Civilizace v kleštích pokrytectví elit

21. 2. 2019 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Je možné, že Jana z Arku byla schizofrenní dítě, jež si díky životu ve zbožné rodině vysvětlovalo svou psychickou zvláštnost tím, že k němu mluví svatí. Je velmi pravděpodobné, že zbožné horlivosti mladé dívky bylo zneužito v mocenském boji. Symbol naprostého přesvědčení a odhodlanosti, vyskytne-li se tam, kde jde o moc, nezůstane nevyužit. Patnáctiletá Jana z Arku se na základě historické legendy stala symbolem vzdoru, odhodlanosti, odvahy a přesvědčení, že je třeba bojovat za to, v co věříte. Greta Thunberg, které je shodou okolností tolik, kolik bylo Janě z Arku, když vyrazila za francouzským králem, je na misi "zachránit planetu" také z části proto, že se psychicky odlišuje, což si ovšem sama uvědomuje a považuje za přednost. Nemyslím si vůbec, že by to bylo špatně. Špatně je, pokud globální mocní zneužijí tohoto symbolu a stejně jako v řadě jiných případů ho znevěrohodní. Třeba tím, že Greta adresuje svou výzvu na záchranu planety lidem v Davosu, kteří po sobě zanechali obrovskou uhlíkovou stopu jen proto, že se považují za příliš důležité, aby jim stav klimatu zabránil použít jejich soukromý tryskáč...
V reakci na protesty mladých lidí proti lidskému vlivu na změnu klimatu mi napsal jeden přítel, dobře obeznámený se stavem věci:

"Přečetl jsem si v Britských listech, jak protestují školáci vůči klimatickým změnám. Greta Thunberg, jež je vlivem svého rodinného zázemí od 9 let veganka a ve 12 letech dokonce na chvíli přestala jíst a mluvit, se z podpory vlastích rodičů rozhodla, že bude demonstrovat před švédský parlamentem. Aby mohla zachraňovat planetu, přestala chodit do školy. 

Dívky si všimne chytrý politický šíbr, který z ní vytvoří světové hnutí, jež bude vypadat tak, že studenti a školáci v pátky nebudou chodit do školy, nýbrž budou zachraňovat planetu. Gretu vystavují v Davosu na ekonomickém fóru. Na něm delegátům, kteří přiletěli 1 500 soukromými tryskáči, přednáší o apokalypse. 

Ten svět je neobyčejně zábavný. Předpokládám, že mládež by mohla zachránit planetu, naučí-li se fyziku, chemii a biologii a vymyslí následně nové technologie. To by ale musela chodit do školy.

Děsí mě výrok z demonstrace o tom, jak staré generace zradily a planetu zničily. Jim, dětem žijícím v blahobytu, rozežraným, neznajícím hlad, válku a utrpení, využívající všechny vymoženosti technologického věku. Ty technologie, jež k hrozbě přispěly. To si o svých rodičích nedovolili říkat ani děti narozené za druhé světové války, a ty by si měly na co stěžovat.  

To mi připomíná rok 1495 ve Florencii, nejbohatším a nejvyspělejším městě světa, prosperujícím pod vládou osvíceného Lorenza Medici a mnicha Girolamo Savonaroly, jenž se zmocnil vlády nad městem a prosazoval asketismus a nápravu uvolněných mravů, protože se blíží Boží zásah. K tomu zneužíval tisíce tzv. božích dětí, které jako armáda pobíhaly po městě, lezly do domů a kontrolovaly mravnost a udávaly a terorizovaly obyvatelstvo v tomto teokratickém státu. Nihil novi sub sole. 

Kdyby za mnou přišli mládežníci, že jsem jim zničil planetu, vyzvu je, ať nejprve vrátí všechny současné technologie, které využívají..."

Přítel má dle mého naprostou pravdu, když poukazuje na obrovské pokrytectví, které se odehrává před očima světové veřejnosti. Je skutečně naprosto nechutné organizovat akci, která může být díky svým ekologickým dopadům považována za výkladní skříň "ničení planety" a zároveň se alibisticky "podílet" na změně paradigmatu tím, že pozvu mladou aktivistku, aby na takovém fóru promluvila.

Vyčítat to jí samotné je ovšem omyl. Mně skutečně nevadí, pokud děti nebudou chodit v pátek do školy a místo toho budou vyhrabávat z nánosu plastů svědomí starších generací a budou jim dokonce vyčítat, že jim ničí planetu. Dlouhodobě se domnívám, že kdyby děti a mladí lidé na základních a středních školách trávili méně času ve škole a kdyby se více času věnovaného vzdělávání pohybovali v reálném světě, prospělo by to všem, zejména jim. Fyziku, chemii i biologii se naučí od pondělí do čtvrtka. 

Určitě budou muset časem přistoupit na to, že ty technologie, bez kterých si nedokáží představit svůj vlastní život, jsou nedílnou součástí problému. Stejně jako ten obrovský životní standard, který žádná předchozí generace nezažila a který je tak těžké omezit. Budou muset připustit, že jejich vlastní život je až příliš závislý na tom, o co se se nažily předchozí generace. 

Nebojím se dogmatické poblouzněnosti Savonaroly. Bojím se pokrytectví a naprostého cynismu elit, které se nechají pobavit patnáctiletou bojovnicí za udržitelný život a pak budou v klidu dál konzumovat perspektivu mnoha jiných naprosto zbytečnými a směšnými privilegii, která považují za svou výsadu... 


Proevropské strany a evropské volby

21. 2. 2019 / Boris Cvek

Říkám si, jestli vůbec ještě psát něco o českých zelených. Na Facebooku sleduji novou vlnu komentářů ohledně jejich politického směřování. Spojili se do eurovoleb s TOP09 a STAN. Důvodem je proevropská a prozápadní orientace, kterou prý jiné strany – včetně pirátů – nemají. Já rozhodně nejsem ten, kdo by vyčítal zeleným posun vpravo.

Volil jsem je za Bursíka i za Stropnického, ale nikdy jsem nevěřil, že v Česku existuje levicový elektorát pro zelené. Ti, kdo volili ČSSD a komunisty, dnes volí Babiše, možná SPD, ale rozhodně nic zeleného. Jediný dosažitelný elektorát pro zelené byl liberální městský volič s hlavním tématem boje proti korupci. To pochopili piráti a vzali obrovské množství voličů zejména TOP09, ale zřejmě odčerpali nějaké to procento i zeleným. To procento nevěrných, liberálních, městských voličů.

Teď zřejmě zelení chtějí ztratit i ty zbylé věrné, kteří jsou vlevo stejně jako zelení na Západě (tam ale mají elektorát). Možná pomohou TOP09 a STANu, aby se jim lépe přetahovalo o voliče s piráty, nicméně ve středopravém a tradičně proevropském prostoru zůstane trhlina mezi těmito stranami a lidovci, kteří mají strašnou fobii z manželství pro homosexuály. Všechny země na západ od našich hranic tohle manželství ovšem už mají zavedeno. A je zřejmě jen otázkou času, kdy bude zcela normální v celé Unii. Přehodit orientaci ze Západu na Itálii, Polsko nebo Balkán tak nemusí pro lidovce zdaleka znamenat dostatečnou duchovní úlevu, jedinou nezpochybnitelnou baštou pravých hodnot tak zůstává v tomto rozbouřeném, zvráceném světě už jen Rusko.

Zásadní otázkou evropských voleb bude volební účast, a kdo vlastně přijde k volbám. Levicoví voliči k těmto volbám nechodí, což může výrazně oslabit Hnutí Ano. A přesto podle nejnovějšího průzkumu, který zveřejnil Evropský parlament, by v Česku v součtu nejvíce získala vládní koalice, celkem 13 poslanců (8 Ano, 3 ČSSD a 2 KSČM). Za pravici by bodovala jen ODS (4) a SPD (1). Piráti by měli 3 poslance. Takže jsem možná o zelených ani o TOP09 a STANu, ba ani o lidovcích neměl vůbec psát.

Eurovolby by vyhrálo ANO, uspěli by i komunisté a SPD

https://www.novinky.cz/domaci/497622-eurovolby-by-vyhralo-ano-uspeli-by-i-komuniste-a-spd.html

Globální řád nacionalistické minulosti

21. 2. 2019 / Albín Sybera

Ve svém článku „Nadbíhání nacionalistům je projev historické nepoučitelnosti“ Bob Kartous upozorňuje na pokrytectví politických projevů založených na nacionalistických mýtech. Tato skutečnost je z masakrů, které národovecké narativy pomohly vyvolat ve 20. století, poměrně zřejmá. V čem spočívá ale specifikum současných nacionalistických projevů v Evropě a Americe je jejich globální provázanost, která má hlubší kořeny, než se na první pohled může zdát.

Je samozřejmě v první řadě velkou ironií současnosti, že se globalizovaní lídři krajně pravicových populistických hnutí napříč Evropou a Amerikou sjednocují na platformě hledání společných zájmů a především odsouhlasení si společných nepřátel. Salvini Orbána, natož Okamuru, nikdy nekritizuje, jako kritizuje například Macrona, nebo Merkelovou. Salvini svým chováním bezděky odhaluje, že o nacionalismus tu jde až někde na posledním místě. Mávání italskou trikolórou je vlastně jenom průvodní jev mechanismu moci. Rituál, kterým si to musíme odbýt. Divadlo pro ty idioty, kteří také mávají.

Z tohoto pohledu se už nejedná jenom o lživý cynismus, který popisuje Kartous, ale o koordinovanou snahu naordinovat lidem v Evropě opium, kterým se úspěšně daly zfetovat generace jejich rodičů a prarodičů. Ve druhé polovině svého už mnohde komentovaného dokumentu „Svědkové Putinovi“ se jeho autor Vitalij Manskij vrací k doposud nepublikovanému soukromému rozhovoru s Vladimirem Putinem po jeho prvním zvolení do prezidentského úřadu (rozhovor měl být původně součástí dokumentu, který o Putinovi odvysílala NTV).

Putin se Manskému snaží objasnit důvody, které jej vedly k prosazení Alexandrovovy melodie do ruské státní hymny, tedy melodie známé ze sovětské hymny. „Přemýšlel jsem o svých rodičích,“ říká Putin. „Nemůžeme jim vrátit jejich mládí, jejich životy. Ale máme snad dělat, jako že ty životy neprožili?“ Putin přitom poměrně dobře analyzuje post-sovětskou dekádu, jejíž společenské, kulturní a politické projevy jsou nesmírně relevantní i pro postkomunistické země jako Česká republika.

Když lidem neustále dokola opakujete, že vše, co je komunistické (sovětské), je špatné, tak jim v podstatě naznačujete, že i oni jsou špatní. V černobílém světě komunismu proti antikomunismu nemají lidé, kteří vyrostli a prožili relativně zajištěný život v nominálně komunistických státech, jakým bylo Československo, jinou možnost než se identifikovat se světem normalizačního zřízení. Někdy jim to třeba je i proti srsti a jindy nad tím ani nepřemýšlejí. V každém případě je ale normalizační Československo tou společností, ve které poznávají koordináty vlastní identity a svého vlastního života.

Naproti tomu svět, který neumí nabídnout nic moc jiného než deklarativní zavržení minulosti, je jenom těžko identifikovatelným prostorem. Jak píše chorvatsko-německý filosof a kritik Boris Buden, tak je to takový tranzitní prostor nikoho. Přesně takový prostor je vhodným podnebím k vyplnění obrazy minulosti, které neexistují. Slovy Vladimíra Putina, minulosti, kterou nemůžeme vrátit.

Putin se v této poloze může jevit jako pragmatik, který vnímal rozpoložení post-sovětské dekády, a dokázal ji vyplnit obrazy, které jeho spoluobčané jasně rozeznávali. V Manského dokumentu ale Putin zanechává také dojem člověka, pro kterého historie skončila prolomením leningradské blokády, případně obklíčení Paulusovy armády u Stalingradu. Přirozená inteligence zastíněná nevzdělaností a nepochopením kulturního vývoje evropského kontinentu po skončení jatek druhé světové války. Alegorie mrtvého světa, který ještě stále odmítá zemřít v hlavě jednoho všehoschopného člověka.

 

 

Rozhovor Britských listů 206: Jak se přebírají a likvidují podniky

15. 2. 2019



Jakým způsobem se mafiánské koncerny v České republice zmocňují nekalými metodami podniků? O tom v dnešním Rozhovoru Britských listů mluví Jan Čulík s analytikem Albínem Syberou. Rozhovor se vysílá v Regionální televizi, která je k dispozici satelitem, pozemním vysíláním a na kabelu i na internetu, od pátku 15. února 2019.

Všechny Rozhovory Britských listů jsou nyní k dispozici ke stažení v audiu jako podcasty, k poslechu na vašem mobilu kdekoli. Informace ZDE

Bernie for President?

21. 2. 2019 / Daniel Veselý

Nemá cenu stavět donekonečna vzdušné zámky, protože volky nevolky musíme hrát s kartami, které máme k dispozici. A to platí i pro vermontského senátora Bernieho Sanderse, jenž tento týden oznámil kandidaturu v příštích amerických prezidentských volbách. Sanders dozajista nepředstavuje ideálního levicového politika a kritické progresivní hlasy mohou namítnout, že je na kandidaturu příliš starý a že bude usilovat o Bílý dům v barvách zkostnatělé Demokratické strany, aniž by usiloval o radikální přeměnu Ameriky. Jenže senátor Sanders je dnes patrně nejpopulárnějším americkým politikem a jeho stanoviska souzní s názory mnoha obyčejných Američanů; Sanders je klasickým demokratickým socialistou, v jehož moci je přinejmenším odvrátit nejhorší excesy Trumpova toxického prezidentství.

Bernie Sanders není žádným radikálním socialistou, spíše tradičním politikem Nového údělu Rooseveltovy éry, který se staví za větší státní zásahy do ekonomiky – a panika majetných a mocných tedy není na místě. Sanders vcelku přesně analyzuje problémy dnešních Spojených států, kde je koncentrace moci v několika málo rukou úzce spojena s příjmovou nerovností, nekontrolovanou změnou klimatu a bujícím militarismem. A v sázce není nic jiného, než vítězství věcného a soudného politika, který – kdyby mu manažeři Demokratické strany neházeli klacky pod nohy – měl v předchozích prezidentských volbách šanci porazit Donalda Trumpa. Senátor rozhodně není žádný bubák, když volá po tom, aby se Spojené státy zavedením všeobecného zdravotního pojištění připojily k civilizovanému světu. Požaduje také, aby vzdělávání ve vyšších veřejných školách bylo zdarma a studenti se nemuseli ocitat v dluhové pasti. Sanders je hlasitým kritikem amerických intervencí a v Senátu inicioval rezoluci o ukončení americké podpory pro genocidní saúdskoarabské tažení v Jemenu.

Fenomén Sanders je pozoruhodný i proto, že stojí na mobilizaci drobných dárců, a nikoliv na milosti korporátních donorů a lobbistických organizací. Během 24 hodin od oznámení Sandersovy kandidatury přispělo 225 tisíc osob šesti miliony dolarů na senátorovu kampaň. Vše tedy nasvědčuje tomu, že ani předchozí Sandersův neúspěch v demokratických primárkách obyčejné Američany neodradil. A právě korporátní financování je jedním ze zásadních nešvarů stávající americké politické scény, neboť zvolení politikové automaticky vycházejí vstříc nepatrnému segmentu mocných, jejichž představy o světě se trestuhodně liší od žité reality průměrného Američana.

Vermontský senátor loni v listopadu zveřejnil odvážný plán pro demokraty ovládanou Sněmovnu reprezentantů. Demokraté by podle Sandersova plánu měli prosazovat progresivní legislativu, včetně zvýšení minimální mzdy na 15 dolarů za hodinu, směřování ke všeobecnému zdravotnímu pojištění, iniciace smělé akce na boj s klimatickými změnami nebo progresivní daňové reformy. Zlí jazykové mohou namítnout, že jde o luxus, který si kapitalistická Amerika nemůže dovolit, avšak jen zavedení všeobecného zdravotního pojištění by podle odborníků mohlo daňovým poplatníkům ušetřit 1,5 bilionu dolarů.

A třebaže některé Sandersovy postoje v zahraniční politice nekorespondují s progresívní agendou,„sandersovská revoluce“ vytvořila přívětivé klima pro vznik a rozkvět nových sociálních hnutí, příkladně Sunrise Movement, jehož ambicí je implementace Nového zeleného údělu nezbytného pro boj s globálním oteplováním. Za realizaci Nového zeleného údělu nyní bojují kongresmanka Alexandria Ocasio Cortez a senátor Ed Markey. Plán, který má podporu prominentních demokratů včetně Bernieho Sanderse, počítá s přechodem americké ekonomiky na obnovitelné zdroje energie v horizontu 10 let a vytvořením milionů pracovních příležitostí. Tato iniciativa se bohužel setkala s rozpaky a nepochopením u vedení Demokratické strany a ostře proti ní vystupují také republikáni. 

Rovněž skutečnost, že v americkém Kongresu zasedly desítky žen, včetně kurážných zákonodárkyň, jako je Ilhan Omar či Rashida Tlaib, lze chápat jako přímý důsledek sandersovského politického aktivismu. Skutečně zásadní změny přirozeně nepřicházejí shůry a nezávisejí na jednom konkrétním politikovi, nýbrž na masové mobilizaci milionů. Jedině tak může dojít k radikální transformaci dysfunkční americké politické scény, což může být skvělou inspirací pro svět potácející se mezi starými pořádky a vzrůstajícím autoritářstvím. 

Anna Soubry - schopná představitelka parlamentních vzbouřenců?

21. 2. 2019

 

Tři konzervativní poslankyně, které ve středu demonstrativně na protest proti fundamentalistickému brexitu odešly z Konzervativní strany a přidaly se ke skupině osmi vzbouřenců z Labouristické strany - čímž vytvořily nezávislý poslanecký klub 11 poslanců - vystoupily ve středu daleko argumentativněji a s daleko jasnější, důraznější a vyartikulovanější kritikou Konzervativní strany než oněch předchozích 8 labouristických vzbouřenců.

Mezi těmi konzervativními, nyní nezávislými poslankyněmi excelovala Anna Soubry. Vystoupila ve středu v mnoha sdělovacích prostředcích, zde je ukázka její argumentace z publicistického pořadu televize BBC Newsnight ve středu večer.

Mimochodem, volební preference podle průzkumu YouGov z 18.-19. února 2019 jsou tyto: Konzervativci 38 procent, labouristi 26 procent, skupina odpadlíků-vzbouřenců z labouristické a konzervativní strany, která vznikla tento týden: 14 procent !! liberální demokraté 7 procent.


Anna Soubry:

Řekla jsem jí (tj. premiérce Mayové), protože jsem usoudila, že jí to prostě musím říct, protože jednoho dne povedu tento rozhovor, tak jsem jí řekla: Já to nechápu. Proč nepřijmete jednotný trh a celní unii? Víte, že to britští podnikatelé potřebují a víte, že to vyřeší ten problém hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem. A v parlamentě s tím vyhrajete. Musíte ignorovat vládu i stínovou vládu, oslovíte poslance, jako je Chuka Ummuna a Chris Leslie, získáte na svou stranu věštinu a zároveň uštědříte smrtelnou ránu Labouristické straně. To jsem jí řekla. A ona se na mě podívala, jako bych byla z nějaké jiné planety. A já jsem si pomyslela, tobě to vůbec nedochází, že ano. A ona začala říkat – pořád to říká ve svých projevech – proč že je tak silně proti celní unii? Protože jako Británie chceme uzavírat vlastní obchodní dohody. Jak víte, neuzavřeli jsme žádné.

A druhá věc, a tohle je opravdu důležité, Kirsty, a promiňte mi. Jediný důvod, proč ona nesouhlasí s jednotným trhem, je volný pohyb obyvatelstva. A já myslím, že to mě opravdu znepokojuje na Therese Mayové. A ona má historii tohoto postoje z doby, když byla ministryní vnitra. Já jsem stará právnička, já studuju důkazy. Já si myslím, že ona nenávidí imigranty. Opravdu si to upřímně myslím.

Reportérka: Chcete říct, že to není otázka politické strategie, že to je něco osobního?

Anna Soubry: Ano, ano. Myslím si, že je posedlá tím, co vidí jako problém imigrace. A opravdu zatraceně nevím, odkud to pochází, protože v moderní Konzervativní strané, když se podíváte na věcné důkazy, jestliže my tady nebudeme mít všechny ty lidi, kteří sem přicházejí a dělají všechnu tu práci v naší zemi, kdo do háje to bude dělat?



 

Venezuela na kraji propasti

21. 2. 2019 / Daniel Veselý

Systematický nátlak na Madurovu vládu ze strany Trumpova Bílého domu nepolevuje, ba naopak. Trump v pondělí oznámil, že socialistický režim má na kahánku nejen ve Venezuele, ale i v Nikaragui a na Kubě, aby tak potvrdil odhalení listu Wall Street Journal, podle něhož má Bílý dům spadeno i na tyto dvě latinskoamerické země, jež dlouhodobě nemá pod kontrolou. Bylo by pošetilé se domnívat, že se venezuelský režim během několika dnů či týdnů rozsype jako domeček z karet, neboť má na své straně vedle ozbrojených složek a tvrdého chávistického jádra také podporu Moskvy, Pekingu či Kuby. Jasná je ovšem jedna věc: Jestliže rozporujeme legitimitu Madurovy vlády, nemůžeme se sympatiemi nahlížet na nelegální snahy o svržení Madurovy vlády zvenčí.

Advokáti změny režimu si v první řadě neuvědomují, že by obdobné aktivity oficiálních nepřátel režimu vyvolaly obrovské pobouření. Další naprosto legitimní námitkou je, že Spojené státy se na rozdíl od Evropské unie a neutrálních zemí v čele s Mexikem a Uruguayí namísto diplomatického řešení krize zcela otevřeně snaží Madurův režim svrhnout. Jestliže na politickou tranzici v této jihoamerické zemi mají dohlížet zdiskreditovaní neokonzervativci John Bolton a Elliot Abrams, kteří už dávno měli být za mřížemi, o demokracii nejde ani na posledním místě. Koneckonců sám Bolton veřejně prohlásil, že by bylo skvělé, kdyby americké korporace získaly exkluzivní přístup k venezuelské ropě. Ruku na srdce - tolerovali bychom snad něco podobného Rusku nebo Číně?

Na světě existuje mnoho odporných vlád a zemí, kde ani neprobíhají regulérní volby, a nikoho to moc nevzrušuje. Nadto západní společenství nejednu z těchto vlád z pragmatických důvodů silně podporuje. V Haiti nyní probíhají protesty proti Američany podporované vládě. Haiťané masově vyjadřují nespokojenost s mizérií způsobenou tamní zkorumpovanou administrativou. Haitský prezident Jovenel Moise čelí obvinění, že vytuneloval peníze z ropného programu Petrocaribe provozovaného Venezuelou. Slyšeli jsme snad z úst amerického prezidenta rázný odsudek na adresu haitských kleptokratů – v zemi, která je ještě chudší než Venezuela?

Minulý týden si egyptský parlament vytřel pozadí ústavou, když stávajícímu prezidentovi Sísímu prodloužil mandát až do roku 2034, tedy o 12 let. Káhirský režim, jenž se těší vojenské a diplomatické podpoře Spojených států, Velké Británie a Francie, vězní 60 tisíc politických aktivistů, přičemž 1250 dalších osob jednoduše zmizelo. Egyptské civilní a vojenské soudy během "divadelních" procesů odsoudily k smrti více než 1400 lidí, mnohdy politické odpůrce generála Sísího. Spousta těchto nešťastníků byla při výslechu mučena. Kdyby západní země skutečně měly na srdci blaho obyčejných Venezuelanů a nepomýšlely na instalaci loajální vlády v Caracasu, už dávno by Sísího režim podrobily tvrdým sankcím a zmrazily by veškeré vojenské zásilky. Totéž se týká i dalších spřátelených diktatur a autoritářských režimů, zejména v Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech, jejichž vojenské tažení v Jemenu s aktivní participací Obamovy a Trumpovy vlády způsobilo největší humanitární katastrofu dnešních dní.

Dramatickou situaci ve Venezuele kriticky hodnotí také protivládní ekonomický expert Francisco Rodríguez, který varuje před vypuknutím hladomoru a rozdmýcháním civilního konfliktu. Ačkoli Rodríguez připisuje největší díl viny za hospodářský kolaps Madurově vládě, americké ekonomické embargo může podle jeho mínění v zemi vyvolat hladomor. Rodríguez společně s ekonomem Jeffreym Sachsem ve svém textu zveřejněném na stránkách New York Times navrhuje, aby se ke slovu dostala schůdná diplomacie (autoři jako příklad uvádějí dění v Polsku na přelomu 80. a 90. let, kdy po přechodnou dobu vládla komunistická strana společně s předáky Solidarity), včetně implementace programu Ropa za potraviny, protože v sázce je vypuknutí civilního konfliktu. Venezuela má totiž nejen silnou armádu mající přátelské styky s kolumbijskými guerillami, ale země je doslova zaplavena zbraněmi. 

Zkrátka a dobře: Také k venezuelskému režimu kritičtí odborníci poukazují na vysoce riskantní přístup USA vůči Venezuele ve stylu "vítěz bere vše", a to za situace, kdy této zemi hrozí hladomor či civilní konflikt. Vyloučena není ani Američany iniciovaná intervence, soudě podle amerických vojenských letounů přistávajících poblíž venezuelsko-kolumbijských hranic. Jenže sdělovací prostředky zhusta tlumočí stanoviska Trumpovy administrativy, již jinak systematicky cupují. A proto je liknavý přístup řady mainstreamových médií k analýze těchto závažných faktů skutečně na pováženou.

Probrexitový britský bulvár zuří: EU NÁM VYHROŽUJE POTRAVINOVOU POMOCÍ"

18. 2. 2019

Daily Express:

VYDÍRÁNÍ OD EVROPSKÉ UNIE: Brusel vyhrožuje, že Británii poskytne POTRAVINOVOU POMOC jako poslední záchvěv jejího "Projektu Strach"!!

Evropská unie plánuje v případě vypadnutí Británie z EU bez dohody vyslat do Británie potravinovou pomoc s cílem nakrmit tamější chudé, sdělily zdroje v Bruselu...


Andrew Streohlein: "Vyhrožují nám potravinovou pomoci!!"

Naši přátelé nám nabízejí pomoc, pro případ, že to nedopadne zrovna dobře, jak to předpokládají téměř všichni, a my reagujeme:

"VYHROŽUJÍ NÁM POTRAVINOVOU POMOCÍ!"

Můj dědeček byl nacista. Vím, proč potřebujeme EU

20. 2. 2019

 

Evropská unie je dnes těžce vydobytou kulminací dlouhých desetiletí budování míru a politické integrace. Vůbec není dokonalá, ale je to jediný úspěšný formát demokratické, mezinárodní integrace. V globalizovaném světě posiluje národní suverenitu prostřednictvím sloučení hospodářské a politické moci svých členů. Přitom zajišťuje svým občanům bezprecedentní míru svobody a stability.

Až do své smrti začátkem devadesátých let byl můj dědeček přesvědčený nacista. Většina jeho starších bratrů zahynula během jediné noci v bitvě v Hartmannsweilerkopfu za první světové války. V těžce ztraumatizovaném meziválečném Německu, definovaném nenávistí proti cizincům, židům a demokracii, stejně jako falešnou představou německé národní výlučnosti a velikosti, byl dědeček po celá dvacátá léta nezaměstnaný. Stal se jedním z prvních členů NSDAP a dobrovolně se r. 1940 přihlásil do války. Byl důstojníkem wehrmachtu a vedl takzavnou "protipartyzánskou" jednotku na východní froně a účastnil se dobytí Kyjeva, píše Matthias Bergmann, právník působící v Hamburku.
 
Jsme přesvědčeni, že se podílel v září 1941 na masakru Babí jar, kdy bylo zastřeleno více než 33 000 židovských obyvatel Kyjeva. Až do své smrti nadával na židy, na Francouze a na zrádný Albion. Nikdy už necestoval do zahraničí a kdykoliv se přiblížil k hranicím Německa, dostal se téměř do panického strachu.

Moje babička z matčiny strany byla učitelkou v Duisburgu, Když šel její manžel do války, zanechal za sebou manželku, své dvě děti, svůj fotoaparát, svou knihovnu i naději, že přežije. Přežil tři roky na východní frontě, ale už pak nikdy nehrál hudbu, nikdy nefotografoval, byl to zlomený člověk. Babička zůstala v Duisburgu. Byla vybombardována třikrát, třikrát byl její byt přímo zasažen bombou. Až do konce života ji zvuk sirén přiváděl k panice.

Můj otec se narodil r. 1944. Vyrostl v poválečné nacistické rodině, začal brzo číst a vstoupil do skautů. Objevil ideály demokracie a občanských práv a stal se sociálním demokratem, se zuřivým hněvem vůči čemukoliv pravicovému. Moje matka, narozená r. 1947, se s ním seznámila r. 1968 na univerzitě. V západním Německu definovaném velkými počty zatvrzelých nacistů se staly protesty proti nacismu pro ně zásadní politickou zkušeností. Vybudovali domov pro pět dětí, plný hudby, knih, umění a jasného porozumění že být Němcem znamená mít velkou odpovědnost a v politice si dávat velký pozor.

Během svého dětství jsem byl čtyřikrát evakuován kvůli nevybuchlým bombám z druhé světové války. Od té doby jsem byl z téhož důvodu evakuován ještě dvakrát. Během školních let jsme navštívili Verdun a Bergen-Belsen. Četli jsme nejen Goetha, Schillera a Manna, ale také deník Anne Frankové a knihu "Stát SS" od Eugena Kogona. Přišlo nám, že se naši učitelé někdy soustřeďují na Třetí říši trochu moc.

Když r. 1989 spadla berlínská zeď, mí rodiče probudili děti. Seděli jsme před televizí, pili své první šampaňské a dívali se, jak naši rodiče pláčou. Můj otec mi řekl, že tohle je den, kdy konečně skončila druhá světová válka a že to umožnili naši evropští přátelé.

Když jsme vyrůstali, všech pět nás poslali mnohokrát do zahraničí. Naučili jsme se několik jazyků a byli jsme podporováni v tom, abychom široce a hodně cestovali. Mou nejlepší přítelkyní je židovka z Manhattanu, která žije v Norsku. Pokaždé, když ji navštěvuji, se raduji nad myšlenkou, jak kvůli tomu dědeček rotuje v hrobě. Jednotná Evropa je naším dědictvím. Evropská unie je zárukou míru a prosperity, není to ekonomický projekt. Zatímco NATO zajistilo absenci vojenských konfliktů v západní Evropě, EU a její předchůdci vybudovali mír, integrovali evropské národy do mírové koalice kultur, spojených společnými hodnotami a definovanými společnou budoucností.

Když se dívám na otce, jak si hraje s mým synovcem, jsem svědkem prvních tří následných generací Němců, kteří žili v nepřerušeném míru. Nikdy předtím se to nestalo. Nikdo to nebude ohrožovat, aniž bychom proti tomu nebojovali. Pohlédnu-li na svého dědečka a na svého otce, nejzásadnějším rozdílem ve zkušenostech, které je utvářely, je narativ, který obklopuje jejich vědomí své národní totožnosti. Na jedné straně, sebelítostivý revanšistický nacionalismus, založený na mýtu, že "nepřátelé nás bodli do zad" a osvobozující vedoucí politiky a národ od jakékoliv odpovědnosti za důsledky jejich činů, na druhé straně rozhodný, tvrdě prosazovaný realismus, založený na přijetí odpovědnosti a přiznání spáchaných zločinů, na přijetí liberalismu a demokracie jako základu vlastní totožnosti.

Tato moderní národní totožnost není založena na komplexu viny, ale na pochopení, že identifikovat se jako Němec znamená přijmout všechny aspekty naší minulosti. Identifikovat se hrdě s vítězstvími ve fotbalovém mistrovství je nesmyslné, pokud nevezmeme pečlivě v úvahu naši válečnou historii. Podobně, pocit odpovědnosti za tyto zločiny má smysl jen tehdy, pokud se zároveň hrdě ztotožňujeme s úspěchy, jakými byla účast Německa na vytvoření Evropské unie.

Evropská unie je dnes těžce vydobytou kulminací dlouhých desetiletí budování míru a politické integrace. Vůbec není dokonalá, ale je to jediný úspěšný formát demokratické, mezinárodní integrace. V globalizovaném světě posiluje národní suverenitu prostřednictvím sloučení hospodářské a politické moci svých členů. Přitom zajišťuje svým občanům bezprecedentní míru svobody a stability.

V posledních letech vznikla v členských zemích EU vlna ultrapravicových stran. A uvědomuji si, že školní hodiny o vzestupu Třetí říše nebyly vůbec přehnané.

V  Británii vedla tato vlna, spojená s mnoha desetiletími silné protievropské rétoriky, proti níž se nikdo veřejně nepostavil, k brexitu. Nevěcné diskuse o brexitu, se stále silnějšími extremisty a neefektivními umírněnými, poskytují děsivé podobnosti k německé Výmarské republice a jejímu neúspěšnému boji s extremismem. Vyžaduje to také, aby   Evropská unie začala chránit sebe a své členské země před rizikem svým institucím a svému politickému procesu. Zkompromitovat své politické úspěchy a dát přednost ekonomickým zájmům by bylo vrcholem politické neodpovědnosti.

Společná evropská budoucnost, která uznává naši roztříštěnou minulost a definuje naši kolektivní cestu může  být vytvořena jen prostřednictvím společného procesu, založeného na pravidlech a na odpovědnosti. Odejít z EU znamená opustit tento společný proces a také onu mírotvornou totožnost. Není to jen smutné, je to děsivé.

Podrobnosti v angličtině ZDE
 

Autoritářství v informačním věku

20. 2. 2019

Informace, které průměrný Američan konzumuje na Googlu, nejsou nutně nejpřesnější nebo neposkytují vhled do problému - je to informace, kterou za nejvhodnější považuje algoritmus Googlu.


Internet je z definice zcela nesuverénní, píše Jacob Shapiro. Jde o globální síť počítačů propojených podmořskými kabely a družicemi ve vesmíru. Internet je mocný, protože nepatří žádné jednotlivé zemi. Nikdy předtím neměly lidské bytosti tak rychlý a snadný přístup k informacím.

Neměli bychom se spokojit s pojetím, podle nějž ke zneužití internetu dochází pouze v autoritářských zemích jako Rusko a Čína. Jistý typ myšlenkové homogenizace, o nějž tyto země usilují, nenastává jen v důsledku působení shora dolů; stejně dobře může vyrůst i zdola. Čínská a ruská vláda kontrolují, k čemu se lidé mohou připojit na internetu, ze strachu z nezávislého myšlení, které by mohlo vést k opozici vůči jejich režimům. Ve Spojených státech není problémem rádobytotalitní diktátor zakazující nezávislé myšlení, ale úplná absence takového myšlení.

Stránka nazvaná Advanced Web Ranking, která sleduje, na co američtí uživatelé klikají, když hledají Googlem, zjistila, že 75 % uživatelů klikne na jednu z pěti prvních věcí, které vyhledávač vyplivne. V jistém smyslu informace, které průměrný Američan konzumuje na Googlu, nejsou nutně nejpřesnější nebo neposkytují vhled do problému - je to informace, kterou za nejvhodnější považuje algoritmus Googlu. Totéž platí pro Facebook, Twitter a další sociálně mediální weby. To, co uživatel spotřebovává, je definováno algoritmy navrženými kodéry zavřenými ve svých korporátních kampusech. Jak dobrý je přístup ke všemu, pokud o něj nikdo neusiluje? Internet demokratizoval informace, nikoliv vědění. Na levici Američané chtějí bezpečná místa, aby se vyhnuli těm, s nimiž nesouhlasí. Na pravici každý, kdo nesouhlasí, je prostě označen za falešnou zprávu.

V roce 2006 britskoamerický učenec Tuny Judt pronesl pozoruhodně předvídavou přednášku na New York University. "Co je dnes v Americe problémem, není vůle k moci abusivního státu, ale vůle k ignoranci ve společnosti." Judt připomněl velkého britského historika Edwarda Gibbona a jeho studium úpadku Římské říše, když prohlásil, že císař Augustus "věděl, že lidé se poddají otroctví, pakliže jsou opakovaně ujišťováni, že se těší starým svobodám".

Internet použitý k přeměně informace ve zbraň může v 21. století vytvořit kulty osobnosti. Ve své pasivní existenci může vést k jistému typu skupinového myšlení (groupthink), stádní mentality, která ničí princip reality. Největším zdrojem politické moci vždy byly informace a internet je nejlepším nástrojem přenosu informací vynalezeným od dob objevení knihtisku. Jedinec nemůže žít bez něj a státy se učí novým způsobům, jak jej využívat pro staré, dobře známé účely.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Ali příjde o nohy. Bosna, Evropa, 21. století. Omrzliny

20. 2. 2019

Ali příjde o nohy. Bosna, Evropa, 21. století. Omrzliny, píše Eva Zahradníčková.

Lidé se pokoušejí přecházet přes hory sněhem, aniž by k tomu měli i jen normální boty.






* * *

Bezejmenná kuchyně, Bělehrad

Všichni byli zděšeni podmínkami v Kasárnách, v onom místě uprostřed Bělehradu, kde se zrodila Bezejmenná kuchyně. Bylo to během první zimy, která následovala po uzavření evropských hranic, kdy vstoupit do jakékoliv evropské země se stalo téměř nemožným a na žádosti o azyl úřady přestaly reagovat.

Kromě toho, policisté některých evropských zemí začali bít kohokoliv, koho nalezli na svém území.

Situace je v současnosti stejná.

 

Jediným rozdílem je, že dveře jsou nyní ještě těsněji uzavřeny a jsme obklopeni více ploty s ostnatým drátem.

Mnoho lidí, kteří žijí ve Veliké Kladuši, tam už zažívá svou třetí zimu jako "uprchlíci". (Proboha! Kdy začneme konečně mluvit o těchto lidech tak, aby to opravdu zachycovalo jejich situaci, jako o "lidech, na které se všichni vykašlali"?)

Pozornost médií se obrátila jinam a není to překvapivé. Ony tisíce lidí, kteří se utopili ve Středozemním moři, zastiňují ty, kteří jsou dosud naživu.

Dnes je více táborů než v roce 2017, a proto jsou tito lidé ještě více skryti před očima veřejnosti. Už je nevidíme v centrech našich měst, přežívají v nezdravých opuštěných barácích. Avšak to neznamená, že jejich situace stále není strašlivá.

Mnoho lidí, kteří nyní žijí ve Velké Kladuši, přišlo z Řecka, kde čekali na sliby, které nikdy nebyly splněny. Čekali velmi dlouho. Žili v táborech za nelidských podmínek - čekali na své dokumenty. Nakonec se ukázalo, že namísto toho, aby dostali azyl, byl jim dán dokument, který jim umožňoval pohybovat se po krátkou dobu volně na některých řeckých ostrovech. Proto se rozhodli vydat se na sever.

Jiní lidé šli rovnou do Srbska, někdy kolem roku 2016. Snažili se dostat přes hranici do země v Evropské unii, kde by mohli zažádat o azyl. Vydali obrovské množství peněz pašerákům, kteří zmizeli jako pára nad hrncem, když si uvědomili, jak obtížné je cestovat po této trase.

Loni v listopadu jsme se setkali s rodinou, která byla deportována už po jedenácté. Jsou to členové kmenu Hazara, etnické skupiny, která už dlouho  trpí vážným pronásledováním a útlakem v Afghánistánu. Ta rodina dorazila v roce 2016 do Makedonie, téhož dne, kdy Makedonie totálně uzavřela své hranice pro uprchlíky- a v ten den začala jejich agonie. Mají pět dětí.

Je velmi obtížné pro rodiny dostat se do bezpečí, protože to vyžaduje buď štěstí - přežít dlouhou a obtížnou cestu pěšky, trvající asi 15 dní - anebo mít velké množství peněz. Na takovou dálku a tak dlouho se nedá jít s dětmi, je to velmi vyčerpávající a rodiče obyčejně potřebují někoho jiného, kdo by jim pomohl děti nést. Pokud se pokusí použít pašeráků, je to nesmírně nákladné - astronomicky drahé, když vezmeme v úvahu všechno, co tito lidé museli podstoupit, aby se dostali ke dveřím Evropy.

Zdroj: ZDE  

Jak vláda mění až vymění, aneb Nechci slevu zadarmo

20. 2. 2019 / Karel Dolejší

Babišočesko se probouzí z globální ekonomické konjuktury jako duševně nemocný z deliria. Po návrhu propustit desetinu státních zaměstnanců je na světě další geniální nápad současné vlády: Aby se našly peníze na důchody, bude možná třeba zrušit seniorům slevy na veřejnou dopravu, jimiž si hnutí ANO koupilo hlasy starších voličů před posledními volbami ZDE.

Dokud se ekonomice vcelku dařilo, žilo si Babišočesko na dluh. Roční deficity státního rozpočtu se pohybovaly v řádu desítek miliard, v prvních letech dokonce sahaly po stovce. Avšak čas oponou trhl a dobré časy končí. Na ty horší nezbylo na knížce ani ve slamníku nic. A podle toho se teď vláda chystá hospodařit.

Babiš nikdy ani náhodou nedělal "levicovou" rozpočtovou politiku, ačkoliv pro vlastní smečku zaujatí "analytici" od Paroubka až po Kotrbu ze všech sil vykřikovali opak. Klasické keynesiánské paradigma, které kdysi způsobilo, že se sociální demokracie stala na nějakých padesát let dominantní silou v celé řadě západoevropských zemí, staví na zásadě, že rozpočtová politika má působit proticyklicky. To znamená, že během konjuktury stát typicky vytváří finanční rezervy, kdežto během krize je ochoten sáhnout do punčochy a dokonce se i zadlužit. Babišova politika je ovšem přesným opakem keynesiánství: V konjuktuře se vytvářely masivní deficity, v sestupné fázi ekonomického cyklu chystá premiér škrty, které negativní dopady hospodářského poklesu ještě výrazně prohloubí. To je procyklická rozpočtová politika. Pokud tohle někomu připadá levicové, jde zřejmě o příznivce toho typu "levičáctví", který bezstarostně rozhazuje plnými hrstmi dokud to jen jde, odmítá myslet na zadní kolečka - a až přijdou horší časy, nenávistně se rozkřičí o vině "prohnilého kapitalismusu".

Letité povrchní řeči o "levicovém" Babišovi mají asi stejně pevný základ, jako kdyby autora těchto řádků kdosi označil za esperantistu. Nějaké nepodstatné podobnosti mezi dvěma subjekty se najdou pokaždé - například já i esperantista mluvíme či dýcháme vzduch - avšak v podstatných záležitostech je vzájemný průnik víceméně nulový. Na tak chatrných základech stojí v posledních letech oblíbená disciplína sociálních sítí: Údajná demonstrace toho, X je "vlastně" totéž co Y, tudíž nedává smysl obojí nějak rozlišovat. Dalmácie jako decimálka. 

Podobně s Babišem a levicí. Premiér si sice kdysi kupoval na (státní) dluh levicové voliče, když se mu to momentálně hodilo. Ale už končí, protože končí i globální konjuktura, která tento typ politické korupce voličů za jejich vlastní peníze vůbec umožnila. Zatímco Německo se jen o vlásek vyhnulo recesi, v ČR se vládní ANO s pohledem na tenčící se státní portmonku rychle posouvá doprava.

Půjde teď po voličích ODS, která se dlouhodobě systematicky vyhraňuje proti Babišovi - a jen díky tomu je na nejlepší cestě stát se nejsilnější opoziční stranou. Zatímco politici KSČ(M) a ČSSD, kteří se v zoufalém a nedůstojném kolaborantství oháněli údajným tlačením "partnerského" Babiše doleva, z hlediska volebních preferencí setrvale propadají.

Přirovnávat nyní komanče a socany ke klaunům by ovšem také nebylo namístě. Klauni přece zpravidla bývají laskaví a vtipní - a šíří kolem sebe optimismus a dobrou náladu...

Trumpova vláda chce Saúdům prodat jadernou technologii

21. 2. 2019

Kritikové varují, že transfer technologie do Saúdské Arábie umožní Rijádu vyrábět jaderné zbraně, což by mohlo vést k závodům ve zbrojení na Blízkém východě.

Trumpova vláda se v současnosti snaží obejít Kongres, aby urychlila prodej amerických jaderných reaktorů do Saúdské Arábie, a to navzdory obavám, že by taková transakce porušila americké zákony, jak se dočteme ve zprávě kongresového výboru.

Bezpečnostní analytikové se obávají, že jaderná technologie Rijádu v budoucnu umožní vyrábět atomové zbraně, což by mohlo přispět k závodům v jaderném zbrojení na Blízkém východě.

Američtí zákonodárci jsou navíc znepokojeni nestabilitou saúdské vlády vedené princem Mohamedem bin Salmánem kvůli vraždě prominentního novináře Džamála Chášakdžího a kvůli válce v Jemenu.

Kongresový výbor nyní vyšetřuje činnost amerických společností, které se snaží získat povolení Trumpovy administrativy k budování atomových reaktorů v Saúdské Arábii a dalších arabských zemích. 

Bližší informace v angličtině ZDE

Trump vyzval venezuelskou armádu, aby se přidala k opozici

21. 2. 2019

Zkraje týdne americký prezident Donald Trump potvrdil svou podporu pro lídra venezuelské opozice Juana Guaidó a vyzval venezuelskou armádu, aby přestala podporovat Madurovu vládu. Donald Trump znovu zaútočil na socialismus, neboť prý podle něj tuto jihoamerickou zemi zpustošil. Kritikou nešetřil ani na adresu Nikaragui a Kuby.

Tento týden vyšla publikace z pera bývalého zástupce šéfa FBI Andrewa McCabea, která pojednává o Trumpových plánech na válku s Venezuelou, o nichž americký prezident hovořil v roce 2017. „S touhle zemí bychom měli válčit. Mají všechnu tu ropu a je to prakticky za dveřmi,“ prohlásil prý Donald Trump.

Bližší informace v angličtině ZDE a ZDE

Tři konzervativní poslankyně odešly ze své strany. Obvinily ji, že přešla k ultrapravici

20. 2. 2019



Poté, co tento týden odešlo z Corbynovy Labouristické strany osm poslanců a obvinilo ho i stranu z antisemitismu a z toho, že řeší brexit, jako když pejsek a kočička vařili dort, se stejným obviněním nyní odešly z Konzervativní strany tři poslankyně a připojily se k nově vytvořené centristické skupině Nezávislých poslanců. Obvinily Konzervatiní stranu, že ji sežrala ultrapravice a že se stala stranou podobnou ultrapravicové straně UKIP, tedy BlueKIP (modrá je tradičně symbolem britských konzervativců).

Poslankyně zdrcujícím způsobem zkritizovaly Theresu Mayovou za chaotický způsob, jímž "řeší" brexit. Jejich rebelie snižuje už tak minimální parlamentní většinu Mayové na osm poslanců (včetně podpory deseti poslanců ultrapravicové severoirské fundamentalistické strany DUP - tedy konzervativci sami v parlamentě žádnou většinu nemají). V Dolní sněmovně se šíří zprávy, že z obou hlavních politických stran odejdou ještě další poslanci.

Theresa Mayová ve středu odpoledne znovu "jedná" v Bruselu o své dohodě.

V důsledku konfliktu mezi Španělskem a Británií ohledně Gibraltaru je nyní pravděpodobné, že Britové budou pro cestu do Evropy muset žádat o vízum a platit za něj 60 euro. 

Podrobnosti v angličtině ZDE ZDE

 

 

 

Milí čtenáři a příznivci Britských listů

20. 11. 2018

Je  to poněkud trapné, ale musíme znovu zdůraznit, že za nynější míry finanční podpory od čtenářů Britské listy do několika měsíců skončí.

V nynější stále se zhoršující domácí české politické situaci jsou Britské listy jedním z mála seriozních a nezávislých informačních zdrojů, přinášející do uzavřeného českého prostředí otevřenou debatu z vnějšího světa a neúplatnou analýzu domácích poměrů, která není závislá na žádné kmenové příslušnosti znesvářených domácích aktivistických skupin.

Ano, samozřejmě, nezávislé myšlení bolí. Vždycky se pobavím nad občasnými zuřivými reakcemi od čtenářů s klapkami na očích a uších, kteří dám důrazně oznamují, že přestávají Britské listy číst, jako by jejich čtením dělali NÁM milost. Jestliže se však někdo zuřivě rozhodne odstřihnout se od seriozních, otevřených informací z vnějšího světa, je to jeho blbost... :) 

Vydávání Britských listů není zadarmo. Potřebujeme na jejich provoz přibližně 70 000 Kč měsíčně a v tom ohledu plně závisíme na finanční podpoře našich čtenářů. Zvlášť v dnešní době, když už v kmenově rozdělené české společnosti existuje jen minimum informačních zdrojů, které nejsou závislé na nějakém oligarchovi či politickém seskupení, a je jen málo serverů jako Britské listy, které přinášejí otevřené a věcné informace o situaci v zahraničí, která výrazně ovlivňuje to, co se děje v ČR, je role Britských listů nezastupitelná.

V současnosti však nevybereme měsíčně tolik drobných příspěvků od našich čtenářů, aby nám finanční rezerva neklesala. V takovéto situaci do pár měsíců zkrachujeme.  Pokud si přejete, aby byl i nadále v české společnosti slyšen nezastupitelný hlas Britských listů, prosíme, přispívejte pravidelně na jejich provoz částkou cca 200 Kč měsíčně.

Děkujeme

Britské listy

Facebook jsou "digitální gangsteři", varuje britská Dolní sněmovna

18. 2. 2019

Facebook úmyslně porušoval zákony o ochraně soukromí a o konkurenci v podnikání a musí být bezodkladně podroben statutární regulaci. To se uvádí ve zdrcující parlamentní analýze, která odsuzuje firmu Facebook a její vedoucí představitele jako "digitální gangstery".


Závěrečná zpráva britského parlamentního výboru pro digitální záležitosti, média a sport shrnující závěry vyšetřování trvajícího 18 měsíců zabývajícího se dezinformacemi a fake news obviňuje Facebook, že záměrně blokoval jeho vyšetřování a nepodnikl nic proti úsilí Ruska manipulovat volby.

"Demokracie je ohrožena zlovolným a nelítostným útočením na občany dezinformacemi a personalizovanou 'temnou reklamou' z neidentifikovatelných zdrojů, které se šíří na velkých mediálních platformách, jichž používáme každý den, varuje předseda výboru Damian Collins. 
 
Zpráva

- obviňuje Marka Zuckerberge, zakladatele Facebooku a jeho generálního ředitele, že projevil pohrdání pro britskou Dolní sněmovnu tím, že třikrát odmítl výzvu parlamentu, aby před jeho komisí svědčil. Zuckerberg namísto sebe vyslal pracovníky z bezvýznamných pozic, kteří na otázky parlamentního výboru nebyli schopni odpovědět.

- varuje, že britský volební zákon je zoufale zastaralý a je zranitelný vůči zásahům od nepřátelských zahraničních aktérů, včetně agentů ruské vlády, kteří se snaží zdiskreditovat demokracii.

- požaduje, aby britská vláda zahájila nezávislé vyšetřování "cizích vlivů, dezinformací, financování, manipulace voličů a sdílení dat" v referendu o skotské nezávislosti r. 2014, v referendu o brexitu r. 2016 a v britských všeobecných volbách r. 2017.

Labouristická strana rychle zjištění parlamentního výboru podpořila. Náměstek šéfa Labouristické strany Tom Watson oznámil: "Labouristická strana souhlasí s konečným závěrem parlamentního výboru - že éra samoregulace technologických firem musí okamžitě skončit. Potřebujeme nový nezávislý regulační orgán se silnými pravomocemi, který musí být schopen omezit nejhorší výstřelky dohližitelského kapitalismu a sil, které se snaží zneužívat technologie k podvracení naší demokracie."

Parlamentní výbor argumentuje, že kdyby býval Facebook dodržoval podmínky dohody, uzavřené v roce 2011 s americkým regulačním úřadem a omezil přístup digitálních firem k datům uživatelů, ke skandálu by bývalo nedošlo. "Skandál s firnou Cambridge Analytica byl umožněn strategií firmy Facebook," praví se ve zprávě.

Stoosmistránková zpráva je pro firmu Facebook zdrcujícím čtením. Ta je obviňována, že nadále prioritizuje zisky akcionářů před právem uživatelů Facebooku na soukromí.

"Facebook dál dává přednost ziskům před bezpečností dat a chová se riskantně s cílem prioritizovat svůj cíl vydělávat peníze prostřednictvím dat uživatelů," konstatuje zpráva a obviňuje Facebook, že  prozrazování uživatelských dat utajuje. "Zdá se jasné, že Facebook jedná pouze až tehdy, když se informace o vážném narušení soukromí uživatelů dostanou na veřejnost."

Parlamentní výbor také osobně zdrcujícím způsobem kritizuje samotného Zuckerberga a jeho tvrzení, že Facebook uživatelská data nikdy neprodával. Zpráva poukazuje na to, že to "prostě není pravda".

"Mark Zuckerberg opakovaně selhává a neprojevuje takové vůdcovství a takovou osobní odpovědnost, jaké je nutno očekávat od někoho, kdo sedí na vrcholu jedné z největších světových firem," dodává Collins ve svém prohlášení.

Tom Watson souhlasí. "Málokdo projevil pohrdání pro naši parlamentní demokracii takovým způsobem, jak ho projevuje Mark Zuckerberg," zdůraznil. "Je načase sjednotit politiky všech barev během tohoto obtížného období pro naši zemi, jsme rozhodnuti Zuckerberga a jeho firmu zvládnout."

Zpráva varuje, že Facebook využívá své dominance na trhu k ničení soupeřů. Vylučuje je ze svých systémů a zabraňuje jim v konkurenci s Facebookem a jeho pobočkami.

Parlamentní výbor také zveřejnil nové interní dokumenty Facebooku získané v důsledku právních sporů Facebooku s firmou Six4Three, které "zdůrazňují vazby mezi daty přátel a finanční hodnotou vztahů internetových developerů s Facebookem".

"Firmám jako Facebook nesmí být dovoleno, aby se v internetovém světě chovaly jako digitální gangsteři, domnívající se, že stojí nad zákonem," konstatuje parlamentní analýza.

Zpráva britského parlamentního výboru požaduje, aby stránky, jako je Facebook, byly podrobeny přísné regulační kontrole. Argumentuje, že "firmy provozující sociální sítě se nemohou skrývat za tvrzením, že jsou jen 'platforma', a tvrdit, že nemají žádnou odpovědnost za regulaci zveřejňovaného materiálu". Výbor navrhuje rozsáhlou novou regulaci, včetně povinného etického kodexu a nezávislého regulačního orgánu, který má mít pravomoci zahájit soudní řízení proti digitálním firmám a donutit je předat uživatelská data.

Výbor cituje příklad Německa, které v lednu 2018 schválilo zákon, nutící technologické společnosti, aby odstraňovaly hate speech do 24 hodin, anebo dostaly pokutu 20 milionů euro. V  důsledku tohoto opatření pracuje každý šestý moderátor Facebooku v Německu.

Zpráva také varuje, že britský volební zákon je zastaralý a zranitelný vůči manipulaci nepřátelských sil a je naléhavě nutné ho aktualizovat. "Potřebujeme reformu, aby tytéž zásady transparentnosti politické komunikace platily i na internetu, stejně jak platí v reálném světě," napsal Collins.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 


Zapojte se, je vás třeba

Zprovozňujeme diskuse na Britských listech

18. 4. 2017 / Bohumil Kartous

Vážení čtenáři Britských listů, rozhodli jsme se zpřístupnit těm, kdo pravidelně přispívají na provoz jednoho z mála nezávislých médií v ČR diskuse pod články. Rozhodli jsme se tak učinit proto, aby lidé, kteří mají velký podíl na více než dvacetileté existenci Britských listů, měli možnost vyjádřit se přímo k jejich obsahu a přispět svým úhlem pohledu. Od omezení na platící čtenáře si slibujeme též minimalizaci nenávistných, bigotních a scestných komentářů, které vytvářejí z internetových diskusí skládku mentálního odpadu. Sledovat diskuse a hodnotit příspěvky v nich bude mít nicméně možnost každý návštěvník.

Není to ale zabezpečení, které by výskyt digitální pitomosti či zneužití pro propagandistické účely dokázalo eliminovat úplně. Budeme proto diskuse redigovat a příspěvky, které budou obsahovat nepřijatelný materiál (e.g. rasistické výzvy, urážky ad hominem, výzvy násilného charakteru, replikaci prokazatelně konspiračních bludů), budou bez pardonu odstraňovány.

Přístup k diskusím je jednoduchý. Pokud budete mít zájem o diskuse, zaregistrujte se v systému a proveďte vybranou platbu (dle doby trvání přístupu k diskusím). Platby probíhají prostřednictvím systému GoPay. Poté budete mít přístup k diskusím na dobu, kterou jste si předplatili. V případě technických problémů se prosím obracejte na programátora Britských listů Michala Panocha: michal@panoch.net.

Prosíme pravidelné přispěvatele Britským listům, aby možnosti využili a aby přenesli své platby do nového systému, jenž jim umožní přístup k diskusím. Zároveň vyzýváme ostatní čtenáře, aby tuto možnost zvážili. Víme, že Britské listy čte řada velmi zajímavých lidí a velmi oceníme, pokud se podaří na webu Britských listů vytvořit silnou komunitu lidí, kterým vyhovuje kritický přístup a unavuje je digitální spad. Zajímavé příspěvky v diskusích budeme redakčně zpracovávat a vydávat jako samostatné texty. 

Vážení čtenáři, věříme, že se naše rozhodnutí ukáže jako správné a že diskuse přispějí jak k pluralitě relevantních názorů, tak k dlouhodobé udržitelnosti Britských listů. 

Zvláštní pocity nad sjezdem hnutí ANO, který jsem ignoroval

18. 2. 2019 / Boris Cvek

Volební sjezd Hnutí Ano jsem ignoroval. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu ignorovat sjezd politické formace, která suverénně vyhrála volby a podle všeho vyhraje i ty další, formace, která má premiéra, měl bych ho za blázna.

 

Ten rozdíl je samozřejmě v tom, že když v minulosti nejsilnější strany jako ODS nebo ČSSD pořádaly volební sjezdy, tak v těch stranách probíhal vnitřní boj. Žádný z předsedů nebyl nikdy de facto vlastník ani jedné z těch stran. U Hnutí Ano není co řešit. A proto samozřejmě Hnutí Ano není demokratickou stranou.

Nicméně tím mé úvahy nekončí. Nazývat totiž to, co probíhalo v ČSSD nebo ODS za kulisami v souvislosti s volbou předsedy, demokracií, je také obtížné. Připomínalo to spíše nějaké pakty regionálních kmotrů, a to nemluvím o tzv. velrybářství, které spočívalo de facto v nakupování členů strany. Co z toho plyne? Pro mne je to čekání na demokracii. Ale rozhodně ne na návrat předbabišovské společenské a politické rakoviny, která ho zplodila.

Venezuela: A co když Maduro přežije?

20. 2. 2019

Střet titánských rozměrů o kontrolu nad Venezuelou probíhá jak na otevřené scéně, tak za ní, mezi lidmi usilujícími o svržení prezidenta Nicoláse Madura a těmi, kdo si přejí, aby zůstal v úřadě, napsal Marcos Peckel. Boj zahrnuje různé místní, regionální a globální aktéry. A výsledkem bude buď pád socialistického režimu, jeho přežití, hybridní situace prodlužující krizi, nebo jednání, jež mohou vést ke svobodným volbám.

Na jedné straně je spojená opozice kolem předsedy Národního shromáždění Juana Guaidóa, lidé v ulicích a diplomatická izolace prosazovaná Limskou skupinou a Spojenými státy. Na druhé je zeď vytrvalosti, kterou bolívariánský režim stavěl po léta, právě s vyhlídkou na takovýto den.

Nejmocnější zbraní Washingtonu dosud byl úder na venezuelskou pokladnu, zablokování účtů státní ropné firmy PDVSA a její pobočky CITGO v USA, hrozby vládám a institucím zapojeným do finančních transakcí s Caracasem a sankcionování lídrů režimu. Poté je tu ještě možnost vojenské intervence, která by znamenala skok do neznáma.

Strategie ekonomického dušení často fungovala, pokud šlo o svržení režimů. Ale mezitím Rusko, Turecko a Kuba mobilizovaly, aby čelily tomuto opatření a posilují klíčový pilíř, který brání kolapsu režimu: Generály. Ti musejí ze všech stran dostávat nabídky, ať zůstanou s Madurem, nebo ať jej opustí.

Ačkoliv je nemožné představit si Madura u moci do kance jeho funkčního období v roce 2025, každý další den, který stráví v prezidentském paláci Miraflores je pro něj dalším malým vítězstvím. A co když bude vyhrávat dál? Co když s každým malým vítězstvím nakonec vyjde z boje vítězně? Jaké by to mělo důsledky?

Pro Venezuelany by to znamenalo další zbídačování, nouzi, nedostatek, více dětské úmrtnosti v nemocnicích, masivní emigraci a rozšířené loupení národních zdrojů "socialisty pro 21. století".

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Desetitisíce lidí protestovaly ve Francii proti antisemitským útokům

20. 2. 2019



Desetitisíce lidí vyšly ve Francii do ulic na protest proti nedávnému nárůstu antisemitských útoků. V Paříži se jedné takové demonstrace měl účastnit premiér Édouard Philippe spolu s ministry a poslanci a prezident Macron bude držet minutu ticha u pařížského památníku holocaustu.

Ve Francii žije kromě USA a Izraele největší procento židů.  

Francouzská vláda varuje, že dochází k nárůstu antisemitismu, který se ve Francii "šíří jako jed", navzdory stále pociťovanému traumatu poté, co do táborů smrti bylo deportováno kolaborantskou vichystickou vládou za nacistické okupace 78 000 francouzských židů.

V pondělí se stal terčem antisemitského útoku židovský hřbitov v Quatzenheimu v Alsasku. Kdosi počáral 80 náhrobků hákovými kříži. Macron hřbitov v úterý navštívil a sdělil místním činitelům a členům židovské komunity: "Je pro mě důležité být tu dnes s vámi."

O víkendu, na pokraji protivládních protestů žlutých vest, se stal terčem vlny nenávistných projevů filozof Alain Finkielkraut, syn židovského kupce s koženým zbožím, který přežil Osvětim. Skupina mužů mu nadávala do "špinavého sionisty" a zdůraznila, že "Francie patří nám".

V pátek byli zatčeni dva teenageři, poté, co údajně vypálili ze vzduchovky výstřely na synagogu v pařížské čtvrti Sarcelles, kde žije velká židovská komunita. Tento měsíc byly také počárány hákovými kříži pařížské poštovní schránky s portréty nedávno zemřelé političky, která přežila holocaust, Simone Veilové. Německé slovo Juden bylo nasprejováno na výkladní skříň pekařství na ostrově Svatého Ludvíka v centru Paříže.

Francouzská média si povšimla vzestupu antisemitských útoků a nápisů na okraji protivládních protestů žlutých vest, které začaly v listopadu jako vzbouření proti dani z pohonných hmot a rozšířily se v obecné protivládní a protielitářské hnutí. Někteří demonstranti používají antisemitských hesel při útocích na Macrona jako bývalého Rothschildova bankéře, a dělají protižidovská gesta. Akademici, kteří studují hnutí žlutých vest, poukazují na to, že hnutí samo není antisemitské, ale že se antisemitismus objevuje na pokraji demonstrací.

Antisemitismus existoval ve Francii už před vznikem žlutých vest. Loni policie zaznamenala nárůst antisemitských trestných činů o 74 procent. To vyvolalo poplach v zemi, kde žije největší množství židů v Evropě.

Podrobnosti v angličtině ZDE
 




Francie: Politici odsuzují antisemitismus a násilí žlutých vest

20. 2. 2019

Francouzští představitelé důrazně odsoudili antisemitismus a útoky na policii ze strany některých příznivců hnutí žlutých vest. V sobotu se jich v centru Paříže sešly k protestům 2 000.

Začalo vyšetřování skupiny protestujících, kteří v sobotu křičeli antisemitské urážky na filozofa a spisovatele Alaina Finkielkrauta.

Při jiném incidentu se policejní auto uvězněné v dopravní zácpě v Lyonu stalo terčem kamenování.

Prezident Emmanuel Macron odsoudil urážky Finkielkrauta jako "špinavý sionisto" nebo "Francie je naše", které byly zachyceny na video a publikovány na sociálních sítích a v televizi.

Také kamenování v Lyonu bylo natočeno, přičemž záznam ukazuje desítky protestujících, kteří vrhají kamení na vozidlo.

V Paříži devětašedesátiletý Finkielkraut, který protesty původně podpořil, ale později kritizoval, odsoudil incident jako "groteskní". Křičeli na něj: Palestina! Francie je naše! Špinavý sionisto! Špinavá rasa! Lid tě potrestá!

"Cítil jsem absolutní nenávist a naneštěstí to není poprvé," řekl Finkielkraut listu Journal du Dimanche.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Kde se ve Francii vzala všechna ta nenávist k Židům?

20. 2. 2019

Židé ve Francii tvoří 0,7 % obyvatelstva, takže proč je tu tolik nenávisti proti nim? John Lichfield zkoumá důvody dalšího vyvrcholení antisemitismu v zemi, která má politováníhodnou historii animozity vůči židovské komunitě.

Ve Francii žije 467 500 židů, méně než procento populace. A přesto více jak polovina rasistických činů zde zaznamenaných představuje antisemitská graffitti nebo slovní či fyzické útoky na židy.

Zatímco se v Paříži připravovaly tisícové protesty proti antisemitismu, bylo znesvěceno svastikami 80 náhrobků na židovském hřbitově v Alsasku. Poslední víkendové protesty žlutých vest byly poznamenány násilným útokem na židovského filozofa Alaina Finkielkrauta, když vystoupil z taxíku poblíž skupinky demonstrantů na Montparnasu.

Nezvykle rozsáhlý průzkum mínění (vzorek 10 000 osob) provedený společností Elabe zjistil, že 73 % Francouzů je "šťastných". Pokud je to pravda, kde se bere všechna ta nenávist?

Proč je tak velká část nenávisti zaměřená na 0,7 % populace?

Nemělo by být třeba hájit francouzské židy. 467 000 jich představuje nepřiměřený příspěvek k francouzskému životu, zejména v medicíně a uměleckých profesích. Není pravda, že ovládají francouzský obchod či bankovnictví nebo politiku či vládu, jak tvrdí absurdní konspirační teorie.

Ne všichni francouzští židé jsou bohatí. Jednou jsem navštívil košer kavárnu na severovýchodním předměstí Paříže. Společníky mi dělali židovští řidiči kamiónů a židovští textilní dělníci.

Moderní antisemitismus není jen francouzský fenomén, jak ukazují skandály v britské Labour Party.

Ve Francii se různé druhy antisemitismu navzájem kříží. Existuje pravolevý, nacionalisticko-dělnický, muslimsko-bílý antisemitismus prosazovaný komikem Dieudonnéem a bývalým autorem projevů Jean-Marie Le Pena Alainem Soralem.

Je tu také módní levicově-islamistický antisemitismus populární mezi některými intelektuály, kteří považují židy za pretoriánskou gardu kapitalisticko-rasistické globální elity. Něco podobného infikovalo část Labour Party v Británii za Jeremyho Corbyna.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

EU se dohodla na omezení emisí oxidu uhličitého z nákladní dopravy

20. 2. 2019

Členské státy EU dosáhly předběžné dohody o omezení uhlíkového znečištění z nákladních automobilů během příští dekády. Blok již uplatňuje limity pro osobní auta, avšak nový pakt se poprvé dotkne velkých užitkových vozidel. br>

Evropská unie dosáhla předběžné dohody o omezení emisí skleníkových plynů z nákladních vozů o 30 % do roku 2030.

Pokud bude dohoda formálně schválena, vzniknou první standardy pro znečišťování nákladními auty.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Bývalý Trumpův poradce předvolán k soudu kvůli možnému vyhrožování soudkyni

20. 2. 2019

Federální soudkyně v úterý nařídila Rogeru Stoneovi dostavit se k soudu kvůli zvážení, zda nezrušit jeho kauci. Dlouholetý Trumpův poradce na Instagramu publikoval fotografii soudkyně s nitkovým křížem zaměřovače, informuje Michael Balsamo.

Okresní soudkyně Amy Bermanová Jacksonová prohlásila, že se Stone musí dostavit a prokázat, proč by neměla upravit nebo zrušit jeho kauci, případně nařídit neveřejné projednávání kauzy.

V pondělí Stone publikoval fotografii Jacksonové se zaměřovacím křížem u hlavy. Později Stone a jeho zástupce uznali, že publikace upravené fotografie byla nesprávná.

Stone tvrdí, že fotografie byla "dezinterpretována" a že šlo o "náhodnou fotografii převzatou z internetu". Odmítl, že by se snažil soudkyni vyhrožovat.

Politický operativec na špinavou práci tvrdí, že je nevinný ve věci obvinění ze lhaní Kongresu, ovlivňování svědků a rušení kongresového vyšetřování možné koordinace mezi Ruskem a Trumpem v roce 2016.

Obvinění vycházejí z rozhovorů v roce 2016 týkajících se WikiLeaks.

Stone byl zatčen v lednu a jde o šestého Trumpova spolupracovníka nebo poradce obviněného zvláštním vyšetřovatelem Robertem Muellerem. Nyní je na svobodě po zaplacení kauce 250 000 dolarů.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

"Maďaři si zaslouží fakta, ne fikci:" Evropská komise reaguje na novou "informační kampaň" Budapešti

20. 2. 2019

Evropská komise reagovala na novou "informační kampaň" maďarské vlády, která tvrdí, že Brusel plánuje prosazovat a umožňovat imigraci. Komise maďarskou vládní kampaň označila za "absurdní konspirační teorii", informuje Fanni Kaszásová.

Komise dodala, že je šokována, že taková "absurdní konspirační teorie dosáhla mainstreamu" v takovémto rozsahu. Dále odmítla tvrzení, že "by ráda zavedla povinné migrační kvóty, oslabila právo na ochranu hranic členských států a umožnila migraci migrantskými vízy".

Podle komise neexistují "oni", pouze EU, přičemž Maďarsko sedí u stolu. EU podporuje ochranu národních hranic, nepodkopává ji. A neexistují plány na "humanitární víza". Členské státy rozhodují o tom, do jaké míry chtějí přijmout legální migraci.

Podle maďarské investigativní organizace atlatszo.hu maďarská vláda v posledních osmi letech utratila za přímé politické kampaně 69,3 miliard forintů.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Bavoři donutili stát zakázat praktiky velkozemědělství

19. 2. 2019



Petice v Bavorsku, požadující opatření na ochranu přírodních druhů, známá pod názvem "Zachraňte včely!" získala u veřejnosti tak velkou podporu, že donutila státní legislativu, aby zavedla opatření zakazující škodlivé praktiky velkozemědělství. Probudí se Češi a prosadí podobná opatření proti Babišovi?  

Ekologické organizace, prosazující radikální změny zemědělských metod, proměnu více zemědělské půdy v louky a zajištění, aby třetina zemědělských statků v Bavorsku se během nadcházejícího desetiletí proměnila v organické podniky, získaly obrovskou podporu veřejnosti. Tisíce lidí demonstrovaly v ulicích v kostýmech včel a pořádaly soutěže o nejsilnější včelí bzučení. Karnevalová nálada zajistila podporu veřejnosti pro dlouhodobou politickou strategii bavorského státu na ochranu diverzity fauny a flóry a pro zlepšení habitatu hmyzu a ptactva, jejichž populace v posledních letech radikálně poklesla.


Opatření jsou zaměřena proti průmyslovému, monokulturnímu zemědělství, právě tomu, jímž ničí Českou republiku Andrej Babiš. Užívání pesticidů vede celosvětově k tak obrovskému poklesu počtu včel, že pěstitelé jablek v Číně jsou nuceni opylovat své kvetoucí jabloně ručně.


Organizátoři a voliči, kteří uskutečnili v Bavorsku tuto úspěšnou kampaň, nebyli jen hluční ekologičtí aktivisté. Byla to široká a rozmanitá koalice pokrokářů i konzervativců, kteří chtějí zachránit naše cenné ekosystémy před ničením průmyslovou zemědělskou praxí.  Byla to stejná kombinace pokrokářů a konzervativních ochránců přírody, která vedla ke zvolení Winfrieda Kreschmanna, prvního německého šéfa spolkového státu za Stranu zelených v Badensku-Württembersku, ve státě sousedícím s Bavorskem. Kretschmannova filozofie, že ekologická politika je klíčem k zachování existence zvířat i lidí, pomáhá k porozumění, proč hnutí na ochranu včel tak spektakulárně zvítězilo v konzervativním Bavorsku.

Kampaň v Bavorsku mimo jiné poukázala na velké problémy malých statků.

Podrobnosti v angličtině ZDE ZDE

 


 

Trump: "Věřím Putinovi"

18. 2. 2019

 

Trump odmítl varování od amerických výzvědných služeb ohledně hrozby ze Severní Koreje.



Andrew McCabe, bývalý prozatímní ředitel FBI, informoval v televizním pořadu 60 minutes, že Trump odmítl varování ohledně hrozby USA ze Severní Koreje, které mu předložily americké výzvědné služby. Řekl: "Kašlu na to. Věřím Putinovi."


 

"Prezident provedl několik slovních útoků. Jeden z nich se týkal nedávného odpalování raket v Severní Koreji. Trump řekl, že nevěří, že by Severní Korea měla schopnost zasáhnout balistickými střelami USA. Nevěří tomu, protože mu prezident Putin řekl, že tu schopnost nemá. Putin mu řekl, že Severní Korea vůbec nemá ty rakety," konstatoval v televizi McCabe. "Přítomní výzvědní důstojníci reagovali, že to není v souladu s výzvědnými informacemi, které má k dispozici americká vláda. Na to reagoval Trump: 'Mně je to jedno. Já věřím Putinovi.'"

McCabe také v televizi poukázal na to, že je přesvědčen, že "zřejmě byl spáchán trestný čin", když Trump vyhodil šéfa FBI Comeyho a snažil se veřejně zpochybnit vyšetřování vazeb jeho předvolební kampaně na Rusko.

Trump na jeho výroky reagoval zuřivě:

"Zdiskreditovaný bývalý ředitel FBI Andrew McCabe předstírá, že je "chudáček", když ve skutečnosti byl velkou součástí skandálu podvodné Hillary a ruského hoaxu - loutkou pro prozrazujícího Jamese Comeyho. Zpráva I.G. o McCabeovi byla zdrcující. Součástí "pojištění", v případě, že bych vyhrál...
 


 

Konec Airbusu A380? Proč sázka na "superjumbo" nevyšla

20. 2. 2019

Je to oficiální: Airbus končí s projektem dvoupalubového letounu A380, napsal Ben Mutzabaugh. Tento krok byl oznámen minulý čtvrtek a přichází po spoustě spekulací o budoucnosti "superjumba" na základě chabých prodejů.

Očekává se, že poslední A380 sjede z linky v roce 2021. Je možné, že mnohé z dnes provozovaných letounů zůstanou poté v provozu ještě dekádu nebo déle.

A380 je největším pasažérským komerčním letounem světa schopným přepravit přes 600 osob. Pro Airbus znamenal ambiciózní a odvážný projekt, který vsadil na to, že aerolinky budou chtít gigantický letoun schopný přepravit více pasažérů na rušná letiště bez kapacity přijímat více letů.

Přibližně ve stejné době Boeing vsadil opačně. Místo dvoupodlažního behemotha dospěl k závěru, že zákazníci budou lépe obslouženi v menším letounu s širším trupem a nízkými operačními náklady, který dokáže mezi městy létat často. Neboli otevřít mezinárodní trasy mezi trhy středního rozsahu příliš malými pro větší letadla.

Boeingův Dreamliner postavený částečně z kompozitních materiálů začal létat v roce 2011. Nyní firma získala více než 1 400 objednávek. A jak Boeing předvídal, otevřel letoun nové zahraniční trasy z měst jako Austin a New Orleans. Dokonce i jihokarolínský Charleston bude mít brzy nový přímý let do Londýna.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Donald Trump se chce pomstít americkému televiznímu komikovi

18. 2. 2019

Aktualizace: V souvislosti s Trumpovými cenzurními útoky na americkou televizi napsal na Twitteru Americký svaz pro občanské svobody:

Svobodu projevu zaručuje první dodatek americké ústavy


Herec Alec Baldwin k tomu napsal:


Když americký prezident ve funkci ponouká své stoupence, že moje role v televizní komedii ze mě dělá nepřítele lidu, je to hrozbou mé bezpečnosti a bezpečnosti mé rodiny?


Parodie televizního pořadu Saturday Night Live, v němž herec Alec Baldwin ironizoval Donalda Trumpa a jeho lhaní o údajné "celostátní krizi" na mexické hranici, rozčílila Donalda Trumpa. Ten požaduje, aby bylo proti herci Baldwinovi  a televiznímu pořadu SNL zahájeno vyšetřování!

Donald Trump ostře zaútočil na americký televizní satirický pořad Saturday Night Live a požadoval "pomstu" a vyšetřování pořadu poté, co ho v něm ironizoval herec Alec Baldwin.
 
Baldwin pravidelně vystupuje v roli Donalda Trumpa s parukou ze světlých vlasů na hlavě, s charakteristickým Trumpovým špulením úst a přehnaným napodobováním primitivního způsobu, jímž Trump mluví na veřejnosti. Tuto sobotu Baldwinovo vystoupení parodovalo Trumpovu tiskovou konferenci, v níž oznámil "celostátní krizi" ohledně jeho plánů postavit na mexické hranici zeď.

"Potřebujeme zeď. Máme obrovské množství drog, které přicházejí přes jižní hranici, neboli 'hnědou linií', jak mě mnoho lidí žádalo, abych to nenazýval," řekl Baldwin.

"Všichni vidíte, proč jsem musel zfalšovat tuhle celostátní krizi, žejo. Musel jsem, protože chci. Je to opravdu jednoduché. Máme problém. Do této země přicházejí beze zdi drogy. Zeď funguje, zeď je bezpečí. Musíte být chytrý, abyste tomu porozuměli - ve skutečnosti je dokonce lehčí tomu porozumět, když zrovna chytrý nejste."

Donald Trump: Nic zábavného na unaveném pořadu Saturday Night Live v NBC, která šíří fake news! Otázkou je, jak je možné, že televizím prochází bez trestu tohle totální útočení na Republikány? Totéž platí pro mnoho jiných pořadů? Velmi neférové a mělo by se to vyšetřovat. Tohle je to pravé Spiknutí!"




Očekává se, že Trumpovo vyhlášení "celostátní krize" bude zpochybněno u soudu a Baldwin o tom také hovořil:

"Budu okamžitě žalován a verdikt nebude v můj prospěch a pak to skončí u Nejvyššího soudu a já zavolám svému kámoši Kavanaughovi a řeknu 'Je načase Donnymu splatit dluh' a on řekne 'Nový telefon, kdo je tohle?' A pak bude zveřejněna Muellerova zpráva, můj domek z karet se rozpadne, budu moci tvrdit, že jsem šílený, budu pár měsíců v blázinci a mé osobní peklo, že hraju prezidenta, konečně skončí."

Trumpův požadavek "odplaty" proti Baldwinovi vyvolal okamžitě kritiku od právníků a novinářů. Poukázali na to, že Trumpovy hrozby porušují základní demokratické zásady. Demokratický kongresman Ted Lieu napsal na Twitteru: "Jednou věcí, která činí Ameriku velkou je to, že se vám lidi mohou beztrestně smát."

Peter Baker, hlavní korespondent v Bílém domě pro New York Times uvedl, že přestože tento způsob vyjadřování je nyní běžný, "je dobré si uvědomit, že žádný jiný americký prezident už desítky let nevyhrožoval 'pomstou' televizní stanici za to, že ho satirizuje".


Podrobnosti v angličtině ZDE

 

Katalánská nezávislost byla "politickou deklarací", prohlásil jeden z představitelů během procesu

20. 2. 2019

Bývalý šéf úřadu regionálního premiéra Jordi Turull tvrdí, regionální vláda nevyzývala k násilí, ani nepoužila veřejných peněz k uspořádání nepovoleného referenda o nezávislosti ze dne 1. října 2017.

Jednostranné vyhlášení nezávislosti provedené v katalánském parlamentu koncem října 2017 bylo "politickou deklarací", tvrdí obviněný v probíhajícím procesu se separatistickými lídry u španělského Nejvyššího soudu.

Jordi Turull soudu sdělil, že katalánští představitelé se snažili nalézt "rovnováhu mezi poslušností zákonu" a "občany". Prohlásil, že 80 % katalánské společnosti si přeje hlasovat o budoucnosti Katalánska.

"Bylo vyhlášení nezávislosti formální deklarací?", zeptal se prokurátor Jaime Moreno. "Byla to politická deklarace," odpověděl Turull. "Bylo to vyjádření politické vůle, která odpovídá většinovému cítění lidí v Katalánsku." Průzkumy mínění soustavně ukazují, že katalánskou společnost otázka nezávislosti štěpí a separatisté v regionálních volbách nikdy nezískali přes 50 % hlasů.

Turull a 11 dalších stojí před soudem kvůli obviněním od povstání přes pobuřování, neposlušnost a zneužití veřejných fondů.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Británie: Sedm labouristických poslanců odešlo z Labouristické strany

18. 2. 2019



Sedm níže uvedených labouristických poslanců odešlo z Labouristické strany. Nesnášejí extremistický marxismus Jeremyho Corbyna a jeho poradců, autoritářské vedení strany, chaotický a euroskeptický postoj Corbyna a vedení jeho strany k brexitu a antisemitismus Labouristické strany. Skupinu v pondělí dopoledne představila Luciana Borger, která se v minulých dnech stala terčem ostrých antisemitských útoků z řad labouristů. Konstatovala, že se za stranu stydí.

Konzervativní strana je velmi podobným způsobem rozdělena v důsledku postojů vůči brexitu. Není vyloučeno, že by v Británii mohlo dojít ke kolapsu obou hlavních britských politických stran a k vytvoření nové centristické strany. 50 procent britských voličů podle průzkumů veřejného mínění uvažuje, že by takovou stranu podpořili. Komentátoři v posledních dnech poukazují na to, že v médiích a v parlamentě dostávají prostor jen brexitářští extremisté a centrističtí občané Velké Británie jsou umlčeni.

Nikde se například nehovoří o tom, že už řadu měsíců požaduje o 12 procent více Britů setrvání Británie v EU než odchod z EU.

Otázkou je, zda by většinový volební systém v Británii vznik nové strany připustil, poznamenává Jan Čulík.





Podrobnosti v angličtině ZDE
 

Proč se Trump snaží zničit Evropskou unii

18. 2. 2019



Mike Pompeo leze kamsi východoevropským státům. Je to útok na samotnou existenci Evropské unie v rámci širší ideologické války

Trumpova vláda se snaží zničit Evropskou unii. Nynější návštěva amerického ministra zahraničí Pompea do Evropy byla už třetím pokusem Trumpovy vlády prohloubit rozkol v Evropské unii. Prvním byl Trumpův projev ve Varšavě v roce 2017, plný národoveckého nacionalismu. Druhým krokem bylo, když v roce 2018 uvalil Trump na EU cla a roztrhal klíčové dohody, jako je jaderná dohoda s Íránem a dohoda INF o zákazu jaderných střel středního doletu. Součástí téhož úsilí je Trumpovo povzbuzování brexitérů a jeho rozhodnutí odejít ze Sýrie. Vážně a konkrétně to ohrožuje evropské zájmy, píše Natalie Nougayrède.
 
Evropa se proti tomu snaží bránit. Angele Merkelové se v sobotu dostalo na výroční mnichovské bezpečnostní konferenci  za její projev o multilateralismu ovací ve stoje. Avšak Trumpa nyní ovlivňuje John Bolton. Jeho protievropská ideologie se plně projevila při Pompeově cestě do Budapešti, do Bratislavy a do Varšavy.

Pompeo učinil dvé významné věci. Zaprvé zneužil letošního třicátého výročí pádu komunismu ve východní Evropě zdůrazňováním, jak blízko stojí USA zemím, které bojovaly za svou svobodu - a tu svobodu ztotožnil s ultrapravicovými populistickými hnutími, která EU kritizuje, že porušují demokratické principy. Zadruhé, svou volbou míst, kam cestoval, zdůraznil Pompeo rozdíl mezi zeměmi, které bývaly za železnou oponou, a těmi, které tam nebyly. Připomíná to Donalda Rumsfelda, který před invazí do Iráku v roce 2003 udělal rozdíl mezi tzv. "starou Evropou" (=špatnou) a "novou Evropou" (=dobrou).

Velkým rozdílem dnes ale je, že Evropská unie zápolí o přežití. Boltonův článek z roku 2000 "Měli bychom brát světovou vládu vážně?" zní dnes jako Trumpův manuál pro zničení Evropské unie. Bolton v něm útočí na "globalisty", kteří chtějí uvázat národní státy do sítě mezinárodních norem a dohod, které omezují suverenitu. Bolton tvrdí, že demokratický mandát může existovat jen na národní úrovni. Útočí na nevládní organizace a na občanskou společnost a na nadnárodní instituce. Evropská unie je podle něho "hlavním zdrojem globalistické politiky".

Bolton identifikuje Evropskou unii jako hrozbu americkým zájmům (loni ji Trump charakterizoval jako "nepřítele"). "Evropské elity nejsou spokojeny jen s předání své vlastní národní suverenity do Bruselu, ale také se rozhodly převést naši suverenitu do globálních institucí a normem, a učinily tak Evropskou unii předchůdcem globální vlády". Bolton odsuzuje EU jako "protiamerickou".

Pompeo při své návštěvě střední Evropy sice chválil "svobodu" a "nezávislost", avšak nezmínil se ani slovem o Evropské unii jako o ukotvení demokracie. Hodnotová základna EU je daleko silnější než hodnotová základna NATO - jejíž součástí byly dlouhá léta autoritářské země jako Portugalsko a Řecko za vojenské diktatury a nyní je její součástí i autoritářské Erdoganovo Turecko.

Pompeo si stěžoval, že "lidská práva" jsou součástí úsilí globalistů omezit nezávislý výkon soudní a politické moci národními státy. To přesně odpovídá postojům autoritářů ve Varšavě a v Budapešti, kteří si stěžují, že je Evropská unie kritizuje za ochromení nezávislého soudnictví a sdělovacích prostředků.

Do evropských voleb je méně než 100 dní, Pompeo přitom večeřel s autoritářským vládcem Maďarska Orbánem, který chce změnit politickou mapu Evropy, aby odpovídala jeho vizi "iliberální demokracie".

Pompeova návštěva posílila nepřátele Evropské unie a byla dalším útokem na samotnou existenci EU. V současnosti je Evropská unie terčem útoků jak z Washingtonu, tak z Moskvy, a to nikoliv proto, co dělá, ale proto, čím je. Čím dříve si to Evropané uvědomí, tím lépe.

Kompletní článek v angličtině ZDE

 


Švédský velvyslanec byl předvolán na polské ministerstvo zahraničí

20. 2. 2019

Švédský velvyslanec v Polsku Stefan Gullgren byl včera předvolán na polské ministerstvo zahraničí kvůli odmítání Stockholmu vydat Stefana Michnika, který je obviněn z 30 zločinů, jichž se dopustil v 50. letech.

"Situace, v níž je výzva k extradici stalinistického zločince, kohosi, kdo vydával rozsudky smrti, někoho, kdo byl shledán vinným ze zločinů proti lidskosti, které nepodléhají promlčení, zamítnuta, je bezprecedentní," prohlásil náměstek ministra Szymon Szynkowski vel Sek.

"Švédské argumenty, že případ je zapomenut nebo zastaralý, jsou pro nás nepřijatelné, takže reakce v tomto ohledu musí být rezolutní," zdůraznil náměstek s připomenutím, že nepromlčitelnost zločinů proti lidskosti patří k základům mezinárodního práva.

Michnik je obviněn z 30 zločinů v letech 1952-1953 spáchaných ve Varšavě, včetně odsouzení vojáků polského podzemního odboje k smrti.

Michnik emigroval do Švédska v roce 1968. Je starším bratrem Adama Michnika, šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Rakousko vyšetřuje Amazon kvůli podezření z neférových obchodních praktik

20. 2. 2019

Rakouské úřady pro hospodářskou soutěž oznámily, že vyšetřují, zda americký online prodejní gigant Amazon zneužívá dominantního postavení ve prospěch vlastních produktů proti prodejcům prodávajícím z jeho distribuční sítě.

Rakouský spolkový antimonopolní úřad (BWB) oznámil, že vyšetřuje stížnosti podané v prosinci 2018 na údajné "neférové obchodní praktiky" Amazonu.

Existuje podezření, že Amazon "diskriminuje jiné prodejce a tedy se snaží neoprávněně nadržovat vlastním produktům.

Podle stížností Amazon údajně náhle zrušil prodejci účet, bez vysvětlení.

Údajně také nutí prodejce odhalit ceny a přidává na účet prodejců nesprávné doručovací údaje.

Prodejci také obvinili Amazon, že je vymazal z rankingu produktů a ze zavádění právních klauzulí, které komplikují právní proces.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Snižování příjmů obyvatelstva je ve světě vnímáno jako vizitka Ruska

20. 2. 2019

V předvečer projevu Vladimira Putina k zákonodárcům RF západní média hodnotí dlouhodobou udržitelnost ruské ekonomiky. Rozpočet s přebytkem a kladné obchodní saldo hovoří ve prospěch stability. Avšak nízká životní úroveň obyvatelstva, rostoucí role vlády a vysoká závislost umožňují označit ruskou stabilitu za zdánlivou, píše Olga Solovjovová.

Pro cizince dnes existují dvě protiřečící si verze Ruska - zamračená a přívětivá, píše německý Spiegel. Zamračené Rusko, to je po zuby ozbrojený, agresívní a represivní stát se silnou a stabilní ekonomikou. Jenže co když už je v dohledu scénář rozpadu, jaký jsme sledovali koncem 80. let?

Na jedné straně situace Ruska vypadá dobře, nehledě na sankce. Putinova vláda nasadila tvrdý antideficitní kurs, čemuž napomáhá i nové rozpočtové pravidlo, podle nějž při ceně ropy nad 40 dolarů za barel přebytky jdou do rezerv.

Ovšem jednou ze slabostí Ruska je trvající závislost na uhlovodících. Zhruba 60 % ruského exportu připadá na ropu a zemní plyn. K tomu přistupují další suroviny, s nimiž dohromady ropné a plynařské společnosti zajišťují tři čtvrtiny exportu.

Druhou slabinu představuje demografie. Počet práceschopného obyvatelstva vytrvale klesá. A jestli přísun migrantů ze Střední Asie výrazně nevzroste, tak do roku 2050 může počet práceschopných v Rusku klesnout až o 24 milionů.

Třetí slabinu představují státní instituce. Zhruba třetina ekonomické aktivity v Rusku a polovina legální zaměstnanosti se nachází pod státní kontrolou. Ruský vládní sektor je přitom netransparentní a zkorumpovaný. Tomu odpovídají i nevelké investice.

I kdyby ruská ekonomika po následujících šest let rostla zrychleným tempem, nepovede to k ozdravení. Především proto, že řadoví spotřebitelé kvůli neexistujícímu růstu příjmů nic z toho nezaznamenají.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

ČR: Demokracie nepřijde

19. 2. 2019

Dobrý den,

Reaguji na článek pana Borise Cveka "Zvláštní pocity nad sjezdem hnutí ANO, který jsem ignoroval". Pan Cvek píše v souvislosti s velkými stranami, že jejich sjezdy „připomínaly spíše nějaké pakty regionálních kmotrů“.

Jsem už více než deset let členem jedné takové strany, píše čtenář, jehož jméno je redakci známo, avšak přeje si, abychom ho nezveřejňovali.

Vidím dnes a denně to, jak jsou straníci ovládání místními kmotry, korumpování placenými funkcemi, zaměstnáváni na obecních úřadech spolu se svými rodinnými příslušníky a tito pak nabíráni do strany jako loajální členové. Jsem zoufalý z toho jak veškerá rozhodující hlasování ve straně zas a znovu vyhrávají titíž lidé, protože vždycky přivedou větší počet „svých“ případně ohnou stanovy a výsledek si vždy zajistí.


Deset let se snažím přesvědčovat své přátele a známé, aby přišli do strany a pomohli nám tahle místní bratrstva přehlasovat a vyhnat. Nepodařilo se mi přesvědčit nikoho. Nikdo nehodlá obětovat hodinu svého času jednou za dva měsíce, aby přišel do té „špíny“, jak ji popisuji, a pomohl něco změnit. Na krajské město by stačilo dvě stě slušných lidí, abychom si mohli vzít stranu zpět. Nenašli se. 

Naše město bude dál ovládat pár místních kmotrů, kteří už mají tolik drzosti, že poslední městskou koalici sami vyjednali. Ostatní strany jsou na tom totiž úplně stejně jako ta naše. Městský majetek se bude dále rozdělovat mezi kamarády a výběrová řízení budou vyhrávat firmy rodinných příslušníků politiků.  

Poslední roky už jen koukám na to, jak těch pár poctivých lidí ze strany odchází, protože už ztratili veškerou naději, že se může podařit tuhle uloupenou stranu získat zpátky.

A lidé čekají, až přijde demokracie. Nepřijde.

V pětaosmdesáti zemřel kameraman Stanislav Milota, tvůrce Spalovače mrtvol

19. 2. 2019 / Jan Čulík

Zemřel vynikající kameraman - samouk, čestný člověk.

ZDE najdete inteligentní vzpomínku na jeho dílo a život.

Britské listy se s pane MIlotou setkaly před téměř dvaceti lety, v říjnu 1999, při příležitosti oslav desátého výročí pádu komunismu v Československu. Hovořilo se při tom o skutečnosti, že Václav Havel v listopadu 1989 slíbil Alexandru Dubčekovi, že mu v první etapě přenechá funkci československého prezidenta, avšak tento slib porušil.

S přípomínkou Stanislava Miloty dnes znovu vydáváme tento text, který původně vyšel v Britských listech v pondělí 18. října 1999 ZDE

(My máme v Britských listech zdokumentováno všechno... :) )

Svědectví o průběhu demokratické revoluce 1989 - a debata o údajné dohodě Havel - Dubček

Praha pátek 15. října dopoledne.

Po všeobecném úvodu Jiřího Suka, editora dokumentů Občanského fóra z období revoluce, předcházela nekontroverzní, nepřekvapivá osobní svědectví o situaci v Občanském fóru na přelomu let 1989 - 90. Svědčili Petr Pithart, Radim Palouš, Eda Kriseová, Vladimír Hanzel. Nejzajímavější byl z toho příspěvek Edy Kriseové, která mimo jiné řekla:


  • - Disidenti byli zvyklí na riziko, formulovali proto své texty stručně, protože se musely mnohokrát přepisovat, rozmnožovat na stroji.

  • - "Dubček mluvil jinak než disidenti i jinak, než vládnoucí komunistická garnitura v roce 1989. Vysvětlilo mi to Pražské jaro." (To je poněkud zavádějící, protože Dubček, tento komunistický funkcionář zdaleka nebyl v osmašedesátém roce zosobněním Pražského jara, stranická věrchuška se i tehdy chovala jinak než většina lidí, pozn. JČ)

  • - Stádovitost. "Bylo pozoruhodné, jak dav chtěl být pohromadě a mít jedinou myšlenku. Byl lehce manipulovatelný."

  • - "Během revoluce jsme se zbavili nepříjemné zkušenosti sebe sama" - osobní životy ustoupily do pozadí.

  • - Kriseová vyškrtávala z politických textů disidentů v Občanském fóru komunistická klišé, aby "jazyk nových lidí byl jiný".


    Pak následovalo vystoupení Stanislava Miloty:

    Stanislav Milota: Dobrý den, dámy a pánové. Co k tomu dodat, co všichni tady řekli. Je to pro mne vždycky tak, že jsem na nesprávném místě v nesprávnou dobu, to se mi stává dost často, protože mám pocit takový, že jsem na intelektuální historické prosektuře. Takže nějaký nástroj, nebo nějakou nádobu pro to mohu dodat také. Pan Jiří Suk, tam je (v Sukově edici dokumentů) prakticky extrakt té doby, co se tam tenkrát stalo. Není úplně pravda, co říká Petr (Pithart) o tom, že všechno vždycky bylo zaznamenáno na magnetofon, protože bylo mnoho a mnoho různých jiných věcí, které na ten magnetofon zaznamenáno nemohlo býti. Já jenom o sobě, jak jsem se k tomu dostal, já bydlím za Muzeem a když jdou dějiny, tak vždycky zaklepou u mě, takže jsem se takhle dostal do roku 68, kdy jsem natočil svůj poslední film Spalovač mrtvol a tím jsem skončil profesionálně.

    A tady to bylo to, že jsem vlastně žil od té doby většinou se všemi ztroskotanci na stejném smetišti. Tím jsem se do toho dostal. Tam jsem hrál vždycky roli takového pěšáka na té šachovnici, nic moc velkou, nijak zvláštní. A přesto si myslím, že tam je několik věcí, které v tom (Sukově) spise nejsou. To je třeba právě o volbě prezidenta. Byl jsem skutečně jedním z těch, kteří po tom soukromém rozhovoru s Václavem, kdy jsem mu říkal, aby nebyl prezidentem, protože si myslím, že by to měli udělat komunisté, protože to je jejich chlív, který mají vymést, a že to udělají lépe než se to stane. A proto jsem taky, v okamžiku, když byl přesun z Laterny potom do Aurory a z Aurory do Špalíčku, tak jsem prakticky odešel a vrátil jsem se na osobní požádání Václava na Hrad a tam jsem prakticky vykonával velice krátkou dobu to, co on ode mě chtěl, abych mu dělal oponenturu. Ta oponentura vlastně ani nebyla možná v té euforii, která okolo toho byla, a ta byla skutečně velká, tak, že jsem asi po čtyřech měsících odešel. To je asi tak všechno a jenom k tomu ještě chci dodat, že pro mě vlastně dneska tady sedí takový zbytek a tam ten jmenný seznam, který tam je, to je celé to osazenstvo, které tu dobu dělalo, ale můj názor je vlastně do dnešních dnů, že ten náš přeudatný oddíl se v jatka proměnil. Dostal se úplně někam jinam, každý dneska je názoru různého proti tehdejší době, kdy to spojoval jeden nepřítel, kdy to bylo optimální.

    Mám tady jsem kouk, že tady se pan Otáhal ptá na otázku pana Keana, já to nepřečtu, na tu dálku, ale já vím, o co jde, a je to o tom, že - nejsem v tom sám, je v tom paní Kriseová, je to paní - - no, kdo ještě - -

    Milan Schulz (moderátor): Moment, já, abyste věděli, oč jde. Neptal se pan Otáhal, ale pan Čulík, že John Keane ve své nové knize o Havlovi cituje vás, tedy Stanislava Milotu jako svědka ve věci důvěrných jednání mezi Václavem Havlem a Dubčekem ohledně prezidentské kandidatury koncem roku 1989 a v roce 90. Vysvětlete podstatu dohody mezi Havlem a Dubčekem a v čem ji Václav Havel nesplnil.

    Stanislav Milota: No, ta, to setkání tenkrát nahráno nikdy nebylo. Nesplnil ji Václav Havel v tom, že zkrátka kandidoval na toho prezidenta. To je celé, k tomu dál víc nebudu říkat.

    Milan Schulz: Skončil? Děkuju. Uděláme teď tu krátkou přestávku, skutečně na jednu kávu. Je za třináct minut jedenáct. Tak v jedenáct a dvě minuty vás budu obtěžovat.

    (Přestávka)

    (...)

    Jan Čulík: Jan Čulík z Glasgowské univerzity. Já bych se velmi rád vrátil k odpovědi pana Stanislava Miloty na otázku před přestávkou. Myslím si, že je to velmi důležité. Bohužel ta odpověď byla naprosto nedostatečná. Tam nebylo jasné, že šlo o dvojí volbu prezidenta, jednak o volbu, která se konala v prosinci 89 a pak o druhou volbu, ke které mělo dojít po volbách v roce 1990. Myslím si, že by pan Milota měl - těch schůzek, to nebyly veřejné schůzky, to byly tajné schůzky, myslím, že v té knize je, že těch schůzek Dubček - Havel se uskutečnilo asi šest, je to pravda? A že, ještě tedy drobnost: Prosím, ujasněte, o jakou dohodu šlo. Je pravda, že se Havel a Dubček dohodli, že pro tu první volbu Dubček bude podporovat Havla do funkce prezidenta a Havel zajistí, nebo pomůže Dubčekovi stát se předsedou Federálního shromáždění, ale že pro druhou volbu podpoří Havel velmi veřejně a velmi důrazně Dubčeka jako kandidáta. A vysvětlete - mělo by se o tom mluvit, myslím si, že je to důležitá věc, možná je to dobře, možná je to špatně, já nevím, ale v každém případě je to věc, o které by se mělo diskutovat - proč tato podmínka, tento slib, Václav Havel, když tedy žil v pravdě, proč ho nesplnil. Možná že to bylo důležité, politicky. Děkuji.

    Stanislav Milota: Pane Čulíku, já si myslím, že teďka, po deseti letech, je samozřejmě velice pozdě o tom mluvit. Je to možná i velice nedobré v souvislosti, v jaké se Václav Havel teďka nachází. Ale je pravda, já jsem nebyl u šesti setkání, já jsem byl u jednoho setkání, kde to, jak vy říkáte, se tam odehrála skutečně věc, na základě dohody, verbální dohody, která neměla nikde žádný jiný podklad, protože ten tlak, který byl od Dubčeka, byl permanentní, stálý, od prvního okamžiku, byl ten, že on žádal, aby byl, aby dokonce byl kandidátem té volby. Takže to já mohu potvrdit jenom tuto věc, že jedna z těch schůzek, jestli to byla třetí nebo šestá, to já vůbec nevím. To bylo v jednom bytě takovým, nebo v jednom ateliéru, kde se toto odehrálo. Ale to nemění nic na věci jako takové. To mění jenom pro mě, to, že mně se nelíbilo od samého začátku, to, že bude ten Václav, zaprvé v jednom to soukromém rozhovoru, jak jsem říkal, "Přijdeš o identitu a zbaví tě svobody, když budeš - ať si to Dubček vyčistí, ten chlív, jak už jsem předtím řekl. To je jejich věc, oni znají svý pappenheimský, znají fízly, mají fízly teďka, nynější, a mají i minulé a ti to budou umět. Ale to taky nerozhoduje. Je tam to, že já jsem teda skutečně odešel, ne na základě tohohle, protože - protože moje naivní přestavy byly o tom, že to mají začít dělat, že ke stolu vítězů že měli být pozváni, to nejlepší z tohohle národa, a to se nestalo. Oni taky nedošli, ani, to všecko bylo takový váhající, a tak. To se už ukázalo třeba na Letné, kde začly vlastně takový mesaliance. Pro mě mesaliance už je Gott - Kryl na Václaváku jako takovém, které postupovaly, a tak dále. Takže pro mě i představa toho, že bude ten Václav přísahat na československou socialistickou ústavu se mně zdála tak paradoxní, jak jsou jeho hry. To se pak uskutečnilo, já jsem ani tam na té volbě nebyl a pak jsem se skutečně tam vrátil jenom na základě toho, že mně nabídl někdy 1. ledna 1990, abych tam šel dělat opozici, která stejně, jak jsem už taky říkal, vlastně nešla, protože to zjevení toho národa bylo tak obrovské a ten tlak tak obrovský. To nemůže překonat nikdo. Ten - nejenom světový, i vnitřní vlastně to od babiček, který klečí a pláčou a tak - to všecko, to nemůže přežít nikdo, to nemůže přežít. Mám herečku, vím, že nepřežívá jiné, malé věci, natož aby to přežil i on. A proto, moje naivní představy byly o tom, aby se jezdilo třeba taxíkem na Hrad, aby se přemalovala letadla, a tak. Všecko, já to vím, že to je naivní a že to třeba tak nemělo bejt. A k tomu zpátky, tam toto. Jedna z těchto debat, já nevím, proč by se z toho mělo dělat teď právě v této době zase nějaká senzace o nějaké dohodě, musím mluvit o tom, že skutečně ten největší tlak byl od Dubčeka. Ten Dubček a lidi okolo něho chtěli, aby on buď spolukandidoval anebo aby to došlo k této dohodě okolo června 1990, když měla být ta další volba, nebo kdy to mělo být, červen nebo červenec, tak nějak. Co dál k tomu mám říct, nemohu jinýho. Ale říkám -

    Věnek Šilhan: Prosím, mohu říct dvě slova k této věci? Protože já jsem přímý svědek těchto jednání. Se uskutečnily v jednom bytě na Vinohradech, v jednom ateliéru. Nerad o tom hovořím a ne příliš často. Pokud to ode mne někdo slyšel, tak to byl ten nejužší okruh lidí. Uskutečnilo se několik jednání mezi Havlem a Dubčekem. Já bych poněkud zmírnil to, co jsi řekl ty, Stando. Dubček ne příliš tlačil. Měl jasný a dobře artikulovaný zájem na tom se stát prezidentským kandidátem. To je nesporné. Hrály tady některé okolnosti roli. Byla to především výměna Husáka. Což bylo i trošku osobní. Když došlo k rozhovorům mezi Havlem a Dubčekem, já u toho byl, to byly ty, třetí pár očí, tak Dubček formuloval věci takto: "Pane Havle, podívejte se, budou dvoje volby, dvoje volby prezidenta." To on také věděl. "Po svobodných volbách příští rok, tam kandidujte, mám zájem na tom stát se kandidátem na prezidenta teď. Pak už mně na tom nezáleží." To byly jeho slova a jeho obsah. Tedy opačně. Ne: "Pane Havle, vy budete teď a já potom budu kandidovat po volbách. Dubček to řekl takto: "Myslím, že toto je moje doba. Tady jsem ochoten stát se kandidátem na prezidentskou funkci a volby ať rozhodnou o něčem jiném. Já už možná do voleb vůbec nepůjdu." To já mohu dosvědčit, tuhletu záležitost, protože u toho jsem byl. To jenom pro určitou pravdu.

    (...)

    Milan Schulz: K té věci, o které jsme teď hovořili, se hlásí několik lidí. Například Vilém Prečan, Ivan Gabal a Jiří Sláma.

    Jiří Sláma: Jenom k tý otázce prezidentury. Je možný říct, proč druhá strana ustupovala ve všem možným a proč byla nejtvrdší v tý otázce prezidentury?

    Ivan Gabal: Dobrý den. Já bych poprosil, ať mě Standa Milota nebo Petr Pithart případně zkorigují. Nevím, zda si to pamatuju přesně, ale zkusím: zaprvé mám za to, že rozhodnutí o Havlově kandidatuře bylo výsledkem poměrně velmi tvrdých diskusí v Auroře, a to širšího počtu lidí, protože myslím si, že Václav Havel nebyl rozhodnut a chtěl jaksi to rozhodnutí si prodiskutovat s ostatními a možná i v určitém smyslu mít tím pádem i silnější mandát Občanského fóra. Pokud jde o ty rozhovory s panem Dubčekem, já si myslím, že ony následovaly teprve poté, co oba dva, abych tak řek, vyrazili do určitého snažení, myslím si, že Alexander Dubček to udělal rozhovorem pro ČTK, a nejsem si jistý, zda, a to pak by asi kolegové z VPN řekli, se vyjadřoval jenom za sebe anebo zda vyjadřoval kolektivní rozhodnutí VPN, ale teprve tam vlastně bylo jasně zformulováno, že on chce usilovat o prezidentský stolec. V té chvíli už jaksi ta vnitřní diskuse v Auroře už myslím byla za námi a vlastně se sestavil takový malý pracovní tým, mám pocit, že to byl Kantor, já, Kvašňák a ještě někdo, kdo měl vlastně se zabývati otázkou, jak vlastně celou tu věc podpořit a realizovat. V rámci toho my jsme diskutovali i o Dubčekově interview, o té velmi tvrdé debatě zda čekat několik měsíců na přímou volbu nebo parlamentní, ale zejména jsme došli k rozhodnutí, že by bylo dobré, aby vzhledem ke Slovensku, vzhledem k dalším lidem, se Václav Havel mírně odpoutal od OF. První krok k tomu byl, že se na několik dní naprosto ztratil, byl v onom ateliéru a nepouštěly se k němu žádná média. A pak to další rozhodnutí bylo, že jaksi to první médium, které se k němu pustí, bude zahraniční televize a bylo z toho takové trošičku napětí a hledání a pátrání, protože Havel zmizel, myslím, že toho taky využil k odpočinku a že ta první televize byla Sky Channel, nebo někdo takovýhle. Takže já chci jenom říct, že pokud došlo k těm rozhovorům v onom ateliéru na Vinohradech, tak to bylo až poté, co vlastně to rozhodnutí v Laterně magice, v Auroře a ta kolektivní diskuse byla za námi a v tomto smyslu ten mandát byl jasný. Ale je možné, že si to nepamatuji úplně přesně.

    Věnek Šilhan: Dovolíte mě ještě jednu poznámku, prosím pěkně. Týká se taky faktů. Totiž nešlo jenom o dva kandidáty. Komunistická strana nebo komunističtí poslanci převážně potom tlumočeny jejich názory, ať to byly jakýkoliv skupiny, Mohoritou, jasně dali najevo, že nejsou ani pro jednoho, ani pro druhého. Ani pro Havla, že tedy udělají jakousi obstrukci v parlamentě, a protože tam měli ještě poměrně dost velkou, dost velkou početní sílu, takže nebudou hlasovat ani pro Havla, ani pro Dubčeka. A nabídli třetího. Ještě ho nepojmenovali, ale to třetí nabídli. A já musím říci toto: byla ta schůzka vyvolaná pravděpodobně Mohoritou a pravděpodobně ještě Čestmírem Císařem u nich v bytě. A tam jsem se poprvé dozvěděl, poněvadž jsem byl přítomen té schůzky, mě k tomu pozvali, a ještě Miloše Hájka, že nechtějí podporovat ani Havla, ani Dubčeka, že jsou prostě pro ně oba dva nepřijatelní. O Dubčekovi se ještě zvlášť vyjadřovali. A začali mluvit o jakýmsi třetím. Ten třetí tam seděl a ten stříhal ušima. A pak se staly iniciátorem té kandidatury také mládežnické organizace. A malej detail. Já jsem se o kandidatuře Čestmíra Císaře dověděl z televize. Díval jsem se na televizi. Tak jsem se sebral, zastavil jsem televizi a jel jsem do Laterny magiky, abych tam prohlásil, že není vůbec žádným naším kandidátem, mám tady na mysli společnost Obrody, že to je soukromá záležitost Čestmíra Císaře. Stando, tak to bylo. Byla tam tiskovka, která zrovna končila, sebíral se z té tiskovky Václav Havel odcházel a byla tam Budínová, ta to moderovala, tak ta taky končila. A já jsem ještě prosil, dejte mě slovo, abych to těm novinářům řekl. A já bych také rád, aby se ani tyto věci nepomlčely. Aby se o nich vědělo, že tady byly tendence k jakési machinaci, k jakými obstrukcím, ke komplikacím, k problému. A shodou okolností u některejch těch věcí jsem byl.

    Stanislav Milota: Ano, to je pravda, ta Obroda to udělala a bylo to skutečně v televizi v tom takovým velice nedobrém vysílání, který byl z Kavek, tam to padlo, teda, ten Císař a jenom k panu Gabalovi, ta jednání, ta nebyla jenom v Auroře, ta jednání začala daleko dříve, ta začala v Laterně, ty dohady, to nezačalo až tam. A tam to poslední, ten, kdo dělal vlastně to poslední, předvolební, nebo kdo to bude dělat, jak jste řekl, ta jména tam jsou ještě, tam je Kocáb a Marhoul, v té skupině.

    Jan Čulík: Mohu jeden stručný dotaz - prosbu o upřesnění: Jestliže je pravda, jak říkal pan Gabal tady, že Občanské fórum už rozhodlo, že Havel má být prezidentským kandidátem předtím, než Havel tajně vyjednával s Dubčekem, znamená to tedy, že Havel potom Dubčekovi říkal, sliboval mu záměrně, že se stane tím kandidátem v tom druhém období? Nebo tomu nerozumím dost dobře?

    Petr Pithart: K otázce Jirky. KSČ se tady postavila na zadní, prostě protože Ladislav Adamec nějakou dobu cítil, že má reálnou šanci, šanci být prezidentem. Nezapomeňte, že vystoupil na Letenské pláni a vcelku, vcelku byl přijat. Byl obrovský rozdíl mezi Václavem Havlem a Alexandrem Dubčekem v tom, jak se vyrovnávali s tou otázkou, zda kandidovat anebo ne. Václav Havel se trápil strašně několik dlouhých dní a s ním jsme se trápili my tak, že ráno jsme dospěli k závěru, že ano, v poledne bylo jasné, že ne, večer se nám zdálo, že ano. Tak to šlo několik dní. Těch důvodů pro a proti bylo strašně mnoho, některé se z odstupem času jeví jako směšné. Říkalo se, vždyť on přece je dramatik, jak by hráli ty hry, když bude prezidentem? To nejde, přece. Pak někdo řekl: Možná, že by ty hry se daly hrát. A námitka byla: No ale nikdo by o nich nemohl nic napsat! Žádnou kritiku! No prostě ... Ale byly i mnohem vážnější. Nakonec, když se hlasovalo, já se přiznám, že jsem byl tak znejistěný, že já jsem se zdržel, asi se sedmi lidmi z toho Koordinačního centra. Já jsem se nakonec zdržel hlasování. Alexander Dubček o to stál naprosto jednoznačně a ten jeho tlak byl obrovský a používal i takových jako citových, nátlakových metod. To samozřejmě nám právě v kontrastu s Václavem Havlem nebylo sympatické, a především, aniž tu otázku kdo položil, tak bylo jasné, že my nenavazujeme na osmašedesátý. Že to prostě je, jak se dneska říká, o něčem jiném. Alexander Dubček by samozřejmě tuto návaznost představoval. Ano, on byl vážnou kartou ve hře, pokud šlo o česko-slovenské vztahy. A tam si dovedu představit, že bychom byli ochotni jaksi se sebezapřením ho kandidovat. Tam byla ta otázka premiér a prezident. A to jsme ctili a kdyby to nebyl Marián Čalfa a byl to Čech, tak je otázka, jak bychom k té otázce kandidatury Alexandra Dubčeka přistupovali. Ale jedině s odpovědností za česko-slovenské vztahy, za jednotu federace. Vůbec ne proto, že bychom tím chtěli říct ještě něco jiného, ať už k osobnosti Alexandra Dubčeka anebo k odkazu osmašedesátého. Protože osmašedesátý je šedesátý devátý, musím zdůraznit. Tak jsme se rozešli s našimi vůdci 21. srpna (1969) na náměstí ulic, českých a moravských. A tam je ten Dubčekův podpis (na rozkazu zasáhnout proti demonstrantům, pozn. JČ). Takže jenom s velikým sebezapřením bychom na to mohli přistoupit.

    Milan Schulz: Ano, ty dostaneš taky slovo. Mnoho lidí se hlásí. Já bych prosil, abyste mluvili stručně, protože jinak to všecko nestihneme. Tato chvíle je vzrušenější, tak ji pokusíme se zachovat ještě a dokončit. Hlásí se skoro všichni panelisté a navíc se hlásí za mnou i předseda celé akce. Takže, v tomto pořadí snad dostanete všichni slovo. Tak, Vladimíre.

    Vladimír Hanzel: Já mám ještě k panu Čulíkovi a vůbec k té celé debatě. Tady zaznělo o jakýchsi tajných schůzkách s Dubčekem, to totiž - a vypadá to tak hrozivě. A že nebyly nahrávané a podobně. To nebyly v podstatě tajné schůzky. S Alexandrem Dubčekem, který pendloval mezi Prahou a Bratislavou, jeden čas byl také v Jihlavě, aby byl tak na půl cestě a mohl přijet tam nebo onde, bylo takové velice citlivé jednání. Nebylo to jednoduché. A občas bylo potřeba, aby, aby, sám si to vyžádal, aby s ním Václav Havel promluvil na chvilku mezi čtyřma očima. Čili to nedá se říct, že by dvě strany spolu jednaly o nějakých složitých problémech a já si vzpomínám, když Alexander Dubček poprvé po 17. listopadu přijel do Prahy a měl vystoupil na balkóně v Melantrichu, tak on jel autobusem a měl papírky a tam měl hustě napsaný projev, který chtěl předčítat z toho balkónu v Melantrichu. Václav Havel, když viděl ty papírky, tak se toho zalekl a říkal mně, Vladimíre, prosím tě, já to nemůžu, ale běž za Dubčekem a řekni mu, že to nejde, takhle dlouhý projev, je tam zima, tam je potřeba krátce, úderně pozdravit Pražany, ty zavolají: Hurá, je tady Dubček! to je hlavní sdělení. A mně to bylo samozřejmě krajně nepříjemné, Alexander Dubček byl daleko starší než já a teď jakým právem já jsem ho měl upozornit. Dostal jsem to jako úkol, sedl jsem si vedle Alexandra Dubčeka a tak jsem opatrně mu říkal, s tím, že ten projev, co tam, že to není úplně to správné auditorium, to číst na tom přeplněném Václavském náměstí, jestli by to spíš nedal do Svobodného slova, které - on ani nevěděl, že existuje, noviny Svobodné slovo, které by mu to otiskly a tam by jenom krátce pozdravil Pražany. A on tak smutně koukal do těch papírů a říkal: A prečo som to písal. A pak začal v těch papírkách škrtat určité věty, to vypadalo pozitivně, jenomže za chvilku zase vepisoval další věci, které byly delší, než to, co škrtl. Ono - jenom - pro ilustraci uvádím, ono to bylo až lidsky velmi citlivé, celé to jednání. A proto bylo několik, co tady se mluví, tajných schůzek, to nebyly tajné schůzky, normálně, Dubček byl v Praze a kdesi do kouta šel (Havel) s Dubčekem a tam na chvilku s ním mluvil, aby jaksi uklidnil situaci. Pokud já vím, Václav Havel nikdy přímo neřekl Dubčekovi natvrdo, že příštím prezidentem bude on. On jaksi říkal prostě, tomu dělal ten prostor. To znamená, že on (Havel) bude teďko ten revolučním prezidentem a potom, samozřejmě, on (Dubček) bude mít šanci se účastnit samozřejmě toho klání o dalšího prezidenta a taková že by byla ústní, písemná nebo jakákoliv dohoda, přesně v tom, kdo v které fázi bude prezidentem, nebyla. V podstatě ani nebyla možná, protože si uvědomíme, že pak proběhly demokratické volby, první, tak potom sestava těch nejvyšších lidí byla výsledkem těch voleb. A byla - ještě tam byla dost důležitá úloha Veřejnosti proti násilí (slovenského ekvivalentu OF). My jsme v Občanském fóru zprvu skutečně velice uvažovali o Alexandru Dubčekovi. A zpočátku - doba nás rychle předběhla - na počátku bylo prostě, že Dubček je ta světoznámá osobnost a a když se potom dělají ty dvojice, premiér - prezident, tak tam vždycky figuroval Dubček, že mohl být v jakési sestavě prezidentem. Byla to Veřejnost proti násilí, která překvapivě nám řekla, že pro ně je Dubček nepřijatelný. Později trošku, trošku začala couvat. Ale my jsme měl přímo teda od těchto Slováků, kteří byli obdobou Občanského fóra na Slovensku, přímo řečeno, bylo to při nějakém nočním jednání, kde nám překvapivě řekli, že absolutně, absolutně nepřipadá v úvahu Dubček. Čili to všechno se muselo brát v potaz. Bylo by nepříjemné, aby v té době byla rozmíška nacionálního charakteru, protože by to bylo pochopeno jako "Dubček - Slovák, Havel - Čech" a to jsme si naprosto nemohli jaksi dovolit, takovouto rozmíšku, když šlo o to, aby naopak Občanské fórum, Veřejnost proti násilí byl ten blok, mohutný, který vytlačí komunisty vlastně z politického kolbiště. U jedné schůzky - to je to vysvětlení, proč byly ty schůzky nenahrávány. U jedné té schůzky jsem byl také, když každý tady říká, jak byl u některé schůzky, bylo to 20. prosince, kdy Václav Havel jel na návštěvu Košic a Prešova, měli jsme mezipřistání, to bylo normální linkou, v Bratislavě, podle původní dohody měl Dubček přijet na letiště a během toho mezipřistání měl mít jednání s Václavem Havlem. To bylo opravdu 20., devět dní před volbou, kdy Dubček nikdy jaksi nestáhl to, že by nechtěl kandidovat na prezidenta, bylo to opravdu velmi citlivé, záleželo tam na každém slově, Dubček se omluvil, že je zachrípnutý a nepřijel na letiště, tak jsme jeli za ním domů, tam jsem to skutečně nahrával, musím říct, jak se tady mluví o nenahraných věcech, v rámci toho zmatku, když jsme byli potom v Košicích, tak jsem tam strčil tu stejnou kazetu, kde jsme měli nahraného toho Dubčeka, který byl zachrípnutý, ale mohl mluvit, samozřejmě, a přemazal jsem to, jo. Takže proto například tato - to bylo asi tři čtvrtě hodiny, nebo jak dlouho u Dubčeka doma, ten rozhovor není zaznamenán, takže, protože jsem u toho byl, pokud se pamatuju, sám, u toho rozhovoru s těma dvěma lidmi, tak tam každý volil pečlivě každé slovo. Někdy se úplně přímo neřeklo, ten bude onen prezident. Vždycky se mluvilo takovým způsobem, aby neměl Dubček pocit, že je od toho vystrčen. Ale nikdy nedostal příslib, že bude tím prezidentem. Jak říkám, ani - těžko by to bylo možné, aby se oni dva dohodli, a potom proběhly demokratické volby a zpětně by se do toho implantovala jejich dohoda. Děkuju.

    Radim Palouš: Stručně. Potvrzuju, co říká Vladimír. Já když jsem dostal do náručí toho Dubčeka, kterého jsem měl vystrčit k Vaškovi Malému na balkón, tak měl pořád ten dlouhý papírek a já jsem mu snažil se vtlouct do hlavy, myslím, že nejenom tentokrát, nesmíte, je to jinak všechno, neboť, vězte, nejdřív se dělal jeden den režie pro druhý den, na balkónech, kde lidi e pozvali, kdo tam mají být, ale pak na tom samotném balkónu, vpředu Václav, Malý, a za ním já a nepustil jsem k němu nikoho a za mnou režijní štáb vlastní: Křižan, Kantor, Vašek Havel. A ti aranžovali poslední pokyny pro tu atmosféru, která byla citlivá, podle toho, jak reaguje to náměstí. To byla naše výhoda proti ÚV KSČ. Oni byli na to příliš byrokratičtí, necitliví. My jsme reagovali na chvíli, na zachvění chvíle. Já vím, co to dalo strašný práce a (... nesrozumitelné slovo) Dubček přišel na balkón a začal předčítat řeč jako pro ten neposlouchající parlament a já nevím pro co - neměl prostě kontakt s publikem. To neříkám, že nebyl mně osobně v tu chvíli třeba sympatický, ale hovořím jenom o té necitlivosti vůči chvíli. A druhá věc je, nemyslím si, že on měl rozhovory s Václavem Havlem teprva potom. Myslím si, že někdy, Vladimíre, nebylo to ještě před revolucí, ještě v roce 1989, že se s ním setkal, nejednou. A poslední věc, u nás, ve Fóru, nebyl taky Dubček a Havel jediní dva kandidáti, o nichž se mluvilo. Byli i jiní, kteří potom odpadli.

    Eda Kriseová: Pardon. Já jsem tady mluvila o setkání s Dubčekem. Teď mi to docela došlo, že on se jakoby zastavil v tom roce 68. On přišel po dvaceti letech a choval se stejně jako v roce 68. Čili pro mě největší překvapení bylo, že nezmoudřel a nevzal na vědomí to, že situace je úplně jiná. Takže ono to bylo celý takový jako nejenom citlivý, ono to bylo i trapný, bych řekla. Abysme nechodili kolem horké kaše. To je jedna věc. A druhá věc, že bych opravila Petra já si myslím, že ten Adamec nebyl přijat na té Letenské pláni, on byl vypískán. On byl úplně mimo mísu. Úplně prostě mluvil tak, že ten dav začal mručet hned ze začátku a pak ho vypískal. Takže já si myslím, že Adamec vůbec neměl šanci a bylo to jasný v tom momentě na té Letenské pláni. To je všecko, děkuji.

    Stanislav Milota: Jenom krátce. Po druhé světové válce režisér Kurosawa natočil film, který se jmenuje Rašamon. A ten film je o silničním neštěstí a je tam osm svědků, kteří svědčí. Každý jinak. Já jenom tady je z celé té debaty mě jako zajímá nejvíc to. Že je deset let poté a vlastně co teda dělali historici, novináři, že se dobíráme této věci? Zvlášť v době, teda, zrovna okolo toho Václava. Moje názory já jsem říkal dávno předtím a taky jsem se tak rozhodl, že jsem od toho odešel. Ale dneska, kdy je každej zubař a já nevím kdo je vlastně má pocit, že má říkat věci takové, nehorázné a jiné a zpochybňovat věci, si myslím, že já osobně nedávám právo na to. Protože tam se skutečně odehrávala věc, kdy tam, jak jsem říkal, nepřišlo to nejlepší z toho národa, zůstalo to na určitejch jedincích a ti provedli tenkrát to jedině možné. Děkuji.

    Vilém Prečan: Dvě svědectví. Teď nemluvím jako historik, ani jako tady že předsedám. První: vím ze Slovenska od Agneši Kalinové, která tady není, jak velice Dubčekovi záleželo na tom, aby byl první prezidentem a  že to byla věc jeho osobní satisfakce. Ten výrok: Já chcem mať tu gunarovu zlatú vaňu. Gunar, to je maďarsky Husák, tedy. Druhá věc. Už koncem listopadu bylo jasné, že se tady bude rozhodovat o tom, kdo bude ta osobnost, která bude stát v čele Československa. 29. odjížděl z Vídně kníže Schwarzenberk do Prahy a já jako člověk, který byl předtím šest let v těsném spojení s Václavem Havlem, korespondence, vydával jsem jeho texty, a tak dále, jsem prosil Karla Schwarzenberka, aby vyřídil Havlovi ode mne jeden jediný osobní vzkaz. Nemůže stát proboha, jenom ať nestojí v čele státu člověk, který když přijde těžká doba, tak se rozpláče. S Alexandrem Dubčekem máme zkušenosti z jeho selhání v roce 1968-1969 a z toho, že dvanáct let , mezi 1976 a 1988 mlčel a na žádnou výzvu, žádnou prosbu, aby třeba jenom nějakým gestem podpořil disent, podpořil to druhé, demokratické Československo, neřekl ani slovo, odmítl to a čekal až do roku 1988. To byl apel na Václava Havla, v té době jsme věděli, znali jsme jeho texty, "Terén, na který nikdy nevstoupím",do politiky, profesionálním politikem nikdy nebudu, to byl apel, jestli je takové rozhodování, a tak jsme to tehdy cítili v exilu, že takto se bude rozhodovat mezi Pražským jarem na lepší úrovni, obrodovským, a mezi demokratickým Československem, mezi návratem svobody se vším všudy, že tady že jsou pouze ty dvě alternativy a že Václav Havel se musí rozhodnout.

    (neidentifikovaný účastník): (...) K tomu, co tady říkal pan docent Prečan. Já jsem měl možnost mluvit s Dubčekem asi tři dny nebo čtyři dny vlastně před jeho nehodou, dopravní, na té dálnici v roce 1992, bylo to těsně před přijetím slovenské ústavy, tam v Bratislavě naproti staré Slovenské národní radě a můžu potvrdit, bavili jsme se o těchto věcech, že on to nesl jako velkou křivdu, tedy prakticky až do konce života, že vlastně tedy byl odsunut na druhé nebo spíše na třetí místo v těch volbách roku 1992. Já samozřejmě se domnívám, že tady větší roli, než si možná představujeme, hrálo to, co tady říkal pan místopředseda Pithart, ten česko-slovenský vztah, tedy, a obava, jak by to prostě dopadlo, kdyby tedy v případě, že Ladislav Adamec se stal premiérem, by tedy i prezidentem měl být Čech.

  • Pro stoupence czexitu

    Brexit: Japonská automobilka Honda oznámila likvidaci své továrny v Británii se ztrátou 3500 pracovních míst

    19. 2. 2019

     

    Ztráty pracovních míst budou samozřejmě daleko vyšší, v důsledku likvidace subdodavatelů půjdou do desetitisíců


    - Automobilka Honda oznámila, že do roku 2022 zlikviduje svou výrobní továrnu v anglickém městě Swindon. Uštědřila tak to, co odbory charakterizují jako "šokující ránu" britskému automobilovému průmyslu, který bude těžce postižen brexitem. Problémem je, že v dnešní době je automobilová výroba založena na mezinárodní spolupráci a výrobní součástky putují několikrát přes hranice států Evropské unie.


    Zaměstnanec firmy Honda: Ano. No, chci říct, naprosto nekompetentní způsob, jímž se k tomuhle vláda staví, vůbec nepomáhá. Kde to jsme? 44 dní do brexitu a oni nemají tušení, co dělat. Nemohou se ani sami rozhodnout, co brexit znamená. Je to idiocie epochálních rozměrů.

    - A jak dlouho už v té továrně Honda pracujete?

    - 24 let.

    Obyvatelé města Swindon, kde nyní automobilka Honda uzavírá svou továrnu, však hlasovali pro brexit.


    Po odchodu Británie z EU to bude nemožné, kromě toho bude zlikvidován v mnoha průmyslových odvětvích, nejen v automobilovém průmyslu, systém dodávek subdodavatelských dílů podle principu "just in time", tedy na poslední chvíli, bez ukládání v nákladných skladech, protože kamiony budou zdržovány celními prohlídkami. Vývoz automobilů z Británie do EU bude po brexitu zatížen evropskými dovozními cly, takže se jejich ceny zvýší a nebudou moci konkurovat evropským výrobcům. Kromě toho přestanou být součástky vyrobené v Británii součástkami evropské provenience, takže nebudou moci být součástí automobilů vyráběných v EU, které musejí mít vysoké procento součástek vyrobených na území Evropské unie. Automobilka Honda loni vyrobila 160 000 vozů značky Honda Civics. Většinu z nich vyvezla do Evropské unie.

    Autobilky  Jaguar Land Rover,   Ford, Toyota, Nissan i BMW varovaly, že i jejich podnikání v Británii ohrožuje brexit.  ZDE  

    Čtyři ministři britské konzervativní vlády požadují, aby premiérka Theresa Mayová přestala používat hrozbu vypadnutí Británie z EU bez dohody jako svou údajnou "vyjednávací taktiku". Mayová se znovu chystá ve středu do Bruselu přesvědčovat evropskou sedmadvacítku, aby zrušila irskou podmínku. Mayová svým kolegům v kabinetě a v parlamentu předstírá, že cosi stále s Evropskou unií vyjednává, činitelé v Bruselu však poukazují na to, že k žádnému vyjednávání nedochází.  ZDE  

    - Britský ministr vnitra Sajid Javid upozornil své protějšky v Evropské unii, aby se připravili na možnost, že po 29. březnu 2019, pokud Británie vypadne z EU bez dohody, dojde k přerušení vzájemné policejní a bezpečnostní spolupráce. Společné policejní systémy přestanou fungovat. Nebyla uzavřena žádná dohoda pro sdílení dat o cestujících leteckou dopravou, která jsou životně důležitá pro sledování pachatelů trestných činů prchajících z jedné země do druhé. ZDE 

    - Irský ministr zahraničí Simon Coveney zkritizoval britského ministra zahraničí Jeremyho Hunta za jeho údajně pokusy izolovat Irskou republiku ve věci irské podmínky od jejích partnerů v Evropské unii. Coveney zdůraznil, že se nenechá Británii v této věci vydírat. ZDE 
     
    - Obnovení pevné hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou by vedlo k obnovení terorismu, varovala 377 stránková analýza dvou odborníků z UNESCO. ZDE 

     

    Pro stoupence czexitu:

    Brexitéři: My tady ty nadnárodní investory nechceme a nepotřebujeme!

    19. 2. 2019

    V úterý potvrdila japonská automobilka Honda, že v roce 2021 zlikviduje v anglickém městě Swindon svou továrnu na automobily. Dala po oznámení této katastrofy svým zaměstnancům v úterý volný den.

    Fundamentalističtí stoupenci brexitu v médiích argumentují, že odchod automobilky Honda z Británie "nemá s brexitem nic společného".  Jeden brexitér dokonce v úterý ráno v britské televizi argumentoval, že "my tady ty multinacionální investory v naší zemi nepotřebujeme". Šéf britských liberálních demokratů Vince Cable v níže uvedeném tweetu vypočítává všechny firmy, které z Británie odcházejí v důsledku brexitu, anebo jím byly negativně postiženy: 


    Hospodaření OSBL v lednu 2019

    5. 2. 2019

    V lednu 2019  přispěli čtenáři finančně na Britské listy celkovou částkou 133 485.14  . DĚKUJEME! 

    Zůstatek byl koncem ledna 2019 438 767.09  Kč.  

    Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu. 

    Potřebujeme normálně cca 80 000 Kč měsíčně na provoz. STAČILO BY, KDYBY Z 218 000 UNIKÁTNÍCH ČTENÁŘŮ BL ZA KAŽDÝ MĚSÍC JICH PŘISPÍVALO KAŽDÝ MĚSÍC 400 ČÁSTKOU 200 KČ.

    Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

    Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.


    Hospodaření OSBL za leden 2019



    Zůstatek k dispozici Britským listům k 31. 12. 2018 :.............. 398 843.45

    Příjmy:

    Od sponzorů ............................................................. 133 845.14

    Výdaje:
    bankovní poplatek ..........................................................200.00 Kč
    připojení k internetu: ........................................................1691.50 Kč

    honorář (KD) ...............................................................28 000.00 Kč
    honorář (DV) ...............................................................16 000.00 Kč
    honorář (BK) ...............................................................16 000.00 Kč


    redakční práce leden-únor 2019  .............................32 000.00 Kč




    Zůstatek k 31.1.2019:  438 797.09 Kč

    Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2016


    2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

    2010 2011 2012 2013 2014 2015  2016