna rozhovory s 1 481 dospělými Brity.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Česká republika v oligarchické pavučině meče a štítu a Alvarové kniha Průmysl lži. Existuje ještě cesta ven?

13. 8. 2018 / Albín Sybera



Alvarová, A. (2017). Průmysl lži – propaganda, konspirace a dezinformační válka. Praha, TRITON.

Kniha Alexandry Alvarové „Průmysl lži – propaganda, konspirace a dezinformační válka“ je jedním z mála textů, který se uceleně věnuje v Česku málo popsané problematice. A sice míra, do jaké se Česká republika a česky mluvící virtuální a mediální prostor ocitl pod propagandistickým atakem Putinova režimu a jeho prodloužených rukou v osobách ruských a dlužno dodat i středoevropských oligarchů.


Je samozřejmě nutné poznamenat hned na úvod, že se tento problém netýká jenom České republiky. V USA již ale druhým rokem operuje Muellerův tým vyšetřovatelů, země reaguje alespoň sankcemi namířenými na Putinovy agenty-oligarchy. Ve Velké Británii, i přes obrovský politický chaos, který vyvolalo referendum o tzv. Brexitu, soustavně MI5 upozorňuje na podvratné aktivity Ruské federace namířené proti členským státům a EU jako takové. Jak ale poznamenává i Alvarová, „český stát kromě malé skupiny lidí pod ministerstvem vnitra dosud neudělal proti hybridnímu napadení naší země mnoho“ (Alvarová, str. 225).


Přitom rozsah a soustředěnost dezinformační války je více než alarmující. Jedna z nejkomplexnějších částí Průmyslu lži je věnována analýze činnosti, kterou trolové skrytě, či v některých případech i přímo podporovaní bezpečnostními složkami Ruské federace a jejich agenty (Alvarová tuto kapitolu začíná mezinárodně dobře zdokumentovaným případem petrohradského „Centra internetového výzkumu“) vedou na česky mluvících sociálních sítích, nenávistných a lživých serverech a jejich prostřednictvím dostávají lživé a nenávistné zprávy do médií. Témata soustřeďující se na tzv. ‚obranu tradičních hodnot‘ jako rodina, stát, tradice a české svátky a rozhořčení nad jejich údajným ohrožením ochranou práv sexuálních, či náboženských menšin jsou namířena proti fungování právního státu, tak jak se jej v polistopadové éře ČR podařilo ukotvit.


Alvarová detailně rozepisuje typologii a taktiku jednotlivých trolů pomocí své vlastní terminologie od „honitrapek“ – online profilů mladých žen přitahujících pozornost mužů ve středním věku zklamaných životem a „sester“ soustřeďujících se na diskuse maminek o starostech s jejich nejmenšími ratolestmi (kojení, očkování, či zdravá výživa) až po „střelce“, určeného k zastrašování a mobování konkrétních osob. Obětmi „střelců“ bývají nejčastěji novináři dokumentující dezinformační kampaně v jednotlivých zemích a mezi nejčastější metody „střelců“ patří vydírání, vyhrožování (ať již elektronicky či anonymními telefonáty) a očerňující online kampaně zesměšňující a dehonestující práci konkrétních osob. Mezi nejkřiklavější případy Alvarová zahrnuje útoky na finskou novinářku Jessicu Aro, která kromě anonymních telefonátů s výstřelem ze zbraně v pozadí dostala i SMS od svého zemřelého otce se vzkazem, že „ji pozoruje“ (ibid str. 120-1).


Autorka napříč knihou využívá své mnohaleté zkušenosti z oblasti marketingu (sahající do éry Vladimíra Železného na TV Nova), kdy jak se sama vyznává, patřila mezi ty, pro které manipulace s lidmi ze sociálně slabého zázemí byl ‚byznys‘ jako každý jiný. „Každý si dnes může koupit hlasy vymývací technikou na výrobu strachu [...] skrze tento hlas můžete po vítězství ve volbách snadno ovládat miliardy z veřejných rozpočtů, zahraniční politiku, armádní strategii – mám pokračovat? Raději ne“. Dokázat nadzvednout dědečky a babičky ze židle, dostat nespočet lidí v exekuci a dalších obětí lichvářských praktik k volebním urnám, aby to těm úspěšným natřeli a dali hlas těm politikům, kteří se ‚nebojí pojmenovat věci pravými jmény‘ a srovnají ty „zasrané elitáře“ do latě. To je přece ukázka svalů, předvést jak umí ‚talentovaní‘ manažeři PR agentur manipulovat s lidmi ohroženými existenční nouzí (185-6).


Zatímco příklady propojení závažných politických událostí, jejich mediálního vyobrazení a manipulace z EU a USA popisuje Alvarová zevrubně (Brexit, zvolení Donalda Trumpa, vyjednávání Merkelové s Erdoganem o tzv. „uprchlickém dealu“), tak příkladům z české politické scény (prezidentská volba 2013, kampaň SPD do parlamentních voleb 2017) věnuje autorka o něco menší pozornost. Jistě, kniha byla publikována již v loňském roce a uvedené příklady z mezinárodní scény mají mnohem závažnější dopady.


Mnohovrstevnatost“, kterou Alvarová velmi dobře ilustruje na kauze básně „Urážlivá kritika“ zveřejněné v show Neo Magazin Royale Jana Böhmermanna a vysílané v německé ZDF, a která „nezapadá do klasických schémat zábava – investigativa – prominentní skandál – vláda – mezinárodní krize“, protože je „obsahuje všechny naráz“, je přitom společným jmenovatelem i politicko-mediální pavučiny, do která je zamotaná Česká republika.


Mnohovrstevná taktika je i to, co mají současná populistická uskupení na české politické scéně společného s tzv. Gerasimovou doktrínou, které se Alvarová věnuje na úvod své knihy podobně jako Umění války autora Sun-c‘ ze starověké Číny. „Masové kampaně na sociálních sítích, spřátelení diskutéři, výroba politických skandálů, podlamování důvěryhodnosti politiků a jejich vydírání, organizování selhávání justice tak, aby to bylo zřejmé a prostým okem viditelné, vydírání, subverze v policejních a armádních složkách, podlamování důvěry v média, vědu a fakta“, to nejsou jenom obrysy války z pera šéfa ruského generálního štábu Valerije Gerasimova, to vše můžeme v ČR sledovat v přímém přenosu i jako běžní občané (str. 51-2).


Nenávistnou a rasistickou kampaň soustavně vedenou politiky SPD, ANO a politiky z dalších stran asi není na Britských listech třeba zdůrazňovat. Čistky ve státní správě, názorové veletoče jednotlivých politiků jsou v ČR dennodenní realitou. Za všechny je snad možné zmínit Alexandra Vondru a jeho vystoupení v jedné z debat před posledními volbami do PS PČR společně s dalším bývalým ministrem zahraničních věcí Janem Kavanem. Vondru, který si v polistopadové éře pěstoval image disidenta, Havlova poradce, či jednoho z hlavních zastánců výstavby americké radarové základny v ČR (viz. třeba Vondrův rozhovor pro Právo z 27. 5. 2007), jsme v této debatě mohli slyšet jako kritika hlubší integrace EU a eurozóny, který v diskusi spojoval Brexit s ratifikací Lisabonské smlouvy.


Alvarová sice svou knihu zakončuje „kapkou optimismu“, ve které identifikuje největší dezinformační a manipulativní weby od „Sputnika“ a „Parlamentních listů“ přes „Protiproud“ až po „Almanach“ a oceňuje odhalování manipulací ve volbách. „SPD například používá fotky modelek z fotobank a opatřuje je citáty, které podporují jejich stranu“ (str. 217).


Je ale otázkou, jestli sebeodvážnější práce jednotlivců dokáže zastavit těžko uvěřitelný spletenec politiky, byznysu, infiltrace státní správy a metod zastrašování, vydírání a očerňování, který se hlavním mocenským skupinám v zemi podařilo utvořit.


Bob Kartous cituje svého čtenáře, který v boji s establishmentem kolem Andreje Babiše doporučuje užívat taktiky z pera staročínského autora Sun-c' a jeho "Umění války" a čtenář má podle všeho pravdu. Rozbít tu mocenskou pavučinu nepůjde bez její dokonalé infiltrace, rozkrytí jejích nezákonných praktik, či odhalení toků nelegálních prostředků, ze kterých financují své aktivity.


Je to hodně nerovný souboj a v podstatě v něm nejde o nic menšího, než o povahu západní společnosti, jak ji známe. Když Sun-c‘ radí, že „sebelépe připravená léčka není k ničemu, nedokáže-li armáda skrýt své plány a popírat je“, anebo „ovládej mysl svého nepřítele, veď ho za svými potřebami, čiň tak, ať dělá, co potřebuješ ty“, tak v kontextu západního práva a obchodu se podobným metodám říká také ‚podvodné jednání‘, ‚klamavé praktiky‘, nebo ‚lživá vyjádření‘ (in Alvarová, str. 34).


To je zřejmě i jeden z důvodů proč je Umění boje natolik populární v určitých mocenských kruzích. Něco jako vláda práva a rovnost před zákonem v těchto staročínských moudrech vůbec neexistuje. A přitom právě vymahatelnost práva je jedním z atributů, který před 2-3. stoletími vynesl západ do pozice jednoho z nejsilnějších modelů ekonomického fungování lidské společnosti.


V kruzích, kde ale zákony neplatí, je text Sun-c‘ vítanou obhajobou jednání, pro která se v západních společnostech vžily nudné výrazy jako krádež, č vydírání. Možná nezbývá než doufat, že mocným této země dojde, že pro rozvíjení staročínských mouder v Čechách budou muset velké procento populace nechat žít a kultivovat jejich víru ve vládu zákonů, podle kterých se podvodné jednání a krádeže trestají. Nebo si snad myslí, že až budou zákony obcházet všichni, tak to společnost posune dál? Že se dostane do stavu jakési postfaktické džungle, ve které přežije ten ‚nejsilnější‘? Že podivná klausovská interpretace ‚svobodného trhu‘ je něco jiného, než rádoby uhlazená apologetika rabování státu a okrádání lidí? Pokud se něco nezmění v uvažování těch nejmocnějších z Čechů, tak zřejmě platí, že si je dokáže koupit každý kamčatský mafián.


Osmadvacetiletý muslimský primátor Sheffieldu Magid Magid: Všichni čekají od imigrantů daleko větší výkon než od ostatních

13. 8. 2018

 

Letos v květnu byl zvolen primátorem anglického města Sheffield osmadvacetiletý muslim Magid Magid, původem ze Somálska (přišel do Británie s maminkou v pěti letech, vystudoval vodní zoologii na univerzitě v Hull), je to radní za Stranu zelených. Řekl pro  Channel 4 News:


"Vím, že od imigrantů se očekávají daleko vyšší výkony než od ostatních lidí ve společnosti. Upřímně řečeno, je to absurdní. Být imigrantem je obtížné a to, co mě frustruje, je tahleta představa, že existují dobří imigranti a špatní imigranti. Jste jen považován za dobrého imigranta, pokud získáte  zlatou medaili na Olympiádě, jako Mo Farah. To ho pak všichni oslavujeme a podporujeme. Anebo když zvítězíte v televizní soutěži o pečení dortů, jako Nadiya, pak jste považován za dobrého imigranta, zatímco ostatní, tolik ostatních imigrantů, kteří neustále dělají ohromující věci, které se ale do médií nedostanou - - ale zároveň - proč by měli imigranti neustále žít pod tlakem, že musejí prokazovat, jak jsou dobří? Lepší než všichni ostatní? Když bychom měli být přijímáni za to, co jsme, prostě že žijeme svůj život tak, jak ho žije v této zemi každý ostatní normální občan.

My imigranti musíme pořád pracovat dvakrát, ne-li pětkrát tak usilovněji, ať už akademicky, nebo ve všech ostatních aspektech života, jen abychom mohli říct, podívejte se na nás, my jsme dobří imigranti, protože jsme tohleto všechno dokázali...

Kdyby se něčeho dosáhlo tvrdou prací, tak každá žena v Africe by dosáhla fantastických věcí a všechny by byly milionáři. Jenže my víme, že tvrdá práce nestačí, bez příležitosti to není nic. Musíte dostat příležitost.

Kdyby mě bývali nepodpořili mí přátelé, kdyby pro mě moje maminka neudělala četné oběti, kdyby mě nepodpořili občané Sheffieldu, nedokázal bych býval to, co jsem dokázal.

To, že jsem se stal primátorem Sheffieldu, je oslavou tolika dalších lidí, stejně tak, jako je to o mně, ať už to byli přátelé, rodina a občané Sheffieldu, upřímně řečeno. Kdy bývalo nebylo jejich obětí, jejich podpory, nebyl bych dosáhl toho, čeho jsem dosáhl."

* * *

Z rozhovoru v deníku Guardian:

Magid na mě dělá dojem jako člověk, který nemá o sobě mnoho pochybností. Souhlasí. Je si dobře vědom, že někteří členové komunálního úřadu jsou vůči němu a jeho plánům nepřátelští, říká, že je to koncentrováno v jediné straně, kterou nechce jmenovat. Jeho plánem je, že to "zabije laskavostí a pohřbí úsměvem. Můžete se vůči mně chovat co nejrasističtěji, já pro vás stejně otevřu dveře, Není možné řešit nenávist nenávistí. To nic nevyřeší. Já se k vám budu přesto chovat laskavě a slušně, protože konec konců jste člověk, máme všichni stejné problémy, čelíme těmtýž věcem, a já jsem přesvědčen, že lidi spolu nakonec vyjdou, když se spolu setkají a spolu mluví. Zacházím s lidmi laskavě, protože hádat se, to nic nevyřeší". Ví, že jsou lidé, kteří čekají, až všechno zvorá - a je si jist, že dříve nebo později něco zvorá. "Nejsem dokonalý. Určitě budu dělat chyby". Nicméně jeho volba je nesmírně symbolická.

"Ovšem je velmi lehké pro všechny říkat: No, není to fantastické? Ale ve skutečnosti je můj příběh velmi nepravděpodobný, v důsledku politiky této vlády. Kdyby mi bylo pět let dnes, tato vláda by mě do Británie dnes vůbec nepustila." S hrůzou sledoval osud uprchlických člunů, které v poslední době odmítla přijmout Itálie. "Byl jsem zhnusen, protože kdyby to byli bílí Evropané, pochybuju, že by je odmítli."

Pár lidí kritizovalo jeho jmenování dopisy do novin. Pozval jejich autory na schůzku v místních novinách, protože "zastávám názor, že bychom měli vést rozhovory o nepříjemných otázkách a neměli bychom to zametat pod koberec". Jeden pisatel, který si v dopise redakci novin stěžoval, že Sheffield "přichází o svou totožnost", nepřišel. Ale ostatní přišli "a nakonec se nechali přesvědčit, že nejsem katastrofa."

Jaké má plány v politice? Směje se: "Nikdo nevstupuje do Strany zelených, aby dělal politickou kariéru."

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

Vlasa Mgeladze: Návrat Ruska do Gruzie

13. 8. 2018

V těchto dnech se blíží padesáté výročí sovětské okupace Československa v srpnu 1968. Ovšem nebyla to první vojenská intervence Sovětského svazu do jiné země a zdaleka nebyla nejbrutálnější. Při příležitosti blížícího se padesátého výročí sovětské okupace dnes publikujeme svědectví gruzínského autora Vlasy Mgeladzeho o sovětské vojenské intervenci v Gruzii v roce 1921. Knížka vyšla původně v Paříži r. 1936, v Gruzii až v roce 1991. Zkrácený překlad pro Britské listy připravila paní  Lina Vaculíková-Gvenetadze, která ho také opatřila předmluvou a doslovem (pozn. red.).

Vlasa Mgeladze: Návrat Ruska do Gruzie

Paříž 1936, Tbilisi 1991, nakl. Erthoba

(Zkrácený překlad)

Úvod

Motto:

Nikdy nechci mít otroka a nikdy otrokem nebudu.

(Z gruzínské lidové písně)


V knize gruzínského politologa a sociologa Vlasy Mgeladzeho je popsán jeden z nejtěžších momentů v dějinách gruzínského národa a to znovuobsazení Gruzínské demokratické republiky bolševickým Ruskem v roce 1921. Aby si zachránil život po okupaci země, autor emigroval do Francie a už nikdy nespatřil svou vlast. Tato publikace byla napsána a vydána v roce 1936 v Paříži a v Gruzii poprvé vyšla v roce 1991. Je cenným faktografickým dokumentem o bolševické barbarské agresi,ve kterém Vlasa Mgeladze autenticky popisuje své zážitky.



Když jsem četla útlou gruzínskou knížku Vlasy Mgeladze popisujícího návrat Ruska do Gruzie v roce 1921, měla jsem podivný pocit, jako bych byla očitou svědkyní událostí, o kterých vypráví i když v tu dobu jsem se ještě ani nenarodila. Ano, skutečně jsem byla svědkyní, ale o skoro padesát let později a skoro 4000 km dál od Tbilisi, když v srpnu 1968 Sovětské Rusko okupovalo Československo a obsadilo Prahu. To, o čem psal Gruzín, bylo skoro stejné jako to, čeho jsem byla svědkyní i já. Okupace a následující normalizace v bývalém Československu trvala naštěstí „jen“ 20 let a ne 70, jako to bylo v Gruzii. Stejně jako při obsazení nezávislé, svobodné Gruzínské demokratické republiky v 1921. roce, Rusko v roce 1968 přišlo na pozvání hrstky československých skalních komunistů „zachránit“ český a slovenský pracující lid před hrozbou kontrarevoluce podporovanou Západem. Vzhledem k tomu, že mezi těmi dvěma událostmi, které byly místně a časově od sebe velmi vzdáleny, byla jejich úděsná podoba natolik shodná, že jsem se rozhodla tuto publikaci přeložit, aby při příležitosti 50. výročí okupace ČSSR posloužila jako připomínka a varování před „Velkým Bratem“ a jeho „nezištnou“ pomocí.   

Čím dál, tím více ubývá v České republice svědků toho, jaký byl život pod bdělým okem Komunistické strany a jejího spolehlivého ruského ochránce. Mnoho věcí se idealizuje a začínají se jevit jako nepodstatné, tamto zlo už není konkrétní a aktuální v porovnání s tím nedobrým, co se vyskytuje teď. Hrstka věrných až za hrob ideálům komunismu pořád pevně věří, že třetím Římem je Moskva a že jediným správným spojencem, rádcem a ochráncem může být jen ten náš velký slovanský Bratr. Proto chci připomenout na příkladu Gruzie připomenout pravou tvář Ruska, která se s časem nemění.

Gruzie, než ji Rusové v roce 1801 obsadili, byla samostatným královstvím. Po připojení k Ruskému imperiu se stala ruskou kolonií, spravovanou jako gubernie, s čímž se Gruzíni nemohli nikdy smířit. Již v roce 1812 došlo k prvnímu velkému povstání v celé zemi, které trvalo s menšími přestávkami až do roku 1821. Na obou stranách – ruského carského vojska a gruzínského lidového odporu - došlo k velkým ztrátám. Vzpoura byla sice velmi brutálně potlačena, ale znovu se neustale opakovala v různých částech Gruzie v letech 1841, 1852, 1854, 1856 - 57, 1858 – 59, 1862, 1865, 1877 – 78,1902, 1905 – 07.Takže by se dalo říct, že se jednalo o permanentní boj gruzínského lidu za opětovné osamostatnění své vlasti.

V 80. letech XIX. století se začal aktivně projevovat nově vzniklý průmyslový proletariát, který začal nejprve živelně a později organizovaně formou stávek a agitace vystupovat proti carskému režimu. Avantgardou gruzínského dělnického hnutí byli pracující Železničního Depa ve Tbilisi, kde v tu dobu už aktivně působili sociální demokraté. Tehdy a začátkem XX. století v rámci národně-osvobozeneckého boje proti Rusku vnikla četná gruzínská politická hnutí a strany, v nichž převládaly demokratické a liberální tendence. Jednou z nejvlivnějších politických stran se stala sociální demokratická strana Mesame dasi. Bohužel, od samého začátku tato strana nebyla jednotná. Část pod vedením Noe Žordania byla sociální demokracií evropského typu, jejíž členové se později stali známí jako menševici, druhá část zastávala revoluční marxistický směr prezentovaný v Rusku V. I. Leninem a dostala název bolševici. Právě gruzínští bolševici – komunisté slepě následující své vůdce V. I. Lenina a J. Stalina byli těmi zrádci, kteří pomáhali Rusům znovu obsadit Gruzii už jako svobodnou a demokratickou republiku. Začátkem XX. století byla situace v zemi tak výbušná, že carská vláda rozpoutala nejen v Gruzii, ale i v celém nepokorném Zakavkazsku nové tvrdé represe proti vůdcům připravované revoluce, spoustu z nich pozatýkala a poslala do vyhnanství na Sibiř. V únoru 1917 došlo v Rusku k revoluci, carský režim byl svržen a nahrazen Prozatímní vládou, která pro řízení v Zakavkazsku zřídila Zakavkazský komisariát nahrazený v roce 1918 Zakavkazským sněmem. Sněm prohlásil nezávislost Zakavkazí na Rusku a vytvořil Zakavkazskou federaci, která se po několika měsících rozpadla na tři samostatné demokratické republiky: Gruzínskou, Arménskou a Ázerbájdžánskou. Prvním prezidentem Gruzínské demokratické republiky byl zvolen sociální demokrat Noe Žordania.

Po konsolidaci Ruska byly všechny tři republiky za pomoci místních bolševiků a Rudé armády znovu obsazeny a donuceny se „dobrovolně“ připojit k bývalému Ruskému imperiu, které si dalo nové jméno SSSR. 25. února 1921 S. Ordžonikidze odeslal V. I. Leninovi a J. Stalinovi do Moskvy telegram: „Nad Tiflisem vlaje rudá vlajka Sovětů. Ať žije Sovětská Gruzie!“

Normalizace“ Gruzie za sovětského režimu probíhala skoro stejně bouřlivě jako před tím za carského. Velmi výstižně to popisuje gruzínský spisovatel Grigol Robakidze ve svém románu Vražděná duše přeloženém do češtiny a vydaném v Praze nakladatelem F. Topičem v roce 1934. G. Robakidze, který též musel emigrovat, říká, že nejhorší, co může postihnout národ, není tak trestání odpůrců režimu smrtí, ale vraždění národní duše, když lidé začínají rezignovat na své přesvědčení a začínají kolaborovat s nepřítelem. Zavraždit duši národa se bolševikům, jak domácím tak i cizím, nepovedlo. Po ozbrojeném celonárodním povstání v roce 1924, o jehož začátku se Vlasa Mgeladze jen zmiňuje na konci své knihy, následovalo v roce 1928 další, když se vzbouřili zemědělci proti zakládání kolchozů. Po následujících krutých represích byl relativní „klid“ až do roku 1956, kdy tbiliské studentstvo vyšlo do ulic a požadovalo obnovení svrchovanosti a nezávislosti. Demonstrace byla krvavě potlačena armádou, která tanky vjela do neozbrojených lidí. Přelomem v dějinách sovětské Gruzie se stal 9.duben 1989, když se po masakru demonstrujících za odchod z SSSR a obnovení samostatnosti za tyto požadavky postavilo i nejvyšší stranické a státní vedení republiky. V únoru 1992 nezávislá Gruzínská demokratická republika byla obnovena.

Lina Vaculíková-Gvenetadze

***


Foto: kadeti z vojenské školy v Tbilisi, kteří zahynuli v bojích se sovětskou armádou.

1. Svoboda

Na gruzínském nebi zazářilo životodárné slunce svobody, slunce, jehož paprsky probudily národ a ten okamžitě s velkým nadšením začal obnovovat svou státnost…

Svoboda se šířila z Gruzie po celém Kavkazu, jako sedmibarevná duha se rozprostřela nad Elbrusem, nad ledovci a Araratem, políbila jejich neposkvrněné vrcholy a probudila kavkazské národy z dlouhého, těžkého spánku k novému životu, požehnala jejích bratrství, jednotě a lásce, ukázala společnou cestu a spojila jejich úsilí na vlastní záchranu…

Ale najednou se obloha zatáhla černými mračny, zaburácel hrom a uhodily blesky. Ruská armáda ze všech stran táhla na Gruzii. Začalo plundrování kvetoucí země…

2. Návrat Rusů do Gruzie

Podrobené hlavní město Tbilisi vypadalo smutně… Přivítalo vstup ruské armády hrobovým tichem. Gruzínské obyvatelstvo zmizelo z ulic. Zavřelo se ve svých domech, divadla, kina, zábavní podniky zaplnili cizáci. Přivandrovalci se nestydatě roztahovali po městě, gruzínští bolševici marně přesvědčovali své známé a příbuzné, aby vyšli do ulic, ubezpečovali, že se jích nikdo nedotkne, říkali, aby se ukázali na veřejností, šli do divadel, aby byli viděni ruskou armádou… Lidé se štítili komunistických soudruhů a s odporem poslouchali bolševické řeči.

Po sněhem zavátých svazích Kodžorsko-Tabachmelských kopců bloudili zarmoucení Gruzíni hledající těla svých odvážných dětí padlých při obraně vlasti, nacházeli je na sněhu zbroceném krví, sbírali jejich zmrzlé, zledovatěné ostatky a dávali je na jednu hromadu. Na základě zvláštního nařízení měly být odvezeny do tbiliské městské nemocnice…

Poprvé se po obsazení shromáždil gruzínský lid. Oděný do černých smutečních šatů se nahrnul k smutečně vyzdobené městské nemocnici. Z chrámu v areálu nemocnice za doprovodu obřadních zpěvů vynesli několik desítek rakví pokrytých černou látkou. Mnohatisícový lkající dav se dal na smuteční pochod směrem k Rustavelího třídě a zastavil se u zídky chrámu naproti paláci, kde sídlila vláda. Položili rakve na zem a odhalili těla padlých, kteří společně bránili před úhlavním nepřítelem svou vlast. Ale teď místo zbraní ležely na prsou mladých bojovníků květiny…

- Poklekněme před hrobem odvážných hrdinů - obětavých obránců vlasti, - vyzval katolikos Leonides a všechen lid na tato slova se zoufalým nářkem padl na kolena. Nečekaně poklekli i čekisté, ale pak se vzpamatovali a vstali. Lidé se na ně dívali s pohrdáním, odporem a nepokrytou nenávistí.

Po smutečnim obřadu Leonides v promluvě uctil hrdiny padlé za vlast a ocenil odhodlanost gruzínské armády a národní vlády bojovat proti okupantům.

Tak proběhlo první masové shromáždění po podrobení země. Aniž by se to řeklo nahlas, vzniklo tak odhodlání pokračovat v boji za svobodu.

3. Drancování Tbilisi

Vyhladovělá ruská armáda, která přepadla a obsadila Gruzii, byla porůznu ubytovaná ve státních úřadech, soukromých bytech a v rodinách. Rodová obydlí po staletí přecházející z generace na generaci byla ničena, špiněna, zneuctěna… Uloupené vybavení domů, rodinné cenností a klenoty byly od rána do večera auty dopravovány na nádraží, nakládány do vagónů a vlaky odváženy do Ruska. Brali všechno – nábytek, obrazy, hudební nástroje. V bytech, kde se bezmocné, uplakané ženy zahnané do koutů ustrašeně dívaly, jak odnášejí klavíry a dupou po hudebninách, se odehrávaly drastické scény, když se malé děti odvážně snažily bránit svůj majetek před zdivočelými ruskými vojáky.

Sklady s vojenským materiálem drancovali ruští vojáci, kteří brali zejména vojenskou obuv a uniformy. Přímo na ulici sundávali a odhazovali své potrhané, špinavé stejnokroje a rozpadlé boty a oblékali se a obouvali do nového. Vojáci ubytovaní v privátních domech a bytech, když došlo dřevo, používali na topení v krbu nábytek – stoly, sekretáře, knihovny, dokonce sundávali ze stěn obrazy ve vyřezávaných dřevěných rámech a spalovali jak rámy, tak i obrazy. Jen u obrazu Noe Žordania (pozn. překl. předseda vlády Gruzínské republiky v letech 1918 až 1921) udělali výjimku – rám spálili, ale plátno s obrazem přitloukli hřebíkem na zeď. Prý má pěkné vousy a důstojný obličej. Podobně vyplenili i dům ministra svržené vlády Gegečkori, byl to pro ně kontrarevoluční buržoa.

Ruští okupanti odvezli z privátních ordinací zubních a jiných lékařů a nemocnic veškeré vybavení, brali všechno včetně chirurgických nástrojů, léků, obvazového materiálu, povlečení, prádla. Přímo před očima zdrcených lékařů házeli lup na nákladní auta a odváželi na nádraží, odkud všechno přepravovali do Ruska. Ze skladu největší státní lékárny vynášeli krabíce léků, desinfekčních prostředků, obvazů, vaty, lékařských přístrojů a náčiní. Lékárny přestaly být schopny připravovat podle lékařských předpisů potřebné léky. Když našli u lékárníka nějaký lék, například chinin, obvinili ho z přechovávaní a předali k vyšetřování do ČK ( mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží – bezpečnostní orgán sovětského Ruska). Lidé pracující v muzeích, knihovnách a na universitě bránili všemi možnými prostředky před barbary obzvláště cenné historické národní poklady – starodávné pergameny, knihy, rukopisy, ikony zdobené drahokamy a perlami a jiné vzácné památky kultury a dějin gruzínského národa. Ruští okupanti vjeli těžkou technikou do Botanické zahrady, rozjezdili vzácnou květenu a hmyz, polámali a poničili krásné keře. Trhali plody cypřišů, jedli je jako jablka, ale po chvilce je pro jejich hořkou svíravou chuť s odporem vyplivovali, zlostně nadávali na proradné Gruzíny pěstující takové ovoce a lámáním větví mrzačili nádherné cypřiše.

Vyrabovali tbiliskou zbrojnici, nechali odvést do Ruska různá průmyslová strojní vybavení, osobní a nákladní vlakové soupravy a lokomotivy, tramvajové soupravy, některá vybavení tramvajových depo. A taky ani jedna továrna nezůstala nevyrabovaná. Z tiskáren odvezli a urychleně poslali do Moskvy velké množství papíru, který měl být využit pro tisk bolševických novin a propagačních materiálů. Poničili zařízení čerpací stanice městské vodovodní sítě, takže město zůstalo bez vody a obyvatelé byli nucení tahat vodu vědry z řeky Mtkvari. U malých potůčků a studánek na úpatí kopců kolem města ve dne a v noci stály fronty na vodu. Naložili několik set vagónů různými potravinami, ovocem, zeleninou, sýry, vínem v lahvích a sudech ze sklípků a sklepů, vagóny zapečetili, opatřili nápisem „Dar tbiliského proletariátu ruským proletářům a jeho vůdci Leninovi.“ V tutéž dobu obyvatelé Tbilisi bez rozdílu jejich společenského i profesního postavení – vědci, profesoři, spisovatelé, politici, dělníci, prostě celý tbiliský lid běhal po obchodech a tržištích ve snaze sehnat aspoň nějaké potraviny pro své hladovějící rodiny. Po celý den bez ohledu na sníh, déšť a vítr stáli před různými obchody ve frontách na chleba, kukuřici, fazole a petrolej. Mnozí z nich se nachladili, onemocněli na tyfus a neléčení hromadně umírali. Zvlášť těžké bylo čekání ve frontách před vodními mlýny na řece Mtkvari, kde se dalo semlít několik kilo kukuřice.

Před Velikonočními svátky vláda dovolila cukrářům vyrobit typické velikonoční cukroví a pečivo, ale večer na Bílou sobotu nákladní auta s ozbrojeným doprovodem začala jezdit městem a brát bez placení násilím v cukrárnách, obchodech, restauracích, hospodách nejen tradiční velikonoční výrobky jako mazance, cukroví, ale i pečené jehněčí, barvená vajíčka, bílý chléb, sudy vina a jiné potraviny. Naloženými vozy odvezli uloupenou kořist do kasáren a tam ji rozdali vojákům. Toho z majitelů, který se postavil na odpor, zmlátili, zabavili mu celý majetek a pro zastrašení občanů exemplárně potrestali. Tak zahynul kachetský vinař Mirianašvili, kterého zatkli a umučili v ČK. Celá Gruzie se s hrůzou dívala na řádění barbarských tlup ruské Červené armády ve Tbilisi. Velmi starým lidem to připomnělo dobu loupežného vpádu chána Ahy Machmuda.

4. Panychidy

Ve stejnou dobu v Rusku zemřel známý politický bojovník anarchista Kropotkin. Gruzínští politici Varlam Čerkhezišvili a Ilia Nakašidze uspořádali v tbiliském Koncertním sálu občanskou panychidu, které se v hojném počtu zúčastnily přední osobností gruzínského veřejného života.

Varlam Čerkhezišvili rusky obšírně vyprávěl o složitém životě a díle takové mnohostranné osobnosti, jakou byl Kropotkin. Když popisoval Kropotkinovy ideje o anarchii a komunizmu, poznamenal, že to, co se dnes děje v Rusku a zejména co se děje ve Tbilisi, nemá s komunismem ani s Kropotkinovými představami naprosto nic společného. Ilia Nakašidze zdůraznil jeho přínos nejen ve filosofii, ale i v jiných oblastech vědy, ale taky jeho podnětné vize a mravní kvality a kritéria, která jsou v přímém rozporu se současným chováním moskevských komunistů.

Znal jsem Kropotkina osobně a proto mě požádali pronést několik slov o zesnulém. Když jsem řekl, že vysoké ideály a záměry Kropotkina stejně jako Plechanova a Noe Žordania jsou v naprostém rozporu s tím, co provádí bolševici, přítomné publikum začalo bouřlivě tleskat. Tak poprvé po okupaci byly veřejně vyslovena jména členů svržené národní vlády a jejího prezidenta Noe Žordania přímo za přítomnosti nepřátel. Čekisti se jen s úžasem dívali, ale nepodnikli nic.

K významné gruzínské tradici patří zvyk po smrti svého blízkého po čtyřicetidennim smutku vykonat bohoslužbu u hrobu zesnulého. Když to tak dělá každá gruzínská rodina pro svého zemřelého, nemůžeme se divit, že gruzínský lid jako jedna velká rodina vykonala tento obřad pro své odvážné děti, které obětovaly život na kodžorsko-tabachmelských svazích při obraně vlasti. Celá gruzínská veřejnost se nejprve shromáždila u chrámu před palácem. Lidé oblečení do černých smutečních šatů, s květinami, věnci a zapálenými svícemi se dali na pochod k hrobům padlých bojovníků, které byly pokryty květinami a kde sem tam bylo možné zahlédnout i malé národní praporky. Vepředu kráčelo duchovenstvo s katolikosem Leonidem v čele. Katolikos Leonides s berlou v ruce hlasitě odříkával modlitby. Po ukončení modliteb Leonides prohlásil slávu padlým hrdinům a pronesl povzbudivá slova k pozůstalým a ostatním přítomným. Lidé odpověděli na to provoláním “Sláva a věčná paměť padlým hrdinům“. Ke hrobům přistoupili pozůstalí a přátelé, muži padli na kolena, rodiče a příbuzní hlasitě naříkali a proklínali okupanty, gruzínské vlastizrádce a čekisty.

Z masy lidí shromážděných na hřbitově se najednou vynořil mladý básník Mčedlišvili oděný do národního kroje, před praporem u hrobu se zastavil a začal recitovat báseň, kterou napsal na počest padlých hrdinů. Když skončil, znovu se rychle zamíchal do davu.

Čekisti bezradně postávali, nebyli schopní sami situaci vyřešit. Běhali pro instrukce do paláce, tam u oken postávali členové nově nastolené kolaborantské vlády a přihlíželi dění venku. Vykročil jsem z davu k hrobům pokrytých květinami, vlajkami a hořícími svícemi, postavil jsem se před nimi a starobylým způsobem pozdravil shromážděné lidí. Potom hlasitě, co mi stačily sily, jsem řekl:

-„Zde ležící hrdinové nám mluví do svědomí. Tyto malé vlaječky patří ne na jejich hroby, ale na tamten palác, kde by místo těchto jidášských vlastizrádců a posluhovačů cizím vetřelcům měla být naše národní vláda s Noem Žordania v čele.“

Na tato slova lidé odpověděli potleskem a výkřiky: „Ať žije svobodná Gruzie!“

Vmísil jsem se do davu. Čekisté chytili a odvedli básníka Mčedlišvili. Pokusili se zajistit člena Ústavodárného shromáždění Simona Dadiani, který právě začal svůj projev. Lidé zařvali a vrhli se na čekisty, začala bitka, muži se rvali s čekisty, ženy je drápaly nehty. Ozbrojený oddíl odváděl zatčené Mčedlišvili a Dadiani na ústředí, dav rozlícených lidí je následoval s hlasitými nadávkami a proklínáním.

Čekistům, kteří šli pro mě, dav zatarasil cestu a vytvořil neproniknutelnou živou hradbu. Lidské vlny mě odnesly k zídce chrámu a odtud na ulici. Tak jsem unikl ze spárů čekistů. Smuteční slavnost po čtyřiceti dnech od smrti hrdinných obránců vlasti se stala místem prvního střetu veřejností s čekisty.

Brzy po těchto událostech zesnul katolikos Leonides a byl pochován v chrámu Sioni, místě odpočinku významných osobností gruzínského národa. Se zesnulým se přišlo rozloučit velké množství lidí, celá gruzínská veřejnost.Významní představitelé kulturního a společenského života ve svých smutečních projevech vyzdvihli zásluhy zesnulého o církev a o národ.

5. Hlas dělnické třídy

V době, když se gruzínská společnost zmítala hněvem jako rozbouřené moře, politické strany, skupiny a významné osobností se pořád nebyly schopny sjednotit a společně najít shodu pro vyřešení velmi složité situace. Tím ještě více oslabovaly i bez toho rozkolísanou vládu. Vzájemná nedůvěra a nevraživost všech proti všem ještě více přispívaly k všeobecnému chaosu. A tehdy, měsíc a půl po obsazení Tbilisi, se objevilo na scéně dělnictvo a hlasitě předložilo své požadavky. Pracující lid Gruzie a jeho předvoj Sociálně-demokratická strana hrála významnou úlohu v životě gruzínského národa, protože byla mnoho let hlavní silou v bojí za svobodu a nezávislost své země. Měla také velký vliv i na celý Kavkaz a Rusko, kde zanechala významnou stopu v osvobozeneckém hnutí. Poprvé po okupaci se sešli sociální demokraté v budově tbiliské Opery na Rustaveliho třídě. Po rozsáhlé diskusi o současné situaci v zemi byl stanoven hlavní politický směr a schválena rezoluce, která mezi jiným obsahovala následující body:

Výkonný orgán strany Revoluční komitét bude prosazovat požadavky na suverénní gruzínský stát a bude bránit jeho samostatnost a svobodu.

Na obranu státu je třeba urychleně vybudovat gruzínskou armádu, která bude jedinou vojenskou silou republiky.

V co nejkratší době dát pracujícím právo svobodně volit do národních orgánů státní moci – Národních rad, které budou vytvořeny tak, aby vyhovovaly specifickým místním podmínkám našeho svobodného státu.

Jiné gruzínské socialistické strany, které aktivně nepodporují současné státní zřízení, mohou mít v budoucnu legální status.

Rezoluce kromě mnoha dalších bodů obsahovala i toto prohlášení:

Gruzínská Sociální-demokratická strana prohlašuje, že základním cílem její činnosti je a vždy bude svoboda a nezávislost Gruzie a jejich zachování a upevnění.“

Tato rezoluce byla jednohlasně přijata 10.4.1921 na stranické schůzi, které se zúčastnilo 3000 členů strany.

Rezoluci podepsali předsedající V. Džibladze, tajemník Š. Abdušelišvili a člen předsednictví E. Nodia.

Takový byl hlas dělnické třídy. Vláda však ignorovala výzvu vybudovat vlastní gruzínskou „Rudou armádu“ a naopak pospíšila zrušit i tu gruzínskou vojenskou, která už byla…

Dělnickým organizacím nedovolila mít ani vlastní tisk ani právo na shromažďování…

6. Setkání Stalina s tbiliskými dělníky

Poprvé po okupaci Gruzie Stalin zavítal do Tbilisi a projevil přání setkat se s tbiliskými dělníky. Skoro celé revoluční dělnictvo bylo donuceno se dostavit do Paláce pracujících. Sál a nádvoří byly přeplněny lidmi, mezi nimi rejdili čekisté a převlečení udavači a se strachem potají pozorovali hrozivé tváře dělníků. Dělníci přivedli sebou i ženy a děti, celé své rodiny. Mezi nimi bylo hodně lidí předčasně zestárlých těžkou prací, tvrdým bojem proti carskému samoděržaví a pobytem ve vězeních a na sibiřské katorze.

Tito lidé zocelení tvrdou prací a revolučním bojem proti nespravedlnosti carského utlačovatelského režimu, kteří jako první na Kavkaze vztyčili prapor svobody a vztyčili ho právě na této budově, byli přinucení přijít sem a čekat na ruského diktátora Stalina…

Zasedání bylo zahájeno. Do rohů podia se postavili čekisti a nějaké jiné podezřelé osoby. Pro shromážděnou v sále revoluční avantgardu pracujících zvyklou na svobodu byla jejich přítomnost otřesem.

Zpoza opony pomalu jako liška se na scénu vplížil Stalin, dobře známý tbiliským dělníkům jako Soso Džuhašvili alias Koba. Sál ho uvítal hrobovým tichem, lidé seděli se semknutými rty a výrazem pohrdavého odporu. Jen čekisti, tajní a pár stejně smýšlejících bolševiků začali nesměle tleskat, ale jako odpověď se na to hlasitě ozvaly starší ženy: „Ďáble! Zatracený neřáde! Liško proradná!“

Stalin nevypadá tak, jako ho z minulých dob pamatují lidé – strhující řečník s jiskřivýma očima a otevřeným výrazem obličeje bojující za všelidské ideály. Soso se nuceně usmívá, mluví nesmělým, omluvným tónem, přimhouřenýma očima kradmo pozoruje gruzínské revoluční dělnictvo. Tady ho všichni znají, v jejích rodinách se skrýval před zatčením, využíval jejích pohostinství, matky rodin jej přijaly jako vlastního, měly ho v úctě, živily ho a staraly se o něj. A on jim oplatil podrobením, otrávil jim život, a to ony ještě netuší, že nejhorší je teprve čeká…

I přesto, že mluvil opatrně a smířlivě, je Stalin každou chvíli přerušován výkřiky nevůle, nesouhlasu, odporu: „Jak si to dovoluješ obracet se na nás ve jménu svobody a socialismu, snad jsi nemyslíš, že je zde Rusko? Uvědomuješ si vůbec, že máš co do činění s tbiliským revolučním dělnictvem?“ Všudypřítomní čekisti a tajní se zaťatými pěstmi pozorují burácející sál a čekají na pokyny. Ale Stalin nerušeně pokračuje dál jako by se nic nedělo, neprojevuje se nijak, není to žádný odvážný rytíř, umí vyčkávat, počká s pomstou na vhodnější dobu…

Lidé se hlásí slovo. Když se řečníci ve svých projevech zmiňují o svržené gruzínské vládě nebo o Noe Žordania, sál na to reaguje mohutným aplausem. Na pódium vystupuje vzor tbiliských revolucionářů, prošedivělý Isidor Ramišvili. Celý sál povstal s nadšeným potleskem a výkřiky: „Sláva našemu otci, našemu milovanému Isidorovi“…Bouřlivé ovace neměly konce. Stalin zůstal stát shrbený, zarputile se díval do sálu, hryzl si rty a nuceně se šklebil úsměvem Jidáše. Isidor Ramišvili stál před tbiliskými revolučními masami se zářivým úsměvem coby žehnající Kristus.

Isidora Ramišvili vystřídal na pódiu jeho starý spolubojovník Alexandre Dgebuadze, který byl též nadšeně uvítán obecenstvem. Alexandre se svým vlastním upřímným způsobem nebojácně obrátil na Stalina s mnoha hořkými, drásavými otázkami jako například: -„Proč jsi zničil Gruzii? Co jsi jí na oplátku dal?“ Odpovědi na to bylo mlčení, Stalin jako kdyby spolkl jazyk. Pak na to začal něco brumlat, ale lidé ho nenechali domluvit. Sál hučel nesouhlasem a odporem, bylo slyšet nadávky a proklínání, obecenstvo burácelo hněvem. Nezbylo nic jiného, než schůzi ukončit. Stalin zmizel obklopený čekisty, Isidora a Alexandra vzrušený dav na rukou vynesl z budovy a provolávajíce „Sláva Gruzii“ je odnesl do bezpečí.

Tak proběhlo setkání tbiliských pracujících se Stalinem. Druhý den pomstychtivý a zákeřný Stalin řekl svým podřízeným: „Tbilisi je třeba vytvarovat válcem Říjnové revoluce“ a ti hned přistoupili k realizaci jeho rozhodnutí…

7. Zatýkání a represe

Najednou začali nečekaně zavírat dělníky. Známí bojovníci proti ruskému carskému režimu se dostali do spárů čekistů a spolu s politickými aktivisty rychle zaplnili kasematy Metechské pevnosti a cely Tbiliské věznice.

Bojovníci za národní svobodu a nezávislost – gardisté, gruzínští důstojníci, vlastenci, spisovatelé a novináři, všichni Gruzíni a ne-Gruzíni bojující za gruzínskou věc se stali podezřelými a náhle se ocitli pod dohledem donašečů – na pracovištích, v úřadech, vlacích, dílnách – prostě všude, dokonce i do soukromí rodin pronikli pronásledovatelé, všude zavládli cizáci…

Ve studených, špinavých, přeplněných kobkách se snadno šířily infekční choroby a zabíjely vězně. Nemocní tyfem nedostávali žádnou pomoc a neléčeni umírali v hrozných podmínkách. Blouznící lidé s vysokou horečkou se snažili dostat ven skrz zamřížovaná okna vězení a hynuli ve strašných mukách.

Celé noci z mučíren čekistů a z cel tbiliské věznice vyváželi zatčené se spoutanýma rukama, natlačovali je do nákladních aut a v doprovodu ozbrojených jezdeckých oddílů je odváželi na okraj města do ortočalských a saburtalinských polí a tam je popravovali a házeli mrtvé, mezi nimiž byli i živí, do společných hrobů. Tak zahynul mezi jinými i generál Markozašvili a členové zvláštního oddílu věznění a popravení bez obvinění a soudu.

Uvězněný v Metechské pevnosti zahynul na tyfus známý dlouholetý revolucionář za carských dob odsouzený k pobytu na katorze Seita Razmadze, v Metechi také těžce onemocněl gruzínský ministr obrany Parmen Čičinadze, kterého, bez ohledu na žádosti a prosby rodiny o převoz do městské nemocnice, nechali zemřít v cele a až pak jej převezli do nemocnice. Vláda povolila speciální komisi zvolené na Ministerstvu obrany uspořádat zesnulému ministrovi státní pohřeb a uložit jeho ostatky do Síně slavných. Leč v den pohřbu ČK v obavách před demonstrací ho zakázala pochovat v tomto místě a přikázala už připravený hrob zaházet a vstup do síně zavřít, kolem rozestavěla stráž. Na vstupy mostů přes řeku Mtkvari byly postaveny kulomety, ulice směrující k paláci předsednictva vlády obsadili po zuby ozbrojeni vojáci a čekisti. Lidé oblečení do smutečních černých šatů zaplnili ulice a náměstí sousedící s městskou nemocnicí, kde leželo tělo ministra a čekali na zahájení pohřebního průvodu. Tbiliské dělnictvo trvalo na pohřbu milovaného ministra do Síně slavných, zástupy výhružně tlačily na ozbrojené složky armády a čekistů, situace se čím dál tím více stávala výbušnější.. Čekisti měli sami zájem vyřešit tento stav co nejrychleji. Manželka zesnulého zdrcená žalem si přála pochovat chotě ve svém rodném městě Kutaisi, ale čekisti se obávali masových protestních demonstrací na cestách. Proto speciální komise rozhodla, že ministr bude pohřben v Gruzínském panteonu, který se nacházel v městské čtvrti Didube.

Rakev se zesnulým byla vyzvednuta z nemocničního kostela a smuteční průvod se pomalu ubíral k panteonu. Vepředu šel vlajkonoš se smuteční černou vlajkou. Za nim kráčel kachetský pěvecký sbor zpívající smuteční písně. Za pěveckým sborem šel bělovlasý, s otevřeným výrazem tváře a jiskřivými očima katolikos Ambrosi s berlou v ruce následovaný nejvyšším duchovenstvem. Dalšími v pořadí byla žena ve smutečním hávu symbolizující gruzínskou truchlící matku, která nesla velkou trnovou korunu a za ní gruzínský šlechtic v tradičním smutečním oblečení, v rukou modrý sametový polštář s gruzínským státním erbem ozdobeným živými květinami. Před rakví nesenou spolubojovníky-vojáky gruzínské armády šly dívky s květinovými věnci. Za rakví kráčeli manželka, rodinní příslušníci a přátelé obklopení velkým množstvím dělníků Tbiliského depa, kteří se drželi za ruce a vytvořili tak nejbližším zemřelého jakoby ochranný štít. Zástupy lidí uzavíraly procesí.

Vchod do Panteonu zatarasil ozbrojený oddíl vojáků a čekistů. Velitel rozkázal, aby lidé odstoupili a šli pryč, že dovnitř nesmí a že rakev odnesou do hrobky sami. Na tato slova lidé vybuchli jako vulkán, výhružně křičeli a kolem rakve ležící na zemi udělali polokruh odhodlaný zabránit její odnesení. Katolikos zatřásl berlí, postavil se do čela rakve, udělal velké znamení křížem nad zesnulým a začal provádět pohřební obřad, který byl ukončen zpěvem žalmů pěveckým sborem, nakonec katolikos promluvil truchlivá slova o tragickém konci zesnulého ministra a jeho odhodlání bránit svou zem proti nepříteli. Vojáci a čekisti mlčky ustrašeně přihlíželi.

Když katolikos ukončil svůj projev a ještě jednou požehnal zesnulému, velitel přikázal odnést rakev, čekisti se dali do pohybu, ale právě v ten moment odněkud do středu shromážděných donesli stůl a přímo před zrakem čekistů jsem na něj vyskočil a promluvil k zástupu. Mluvil jsem asi půl hodiny bez přerušení ohromenými čekisty o zesnulém ministrovi a jménem národa a strany mu poděkoval za vše, co pro svou vlast učinil. Lidé mě poslouchali se zatajeným dechem. Po tom, co jsem skončil, byla rakev se zesnulým ministrem uložena do hrobky a lidé se rozešli.

Gruzínský národ neměl jinou možnost projevit svůj protest proti úmrtí význačných osob uvězněných nebo umučených čekisty než se obléci do smutečních šatů a zúčastnit se pohřebních průvodů. Jestli před okupací lidé trávili volný čas návštěvami divadel, kin a klubů, teď spíše chodili do kostelů a chrámů a poslouchali kázání moudrých otců a tím ulevovali svému trápení. Přes tvrdé represe komunistického okupačního režimu chodili na hřbitovy a starali se o hroby svých předčasně zesnulých hrdinů jakými například byli Mariam Berianidze, Leo Nathadze, Samson Kiladze a jiní, promlouvali k ním na jejich hrobech s úctou a láskou.

Obyvatelé ostatních částí Gruzie zejména Karthli a Kachethi podporovali tbiliské občany, posílali jim různé potraviny – chléb, maso, zeleninu a ovoce a zejména se starali o lidí uvězněné ve tvrzi Metechi a v žalářích čekistů. Celá Gruzie se spojila v úsilí ulehčit osud uvězněných, dnem i nocí stáli před vraty vězení občané bez rozdílu sociálního postavení, mnohdy sami potřební, s jídlem a medikamenty pro uvězněné, pomáhali vdovám a sirotkům po zavražděných obráncích svobody a nezávislosti své země a věřili, že životodárné sily lidového odporu proti komunistickému okupantskému režimu zachrání zem a národ.

Nepřátelská armáda postupně ovládla každý kout země, což vyvolávalo velké napětí ve všech krajích, vesnice byly plné napjatého očekávání , tu a tam docházelo k nepokojům a vzpourám.

Ve městě Kutaisi ČK zorganizovala provokaci – výbuch bomby a obvinila z toho gruzínské revolucionáře, pozatýkala množství známých osobností jako například plukovníka Lekvinadze a mnoho nevinných obyčejných lidí.

V krajích Gurii, Megrelii, Kachethi, Pšav-Thušethi a Chevsurethi zničili každého, kdo se postavil na odpor, zabíjeli nejen jednotlivce, ale i celé rodiny a ničili jejich majetek – domy, zahrady, zařízení. Mnoho lidi bylo zatčeno, uvězněno a posláno do vyhnanství do Ruska na Sibiř.

V Kacheti se jednou z prvních obětí stal generál Stepane Achmetalašvili, kterého po zatčení deportovali do Ruska.

Ve Tbilisi vláda nastolila velmi represivní režim zejména proti aktivním pracovníkům železničního Depa, které v průběhu minulých desetiletí bylo nejen místem revolučního odporu vůči carskému režimu ale i centrem, které sdružovalo dělníky s ostatními silami bojujícími za svobodu a nezávislost Gruzie – se studenty a profesory university a středních škol, spisovateli, různými kulturními a společenskými organizacemi. Při protestních demonstracích vystupovali společně, nebáli se ani brutálního násilí a byli-li zatčení, navzájem se podporovali bez rozdílu sociálního postavení.

Velmi bouřlivé protestní demonstrace konané po celé zemi v den výročí vzniku nezávislé Gruzínské Demokratické republiky 26. května v roce 1921 a 1922 zejména ve Tbilisi a Batumi, byly brutálně potlačovány. I přes represe podniknuté proti pracujícím Železničního depa, zasloužení pracovníci se rozhodli vyslat delegaci s požadavky na vládu. Ale když se delegáti dostavili na Úřad vlády, byli zatčeni a odvezeni do Metechi. Když se delegáti po určité době nevrátili, podnik po nich začal pátrat. Z Úřadu vlády dostali nestydatou odpověď, že žádná delegace tam nebyla. Delegátům se podařilo poslat z vězení zprávu o svém zatčení, na což jejích spolupracovníci reagovali tak, že poslali zprávu o zatčení delegátů spolu s kopii požadavků na vládu do zahraničí na mezinárodní sdružení socialistických stran - Socialistickou Internacionálu. Vešlo to do všeobecné známosti a vyvolalo pobouření a odsouzení tohoto činu gruzínské vlády. V samotné Gruzii vyhlásili stávku státní zaměstnanci, k nimž se připojili dělníci a zaměstnanci různých jiných institucí. Cynický čin gruzínské vlády měl za následek velké protestní akce po celé Gruzii a v Zakavkazí. Masově se šířily nelegální tiskoviny, vznikaly tajné tiskárny, obnovovaly svou činnost politické strany a hnutí.

8. Povstání ve Svanetii

Cizí armáda nikdy ani v minulosti ani teď nevkročila do vysokohorské Svanethi, chráněné nepřístupnou hradbou zasněžených skal. Vždy to byla svobodná země, odnepaměti Svanové se zbraní v ruce odháněli nepřátele, kteří si troufali dostat se přes přírodou vytvořenou kamennou hradbu jejich hranic. Taky Carské Rusko bylo nuceno respektovat zeměpisnou polohu Svanetie a zachovat loajalitu k horskému národu, který si až do součastné doby zachoval rodové uspořádání společnosti.

Po pádu carského režimu a po vyhlášení svobodné a nezávislé Gruzínské demokratické republiky Svanové s jim vlastní opatrností pečlivě prošetřili všechny okolnosti vzniku nové gruzínské vlády. Po prozkoumání jejího vládního programu přišli k závěru, že nová vláda vznikla bez podvodu a politických machinací skutečně na základě všelidového konsensu a podpory. Proto se ji rozhodli podpořit a zůstat součástí nové republiky.

Starší rodů za přítomnosti duchovních slavnostně odpřísáhli před zvláště uctívanými ikonami a rozvinutými vlajkami svobodné Svanetie věrnost národní gruzínské vládě a slíbili být nedílnou součásti gruzínského národa a bránit jeho svobodu a nezávislost.

Když Rusko s pomoci bolševiků podruhé obsadilo Gruzii a sesadilo legální vládu, ve Svanetii se sešla Rada rodových stařešin, která rozhodla, že v souladu se svými tradičními zvyky a svědomím, neporuší přísahu věrnosti a bude vojensky bránit svou vlast. A tak na podzim roku 1921 se chopili zbraně a starobylým způsobem začali bojovat proti nepříteli.

Svanové obsadili místní krajské úřady a policejní stanice, odzbrojili některé menší ruské oddíly, uzavřely veškeré cesty vedoucí k Svanetii. V zimě, když napadlo hodně sněhu, byla Svanetie prakticky ze všech stran nepřístupná. Proto se ruská vláda rozhodla počkat s velkou ofenzívou na léto.

Zvěsti o svanské vzpouře se rozšířily nejen po celé Gruzii ale i v zahraničí. Evropská media věnovala těmto událostem velkou pozornost.

9. Následky svanských událostí

Ve jménu socializmu bolševici ničili zem, pronásledovali etnické Gruzíny (v Gruzii!) a rozeštvali a znepřátelili navzájem dělníky, zemědělce, úředníky, inteligencí, prostě znesvářili celý národ. Ve Tbilisi se střídaly protestní demonstrace pořádané různými stranickými a společenskými skupinami a organizacemi. Politické strany, různé skupiny a hnutí tajně navazovaly kontakty s gruzínskými národními gardami a armádou. Výbor pro osvobození Gruzie sjednocoval toto dění, vytvářel z něho více a více reálnou sílu a tak se stával skutečnou řídící složkou ve státě. Výbor navázal kontakt a spolupráci s gruzínskou vládou v exilu, pravidelně dostával a ilegálně šířil evropské noviny a časopisy, organizoval pravidelný tisk a distribuci ilegálních gruzínských novin Čveni Ertoba ( Naše Solidarita) po celé zemi.

Od února 1922 začal Výbor evidovat bývalé národní gardisty, bývalé vojáky a důstojníky gruzínské armády a pomáhat jim s odchodem do ilegality. Kakua Čolokašvili, který unikl zatčení, dal dohromady bojové jednotky a začal působit v Chevsuretii (horská část oblasti Kacheti na východě Gruzie) v létě 1922. Pod vedením Výboru pro nezávislou Gruzii, který zkoordinoval vojenské aktivity ve Svanetii a Chevsuretii, se partizánské akce rozšířily po celé zemi.

10. Nové represe

V říjnu 1922 okupantská vláda rozhodla, že pošle šedesát dva politických oponentů uvězněných v Metechy do vyhnanství na Sibiř. Byla to od ni zřejmá provokace. Protože nebyla schopná zastavit mohutné, stále sílící masové demonstrace ve Tbilisi a celonárodní odpor v zemi nenásilným způsobem, zvolila cestu represí. Vládním rozhodnutím vězni určení k deportaci byli předáni do pravomoci moskevských čekistů. Tímto aktem byla fakticky zrušena nezávislost nejen gruzínské ČK, ale i celé vlády na Moskvě.

Rozhodnutí vlády předat 62 politických vězňů do rukou moskevských čekistů vyvolalo v zemi obrovské pozdvižení. Političtí vězni, kteří měli být odsunuti na Sibiř, se tomu odmítli podřídit a dožadovali se spravedlivého soudního procesu. Říkali, že jsou-li z něčeho obvinění, chtějí za své činy odpovídat před gruzínským soudem a budou-li obviněni, mají si odpykat trest ve své vlasti, jen a jen v Gruzii, nikde jinde a Rusku do toho nic není a nemá se proto do ničeho míchat. K protestu navržených na deportaci se připojili tisíce vězňů, rozhněvaní Tbilisané se ve dne v noci shromažďovali před Metechským vězením, odhodlaní zabránit deportaci. Skoro tři měsíce se tbiliští a moskevští čekisti dohodovali o tom, jak vyřešit vyhrocenou situaci. Vláda váhala, bála se všeobecného hněvu… Nakonec se rozhodla, že deportuje těch šedesát dva politických odpůrců do Německa! Ale vězni s tímto rozhodnutím nesouhlasili – chceme soud a bude-li nám dokázána vína, chceme si odpykat trest doma! Na příkaz ČK z Moskvy vězení obsadila armáda a přikázala vězňům vyjít ven. Vězni se uvnitř vězeni připravili na odpor a postavili barikády. Aby nedošlo ke krveprolití, věznění členové bývalé národní vlády na druhém oddělení se nabídli jako zprostředkovatelé a přesvědčili odbojné vězně přijmout nabídku odsunu do Berlína.

Bez ohledu na to,jak celá věc dopadla, mělo to velký význam pro národ, který to vzal jako své morální vítězství nad nepřítelem.

Zrádcovská vláda za aktivní podpory ruských okupantů nasadila tvrdé represe proti odpůrcům režimu. Vězení byla přeplněná zatčenými, čekisti mučili a zabíjeli bez soudu pouze za podezření z ilegální činnosti desítky a stovky lidí. I přesto a možná právě proto v srpnu 1924 došlo k všelidovému povstání…

Konec

Dodatek

Historický přehled

Gruzie, vlastním jménem Sakharthvelo, je hornatá země ležící v západní a střední části Zakavkazska. Rozloha je přibližně 70 000 km2, počet obyvatelstva okolem 5 mil. Je osídlená už od pravěku, od doby kamenné a bronzové. Příroda je velmi rozmanitá a kontrastní. Kavkazské pohoří na severu s nejvyššími vrcholy Elbrusem (5633 m) a Kazbekem (5047 m) přechází do subtropického pásma u Černého moře na jihozápadě.

Současní Gruzíni vlastním jménem Kharthvelové jsou potomci prastarých sumersko-chetitsko-iberských národů, kteří byli původními obyvateli Středozemí, Přední Asie a Kavkazu před více než šesti tisíci léty, tj. ještě před příchodem indoevropských kmenů. Z početných iberských národů se do naších dob dochovaly národy pyrenejsko-iberské neboli Baskové a kavkazsko-iberské neboli Kharthvelové a jim příbuzné severokavkazské kmeny. Ostatní byly asimilovány s indoevropskými národy, které přišly na evropský kontinent v pozdější době, asi kolem druhého tisíciletí př.n.l.

Postupně začalo převládat indoevropské etnikum a došlo k vzájemnému ovlivňování a syntéze kultur. Jazykovědci prokázali příbuznost gruzínštiny se sumerským, baskickým a etruským jazykem. Gruzíni a jim příbuzné kmeny se vyznačují hrdou, nezávislou a tolerantní povahou, lpí na tradicích a ctí odvahu a čest. Tyto jejich charakteristické rysy jim umožnily zachovat vysokou svébytnou kulturu, svůj jazyk a písmo, které patří k 14 původním abecedám, které se ve světě dochovaly a používají dodnes. Jsou bojovní a odvážní, ale nejsou agresivní. Během století bojovali, až na malé výjimky, jen při obraně své nezávislosti proti cizím národům a více-méně se jim to dařilo. Nejsou ale svorní, dokážou se sjednotit jen v případech nejvyššího ohrožení, po pominutí nebezpečí zase přestávají být jednotní a prosazují své osobní, skupinové a kmenové zájmy.

Gruzínsky se Gruzie řekne Sakharthvelo, což zní naprosto jinak než Georgia nebo Gruzie, které se pro název této země ve světě většinou používá. Existují dvojí možná vysvětlení, buď podle verze řecké anebo perské.

Již staří Řekové říkali Gruzínům „Georgos“, protože tato země byla známá svým vysoce vyvinutým zemědělstvím, sadařstvím, vinohradnictvím, chovem dobytka. „Georgos“ v řečtině znamená „zemědělec“, odsud název Georgia.

V předkřesťanské Gruzii národní kult Jiřího (dle gruzinské výslovnosti Giorgiho), byl spojován nejen se zemědělstvím, ale taky s božstvem – s bohem Armazi, který byl současně bohem Měsíce a války. Později v době křesťanské to přešlo do velkého uctívání sv. Jiřího, drakobijce, proto v Persii pro tuto zemi začali používat název „Gurdžistan“ - persky se Jiří (Giorgi) řekne „Gurdži“, odsud vzniklo ruské jméno „Gruzie“, které od Rusů převzali slovanské a některé západní státy např. Německo. Anglofonní země užívají jméno Georgia. Samotní Gruzíni sebe tak nikdy nenazývali, i když kult sv. Jiří měl pro ně mimořádný význam. V antickém světě Gruzie byla známá pod jmény Kolchida a Iberie.

V 30. letech 4. století n.l. východogruzínské království Kharthli, známé do přijetí křesťanství pod názvem Iberie, jako jedna z prvních zemí pozdějšího křesťanského světa, přijala křesťanství jako státní náboženství kolem roku 337. Podle legendy šiřitelkou křesťanské víry v Gruzii byla sv.Nina z Kapadocie. V západogruzínské Kolchidě, vzhledem k jejímu těsnějšímu spojení s Byzantskou říší, se křesťanství rozšířilo dříve, ale jako oficiální náboženství bylo přijato později až začátkem VI. století. Vzhledem k těsným vazbám na Římskou a Byzantskou říši se křesťanství v zemi šířilo podstatně dříve než bylo prohlášeno králem za státní náboženství. Zejména po potlačení Římem židovského povstání a pádu Jeruzaléma se usadilo v Gruzii velké množství židovských utečenců a tak vznikly četné židovské komunity mezi kterými byli i křesťané. Nová víra se postupně rozšířila mezi lidem, proto královská vůle mít křesťanství jako státní náboženství bylo přijato národem s uspokojením a bez odporu. Během velmi krátké doby chrámy a idoly pohanského kultu byly v celé zemi zničeny, na jejích místě byly postaveny křesťanské chrámy a svatyně, stará božstva byla definitivně zapomenuta. Dokonce první křesťanští gruzínští letopisci (10.-11. století n.l.). Ioane Zosime a Leonti Mroveli napsali, že praotcem Gruzínů (Kharthvelů) byl Kharthlos syn Targamosa, vnuk Taršisa, pravnuk Avanana a prapravnuk Jafeta, syna biblického Noema.

Celé dějiny Gruzie počínajíc od antických dob až po současnost se vyznačují neustalým, úporným bojem za svobodu a nezávislost, jak je to zřejmé ze stručného chronologického přehledu gruzínských dějin:

6.- 4. století př.n.l. - vznik prvních gruzínských států Kolchidy a Iberie.

4. a 1. století př.n.l. až 1.století n.l. – války proti Alexandru Makedonskému, proti Parthům, po prohře s Římem vzniká římský protektorát nad Kolchidou a Iberií.

4. až 6. století n.l.– nadvláda Říma, Persie. Přijetí křesťanství v roce 337 jako státního náboženství. Od konce 4. století Kolchida přejmenována Římany na Laziku zůstává pod vlivem Říma . Iberie, která po přijetí křesťanství změnila název na Kharthli, byla podrobena Peršany. Název Kharthli byl zvolen z hlediska jazykové kulturní a náboženské jednoty kartvelského etnika obývajícího tuto zem.

7. – 9. století – vpád Arabů, vytvoření emirátu Tbilisi, rozdělení Gruzie mezi Byzantskou říší a Persii, celkový hospodářský úpadek, povstání proti Arabům. Od konce 9. století (rok 888) až po 19. století definitivně vládnou Kharthli gruzínští králové z dynastie Bagrationi. Jedná se velmi starý gruzínský rod, jehož představitelé už od 6.století byli na vrcholu moci.

10. – 12. století – král Bagrat III usiluje o sjednocení Gruzie, které dokončuje král David Budovatel. Definitivní osvobození od Arabů, vpád Seldžuků, boj a osvobození od Seldžuků. Vznik jednotného státu jménem Sakharthvelo s Tbilisi jako hlavním městem, který pod vládou královny Thamar v 12. století dosahuje svého nejvyššího rozkvětu.

13. – 17. Vpády Mongolů, vpády Turecka, rozdělení Gruzie mezi Turecko a Persii, odpor proti okupantům, ničivé tažení perského šáha Abbase.

18. - 19století. Nové vpády Turků a Peršanů, podpis smlouvy s Ruskem tzv. „Giorgievský traktát“ mezi králem Erekle v roce1783 o vojenské pomocí a spolupráci. Po smrti krále Jířího XII v roce 1801 připojení Gruzie k Rusku a ukončení existence Gruzie jako samostatného nezávislého království.

19. a začátek 20 století – koloniální režim pod vládou Ruska, celkový hospodářský a kulturní úpadek, četná povstání proti Rusku – v letech 1810 - 12, 1819 – 20, 1841, 1857, 1862, 1865, 1902, revoluce 1905.

1917 –18 prohlášení nezávislosti, odpojení od Ruska.

1921 znovu připojení k sovětskému Rusku, četná povstání a vzpoury v letech 1924, 1928-29, 1956 a poslední 1989.

1992 až 2008 – občanská válka, válka s Abcházií, boje v Jižní Osetii, rusko-gruzinská válka v roce 2008, jednostranné prohlášení Abcházie a J. Osetie za samostatné republiky.

2008 až dosud – postupné zlepšení ekonomické situace, přechod na parlamentní systém, prezident je volen parlamentem, vláda je odpovědna parlamentu.

Událostí 9. dubna 1989 vlastně odstartovaly otevřený boj za výstup ze svazku SSSR a obnovení svobodné a nezávislé Gruzínské demokratické republiky. V Gruzii od pradávných časů v jednom státním útvaru spolu s dominantními kartvelskými kmeny, ke kterým patří Gruzíni, Megrelové, Imeretínci, Adžárové, Tušíni, Svanové a další, žilo a žije mnoho dalších národností. Po připojení k Ruské říši v roce 1801 byla spravována nejprve jako protektorát, později jako gubernie s tím, že státní hranice bývalého království byly identické s hranicemi gubernií. Proto vytvoření tzv. autonomií na území Gruzie po roce 1922 lze chápat jako anexi gruzínského území, protože bylo obýváno převážně Gruzíny, promíchanými s jinými kavkazskými kmeny. Po roce 1922 podle nové Ústavy Gruzínské SSR prakticky vytvořené v Moskvě, z historického uzemí byly vytvořeny dvě autonomní republiky – Adžarská ASSR a Abchazská ASSR a jedna autonomní oblast Jihoosetinská AO ležící na severozápadě Kavkazských hor na gruzínském uzemí s historickým gruzínským názvem Samačablo. V publikaci Josefa Wolfa „Abeceda národů“ (Horizont, Praha, 1984 autor u hesla Osetové na str. 193-194 píše: „…národ iránského původu žijící v Severoosetinské ASSR a Jihoosetinské AO v Gruzii…. Osetové přišli do oblasti Kavkazu zřejmě z iránské oblasti… Osetinská národnost se mohla zformovat až v 16.-18. stol. Tehdy se severní Osetové usadili jako zemědělci v rovinách, zatímco islamizovaní již. Osetové byli vytlačení dále do hor Kavkazu na uzemí Gruzie…“ Po VŘSR byly založeny dvě osetinské AO … jedna na uzemí Ruska, druhá v Gruzii. V roce 1922 po sovětizaci Gruzie uměle vytvořena AR Abcházia a AO Jihoosetská. Zdá se, že to Rusové spolu se Stalinem a Ordžonikidze už tehdy měli dobře spočítané.

Za celou dobu existence Gruzie jako království, demokratické nebo sovětské republiky etnické nepokoje nebyly známy. Proto se nečekaný požadavek Abcházie v roce 1988 stát samostatnou republikou a později Jižní Osetie v roce 1992 se připojit k Ruské federaci, byl jak pro gruzínský národ, tak i pro gruzínskou vládu zcela nepřijatelný.

Začaly masové demonstrace a protestní hladovky požadující, aby vláda podnikla všechno pro to, aby se zachovala celistvost gruzínského státu a aby Gruzie vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu. Skončilo se to masakrem 9. dubna 1989, kdy speciální jednotka sovětské armády přepadla na úsvitu demonstranty a tisíce jejich přívrženců a povraždila dvoustranně nabroušenými zákopnickými lopatkami 19 osob, z toho 16 žen ve věku od 15 do 70 let a otrávila plynem fosgenem 2 700 osob. Přitom pokřikovali: "Svobodu zachoteli, svoloči? Tak my vam jejo pokažem!"(Svobody se vám zachtělo, neřádi? Tak vám ji ukážeme!) Brutalita zásahu měla vyvolat hrůzu a strach, ale účinek byl zcela opačný.

9.březen 1989 se stal mezníkem novodobých gruzínských dějin. Gruzie poprvé otevřeně prohlásila ústy svých nejvyšších stranických a státních vůdců, že se považuje za zemi protiprávně anektovanou v roce 1921 a že bude usilovat o znovunavrácení své suverenity a nezávislosti. Od roku 1991 až dosud Gruzie znovu existuje jako svobodná a nezávislá Demokratická republika. V únoru roku 1992 byla znovu obnovena Ústava Gruzínské demokratické republiky z roku 1921. Božím mlýnům trvalo skoro 200 let, než domlely a zbavili Gruzii od ruské nadvlády. Doufejme, že navždy.

FT: Pražské jaro 1968 by mělo být pořád ještě pro Evropu poučením

14. 8. 2018



Přesně řečeno by si z něho měla Evropa vzít tři poučení, argumentuje v deníku Financial Times Tony Barber.


 



Prvním poučením je, že doktrinářské ideologie a doktrinářská politická praxe, ať je to komunismus padesátých let či netolerantní dogmata dnešní radikální pravice a levice, obsahují sémě vlastního politického pádu. Nabízejí totiž nedostatečná řešení pro složité problémy moderních společností. Zastrašují kritiky, posmívají se expertům a degradují racionalitu. Tím vyvolávají ekonomickou neefektivnost, sociální napětí a politickou nespokojenost.




Druhým poučením je, že lidská touha pro politická práva, spravedlnost a národní svobodu je nepotlačitelná. Projevovalo se to po celou komunistickou éru: východní Berlín r. 1953, Budapešť 1956, Praha 1968, Gdańsk 1980 a pobaltské státy 1988-91. Vlastenectví Čechů a Slováků je občanštější než nacionalističtější. Avšak získání nezávislosti je jedním z jejich nejvíce oceňovaných zisků roku 1989.

Třetím poučením je, že politický boj není nutno vést, jak se to děje ve většině dnešního světa, jazykem žumpy a s manýry primitivů. V roce 1968 se Dubček trvale usmíval a oslavoval tak důstojnost jednotlivého člověka. Je ho možno obviňovat z jeho naivní víry, že je komunismus reformovatelný. Ale byl ten, kdo se smál naposledy, když se vrátil po triumfu sametové revoluce r. 1989 na Václavské náměstí jako hrdina.

Na těchto třech poučeníéch záleží, protože se politická krajina Západu za posledních deset let změnila. Liberalismus je na ústupu, vláda zákona je ohrožena a národovecký populismus je na vzestupu. Transatlantické neshody ochromují NATO. Evropské unii chybí jednota, politická vůle a dobré nápady. V některých hlavních městech je moc v rukou tajnůstkářských, manipulativních násilníků anebo šikanujících, ješitných demagogů.

Česká republika a Slovensko nejsou imunní vůči tomuto miasmatu, které se šíří střední Evropou a širším západním světem. Česká demokracie je dynamická, ale roztříštěná. V loňských říjnových volbách se do parlamentu poprvé dostala s 10,6 procenty hlasů ultrapravicová politická strana. Český prezident Miloš Zeman se více přátelí s Moskvou než s Bruselem. Premiér Andrej Babiš je miliardářský podnikatel, jehož populistický styl a konflikty se zákonem připomínají amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo bývalého italského politického předáka Silvia Berlusconiho.

Na Slovensku projevuje veřejnost nejotevřenější proruské tendence ze všech zemí ve střední Evropě. Avšak byly to únorové vraždy investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, které odhalily, že na Slovensku je něco prohnilého.

Spolu s Maďarském a s Polskem, Češi a Slováci patří k Visegrádské čtyřce. V západní Evropě je tato čtyřka podezřívána, že ji evropské hodnoty skoro vůbec nezajímají.  Pro Čechy a Slováky je to nebezpečný vývoj. Vzhledem k tomu, že to jsou malé státy, a vzhledem k tomu, kde leží, by mělo být v zásadním národním zájmu pro oba národy neoddálit se od evropského mainstreamu. To, konec konců, byl ideál Pražského jara. 

Turecká lira dále drasticky klesá a nákaza ohrožuje i EU

13. 8. 2018





Hned ráno v pondělí poklesla turecká lira o dalších 9 procent a euro pokleslo na nejnižší hodnotu za poslední rok, protože se investoři obávají, že finanční krize v Turecku by se mohla rozšířit na evropské trhy.

Turecká lira letos poklesla vůči dolaru o více než 40 procent v důsledku obav z rostoucí Erdoganovy kontroly nad ekonomikou a v důsledku zhoršujících se styků Turecka s USA, především ohledně války v Sýrii.

Rozhodnutí tureckého soudu prodloužit věznění Andrewa Brunsona, amerického pastora obviněného ze špionáže pro kurdské extremisty a hnutí Gülen, které je obviňováno z toho, že zorganizovalo v roce 2016 pokus o puč proti Erdoganovi, vyvolalo otevřený konflikt s Donaldem Trumpem, který reagoval minulý týden tím, že zdvojnásobil americká cla na dovoz turecké oceli.

Evropská unie je ohrožena tím, že u ní má Turecko obrovské dluhy:


Podrobnosti v angličtině ZDE

 

JAR: Jihoafrické rozvojové společenství zkoumá potenciál zemního plynu pro regionální rozvoj

13. 8. 2018

Jihoafrická republika (JAR) zkoumá způsoby, jak využít potenciálu masivních zásob zemního plynu v regionu, upozorňuje Kumbirai Nhongo.

Předseda rady ministrů energetiky Jihoafrického rozvojového společenství (JARS) Jeff Radebe sdělil nedávno ministerskému workshopu věnovanému rozvoji regionální plynařské infrastruktury a trhu, že zapojení zemního plynu by zlepšilo energetickou situaci v regionu a přispělo k energetickému mixu, kterému dominuje uhlí.

JAR disponuje jedněmi z největších zásob zemního plynu na světě.

Angolské zásoby zemního plynu jsou odhadovány na 11 bilionů krychlových stop (347 miliard m2), zatímco Mozambik má více jak 180 bilionů krychlových stop (5,684 bilionů m2) známých zásob a existuje potenciál jejich zdvojnásobení do roku 2030. Tanzánie zatím objevila zásoby v rozsahu 57 bilionů krychlových stop (1,8 bilionů m2). V Namibii se nachází asi 1,3 bilionů krychlových stop plynu (41 miliard m2) plus odhadovaný potenciál 9 bilionů krychlových stop (284 miliard m2).

Botswana, JAR a Zimbabwe disponují ve významném množství nekonvenčními zásobami zemního plynu. Jde o metan z uhelných ložisek a plyn z břidlic.

Ministři energetiky zdůraznili, že zásoby plynu mohou vést ke vzniku významného počtu pracovních míst a přispět ročně miliardami dolarů k regionálnímu HDP.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Přečetli jsme:

Uprchlíci si z našeho bohatství nebudou jen brát, to je omyl. Chtějme pestrost, říká Wintonova dcera

13. 8. 2018

Zařekla se nemluvit na ostravském debatním fóru Meltingpot o politice. Během rozhovoru své předsevzetí ale brzy poruší, protože jednou ze zásad, kterou se naučila od svého otce, bylo zajímat se o světové dění. Barbara Wintonová, dcera sira Nicholase Wintona, který krátce před vypuknutím druhé světové války zachránil 669 československých dětí, jejichž rodiče později zahynuli v koncentračních táborech, nese poselství zásadového Brita dál. V současnosti se zasazuje o to, aby Velká Británie přijímala více dětí z uprchlických táborů. „Podobně jako v Československu v roce 1989 je jen na občanské společnosti, aby politikům ukázala, že se mýlí,“ říká.

Celý text: ZDE

Přečetli jsme:

Jak Kellnerova PPF k bilionovému majetku přišla. Cesta vedla v divokých 90. letech přes Rusko a akcie Gazpromu

13. 8. 2018

Po více než čtvrtstoletí existence je investiční společnost PPF dolarového miliardáře Petra Kellnera na dosah historické mety. Celková hodnota majetku, který PPF spravuje po celém světě, loni vzrostla o dvě pětiny na bezmála jeden bilion korun. Hlavní roli v tom, jak se Kellner a jeho PPF k takové sumě dopracovali, sehrálo to, že nejbohatší Čech nikdy neztrácel čas děláním byznysu v malém.

Celý text: ZDE

PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

Hospodaření OSBL v červenci 2018

1. 8. 2018

V červenci 2018 přispěli čtenáři finančně na Britské listy celkovou částkou 46 755.82 .    Výdaje na provoz Britských listů byly 78 297.50 Kč.   

Z výše uvedeného vyplývá, že jsme v dlouhodobém deficitu a potřebujeme větší finanční pomoc od čtenářů. Děkujeme.

Zůstatek byl koncem července 2018 277 484.92 Kč.  

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu. 

Potřebujeme normálně cca 80 000 Kč měsíčně na provoz. STAČILO BY, KDYBY Z 218 000 UNIKÁTNÍCH ČTENÁŘŮ BL ZA KAŽDÝ MĚSÍC JICH PŘISPÍVALO KAŽDÝ MĚSÍC 400 ČÁSTKOU 200 KČ.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.


Hospodaření OSBL za červenec 2018



Zůstatek k dispozici Britským listům k 30.6.2018 :.............. 309 026.60 

Příjmy:

Od sponzorů ............................................................. 46 755.82 Kč 

 

  

 

 

Výdaje:
 
bankovní poplatky...........................................................501.00 Kč
připojení k internetu: .....................................................1691.50 Kč

honorář (KD) ...............................................................28 000.00 Kč
honorář (DV) ...............................................................16 000.00 Kč
honorář (BK) ...............................................................16 000.00 Kč
pronájem techniky k natáčení Rozhovorů BL ...............3505.00 Kč

výdaje na práci v ČR (KVIFF).............................. ....................12 600.00 Kč

 

Zůstatek k 31. 7. 2018:  277 484.92 Kč 

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2016

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013 2014 2015  2016