Opravdový rekord: První otevřeně fašistický český román, jehož přečtení ve vás vyvolá pocit špíny a studu

24. 1. 2018 / Jan Čulík

Kresba na titulní straně fašistického románu Davida Zábranského Za Alpami.


Kdosi mi v minulých dnech právě svěřoval své překvapení při letu Lufthansou z Prahy do Německa, jak už jen vstupem do západoevropského letadla se  člověk octne v úplně jiné atmosféře, než jaká vládne v ČR. Už při nahlédnutí do palubního časopisu letecké společnosti v něm čtete o celé řadě rozumných, inteligentních, do světa otevřených multikulturních tématech a opustí vás pocit špíny, který vnímáte v českém prostředí zejména v důsledku posledních volebních kampaní. Jiný kolega, novinář, Čech, který trvale žije v Londýně, byl v Praze shodou okolností krátce před říjnovými všeobecnými volbami a svěřil se mi, že byl ohromen sprostotou a špinavostí rasistických předvolebních plakátů, vylepených na tramvajích a v metru. Všichni pořád pevně doufáme, že špinavý a sprostý narativ, který ovládl veřejný prostor v České republice, není reprezentativní pro většinu obyvatelstva země a že lidé budou proti němu nakonec schopni se vzepřít.

Teď ale tady máme možná historický rekord: první otevřeně fašistický román, napsaný v češtině, jímž se jeho autor, David Zábranský, snaží chlístnout špínu na jednu z těch slušnějších zemí v Evropě, na Německo. Román, který právě vydává nakladatelství Větrné mlýny, dosud považované za seriozní podnik, mi doporučil jeden pražský odborník na českou literaturu, který mi k tomu vyjádřil svůj názor: "Je to blbě napsaný a je to trochu adorace fašounkovství – německého i českého". Tak jsem tu knížku začal číst s určitým váháním.


Přiznám se, že neznám předchozí romány právníka Davida Zábranského (nar. 1977), právě vydávaný román Za Alpami je však skutečně rekord. V české literatuře dosud nikdo nenapsal (možná David Zábranský ve svých předchozích dílech?) otevřeně fašistické dílo. Až teď. Za nacistické okupace vycházely nejrůznější sprosté útoky vůči židům a nacistická propaganda v časopisech, jako byl Árijský boj, i v běžném tisku, jenže nevím o jediném nacistickém literárním díle, které by vyšlo v češtině - ani na Barrandově se za dobu celé nacistické okupace nenatočil jediný fašistický film - ten Rubikon česká společnost, zdá se, překročila až teď. Román  Davida Zábranského je směsicí nejšpinavějších předsudků a konstrukcí o německé společnosti. Je vyjádřením zrůdného nativistického diskursu, který, jak se zdá, ovládl v současnosti tolik Čechů.

Někdo se může pokusit argumentovat, že vylíčené hrozné postavy a jejich jednání je možno snad interpretovat jako kritiku: že nativistické a "fašounské" názory, které Zábranského postavy vyjadřují, nejsou jeho autorský hlas. Mám potíž s takovou interpretací. Kontextové komentáře v románu i způsob, jímž je román zkonstruován, dávají implicite za pravdu právě oněm "fašounským" názorům a legitimizují je. Rasistické, nativistické a bělošsky nadřazené konstrukce jsou interpretovány jako jediný správný názor. Humanistické postoje, které vládly v české literatuře v posledních pěti stech letech, jsou vysmívány a je jim podsouvána nekalá motivace.

Hlavním problémem je konstrukce rasistických kolektivních vlastností. Zábranský dobře ví, že je nepřípustné dělat kolektivní soudy o národech či etnických a náboženských skupinách. Jedna jeho postava se přiznává, že se od "nás dnes očekává", abychom lidi individualizovali a jednali s nimi jako s jednotlivými samostatnými, nenapodobitelnými osobnostmi. Jenže to odmítá dělat a stejně to odmítá činit autorský hlas i struktura tohoto románu. V románu nevystoupí jediný individuální uprchlík - uprchlíci jsou nenáviděni a jsou zdrojem znepokojení a strachu stejně jako v českých médiích jako jednolitá, neindividualizovaná masa, kterou nikdo nezná - proto si můžeme o nich vytvářet iracionální konstrukce strachu.

Jak si autor může dovolit strčit do hlavy svým postavám arbitrárně zlovolné úsudky, jako že syrští uprchlíci, stojící u německých nádraží, "mají v hlavě prázdno"? Jak to ta postava, jak to autor ví?

Hlavní hrdina knihy, závěrem příběhu asi pětatřicetiletý německý lékař urolog  Matthias Walter (má českou matku, kterou nenávidí) je nemocen s ledvinami. Ke konci románu se obrátí s prosbou na svou italskou manželku, také uroložku, zda by byla ochotna, kdyby došlo ke krizi, svému manželovi poskytnout jednu ze svých ledvin. Manželka Maria je tím vnitřně šokována (je sobec, jako v této knize všichni), ale navenek v té chvíli souhlasí. Přitom však uvažuje o příchozích uprchlících, které začne nenávidět: "Nikdo z nich by nebyl schopen takové oběti, dát někomu v rodině svou ledvinu, tak, jako já." - Jak to proboha ta manželka ví? S žádným uprchlíkem v Německu nikdy nemluvila. Jak to, že lidé jako ona v Zábranského románu automaticky usuzují, že uprchlíci nejsou lidi? Proč tyhle nesmysly Zábranský prohlubuje v české společnosti?

Přitom je však v Zábranského románu rozpor. Manželka Maria je mu nevěrná s italským kolegou a v závěru románu Matthiase opouští. Poskytnutí ledviny pro jeho případnou operaci už nepřipadá v úvahu. Čím se tedy Maria odlišuje od oněch "zlých" uprchlíků, kteří by podle jejího iracionálního přesvědčení "nikdy nikomu ledvinu neposkytli"?

Zábranský věnuje velkou pozornost sexuálním útokům, k nimž došlo před třemi lety v Kolíně nad Rýnem na Silvestra. (Už vůbec nezaznamenává, že se útoky neopakovaly a naopak jsou uprchlíci v Německu ročně terčem stovek žhářských a jiných násilných útoků od dnešní Hitlerjugend ze strany AfD.) Paradoxní ovšem je, že sexuální násilí je opovrženíhodné jen, když ho páchají uprchlíci. Když ho páchá sama hlavní postava románu, lékař Matthias Walter (se svým polským kolegou opakovaně brutálně znásilňují mladou Rumunku; pochybný Polákův podnik, pro nějž Matthias nakonec pracuje, terorizuje zdravotní sestry, které převádí z východní Evropy do západoevropských nemocnic, je to v podstatě obchod s bílým masem) - zdrojem autorova rozhořčení to není.


David Zábranský je otevřeným epigonem Milana Kundery. V jeho knize najdeme jasné, dávno zavedené kunderovské postupy. Jedním z nich, za nějž Kunderu v osmdesátých letech tak obdivovali britští prozaici, je Kunderova schopnost přerušit vyprávěný příběh a analyzovat myšlení a jednání postav esejistickými vsuvkami, často založenými na kontrastech: "jedna postava si z těchto důvodů myslí a jedná takto, druhá postava naproti tomu z těchto důvodů myslí a jedná jinak, takto". Druhým, od Kundery obšlehnutým postupem Davida Zábranského je podrobné a klinické používání sexu a erotiky. Jenže doba pokročila, pornografie je ve společnosti jako známka konzumerismu dnes  všudypřítomná, a Zábranského popisy sexuálních scén jsou daleko, daleko explicitnější, než jak tomu bylo u Kundery. Sexuálních scén je u Zábranského hodně a podobně jako u Kundery nemají vůbec nic společného s láskou. U Kundery signalizuje sterilní erotika odlidštěnost mezilidských vztahů, u Zábranského brutalitu, konzumerismus, sobeckou agresivitu a hrubé ponižování žen. Zábranského popisy sexu jsou tak "sexuologicky" podrobné a detailně popisné, že má čtenář dojem, že snad čte instrukce či lékařské analýzy ze sexuologické poradny. Je to samoúčelné a je to hnus. To, co u Zábranského postav vyvolává manické sexuální vzrušení (jímž jsou jeho sobecké a konzumeristické mužské postavy postiženy téměř trvale) je nepřesvědčivé - nemám pocit, že by normální lidi byli posedlí sexuální maniaci.

Zábranský, zdá se, dobře zná Německo a německy mluvící regiony Evropy a ve svém románě ho zobrazuje v tom nejhorším světle - anebo spíš prostě z hlediska nejextremnějších stoupenců ultrapravicové strany AfD. Němci mají podle Zábranského "německý pocit nadřazenosti", středovýchodní Evropou hluboce pohrdají jako podřadnou částí kontinentu: Polsko, Slovensko, Česko a Maďarsko se mohou stavět na hlavu, ale Němci ve svém vědomí své dokonalosti nepřijmou lidi z této oblasti nikdy jako sobě rovné. Totéž se týká celé západní Evropy. A poté, co střední Evropa začala odmítat uprchlíky, si to na Západě ještě víc pokazila: pro občany a politiky Západu se to jen stalo důkazem, jak druhořadí a primitivní jsou lidé ve střední Evropě.

Zde má v románu Zábranský tak trochu rozpor: život v Německu totiž líčí jako vzpouru proti "multikulturně politicky korektním jedincům", kteří v důsledku své neschopnosti, konzumní rozmazlenosti a individualistické posedlosti (??) udělali brutální chybu, že přijali uprchlíky z Blízkého východu. Snad celý německý národ se nyní proti tomu bouří a původem české autorce Kateřině, píšící v Německu pod jménem Katharine Walter, která ventiluje ve svých knihách svou obavu a nenávist vůči lidem "z jiných kultur" (zdá se, že je modelována na ultrapravicové české emigrantce Kateřině Janouchové, která podobným způsobem píše pokleslou literaturu ve Švédsku) nakonec dává za pravdu udělením prestižní německé literární ceny. Pokud je tomu skutečně tak a většina německého národa se vzbouřila v odporu proti uprchlíkům, kde jsou tedy podle Zábranského ti lidé a politikové, kteří považují střední Evropu za podřadnou, protože uprchlíky odmítá, když podle něho vlastně Německo uprchlíky odmítá úplně stejně?

Zábranského postavy vycházejí z nacistického pojetí neproniknutelné "Pevnosti Evropa" - "Festung Europa" - kdy v Evropě měla vzniknout ohražená, bráněná utopie údajně dokonalých, plavovlasých a modrookých lidí. Zábranského postavy argumentují, že takový "civilizovaný", "slušný" region se západní Evropě podařilo vytvořit po druhé světové válce - východní Evropa byla naštěstí uzavřena železnou oponou, takže na Západ nikdo nemohl a společnost se tam výlučně s nadřazenými Západoevropany vyvíjela zdárně. Katastrofou byl pád komunismu v roce 1989 a postupné otevření západní Evropy "póvlu z Evropy východní". Druhou katastrofou pak prý bylo přijetí milionu uprchlíků do Německa v roce 2015 - to prý bylo opakováním roku 1989. Zábranskému a jeho postavám se už nelíbí dnešní švýcarský Davos, protože do města proniká "póvl", který by si nikdy nemohl dovolit ubytovat se v původních hotelích pro aristokratické třídy, kde pokoj na jednu noc stojí 400 euro. Chudáci, kteří si nemohou v takovém hotelu dovolit nic jiného než jedno mojito, obědvají v levných pizzeriích. Davos už není tím, co bylo, Evropa je v úpadku. Českou emigrantku Katharinu Walters, která si vzala bohatého starého Němce, irituje, že tito "obyčejní lidé" mají dnes možnost jezdit ve stejně luxusních autech, jaké má ona. To, že se svět demokratizuje, je nutno odsoudit.

Jsou to zjednodušené blbosti. V Německu žijí od padesátých let statisíce Turků, takže ta společnost zdaleka nebyla monokulturní. Totéž platí o Británii, o Francii a o Španělsku, o zemích, které měly kolonie. V Británii žijí muslimové více než sto let, nikdo se nad tím nepozastavuje a nikdo je nekádruje. Že by diktatury ve Španělsku a v Portugalsku, které tam přežívaly dlouho po druhé světové válce, byly důkazem evropské "civilizovanosti" a "dokonalosti"? Zábranského argumentace má díry všude.

Pozoruhodná je Zábranského konstrukce Němců jako arogantních nacionalistů. Kromě pár německých přátel nemám příliš rozsáhlé znalosti o životě v Německu, byl jsem tam jen mnohokrát na akademických konferencích a na filmových festivalech, žádnou nacistickou nadřazenost jsem tam necítil.

Kdysi začátkem devadesátých let organizovala Adenauerova nadace na Schwarzenbergově zámku v Scheinfeldu setkání českých a slovenských intelektuálů. Jeden večer jsme takhle seděli v ubytovně na postelích. Bylo přítomno pár tehdejších českých a slovenských politiků. Slovenský politik Mikloško tam začal říkat, že on je hrdý Slovák. Přítomen byl za Adenauerovu nadaci mladý německý právník: "A co ty?" obrátil se na něho Mikloško. Německý právník odpověděl: "Já jsem Evropan." V tu chvíli jsem si byl vědom obrovské propasti mezi evropským východem a západem. Zdálo se mi, že Mikloško žije někde na začátku devatenáctého století, kdežto mladý německý právník, zcela zbavený nacionalismu, ve století jednadvacátém. To je moje zkušenost s Němci. Své němectví popírají, cítí se Evropany. Akademické konference na německých univerzitách a zasedání správních rad větších německých podniků se často konají v angličtině, i když není přítomen žádný Brit či Američan. "Mluvte s námi, my chceme být otevření, chceme interakci s lidmi ze světa," - to je podle mé zkušenosti nejtypičtější dnešní "němectví". Zábranský jak někde v devatenáctém století konstruuje obraz arogantních, nacionalistických Němců, kteří stále věří nadřazenosti nacismu. Snaha o mezinárodní diskusi je podle něho jen prázdná výmluva.

K hlavnim postavám Zábranského románu patří dva mladí čeští emigranti do Německa, mladík Jan a jeho dívka Kateřina, kteří odejdou z komunistického Československa na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nikoliv ani tak z politických důvodů, ale protože je do Německa nalákal Janův kamarád Polák. Ten pak Janovi ukáže, že pravou a tou nejcennější tváří "kapitalistické svobody" je volný přístup k pornografickým filmům na kazetách. Značně nepřesvědčivě Jan pornografii na videokazetách naprosto manicky propadne, začne manýry z pornofilmů praktikovat ve skutečnosti, je Kateřině nevěrný a dvojice se rozejde. Kateřina si ovšem namluví postaršího německého podnikatele Clemense. Ten se s ní ožení, ale podle Zábranského ji v podstatě nenávidí - používá ji jen jako prostitutku. V každém případě Clemens arogantně vytěsňuje východní Evropu - Němci jsou prý rádi, že prostor, v němž napáchali tolik zla, je dnes (tj. před rokem 1989) uzavřený. I německé televizní stanice prý informovaly o boji za demokracii v Polsku a v Československu s přezíravostí a s výsměškem.  Katharina se ovšem stane v Německu ultrapravicovou spisovatelkou a la Kateřina Janouchová ve Švédsku, viz výše. Její původní partner Jan se v druhé polovině osmdesátých let "zblázní" - stane se "levičákem", humanistou a podporuje boj za demokracii v Československu. Kateřině komunistický režim vyhovuje a nechce, aby padl.

Milan Kundera ve svých románech nakonec své čtenáře často irituje svými apodiktickými, nepodloženými tvrzeními. I v tom je Zábranský jeho epigon, ale jeho tvrzení jsou ještě daleko absurdnější. Dříve prý Evropané jezdili na dovolenou k vodě i do hor, jenže teď už jezdí jen na pláže, hory se staly jen zimními sjezdovkami a v létě jsou Alpy  pro Evropany jen překážkou, jak se dostat k moři. Opravdu zmizela letní horská turistika, Davide?

Fašistický je na Zábranského knize postoj, který objektivizuje a normalizuje sobectví, agresi, nativismus a evropskou nadřazenost a při tom ignoruje nebo zesměšňuje jako nelegitimní, nepřesvědčivé a irelevantní cokoliv a kohokoliv, kdo zastává liberální, humanitní a multikulturní postoje - koho by prostě jen napadlo, že i Neevropané jsou lidi. Ta informace se v Zábranského románu vůbec nevyskytne.

Liberální, humanitní a multikulturní postoje jsou zmiňovány s pohrdáním, zesměšňovány a bagatelizovány. Ten, kdo podporuje uprchlíky, to nedělá proto, že by existovaly nějaké Ženevské úmluvy, které jejich stát podepsal a zaručil tak lidem, prchajícím před válkou a pronásledováním, ochranu. Tato informace se v Zábranského románu také vůbec nevyskytne. Uprchlíci podporují nevzdělaní, primitivní hlupáci a sobci, podpora levičáckých postojů je rozmazleností a konzumerismem, nejextremnějším vyjádřením sobectví a individualismu. Terčem posměchu jsou mladí umělci a zejména dívky - absolventky uměleckých škol. Ty, protože nic neznají a nevědí, co se životem, se paraziticky věnovaly podpoře uprchlíků a je to sobectví, které jejich zemi zničí.

Pozoruhodná je i pozornost vůči konzumerismu, kterou najdeme u více českých postkomunistických autorů, původně hlavně u Viewegha, který ve svých knihách skoro dostával orgasmus například nad značkovým oblečením (bylo to zřejmě důsledkem nějakého komplexu, že za komunismu Viewegh v Československu k značkovému oblečení přístup neměl.) Konzumerismus se v Zábranského knize samozřejmě v první řadě projevuje manickou sexuální promiskuitou, souložením bez lásky, čistě za účelem uspokojení fyzických potřeb (osobnost partnerek je zcela vedlejší, důležité je jejich mládí), ale také láskyplnými popisy automobilů různých luxusních značek či líčení nejrůznějších bohatých hotelů. Zábranský zná lokality západní Evropy a popisuje i ty podrobně. Chce tím zřejmě svému zkreslenému líčení dodat punc autentičnosti. Ale co všechno z dnešní Evropy v jeho knize chybí!

V Zábranského románu Za Alpami vykvetl pozoruhodně jedovatý květ kulturního vývoje České republiky posledních třiceti let.

Brazilského prezidentského kandidáta čeká historický soudní verdikt

24. 1. 2018

Vězení, nebo prezidentský palác? Brazilská justice dnes rozhodne o politickém osudu exprezidenta Luize Ignacia da Silvy. Zemi čeká politické zemětřesení.

24. leden se stane stresovým testem brazilské demokracie. Federální odvolací soud v Porto Alegre rozhodne o tom, zda bývalý prezident Luiz Ignacio Lula da Silva bud moci kandidovat v říjnových prezidentských volbách.

Mezinárodní pozorovatelé i občané největší jihoamerické země jsou fascinováni. 43 mezinárodních novinářů a zástupci 250 brazilských médií budou informovat od soudního dvora v Porto Alegre. A proces bude vysílán přímým přenosem.

Úroveň veřejného zájmu podtrhuje enormní politický význam procesu. Rozsudek nejen rozhodne o Lulově politické budoucnosti, ale také o směřování prezidentských a parlamentních voleb.

Proslulý brazilský sloupkař Clovis Rossi tvrdí, že Lula promarnil svůj politický kapitál. "I kdyby byl Lula zproštěn obžaloby, nedokázal kontrolovat neukojitelnou chuť stranických soudruhů," napsal Rossi v listě Fohla de Sao Paolo. Rossi tvrdí, že že Lula buď schválil, nebo ignoroval korupci ve své straně, což obojí představuje "neomluvitelné politické trestné činy".

Vloni 12. července byl dvaasedmdesátiletý exprezident, který vedl zemi mezi lety 2003 - 2010, odsouzen k devíti letům a šesti měsícům vězení za praní špinavých peněz a korupci. Nicméně rozsudek soudce Sergia Mora ani samotný skandál znatelně nepoškodily Lulovu popularitu.

Podle posledních průzkumů zhruba třetina Brazilců má v úmyslu Lulu 7. října volit. Pokud federální odvolací soud v Porto Alegre potvrdí původní rozsudek, justice otevře novou kapitolu svého působení: Bude to poprvé v dějinách země, kdy by byla hlava státu usvědčena ze zločinu a dokonce čelila hrozbě vězení.

Zdroj v angličtině: ZDE

Babišistán a lekce z brazilské demokracie

24. 1. 2018 / Karel Dolejší

Brazílie i Česká republika jsou od loňského dubna investory shodně označovány za rozvojové země. Shodují se i ale i v další důležité věci, totiž ve velmi nízké úrovni generalizované důvěry ve společnosti (tzn. důvěry, kterou náhodně vybraný respondent prokáže člověku, jehož osobně nezná). Jinak se ale samozřejmě obě země také v mnohém velmi liší. Například velká většina Brazilců si opravdu nelibuje v rasismu a xenofobii. A také se jim daří pomalu posouvat politickou kulturu kupředu, od diktatury ke korupčnickému levicovému populismu a nyní k ústavní demokracii - zatímco česká politická kultura se snad až na rytířská gesta vyřazených kandidátů prvního kola prezidentských voleb pomalu propadá do bezedného močálu.

Nakolik je ještě možné alespoň přibližně hovořit o zdravé demokracii poznáme z toho, zda - lidově řečeno - příliš mlaskající politické svině jsou justicí jemně odstrčeny, v případě váhání důrazně odehnány od koryt, nebo nikoliv. S tím souvisí otázka omezení a rozdělení moci, boj s korupcí - a ohrožení legitimity režimu tam, kde je tento boj viditelně neúspěšný.

Čerstvé zkušenosti také ukazují, že vedle kvalitního vzdělání je hlavním předpokladem odolnosti země vůči zpravodajské a politické válce nepřátelských mocností právě nízká úroveň korupce.

Nepřekvapí, že v zemích s velice nízkou úrovní generalizované důvěry, jako je třeba právě Brazílie nebo ČR, panuje také značná nedůvěra k institucím (pokud v nich nemáme "strýčka") doprovázená zaslepeným a tupým straněním pro "náš tým", nad nímž už nestojí žádná obecnější pravidla. Korupce je zatracená a proklatá věc, když se jí dopouští politický protivník, ale naše strana na ni má samozřejmě svaté právo. Nedůvěra k osobám mimo smečku i k institucím se typicky projevuje i tím, že i kdyby byl představitel mé strany či vzájemně se po zádech poplácávající sociální bubliny nezávislými vyšetřovateli a soudem nade vší pochybnost usvědčen, že zkonzumoval babičku v šípkové omáčce, fanklub bude až do skonání věků opakovat, že pramáti podle uvařil a podsunul politický protivník, všechno je kampaň a účelovka.

Ačkoliv v Brazílii tváří v tvář korupčnímu skandálu prezidentského kandidáta Luly můžeme zaznamenat naprosto stejné zaťatě stranící litanie jako v Česku, jeden rozdíl přece jen nelze přehlížet. O Lulově šanci stanout v čele státu nerozhodují volby, ale justice. Důležitější než skutečnost, že fanoušci fotbalového klubu FC Lula na smrt nenávidí soupeře a odpustí exprezidentovi cokoliv na světě je fakt, že záležitost přece jen skončila u nezávislého soudu.

Ovšemže česká prezidentská volba, která zprostředkovaně rozhoduje obdobnou otázku jako dnes odvolací soud v Porto Alegre, fanoušky některých klubů, jejichž zástupci vypadli již v předkole ligy, musí nekonečně nudit. Vždyť jde jen o to, zda bude v Babišistánu napříště panovat spíše politická kultura brazilská, nebo řekněme zimbabwská. Kdo by se divil, že v takových zcela bezvýznamných volbách v zemi, kde se už veřejnost rozdělená hlubokými příkopy na život a na smrt dávno nedokáže sjednotit na žádné pozitivní společné myšlence, čemuž nezbytně musejí odpovídat i použitelné volební strategie, někteří postrádají oblíbené hráče a slogany z okresního přeboru a považují je tedy za "ideově vyprázdněné".

Pro životaschopnou demokracii jsou nicméně mnohem důležitější instituce než vuvuzely a lidské vlny v hledišti. V Brazílii to klíčoví názoroví vůdci vědí. V Česku jsou vesměs zaťatými fanoušky FC Nakopáno.

Fungující instituce jsou pro demokracii totéž co základní kapitál, kdežto často jepičím životem žijící politické ideje (kde jsou dnes řeči o "středoevropském ekonomickém tygru"?) představují pouhé spotřební zboží. A takové zboží je každé skupině spotřebitelů potřeba ušít na tělo zvlášť. Co jedny přitahuje, druhé spolehlivě odradí. Nikdy tu neprodáte nic pozitivního napříč místními smečkami, bratrstvy a klany. 

Nechť si laskavý čtenář sám udělá názor na to, kterou zemi čeká lepší budoucnost - zda Brazílii, nebo ČHR.

Českou holdingovou republiku.

Rozhovor Britských listů 146. Proč by Češi měli podporovat cizáky z Ruska?

19. 1. 2018



Jak vnímají Českou republiku i Rusko ruští studenti studující v Praze? O tom mluví v tomto Rozhovoru Britských listů Jan Čulík s Annou Skladčikovou, studentkou mezinárodních vztahů na VŠE. Rozhovor se vysílá na Regionalni televizi.cz, která je k dispozici satelitem, pozemním vysíláním a na kabelu i na internetu, od pátku 19. ledna 2018.

I vy můžete mít na Regionální televizi před vysíláním Rozhovoru Britských listů za velmi rozumnou cenu svou reklamu. Televize má dosah na půl milionu diváků. Napište si o podrobnosti na adresu redakce@blisty.cz.

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE


Vážení čtenáři, máme-li ve vydání Britských listů pokračovat, potřebujeme trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

Možná si nemyslíte, že je v českém prostředí Britských listů zapotřebí. (Nenávist, s kterou se setkávají v reakcích některých občanů, však spíš napovídá, že ano.) 

Pokud takový názor zastáváte, pak samozřejmě finančně nepřispívejte.  

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Stačilo by, kdyby z 218 000 unikátních čtenářů BL jich měsíčně 350 přispělo dvěma stovkami na provoz

12. 10. 2017

Milí čtenáři,

Je to nudné, pořád opakovat (a vůči některým čtenářům neférové, protože ti přispívají), avšak jsme na nikom nezávislý, nemanipulující zpravodajský a analytický server, který nestraší veřejnost nesmysly, nevyvolává v ní rasistickou ani xenofobní hysterii a snaží se - neúplatně, padni komu padni - přinášet nezávislé informace z domova i ze zahraničí a otevírat tak dveře do světa.

K tomu potřebujeme minimální částku na provoz ve výši 60 - 70 000 Kč měsíčně. Stačilo by, kdyby z nynějších 218 000 unikátních čtenářů Britských listů za každý měsíc (Google Analytics) jich přispělo cca 350 každý měsíc částkou 200 Kč. Je to míň, než kolik dáte za noviny.

Můžete také příspěvek na Britské listy použít k své registraci na diskusní fórum.

Bez těchto příspěvků se server nedá provozovat, neboť naši reportéři a analytici nemohou pracovat úplně zadarmo.

Pokud si myslíte, že Britské listy hrají v českém prostředí nezastupitelnou roli, prosíme, zaveďte pravidelný příspěvek na náš provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Děkujeme

Jan Čulík
šéfredaktor

Zapojte se, je vás třeba

Zprovozňujeme diskuse na Britských listech

18. 4. 2017 / Bohumil Kartous

Vážení čtenáři Britských listů, rozhodli jsme se zpřístupnit těm, kdo pravidelně přispívají na provoz jednoho z mála nezávislých médií v ČR diskuse pod články. Rozhodli jsme se tak učinit proto, aby lidé, kteří mají velký podíl na více než dvacetileté existenci Britských listů, měli možnost vyjádřit se přímo k jejich obsahu a přispět svým úhlem pohledu. Od omezení na platící čtenáře si slibujeme též minimalizaci nenávistných, bigotních a scestných komentářů, které vytvářejí z internetových diskusí skládku mentálního odpadu. Sledovat diskuse a hodnotit příspěvky v nich bude mít nicméně možnost každý návštěvník.

Není to ale zabezpečení, které by výskyt digitální pitomosti či zneužití pro propagandistické účely dokázalo eliminovat úplně. Budeme proto diskuse redigovat a příspěvky, které budou obsahovat nepřijatelný materiál (e.g. rasistické výzvy, urážky ad hominem, výzvy násilného charakteru, replikaci prokazatelně konspiračních bludů), budou bez pardonu odstraňovány.

Přístup k diskusím je jednoduchý. Pokud budete mít zájem o diskuse, zaregistrujte se v systému a proveďte vybranou platbu (dle doby trvání přístupu k diskusím). Platby probíhají prostřednictvím systému GoPay. Poté budete mít přístup k diskusím na dobu, kterou jste si předplatili. V případě technických problémů se prosím obracejte na programátora Britských listů Michala Panocha: michal@panoch.net.

Prosíme pravidelné přispěvatele Britským listům, aby možnosti využili a aby přenesli své platby do nového systému, jenž jim umožní přístup k diskusím. Zároveň vyzýváme ostatní čtenáře, aby tuto možnost zvážili. Víme, že Britské listy čte řada velmi zajímavých lidí a velmi oceníme, pokud se podaří na webu Britských listů vytvořit silnou komunitu lidí, kterým vyhovuje kritický přístup a unavuje je digitální spad. Zajímavé příspěvky v diskusích budeme redakčně zpracovávat a vydávat jako samostatné texty. 

Vážení čtenáři, věříme, že se naše rozhodnutí ukáže jako správné a že diskuse přispějí jak k pluralitě relevantních názorů, tak k dlouhodobé udržitelnosti Britských listů. 

Mezitím v Absurdistánu 54:

"Za Adolfa Hitlera a naší zemi třikrát Sieg Heil!"

24. 1. 2018 / Tomasz Oryński

Zbigniew M. Dowgiałło, katastrofa ve Smolensku

"Za Adolfa Hitlera a naší zemi  třikrát Sieg Heil!"

Tato slova se nedávno vyskytla v televizním pořadu, který se v Polsku vysílal v hlavním vysílacím čase. A nebyl to historický ilm. Byl to nedávno natočený dokumentární film, v němž utajení reportéři sledovali polské neonacistické hnutí https://www.tvn24.pl/superwizjer-w-tvn24,149,m/superwizjer-tvn-z-kamera-w-srodowisku-polskich-neonazistow,807953.html  Byli pozváni na oslavu 128. výročí nacistického Vůdce Třetí říše "polskými nacionálními socialisty z Wodzisławu Śląského". Tedy lidmi, spojenými s jednou z četných pravicových organizací, které se nedávno vyrojily po celém Polsku jako narcisy na jaře. Upřímně řečeno, je mi těchto idiotů tak trochu líto, protože jejich setkání asi deseti lidí, kteří se tajně sešli kdesi v lese, kde podpálili hákový kříž vyrobený ze starých planěk a hadrů a snědli dort upečený ve tvaru hákového kříže bylo v nejlepším případě jen ubohou parodií jejich snu připojit se k hrdým občanům slavné Třetí říše. Ale vážným a reálným problémem je to, že toto jsou lidé, kteří nyní v Polsku určují veřejný narativ. Je třeba se zmínit o tom, že tito fanoušci Adolfa Hitlera patří k těm osobám, které nedávno pověsily fotografie polských europoslanců na šibenice.  Jeden člen této oranizace je poradcem jednoho pravicového poslance. Je si vědom, že někteří jeho kolegové měli potíže se zákonem v důsledku své neonacistické činnosti, ale příliš mu to nevadí, zejména proto, že neví, co dělají teď. Ta organizace, jíž jsou tito lidé členem, vydala prohlášení, v němž děkuje reportérům za publicitu a vysmívá se veřejnosti, že "nedokáže rozlišit mezi tím, co dělá naše organizace a co její členové dělají ve svém volném čase". Zjevně, když jste nacistou jen ve svém volném čase, to je zcela v pořádku, a můžete být stále ještě přitom aktivistou "organizace veřejné služby", jejímž cílem je "šířit národní tradice, kultivovat polskost a prohlubovat národní vědomí" během úředních hodin.  Jak víte, být stoupencem Adolfa Hitlera a zároveň polským vlastencem, v tom vůbec není žádný rozpor.

Problém je, že tito lidé dnes v Polsku dominují veřejnému diskursu. Jejich aktivity ve volném čase po práci někdy pronikají i do akcí, které organizují - jako to skandování "Sieg Heil" během nedávného Pochodu nezávislosti - ale během denních úředních hodin si nasazují klobouk polských nacionalistů a vlastenců, jimž jde o budoucnost jejich vlasti. A jak už jsme tu v Britských listech napsali mnohokrát, dnešní polská vláda je sice možná otevřeně nepodporuje, ale zcela jistě jejich akce toleruje. To jim umožňuje vstoupit do mainstreamu a tak toto shnilé ovoce likviduje náš každodenní politický diskurs.

Protože jestliže nějací neznámí neonacisté pověstí portrét Róży Thunové na šibenici, to je jedna věc, ale pokud jeden z náměstků předsedy Evropského parlamentu, Ryszard Czarnecki, ji nazve slovem “szmalcownik”, pak máme skutečný problém. Protože slovo “szmalcownik” je výraz, který byl používán během nacistické okupace pro lidi, kteří vydírali židy, aby od nich získali peníze, nebo vydírali lidi, kteří skrývali židy, nebo je udávali německým nacistům. Podzemní polský stát jednal s takovými lidmi velmi přísně. Mnoho z nich bylo odsouzeno ilegálními soudy in absentia k smrti a popravy prováděly speciální jednotky domácí partyzánské polské armády.

A proto označit opoziční europoslankyni tímto slovem za to, že vystoupila v dokumentárním filmu televize Arte TV pojednávajícím o problémech v dnešním Polsku s porušování zákonnosti   je šokující.  Avšak Ryszard Czarnecki na svých slovech nevidí nic špatného.   Podle něho je to správný výraz pro každého, kdo jedná proti své vlasti. Problém je, že Czarnecki nechápe, že Polsko a jeho současná politická strana zatím ještě pořád nejsou jedno a to samé. Říkám "současná" politická strana, protože o Czarneckém je známo, že je ochoten vstoupit do jakékoliv organizace, která má šanci dostat se k moci, včetně polského olympijského výboru. Czarnecki má tak nejrozsáhlejší životopis ze všech hlavních polských politiků. Kromě toho se mu podařilo umístit oba své syny do pohodlných zaměstnání a nikdo neví, jak dokáže dělat svou, zjevně nesmírně důležitou práci v Bruselu, vzhledem k tomu, že jeho tvář je možno vidět téměř v každém politickém pořadu na hlavních polských televizních stanicích anebo na tiskových konferencích v budově polského parlamentu...

V každém případě skutečnost, že Polsko a strana Právo a spravedlnost zatím ještě nejsou úplně jedno a totéž, dobře vědí politikové z Evropské unie, kteří vědí, že Róza Thun měla právo kritizovat akce strany Právo a spravedlnost dokonce i v cizí televizi. Proto byla Czarneckého slova všeobecně považována za nevhodná a hovoří se o tom, že zřejmě přijde o svou funkci náměstka předsedy Evropského parlamentu. Czarnecki vyzval do zbraně armádu internetových trollů a emailové stránky europoslanců byly zahlceny emaily bránícími Czarneckého, jenže to bylo kontraproduktivní, protože ostatní europoslanci nebyli zrovna potěšeni, že museli číst 1300 spamů ve svých emailových schránkách. Dánský europoslanec Jens Rhode dokonce požadoval od  Czarneckého omluvu, že narušil práci poslanců Evropského parlamentu. Uvidíme začátkem února, co bude osudem Czarneckého.

Mezitím jedna z opakovaně se vyskytujících postav tohoto seriálu, profesor Bogdan Chazan, gynekolog a zuřivý odpůrce potratů, se podělil o své názory ohledně toho, kdo by měl nést odpovědnost za zabíjení nenarozených dětí. Podle něho by zákon měl plně potrestat nejen lékaře, který provedl potratovou proceduru, a zdravotní sestru, ale také taxíkáře, který odvezl těhotnou matku na kliniku. On si opravdu představuje, že každý taxikář by se měl dotazovat svých zákaznic, kam jedou? A co s těmi těhotnými ženami, které se rozhodnou jet na kliniku autobusem? Měli by řidiči veřejné dopravy vyslýchat všechny své ženské cestující, jestli náhodou nejedou na kliniku?



Je zvláštní, že profesor Chazan nechce trestně stíhat historické případy potratů. Je to snad proto, že, jak sám přiznává, že v osmdesátých letech provedl asi 500 potratů?  Pokud tedy věříme jeho slovům, že každý plod v těle matky je už člověk, znamená to, že pan profesor Chazan patří k největším vrahům v polské historii? Kdo ví, možná nějaký neonacista by rád oslavil jeho narozeniny v lese pálením křížů, nebo něčím takovým?

Naštěstí, v dnešní domě už v polském zdravotnictví k takovým vraždám nedochází. Dnes je nejhorším zločinem otroctví. Totiž poté, co špatně placení a přepracovaní mladí lékaři zrušili své pracovní dohody, v nichž dosud souhlasili, že budou pracovat více, než je jejich pravidelný počet pracovních hodin, některé nemocnice, jako tato ve Vratislavi, přistoupily k extremnímu řešení, aby zajistily lékařskou péči pro své pacienty. V této nemocnici, poté, co všichni její zaměstnanci zrušili dohody o přesčasech, a mohou nyní pracovat jen 48 hodin týdně, vedení zrušilo všechny volné dny, veškeré kursy, účast na konferencích a na pracovních stážích.  Taky si schválili právo držet lékaře ve službě nepřetržitě po dobu 24 hodin. Je to jen malý krok od vyjádření bývalé vlády strany Právo a spravedlnost z doby před více než deseti lety, kdy byli lékaři také ve stávce. Tehdy se vyjádřil jeden z nejbližších spolupracovníků bratrů Kaczyńských, že jestliže se lékaři nevrátí do práce z vlastního rozhodnutí, budou převedeni do armády a donuceni pracovat.  Jiný ministr dodal, že budou učiněni zodpovědnými za ohrožení života pacientů. Jak vidíme, uplynulo více než deset let, a strana Právo a spravedlnost stále nedokáže pomyslet na žádné jiné řešení krize v polském zdravotnictví.

Svět kultury čelí jiným problémům. V rozhovoru v televizi TVP, Zbigniew M. Dowgiałło, malíř a expert na ministerstvu kultury, si stěžoval, že po pětadvaceti letech svobody není polské umění ve světě viditelné natolik, kolik si zaslouží. Navrhl rozsáhlou reformu polského umění. Podle něho je problém, že polskému umění dominují levičáci. Takže stačí vyměnit kádry (anebo jim můžeme nechat jedno malé muzeum, proč ne?) a polské umění dobude svět. Polsko si zaslouží ovládnout 10 procent světového trhu s uměním!  Takže připravte se, přichází polské nelevicové umění, a pokud chcete ukázku toho, co máte čekat, fotografie slavného obrazu malíře Dowgiałła, znázorňujícího symbolicky leteckou havárii ve Smolensku, je k zhlédnutí ZDE  

Avšak polská vláda má nyní důležitější věci na práci. Konečně budeme pomáhat uprchlíkům. Ne že by Polsko nějaké přijalo, samozřejmě, to ne, ale Beata Kempa, naše ministryně pro humanitární pomoc a uprchlickou krizi (ano, zase máme rekordní množství ministrů) se vydala na informativní cestu do zahraničí. Se svým doprovodem (včetně pravicových novinářů) odletěli vládním letadlem do Jordánska, kde pár dní setrvali v luxusních hotelech.  Setkali se s několika jordánskými činiteli a navštívili uprchlické tábory. Náklady na tuto cestu letadlem se odhadují na více než 100 000 zlotých (600 000 Kč), zatímco ministryně poskytla humanitární pomoc ve výši 130 000 zlotých, takže celou akci média zesměšňují.  Ale já ji nekritizuji. Konec konců, je to teprve první krok, potřebovali se podívat, jakou pomoc je zapotřebí poskytnout na místě. "Možná opravdu akce Polska na tomto poli dosud nebyly tak velké jako akce některých jiných evropských zemí, ale je naším cílem rozšířit naši humanitární pomoc, zejména v těch regionech, které jsou přeplněny uprchlíky, tedy v Jordánsku a v Libanonu," řekla.  Paní ministryně Kempová, doufám projednou, že to opravdu myslíte vážně.

A kdoví, i pro Polsko by to mohlo přinést hodně prospěchu. Víte, kněz Tadeusz Rydzyk je často obviňován, že rád jezdí luxusními automobily a přitom nechce zveřejnit zdroje svých financí, takže nevíme (kromě těch velkých vládních dotací), odkud pochází celé jeho bohatství. Jednou o tom mluvil v rozhovoru ve své televizní stanici a řekl, že dva luxusní automobily mu věnoval jeden bezdomovec,  jakýsi Stanisław, který bohužel krátce po odevzdání těchto darů zemřel. Musím říci, že ani Al Capone neměl tak tvůrčí mysl, ale je také možné, že Otec Rydzyk prostě žertoval. Asi se to nikdy nedovíme, tady funguje Poeův zákon.   Ale jestli je to pravda a jeden bezdomovec může velkomyslně věnovat dva luxusní automobily, pak si jen představme, jak obrovské bohatství může Polsko získat od těch milionů bezdomoveckých uprchlíků v Jordánsku!

Avšak je také možné, že náhlé polské rozhodnutí začít pomáhat uprchlíkům je pokusem premiéra Mateusze Morawieckého změnit vnímání Polska u jeho evropských partnerů. Snaží se napravit i to, co zkazili i v jiných oblastech činnosti - například v Bělověžském pralese odstraňují hluboké koleje, které tam vyryly stroje na kácení stromů. Bohužel to dělají tak, že ty koleje zaplňují rumem ze staveb a odpadky, ale alespoň se snaží. Možná jednoho dne také udělají něco na omezení neodpovědného jednání lovců, avšak zatím se v této oblasti nezměnilo nic. Při dalším nebezpečném incidentu pronikla odražená kulka do obytného domu a minula jeho obyvatele jen o několik centimetrů. Jako obvykle, případ byl rychle uzavřen, jakmile bylo zjištěno, že nikdo nebyl zraněn a lovec nikoho úmyslně nechtěl zabít. Jinými slovy, jestliže se vydáte na procházku do lesa během lovu, dostanete pokutu. Ale jestliže jste lovec a v důsledku vaší neopatrnosti se někdo octne pět centimetrů od smrti, ani vás stát nepraští přes zápěstí.

Tak to je dnešní realita života v Polsku. Nemůžete se cítit bezpečný před lovci ani ve vlastním domě. Můžete se vždycky pokusit utéct do lesa, ale tam na vás budou čekat nejen lovci, ale také neonacisté, oslavující svou lásku pro Adolfa Hitlera. A půjdete-li do města, narazíte tam možná nejen na lovce, kteří se na sídlištích snaží střílet divočáky a na pochodující nacisty, ale  - a to může být ještě horší - dostanete se na výstavu obrazů pana Dowgiałło. Není úniku!!


USA "ukončí podporu" kurdských jednotek, které se zapojí do bojů v Afrinu

24. 1. 2018

Jednotky kurdských milic YPG, které provádějí vojenské operace jakéhokoliv jiného druhu než zaměřené proti "islámskému státu", ztratí podporu koalice vedené USA, prohlásil Pentagon.

Mluvčí Pentagonu Adrian Rankine-Galloway sdělil turecké agentuře Anadolu, že jakákoliv jednotka YPG ze severovýchodu Sýrie (kde YPG spadají do americké "vlivové sféry" - KD), která se přesune do Afrinu, aby se přidala k boji proti turecké armádě, přestane být partnerem mezinárodní protiteroristické koalice.

(Přes značné vojenské úsilí se syrské odnoži PKK, tzn. YPG, nepodařilo obsazením arabských, čerkeských a turkomanských oblastí západně Eufratu přímo propojit izolovaný Afrin s větším kurdským územím na východě; nicméně od úterka přicházejí zprávy, že Asadův režim umožňuje jednotkám z východu cvičeným a podporovaným Američany přesun přes své teritorium do Afrinu, kde až donedávna byla hlavním kurdským spojencem ruská armáda - KD.)

"Pokud budeme pozorovat scénáře, v nichž vybavení je používáno k jiným účelům, přijmeme přiměřenou akci, která může zahrnovat přerušení vojenské podpory," řekl Galloway.

Tisková mluvčí Bílého domu Sarah Huckabee Sandersová v pondělí prohlásila, že Washington bere vážně obavy Ankary o svou bezpečnost, ale že trvání a rozsah operace by měly být omezené. Mezitím turecký ministr zahraničí Mevlut Cavusoglu oznámil, že prezident Erdogan a jeho protějšek Trump ve středu proberou tureckou operaci v Sýrii telefonicky.

Ministr obrany Jim Mattis prohlásil, že pozemní a letecká ofenzíva tureckých jednotek v severozápadní Sýrii odvádí pozornost od mezinárodního úsilí o zajištění porážky "islámského státu". Mattis tvrdí, že také hrozí riziko zhoršení humanitární krize. Řekl, že USA sympatizují s tureckými obavami o bezpečnost a dodal, že násilí v afrinském regionu může využít "islámský stát".

Americká spolupráce s kurdskými milicemi YPG v Sýrii je pro Turecko hořkou pilulkou. Ankara opakovaně varovala před důsledky použití jedné teroristické organizace proti fruhé, zatímco USA YPG označují za "spolehlivého spojence", v boji proti "islámskému státu" v Sýrii, i když její mateřská organizace PKK je v Turecku, USA i v EU na seznamu teroristických organizací.

Zdroj v angličtině: ZDE

Zážitek se stavební spořitelnou

24. 1. 2018

Posílám zkušenost s Českomoravskou stavební spořitelnou (ČMSS), píše Michal Kolář.
 

ČMSS strhává poplatky za vedení účtu k 1. 1. na celý rok dopředu. V
roce 2017 k 1. 4. zvýšila zmíněný poplatek a okamžitě jeho poměrnou část
strhla z účtu, ačkoli jsem měl již předplaceno.

Argumentoval jsem všeobecnými obchodními podmínkami, kde stojí, že poplatek se strhává
podle sazebníku platného k datu stržení poplatku. Korespondoval jsem
elektronicky, ale ČMSS moji argumentaci zamítla.

Zaslal jsem tedy podnět  k Finančnímu arbitrovi a - ČMSS mi sporný poplatek vrátila v souvislosti
s řízením, které zahájil Finanční arbitr. Šlo mi spíš o princip, protože
sporný poplatek činil 22,50, ale pak jsem si uvědomil, že ČMSS měla ke
konci r. 2016 1,41 milionu uzavřených smluv , a když jsem si ty dva údaje vynásobil, tak mi vyšlo 31,7 milionu Kč.

ČMSS nyní rozesílá výpisy z účtu, a pokud se do 14 dnů nereklamuje,
považuje se výpis a tím i poplatek za schválený. Takže nevím, jestli má
cenu toto ještě zveřejňovat, když už to moc lidem nepomůže.

 

 

Jak se íránská a ruská propagandistická média navzájem podporují

24. 1. 2018

Vloni v září se v Moskvě setkali zástupci íránských a ruských médií, aby diskutovali o spolupráci a o tom, jak "čelit šíření falešných zpráv proti Íránu a Rusku v západních médiích". Jednání proběhlo na íránském velvyslanectví v Moskvě a zúčastnili se jej státní média ITAR-TASS, Russia 24 a íránská státní agentura IRNA.

Poradkyně generálního ředitele společnosti Rossia Today, v jejímž holdingu se nacházejí televize RT, web Sputnik a agentura RIA, Veronika Krašenikovová, si stěžovala na "zaujatý přístup západních médií při zpravodajském pokrytí událostí v Íránu a Rusku a šíření falešných zpráv, které nepřipomínají realitu".

Krašenikovová je současně členkou nejvyšší rady strany Jednotné Rusko spojené s Vladimirem Putinem a generální ředitelkou Institutu pro zahraničněpolitická studia a iniciativy v Rusku.

Na pozadí sílící spolupráce mezi státními médii, jmenovitě ruskou RT a íránskou Press TV, se ukazuje, že se jejich publikum významně proniká.

Osm z osmnácti přispěvatelů RT často vystupuje ve vysílání íránské Press TV. Například Martin Jay natočil v posledních třech měsících tři rozhovory. To ale stále zaostává za devíti příspěvky Catherine Shakdamové.

K dalším jménům patří Annie Machonová, Neil Clark a Finian Cunningham. John Pilger se objevil v Press TV v září a hovořil o palestinské otázce. Podobně si z RT odskočili Pepe Escobar a Dan Glazebrook.

RT i Press TV sdílejí podobné narativy, zejména silnou zaujatost proti NATO a podporu režimu Bašára Asada v Sýrii. Tyto narativy jsou přímou reprezentací ruské a íránské zahraniční politiky, která se na řadě témat týkajících se Blízkého východu a Evropy shoduje.

Dlším zajímavým rysem je, že se v Press TV začaly objevovat zmínky o "rusofobii". "Rusofobie" je běžný tropus kremelských médií, který odkazuje na to, co Kreml považuje za protiruské cítění. Tento výraz je v Kremlem financovaných médiích používán jako zbraň proti zemím, které Moskva považuje za antagonistické. Mimo média pod přímým vlivem Kremlu se však vyskytuje zřídka.

Web Press TV publikoval několik článků o "rusofobii" v Pobaltí, USA a Británii.

Zdroj v angličtině: ZDE

Rusko zakázalo komedii Stalinova smrt

24. 1. 2018

Ruská premiéra britské komedie Stalinova smrt byla po promítání pro VIP v pondělí večer zrušena. Ruští diváci si stěžovali, že satira obsahuje "ideologický boj" a "extrémismus".

Povolení k promítání snímku bylo zrušeno, což v podstatě znamená zrušení oficiální čtvrteční premiéry.

Není jasné, zda film, v němž hrají Steve Buscemi a Jeffrey Tambor, bude vůbec někdy v Rusku promítán.

Ministerstvo kultury sdělilo agentuře Interfax, že informovalo distributora, společnost Volga, o svém rozhodnutí.

"Rozhodnutí o tom, zda film bude promítán, bude přijato později," citovala agentura ministerstvo.

Film režiséra Armanda Iannucciho je satirou na mocenský boj v Moskvě po smrti sovětského diktátora Josifa Stalina v roce 1953.

Zdroj v angličtině: ZDE

Přečetli jsme:

Arkadij Babčenko: Západ nechápe, co se na něj z Ruska plíží

24. 1. 2018

Svoboda slova je dobrá tam, kde je se hraje podle pravidel. Svoboda slova je nástroj demokraticky vytvořené společnosti. Funguje jen v demokratických společnostech. Jako důležitý nástroj vlivu společnosti na státní moc. Ale v autoritativních společnostech se mění na nástroj propagandy. Společnost tímto nástrojem neovlivňuje moc, ale státní moc ovlivňuje společnost. Zotročuje ji. A, a to je je ještě horší, rozvrací. V Berlíně se nedávno odehrála podivná akce komunistů – ulicí Friedrichstrasse projeli na tahačích sovětské tanky a křižník Aurora s hesly “Lepší revoluce než válka”. Jakápak revoluce v Německu? K čemu Německo potřebuje revoluci? Jakou souvislost s tím mají ruské tanky a křižník Aurora, který se stal symbolem jednoho z nejstrašnějších státních převratů, který vedl k milionům mrtvých? Kdo tuhle přehlídku platí? Na první pohled vypadá taková akce nepatřičně, na druhý směšně. Ale když budete bušit do stejného cíle rok za rokem, věřte, že tato taktika přinese ovoce. Demokracie je znakem dospělé, svobodné společnosti. Příznakem autoritativní, nedozrálé společnosti je infantilismus. Neschopnost logického úsudku a pochopení, že určité akce vedou k určitým výsledkům.

Celý článek: ZDE

Glosa

Zemanův povrchní rétorický duch

23. 1. 2018 / Roman Kanda

Viděl jsem kousek Zemanovy samomluvy na Nově. Upřímně, žádná velká sláva to nebyla. To, že Zeman plácl, že ve Švédsku žije 7 mil. lidí, není obyčejný kiks, je to pro mě důležitý symptom. Předpokládám, že Zeman si tento demografický údaj osvojil někdy během studentských let v šedesátých letech 20. století (kdy Švédsko oněch 7 mil. obyvatel skutečně mělo), a od té doby jej nerevidoval. Proč taky? Zemanovi nikdy nešlo o pravdivost či nepravdivost výroku, ale o momentální rétorický efekt. Tomu podřídí vše - i vlastní politickou a morální integritu, což by poukazovalo na narcistickou poruchu osobnosti.Zeman není myslitel, ba není ani ideolog; jeho světonázor je ostatně docela záhadou. Čemu vůbec věří, jaké hodnoty vyznává? Zeman je poměrně povrchní rétorický duch, který kvůli egocentrické touze zapůsobit na publikum semele páté přes deváté a který jakoukoli myšlenku permanentně degraduje na bonmot. Cituje věty, které nikdo nikdy nevyslovil, četl články (např. Peroutkův), které nikdy nikdo nenapsal, používá statistická data, která dávno neplatí, platila-li vůbec. Nestuduje, jen lepí přibližnosti do působivého vyjádření a čerta se zajímá, že včera tvrdil něco jiného a že hned zítra svá dnešní slova zase s přehledem popře.

Vychází mu to dokonce i u novinářů, a to jen proto, že v našem světě, který článkují média, se vytrácí dlouhodobá paměť (o svém obdivu ke Švédsku mluvil Zeman už v roce 2013 i dávno předtím – a nikdy pro to, aby se ČR k této zemi přiblížila, nehnul prstem). Platí tady a teď. Čistý verbální výstřel. Měl bych proto do nastávajícího kola prezidentské volby jednu radu: nevšímat si – ale opravdu důsledně – toho, co Zeman říká. Vůbec mu nedopřávat sluchu. Obsah jeho řečnění totiž není důležitý, nikdy nebyl. Důležité je to, co dělal a dělá. Právě na základě Zemanova konkrétního jednání se budu ve volební místnosti rozhodovat. Je to celkem prosté, milý Watsone, ne?

Five US Congressmen will meet the leader of a Czech party whose secretary has called for the gassing of Jews, gays and Roma

23. 1. 2018



Five US Congressmen representing the Republican Party have requested a meeting in Prague with Tomio Okamura,  the leader of an extreme right wing party, the Movement of Freedom and Direct Democracy (SPD). The following five US Congressmen, Steve King (R-IA), Andy Harris (R-MD), Dana Rohrabacher (R-CA), Louie Gohmert (R-Texas) and Paul Gosar  (R-AZ) will meet Tomio Okamura in Prague on Thursday 25th January at 4.30 pm. According to Okamura's press release, "they will discuss topics of bi-lateral and global importance, including European policy which concerns demographic changes, migration and immigration".

Tomio Okamura is the leader of the most extreme political party which is currently represented in the Czech Parliament. His SPD party  won 22 seats in the 200-seat Czech parliament in the Czech general election which took place in October 2017.

Andrew Stroehlein, the European Media Director of Human Rights Watch, says:

"These US Congressmen have chosen to meet with Tomio Okamura, leader of the Movement of Freedom and Direct Democracy (SPD), who is well known for calling for the banning of Islam and 'external manifestations of Islam.' The SPD's parliamentary party secretary has called for the gassing of Jews, gays and Roma.

I would wonder if the Congressmen know who they're meeting with, but then, I see Steve King is part of this US delegation. King is known for his own racist statements and open opposition to religious freedom - and he's also a fan of other infamous xenophobes in Europe, like Geert Wilders and Marine Le Pen, so this is just par for the course with him, sadly.

It's a trans-Atlantic hatemonger hoedown for unscrupulous politicians trying to boost their careers by driving people to fear and despise others."

Okamura´s views are summed up in this video of his:
 


More reading:


Sudety versus imigranti

23. 1. 2018 / Jaroslav Polák

Nedávno si pan Hlavenka povšiml zajímavého fenoménu preferencí-volbou voličů v závislosti na místě bydliště. Nejvíce hlasů a největší procentní zastoupení získal inženýr Zeman v oblastech tzv. Sudet, tj. tam kde žilo před rokem 1945 padesát a více procent německy mluvících obyvatel. To je velmi zajímavé a opět se jako bumerang vrací záležitost stará již přes půl století a zase znovu pociťujeme následky poválečného etnického čištění. Ještě zajímavější je ovšem souvislost s dalším velmi „živým“ fenoménem, jímž je hysterická reakce většiny (etnicky čistého) českého národa vzhledem k tzv. imigrační – lépe řečeno humanitární krizi v souvislosti s exodem válečných uprchlíků z oblastí postižených válkou (Sýrie, Afganistán atd.).

Není vůbec překvapením, jak většina českého národa reaguje – je to obsedantně kompulzivní opakování mantry: „Kvóty nefungují, kvóty nic neřeší a lapidárně řečeno – my tu nikoho nechceme a slovíčku solidarita nerozumíme (nejlépe je asi ho úplně vyškrtnout ze slovníku spisovné češtiny). Češi opět aplikují již „vyzkoušený“ princip kolektivní odplaty, tj. že vyhnali přes tři miliony svých německy mluvících občanů a při tom jich desetitisíce pozabíjeli, a to v době míru!  

Nějakým hledáním možné individuální viny se v případě německy mluvících občanů vůbec nezabývali. Domnívám se, že toto je tribalismus v „praxi“ par excellence. Stejně se teď nechtějí zabývat rozlišováním mezi uprchlíkem a ekonomickým imigrantem. Existenci ženevských konvencí průměrný Čech vytěsňuje či je zatvrzele odmítá. Je vcelku s podivem, proč pan prezident – intelektuální top-představitel těchto postojů, tedy již dávno neinicioval odstoupení od těchto konvencí, když je evidentně nechce dodržovat.

Například nechává polepovat celý stát billboardy s heslem stop imigrantům a Drahošovi (tj. patologická zkratka a spojení zjevně již dále churavějícího mozku). To všechno se děje za situace, kdy tu téměř žádní uprchlíci či arabští imigranti nejsou a pan prezident je představitelem národa, který asi „vygeneroval“ nejvíce uprchlíků přepočteno na hlavu na světě. Tedy co se týče vyhnání Němců, tak oblíbeným blábolem je, že „mocnosti rozhodly“. Ne, rozhodl Dr. Beneš a jeho program „vylikvidace“ byl realizován za takřka masové podpory českého národa. Kupodivu nyní, kdy „Brusel rozhodl (kognitivně deficitní zkratka v české hlavě)“, tak je zase vše naopak. Dá se vcelku očekávat propaganda ve stylu konceptu-mytologie „mnichovské zrady“ a opět s osvědčenou tradicí zakrývání faktů (Nečasova mise – Benešův 5. plán).

Češi opět vlastně do světa vykřikují, že nechtějí uprchlíky a že je to naprosto legitimní a legální, stejně jako vyhnání německy mluvících obyvatel. Vzhledem k tomu, že se zároveň ohánějí „naší evropskou kulturou“, tak se dá o legitimnosti velmi pochybovat. Evropská kultura je křesťanská a jako taková stojící na fundamentu pomoci bližnímu - i kdyby to byl nepřítel (podobenství o milosrdném Samaritánovi). Pro řadu Čechů je rodina prchající z bombardovaného města nepřítelem, jehož chování-myšlení je údajně nekompatibilní s idejemi, na jejichž základě vznikl již neexistující stát. Zejména ten Masarykův ideál, idea humanitní – tak krásně vystižená heslem „stop imigrantům“. Legálnost tzv. dekretů je přinejmenším sporná.

Představte si jen jejich aplikaci např. na aktuálně probíhající soudní jednání v Haagu ohledně genocidy na Balkáně. Český svéráz řešení národnostních či mezirasových problémů se již zase dostává na výsluní mezinárodní popularity, jak je vidno z reflexe v zahraničním tisku. Toto „myšlenkové schéma“ opět generuje negativní dividendu. Stejně jako se po válce nikdo neobtěžoval vyčíslit ekonomickou, kulturní a obecně lidskou ztrátu, tak i dnes valná část obyvatelstva ignoruje negativní ohlas v zahraničí. S návratem zpět do historie – ono stačí cestovat z centra české kotliny a většinou je národnostní hranice poznatelná na první pohled. Ještě teď je spousta míst, která částečně vypadají, jako kdyby 2. světová válka skončila teprve před rokem.

Ovšem kdo nechce vidět, nevidí. Následky ale dorazí, to je jisté, a možná se i vyplní jeden z aktuálních českých snů o vystoupení z EU, o tom, že na tom český národ „vydělá“, se dá s jistotou pochybovat. Ovšem idea věčně opakujícího se začátku bude naplněna. To vše za v podstatě komického faktu, že nám vládne původem Slovák autokrat, který nadto vyhrál volby s heslem: „Všeci (asi Cesi) kradnú“ - tedy naplnění „zlidovělé“ parafráze: „Nebát se krást“. Výše uvedené (a to bych chtěl podtrhnout) neplatí pro všechny Čechy. Obávám se ale, že jde o většinové fenomény. Výrok Miloše Kopeckého, že národ má takovou vládu a prezidenta, jaké si zaslouží, bude tedy zřejmě naplněn.

 

Britští podnikatelé zahájili kampaň s cílem zvrátit brexit

22. 1. 2018


Nejvýznamnější osobnosti v Konfederaci britského průmyslu naléhají, aby organizace zahájila kampaň proti brexitu - uprostřed obav, že brexit bude znamenat katastrofu pro britský export


V pondělí zahájila Konfederace britského průmyslu svůj dosud nejostřejší útok proti brexitu. Požaduje, aby Británie zůstala plným členem evropské celní unie a jednotného evropského trhu a přestala se snažit vyjednávat samostatné obchodní dohody s jinými zeměmi světa.


Vysocí činitelé Konfederace britského průmyslu chtějí za scénou, aby konfederace začala jednat ještě razantněji a začala požadovat, aby Británie zrušila své rozhodnutí odejít z EU, možná prostřednictvím nového referenda či všeobecných voleb.

Ministři britské vlády reagovali na názory Konfederace zuřivě. Britští podnikatelé nyní stojí v otevřeném konfliktu s oficiální probrexitovou politikou britské Konzervativní vlády.

Je to pozoruhodné, protože dosud v historii konzervativci vždycky hájili zájmy podnikatelské třídy. V otázce brexitu se však proti podnikatelům otevřeně postavili.

Vládní stoupenci brexitu stále opakují, že Británie může odejít z Evropské unie a přitom si zachovat volný vstup na evropský trh. Nejnověji v nedělním televizním interview v BBC varoval francouzský prezident Macron, že k tomu v žádném případě nedojde.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

Imigrant je kokain českého politika

Prezidentské volby jako odpad politického populismu

23. 1. 2018 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous


Aktualizace: Zatímco píšeme o nesmyslné hysterii vyvolané umělým strachem z islamistických teroristů, v úterý ráno se na vyvolávání prozemanovské hysterie cíleně podílí deník Mladá fronta Dnes se svým  titulní stránkou "Pražský imám ve službách teroristů", poznamenává Bohumil Kartous.


Kampaň před prezidentskými volbami se odehrává tak, že lidé ovládající Hrad nastolili prokazatelně lživou agendu o imigraci, která strhla celou diskusi k tématu, zda skutečně Jiří Drahoš chce přitáhnout muslimské imigranty do ČR. Možná to není tak blbé, jak to na první pohled vypadá. Významně se tím daří odstínit jakékoliv nebezpečné nebo důležité téma, které by mohlo vystavit Miloše Zemana mnohem těžší pozici než je obhajoba bezpečnostních zájmů ČR. Tedy obhajoba obrany před představou o hordách muslimů, kteří chtějí vyplenit český mrazák. Tam je pan prezident jednička na trhu. Plyne z toho zajímavé poučení: populismus vytváří nekontrolovatelný smog, který účinně odklání politiku od podstatných témat. V toxickém prostředí se politika mění v halucinaci. Politici, kteří si s pocitem hrdinství a nevysloveným přesvědčením "vždyť to říkají všichni" taky šňupli trochu imigrace, teď musejí nutně hrát dál. A s nimi celá společnost, jakkoliv to odpovídá vtipu se ztracenými klíči. "Co tu hledáte?" "Klíče?" ... "Ztratil jste je tady?" "Ne. Ale tady je světlo."

Každé volby, obecní, sněmovní, prezidentské, by v zastupitelské demokracii měly být příležitostí bavit se o tématech, která jsou bytostně společensky důležitá. Je jich řada, jde o ekonomický výhled (změny ve struktuře ekonomiky, změna konkurenčních podmínek na globálním trhu, soběstačnost založená na dostatečně silné vynalézavosti, inovaci...) sociální rizika (rozdíly mezi regiony, lokality s výrazně malými příležitostmi, ochrana slabých rodin, seniorů a dalších ohrožených skupin před pauperizací...), zdravotní (udržitelnost zdravotní péče, rizikové chování jako obezita, alkoholismus a narkomanie, děti a jejich rizikové návyky...), vzdělávání (nutnost výrazné investice, potřeba podpory učitelů, evidence based politiky...) a mnoho dalších. 

Je to předpoklad, který dělá zastupitelskou demokracii skutečně zastupitelskou: je nutno vydefinovat témata, která budou politické strany hájit, protože k tomu dostaly mandát od voličů. Kteří tím potvrzují, že tohle jsou témata, která je nutno v politice řešit. Když se ale dostanete do situace, že se diskuse před volbami noří do halucinogenního smogu, v němž všichni začnou blouznit o bezpečnostních hrozbách v důsledku imigrace, zlikvidujete jakýkoliv prostor pro něco více podstatného. Je to okupace diskursu. Anschluss.

Imigrace těžce ovlivnila celou českou politiku. Nenajdete stranu, kde by se nenašel odvážný bojovník proti kvótám, ačkoliv jde v porovnání s dobrými vztahy v rámci EU o naprosto nepodstatné téma. Bojovníci proti imigraci tak dlouho podpalovali ve stohu slámy, až to celé chytlo a nedá se to uhasit.

Sněmovní volby měly bezpečnost jako téma číslo jedna. Z hlediska procesu, v němž tvoří obsah zastupitelské demokracie, nepochopitelný omyl. V České republice je mnoho důležitějších témat než tohle. Nebývale to ovlivnilo politickou agendu. Jedna strana má více než desetinu poslanců jen kvůli tomu, že vede boj s islámem. K vytvoření takové potřeby stačilo rozesílat videa vytvářející dojem, že muslimové znásilňují západní Evropu. Další se vehementně snažily ukázat, že v prvé řadě a samozřejmě budou hájit bezpečnost země před imigrací. Jako důkaz vzdoru vesměs použili ty hloupé a naprosto nepřijatelné kvóty, s nimiž je nutno se vypořádati a ukázat EU, jak jsme sebevědomí a jak si nenecháme nic diktovat.

Skvělé. Nyní se, kvůli politické vypočítavosti, zbabělosti a nulové prozíravosti populistů, musíme smířit s tím, že stačí říct "imigrace" a všichni začnou jako na povel blouznit. Dokonce ani ne o tom, jak to s tou imigrací vlastně je, ale pouze o tom, kdo co o imigraci řekl či neřekl. Důsledek? Nemožnost soustředit téma voleb k něčemu skutečně relevantnímu prezidentským volbám a zároveň důležitému. Chtěli byste v debatách o volbě prezidenta řešit podstatné problémy? Přimět větší část společnosti k tomu, aby si uvědomila těžkosti a rizika, které potřebuje řešit? Máte smůlu, protože populisté a politická průměrnost zapříčinila, že se budeme bavit o imigraci. 

Je to dost důležité memento politikům, tedy těm, kteří skutečně chtějí dělat politiku a ne se jen obohacovat. V okamžiku, kdy kývnete na populistický argument jen proto, že v vám to v danou chvíli připadá výhodné, můžete podpořit nedozírné škody v blízké budoucnosti. Ale možná je to pro vás jen velmi slabá motivace. Vezměte to tedy jinak. Vaše nezodpovědnost posiluje populisty a pravděpodobně vám tím pádem ubírá politické preference. Když už nechcete být užiteční, buďte aspoň prozíraví. Sami k sobě.

Americká vláda bude opět plně fungovat, ale bitva mezi demokraty a republikány nekončí

23. 1. 2018

Částečné zastavení činnosti amerických vládních orgánů se chýlí ke konci poté, co republikánští a demokratičtí senátoři schválili návrh zákona na jejich dočasné financování. Demokraté pro návrh zákona odmítali zvednout ruku, dokud nebude zajištěna ochrana 700 000 recipientů programu DACA (program zajištuje právní ochranu některým osobám, které do Spojených států přišly v dětském věku).

Lídr demokratů v Senátu Chuck Shumer prohlásil, že vláda bude opět plně fungovat v úterý asi ve tři hodiny ráno středoevropského času. Schumer americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi vytkl, že při řešení krize senátorům nepomáhal. „Prezident, který je mistrem v uzavírání skvělých obchodů, zůstal tentokrát na druhé koleji,“ poznamenal sarkasticky Schumer. 

Nicméně rozpory týkající se imigrace a státního rozpočtu nadále přetrvávají a jak republikáni, tak demokraté tvrdí, že dosáhli vítězství. Demokratičtí senátoři a někteří republikánští senátoři si stěžovali, že se prezident Trump nedokázal ke krizi jasně vyjádřit a že nebyl schopen formulovat své priority. Americká veřejnost patrně brzy zapomene, že jejich vláda několik dnů fungovala jen zčásti. Avšak další bitva mezi republikány a demokraty se odehraje jen za několik týdnů a tentokrát může být vše jinak.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Nejhorší věc Trumpova prvního roku v prezidentském úřadě: Fašizace médií

23. 1. 2018

Americký mediální mainstream jde Donaldu Trumpovi tvrdě na ruku navzdory domněnce, že americký prezident nenávidí tisk, domnívá se blízkovýchodní analytik Juan Cole. Američtí novináři každý den píší o tom, co Donald Trump řekl, neboť jeho výroky považují za to nejdůležitější. Avšak daleko lepší a informativnější by bylo, kdyby žurnalisté psali texty o rasových předsudcích vůči imigrantům ve světle dějin rasistických předsudků vůči přistěhovalcům (příkladně Trumpova poznámka o „prdelích světa“ je paralelou k nacistickým postojům vůči většině států, které se zúčastnily olympijských her v Berlíně v roce 1936).  

Prvoplánová honba za ratingem a dolary inzerentů je velice nebezpečná. CNN loni v létě poskytovala Donaldu Trumpovi prostor každý večer a nechala ho hovořit k publiku hodinu a více, a to bez přítomnosti zkušeného novináře. Trump přirozeně poutal velkou pozornost, což přitahovalo i pozornost inzerentů.

Trumpismus je přitom americkou formou fašismu. Avšak redaktoři televizních zpráv se domnívají, že musí vyvážit diskusní panely, a proto se obracejí na Trumpovy spolupracovníky, včetně osob, které se podílely na jeho nechutné kampani. Výsledkem je, že Trump oslovuje miliony lidí prostřednictvím svých tweetů a rovněž prostřednictvím svých spolupracovníků, kteří v korporátních médiích šíří jeho myšlenky, jež často připomínají nacistické postoje.

Nicméně rasismus není legitimním vysvětlením ničeho. Mainstreamová média nyní chrlí Trumpovy myšlenky ve velkém - a ty se tak dostávají k milionům lidí na celém světě. Na vině je rozvrácený svět velkých sdělovacích prostředků, které jsou primárně orientovány na zisk. Tato skutečnost degraduje naši společnost a naše hodnoty. Vlastníci korporátních médií by se měli podívat do zrcadla a rozhodnout se, zda skutečně chtějí, aby hnědé košile bily jejich děti v ulicích, protože události dnešních dní se ubírají přesně tímto směrem.     

Celý text v angličtině ZDE 

Trumpem vedená koalice v loňském roce usmrtila tisíce civilistů v Sýrii a Iráku

23. 1. 2018

Nezávislá organizace Airwars vydala 18. ledna zprávu, v níž sumarizuje dopady mezinárodní letecké kampaně na syrské a irácké civilisty za minulý rok. Aktivní koaliční země – Spojené státy, Velká Británie, Francie, Belgie a patrně i Jordánsko a Saúdská Arábie - provedly mezi 1. lednem a 31. prosincem 2017 více než 11 500 leteckých a dělostřeleckých útoků na pozice Daeše, při nichž svrhly a odpálily téměř 40 tisíc bomb a raketových střel. Jde o podstatný nárůst vojenských aktivit oproti roku 2016.

Válka proti Daeši se v předchozím roce přesunula do hustě obydlených oblastí Sýrie a Iráku, jež byly pod kontrolou džihádistů, a proto se rok 2017 stal pro tamní civilisty dosud nejtragičtějším rokem v bojích proti takzvanému Islámskému státu. Dalším klíčovým faktorem je nekompromisní postoj Trumpovy administrativy, která se rozhodla rozdrtit Daeš za každou cenu - a to i za cenu zmírnění opatření na ochranu civilistů.   

Počet zraněných a usmrcených při koaličních náletech v Iráku a Sýrii se během uplynulého roku ve srovnání s rokem 2016 ztrojnásobil. Celkem bylo zabito 3923 až 6102 syrských a iráckých civilistů, což představuje oproti roku 2016 nárůst o 215 procent. Předloni letecká kampaň vedená Obamovou vládou připravila o život 1243 až 1904 civilních obyvatel obou zemí.       

Ruské nálety vedené na podporu Asadova režimu loni také pokračovaly, avšak v poněkud menší míře. Rok 2017 charakterizoval pokles leteckých úderů Ruské federace v Sýrii, jež si podle monitoringu Airwars celkově mohly vyžádat zhruba 10 tisíc civilních obětí, a signifikantní nárůst leteckých útoků koalice vedené Spojenými státy v Sýrii a Iráku.

Více informací v angličtině ZDE      

Erdogan rozehrál velice nebezpečnou hru

23. 1. 2018 / Daniel Veselý

Turecká pozemní ofenziva v syrském kantonu Afrín přichází v době, kdy vojenský konflikt sužující Sýrii sedm let pomalu, ale jistě ubýval na vražedné intenzitě. Cílem Erdoganova vojenského avanturismu, který v poli podporují také arabští fundamentalisté, je vykořenění kurdského elementu na severu Sýrie a vytvoření nárazníkové zóny sahající hluboko do syrského území. Chaotická situace na syrském bojišti se nyní stává velice vyhrocenou, protože proti sobě de facto stojí dvě přední členské země Severoatlantické aliance.

Turecká agrese (nezdráhám se tureckou invazi na území sousedního státu takto nazvat, jakož se nezdráhají ani známí akademikové a lidskoprávní aktivisté v čele s Noamem Chomskym) je reakcí na prohlášení Trumpovy administrativy, která na severu Sýrie hodlá vyzbrojit a vycvičit 30 tisíc kurdských bojovníků jako bezpečnostní pojistku, aby se Daeš neprobudil znovu k životu. Kanton Afrín, kde žijí vesměs liberálně a levicově orientovaní Kurdové, byl před tureckým vpádem jedním z nejstabilnějších a nejbezpečnějších regionů v Sýrii. Afrín se stal také útočištěm pro mnoho syrských válečných uprchlíků. Nicméně Ankara pozorovala obdivuhodný kurdský sociální experiment poblíž svých hranic s krajní nevolí.      

Turecko dlouhodobě obviňuje syrské lidové obranné jednotky YPG, že jsou filiálkou turecké Strany kurdských pracujících (PKK), proti které Erdoganův kabinet vede válku nízké intenzity v jihovýchodním Turecku. Nicméně syrští Kurdové, kteří s leteckou podporou Bílého domu porazili Daeš v jeho syrské baště v Rakká, toto obvinění vehementně popírají. A třebaže někteří pozorovatelé spolupráci YPG a PKK potvrzují, Spojené státy odmítají přistoupit na Erdoganovo tvrzení, podle kterého jsou syrští Kurdové obyčejnými teroristy.

Děsivou tvář války v Sýrii, kde prakticky neexistuje žádná zvěrstvy neposkvrněná strana, dokumentuje obvinění z válečných zločinů, jichž se měli syrští Kurdové dopustit na turkmenských a arabských obyvatelích regionu Rojava. Ať tak či onak, syrští Kurdové pro Erdoganovu vládu nepředstavují žádné ohrožení, neboť neexistují důkazy o jimi iniciovaných teroristických aktivitách na tureckém území.

Plánované vytvoření nárazníkové zóny podél syrsko-turecké hranice sahající 30 kilometrů do syrského území může být též chápáno jako krycí označení pro etnickou čistku.Turecká armáda v Afrínu patrně hodlá zabít či alespoň vyhnat zhruba 8 tisíc bojovníků z YPG, což může doprovázet masivní etnické čištění půl milionu Kurdů. Turecká propaganda dokonce hovoří o existenci tajných buněk Daeše v Afrínu, nicméně Associated Press toto nařčení vyvrací. Mimochodem Turecko dlouhodobě fungovalo jako bezpečná zóna pro džihádisty putující na syrské bojiště a Ankara čelí závažnému obvinění, že kupovala od Daeše ropu, poskytovala trénink jeho militantům a že její jednotky bojovaly po boku těchto extrémistů. Varování před etnickými čistkami může leckdo chápat jako nepatřičné zveličování, leč Erdoganův kabinet se s "vlastními" Kurdy nikterak nemazlí: při tureckých vojenských operacích v prosinci 2015 tak přišly v jihovýchodním Turecku o život stovky kurdských civilistů a statisíce dalších byly vyhnány z domovů, zatímco turecká armáda způsobila masivní destrukci v rezidenčních oblastech.

Tureckou agresi nelze vnímat mimo širší geopolitický rámec, neboť - jak je uvedeno v perexu článku - proti sobě stojí dvě přední členské země NATO, jejichž vzájemné vztahy v posledních letech citelně ochladly. A mezitím, co Ankara sledovala úspěchy kurdských bojovníků v Sýrii s nelíčeným zděšením, Spojené státy jim poskytovaly klíčovou leteckou a logistickou podporu.

Jak už bylo řečeno, americký ministr zahraničí Rex Tillerson v polovině ledna oznámil, že Spojené státy na severu Sýrie podporují vytvoření silné pohraniční armády o 30 tisících převážně kurdských bojovníků z YPG. Bílý dům se rovněž nechal slyšet, že v oblasti ponechá dva tisíce amerických vojenských poradců. I když se šéf americké diplomacie snažil o zlepšení vztahů s Ankarou, dosáhl pravého opaku. Tento krok totiž rozzuřil nejen Turecko, ale i Rusko, Sýrii a Írán, neboť image syrských Kurdů snažících se opatrně politicky oscilovat mezi Moskvou a Washingtonem byla v očích důležitých regionálních hráčů pošpiněna.

Osud Kurdů žijících v Afrínu, který je ze všech stran obklíčen nepřáteli - ať máme na mysli džihádisty v Idlíbu, nebo tureckou armádu a s ní postupující arabské fundamentalisty, visí na vlásku. Není totiž příliš pravděpodobné, že se USA kvůli nim pustí do křížku s Erdoganovým Tureckem. Jak syrští, tak iráčtí Kurdové jsou užiteční jen do té chvíle, kdy plní zadání diktovaná velmocemi. Pád Afrínu je tedy jen otázkou času.

Erdoganova vláda však rozehrála velice riskantní hru, a to za situace, kdy násilnosti v Sýrii, vyjma káidisty ovládané provincie Idlíb, byly na ústupu. Vyplní-li se chmurné prognózy o etnických čistkách a dalších zločinech na severu Sýrie, můžeme na optimistická očekávání konce úmorného syrského konfliktu zapomenout. A nezapomínejme také na skutečnost, že turecká role v syrské řeži je již od samého začátku veskrze negativní.         

 

     

    

     

Ideová prázdnota prezidentských voleb

23. 1. 2018 / Dominik Zámec


Druhé kolo prezidentských voleb se bezpochyby nese na vlně silných emocí, nekritických pohledů a také zakrývání skutečných problémů této země. Co nám tyto volby říkají o stavu české politiky a společnosti?


Výsledek prvního kola odráží stav a náladu ve společnosti. Do druhého kola postoupil současný prezident Miloš Zeman, avšak ne s velkým náskokem. Odhady, že vyhraje hned v prvním kole, se ukázaly jako přehnané. Jeho vyzyvatelem je akademik Jiří Drahoš, který si během kampaně vedl velmi dobře a hned získal podporu většiny poražených kandidátů. Máme zde úplně jiný model než v roce 2013, s jinou náladou a společenským kontextem, včetně toho, že Miloš Zeman post prezidenta letos obhajuje.


Je jasné, že se zde střetnou dvě úplně odlišné postavy, s jiným přístupem a pojetími politiky, avšak v rámci jedné politické kultury. Zeman je prezident, který do všeho moc rád mluví a potřebuje, aby ho bylo slyšet. Své názory přizpůsobuje podle nálady ve společnosti a nevadí mu si v tomto kontextu obléci populistický kabát. Jeho schopnost reprezentace, či zdravotní stav nepatří mezi jeho přednosti. Zeman je ovšem velmi zkušený politik, který si prošel špinavými vodami polistopadové politiky a dokázal se v nich orientovat poměrně dobře. Zeman se stal reprezentantem těch, kteří nejsou slyšet. Jedná se především o starší lidi, prekariát, nemocné a chudé. Stal se hlasem těch, kteří se cítí odstrčeni na okraji společnosti a nikdo jejich volání o pomoc neslyší. Když pak Zeman přijede dělat svou kampaň do zapadlé vesnice poblíž Zlatých hor, vítají ho obyvatelé s nadšením, protože mají pocit, že se o jejich život někdo zajímá. Odtud i ta nenávist vůči „pražské kavárně“, která symbolizuje kosmopolitní, liberální a bohatou Prahu, zatímco zbytek republiky ještě vytoužené plody ekonomického růstu neviděl.

Jiří Drahoš na druhou stranu symbolizuje nepolitického kandidáta, jehož hlavní zbraní je „slušnost“ a názorová neutralita, která avšak může některé voliče odradit. Jiří Drahoš je tím, který reprezentuje jakýsi návrat před rok 2013. V tomto se jeví podpora Jiřího Drahoše jako pokus o, ať už reálný, či nikoli, restart české politiky. Drahoš se sice snaží nalézt své místo v politickém středu, aby nikoho nepobouřil, ale zároveň může svou ideovou prázdnotou odlákat voliče s jasnými názory. Jako postava bude také jistě imponovat těm, kteří jsou unaveni pětiletým bojem „Hrad, nebo kavárna“.

Zeman si určitě zaslouží kritiku za šíření rasismu, xenofobie a islamofobie. Socio-ekonomický kontext je ovšem mnohem hlubší a Zemana převyšuje. On samozřejmě zná efektivní způsoby jak využít strachu a nenávisti, která se šíří českou společností. Zeman stimuluje veřejné mínění a manipuluje s ním, ale tyto názory a nálady do společnosti neiplantuje, jen díky němu ještě sílí. Zemanův vztah k Rusku a Číně je také velmi kontroverzní. V rámci Ruska se dá hovořit o určité ekonomické spolupráci. Nicméně výroky, že se do totalitní Číny jezdí učit jak stabilizovat společnost, jsou už za hranicemi.

Zemanovy billboardy, které otevřeně útočí na Jiřího Drahoše a na imigranty jsou dezinformující a jen zakrývají skutečné problémy české společnosti. Zemanovo heslo „tato země je naše“ je nejen populistické, ale představa samostatné země je iluzí. Česká ekonomika je z velké části závislá na německé, jsme země s levnou pracovní silou pro západní koncerny a český premiér je Slovák, který je trestně stíhaný za podvod. Náš současný prezident se jezdí do Číny učit jak „stabilizovat společnost“. Tolik k této krásné zemi, která je přece „naše“.

Jestli jste doufali, že se při prezidentských volbách budou řešit reálné problémy, máte smůlu. Díky populismu, politické průměrnosti a neutralitě se budeme bavit o imigraci a o tom, jak Jiří Drahoš podepsal petici vědců na podporu uprchlíků. Reálné problémy nejsou důležité, ty fiktivní jsou to, oč tu běží. Téma bezpečnost do značné míry pokroutila politickou agendu, a proto máme v parlamentu neofašistickou stranu, která získala přes 10 % hlasů.

Z hlediska politiky pak platí, že je tu vlna populismu, která vyjadřuje nespokojenost se systémem a politikou jako takovou. Jde o nespokojenost s politickou rutinou politiků i s tím, jak hlavní proud reprezentuje svět a jeho problémy (konflikt mezi slovy a skutky). V dnešních poměrech, kdy neplatí teorie klasických zájmů (zájmy dělnické třídy, nebo souboj práce versus kapitál), je potom do značné míry jedno, „kdo“ je jejich mluvčí z hlediska politologického profilu (jestli je hodnotově levý či pravý), přičemž zde hrají prvotní úlohu „silná“ témata (migrace, vztah k EU, národní suverenita), a sám o sobě „fakt“ reprezentace. Část společnosti hovoří o letošní volbě jako o konfliktu pravdy a lži, dobra a zla. Tyto pojmy jsou už tak relativní v rovině každodenního života, ale v politice to platí dvojnásob. Opravdu ani jeden z nich není ten, kdo příjde a celý český národ bude spasen. Toto uvědomění je klíčem k pochopení české politiky a odstranění nálepky konfliktu dobra a zla, které se poslední dobou stalo populární.

Všechny emoce kolem voleb jen zakrývají skutečné problémy české společnosti, jako je xenofobie, milion lidí v exekuci, pracující chudoba, nízké platy, podfinancované školství a velké regionální rozdíly. Především mezi centrem a periferiií, respektive Prahou a zbytkem republiky, jemuž se Praha hodně vzdálila.

Určitá „ideová vyprázdněnost“ (nejen) české politiky se zde projevuje ve své plné kráse. Nechci znít jako nostalgik, ale západním společnostem chybí politikové jako byl de Gaulle, F. D. Roosevelt, Winston Churchill, Konrad Adenauer, nebo Václav Havel. Lidé, kteří by opravdu měli vize a nebáli se je uskutečňovat a bojovat za ně. Dnes se prosazuje technokratické řízení společnosti a nastupují „údržbáři systému“, kteří se snaží, aby do konce jejich volebního období to ještě nějak šlo, a pak předají otěže dál. U Andreje Babiše vidíme snahy řídit stát jako firmu, žádná vize, idea, jen řídit společnost, aby nejlépe vyhovovala zájmům úzké skupině elit. Z politiky se vytratila dlouhodobá vize a na našich volbách to vidíme čistě a jasně. Na jedné straně populistický kandidát sice s vizí, ale strašně špatnou a na druhé slušný kandidát bez vize. Oba sice vykřikují hesla o prosperující, bezpečné a hrdé zemi, bohužel jsou to jen prázdná hesla.

Komu tedy hodit svůj hlas? Když přihlédneme na fakta a na celkový kontext obou kandidátů, lepším prezidentem by podle mého názoru byl samozřejmě Jiří Drahoš, a proto bych mu dal svůj hlas. Nesmíme podlehnout populistickému strašení a zjednodušování problémů jak to dělá Miloš Zeman. Musíme ovšem na společenské problémy nahlížet komplexně a soustředit se na ty reálné. Jiří Drahoš sice není ideální, raději nevyjadřuje své názory a je až moc neutrální, i přesto je však mnohem lepší volbou, než Miloš Zeman. Je potřeba ale vždy přistupovat k problematice kriticky a nepodléhat tlakům z okolí či zjednodušovat situaci bojem „dobra a zla“.

Kontroverzní návštěva amerického viceprezidenta v Izraeli

23. 1. 2018

Palestinští lídři bojkotují návštěvu amerického prezidenta Mikea Pence v Izraeli. Odmítají se s ním setkat, protože protestují proti rozhodnutí Trumpovy administrativy uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele a proti plánům na přemístění americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Mike Pence se již setkal s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem. Pence v izraelském parlamentu za velkých ovací prohlásil, že americká ambasáda bude do Jeruzaléma přesunuta na konci příštího roku. Americké velvyslanectví při této příležitosti pozvalo lídry osadnického hnutí, aby si poslechli Penceův projev v Knesetu. 

Více informací v angličtině ZDE a ZDE

USA vyhlásily v Sýrii strategický bankrot

22. 1. 2018

Pokus Trumpovy administrativy napravit americkou strategii v Sýrii vykazuje nedostatek strategické vize. Capitol Hill požadoval jasnost. Místo toho ale ministr zahraničí Rex Tillerson v projevu Hoover Institution 17. ledna nenabídl žádnou novou cestu pro dezorientovanou americkou politiku. Projev se vyznačoval pěti chybnými zdůvodněními a koncepcemi, jež mají zdůvodnit časově neomezené zapojení USA v Sýrii, napsal Joe Macaron.

Za prvé, Tillerson tvrdil, že americké jednotky bojují s teroristy v Sýrii, aby se vyhnuly tomu čelit jim doma. To se už od 11. září 2001 ukázalo být chybným přístupem. Invaze do Afghánistánu v roce 2001 zdecimovala hlavní strukturu al-Kájdy, ale invaze do Iráku v roce 2003 umožnila nové vlně levantských a iráckých teroristů zpochybnit vedoucí postavení al-Kájdy. To nakonec vedlo k vzestupu skupiny "islámský stát". Zatímco masivní nasazení amerických jednotek v Iráku do roku 2010 často změnilo tyto vojáky ve snadné terče, takzvané Arabské jaro změnilo zaměření těchto teroristických skupin na snahu uchytit se v selhávajících státech regionu. Klíčový cíl předejít ohrožení USA ze strany teroristů nezávisí na americkém zapojení v Sýrii.

Druhé zdůvodnění pro setrvalou roli USA v Sýrii je předejít ohrožení Izraele ze strany Íránu. Ve skutečnosti spolu americké a izraelské zájmy v Sýrii nesouvisí a izraelská vláda vloni v červenci nepodpořila americko-ruskou dohodu podporovanou Jordánskem. Navíc Izrael koordinuje své nálety na Hizballáh v Sýrii s Ruskem a nedochází k incidentům s cílem chránit Izrael, které by zahrnovaly americké vojenské úsilí.

Za třetí, Tillerson prohlásil, že syrská centrální vláda "která není pod Asadovou kontrolou bude mít novou legitimitu vynucovat svou autoritu nad státem," což znamená, že USA se nevzdají kontroly nad severní Sýrií, dokud Asad neodstoupí. Politici v Trumpově administrativě mohou operovat s iluzí, že je možné v dohledné době zřídit v Sýrii neutrální vládu. Možná se dívají na Irák a Libanon, ale i v těchto zemích křehké centrální úřady dál čelí výzvám při vymáhání kontroly nad vlastním územím.

Tillerson výslovně neřekl, kdy by měl Asad odstoupit. Vyzval syrskou opozici, aby byla trpělivá a prohlásil, že ke změně dojde "postupným procesem ústavní reformy". K dosažení tohoto cíle USA plánují vyzvat Rusko, aby donutilo Asada k vážně míněným jednáním, zatímco zmrazí pomoc na obnovu pro území pod kontrolou Asadova režimu. To sotva přesvědčí Asada, aby odstoupil, po tom, co považuje za své vojenské vítězství.

Za čtvrté, Tillerson tvrdil, že "omezení a vypuzení zhoubného íránského vlivu závisí na demokratické Sýrii," což znamená nejen uznání faktu, že Washington nedokáže Teherán odstrašit, ale také to ukazuje, jak krátkozraká je americká politika na Blízkém východě. Pravděpodobnějším důvodem udržování vojenské přítomnosti v Sýrii je udržení vlivu v Levantě a Iráku, ale to je vliv sdílený s Ruskem a Íránem. Spojené státy získaly kontrolu nad dálnicí Ammán-Bagdád, stejně jako nad sunnitskou nárazníkovou zónou v Dajr az-Zauru v sousedství kurdských oblastí na severu a u irácké hranice, což ochrání americké zájmy před tím, aby čelily jednotkám, které podporuje Írán.

Za páté, Tillerson sdělil novinářům, že americký plán zřídit pohraniční síly v severní Sýrii byl dezinterpretován. Tvrdí, že někteří lidé v administrativě špatně vyložili plán, který zahrnuje rozpočet, personál a detaily o mandátu oznámené Pentagonem. Turecký prezident Erdogan tvrdí, že tyto síly budou zadušeny "ještě před narozením". Americkým představitelům trvalo 48 hodin, než veřejně popřely plán, a nyní turecké jednotky mohou kontrolovat syrský Afrin a koridor do Džarábulu, aby zřídily nárazníkovou zónu. Tillerson během projevu opakoval mantru o "stabilní, jednotné, nezávislé Sýrii," ale nezmínil se o "územní integritě". Novým prvkem v americké strategii je pokus začlenit (kurdskou YPG/PKK kontrolované - pozn. red.) Syrské demokratické síly do ženevského procesu, což může vyvolat napětí ve vztazích s Tureckem a syrskou opozicí.

Když USA omezily své zapojení na kurdské oblasti kolem hranice s Tureckem a Irákem, vzdaly se zbytku Sýrie a nemají v této válce žádné spolehlivé spojence. Trumpova administrativa doufá, že zatáhne Rusko do zadržování Íránu, současně s oslabováním ruského vlivu v Sýrii. Aby administrativa dosáhla dlouhého seznamu podmínek pro stažení ze Sýrie, nasadila laťku vysoko a plánuje dlouhodobé setrvání bez jasné výstupní strategie.

Zdroj v angličtině: ZDE

Důležité předvolební nepravdy v tisku

22. 1. 2018 / Ladislav Nedbal

NEPRAVDY:

Ondřej  Neff napsal (http://neviditelnypes.lidovky.cz/spd-bude-jednat-o-vlade-v-nemecku-dao-/p_cirkus.aspx?c=A180121_212533_p_cirkus_nef ):

Neff 1: SPD “… strana rozhodla, že ..., pokud se Německo vzdá horní hranice pro příjem uprchlíků

Neff 2: „Do klatby dal i Českou republiku, protože tu zvítězilo hnutí ANO, v jeho očích pravicové.“

Novinky napsaly o den dříve k témuž:


Novinky 1:

-         “Pokud SPD uspěje, Německo nebude mít žádnou horní hranici pro příjem uprchlíků. Původně se přitom strany domluvily, že strop pro přijímání uprchlíků by měl být na 180 až 220 tisíc lidí.”

Novinky 2:

-        “Evropskou unii (EU) ohrožuje celoevropský posun doprava, který lze pozorovat v Rakousku nebo Česku.  

-        „Podívejte se, co se stalo v Rakousku, podívejte se, co se stalo v Česku, podívejte se na vládu v Polsku, podívejte se na Front National ve Francii, podívejte se na volební průzkumy v Itálii,“ … řekl Schulz

-        „Soudružky a soudruzi, potom jistě uvidíte, že jako německá sociální demokracie máme šanci zastavit celoevropský posun doprava,“ burcoval Schulz.

 

SKUTEČNOSTI:

FAKT 1: 

-        Schulz ve svém projevu (https://www.youtube.com/watch?v=MRu4z2OkuXU) potvdil, že číslo kolem 180 - 220 tisíc přistěhovalců, které je teď dohodnuté s CDU/CSU, neomezuje platnost Ženevské konvence a není v tomto smyslu horní hranicí. To je dáno Ženevskou konvencí a není předmětem nesouhlasu ani pravicové CSU.  Je to v Ústavě. I rakouská FPÖ, která má jinak velmi odmítavé stanovisko k přistěhovalectví, má ve svém programovém dokumentu:

Für den gesamten Bereich der Zuwanderung wird das FPÖ-Regierungsteam sicherstellen, dass nur solche Menschen ins Land kommen, nach deren beruflichen Fähigkeiten akuter Bedarf besteht, der nicht vom österreichischen Arbeitsmarkt gedeckt werden kann.  Davon strikt zu trennen ist Asyl, das nur Menschen gewährt werden darf, die tatsächlich im Sinne der Genfer Flüchtlingskonvention verfolgt sind.”

Překlad: "Pro celou oblast imigrace zajistí celý vládní tým Strany svobodných, že do země přijdou jen ti lidé, jejichž profesní kvalifikace je v Rakousku akutně zapotřebí a tuto potřebu nedokáže uspokojit rakouský trh práce. Zcela oddělená je otázka azylu, který může být poskytnut jen lidem, kteří jsou skutečně pronásledování v souladu s Ženevskou úmluvou o uprchlících."(https://www.fpoe.at/artikel/fpoe-nicht-mehr-fluechtlinge-2018/).

Slovo Obergrenze (horní hranice) se v dokumentu dohodnutém při sondáži nevyskytuje, takže Schulz ani nemůže požadovat jeho odstranění, jak se píše v českém tisku.

-        Spor se nevede ani o přistěhování rodin u uprchlíků ze Syrie a Iráku, kteří mají v Německu jen dočasnou ochranu.  Na to podle Ženevské konvence sice není nárok, ale SPD a CDU/CSU se přesto dohodly, že vpustí do země maximálně 1000 takových osob měsíčně jako výjimky ze závažných, třeba zdravotních důvodů.  To se nemusí někomu líbit, ale bylo to už v předchozí sondážní dohodě a na tom Schulz v neděli nezměnil nic.

FAKT 2:

-        Schulz skutečně varoval před posunem vlivu doprava v jiných státech EU, jmenovitě v Rakousku, České republice a jinde.  Faktem je, že v mnoha EU státech, včetně ČR, sociálně-demokratické strany prohrály volby. V ČR prohrály i další levicové a středo-levicové strany.  To je objektivní posun doprava.  Zvažovaná účast SPD ve vládě v hospodářsky nejsilnější evropské zemi by určitě byla odchylkou od takového posunu.

- O ANO nebyla v Schulzově projevu ani zmínka.


Terorista z londýnské čtvrti Finsbury Park "chtěl zavraždit co nejvíce muslimů"

22. 1. 2018


Muž, který najel dodávkou do davu v Londýně nedaleko mešity, chtěl usmrtit co nejvíce muslimů a mozek mu vymyla extremně pravicová organizace

Darren Osborne, 48, popřel před soudem v Británii, že zavraždil Makrama Aliho, 51, a pokusil se usmrtit další osoby, které vycházely z mešity ve Finsbury Park v severním Londýně. K incidentu došlo 19. června 2017.

Prokuratura argumentovala, že Osborne spáchal teroristický čin, motivovaný jeho nenávistí vůči muslimům, která v týdnech před incidentem "výrazně zesílila", čímž se Osborne stal "časovanou bombou".

Osborne vjel s dodávkou do davu lidí, z nichž někteří měli na sobě tradiční islámský oděv. Některé z nich tím hodil několik metrů vzduchem. Jedna osoba byla trvale vážně zraněna. Makram Ali zemřel hodinu po té, co ho Osborne přejel.

Porota u londýnského korunního soudu ve Woolwichi vyslechla svědectví, že Osborna na místě činu zachránil islámský duchovní, který ho ubránil před hněvem postižených osob.

Osbornova partnerka svědčila o tom, že Osbornova nenávist vůči muslimům posílila, když zhlédl v televizi BBC televizní drama nazvané "Tři dívky" o skandálu v městě Rochdale, kde skupina převážně muslimských mužů, ale i bělošských ateistů, sexuálně zneužívala nedospělé dívky ze sociálně krizových rodin. Byl také posedlý extremně pravicovým materiálem na internetu, zejména organizací Britain First.

Soud pokračuje

Podrobnosti v angličtině ZDE


Nechat se v Brně plácat po ramenou pár skalními příznivci, když Zeman mluví ke čtvrtině elektorátu...

Chce Jiří Drahoš skutečně vyhrát volby?

22. 1. 2018 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Kampaň Jiřího Drahoše neřídí právě profesionálové. Pokud, tak dělají naprosto nepochopitelné chyby. Jako v okamžiku, kdy odmítli účast v debatě na TV Nova a nechali Miloše Zemana opanovat celý časoprostor před masivní částí voličů. Kdo to Jiřímu Drahošovi poradil? Na základě jaké úvahy? Jaký tohle dává smysl? Nedokážou Drahošovi poradci předpovědět, jak citelně to může ovlivnit obraz kandidáta, kterého mají za úkol představit jako silného lídra? jak fatálně to může předurčit rozhodnutí statisíců nerozhodnutých voličů, o které nyní jde?

Známý k tomu píše: "S nelibostí konstatuji, že volební štáb pana Drahoše je ještě neschopnější, než ten Zemanův. Nechat "Ještěra" exhibovat samotného v TV před 1,7 mil diváků je sebevražda! Vyměnit možnost ovlivnit tento počet lidí za to, že se v Brně nechám oslavovat 250 příznivci, je naprostá idiocie. Chápe, že potřebuje dostat na svou stranu stovky tisíc nerozhodných? (...) Výsledkem je, že nevypadá  jako lídr, to je to nejhorší, co se mu mohlo stát. Lidé nyní neřeší nic jiného. "Je to srab!," říká se. Měl po prvním kole soupeře v provazech a počítaného a nechal ho vstát! (...) Zeman má momentum. Jestli Drahoš prohraje tuto vyhranou partii, může si za to sám."

Těžko v tom hledat jakýkoliv smysluplný záměr. Miloš Zeman si užil nerušené chvíle s moderátorem, jehož kvalifikací pro vedení takového rozhovoru je jen to, že je letitá televizní mluvící hlava. Ideální prostředí, které Drahošův tým Zemanovi vytvořil tím, že mu poradili, aby jel místo toho evangelizovat své věřící do Brna. Proč místo toho neuspořádali výpravu do TV Nova, i s ostatními kandidáty, kteří podporují Drahoše, aby ukázali sílu a utvrdili nerozhodné, kdo je favorit voleb? Drahoš mohl demonstrovat, že za ním stojí většina společnosti a že Zeman nemá žádnou šanci dosáhnout na rozhodující hlasy, protože všechny už posbíral Drahoš? Drahošův tým má k dispozici unikátní a ve volbách tohoto druhu neobvyklý potenciál, s nímž nedokáže adekvátně pracovat a místo toho vyklízí pozici protikandidátovi.

Není to jediná chyba. Drahošův tým vyprodukoval krátké video, na němž se Jiří Drahoš otáčí v piruetách a demonstruje svou fyzickou formu a stabilitu, ve snaze ukázat zjevný rozdíl mezi ním a invalidním Milošem Zemanem. Nyní ovšem koluje po sítích komická montáž, ve které se Drahoš točí za potlesku skupiny muslimských mužů. Montáž doprovází lapidární titulek "Už brzy v ČR...". Video je masivně sdíleno na českém Facebooku a má mnohem větší dopad než originál. Dopad, jenž je devastující.

Zapojení paní Drahošové do kampaně je také na první pohled dobrý nápad, bude jezdit po krajích a dělat dobrou náladu. To je milé, ale když paní Drahošová prohlásí, že "jim v ČT fandí, jen to nesmějí říct", poskytne protistraně munici, která zasáhne miliony, kdežto sama mezi tím oslovila stovky lidí. Podívejte se, jak si s tím pohrál bulvár. Těžko to vyčítat paní Drahošové, jde o chybu v řízení kampaně.

V kampani, jako je tahle, skutečně není možné realizovat prvoplánové, naivní nápady a nebýt schopen představit si důsledky. Není možné přenechat dva miliony diváků protikandidátovi jen proto, že an tu dobu někdo naplánoval setkání s pár příznivci v Brně. Je to skutečně krajně diletantské. 

Nejde jen o neúspěch Drahoše ve volbách. Jde o to, že takový výsledek může naprosto zlikvidovat jakýkoliv vzmáhající se odpor proti degeneraci politiky a snahu kultivovat ji. Drahoš by si měl uvědomit, že v současnosti vůbec nereprezentuje jen sebe a že jako Antizeman nese odpovědnost za postoje výrazné většiny lidí, kteří si Zemana na hradě dle výsledku prvního kola už nepřejí. Pokud prohraje, prohraje demokracie, a to doslova. Prohraje většina.

Ať tak či onak, česká politika je v zajetí Andreje Babiše

22. 1. 2018 / Boris Cvek

Na policii a státní zastupitelství se po změně na místě nejvyššího státního zástupce nejprve nadávalo z řad bývalé Nečasovy vlády, a to poté, co došlo ke spektakulárnímu zásahu na Úřadu vlády. Myslím, že to nebyla akce, na niž mohou být zmíněné orgány činné v trestním řízení pyšné, nicméně předchozí nicnedělání bylo ještě horší. Dnes zase křičí premiér Babiš. Všichni vrcholní politici chtějí boj proti podvodům s veřejnými penězi, ale jen za podmínky, že je to nebude bolet. Což může být v mnoha případech nemožné.

Představa, že po 40 letech komunismu a po 20 letech na něj bezprostředně navazujícího mafiánského kapitalismu se policie a státní zastupitelství najednou stanou dokonalými nástroji spravedlnosti, je absurdní. A to nezmiňuji justici. Jak dlouho asi bude trvat soudní proces s Andrejem Babišem, pokud vůbec někdy začne? Dvacet let? To samozřejmě nemůže být argument pro nečinnost. Stejně jako nemůže být argument pro nečinnost podezření, že policejní zájem o Babiše je selektivní a že jiné podobné případy se vůbec nevyšetřují. Možná i horší. Z tohoto argumentu plyne pouze to, že policie musí konat mnohem více, nikoli méně.

Za těchto okolností bude velmi zajímavé sledovat chování současné vlády vůči policii, státnímu zastupitelství a justici. Jako vláda v demisi by neměla dělat prakticky nic, jako vítěz voleb má mandát ke změně, jako vláda policií vyšetřovaného premiéra má obrovské pokušení. Zároveň nemá prakticky žádnou konkurenci. Požadavek současného prezidenta, podle něhož musí Babiš pro druhý pokus najít 101 poslanců, kteří jeho novou vládu podpoří, může také znamenat, že jednobarevná vláda – která je i podle prezidenta ideální způsob vládnutí – bude v demisi vládnout třeba rok nebo i více. Tzv. demokratické strany se mohly radovat, že prezident je konečně na Babiše přísný, nicméně tato přísnost může jen pomoci udržet současnou Babišovu vládu u moci (v případě, že by prezident podle tohoto pravidla hrál od začátku, držel by u moci vládu Sobotkovu, což jistě nechtěl).

Zvítězí-li v prezidentských volbách tento týden Jiří Drahoš, a nechci nyní přemýšlet nad variantou, že by v takovém případě prezident Zeman dělal nějaké zásadní kroky před koncem svého mandátu, nemá Babiš druhý pokus o sestavení vlády jistý. Na druhou stranu vládu bez ANO je prakticky nemožné sestavit, a pokud bude vláda s ANO, bude tam ANO logicky dominantní. Kabinet ovládaný ze zákulisí Andrejem Babišem po polském vzoru je asi ta nejlepší dosažitelná varianta. Může se ale také stát, že po zvolení Jiřího Drahoše postaví Babiš spolu s SPD a nějakým přeběhlíkem z ODS (všichni víme, kdo by přicházel v úvahu) nebo ČSSD nového prezidenta před hotovou věc.

V každém případě v záloze zůstávají předčasné volby a Sněmovna, v níž by mělo ANO přes 100 mandátů a v níž by nebyly strany jako TOP09, STAN, možná ani ČSSD nebo KDU, musí pro Andreje Babiše být přenádhernou představou. Paradoxně by mu k tomu mohli dopomoci piráti, kteří by se po takových volbách mohli stát druhou nejsilnější stranou a jedinou reálnou opozicí.

 

Erdogan spáchal řadu hříchů. Katastrofální americkou politiku na Blízkém východě však nezavinil

22. 1. 2018 / Karel Dolejší

Je zavádějící označovat kurdské oddíly v Afrinu na severozápadě Sýrie, proti nimž nyní v rámci turecké operace nazvané cynicky "Olivová ratolest" bojují převážně syrské opoziční jednotky podporované tureckou těžkou technikou, za americké spojence ZDE. Tato část kurdských jednotek až do intervence masivně spolupracovala s Ruskem - a v debatě s Tureckem USA opět zdůraznily, že Afrin "není operační oblastí" jejich vojenského kontingentu v Sýrii.

Krátce po zahájení tureckých náletů se z Afrinu stáhli ruští instruktoři a pozorovatelé. Nejbližší americké jednotky se nacházejí východně od oblasti probíhajících bojů, v etnicky smíšeném městě Manbídž (kde žijí Arabové, Kurdové, Čerkesové), proti jehož kontrole Kurdy Turecko také opakovaně protestuje. Toto konkrétní území představuje hlavní výjimku z pravidla, že jednotky PKK Sýrie, čili YPG, západně od řeky Eufrat podporuje Rusko, kdežto na východ od ní Američané.

Nacionalistický projekt syrské odnože PKK opakovaně balancuje mezi jednotlivými hráči syrského konfliktu s cílem vodit je za nos, stavět jednoho proti druhému a vyrazit z nich ústupky; přičemž jediný, s kým si kurdští stalinisté ještě nijak zvlášť nezadali, je z pochopitelných důvodů právě Turecko.

Turecko přečetlo americké oznámení o podpoře třicetitisícové kurdské armády v syrském pohraničí jako signál, že se Američané chystají převzít i v Afrinu roli spojence YPG a v budoucnu tak znemožnit neutralizaci této organizace, která přes hranice podporuje mateřskou PKK v Turecku. Moskva přitom minulý týden dala od YPG ruce pryč, poté co měla nějakou dobu příležitost studovat její praktiky a ve finále ji přitlačila ke zdi požadavkem, aby se oficiálně přidala k Asadovi - který kurdským ozbrojencům, s nimiž jeho klan udržuje úzké vazby již od 80. let, na počátku syrské občanské války přenechal značné množství zbraní a kterému afrinská YPG pomáhala obklíčit a zničit povstalecké Aleppo. Během jednání tureckého náčelníka generálního štábu v Moskvě, která předcházela turecké intervenci, Kreml jasně signalizoval, že syrskou PKK nyní "vlastní Američané". Ti to ale hned vzápětí popřeli zmíněným prohlášením, že Afrin "není jejich operačním prostorem". Jinak řečeno, tváří v tvář turecké beligerenci za afrinskou enklávou naráz nestojí vůbec nikdo. Rusové se naštvali a Ankara je pro ně nyní mnohem cennější aktivum než PKK; Američané se sice chystali rozšířit do Afrinu svou podporu, ale po turecké reakci rychle ucukli.

Turecká operace v Afrinu je do této chvíle zatím převážně propagandistickou a mediální záležitostí. Rozsah nasazených sil podle (notoricky přehánějícího) tureckého zdroje Yeni Safak ZDE dosahuje asi dvou brigád (tj. asi 6 000 vojáků) a podle místních zdrojů syrská povstalecká FSA dá nyní v cílové oblasti dohromady maximálně 5 000 ozbrojenců. Do pozemních operací se až do nedělního večera nezapojili prakticky žádní turečtí pěšáci, pouze letectvo, dělostřelectvo a obrněná technika. Boje o několik vesnic ovládajících komunikace vedoucí do města Afrin svedly syrské povstalecké jednotky - a zprávy o jejich průběhu jsou rozporné. Nelze vyloučit, že se Ankara nakonec omezí na vytvoření příhraničního pásu pod kontrolou opoziční FSA, který znemožní syrské PKK vysílat oddíly do Turecka a ostřelovat přes hranici turecká města.

Turecký prezident Erdogan nemá daleko k diktátorovi a své zemi už ponechal pouze maketu demokracie. Lze mu připsat řadu hříchů, nicméně katastrofální americkou politiku na Blízkém východě si opravdu nevymyslel. Po operaci Pouštní bouře v roce 1991 USA podněcovaly v Iráku šíitské a kurdské povstání, ale když Saddám Husajn obě brutálně potlačil, svým spojencům účinně nepomohly. Po nesmyslné invazi do Iráku v roce 2003 Američané na chvíli v boji se sílící al-Kájdou přistoupili ke spojenectví se sunnitskoarabskými kmenovými oddíly; když tyto jednotky, mnohem spíše než vychvalovaná americká "surge", alkajdisty porazily, nechaly USA svého spojence napospas proíránským šíitským milicím. Když byl zničen "islámský stát" v Iráku, spojenci z kurdské KRG se dočkali masivního ozbrojeného úderu vládních jednotek z velké části vyzbrojených právě Američany, přičemž Bílý dům "protestoval", ale neudělal de facto nic. A nyní přišla na řadu syrská PKK... Člověk by řekl, že se tu rýsuje určitý vzorec, který lze jen těžko přehlédnout.

Z hodnotového pohledu navíc těžko říci, proč by USA měly ignorovat kroky Bagdádu vůči irácké kurdské KRG, jíž lze jistě připsat extrémní ekonomickou neeefektivitu, korupci a nepotismus, ovšem přinejmenším jde o systém, který reálně toleruje politickou pluralitu - ale postavit se za syrskou PKK/YPG, která vytvořila vládu jedné strany a jakoukoliv opozici pronásleduje dobře známými metodami stalinistických režimů, včetně cíleného zabíjení klíčových představitelů.

Ankara není ani zdaleka sama, komu vadí syrská politika Washingtonu. Před jejími logickými a nevyhnutelnými důsledky varuje již řadu let velký počet amerických blízkovýchodních expertů. Těm ovšem v procesu destrukce State Departmentu fakticky zahájeném převodem klíčových pravomocí na Radu pro národní bezpečnost ještě za Obamy a masivně akcelerovaném Trumpem téměř nikdo nenaslouchá. Ve skutečnosti si štáb CENTCOMu již dlouho dělá vlastní blízkovýchodní politiku založenou na krátkozrakých taktických vojenských rozhodnutích, jejichž důsledky se nedomýšlí. A tato politika je pod různými záminkami, včetně zfalšovaných zpravodajských hlášení, předkládána Bílému domu ke schválení. Že výlučnou podporou kurdského separatismu v Sýrii a ignorováním všech ostatních etnik, bez realistického plánu na kompromisní multietnická a multináboženská politická řešení, lze dospět jen k opakované renesanci sunnitských extrémistů v regionu a k postupné fatální izolaci USA prakticky od všech regionálních hráčů (s určitou výjimkou na straně Izraele), to prostě nechce nikdo slyšet.

Turecká intervence v Afrinu bez ohledu na její konkrétní průběh samozřejmě znamená velký problém pro NATO, jehož je Ankara (stále ještě) členem. Avšak to, že v bruselském štábu prozápadní turecké důstojníky střídají prověřené erdoganovské kádry s proruskou orientací, ohlašuje mnohem větší a zásadnější potíže, než nájezd do izolované kurdské enklávy na severozápadě Sýrie.

Při všech výhradách k tureckému režimu je třeba říci, že spojení turecké PKK a syrské YPG je reálné a poukazují na něj zdaleka nejen turecké akademické zdroje. A v tomto smyslu lze bez problémů argumentovat, že turecká operace proti Afrinu je fakticky aktem poněkud zoufalé sebeobrany.

Nová fronta v Sýrii

22. 1. 2018 / Dominik Zámec

 

Turecké síly v neděli vstoupily do severní části provincie Afrín v severní Sýrii, informuje o tom server Reuters.

Po dělostřelecké přípravě a sérii leteckých náletů přešly pozemní síly turecké armády do ofenzívy proti Lidovým obranným jednotkám (kurdsky Yekîneyên Parastina Gel, zkráceně YPG).


Ankara považuje YPG pro její vazby na zakázanou Stranu kurdských pracujících (PKK), která uskutečnila tři dekády staré krvavé povstání na jihovýchodě země, za teroristickou organizaci. Tento fakt se stal záminkou pro zahájení operace „Olive Branchs cílem porazit kurdské síly. Spojené státy ovšem vidí YPG jako efektivního bojovníka proti Islámskému státu, a proto se YPG dostává ze strany USA podpory, což vztahy mezi Tureckem a USA, které jsou už tak velmi vyostřené, jen zhoršuje.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan prozradil, že někteří spojenci Turecka poskytli YPG podporu v podobě zásob munice a zbraní. Tento komentář se zdál být namířen na adresu Spojených států.

Útok následoval po týdnech várování proti YPG ze strany prezidenta Erdogana a jeho ministrů. Turecko bylo velmi znepokojeno, když Spojené státy prohlásily, že v budoucnu vycvičí přes 30 000 mužů v severovýchodní oblasti, která je pod kontrolou YPG a Syrských demokratických jednotek.

Turecká armáda uvedla, že bez boje obsadila kurdskou vesnici na severu země. Mluvčí YPG Nouri Mahmoudi naopak uvedl, že: „Všechny turecké síly, které podnikaly útok na Afrín, byly již odraženy a byly nuceny ustoupit“. Od rána si obě strany vyměnily dělostřelecké granáty a podél celé fronty probíhaly boje, informuje server Reuters. Podle svědků se na severozápadě země u vesnice Amuda postavily tisíce lidí proti „turecké okupaci“, zatímco ostatní obyvatelé se opevnili ve svých domovech. Turecko akci brání argumentem, že 95 procent zasažených cílů byli teroristé.

V pátek turecký ministr obrany Nurettin Canikli uvedl, že operace v Afrínu byla zahájena, ale zároveň upozornil, že pozemní síly zatím nedorazily. Podle analytiků bude velmi důležitá odpoveď Ruska, které má v regionu své zájmy a vojáky. Canikli už ovšem dříve uvedl, že situaci konzultuje s Moskvou.

Pentagon k situaci uvedl: „Nabádáme všechny strany, aby se vyhnuly konfliktu a soustředily se na boj s Islámským státem“.

Jak se bude situace dál vyvíjet, záleží, jak se k situaci vyjádří západní země a Rusko, které dlouhodobě podporuje syrského diktátora Asada. Turecko v této situaci jde proti zájmům Spojených států, a když přihlédneme na fakt, že je Turecko členem NATO a v jeho rámci má po USA nejbojeschopnější armádu, je situace obzvláště nebezpečná.

Na druhou stranu to může být pro Spojené státy příležitost jak znovu upevnit svou pozici na Blízkém východě. Této snaze nasvědčuje fakt, že se Spojené státy rozhodly ponechat 2000 svých vojáků v Sýrii. To znamená, že se Spojené státy nehodlají vzdát své pozice na Blízkém východě a dále se budou snažit hájit své zájmy v regionu.

Podrobnosti v angličtině zde https://www.reuters.com/article/us-mideast-crisis-syria-turkey/turkish-forces-push-into-syria-clash-with-kurdish-militia-idUSKBN1F90RQ

Turecké pozemní síly vstoupily do syrského Afrinu kontrolovaného Kurdy

22. 1. 2018

Turecko oznámilo, že jeho ozbrojené síly vstoupily do syrské kurdské enklávy Afrin. Ankara v sobotu zahájila nálety na toto území, které kontrolují Američany podporované kurdské milice YPG.


Turecká tvrzení o vstupu pozemních jednotek do Afrinu okamžitě popřel mluvčí YPG, který tvrdí, že turecké jednotky a jejich spojenečtí syrští povstalci se snažily vstoupit do provincie, ale neuspěly, poté co došlo k rozhořčeným bojům.

Ačkoliv Ankara nezveřejnila údaje o počtech tureckých vojáků zapojených do operace, ředitel v Londýně sídlící organizace SOHR Rámí Abdurrahmán tvrdí, že připraveno je asi 10 000 syrských bojovníků. (Blíže pravdě bude poloviční údaj - pozn. KD.) Reuters v neděli citovala vyjádření povstaleckého velitele, který prohlásil, že tureckou operaci podpoří 25 000 povstalců Syrské svobodné armády.

Pozemní útok přišel den po zahájení tureckých náletů proti kurdským milicím YPG, které kontrolují severozápadní část Sýrie a které Ankara považuje za teroristické uskupení spojené s více než třicetiletým povstáním na svém území.

Zatímco při tureckých náletech na Afrin podle nezávislých zdrojů zahynulo osm civilistů včetně jednoho dítěte, v neděli rakety odpálené YPG zasáhly turecké město Kilis, poškodily dva domy a kancelář a lehce zranily jednu ženu, než turecké dělostřelectvo opětovalo palbu.

Další raketa zasáhla turecké pohraniční město Reyhanli, zabila jednu osobu a zranila dalších více jak 30.

Syrský prezident Bašár Asad v neděli odsoudil tureckou ofenzívu a prohlásil, že podporuje "teroristy" - což je výraz často používaný režimem k označení syrské opozice. Syrská vláda minulý týden varovala, že sestřelí turecká letadla použitá k útoku na Afrin.

Zdroj v angličtině: ZDE

Francouzský prezident: Trump není klasický politik

22. 1. 2018

 

Francouzský prezident Emmanuel Macron tvrdí, že Donald Trump není "klasický politik".


V rozhovoru s reportérem BBC Andrew Marrem Macron kritizoval Trumpova vyjádření ohledně afrických zemí a vyzval ke vztahům založeným na respektu.

Podle Macrona znamenalo vypsání referenda o vystoupení z EU ze strany britských politických elit velké riziko, protože nechaly voliče rozhodnout o "velmi komplikované věci stylem ano nebo ne", aniž jim řekly, co se zlepší a jak, nebo se jich zeptaly, co by se mělo zlepšit.

Budoucí vztahy Francie s Británií, tj. víceméně evropského strategického dua přinejmenším od Suezské krize v roce 1956, budou napříště méně intenzívní. Těžiště francouzské politiky spočívá v EU a Británie se vystoupením připravila o výsadu být prominentním partnerem.

A pokud Britové nezmění názor, nebudou součástí společného evropského trhu, tak jako nebudou členy EU, zdůraznil Macron.

Zdroje v angličtině: ZDE ZDE

Kurdská propaganda používá falešné fotografie "následků tureckého útoku"

22. 1. 2018

Tři fotografie údajně pořízené během turecké operace v Afrinu na severozápadě Sýrie se ukázaly být starými snímky různých incidentů z minulosti.

Černá propaganda proti turecké armádě začala krátce po zahájení Operace Olivová ratolest v sobotu. Jedna z použitých fotografií vznikla při požáru v kuvajtské provincii Salmíja 26. dubna 2016. Snímek byl sdílen na Twitteru s tvrzením, že Turecko svrhlo bombu na civilisty.

Další snímek ukazující hořící tank byl sdílen na Facebooku s tvrzením, že turecká armáda udeřila na vesnici Bulgul v Afrinu. Fotografie byla pořízena 19. července 2014 ve městě Chán Junis v Pásmu Gazy. (Na snímku je ve skutečnosti ruský tank T-72, jaký nepoužívá Turecko, ale ani není ve výzbroji palestinského Hamásu působícího v Gaze - pozn. KD.)

Třetí snímek sdílený na Twitteru s tvrzením, že žena byla zraněna a zmrzla během turecké operace. Fotografie byla pořízena 18. ledna 2018. Je na ní žena, která umrzla spolu s rodinou v horách na hranici s Libanonem, kam se snažila ze Sýrie uprchnout.

Snímek zraněného dítěte obíhající na sociálních sítích, o němž se tvrdí, že pochází z afrinské operce, pochází z roku 2016.

Zdroj v angličtině: ZDE

Přečetli jsme:

Křesťané, naše hodnoty Miloš Zeman nehájí

22. 1. 2018

Není možné zastávat naše křesťanské hodnoty a volit přitom Miloše Zemana. Pokud svoji víru myslím vážně, pak v osobním i společenském životě se mám alespoň snažit být laskavý, být pravdivý a usilovat o zdvořilost. Ve všech těchto a ve všech představitelných křesťanských hodnotách je na tom Jiří Drahoš mnohem lépe než Miloš Zeman.

Zdroj v angličtině: ZDE

PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

Hospodaření OSBL v prosinci 2017

13. 1. 2018

V prosinci 2017 přispěli čtenáři finančně na Britské listy celkovou částkou 69 643.13.    Výdaje na provoz Britských listů byly 64447.50 Kč. 

Zůstatek byl koncemprosince 2017 166 108.83 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Potřebujeme měsíčně cca 60 - 70 000 Kč na provoz. STAČILO BY, KDYBY Z 218 000 UNIKÁTNÍCH ČTENÁŘŮ BL ZA KAŽDÝ MĚSÍC JICH PŘISPÍVALO KAŽDÝ MĚSÍC 350 ČÁSTKOU 200 KČ.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

 

Hospodaření OSBL za prosinec 2017


Zůstatek k dispozici Britským listům k 30.11. 2017 :.............. 160 913.20

Příjmy:

Od sponzorů ............................................................. 69643.13  Kč

 

 

 

Výdaje:
 
bankovní poplatky...........................................................707.00 Kč
připojení k internetu: .....................................................2190.50 Kč

honorář (KD) ...............................................................22 000.00 Kč
honorář (DV) ...............................................................13 000.00 Kč
honorář (BK) ...............................................................13 000.00 Kč
správa a modernizace serveru (MP) .............................7500.00 Kč 

elektřina na provoz serveru ............................................6050.00 Kč

Zůstatek k 31. 12. 2017: 166 108.83

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2016

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013 2014 2015  2016