Komu vyhovuje, že třetina gymnazistů vzývá autokracii?

Demokracii v sámošce nekoupíš...

27. 4. 2017 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Kdo spí v demokracii, probudí se v totalitě. Tolik lapidární paradox, který neříká nic jiného, než že demokracie není nějaký stav věčnosti. Vůbec neznamená, že když se podaří dosáhnout v určité fázi civilizačního vývoje demokracie, že tato přetrvá bez ohledu na okolnosti. Naopak. Demokracie se dokonce umí zničit sama, a to velmi efektně a s okázalou pompou. Adolf Hitler se dostal k moci ve 30. letech 20. století v Německu v demokratických volbách, načež následoval rychlý nástup totality doprovázený terorem a vrcholící miliony mrtvých v 2. světové válce. Západní společnosti nyní zápasí s vnitřním problémem: demokracie prodělává zásadní burn out, vyhoření, čeho projevem je zvyšující se politický vliv populistů. Odchod UK z EU, vítězství Trumpa ve volbách v USA, těsné prezidentské volby v Rakousku, nemalý zisk populisty Wilderse v Holandsku a očekávané druhé kole prezidentských voleb ve Francii, v nichž má populistka Le Penová reálnou šanci zvítězit a následně zničit koncept zajišťující udržení demokracie v Evropě, jsou symptomy, něco jako zvyšující se teplota organismu při infekci.

Snižovat teplotu sice může mít smysl, ale to lze dělat třeba i pouštěním žilou. To už smysl nemá. Rozumné je zaměřit se na infekci samotnou, což znamená dlouhou léčbu i rekonvalescenci. Rozumné je soustředit se na posilování imunity u té části organismu, která ještě zasažena není. Těžko uvěřitelná kolektivní hloupost, s jakou necháváme infekci způsobenou vyhořením demokracie šířit mezi mladými lidmi, připomíná vědomou, pomalou a bolestivou sebevraždu.

Řešíme vzdělávací program Památníku ticha Bubny, memoriálu holocaustu. Jsme ve zcela nové situaci, protože, jak říká Pavel Štingl, stařenky a stařečci, přímí svědci, kteří zpřítomňovali historii pro ty, kdo nezažili a nevědí, už nejsou k mání. Přímí svědci této hrůzostrašné epizody nedávných dějin přirozeně odcházejí a i když víme o tom, co se dělo velmi mnoho, všechno bylo zdokumentováno, ilustrováno, tisíckrát a tisíckrát analyzováno a popsáno, pomníky byly vztyčeny a věnce klademe periodicky ve dnech státem uznávaných svátků, absence přímých svědků navozuje dojem, že totalita v Evropě je archivní záležitost, zhruba jako morové rány ve středověku. To je omyl, jehož krutost teprve může vyjít najevo.

O reprezentativním výzkumu Aleše Kudrnáče, politologa ze Sociologického ústavu Akademie věd, jsme už psali. Podle něj pouze 58 % českých středoškoláků soudí, že demokracie je lepší forma vlády než ostatní. To je výsledek velmi podobný zjištění Centra pro výzkum veřejného mínění: mezi dospělými Čechy je důvěra v demokracii ještě nižší, pouhých 50 %. Kudrnáč zjistil řadu dalších pozoruhodných skutečností o občanském smýšlení současných středoškoláků, vybíráme z hlavních závěrů výzkumu (zvýrazněno pro potřeby článku):

  • O výhodách demokracie jsou nejvíce přesvědčeni gymnazisté (63 %), kteří ale zároveň nejčastěji (31 %) připouští, že by někdy mohlo být prospěšné nahradit demokracii autoritativním režimem či diktaturou. Tato skutečnost je způsobena tím, že mezi gymnazisty je nejmenší podíl těch, kteří mají na výhody režimů nevyhraněný názor. Srovnatelnost vládnoucích režimů připustila pětina (20 %) žáků odborných učilišť, 15 % žáků SOŠ a 6 % gymnazistů.
  • Středoškoláci jsou v hodnocení fungování demokracie v ČR výrazně méně spokojení než dospělá populace. 28 % středoškoláků je rozhodně nebo spíše spokojeno s tím, jak v ČR demokracie funguje. To je o polovinu méně než v celé dospělé populaci (56 %). Zároveň ale více jak pětina mladých lidí nemá na fungování demokracie žádný názor.
  • Více než třetina středoškoláků považuje členství České republiky v Evropské unii za dobrou věc. Negativní postoj vůči členství ČR v EU vykazuje méně než pětina žáků. Více než třetina středoškoláků tvrdí, že členství ČR v EU není „ani dobrá, ani špatná věc“ a 12 % nemá na věc názor. O výhodách členství ČR v EU je přesvědčeno 58 % gymnazistů oproti cca 45 % žáků SOŠ a SOU.
  • V případě otázek týkajících se EU je častým jevem vysoký podíl (více než 30 %) odpovědí „nevím“ a nejednoznačného postoje „ani dobrá, ani špatná věc“. Dvěma hlavními důvody mohou být 1) slabší povědomí mladých o EU a 2) neschopnost zaujmout jednoznačný postoj k většině věcí týkajících se EU.
  • Politické znalosti o vládních institucích v ČR či Evropské unii jsou relativně malé. Pětina (22 %) středoškoláků věděla, že současnou vládu České republiky tvoří koalice tří politických stran. Fakt, že se Evropská unie v současnosti neskládá z 27 členských států, správně určilo 19 % žáků. Správné povědomí o tom, že členové krajských zastupitelstev jsou vybíráni na základě výsledků voleb do krajských zastupitelstev, má polovina mladých lidí. Chybné datum invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa odhalila pětina (21 %) středoškoláků. To, že jsou 44 poslanci PSP ČR voleni na základě poměrného volebního systému, věděla více než třetina (38 %) středoškoláků.
  • V zájmu o politiku existují poměrně malé rozdíly dle druhu navštěvované školy. O politiku se rozhodně nebo spíše zajímá 34 % gymnazistů, 30 % žáků SOŠ a 29 % učňů.
  • Přibližně 14 % žáků připouští možnost, že by v budoucnu vstoupili do politické strany, a 12 % středoškoláků si umí představit, že by se v budoucnu stali politiky.
  • Lidé dle středoškoláků vstupují do politických stran proto, aby v budoucnu získali výhodné pozice a funkce (79 %) a aby dosáhli finančního zisku (84 %). Méně žáků už je přesvědčeno o tom, že motivací pro vstup do politických stran je měnit situaci k lepšímu (55 %) nebo moci se podílet na programu dané strany (48 %).
  • Kdyby se zítra konaly volby do Poslanecké sněmovny a všichni dotázaní středoškoláci měli volební právo, dostavilo by se podle jejich slov k volbám 55 % z nich. Jedná se ale pouze o postoj. Reálná volební účast této věkové skupiny by byla pravděpodobně nižší.
  • Potenciální volební neúčast mladých lidí je převážně produktem 1) nedůvěryhodnosti politických stran a politiků, kterou třetina mladých lidí považuje za možný důvod nejít k volbám, a zároveň 2) nezájmu o politiku jako takovou, jelikož nezájem jako možný důvod neochoty jít k volbám uvedlo téměř 30 % žáků. Tyto důvody jsou ale často sdílené s jejich rodiči.
  • U všech druhů škol nalezneme přibližně 5 % těch, kteří vždy nebo téměř vždy v rámci politických diskuzí během vyučování něco řeknou. Méně než pětina žáků něco řekne často a zbytek se zapojí výjimečně (46 %) anebo vůbec a jen poslouchá (32 %).

Fakt, že v demokracii věří těsná nadpoloviční většina prvovoličů, že třetina gymnazistů preferuje autokraciii, že drtivá většina středoškoláků soudí, že do politiky se chodí z výrazně sobeckých důvodů nebo že o politických tématech diskutuje přirozeně jen 5 % mladých, je alarmující. Ke zničení demokracie stačí méně než nadpoloviční většina. Hitlera dostalo k moci 44 % voličů. Čili stačí, aby ty dospělé a mladé voliče, kteří nevěří v demokracii někdo přesvědčil, že pro ně má lepší variantu než je demokracie, a můžeme vystrojit tichý pohřeb svobody.

Podívejme se kolem sebe. V Maďarsku se podařilo autoritářskému Viktoru Orbánovi získat v roce 2014 nadpoloviční většinu v parlamentu a máme tu omezování svobody slova, vzrůstající nacionalismus, snahy paralyzovat občanskou společnost. V Polsku stačilo v roce 2015 straně Právo a spravedlnost necelých 38 % k tomu, aby podobně jako v Polsku zmanipulovala veřejnoprávní média, omezovala práva ústavního soudu nebo zneužívala moci ve snaze omezovat opoziční politiky.

Jistě, nejde o totalitu v jejích nejznámějších historických formách, řekněme, že jde o verzi 2.0. Současné formy „nedemokracií“ jsou poučené a nemají potřebu povraždit okamžitě všechny ideologické odpůrce. I Vladimir Putin může kdykoliv prohlásit, že politická či mediální opozice v Rusku existuje. Dobře ví, že když si důmyslnou demagogickou směsicí nakloní 85 % obyvatel, nemusí se opozice obávat. A když někdo zlobí příliš, stane se mu nehoda, za kterou – hle – mohou teroristé. Geniální.

Chceme-li současným mladším generacím sdělit, k čemu může vést oslabování demokracie řízenou či neřízenou apatií, je nutné nacházet mezi historií a současností dostatečně nosný most. Je třeba začít u současnosti, popsat reálné problémy a najít vhodné paralely. Jenže za této situace ministerstvo školství zcela vědomě ignoruje problém a staví občanskou či mediální gramotnost do pozici jakéhosi druhořadého tématu. Projekt na podporu občanského vzdělávání, který ještě loni ministerstvo zpracovávalo, byl zmrazen a ministryně školství se v médiích vyjadřuje velmi neznale o tom, co má a co nemá ve vzdělávání a výchově prioritu, za hlasitého potlesku demagogů a fachidiotů. O tom, jak umějí čeští žáci čelit fake news a jak jsou na tom v mezinárodním kontextu, se nedozvíme, neboť český stát se sice účastní testování PISA, ale na tuto oblast „nemá peníze“.

Pokud nejsme schopni docenit té obrovské šance žít v demokracii, nemáme na ni asi právo. Zatím jde o předpověď, kterou je třeba vyslovit proto, aby se nenaplnila. Tak doufejme, že se ten plán vydaří a že se jednoho dne neprobudíme místo v demokracii v ochlokracii.

Rozhovor Britských listů 106:

Češi nejsou blbí, ale chovají se iracionálně

21. 4. 2017



Se spisovatelkou a scénáristkou Terezou Brdečkovou hovoří v tomto Rozhovoru Britských listů Jan Čulík o příčinách konstrukce iracionálních narativů v dnešní České republice. Rozhovor se vysílá na regionalni televizi.cz, která je k dispozici satelitem, pozemním vysíláním a na kabelu i na internetu, od pátku 21. dubna 2017.

I vy můžete mít na Regionální televizi před vysíláním Rozhovoru Britských listů za velmi rozumnou cenu svou reklamu. Televize má dosah na půl milionu diváků. Napište si o podrobnosti na adresu redakce@blisty.cz.

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE

Fotogalerie z toulek po zemi cedrů

27. 4. 2017 / Daniel Veselý

Modlitba v mešitě Mohameda Al-Amína v Bejrútu


Mešita Mohameda Al-Amína v Bejrútu a hned za ní se tyčí maronitská katedrála sv. Jiří


Výhled na kostel z okna hostelu, ve kterém jsme v Bejrútu bydleli


Syrští uprchlíci v bejrútské čtvrti Sabra


Uprchlický tábor v Šatíle

Syrští uprchlíci v Sabře

Památník obětem masakru v Sabře a Šatíle

Památník obětem masakru v Sabře a Šatíle

S naším libanonským průvodcem po Sabře a Šatíle

Graffiti na zdech památníku masakru v Sabře a Šatíle

Trh v Sabře

Kemp nad Byblosem


Prodavači lahodné arabské kávy v Tripoli

Cestou do libanonského vnitrozemí a městečka Bšarré, ležícího v údolí Kadisha


V posvátném háji cedrů Cedars of God

Cedars of God

Kostelík v Cedars of God


Údolí Kadisha

Archeologické naleziště v Baalbeku

Bakchův chrám v Baalbeku  

Pláž ve městě Tyre



























Deprese

27. 4. 2017 / Roman Kanda

Vysoce oceňuji trilogii rozhovorů o depresi, která je dostupná na webu Českého rozhlasu, píše Roman Kanda na FB. Smekám před Kamilem Filou, Toy Box a Janem Škrobem - před jejich ochotou i schopností se otevřít a mluvit o tématu, které je bolestné, intimní a které naráží na spoustu nepochopení a předsudků. Sám tímto onemocněním dlouhodobě trpím, léčím se medikací a podstupuji také psychoterapie. Fázi, kdy jsem se za to styděl, jsem zaplaťpánbu překonal - i když stud a pocit viny se samozřejmě občas dostavují, ale už mě neochromují. Bohužel však dosud narážím na shora zmíněné nepochopení: lidé, kteří s depresemi nemají přímou nebo aspoň blízkou zkušenost, si prostě něco takového nedovedou představit a strašně se diví, když se tzv. necítíte dobře (což je jen salónní eufemismus pro hodně hluboké a temné sračky, do kterých se propadáte). Přiznám se, že tento údiv ve mně vyvolává netrpělivost a pocit osamění... Proč o tom mluvím? Měl jsem totiž za to, že ve svých nejniternějších vrstvách jsme zkrátka odsouzeni k samotě; že svou nejosobnější hloubku nedokážeme sdílet, a když, tak jen částečně, všelijak filtrovaně, náznakově, hodně neúplně (pokud nejsme géniové jako Proust nebo Joyce). Dnes si naopak myslím, že má cenu o depresích mluvit, pokoušet se své pocity přiblížit, vyjádřit svou zkušenost jakýmikoli prostředky. Jestli je někdo na druhé straně zachytí, bude to jen dobře. takže: díky, Jonáši! Ty rozhovory mi dodaly odvahu k napsání tohoto statusu; a třeba o tom jednou napíšu něco víc.

Trump údajně plánuje vystoupení USA z NAFTA

27. 4. 2017

Deník NY Times upozornil, že Donald Trump je údajně před podpisem dekretu, který má zahájit proces vystoupení USA z North American Free Trade Agreement (NAFTA), obchodní smlouvy umožňují volný obchod mezi USA, Kanadou a Mexikem. Informace pochází podle deníku od výše postaveného člena Trumpovy administrativy. Tento krok má iniciovat nové jednání o obchodních vztazích v Severní Americe, což je jeden z Trumpových předvolebních slibů. Obsah dekretu není znám, nicméně má jít o krok, který zahájí šestiměsíční výstupní proces, během nějž bude chtít Trumpova administrativa vyjednávat nové podmínky dohody.

Trumpův návod na "win - win" řešení brexitu

27. 4. 2017 / Bohumil Kartous

Informace o tom, že Donald Trump chce spustit proces vystoupení USA z obchodního paktu NAFTA, je pro Evropany docela povědomá. Velká Británie také odchází z EU. Byť není možné úplně jednoduše srovnávat, samotná myšlenka, s jakou americká administrativa tento krok činí, je zajímavou inspirací pro EU.Zásadní informací je, že nejde o snahu USA skutečně vystoupit z obchodního paktu, ale vyjednat nové podmínky. USA jsou v pozici toho, kdo ve smlouvě o volném obchodu v Severní Americe rozdává karty, Trumpovi stačí dekret k tomu, aby proces spustil, NAFTA je mnohem jednodušší typ smluvního svazku atd. 
Důležitý je ale úmysl, jakkoliv je obchodnický či možná vyděračský. Jde o to, že nejde o zrušení svazku, ale jeho rekonfiguraci. Kdyby podobně uvažovali - i za tohoto stavu věcí - britští a evropští politici - mohlo se jednání o vystoupení UK z EU odehrávat podle stejné strategie.

Jistě by nebylo snadné dojít k výsledku, který by mohli - zejména britští - politici přednést svým voličům jako důkaz vítězství. Bylo ale možné se o to v rámci teorie her pokusit a v případě neúspěchu nechat výstupní rozhovory dojít do konce. Možných scénářů je ale tolik, že vyloučit tuto možnost od počátku je strategická omezenost. 

Britští a evropští politici se mohli zapsat do dějin jako političtí stratégové. Takhle budou po zásluze zapomenuti velmi brzo poté, co opustí exponované funkce. Škoda.

Zahraniční bojovníci Islámského státu houfně opouštějí jeho řady

27. 4. 2017


Velký počet zahraničních bojovníků a sympatizantů opouští Islámský stát a snaží se dostat se do Turecka. Rozkládá se totiž schopnost Islámského státu udržet si území v Sýrii a v Iráku.

Zdroje z Islámského státu potvrdily, že počet jeho bojovníků v Sýrii ostře poklesl poté, co se pozemní ofenzíva začala přibližovat k městům Raqqa a Tabwa na severovýchodě Sýrie, kde za poslední čtyři roky bojovali především zahraniční bojovníci.

Činitelé v Turecku a v Evropě uvádějí, že zvyšující se počet operativců Islámského státu, kteří se k němu připojili od r. 2013, se obrací na svá velvyslanectví a chtějí se vrátit domů. Jiní, ideologicky silněji angažovaní členové Islámského státu se prý snaží infiltrovat Turecko a pak cestovat do Evropy, kde by chtěli plánovat odvetou za porážku Islámského státu teroristické atentáty. Mezi nimi jsou prý i prominentní členové pobočky Isis pro zahraniční operace, osoby z Británie, z Francie, z Belgie i z Austrálie. Usuzuje se, že se k Islámskému státu přidalo od konce roku 2014 do poloviny roku 2016 asi 250 ideologicky motivovaných cizinců.

Viktor Orbán zaútočil na EU kvůli Středoevropské univerzitě

27. 4. 2017



Maďarský pravicový premiér Viktor Orbán se ostře vymezil proti žalobě, kterou proti němu zahájila Evropská unie kvůli útokům na budapešťskou Středoevropskou univerzitu, kterou založil finančník George Soros.

Orbán tvrdil, že Brusel podporuje finančního spekulanta, který zničil životy milionů Evropanů.

V bojovném vystoupení v Evropském parlamentě a pak před reportéry Orbán odmítl obvinění, že cílem nových maďarských zákonů o školství je zlikvidovat budapešťskou Středoevropskou univerzitu.

Orbán tvrdil, že spor mezi EU a Maďarskem je technickou právní záležitostí a jádrem konfliktu je prý skutečnost, že Maďarsko odmítá přijmout bruselské uprchlické kvóty.

O několik hodin předtím oznámila Evropská komise, že posílá Maďarsku oficiální oznámení, že proti němu bylo zahájeno řízení o porušení předpisů, protože maďarská vláda brání Středoevropské univerzitě v existenci.

Podrobnosti v angličtině  ZDE

Bodláky Václava Duška

Psychochirurgie

27. 4. 2017 / Václav Dušek

Fakta o minulosti i přítomnosti značně zkreslena. Svět má rakovinu, tou rakovinou je člověk – jak tvrdil znalec života běhu Eduard Pestel. Není nad milé povzbuzení, děkujeme uctivě, vážený pane. Být zlým, vědí nádhero, jest přetěžká profese. Trvalka zla z doby děsu, kdy Heinrich Franz Boblig von Edelstadt proháněl čarodějnice v mučírnách a odporně bohatl, připomínka běsnícím tyranům, jak snadné bývá pěstovat zlo – i dnes známe syčáky, co z hnusu uváleli páchlé kuličky a nahráli si prašule do děravých kapes; nakonec, hyeny v lidské podobě přežily obětiny, nasyceny, či zbroceny krví, hlasitě mlaskají, zdravě bzdí; vrahy omilostníme zlehka. V tu dobu excesů platily jiné zákony, hotovo!

Z vrahů zrozeni posvěcení kati. Opravdu jsme nástroje a loutky v rukou boháčů, kteří v zákulisí taha-jí za nitky. Tancujeme podle toho, jak pískají. Naše talenty, možnosti i život jsou vlastnictvím cizích lidí. Nejsme prý nic víc než intelektuální prostitutky. Tvrdá slova postrádající kompromis. Velcí muži konají skutky na pováženou beze známek strachu. Zloba klepe na vrata – otevíráme, číháme, kdo bude postižený, odsouzený; dneska ty, my až zítra a možná pozítří.

Všeobecně platí, že prodělek jedné bytosti je ziskem u jiné. Být bohatí všeci, lidoušové, planeta pukne. I proto máme prostředky k lámání vůle, ovlivňování myšlení; psychochirurgie prý dosahuje úspěchu tím, že nám roztříští fantazii, otupí city, zničí abstraktní myšlení, vytvoří kontrolovatelné individuum podobné robotovi. No, toto! V příštím století, nebude-li země zničena demokratickými bojovníky za svobodu, budou se procházet ve světě bez hranic načipovaná řízená monstra centrálním výborem blaženosti – potrava se vyloučí pro přílišnou jedovatost, pracovat se bude pouze za odmě-nu, protože přebytek blaha ohrožuje významně loajalitu.

Nech si neprodleně vyšetřit hladinu zla, je-li zanedbatelná, požádej o pomoc.

Naprogramujeme bytosti dle libosti mocných finančních lasiček, vojenských a polo politických ploštic. Armáda novodobých otroků hledí udivena k abstraktním cílům. Přelidnění planety nám vel-mi nebezpečně a reálně hrozí, i proto našim krokem k pokroku musí být zvýšená kontrola myšlení – a proč se stydět, člověni, za použití vydatných chemických dešťů. Nebudeme přece dbát slov Seppa Holzera: Zeptej se přírody, zeptej se své půdy, své vody a svých zvířat, zda se pod tvým vedením cítí dobře. Člověk není had, přesto saje krev, není-liž pravda? Řekne-li se člověk, Stvořitele poleje rumě-nec – nu, všechno se nepovede.

Zlo přednášeno a filtrováno k dalšímu použití v mnoha podobách bývá nadužíváno. Učedník ne-plech a porevoluční miliardář si vzal na rozdíl od většiny souputníků ponaučení: „Dejte mi kontrolu nad měnou jednoho národa – potom mi bude zcela lhostejné, kdo píše zákony. Tuto žádost vyslovil bez obalu Mayer Amschel Rothschild (1744 - 1812). Být znalcem lidí nezaškodí.

Máš být skutečně zlým – neváhej, budoucnost ti kráčí v ústrety.

Války přihrály a nadále přihrávají do bankovních domů demokratických státních útvarů čistotně přeprané a vyžehlené miliardy, biliony, triliony; vlastnit banku je dozajista zaručený vývar, jistější než ji chtít vyloupit. Bankovní loupež je něco pro diletanty. Skuteční profíci si banku založí.

Vzkaz nepoučitelným služebným masám. Zlo majetku – zlo moci, neléčitelné nemoci.

Teroristické válečné běsnění napomáhá utajeným nadnárodním elitám k jistému zisku s minimální zběsilostí srdcí rizikem. Odhalit lichváře můžete, ale skončíte v připravené síti pro nepohodlnou svo-loč. Kušovat jest zdravé. Pamatujte, že nejste-li vybrán, nebudete tančiti po palcích obrů.

Lázně Zloprcek a.s. zlevnily. Nekupte to. Masáže vás prověří. Pučet blbost, máme domov samý květ. Magnesia filuta, co čtenář, hlupec, musí se mu dovysvětlit oceněná hnida. Magnesium nešu-mivé, pidislovesníci počítají řády – svět umění prosycen zlem, dýchá jed o sto šest. Umělecké zlo nelze vymýtit, a přiznejme si, copak nás umělečtí kuliferdové občas nepobaví? Nerozdají zdarma vyšeptalé ošuntělé rozumy, jak žít hezky pročesky, koho milovat do bezvědomí, a naopak nenávidět k zešílení.

Zlo ve štítu, ustálená realita.

Nevěřte slepě výkladům politiků nebo médií. Lžou, nemýlí se, ne, lžou opakovaně a s vědomím nad-řazenosti – stačí nečíst, neposlouchat, nedívat se, utrácet čas smysluplnějšími aktivitami. Peníze jsou rozpoznatelné zlo – a v zájmu zachování dalších zisků vytvářejí mediální šéfkuchaři myšlenkové hody hody doprovody, ochucují minulost podle receptů všehoschopných utajovaných pokrokářů; vraz do textu jedovatý šlem, posyp slova hadími exkrementy, posiluj lásku k mamonu, vykřič chudi-ně napomenutí – kdo nepřikrádá závidí.

Snaha vytvořit zisk je prazákladem zla – musíme zbrojit, musíme vytvořit nového nepřítele, musíme zapomenout významných historických vzkazů. Po sjednocení Německa, trestaného ještě stále za druhou světovou válku, odešla za doprovodu muziky sovětská vojska, v tichosti se uzavřely pokra-čující potřebné smluvní závazky o setrvání zámořské armády. A můžeme se domnívat, že demokra-tická armáda, která se zkrátka nemýlí, i proto může beztrestně zabíjet, stojí nemalé finanční pro-středky, a odkud pocházejí, můžete hádat, hadači… Sousedé si ochranu musí zaplatit. Voják není laciný misionář. Zbrojnoši podražili. Ona každá sranda něco stojí.

Být hodným v chudobě, ztráta času. Zlo vítá připravené k dobrodružným cestám k poznání. Zlo nelze léčit – chirurgické odstranění vředu bezbolestně nevyřeší ani laserový skalpel. Být zlým zakládá budoucnost bez přívlastků. Máme domácké zlo a není ho právě málo. Kdo zlo nevidí, má výhodu, že až ho napadne, bude se moci divit.

Máme historicky zmapované trasy zla – ale k čemu se trýznit lacinou pravdou.

Nedávno odešel do míst, kde se již nepohřbívá, pan profesor Kočandrle, který jako první vyměnil srdce; usmýkáván blbouny sepisujícími odrhovačky, častušky, vykrádajícími světové autory, duto-hlávky neznajícími pokoru a slušnost, dušinkami s výraznými kaňkami, byl odejit revoluční sběří. V USA pana profesora uvítali s otevřenou náručí v proslaveném vojenském špitálu, kde se léčili i prezidenti; pan profesor předával zkušenosti za mořem a doma neumětelové a podivíni z kruhu ne-návisti a závisti zatím zavedli společnost do pestrobarevných sociálních bublin. Revoluční šašouři sloužili bez obalu mocným, kteří platili královsky za odpudivá zla.

Být zlým, bývá nakažlivé. Zběsilost srdcí k prodeji.

Prosíme, přispějte finančně na provoz Britských listů

3. 3. 2017

Milí čtenáři,

na provoz Britských listů potřebujeme měsíčně přibližně 60 000 Kč. Velmi oceňujeme, že čtenáři podstatnou měrou přispěli na provoz našeho serveru v listopadu a v prosinci 2016. Bohužel však tuto finanční podporu potřebujeme trvale,  výdaje udržujeme na minimu, avšak  bez rozpočtu se server provozovat nedá. Prosíme, tedy, uvažte o pravidelném finančním příspěvku ve prospěch BL. Stačilo by, kdyby 300 lidí příspívalo měsíční částkou 200 Kč.

Jako občanské sdružení poskytujeme všem přispěvatelům potvrzení, na jehož základě si finanční dar můžete odečíst od základu daně. 

Přispět můžete i bankovním převodem na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat i z mobilního telefonu, informace o tom jsou níže.


Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Jako poslední článek každého vydání Britských listů zveřejňujeme pravidelnou měsíční zprávu o jejich hospodaření.

Přispějte finančně na provoz Britských listů svým mobilním telefonem

Chcete-li poslat jednorázové dobrovolné předplatné na provoz Britských listů, odešlete svým mobilem na telefonní číslo 90210 textovou zprávu, která odpovídá výši vašeho příspěvku. Zabere vám to zhruba 20 vteřin:

 

text SMS

částka

QR kód (co to je? tohle)

BLISTY

25 Kč

BLISTY 25

25 Kč

BLISTY 40

40 Kč

BLISTY 60

60 Kč

BLISTY 99

99 Kč

BLISTY 249

249 Kč

 

 

Přijde vám textová zpráva, potvrzující vaši platbu. Cena objednací textové zprávy je podle tarifu vašeho mobilního operátora. Cena příchozí zprávy se rovná odeslanému finančnímu příspěvku.

Službu jsme zprovoznili, protože je to pro vás snadné a rychlé. V minulosti nebylo možno tuto službu používat, protože byla zatížena nesmyslně vysokými provozními poplatky. Situace se však změnila a díky firmě Airtoy jsou k dispozici v dohodě s mobilními operátory pro speciální služby, jako je jednorázové dobrovolné předplatné na BL, velmi rozumné ceny.

Pro přispěvatele je platba prostřednictvím mobilu finančně výhodnější než platba bankovním převodem, protože cena dárcem odeslané sms je obvykle menší než poplatek za odchozí platbu v bance.

QR kódy jsou vlastně obdoba čárových kódů (patří mezi ně např. EAN kódy), které určitě znáte z obalů zboží v obchodech. V našem případě slouží k usnadnění zadání SMS, kterou nám pošlete finanční příspěvek. Když kliknete na QR kód, zobrazí se Vám samostatně jako větší obrázek. Pak jej stačí přečíst čtečkou QR kódů ve Vašem mobilním telefonu a čtečka Vám sama předvyplni text SMS i číslo a stačí jen odeslat - nemusíte nic psát a vyplňovat. Zde jsou odkazy na některé čtečky QR kódů: NOKIA, iPhone, Android, Symbian.

Děkujeme.

Službu technicky zajišťuje Airtoy a.s., Infolinka 602 777 555, www.platmobilem.cz

Zapojte se, je vás třeba

Zprovozňujeme diskuse na Britských listech

18. 4. 2017 / Bohumil Kartous

Vážení čtenáři Britských listů, rozhodli jsme se zpřístupnit těm, kdo pravidelně přispívají na provoz jednoho z mála nezávislých médií v ČR diskuse pod články. Rozhodli jsme se tak učinit proto, aby lidé, kteří mají velký podíl na více než dvacetileté existenci Britských listů, měli možnost vyjádřit se přímo k jejich obsahu a přispět svým úhlem pohledu. Od omezení na platící čtenáře si slibujeme též minimalizaci nenávistných, bigotních a scestných komentářů, které vytvářejí z internetových diskusí skládku mentálního odpadu. Sledovat diskuse a hodnotit příspěvky v nich bude mít nicméně možnost každý návštěvník.

Není to ale zabezpečení, které by výskyt digitální pitomosti či zneužití pro propagandistické účely dokázalo eliminovat úplně. Budeme proto diskuse redigovat a příspěvky, které budou obsahovat nepřijatelný materiál (e.g. rasistické výzvy, urážky ad hominem, výzvy násilného charakteru, replikaci prokazatelně konspiračních bludů), budou bez pardonu odstraňovány.

Přístup k diskusím je jednoduchý. Pokud budete mít zájem o diskuse, zaregistrujte se v systému a proveďte vybranou platbu (dle doby trvání přístupu k diskusím). Platby probíhají prostřednictvím systému GoPay. Poté budete mít přístup k diskusím na dobu, kterou jste si předplatili. V případě technických problémů se prosím obracejte na programátora Britských listů Michala Panocha: michal@panoch.net.

Prosíme pravidelné přispěvatele Britským listům, aby možnosti využili a aby přenesli své platby do nového systému, jenž jim umožní přístup k diskusím. Zároveň vyzýváme ostatní čtenáře, aby tuto možnost zvážili. Víme, že Britské listy čte řada velmi zajímavých lidí a velmi oceníme, pokud se podaří na webu Britských listů vytvořit silnou komunitu lidí, kterým vyhovuje kritický přístup a unavuje je digitální spad. Zajímavé příspěvky v diskusích budeme redakčně zpracovávat a vydávat jako samostatné texty. 

Vážení čtenáři, věříme, že se naše rozhodnutí ukáže jako správné a že diskuse přispějí jak k pluralitě relevantních názorů, tak k dlouhodobé udržitelnosti Britských listů. 

Libanon je multikulturní zemí ležící v srdci výbušného regionu

Postřehy z toulek po zemi cedrů 1. část

26. 4. 2017 / Daniel Veselý

Tento měsíc jsem se svou přítelkyní navštívil Libanon, zemi, jež se nachází v samotném srdci výbušného blízkovýchodního regionu a v nejtěsnějším sousedství Sýrie, kde již sedmým rokem zuří válečný konflikt, který připravil o život statisíce osob a další milióny vyhnal z domovů. Přestože se v šestimilionovém Libanonu na území sedmkrát menším než Česká republika nachází více než jeden milion registrovaných syrských a půl milionu palestinských uprchlíků a tamní infrastruktura je přetížena, země se neutápí v bezradném chaosu, ale pulzuje svým nezaměnitelným rytmem, a v současnosti tu vedle sebe bez větších problémů žijí muslimové, křesťané, Drúzové a různá etnika.

Omšelá Paříž východu

Vzhledem ke skutečnosti, že Libanon je menší než severomoravský region, rozhodli jsme se, že proslulou zemi cedrů procestujeme doslova a do písmene od hlavy až k patě. Libanonská metropole Bejrút, jež se v nepříliš vzdálené minulosti stala dějištěm řady bojů a masakrů, nás přivítala nezvykle deštivým počasím. Ubytovali jsme se v hostelu v arménské čtvrti, kde žijí převážně maronitští a arménští křesťané. Podle jedné z tamních prodavaček je ale mezi maronity a Armény žijícími v Bejrútu takový rozdíl asi jako mezi Francouzi a Brity. Zatímco maronité se hlásí ke katolictví v jednotě s Římem, arménská komunita žijící v Libanonu se sdružuje v arménské ortodoxní, katolické a evangelické církvi.

Bejrút byl v době občanské války, která zemi sužovala v letech 1975 až 1990, rozdělen na západní, převážně muslimskou část (kde žijí sunnité a šiíté), a východní, vesměs křesťanskou část, a toto rozdělení pomyslně funguje dodnes. Třebaže ve městě a jeho bezprostředním okolí (převážně na jižních předměstích ovládaných šíitským hnutím Hizballáh) narazíte na checkpointy, ozbrojené vojáky, obrněná vozidla a tanky, neměl jsem pocit, že by nám mohlo hrozit nějaké bezprostřední nebezpečí. Lidé jsou zde otevření, přátelští a družní - ostatně jako v dalších blízkovýchodních zemích, které jsem navštívil - nehledě na jejich vyznání, rozepře a problémy, jež jsou vlastní každému z nás. Jako byste ani nenavštívili zemi, která je přímo ovlivněna krvavým konfliktem v sousední Sýrii. Tento pocit, jenž ve mně chvílemi vyvolával výčitky svědomí, mne v této životem překypující zemi provázel takřka po celou dobu.

Dnes lze již těžko uvěřit tomu, že libanonskou metropolí a jejím okolím v časech občanské války, jejíž průběh brilantně vylíčil britský novinář Robert Fisk ve své publikaci Pity The Nation: Lebanon at War, otřásaly stovky bombových útoků a docházelo zde k otřesným masakrům civilistů, při nichž vraždili křesťanští falangisté, palestinští teroristé, CIA a zabíjely izraelské bomby. Fisk se jako jeden z mála západních novinářů stal svědkem nelítostných krvavých jatek v Bejrútu a na jiných místech Libanonu a mistrným jazykem skloubil politickou analýzu a excelentní válečné reportérství. Také libanonský konflikt, stejně jako válka v Sýrii, měl své vnitřní a vnější aktéry a symbolizovala jej - řečeno Fiskovými slovy - nejdříve imploze a poté exploze. Někdejší krveprolití v Libanonu doprovázely jak bratrovražedné boje křesťanů a muslimů, tak vojenské intervence syrské a izraelské armády.

V současnosti je Bejrút moderním multikulturním velkoměstem s neuvěřitelnými kontrasty v architektuře, kde se stará zástavba, zjevně ovlivněná francouzským koloniálním stylem, bleskurychle prolíná s vybydlenými a nedostavěnými budovami i velkolepými moderními věžáky. Dech dějin doslova vane v centru města, kde se v sousedství mešity Mohameda Al-Amína tyčí maronitská katedrála sv. Jiří a hloubku historické paměti dokreslují ruiny starověkých římských lázní. Tyto památky, jež dokazují kulturní a historické bohatství Bejrútu, se nacházejí doslova v dosahu několika kroků. Rozmanité historické dědictví překrývá vibrující napětí současnosti v podobě vojenských stanovišť a ozbrojených vojáků, kteří hlídají vstup do mešit a kostelů. Nicméně tato lehce stísněná atmosféra ostře kontrastuje s čilým a neúnavným ruchem v restauracích, kavárnách a obchodech, bezstarostně skotačícími a smějícími se dětmi, chvatně se měnícími podmanivými vůněmi a neustálým rykem automobilových klaksonů, tolik typickým pro země blízkovýchodního regionu.

Konflikt v Sýrii jako třetí světová válka

Čtenáři Britských listů vědí, že se zajímám o osudy palestinských a syrských uprchlíků, a proto jsem se nemohl dočkat, až navštívím smutně proslulý uprchlický tábor v Šatíle, a to navzdory varování naší bytné v hostelu, že zde pravidelně dochází k násilným incidentům. Cestou do Šatíly a přilehlé čtvrti Sabra, kde v roce 1982 křesťanští falangisté za asistence izraelské armády povraždili 1000 až 1700 palestinských mužů, žen a dětí, jsme potkali jednoho Libanonce, který podle svých slov dlouhodobě pobýval ve Spojených státech a sloužil v americké armádě. Nabídl se, že nás zavede k památníku připomínajícímu oběti této tragédie. Avšak i tento na pohled nebojácný muž se zdráhal projít celým táborem, kde se mezi oprýskanými a zdevastovanými budovami, jež lemovaly křivolaké uličky s nánosy rozličného odpadu, tísnily davy bezprizorných syrských a palestinských uprchlíků. Přesto výrazy jejich tváří vesměs nejevily známky soužení a přestálých muk, a především syrští uprchlíci sršeli nebývalou energií, přestože je válečný konflikt vykořenil z jejich domoviny. Náš průvodce hovořil o násilném incidentu, který se v Šatíle odehrál před dvěma měsíci, a ukazoval nám místo, kde prý zastřelili jednoho člověka. Nejen Šatíla, ale i další uprchlické tábory jsou i podle svědectví dalších osob místem, kde bují kriminalita; kde jsou lidé lapeni v bezvýchodném soukolí násilí a odvet bez možnosti žít důstojný život.

Dorazili jsme k památníku, jehož nenápadný vchod byl doslova zastavěn stánky s rozmanitým zbožím, které tu prodávají syrští uprchlíci. Pod udusanou hlínou jsou prý pohřbeny stovky obětí masakru, jež sem nahrnuly buldozery. Magicky ponuré místo obklopují „bannery“, informující o izraelských zločinech v Libanonu během občanské války i v následujících letech, a na zdech se pod pomerančovníky a olivovníky ukrývá několik mrazivých graffiti. V tomto zapomenutém koutě se odehrálo neštěstí, o němž se v našich končinách příliš nepíše. Zde se symbolicky setkávají tragédie dvou národů – Palestinců a Syřanů, přičemž stánky syrských uprchlíků metaforicky i doslova zastínily vzpomínku na masovou vraždu Palestinců. Zeptal jsem se našeho průvodce, jaký má názor na válku v Sýrii. Podle jeho mínění je Asadův režim menším zlem než káidistická opozice, která vévodí povstalcům, a vinu na konfliktu nesou také Spojené státy.

Poté, co jsme se s naším průvodcem po Sabře a Šatíle rozloučili, zastavili jsme se u jednoho ze stánků s občerstvením, abychom zahnali hlad. Zatímco nám syrský uprchlík připravoval pokrm, dali jsem se ním do řeči. Říkal, že je stavební inženýr, a připadal si poněkud trapně, že se takto živí. Sdělil nám, že se chce vrátit zpátky do Sýrie, ačkoli podle jeho názoru válka bude trvat ještě dlouho. Plachý mladík, který si nyní vydělával na živobytí prodejem kebabů - jen několik desítek metrů od místa palestinské národní tragédie, bez obalu hovořil o tom, jak na osudu obyčejných Syřanů nikomu nezáleží, a přirovnal konflikt ve své domovině ke třetí světové válce. Třebaže žil nyní ve vyhnanství, nemusel se bát Asadovy tajné policie ani džihádistů, a proto mohl bez obav mluvit s cizinci.

Když jsme Sabru a Šatílu opustili, oslovil nás jeden z mnoha místních taxikářů a nabízel nám své služby. Zdvořile jsme jeho nabídku odmítli, ale dali jsme si s ním lahodnou arabskou kávu. Muž ve středních letech se netajil svými sympatiemi k Hizballáhu a tvrdil, že představy o tomto libanonském hnutí jsou na Západě značně zkreslené. Taxikář, ostatně jako řada dalších lidí, s nimiž jsme v Bejrútu a na jiných místech Libanonu hovořili, konstatoval, že Libanon je navzdory válečnému konfliktu v Sýrii a uprchlické krizi zcela bezpečnou zemí, a argumentoval islamistickými útoky v západních metropolích. Vzhledem k jeho vstřícnému vztahu k Hizballáhu nebylo žádným překvapením, že Asadovu vládu považoval ze menší nebezpečí než ozbrojenou opozici s tím, že Bašár Asad podle něj drží zemi pohromadě. Moc mne zajímalo, jak tento muž, který trochu fanfarónsky tvrdil, že si vydělá 2000 dolarů měsíčně, pohlíží na syrské uprchlíky a zda je vnímá jako bezpečnostní hrozbu. Odpověděl, že se válečných běženců ze Sýrie nebojí, ale podle jeho soudu tito lidé představují konkurenci pro spoustu obyčejných Libanonců, protože jsou ochotni pracovat za nižší mzdu. Nicméně jak syrští, tak palestinští uprchlíci jsou na zdejším trhu práce v řadě ohledů diskriminováni.

Na rušných křižovatkách jižního předměstí Bejrútu jsme viděli, jak uprchlické děti ze Sýrie běžně pracují: pomáhají v obchůdcích, prodávají všelijaké zboží; snažily se nám prodat cokoliv, co měly zrovna v ruce, a já si s marně potlačovaným studem vzpomněl na vulgární hysterii a laciné předsudky, jež u nás vůči válečným běžencům panují.

Kosmopolitní a někam neustále spěchající Bejrút mi připadal jako omšelá Paříž východu, která setrvačně tyje ze své bývalé velikosti a slávy, jež přervala násilná válečná perioda; město, které symbolizují dechberoucí kontrasty lesku, bídy, vřelosti, bezútěšnosti a naděje...

Pokračování příště

Mezitím v Absurdistánu 23: Polsko navrhuje ultrapravicového papeže, problémy v armádě, ve školství a v kultuře

26. 4. 2017 / Tomasz Oryński

Velikonoce jsou obyčejně v polské politice klidné. Členové vlády a poslanci obyčejně tráví čas u svých rodin a vzpomínají na ukřižování Krista. Anebo vlastně Briana, pokud můžeme věřit titulní straně jedněch místních novin, které použily na obálce pro své velikonoční vydání fotografii ze známého filmu skupiny Monthy Python Life of Brian.

Je to také čas pro reflexi a přemýšlení o budoucnosti. Někteří myslitelé vyjadřují znepokojení o budoucnosti katolické církve. Litují, že v čele církve v současnosti stojí papež František, který se možná může líbit nějakým levičákům, a je možná docela slušný člověk, ale to nestačí na to, aby byl předákem "tak vážného náboženství, jako je křesťanství". Naštěstí pro všechny už František oznámil, že brzo odejde z úřadu, takže je stále ještě šance navrátit církev zpět na správný kurs. Polská církev a její hierarchie musí už nyní začít podnikat akce, aby se zajistilo, aby byl příští papež vhodný pro papežský úřad. Navrhuje kandidaturu Otce Tadeusze Rydzyka, pochybné postavy v polské politice, který v důsledku moci svého pravicového ultrakatolického mediálního impéria vykonává svou "moc zpoza trůnu" a odolává všem obviněním z finančních podvodů.

Autoři tohoto článku argumentují, že právě jedině Rydzyk je tím správným mužem pro papežský úřad, protože "hrozby, které přicházejí od agresivního islámu nelze zastavit pouze modlitbami, je zapotřebí rozhodných akcí a rozhodné osobnosti, která by dokázala katolíky v Evropě a po celém světě sjednotit svou odvahou a svým charismatem. V dnešní době, kdy krvavý půlměsíc nahlíží do oken milionů bezbranných lidských bytostí a levicové a pseudodemokratické organizace se pokoušejí znásilnit křesťanskou Evropu, je zapotřebí muže, který by se proti tomu všemu dokázal postavit pevně a v souladu s učením církve."

Na fóru pod tímto článkem najdete pár komentářů, které tento postoj podporují, ale většina čtenářů, jak se zdá, nedokáže pochopit, zda je tento článek myšlen vážně, anebo zda je to parodie. A to zase znovu potvrzuje známý Poeův zákon: "bez jasné známky autorova úmyslu je nemožné vytvořit parodii extremistických názorů tak zjevně přehnaných, aniž by je někteří čtenáři či diváci nepovažovali za autentické vyjádření parodovaných názorů".

Muž, který prakticky prověřuje Poeův zákon každým dnem, je Antoni Macierewicz, ministr obrany. Široce ho obviňují, že likviduje polskou armádu, a stále více a více hlasů se dotazuje, zda není Macierewicz ruský agent. Ale to jsou všechno jen pomluvy. Bojové schopnosti vojáků jsou pro něho tak důležité, že chce zajistit, že budou všemožně podporovány. Stejně jako  Zaklínač 3: Divoký hon, hlavní postava ve světoznámé polské počítačové hře odvozuje svou moc z magických kamenů roztroušených po vesmíru v této hře, zdroj bojových schopností polských vojáků je umístěn ve varšavské posádce. Podle ministra Macierewicze "to bylo znovu potvrzeno tamějším umístěním bysty prezidenta Lecha Kaczyńského, (...) který padl při obraně republiky". Tak se zdá, že magický kámen polského vojska bude mít tvar dvojčete Jarosława Kaczyńského. Jediným rozdílem je to, že zatímco Witcher Geralt si může zaskočit k magickému kameni, kdykoliv potřebuje, a po většinu hry se o něj vůbec nemusí starat, prezidentovu bystu je třeba trvale hlídat, a to se má stát novou čestnou službou polské armády.

Ministr Macierewicz si dává záležet na tom, aby vojáci trávili hodně času tím, že stojí a nedělají nic. Jedna z nejdůležitějších akcí vojenského života, při níž se účastnili američtí vojáci a vojenské delegace z několika členských zemí NATO, čelila dlouhému zdržení, protože ministr Macierewicz neměl čas přijít a k vojákům promluvit. Ostře hájil Bartłomieje Misiewicze, o němž jsme se už v tomto seriálu několikrát zmínili (například ZDE,) protože se vedení jeho strany konečně rozhodlo udělat něco ohledně Macierewiczových adolescentních asistentů ve snaze získat určitou podporu občanů po těžkých ztrátách, způsobených fiaskem jejich boje proti Donaldu Tuskovi, znovuzvolenému předsedovi Evropské unie. Výbor strany Právo a spravedlnost rozhodl, že Bartłomiej Misiewicz nemá naprosto žádnou kvalifikaci k tomu, aby zastával jakékoliv veřejné funkce (díky, vždyť to bylo zjevné už dávno!) a vyloučil ho ze strany. I když má samozřejmě takový výbor plné právo někoho ze strany vyloučit, vyvstává velká otázka, zda je stranický výbor tím správným úřadem, který by měl rozhodovat o tom, kdo má zastávat veřejný úřad a kdo ne. A co lidé, kteří jsou odpovědni za to, že takové nekompetentní hlupáky do oficiálních funkcí vůbec jmenovali?

No, jak jste pravděpodobně uhodli, nic. Poté, co prohrál svou bitvu na vedení strany, ministr Macierewicz se konečně rozhodl pronést ten projev před těmi ubohými vojáky, kteří čekali na oslavy ve formaci po dobu několika hodin, v silném dešti, větru a krupobití.

Bartłomiej Misiewicz není jediným mužem, který má vazby na Antoniho Macierewicze a který náhle zmizel. Wacław Berczyński, předseda mimořádné komise, která má vysvětlit leteckou havárii ve Smolensku, známý tím, že vymyslel všechny ty absurdní konspirační teorie (viz předchozí kapitoly tohoto seriálu) se prořekl, že to byl on, kdo zlikvidoval dohodu s Francií ohledně vojenských vrtulníků (viz https://blisty.cz/art/84007.html). Vzhledem k tomu, že prý má podnikatelské vazby na firmu Boeing, která je konkurentem Airbusu a která se nyní zdá být pro ministra Macierewicze první volbou, ve vzduchu je skandál. Berczyński pro jistotu odešel ze všech zaměstnání, která měl, a utekl do USA. Tak vidíte, strano Právo a spravedlnost, vy jste chtěli bojovat proti korupci a proti neschopnosti, a tady máte šanci. Ale, jaksi se mi nezdá, že by se této straně chtělo v této věci zrovna zasahovat...

Nápad ministra Macierewicze s magickou bystou udělal velký dojem na premiérku Beatu Szydło. Ta také chtěla udělat něco magického. Rozhodla se ukázat, že čas pro ni nemá žádné hranice. Když hovořila o tom, že odmítla povolit referendum o reformě školství, kterou chce realizovat strana Právo a spravedlnost, řekla, že na referendum je už pozdě, protože "Reforma už je realizována, je už právě teď připravována." Ano, tohle není chyba, to je přesný citát: Reforma už je realizována, přesto, že se teprve připravuje. Možná, že to vysvětluje, proč končí každý pokus strany Právo a spravedlnost něco zreformovat v naprostém chaosu a v katastrofě.

Zatímco má vládnoucí strana Právo a spravedlnost plné ruce práce s likvidací armády, soudnictví a školství, druhá nejsilnější pravicová strana v parlamentě má zase plné ruce práce s obranou svých kolegů pravičáků. Do problémů se dostala Jadwiga Stawnicka, jazykovědkyně a odbornice na hate speech, poté, co ji obvinil jeden nacionalista, že vykonstruovala své názory, podle nichž jsou hesla, která tento nacionalista šíří, příklady hate speech. Jeho případ byl odmítnut po zásahu nacionalistického poslance Roberta Winnického, avšak až bude zahájeno vyšetřování proti profesorce Stawnické, prokuratura se tak lehce odradit nedá. Jiným hrdinou, kterého považují nacionalisté za hodného obrany je Janusz Waluś, polský imigrant do Jihoafrické republiky, který byl odsouzen do vězení na doživotí poté, co začal spolupracovat s bělošskou supremacistskou teroristickou organizací a zavraždil Chrise Haniho, prominentního bojovníka proti apartheidu. Někteří polští poslanci požadují, aby byl propuštěn, anebo alespoň aby byl přivezen do Polska. Je v tom určitá ironie, protože kdyby bývala jihoafrická vláda nezrušila trest smrti, který pravičáci v Polsku tak vehementně prosazují, Janusz Waluś by byl dávno mrtvý, protože by byl začátkem devadesátých let popraven.

A nakonec, ale nikoliv v poslední řadě: Média a kultura. Někteří politikové ze strany Právo a spravedlnost se stále ještě nemohou vyrovnat se skutečností, že se jim v důsledku obrovských protestů nepodařilo zakázat novinářům vstup do budovy parlamentu (více o tom ZDE). Ryszard Terlecki, předseda polského parlamentu využívá každé příležitosti k tomu, aby televizním štábům ztížil život co nejvíce, například tím, že vytrhává kabely z jejich technického zařízení, což natočil jiný televizní štáb a je to k zhlédnutí ZDE.

V oblasti kultury se udělovaly granty, jejichž cílem je zlepšit přístup ke kultuře. Dva největší granty dostaly ex aequo organizace pro invalidy a putovní výstava, která ukazuje "podstatu otcovství na příkladu papeže Jana Pavla II". Jsem si vědom, že nově zaměstnaní státní úředníci, které do úřadu přivedl ministr Gowin, nevědí o kultuře vůbec nic, takže nejsem překvapen, že si myslí, že informace o dědictví Jana Pavla II. nejsou v Polsku dostatečně dosažitelné, avšak jak může někdo přijít na nápad, že je možné použít katolického papeže jako standardního příkladu pro roli otce, tomu nerozumím vůbec. Avšak zatímco uvažuju o tom, že zprávy o existenci údajného nemanželského syna papeže Wojtyły asi nejsou spolehlivé, je možné, že vládní úředníci vědí víc než já.

Reportéři bez hranic: Svoboda projevu je ohrožena jako nikdy předtím

26. 4. 2017

Andrej Babiš "žádná média nevlastní a žádná neovlivňuje".

Reporters Without Borders warns of tipping point for press freedom in era of 'strongmen and propaganda' https://t.co/PJNfcBKUC2 pic.twitter.com/oSCptA6p8j

— Al Jazeera English (@AJEnglish) April 26, 2017

"V nové postpravdivé éře fake news", autoritářských vládců a propagandy je dnes tisková svoboda ohrožena více než kdy předtím, varují ve své zprávě Reportéři bez hranic.

Útoky na média se staly běžnými a autoritářští vládci jsou na vzestupu. Dospěli jsme do věku postpravdy, propagandy a potlačování svobod - zejména v demokraciích," konstatuje zpráva.

"Svoboda projevu nebyla dosud nikdy takto ohrožena."
Nejvražednější zemí pro novináře je Sýrie, kde trvá občanská válka už šest let. Největšími věznicemi pro novináře je Erdoganovo Turecko, které po neúspěšném puči uvěznilo 81 novinářů, a Egypt Abdela Fattaha el-Sisiho.

K omezování svobody projevu dochází i v některých demokraciích. Je to důsledkem "posedlosti sledováním a porušováním práva na utajování novinářských zdrojů". K těmto zemím patří Spojené státy a Velká Británie, které se na žebříčku svobody slova propadly o dvě místa na 43. a na 40. místo.

Zpráva také varuje před "vysoce toxickými" útoky na média od prezidentské předvolební kampaně amerického prezidenta Donalda Trumpa a britského referenda o brexitu. Tyto útoky "posunuly svět do nové éry postpravdivosti, dezinformací a fake news".

Česká republika je na 23. místě. Od roku 2016 poklesla o dvě místa. "V roce 2016 bylo schváleno několik zákonů s cílem posílit tresty za pomluvu, zejména pokud jde o prezidenta. Koncentrace mediálního vlastnictví v ČR dosáhla kritické hranice. Od roku 2008 používají svého bohatství oligarchové, kteří skupují tisk ve snaze konsolidovat svůj vliv. Jedním z nich je Andrej Babiš, jak náměstek premiéra, tak ministr financí a zároveň vlastních dvou nejvlivnějších českých deníků. V roce 2016 byl přijat nový zákon, jehož cílem je bojovat proti střetu zájmů a bránit ministrům, aby vlastnili sdělovací prostředky. Říká se mu "protibabišovský zákon", konstatují reportéři bez hranic ZDE  


Andrej Babiš na to reagoval takto:



Rusko Vladimíra Putina se nachází sedm míst před Tureckem, na 148. místě. Je v poslední pětině žebříčku. Svoboda tisku je "vážně ohrožena" v 72 zemích, včetně Ruska, Indie a ČÍny, konstatuje zpráva.

Nejsvobodnější sdělovací prostředky jsou v Norsku.

Severní Korea je na nejnižším místě žebříčku. Převzala nejnižší místo od Eritreje.

ČR se umístila znovu mezi státy s nejmenší příjmovou nerovností

26. 4. 2017



Podle Giniho koeficientu je Česká republika mezi prvními pěti státy na tomto světě, které se pyšní nejmenší příjmovou nerovností.



Statistika je tato:

1. Ukrajina
2. Slovinsko
3. Norsko
4. Slovensko
5. Česká republika

Zdroj: Světová banka


Jiným, alternativním způsobem měření je tzv. index Palma, který se zaměřuje na rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími lidmi. Bere podíl HDP, který dostává 10 nejbohatších procent obyvatelstva, a rozděluje ho mezi 40 procent nejchudších. Podle něho převzal páté místo České republiky Kazachstán.


Podle světového indexu spokojenosti jsou nejšťastnější lidé v Norsku, v Dánsku, na Islandě, ve Švýcarsku a ve Finsku.

Podrobnosti v angličtině ZDE
 

Jak by vypadala 2. korejská válka?

26. 4. 2017

Jak by vypadal vojenský konflikt na Korejském poloostrově? V mnohých tato otázka může vyvolat vážný záchvat apokalyptické úzkosti, když na jedné straně máme za to, že KLDR je kvůli obraně stalinistického režimu ochotna spustit katastrofické násilí připomínající soumrak bohů, zatímco si zřejmě neumíme ani představit krveprolití, které by vyvolal jakýkoliv vojenský konflikt mezi Soulem a Pchjongjangem, napsal Franz-Stefan Gady.
Jedním z vysvětlení může být, že odhady ztrát a fyzického ničení na Korejském poloostrově (a možná i v Japonsku) jsou tak mimořádně vysoké. Pokud by Pchjongjang splnil svou hrozbu změnit Soul v "ohnivé moře", ztráty jen v oblasti jihokorejské metropole mohou podle některých odhadů během 48 hodin překročit 100 000 - i bez použití severokorejských zbraní hromadného ničení. Americké ministerstvo obrany odhaduje, že 2. korejská válka může v prvních 90 dnech vést k 200 000 - 300 000 ztrát na životech jihokorejských a amerických vojáků, kromě stovek tisíc civilních úmrtí.

Krátce nastíním, jak by se válka mezi severem a jihem mohla odvíjet. Má analýza se nepokusí načrtnout všechny možné válečné scénáře, ale místo toho se soustředí na jednu hypotetickou sekvenci událostí: Konvenční severokorejský překvapivý útok vedený přes demilitarizovanou zónu následující po vyhodnocení nejvyššího velitele Korejské lidové armády, že preemptivní úder proti jaderným zařízením je na spadnutí.

Tento scénář je založen na čtyřech základních předpokladech. Za prvé, navzdory závazkům vyplývajícím z čínsko-severokorejské smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci z roku 1961 Čína nepřijde bránit Severní Koreu v případě překvapivého severokorejského útoku na jih. Za druhé, Pchjongjang ke zničení Soulu nepoužije jaderné zbraně. Za třetí, Severní Korea, i když má tu možnost, nevystřelí mezikontinentální raketu proti cíli v kontinentálních Spojených státech. Za čtvrté, Spojené státy nevystřelí na Pchjongjang jaderné střely.

Základním přesvědčením za těmito předpoklady je, že severokorejský vůdce Kim Čong-un je primárně motivován přežitím režimu a v důsledku toho nevystaví Pchjongjang zbytečně americkému jadernému útoku a neeskaluje ihned konflikt na jadernou úroveň, pokud očekává, že si může udržet schopnost druhého jaderného úderu. A dále podle tohoto scénáře Kim předpokládá, že jihokorejské a americké válečné plány nezahrnují jeho odstranění (což může být předpoklad falešný, nejen kvůli nedávným vyjádřením amerického prezidenta).

Možné vysvětlení diktátorova hypotetického rozhodnutí napadnout Korejskou republiku lze nalézt níže. Pro tuto chvíli postačí říci, že Severní Korea může do invaze na jih zapojit 700 000 vojáků ze zhruba milionových pozemních sil, 8 000 děl, 2 000 tanků, 300 letadel, více než 400 hladinových bojových lodí a asi 50 ponorek. Vzhledem k tomu, že zmíněný vojenský materiál je umístěn ve vzdálenosti do dvou set kilometrů od demilitarizované zóny, předpokládá se, že takový útok nebude vyžadovat rozsáhlé přesuny a může být zahájen do tří dnů po vydání rozkazu.

Primárním cílem invaze by bylo obsadit Soul a držet jej tak dlouho, jak bude možné, za současného způsobování maximálních ztrát civilní a vojenské infrastruktuře na jihu. Obsazení části města by představovalo nejen důležité propagandistické vítězství, ale také by zaručovalo nejnákladnější a nejztrátovější formu moderního válčení ve městě.

Aby severokorejské síly obsadily hlavní město na jihu, musely by postoupit na 150 km široké frontě koridory Chorwon, Kaesong-Munsan a Kumhwa. Hlavní úder by zřejmě vycházel buď ze směru Kaesong-Munsan severně od Soulu, nebo z Chorwonského údolí na severovýchodě. Čas by byl pro sever vším. Vzhledem k hornatému terénu by se koridory pro severokorejskou armádu rychle staly smrtelnou pastí, pokud by byla vystavena jihokorejskému a americkému letectvu a přesně naváděné munici odpalované ze silně opevněných jihokorejských pozic podél invazních tras.

Útoku by předcházely strategické kybernetické útoky proti Korejské republice a americkému velení (i proti kriticky důležité infrastruktuře v Soulu), stejně jako dělostřelecká příprava. Severní Korea má asi 500 dalekonosných dělostřeleckých systémů, včetně 170 mm děl Koksan, 122 mm raketometů s prodlouženým dostřelem a 240 mm a 300 mm raketometů na dostřel soulské metropolitní oblasti. Scénář 2. korejské války předpokládá, že severokorejská armáda přidělí většinu svých dalekonosných systémů k protiúderu na jihokorejská a americká vojenská zařízení podél invazních tras. Část dělostřeleckých systémů by byla použita k útokům na civilisty a ekonomickou infrastrukturu v Soulu a na předměstích.

Za předpokladu že 70 % dalekonosných systémů je operačně nasaditelných a s ohledem na výcvik obsluh (přinejlepším průměrný), stejně jako selhání 15 - 25 % u seveverokorejských dělostřeleckých granátů, jihokorejské a americké síly i civilisté by přesto byli vystaveni smrtící salvě, která by mohla v prvních hodinách konfliktu zabít desítky tisíc lidí, předtím než bude severokorejské dělostřelectvo buď zničeno, nebo bude muset ustoupit kvůli obavě ze zničení kontrabaterijní palbou. Tato analýza také předpokládá, že severokorejská armáda na Soul odpálí chemické granáty (arzenál KLDR obsahuje zásoby hořčičného plynu, sarinu a VX), což dále zvýší pravděpodobnost masivních civilních ztrát. Psychologický dopad chemické války by byl nezměrný: Jeden chemický granát explodující v Soulu by stačil k vyvolání masové paniky a odložení pozemního postupu jihokorejské a americké armády.

Kromě dělostřelecké palby by Severní Korea odpálila stovky balistických raket proti civilním cílům. Sever by neodpálil celý arzenál balistických raket v rámci úvodního útoku, ale zachoval by si schopnost následného úderu. Nicméně salva stovek konvenčních balistických raket by nejen zahltila jihokorejskou a americkou protiraketovou obranu, ale také by zvýšila šanci, že jedna z odhadovaných 150 chemických hlavic zasáhne cíl - pravděpodobně v Soulu.

Kromě masivní palebné síly by sever nasadil přes 100 000 vojáků svých sil zvláštního určení prostřednictvím skrytých tunelů, ponorek a letadel. Jejich hlavním cílem by bylo šířit zmatek (pravděpodobně by měli jihokorejské uniformy), ničit vojenskou infrastrukturu včetně prostředků řízení a velení, a zpomalit příchod jihokorejských a amerických posil na frontu léčkami nastraženými na konvoje s vojáky. Severokorejské jednotky by se také zřejmě pokusily zabít jihokorejské civilní a vojenské lídry a mohly by šířit biologické zbraně jako antrax.

Válka by také rychle začala na moři, kde by se severokorejské ponorky zaměřily na jihokorejskou lodní dopravu i na jihokorejské a americké válečné lodě. Sever by také nasadil své pokročilejší ponorky, možná vyzbrojené jadernými raketami, aby si uchoval schopnost druhého úderu, pokud by konflikt dosáhl jaderné úrovně, nebo aby kompenzoval konvenční ztráty v případě, že invaze na jih skončí neúspěchem. I když severokorejské letectvo sestává ze zhruba 800 zastaralých bojových letadel, řadě letadel se přesto může podařit bombardovat civilní a vojenskou infrastrukturu na jihu, ačkoliv protivzdušná obrana by je rychle zničila.

Zda by sever dokázal obsadit Soul zůstává pochybné. Z konvenční vojenské perspektivy znamenala poslední dekáda rozhodující změnu ve prospěch jihu a Spojených států. Není také ani zdaleka jasné, proč by Kim Čong-un takový útok nařídil, když by tím vystavil velkou část své armády zničení. Jediným přijatelným vysvětlením by bylo přesvědčení, že Spojené státy stojí na pokraji vojenského tažení proti KLDR. Dalším vysvětlením s tím souvisejícím je, že severokorejský režim považuje jaderné kapacity za poslední záruku přežití a byl by ochoten obětovat velkou část konvenční síly kvůli zachování jaderného arzenálu. Severokorejská armáda také zůstává orientována na znovusjednocení Korejského poloostrova během 30 dní po zahájení války, zjistilo zpravodajství z otevřených zdrojů.

I dkyž skutečný severokorejský vojenský potenciál zůstává diskutabilní, většina analytiků je přesvědčena, že v prvních 48 hodinách konfliktu by byly zabity minimálně desetitisíce vojáků a civilistů. Invazní koridory by se téměř jistě změnily v jatka. Jeden z odhadů stanoví severokorejské ztráty v prvních 72 hodinách konfliktu na 100 000. Pokud by Soulu dosáhlo jen 10 % severokorejských invazních sil, stejně by si jejich vyhnání vyžádalo týdny pouličních bojů a zabilo by tisíce civilistů polapených v křížové palbě. Nemluvě o tisících vojáků, kteří by zahynuli.

Ale masové ztráty by v případě konfliktu nezůstaly omezeny jen na jih. Takzvaný Plán masivního trestu a odplaty předpokládá cílené zničení částí Pchjongjangu i v případě, že konflikt nepřekročí jaderný práh, což by stálo životy desítky tisíc obyvatel severokorejského hlavního města. Plán také předpokládá přesné údery proti vedoucím osobnostem komunistického režimu a vojenské infrastruktuře.

Závěr zní, že pokud severokorejská armáda provede rozsáhlou invazi, vedlo by to ke zničení jejích konvenčních kapacit a smrti několika set tisíc vojáků, nejen na jihu, ale také v severokorejském hlavním městě. V delším výhledu by jihokorejská a americká vojska získala převahu. V minulosti takovéto chabé šance neodradily diktátory od nezodpovědných vojenských dobrodružství. Je také velmi nepravděpodobné, že by severokorejské vedení bylo možno odradit, pokud dospěje k závěru, že je v sázce přežití režimu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Čína varovala KLDR před dalším jaderným testem

26. 4. 2017

Severní Korea byla Čínou varována, aby nepřekročila "bod, za nímž není návratu", zatímco USA a Jižní Korea provádějí důležité vojenské cvičení.
Editorial v listu Global Times považovaném za hlásnou troubu vládnoucí komunistické strany tvrdí, že Peking doufá v mírové řešení, ale má "velmi omezený vliv".

Podle čínského listu by šestý jaderný test KLDR znamenal "bod, za nímž není návratu" a všichni aktéři korejské krize by zaplatili cenu za eskalaci - přičemž ta severokorejská by byla nejvyšší.

Čína, přes kterou jde velká část severokorejského obchodu a která je také zdrojem potravinové pomoci a ropy, je pod rostoucím tlakem, aby vymluvila Kim Čong-unovi vývoj zbraní, jež vyvolávají mezinárodní znepokojení.

Avšak Peking je opatrný ke všemu, co by mohlo ohrozit existenci severokorejského režimu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Kde vezme Marine Le Pen 50 % hlasů?

26. 4. 2017

Marine Le Pen ve snaze stát se první francouzskou prezidentkou čelí nerovnému boji. Ale má na výběr určité možnosti, jak získat voliče, které potřebuje.
Šéfka ultrapravicové strany Národní fronta získala v prvním kole rekordních 7,6 milionu hlasů, ale aby měla šanci na zvolení, musela by zřejmě zisk přinejmenším zdvojnásobit. Existují však voliči, které by mohla získat.
   

Pokud prostě sečteme hlasy otevřeně protievropských kandidátů, pak Le Pen teoreticky může dosáhnout na 46 % hlasů. Ale samozřejmě že věci jsou poněkud složitější a EU není jediné téma, které francouzské voliče zajímá. Takže kde Le Pen vezme další?

Navzdory podpoře Françoise Fillona pro Macrona zhruba třetina jeho příznivců je připravena podpořit Le Pen, zatímco dalších 20 % jí může pomoci neúčastí, říká výzkumník společnosti Kantar Public Edouard Lecerf. Konzervativci si přejí zavést do společnosti tužší řád, což koresponduje s programem ultrapravicové kandidátky. Jak ale upozorňuje politický analytik Bruno Cautres z thinktanku Cevipol, Fillonovi voliči mají problém s ekonomickým programem kandidátky Národní fronty a liší se v názoru na Evropu.

Voliči ultralevicového Jean-Luca Mélenchona nebyli vyzváni k podpoře jednotné "republikánské fronty" proti krajní pravici. A Národní fronta věří, že může přesvědčit antiestablishmentové a antiglobalizační voliče, kteří v prvním kole podpořili Mélenchona. Velká většina jich podle představitele Národní fronty Juliena Odoula nikdy nebude hlasovat pro Macrona. Výzkumníci ovšem předpovídají něco jiného. Podle nich polovina Mélenchonových příznivců k volbám nepřijde a jen 15 % podpoří Le Pen.

Národní fronta také věří, že 4 % voličů, kteří hlasovali pro suverenistu a protievropského kandidáta Nicolase Dupont-Aignana bez přemýšlení přejdou k Le Pen. Výzkumníci souhlasí, že přes 50 % těchto voličů podpoří Le Pen. Další euroskeptik François Asselineau získal 0,9 % hlasů.

Pavděpodobně nejlepší způsob, jak by Le Pen mohla zvýšit své zisky v druhém kole, by představovalo přesvědčení většího počtu voličů, aby se hlasování nezúčastnili. Neúčast v prvním kole dosáhla 21,3 %, byla mnohem menší, než kdokoliv očekával. Ale mnozí voliči krajní levice a také pravice, kteří nejsou ochotni podpořit Macrona, mohou neúčast zvýšit. A další mohou propadnout falešné důvěře.

Hlasování připadá na dlouhý víkend, což znamená, že mnoho voličů se může rozhodnout odjet, zatímco budou přesvědčeni, že Macron bude příštím prezidentem. Možná by jim měla Le Pen koupit jízdenky na pobřeží.

Je však stále pochybné, ale nikoliv nemožné, že dosáhne magické hranice 50 %.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Francie a globální propad levice

26. 4. 2017

Detaily se v každé zemi liší, ale téma se týká celého industrializovaného světa. Ve Francii, Británii, Německu, Japonsku a USA má politická levice potíže. Zejména čelí problémům při získávání mnoha dělnických voličů, kteří kdysi byli jejími loajálními příznivci, napsal David Leonhardt.
Ano, francouzská levice si vydechla, protože krajně pravicová kandidátka Marine Le Pen se umístila až druhá. Ale stále ještě může vyhrát a to je z mnoha důvodů děsivé.
 

Její šance zčásti plynou z toho, že dělničtí voliči, kteří v minulých dekádách podporovali Socialistickou stranu, ji opustili.

Středopravicové strany nedávno dominovaly ve volbách v Německu i Japonsku. Britská Labour Party je tak nefunkční, že nedokázala zabránit brexitu. Jednou z mála výjimek v trendu je Kanada.

Ve Spojených státech samozřejmě Demokraté nekontrolují ani Bílý dům, ani Kongres.

Situace je tak tristní, protože politická pravice, ačkoliv je ve volbách úspěšnější, často nenabízí řešení problémů dělnické třídy.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Francouzské volby a EU

26. 4. 2017

Druhé kolo francouzských prezidentských voleb staví proti sobě diametrálně odlišné vize Evropy: Liberálně socialistického Macrona a populisticky konzervativní Le Pen. Pro Brusel může výsledek znamenat leccos.
Kdo bude příštím francouzským prezidentem: Proevropský kandidát otevřený reformám, nebo Madame Frexit? Za dva týdny padne rozhodnutí, které změní kurs celé Evropy. Proti sobě budou stát "Solidarita a férovost nebo nacionalismus a rozdělení", tvrdí Evelyne Gebhardt, místopředsedkyně Evropského parlamentu.

Která možnost zvítězí závisí na výsledcích hlasování 7. května. Prezident Emmanuel Macron by prosazoval evropskou integraci. Za Marine Le Pen by se Francie patrně distancovala od sousedů, posílila hranice a odstoupila od eura. Takové politické zemětřesení by EU otřáslo mnohem více než brexit.

"Volby neskončily," říká Pierra Moscovici, evropský finanční komisař, ačkoliv pochybuje o šancích Le Pen vyhrát. "Nicméně bojím se, že dostane 40 %." Pokud by se jeho prognóza splnila, Macron by vládl v zemi, kde výrazná menšina odmítá jeho proevropský postoj.

Daniel Gros, ředitel Centra pro studium evropské politiky v Bruselu, je skeptický k možnosti, že Macronova strana En Marche! získá v červnových parlamentních volbách solidní většinu. "Pro Brusel je důležité, aby lídři na národní úrovni měli jasný mandát... Je nepravděpodobné, že zde k tomu dojde."

Macronovy finanční návrhy také protiřečí zájmům jiných členských států, zejména německým. Mezi jeho návrhy je společný rozpočet eurozóny. To by byla pro fiskálně opatrné lídry v Berlíně hořká pilulka. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble to dává najevo mnoho let.

Sociální demokratka Gebhardt považuje Macronovu finanční politiku za příliš liberální, ačkoliv souhlasí s tím, že je třeba znovu promyslet úsporná opatření.

Gros je ale přesvědčen, že populismus pohání spíše obavy o bezpečnost než ekonomické potíže. "EU se musí soustředit na bezpečnost uvnitř i vně. Tam jsou největší nedostatky," dodává.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Trump možná na poslední chvíli prosadí rozpočet. Když se vzdá zdi

26. 4. 2017

Lídři v Kongresu si věří, že se dokážou vyhnout rozpočtovému provizóriu. Prezident Trump totiž stáhl požadavek na financování pohraniční zdi.
Trump v úterý trval na tom, že výstavba zdi "brzy" začne. Ale Republikánští zákonodárci údajně prosazují návrh rozpočtu, který financování zdi neobsahuje. Snaží se tak dosáhnout schválení návrhu před páteční lhůtou.

"Fakt že zeď teď spadla ze stolu" podle lídra Demokratické menšiny v Senátu Chucka Schumera znamená, že si Američané mohou vydechnout.

Schumer na tiskové konferenci sdělil, že skupina vyjednávačů připravuje návrh a Trump a jeho tým signalizují ústup ve věci zdi na hranici s Mexikem, která má podle prezidenta údajně bránit ilegální migraci. Podle zprávy listu Washington Post Republikáni včera předložili návrh zákona o rozpočtu, který financování zdi nezahrnuje.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Rektor Středoevropské univerzity žádá proti Orbánovi pomoc od EU

26. 4. 2017





Michael Ignatieff, rektor budapešťské Středoevropské univerzity, požádal v úterý Brusel o pomoc proti nátlaku od autoritářského maďarského premiéra Viktora Orbána, který zamýšlí Středoevropskou univerzitu z Budapešti vyhnat.

Poslanci Evropského parlamentu mají ve středu o této záležitosti debatovat.

Hrozba Středoevropské univerzitě vznikla schválením nových maďarských zákonů o školství, které Orbánova vláda přijala navzdory obrovským pouličním protestům.

Středoevropská univerzita funguje ve středovýchodní Evropě jako zásadní bašta bránící svobodné a kritické myšlení. Orbánovi kritici poukazují na to, že jeho nátlak na Středoevropskou univerzitu je součástí jeho širšího úsilí potlačit nezávislé hlasy a ovládnout nezávislé instituce, včetně soudnictví médií a nevládních organizací.

Další ostuda pro Čechy, tentokrát znovu ve Švédsku

22. 4. 2017

DVTV je uváděna ve speciálu Respektu jako jeden ze "seriózních zdrojů informací v ČR"!!

Slovan všude bratry má, zvláště Čechy, píše Jiří Pallas ze Švédska.

139 švédských spisovatelů včetně 4 členů Akademie (ti co rozhodují o Nobelově ceně za literaturu) podepsalo petici kde protestují proti účasti extremistického týdeníku Nya Tider na knižním veletrhu v Göteborgu.

Majitelem  Nya Tider je jistý Vavřinec Suk, ideolog dnes rozpadlé extremistické straničky Národní Demokraté. Nya Tider propagují jakousi vlastní verzi apartheidu, jsou samozřejmě proti imigrantům, očkování a šíří i další konspirační teorie. Suk se začíná v poslední době objevovat i v ruských proputinovských médiích.

Na druhé straně najdeme mezi signatáři Hynka Pallase ... takže je ostuda trochu menší. Někde uprostřed máme ještě českou rodačku Kateřinu Janouchovou (spisovatelku lechtivých spisků jako třeba Orgasmus a knížek pro tříleté čtenáře).

Janouchová petici nepodepsala patrně proto, že sama pravidelně přispívá do pubikace která je podobná té Sukově, ale má blíže k populistické a protiimigrantské partaji Švédští demokraté.

Respekt vydal záslužný speciál Dezinformace. Škoda však, že se Respekt (Erik Tabery) nezeptal paní Drtinové, co říká švédskému ohlasu na  rozhovor který DVTV s Janouchovou odvysílala.

Celá záležitost skončila tím, že si švédská veřejnoprávní televize nechala pořad DVTV přeložit a tři novináři rozebrali jedno tvrzení Janouchové po druhém (lež, lež, polopravda, lež atd) s odkazy na zdroje.


DVTV je uváděna ve speciálu Respektu jako jeden ze "seriózních zdrojů informací v ČR"!!

Al Jazeera: Kdo je za nárůstem konzervatismu v Evropě a proč to není až tak děsivé

25. 4. 2017

Jedním z hlavních důvodů posilování konzervatismu v Evropě je stárnutí jejího obyvatelstva.

Po brexitu a po volebním vítězství Donalda Trumpa čekal svět úzkostlivě na výsledky voleb v různých evropských zemích, kde sílí pravicoví populisté, píše na serveru televize Al Jazeera moskevský novinář Roman Dobrochotov.

První letos v tomto kalendáři bylo Holandsko, kde získala populistická strana Geerta Wilderse ale jen 20 ze 150 křesel v parlamentu. Další je Francie. Avšak bude konzervativní populismus v Evropě skutečně triumfovat a jsou toto známky  vzestupu černé internacionály? Anebo je ve hře nějaká jiná dynamika, která poskytla pravicovým silám energii jen dočasně?

Evropa byla kdysi rozdělena na dvě části. Nyní je jednotná, stojí mezi Ruskem a USA, jímž oběma nyní vládnou populističtí konzervativci, a Německo je dnes hlavním stoupencem jednotné Evropy.

Objektivně řečeno, není vůbec v zájmu Ruska, aby evropská integrace selhala, i když Kreml dělá všechno, co může, aby k tomu došlo. Krize v EU je důležitým prvkem kremelské domácí propagandy a vzestup ultrapravice v západních zemích pomáhá Vladimíru Putinovi ospravedlňovat jeho kritiku liberálních hodnot.

Avšak v dlouhodobé perspektivě by rozklad EU - která je naprosto klíčovým obchodním partnerem pro Rusko - znamenal pro Rusko hospodářskou katastrofu. Avšak Putin je taktik, ne stratég, a politická stabilita dnes je pro něj důležitější než hospodářská stabilita zítra.

Z Putinova hlediska se všechno odehrává podle jeho plánu a dokonce ještě lépe. Ještě před brexitem a Trumpem převzali konzervativní populisté řadu východoevropských zemí, jako je Polsko a Maďarsko, a levicoví populističtí předáci v Řecku a v České republice vyjadřují Putinovi loajalitu.

Rusko se snaží dělat všechno, co může, na podporu okrajových opozičních sil v Evropě, především na pravici. Moskva organizuje pravidelná setkání pro pravicová hnutí z celého světa a podporuje je organizačně, jako v případě německé Pegidy. V éře globálního nárůstu vlivu pravice chce Moskva být jejím hlavním organizátorem tak, jako to dělala v případě komunistických hnutí během studené války.

V poslední době začíná být řada západních zemí přesvědčena, že má Moskva zásadní vliv na domácí politiku v jejich zemích. Zdá se, že tomu věří i Kreml. Ale ve skutečnosti existuje velmi prozaický důvod pro vzestup konzervativních sil v Evropě. Jedním z hlavních důvodů posilování konzervatismu v Evropě je stárnutí jejího obyvatelstva.

Mediánní věk v evropských zemích stoupl z 30 let v šedesátých letech stoupl na dnešních 40. Lidi starší 65 let nyní v Evropě tvoří značnou část voličů.

Ironií je, že generace, která organizovala v šedesátých a v sedmdesátých letech v Evropě a v USA studentské hnutí, nyní organizuje "konzervativní kontrarevoluci".

A lidé, kteří v šedesátých letech v USA bojovali proti rasistické segregaci, nyní podporují miliardářského xenofoba.

Uprostřed pařížských protestů v roce 1968, kdy se narodila Marine Le Penová, by býval nikdo nevěřil, že za 50 let budou ve Francii populární její ultrapravicová hesla.

Avšak tato "konzervativní kontrarevoluce" je fake, falešná, stejně jako komunismus za studené války byl taky lží. Straničtí šéfové v Sovětském svazu se skrývali za nejrůznějšími socialistickými hesly, zatímco si užívali nejrůznějších výsad. O problémy zchudlého obyvatelstva ve svých zemích se nezajímali a toto obyvatelstvo neprojevovalo zájem o jejich socialistické slogany.

Trump a Putin mají stejný postoj vůči konzervatismu. Oba milují luxusní paláce, oba jsou pošpiněni korupčními skandály a oba se rozvedli s manželkami (Trump dokonce dvakrát).

S takovým profilem je velmi obtížné věřit, že tito lidé berou vážně konzervativní hodnoty, vysoké morální zásady a rodinné hodnoty. I jejich pompézní projevy vlastenectví jsou lživé. Trump neustále hovoří o tom, že chce přivést zpět výrobu z Číny do USA, ale jeho vlastní značkové kravaty se vyrábějí v Číně, Putinova elita sice neustále hovoří o rozkladu Západu, přitom však na Západě vlastní obrovské množství nemovitostí a posílá své  manželky na  Západ na dovolenou a své děti do západních škol.

Cožpak to voliči nevidí? Samozřejmě, že to vidí, ale většině z nich je to jedno, protože oni vlastně nehlasují pro Putina, Trumpa či Le Penovou - hlasují proti změnám, kterých se obávají.

Dnešním problémem není, že k změnám dochází příliš rychle: k změnám docházelo velmi rychle po celé dvacáté století. V šedesátých letech bylo možné ignorovat ty, kteří hudrovali proti sexuální revoluci, proti rock'n'rollu a proti mírovým demonstracím.  Dnes ale jsou ti, kteří hudrují proti sňatkům homosexuálů, legalizaci marihuany a proti uprchlíkům, většinou voličů, kteří chodí k volbám.

Přesto však ta skutečnost, že obyvatelstvo stárne, neznamená, že budoucnost je zcela černá. Současný vzestup pravice byl také zrychlen celou řadou stresových faktorů, jako je hospodářská krize a zvýšená migrace. Ale všeobecný trend je úplně jiný.

Ano, Británie odešla z EU, ale mnozí stejně chtěli, aby to učinila, a existuje stále ještě množství zemí, které sní o vstupu do EU a dokonce organizují své revoluce pod vlajkou Evropské unie. Ano, nacionalisté brojí proti uprchlíkům, avšak také se koná množství demonstrací pod heslem "uprchlíci jsou vítaní" a ty jsou často daleko početnější než ultrapravicové demonstrace.

Ano, Trump zvítězil, avšak většina Američanů hlasovala pro Hillary Clintonovou (a těsně před tím zvolila dvakrát černošského prezidenta, což by se v šedesátých letech nestalo nikdy).

Ano, Le Penová je populární, ale Francie je i jiná - jen před několika lety legalizovala sňatky homosexuálů.

Ano, Putin se snaží zvyšovat svůj vliv, ale jeho propagandistickou televizi Russia Today sleduje velmi málo diváků, navzdory obrovským finančním dotacím od ruského státu, a ultrapravicové strany, které Kreml podporuje, zůstávají ve svých zemích okrajové. Putin sice v Rusku dál vyhrává volby, ale to je jen proto, že brání vzniku jakékoliv opozice.

Jinými slovy, to, co v kontextu několika let vypadá jako nárůst konzervatismu, v kontextu několika desetiletí to vypadá jako daleko menší problém. Hrozba ultrapravicového populismu promění tento nárůst v  svého druhu vakcínu, která posílí imunitu západních zemí před konzervatismem, donutí je, aby vyřešily bolestné problémy a zmobilizovaly své zdroje na boj proti populistické propagandě. Otázkou je, kolik za to Evropa bude muset zaplatit. Vítězství Le Penové by bylo příliš vysokou cenou.

Kompletní článek v angličtině  ZDE

Pozor, Le Penová není ještě poražena

25. 4. 2017


Pokud by byla volební účast v druhém kole francouzských prezidentských voleb dne 7. května malá, varuje  Natalie Nougayrède, evropská noční můra by se mohla uskutečnit a Le Penová by se mohla stát francouzskou prezidentkou. Špatnou zprávou je, že Le Penová získala rekordních 7,6 milionů hlasů. Temné politické síly Francie, jejichž rasistické a autoritářské kořeny leží ve 20. století, zdaleka nebyly neutralizovány. Průzkumy veřejného mínění, které se v podstatě ukázaly správné, předpovídají 35-40 procent hlasů pro Le Penovou.
Je znepokojující a ostudné, že levicový kandidát Jean-Luc Mélenchon dosud odmítl si vybrat mezi Macronem a Le Penovou. Kritizoval oba kandidáty, jak by mezi nimi nebyl žádný rozdíl. Byl to také pokus minimalizovat to, o co nyní jde. Jde o rozhodování mezi otevřenou, liberální Francií a uzavřenou, neliberální zemí. Mezi inkluzivitou na jedné straně a bigotností a nacionalistickou nenávistí na straně druhé. Příslibem posílit evropský projekt reformou oproti plánu uzavřít hranice, zavést ochranářství a odejít z euroatlantických struktur. Je to také volba mezi kandidátem, který rezolutně kritizuje ruského prezidenta Putina a jeho světový názor, a kandidátkou, která ruskému autokratu podlézá a je finančně závislá na jeho sítích.

Dnešní radikální levice podporuje toleranci, rozrůzněnost, boj proti politice škrtů a aktivismus na podporu životního prostředí a proti globálnímu oteplování. Je přirozeně antiestablishmentová - ve Francii je vysoká nezaměstnanost mladých lidí.

Pro dnešní generaci mladých lidí je totalitarismus 20. století, komunismus a nacismus, dávnou historií. Ve třicátých letech komunisté často dávali socialisty a pravici do jednoho pytle - říkali jim "sociálfašismus". Výmluvně o tom jako o nebezpečné pasti psal George Orwell.

O to do jisté míry jde v druhém kolem francouzských prezidentských voleb. Je absurdní dávat rovnítko mezi Macronem a Le Penovou, protože Macron jako bývalý bankéř je údajně otrokem zločineckého kapitalismu. Politický střed musí přežít, pokud je alternativou ultrapravice.

Kompletní článek v angličtině ZDE

 https://www.theguardian.com/commentisfree/2017/apr/24/marine-le-pen-beaten-french-presidency-front-national-emmanuel-macron

Britská předvolební kampaň: Labouristé chtějí zaručit práva evropských občanů v Británii

25. 4. 2017


- Keith Starmer, stínový labouristický ministr pro brexit, v úterý argumentoval, že Labouristická strana se bude snažit při vyjednávání o brexitu udržet pro Británii výhodu společného evropského trhu a celní unie. Chce také jednostranně zaručit občanská a pracovní práva pro občany EU, kteří žijí v Británii. Konzervativní ministr Damian Green labouristy kritizoval že se tak prý vzdávají jakýchkoliv trumfů při vyjednávání s Bruselem  a ohrožují tak práva britských občanů žijících v EU.


- Bývalý labouristický premiér Tony Blair vyzval britské voliče, aby si zjistili, kteří kandidáti na křeslo poslance v nadcházejících volbách podporují "brexit za každou cenu" a hlasovali proti nim.


- Proevropská organizace Open Britain identifikovala 20 volebních okrsků, v nichž jejich poslanci hlasovali pro brexit, i když voliči nikoliv, a vyzývá voliče aby je v nadcházejících volbách odvolili.

Lekce pro Martina Stropnického:

Proč pacifistické Německo rozšiřuje armádu?

25. 4. 2017 / Karel Dolejší

Německý Bundeswehr plánuje do roku 2032 vytvořit celkem 27 nových bojových praporů, z toho 11 dělostřeleckých ZDE. Cílem je postavit tři plné divize: Dvě těžké a jednu určenou k rychlému nasazení ZDE. Souběžně s tím vypsal Berlín také tendr na nové útočné pušky ZDE. Proč se spolková vláda odhodlala k tak nepopulárnímu kroku - v zemi, kde veřejnost považuje vojenskou sílu za nežádoucí a v zásadě "zastaralý" prostředek?
Ohlášená budoucí struktura Bundeswehru signalizuje, že Berlín sníží svou účast v expedičních misích, pro něž optimalizoval ozbrojené síly během desetiletí po 11. září 2001. Důraz naproti tomu bude položen na kapacity a schopnosti související s obranou evropského prostoru. Jednotky vybavené tanky a bojovými vozidly pěchoty, stejně jako znovuvybudování dělostřelectva, to jsou všechno ohlasy lekcí, které Západ vyvodil z bojů na Ukrajině a scénářů napadení Pobaltí simulovaných RAND Corporation. Co v tuto chvíli německému plánu ještě chybí je důraz na organickou protivzdušnou obranu manévrových jednotek a logistické zabezpečení evropských operací.
   

Silný Bundeswehr připravený k obraně Evropy není ale přesně to, co po Berlínu žádá Trumpův Bílý dům. Ten se dovolává většího utrácení. Avšak je téměř jisté, že naprostá většina nové bojové techniky, kterou Berlín nakoupí, bude německého, případně evropského původu. Logicky: Americké zbrojovky nemohou dnes nabídnout moderní modely tanků, bojových vozidel pěchoty ani dělostřeleckých systémů. V rámci nekritického preferování "boje proti terorismu", tj. malých a lehce vyzbrojených bojových jednotek určených k boji s neplnohodnotným protivníkem, byly programy nahrazení starých zbraňových systémů určených pro klasický vševojskový boj za Atlantikem dávno uloženy k ledu nebo rovnou zrušeny.

Znovuvybudování Bundeswehru v reálných kapacitách se naopak dlouho dovolává Polsko. Restrukturalizace naplánovaná ministryní obrany Ursulou von der Leyen v sobě nese zřetelnou zprávu, že posílení německé armády nebude znamenat jakousi větší pohotovost vysílat vojáky do nepovedených amerických intervencí na druhém konci světa. Velká většina toho, co má být nově vytvořeno, nikdy neopustí evropský kontinent.

Česká republika má nyní v poměru k počtu obyvatel druhou nejmenší armádu v NATO, hned za Lucemburskem. "Modernizační" plány počítají s uchováním zastaralých samohybných houfnic DANA ze 70. let, diskutuje se možnost náhrady starých sovětských tanků - čerstvě izraelským modelem, který představuje ještě o generaci starší americký stroj než stávající T-72, byť výrazně modernizovaný.

České ministerstvo obrany by však s ohledem na omezené prostředky a nedostatek personálu mělo začít starostlivě prioritizovat. Nemůže si dovolit dál sedět na dvou židlích a držet se fikce, že dokáže současně budovat jednotky pro evropské bojiště i pro expediční operace řekněme v Afghánistánu. Takové protichůdné úkoly dnes nezvládá souběžně zajistit ani mnohem silnější a lépe financovaná francouzská armáda. Je iluzí myslet si, že "zlaté české ručičky" uspějí tam, kde jiní s mnohem většími prostředky ztroskotali.

Modernizační plány Bundeswehru představují zřetelnou výzvu českému ministerstvu obrany. Je třeba se rozhodnout, co chceme: Zda "drony" a "speciální jednotky", do nichž je zamilován žvanivý islamofobní prezident, nebo primárně kapacity pro evropské bojiště s menší komponentou určenou k rychlému nasazení v Evropě - to znamená spíše po vlastní ose než vzduchem.

Chybná a nekoncepční rozhodnutí stejně jako nesmyslně vynaložené investice odpovídající překonanému pojetí ozbrojených sil nebude napříště příznivě hodnotit žádný z našich spojenců. Ani Spojené státy, ani Německo, ani sousední Polsko, které je vedle Pobaltí nejvíce ohroženo potenciální ruskou expanzí.


Ke korejským břehům "míří americká ponorka"

25. 4. 2017

Jihokorejská agentura Jonhap v pondělí oznámila, že do regionu dorazí americká ponorka Michigan. Agentura UPI cituje korejský list Donga Ilbo, který měl informovat o příjezdu ponorky do přístavu Busan během dneška. Američtí představitelé zprávy nekomentují.
Lodě a ponorky U.S. Navy podle mluvčího americké Pacifické flotily se základnou v Pearl Harboru Matta Knighta "rutinně" navštěvují přístavy a ponorka Michigan je "rutinně" nasazena v indo-asijsko-pacifické oblasti.

Příjezd ponorky by výrazně posílil již přítomné námořní úkolové uskupení kolem letadlové lodi Carl Vinson, k němuž se nyní připojily dva japonské torpédoborce. To by mělo dorazit ke korejským břehům patrně během dneška.

Michigan je jednou ze čtyř ponorek určených jako nosiče střel s plochou dráhou letu a také pro speciální operace. Plavidla vznikla konverzí z jaderných strategických ponorek třídy Ohio (což mj. znamená, že na rozdíl od originální třídy Ohio nemají na palubě jaderné zbraně - pozn. KD) a jsou označovány zkratkou SSGN. Ponorka nese 154 střel s plochou dráhou letu Tomahawk a další zbraně.

Je možná ještě důležitější, že ponorka může vysadit na břeh až 66 příslušníků sil zvláštního určení.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Macronova kampaň byla terčem ruských kyberútoků

25. 4. 2017

Příspěvek Ruska francouzským prezidentským volbám 2017: Pro Le Penovou: peníze. Pro Macrona: hackeři.

Kampaň favorita francouzských prezidentských voleb Emmanuela Macrona se stala terčem skupiny zaměřené na kybernetickou špionáž, kterou někteří experti spojují s ruskou vojenskou rozvědkou GRU.
Feike Hacquebord, výzkumník firmy Trend Micro, tvrdí, že nalezl důkazy činnosti skupiny "Pawn Storm". Měla se zaměřit na Macronovu kampaň emailovým phishingem s cílem instalovat malware na web kampaně.

Podle experta digitální otisky prstů spojují útoky na Macrona s loňskými útoky na americkou Demokratickou stranu a podobné techniky byly používány proti německé CDU v dubnu a květnu 2016. Rusko popírá zapojení do útoků proti Macronovi.

Bezpečnostní experti tvrdí, že Pawn Storm je známa tím, že ukradené dokumenty zveřejňuje se zpožděním. Proto je nepravděpodobné, že by získaný materiál ovlivnil druhé kolo prezidentských voleb 7. května. Ale pokud bylo něco nalezeno, může to být použito k podkopání postavení budoucího prezidenta, jestliže Macron zvítězí.

Mluvčí vládní bezpečnostní agentury ANSSI potvrdil útoky na Macrona, ale odmítl říci, zda za nimi stojí skupina s vazbami na Rusko.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Francie před dalšími volbami čelí existenciálním otázkám

25. 4. 2017

Více než polovina francouzských voličů nehlasovala v prvním kole prezidentské volby pro Macrona ani pro Le Pen. U některých by hlasování v druhém kole odporovalo jejich ideálům, zatímco jiní považují volby za referendum o postavení Francie ve světě.
Francouzští voliči v pondělí začali promýšlet své možnosti, když oficiální výsledky nedělních voleb postavily bývalého bankéře Emmanuela Macrona proti nacionalistce Marine Le Penové.

Jen málo analytiků věří, že populistická strana Národní fronta 7. května zvítězí. A politický establishment podporuje Macrona, nezávislého centristu, který tvrdí, že chce Francii více přizpůsobit požadavkům byznysu. Prakticky všichni ostatní z devíti dalších kandidátů podpořili Macrona. A mnozí voliči napříč politickým spektrem tvrdí, že podpoří Macrona a jeho nově vzniklou stranu En Marche - někteří s výhradami - aby se vyhnuli odchodu z Evropské unie, který slíbila Le Pen, nebo aby potlačili to, co mnozí považují za stranu zasévající xenofobní sentiment.

I když příznivci levice budou skeptičtí kvůli Macronově kariéře investičního bankéře a slibu reformy pracovního práva, většina jich přesto bude hlasovat pro něj, říká Thomas Guenole, politický analytik na pařížské Sciences Po.

"Nemyslím, že Macron dokáže přesvědčit většinu francouzských voličů, že globalizace je dobrá, protože velká většina si myslí, že dobrá není," tvrdí. "Nicméně bude patrně zvolen kvůli znechucení, které tolik francouzských voličů pociťuje vůči Le Pen a krajní pravici. Udělají to, protože dávají přednost tomu, co považují za kandidáta financí, před kandidátem rasismu."

Souboj Macrona a Le Pen představuje existenciální otázky nejen ohledně místa Francie v Evropě, ale také ohledně toho, co znamená být Francouzem. Zatímco Macron je proimigrační a považuje globalizaci a multikulturalismus za aktiva, protekcionistická rétorika Le Pen stavící Francii na první místo se zaměřuje proti cizincům a muslimské populaci. Le Pen říká, že by usilovala o zákaz všech veřejných známek víry, jako jsou závoje a jarmulky, a plánuje zrušit veškerou legální imigraci.

I když analytici nečekají vítězství Národní fronty, Guenole varuje, že by Macron neměl být nadměrně sebejistý.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Knihovna spisovatelky a přítelkyně z domu smutku Evy Kantůrkové

25. 4. 2017


Následuje:

Městská knihovna Praha, středa 17. 5. 2017, 19 hodin, Mariánské náměstí, Praha 1

Knihovna rodu spisovatele a básníka Jáchyma Topola. Knihovna a písemnosti děda spisovatele Karla Schulze, osudové matky Jiřiny Schulzové provdané Topolové, otce dramatika Josefa Topola a bratra hudebníka Filipa Topola odcházejí z rodinného bytu doprovázeny dědicem rodu – Jáchymem Topolem.

Sedmý díl cyklu Knihovny známé i neznámé – Filmy, které v televizi neuvidíte. ČR 2017, 46 minut. Besedu s Jáchymem Topolem, Petrem Kotykem a Bedřichem Ludvíkem moderuje Vladimír Hendrich.

Knihovny známé i neznámé VII – Filmy, které v televizi neuvidíte. Archivář Petr Kotyk a režisér Bedřich Ludvík natáčejí knihovny zajímavých osobností. Projekce snímků s lektorským úvodem a besedou.

Kontinentální Evropa obhájila politickou příčetnost

25. 4. 2017

Sázet na "černé labutě" a protestní volby může být výnosné, napsal Leonid Bershidsky. Ale zdá se, že v tomto volebním cyklu pouze Británie a USA, dvě země, kde elity dlouho o kontinentální Evropě hovořily s despektem, daly světu znepokojivá politická překvapení. Jsem zdvořilý; jiní by řekli, že učinily hloupé, možná katastrofické volby. Nemocná stará Evropa, jejíž úpadek byl oznamován stále dokola, důsledně odolává svodům populistických lídrů - jak nacionalistům, tak radikálně levicového druhu.
Před Francií populisté prohráli v Rakousku a v Nizozemsku. Teď téměř jistě utrpí potupnou porážku v Německu. Liberální evropský projekt nejen že přežil do dalšího dne, jak neradi připouštějí někteří učenci; dál oslavuje to, co outsideři pomlouvají jako slabost.

Přesnost průzkumů je pouze jeden způsob, jak kontinentální Evropa zůstala normálnější než anglicky hovořící země. Nizozemská i francouzská kampaň byly vybojovány tvrdě a neobvykle špinavě, ale nikdo nemůže tvrdit, že by výsledky ovlivnilo vnější zasahování či hacking. Macron tvrdí, že došlo k mnoha pokusům hacknout jeho kampaň, ale pokud některé uspěly, nevyprodukovaly žádný škodlivý materiál. Ve Francii byl také nadbytek podvodných zpráv, ale zdá se že ve výsledcích se neprojevily.

Tato přetrvávající normalita odráží stejně přetrvávající odlišnost kontinentální Evropy od USA a Británie. Kontinent má vyšší vládní výdaje a nižší růst, ale také nižší nerovnost, vyšší míru úspor a nižší zadluženost domácností. Lidé v jádrové oblasti EU žijí méně prekérně než v anglosaském světě. Voliči v hlavních státech kontinentální Evropy jsou možná naštvaní a nespokojení, ale ne dost zoufalí, aby zvolili Donalda Trumpa nebo na své země přivolali chaos podobný brexitu.

Země jádra EU možná v některých ekonomických parametrech ztrácejí, ale zvítězily v soutěži o příčetnost. To je velký a podceňovaný výdobytek EU: Založila neradikální kulturu a neradikální konsensus, který nedokáže zničit ani silný otřes.

Ale co když byli populisté jen zpomaleni a Evropané frustrovaní absencí změn jim poskytnou šanci v příštích volbách? To je velmi nepravděpodobné. Centrističtí lídři budou pracovat na posílení své moci a oslabení argumentů svých rivalů. Patrně to bude znamenat tvrdší politiku ochrany hranic a větší tlak na nově příchozí, a určitě více pracovních míst s cílem zvýšit bezpečnost voličů. Nezaměstnanost v EU již klesá a je tu nižší hrozba zničení pracovních míst technologickými změnami než v USA, protože postoj EU k technologické revoluci byl opatrnější. Lídři jako Macron, Mark Rutte v Nizozemsku a Angela Merkel a Martin Schulz v Německu se zřetelně učí z kontaktu s krajní levicí a krajní pravicí. Pokud nic jiného, za čtyři nebo pět let bude mnohem těžší je odstranit.

Je čas přestat s pohrdavými komentáři o EU. Největším rizikem je dnes strach v anglicky hovořícím světě.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Proč Finsko odolalo Putinově informační válce?

25. 4. 2017

S volbami ve Francii, Německu, Nizozemsku, České republice a možná v Itálii zpravodajské služby po celém kontinentě varují před ruskými pokusy ovlivnit výsledky cílenými dezinformacemi a propagandou, jak se objevily během amerických prezidentských voleb, napsal Reid Standish.
Tento typ informační války může sahat od prosazování falešných zpráv a konspiračních teorií až podněcování existujících problémů. To vše slouží k podkopávání důvěry veřejnosti ve vlády a instituce. V Pobaltí a na celém území bývalého SSSR ruské dezinformace dokázaly vyvolat paniku a přinutily vlády ke kontraproduktivním reakcím, jež v regionu posílily postavení Kremlu.

Ale tváří v tvář tomuto rostoucímu tlaku se jeden z ruských sousedů ukázal být neobvykle odolným vůči široké informační válce, kterou Moskva proti Evropě vede: Finsko.

Helsinky na rozdíl od sousedů mají nástroje, jak efektivně čelit jakýmkoliv informačním útokům východního souseda. Finští představitelé jsou přesvědčeni, že silný veřejný vzdělávací systém, dlouhá historie vyvažování Ruska a důkladná vládní strategie umožňují odrazit koordinovanou propagandu a dezinformace.

"Nejlepší způsob jak reagovat je méně opravovat informace a více nabízet pozitivní narativ," říká Jed Willard, ředitel Centra Franklina Delano Roosevelta pro globální angažovanost při Harvardu. Willard právě najal finské úředníky, aby pomohli švédské vládě rozvinout program veřejné diplomacie, který umožní pochopit a identifikovat, proč se falešné informace virálně šíří a jak čelit propagandě.

Iniciativa začala shora. V říjnu 2015 finský prezident Sauli Niinisto provedl první krok, když uznal, že informační válka proti Finsku je reálná, a prohlásil, že je povinností každého občana s ní bojovat. V lednu 2016 premiérův úřad najal 100 úředníků pro program s cílem identifikovat a pochopit šíření dezinfomací.

Homogenní země s 5,4 miliony obyvatel se rutinně umisťuje ve špici žebříčku kvality života OECD a kromě silných programů sociálního zabezpečení má země nejlepší vzdělávací systém na světě.

Willard tvrdí, že kombinace rozšířené schopnosti kritického myšlení a soudržných vládních reakcí představuje silnou obranu proti vnější snaze zkreslit skutečnost a podkopat důvěru v instituce.

"Ta věc je reálná. Je stejně reálná jako válka," říká Willard. "Ale Finové si to velmi rychle uvědomili a postavili se k problému čelem."

Dezinformační útoky se snaží rozdmýchat existující napětí šířením virálních obsahů, které jsou poté znova zveřejněny místními zpravodajskými kanály a sociálními médii. Cílem je překroutit politické debaty o sporných tématech jako EU, přistěhovalectví a NATO.

Finsko, které je třetí nejméně zkorumpovanou zemí světa a má pouze malou ruskou menšinu, nabízí menší množství příležitostných cílů. V květnu 2016 byla uzavřena finská pobočka ruským státem placeného webu Sputnik, když nedokázala přitáhnout dost čtenářů.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Několik kontextů pro výsledky prvního kola prezidentských voleb ve Francii

24. 4. 2017 / Boris Cvek

Nejdůležitější na výsledku prvního kola prezidentských voleb ve Francii je podle mne to, že stabilní a jednotná EU dostala znovu šanci. Velkou úlevou pro mne bylo i to, že předvolební průzkumy celkem věrně odrážely realitu. To je velice důležitá věc z hlediska vytváření zpětné vazby mezi politiky a voliči v době mezi volbami.

Macronovo vítězství  je nejspíše v prvé řadě důsledkem skandálů pravicového kandidáta Fillona, který byl dlouho hlavním favoritem. Z tohoto pohledu jde o celkem zřetelný posun doleva, neboť Fillon byl i na republikánské spektrum ten vpravo (na rozdíl Juppého).


Podpora obou zavedených stran z tradiční pravice i levice, tedy Fillona a Hamona, Macronovi je logická. V roce 2002 socialističtí voliči také podpořili proti otci Marine Le Pen republikánského kandidáta Chiraka, který pak drtivě vyhrál (získal podporu 82% voličů). Slavným se stal plakát na podporu Chiraka: „Volte podvodníka, ne fašistu.“

Od té doby se Národní fronta pod vedením Marine Le Pen posunula více do středu a změnila se také atmosféra v Evropě a ve světě. Už není nemyslitelné, že by levicoví – zejména ti radikální – voliči podpořili xenofobní krajní pravici. Vzniká tak otázka, na jakých základech a s jakými voliči by mohla levice v budoucnu vyhrát volby.

Martin Schulz v Německu, který vrátil SPD šanci ve volbách uspět (i když nadšení z něj zjevně začíná opadat), patří v levém spektru mezi středové kandidáty. „Radikálně levicová“ Die Linke v Německu naopak nepředvádí žádná suverénní volební vítězství. Stejně tak se nezdá životaschopná ani Labour party v čele s echt-levicovým Corbynem v Británii.

Na druhou stranu rozdíly mezi prvními čtyřmi kandidáty ve Francii, včetně radikálně levicového Mélenchona, jsou velmi malé: Macron 23,86%, Le Pen 21,43%, Fillon 19,94%, Mélenchon 19,62%. Oficiální kandidát socialistů Hamon byl na pátém místě s 6,35%. Pokud by se Mélenchonovi a Fillonovi voliči připojili ve velké míře k Le Pen, může ta v druhém kole ještě vyhrát. Je to nepravděpodobné, ale je to mnohem pravděpodobnější než v roce 2002.

Klíčovou otázkou také bude, jak uspějí politické strany v parlamentních volbách, tam se konkrétní politická preference většiny Francouzů může ukázat mnohem čitelněji. Pokud Macron a Mélenchon ze svých stran neudělají silné parlamentní strany, a zdá se, že se jim to nepovede, mluvit o „revoluci“ ve Francii by bylo předčasné. S tou výjimkou, že by volby do parlamentu drtivě vyhrála Marine Le Pen. V minulých volbách (2012) získali socialisté 280 mandátů a republikáni 194 mandátů a Národní fronta Marine 2 mandáty.

Francouzské prezidentské volby 2002:

https://en.wikipedia.org/wiki/French_presidential_election,_2002

Francouzské prezidentské volby 2017:

https://en.wikipedia.org/wiki/French_presidential_election,_2017

Francouzské parlamentní volby 2012:

https://en.wikipedia.org/wiki/French_legislative_election,_2012



Francouzské volby: Společnost už neštěpí levo-pravé dělení, ale postoj ke globalizaci

24. 4. 2017 / Karel Dolejší

Krátce po oznámení předběžných výsledků prvního kola francouzských prezidentských voleb se snesla kritika na ultralevicového kandidáta Jean-Luc Mélenchona. Kandidáti obou hlavních stran, socialistů i republikánů, hned pro druhé kolo veřejně podpořili Emmanuela Macrona, proti němuž se po celou kampaň vyhraňovali. Mélenchon ale ani teď proti ultrapravicové kandidátce Le Pen nevystoupil a nevyzval své voliče, aby hlasovali proti ní ZDE.
Případ Mélenchon potvrzuje nový trend, podle nějž tradiční dělící linie mezi levicí a pravicí ustupuje do pozadí a na významu naopak získává rozdíl mezi poraženými a vítězi globalizace, jak znova upozornil třeba Christophe Guilluy ZDE. A situace upomíná dokonce ještě na jeden mnohem starší jev: Podobně jako ve Výmarském Německu není ani dnes francouzská krajní levice žádnou alternativou ke krajní pravici, se kterou se chce přetahovat o antisystémové voliče a s níž sdílí zájem prosazovat destruktivní politická řešení.
   

Ultrapravicová kandidátka Marine Le Pen nakonec získá něco přes 20 % hlasů a s nejvyšší pravděpodobností skončí druhá za Macronem; ale předvolební průzkum agentury Ifop již ukázal, že mezi nezaměstnanými dělníky ji chtěl volit dvojnásobný podíl voličů ZDE (pdf). Tito tradičně levicoví voliči - podle volebních vzorců, které platily přinejmenším do 80. let - se ovšem nedefinují prostřednictvím pro ně špatně srozumitelného třídního vědomí, jaké jim nabízí krajně levicový prezidentský kandidát. Toho chtělo volit jen 17 % z nich, ještě méně než v případě "mainstreamového" Macrona (19 %). Etnická identita je pro antisystémové voliče i v této specifické kategorii nakonec silnější motivací než třídní vědomí. Tak tomu ostatně v krizových okamžicích bývalo téměř vždy. I v dobách, kdy třídní vědomí ještě něco praktického znamenalo, nebylo jen archaickou analytickou kategorií pro potřeby akademických radikálů jako Mélenchonova poradkyně Chantal Mouffe.

Emmanuel Macron má v druhém kole slušnou šanci stát se příštím francouzským prezidentem. Jeho program je dostatečně otevřenou záležitostí na to, aby našel společnou řeč s příští německou vládou - což se o zbylé protikandidátce ani o vyřazeném Mélenchonovi říci nedá. Příští spolkovou vládu nakonec nemusí sestavovat levostředová SPD. Tato strana poté, co nový předseda Martin Schulz realizoval posun doleva a oznámil záměr sestavit koalici s postkomunistickou Die Linke a Zelenými, začala v průzkumech ztrácet - a aktuálně zaostává za konkurenční CDU již o 5 procentních bodů ZDE. Zemské volby v Sársku indikovaly, že projekt rudo-rudo-zelené koalice více voličů odradil než přitáhl. A důsledně prozápadní Zelení by tak jako tak měli problém spolupracovat v koalici s proruskou Die Linke a s Kreml prostřednictvím gazpromových obchodů vždy "chápající" SPD.

Macron chce položit větší důraz na evropskou obranu nezávislejší na nespolehlivých USA. V tom se nemusí dostat s Němci do sporu, pokud příští vládu opět sestaví vyvážená koalice CDU/SPD. Současná německá ministryně obrany Ursula von der Leyen naplánovala relativně velkorysý program obnovy Bundeswehru do roku 2032 a Berlín rád používá evropskou obranu přinejmenším jako strašáka, který by měl izolacionistické Američany v Evropě nadále udržet.

Zůstane-li francouzsko-německý tandem zachován, Evropská unie může přežít. A to je dobrá zpráva i pro nazuřené příznivce ultralevice, ačkoliv ji odmítají vyslechnout a přijmout. Sociální otázku již do budoucna nejde řešit primárně na úrovni národního státu. Nejnižší možná rovina, kde lze reálně usilovat o vyvážení mocenské nerovnováhy mezi prací a kapitálem, leží na regionální, nikoliv na národní úrovni.

Pro občany České republiky bude stokrát důležitější, jak se příští francouzský prezident postaví k EU, než jak chce řešit vnitropolitické záležitosti a jakou ekonomickou politiku se nakonec rozhodne prosazovat.

Nicméně v logice věci je, že pro poražené globalizací bude muset nakonec udělat více a věnovat jim větší pozornost, než jakou lze (ne)objevit v jeho aktuálním volebním programu.

Hromadné znásilnění žen v symbolické rovině jako potřebný katalyzátor společenské tenze

Kulturní teorie her

24. 4. 2017 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Petr Koubský vyvolal během Velikonoc na Facebooku emočně vypjatou diskusi, když prohlásil pomlázku za tradici pro kretény. Reakce se v podstatě rozdělily na dva druhy, jednu podpůrnou a jednu odmítavou. Hranice mezi oběma tábory hezky ilustruje problém, který současné západní společnosti užírá: na jedné stranně představa o liberálních hodnotách, které vycházejí z poznání, že určité hodnotové tradice prostě nelze sloučit s artikulací lidských práv. Na straně druhé potřeba tradiční kontinuity, která nutně překonává poznání v tom, že samotná skeptická analýza nedokáže v okamžiku svého odhalení narušit kulturní setrvačnost. Jinými slovy, symbolická hra na hromadné znásilnění žen jako oslava příchodu jara je dobrým příkladem, na němž by se liberálové měli učit chápat podstatu existence společnosti.

Česká, nebo více moravská "pohanská" tradice oslavy příchodu jara, komodifikovaná křesťanstvím na okamžik nanebevzetí Ježíše Krista, je geniálním příkladem, na němž lze ukázat, v čem spočívá kořen současné společenské a kulturní krize globálního severu. O co jde v pomlázce: zvyk, který se dochoval, lze pomocí prostředků kulturní psychoanalýzy rozebrat bez větších obtíží. Tradiční narativ říká, že symbolické "přepadávání" žen a - opět symbolické - bití bičem spleteným z čerstvých vrbových prutů, za něž žena obdarovává takového násilníka vejcem, má být alegorií na cyklické obnovování síly a svěžesti spojené s periodou jara. 

Cykličnost rituálů v mýtických společnostech (Lévi-Strauss, Eliade atp.) vyplývá vcelku jednoznačně z přírodních podmínek, v nichž se lidská společnost vyvíjela, a s rostoucí snahou poznávat podstatu do nich projikovala své představy o příčinách. Rituály podobné pomlázce nejsou než snahou pochopit kosmologii a zároveň - v krystalicky čisté podobě - anticipovat její vývoj. 

Psychoanalýza vnesla do chápání mýtů zcela nový rozměr. Je vcelku jednoznačné, že mužův tatar, bič z prutů, je extenzí ztopořeného penisu. Takovou interpretaci plně podporuje fakt, že jeho použití během rituálu (plácání přes hýždě) velmi silně připomíná kopulační akt. Pro ty, kdo se ostýchají nacházet v rituálech antropologické pozadí, by měl být konečným důkazem této skutečnosti fakt, že žena obdarovává muže vejcem, nepopiratelným symbolem plodnosti. A to lze ještě poukázat na některé další zvyky, které nezůstaly součástí redukované, moderní podoby rituálu, jako je třeba z hlediska psychoanalýzy naprosto úžasné polévání žen vodou v oblasti klína...

Kdyby se taková tradice děla za zavřenými dveřmi domácností, neměla by než povahu obnovování sexuálního vztahu v partnerství. Fakt, že se tak děje v silně orgiastickém aranžmá, kdy se zapojuje celá komunita a dochází vlastně k hromadnému znásilnění (v symbolické rovině). Povýšení na celospolečenskou úroveň dělá z tohoto rituálního aktu událost kulturně konstitučního významu, něco, bez čeho se prostě neobejdete. Bez ohledu na to, jak moc tento rituál zredukoval či zdegeneroval, jak pozbyl své skutečně konstituční povahy tím, že je možné se mu bez následků vyhnout, fakt, že jej inkorporovalo jinak asexuální, tělo v jeho sexuální přirozenosti odmítající křesťanství, že přežil operaci skalpelem psychoanalýzy i rituály rozpouštějící kulturní roztok postmoderny, je přece fascinující.

Jistě, z určitého úhlu pohledu je možné po tom všem konstatovat, že pomlázka je tradicí pro kretény. Jenže to je právě onen problém, který dělá z liberálů nepřátele lidu, byť mohou mít s ohledem na měnící se kulturní a společenské podmínky pravdu. Ano, pomlázka je aktem rituálního násilí v krystalické podobě. Je aktem, při němž dochází k hromadnému útoku na ženy a kdy je ženám dokazována nadřazenost na základě fyzické síly, jež je prostě a jednoduše zlomí, za což je ještě ze strany agresora očekávána odměna. Viděno tímto prizmatem, je to možná na žalobu u soudu pro lidská práva.

Jenže příčinou takového odmítání je chybná premisa, že analýza a pojmenování mají ve společenských a kulturních vztazích podobnou moc změnit skutečnost, jako je tomu třeba v exaktních vědách. Nemají. My sice víme, že jde o akt symbolického násilí, ale zároveň víme, že jde o tradici, která je velmi silně propletena naší DNA a která prostě vychází z antropologické, animální podstaty lidského bytí, jež nelze prostě a jednoduše odříznout a nahradit nějakou protézou, jež má pouze idealistický, společensky nekonsensuální charakter.

Pokud se chceme vyrovnat se skutečností, že lidská společnost je v mnoha ohledech ambivalentní a její chování odporuje normám, které sama přijímá jako konstituční, těžko tak lze učinit tím, že budeme určitou skutečnost odmítat. Poukazovat na kulturní atavismy je zcela v pořádku, ale zároveň je nutné ptát se, do jaké míry jde skutečně o kulturní zkamenělinu a do jaké míry jde o stále živou součást společenské dynamiky, která běží pod povrchem toho, co považujeme za korektní a žádoucí. Jinými slovy, aplikováno na pomlázku, pokud bychom tento rituál brali jako katalyzátor podvědomého hledání identity na základě animální podstaty každého jednotlivce a uznali, že pro část společnosti má stále velký identifikační význam, proč jím pohrdat a vydělovat jej z prostoru přijatelného? Není naopak symbolická rovina řešení podobných hlubinných kulturních proudů tím, co společnost potřebuje, aby překonala tenzi mezi psaným a žitým? Není to žádoucí nástroj k tomu, jak zachovat autenticitu a jak udržovat potenciálně nebezpečné společenské sklony v kontrolované podobě? Nespočívá v tom řešení zdánlivě nepřekonatelného sporu mezi elitami a velkou částí společnosti, která odmítá establishment právě na základě jí pociťované neautenticity, hledající vyjádření mezi těmi, kdo brutálně obhajují "pomlázku" v různých jejích podobách a souvislostech?

Minulý týden jsme na toto téma narazili v diskusi s Josefem Šlerkou, který řekl jednu velmi zajímavou věc. Lidé, ať už jde o antiestablishmentové voliče v USA, Francii či ČR, vlastně chtějí zachovat svůj způsob života, neboť se domnívají, že je tento způsob života ohrožen. Je to vlastně - s trochou nadsázky - potřeba zachování vlastní kultury v multikulturním prostředí, což nutně nemusí být s multikulturní realitou neslučitelné. Že tato obava vychází z nepřesných, často zcela zcestných obav a předsudků, je sice fakt, ale ani v nejmenším nepomůže je popírat. Kdyby se kupříkladu více takových hlubinných proudů, které společnost posunují určitým směrem, přeneslo do transparentní, rituální podoby, byla by to chyba, nebo naopak katalyzátor? Co kdyby se vynášení Morany, symbolické loučení se zimou, jež v pravěku představovala periodickou přítomnost smrti, spojilo s politickým happeningem? Co kdyby se vynášeli politici a posílali se po řece do neznáma s příchodem prvních teplejších dnů? Co kdyby se podobně podařilo konceptualizovat a rekonceptualizovat další rituály, které jsou na rozdíl od norem autentické, prožívané?

Nejde o nic jiného než o kulturní aplikaci teorie her, jak je popsána na příkladu Bitvy pohlaví. Kdo jiný než liberální elity by si měl osvojit tuto strategii, jak procházet konfliktními společenskými situacemi a hledat řešení, která maximalizují pomyslný kulturní zisk, aniž by někdo zůstal stát mimo s pocitem, že je úplná nula? 

Amputovaná levice

24. 4. 2017 / Bohumil Kartous

První kolo francouzských voleb určilo, že přednost má populistická nacionální socialistka a tzv. centristický politik, který je vší svou podstatou velmi výrazně napravo od tzv. centra. Ve francouzských volbách tedy jednoznačně prohrává levice, nejen tradiční socialisté. Totéž se děje ve Velké Británii, kde průzkumy před pravděpodobnými parlamentními volbami, které by se podle návrhu premiérky Mayové měly uskutečnit v červnu, ukazují obrovský rozdíl mezi konzervativci a labouristy. V ČR předává levicová ČSSD své tradiční voliče oligarchovi Andreji Babišovi a jeho politickému projektu. Ukazuje se, že se politika bez levice vcelku úspěšně obejde.Ať už v druhém kole francouzských prezidentských voleb vyhraje Macron, nebo Le Penová, pro levici je to porážka. Je docela dobře kvantifikovatelná, protože rozdíl mezi kandidátem tradičních socialistů Hamonem a radikálním Mélenchonem je několikanásobně větší než rozdíl mezi radikální Le Penovou a konzervativním kandidátem Fillonem

Stejně tak je předseda britských labouristů Corbyn v bezvýchodné situaci, protože obrovský rozdíl takřka 20 % nemůže ani srovnat. Pokud skutečně budou v červnu v UK volby, labouristé zažijí s největší pravděpodobností velkou prohru a současný předseda, jakási naděje na návrat k autentické levicové politice po krátkodobém blairovském projektu "nové levice". bude nahrazen někým, kdo stejně nebude umět vzkřísit Lazara. Nikdo se neprofiluje.

V ČR podle předvolebních průzkumů ztrácí ČSSD, tedy něco jako tradiční levicová strana, na podnikatelský politický projekt Andreje Babiše má ztrátu více než 8 %, tedy významný. Nehledě na to, ČSSD snaží se svým "terminátorem" Chovancem a dalšími vykuky, kteří rádi populismus, zalíbit se těm, kdo by ve Francii volili buď Mélenchona, nebo Le Penovou. A to mají za sebou komunisty, kteří podobnou roli hrají též, jen s trochu jinými kulisami. Jak už předpověděly krajské volby, tradiční voliči ČSSD v krajích, kde je stále přítomný původní, dělnický duch, jdou na ruku oligarchovi.

Když k tomu přidáme vítězství Trumpa v USA a porážku veškeré levice, zejména ze strany voličů, kteří by ji "normálně" měli volit, je to tristní obraz. Jakoby levice nebyla třeba. Buď prohrává s pravicí, nebo ji nahrazuje její nacionální subverze v podobě populistických stran.


PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

Hospodaření OSBL za březen 2017

16. 4. 2017

V březnu 2017 přispěli čtenáři finančně na Britské listy celkovou částkou 54 874 Kč. Příjem z reklamy byl 15 160 Kč. Výdaje na provoz Britských listů byly 62 474.50 Kč. 

Zůstatek byl koncem března   2017 165 130.16 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za březen 2017

Zůstatek k dispozici Britským listům k 28.2.   2017 :..............157 570.66 Kč

Příjmy:

Od sponzorů ............................................................. 54 874.00   Kč   

reklama.................................................... 15 160.00 Kč

Výdaje:

bankovní poplatky...........................................................271.00 Kč
připojení k internetu: .....................................................2190.50 Kč
honorář (KD) ...............................................................19 500.00 Kč
honorář (DV) ...............................................................10 500.00 Kč
honorář (BK) ...............................................................10 500.00 Kč
správa a modernizace serveru (MP) ................................18 000.00 Kč
pronájem filmové techniky .........................................1513.15 Kč

Zůstatek k 31.3. 2017: 165 130.16

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2015

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013 2014 2015