Za nezájmu světové veřejnosti zemře v Jemenu do konce roku 50 000 dětí. To je 130 dětí denně

19. 11. 2017

V důsledku blokády Jemenu, kterou vytvořila Saúdská Arábie, vzniká v té zemi hladomor, který postihuje miliony lidí. Saúdská Arábie bombarduje a blokuje Jemen už od roku 2015. Bojuje proti vzbouření kmene Houthi, avšak vražděni a mučeni hladem jsou civilisté a děti.


Jak pologramotná technická elita vyvolala v našich společnostech chaos

19. 11. 2017



Kdyby šéfové technologických firem věděli trochu víc o historii nebo o filozofii, nebyli bychom v takovém průšvihu, do jakého jsme se dnes dostali

Jednou z největších hádanek ohledně naší současné situace s fake news a s proměnou sociálních sítí ve zbraně je otázka, proč jsou lidé, kteří tuto technologii vytvořili, tak ohromeni tím, co se stalo. "Panebože, co jsme to udělali?" je zděšení, které se nyní stále častěji šíří od bývalých zaměstnanců firem Facebook a Google, kteří si začali uvědomovat, že ty "chytré" věci, které vytvořili, mají antisociální důsledky, píše John Naughton.

Google a Facebook vybudovaly dva neuvěřitelně sofistikované počítačové systémy, které dokáží získávat obrovské množství osobních informací o uživatelích jejich sítí a ty prodávají zadavatelům reklamy na vysokorychlostních dražbách, které jsou naprosto neregulovány a utajeny všem kromě samotných firem. Čímž vydělávají obrovské množství peněz.

Zdá se, že je ale nikdy nenapadlo, že jejich systémy pro prodej reklamy mohou být také zneužívány pro posílání přesně cílených ideologických a politických argumentů voličům. Z toho vyplývá zjevná otázka: Jak mohli být tak chytří lidé tak blbí? Cynickou odpovědí je, že o temné stránce svého projektu věděli od počátku, ale bylo jim to jedno, protože kdyby to přiznali, tak by tolik nebyli schopni vydělávat. Že tedy většina šéfů technologických společností jsou sociopati.

Spíš si ale myslím, že problém vznikl v důsledku jejich nevzdělanosti. Zakladatelé Googlu Sergej Brin studovali matematiku a počítačovou vědu, Larry Page inženýrství a počítačovou vědu. Zuckerberg nedostudoval na Harvardu, kde se snažil studovat psychologii a počítačovou vědu, ale víc se zajímal o počítačovou vědu.

Problém je, že kdo studuje jen matematiku, inženýrství a počítačovou vědu, ví velmi málo o společnosti, o historii a o lidských vlastnostech.  Naši noví vládci této planety jsou polovzdělanci. Nevědí nic o humanitních či společenských vědách, které poskytují porozumění tomu, jak společnost funguje, jaká je historie, jakou roli hrají víry, filozofie, zákony, normy, náboženství a zvyky v lidské kultuře.

Teď začínáme být svědky důsledků dominance této polovzdělané elity. Kdyby si bývali přečetli jen základní publikace jako Demokracie v Americe of Alexise de Tocquevillea, nebo O svobodě od Johna Stuarta Milla, anebo dílo starověkých řeckých historiků, daleko dříve by poznali potenciál "tyranie většiny" a další znepokojující sociologické rysy, které jsou přímou součástí dnešních sociálních sítí.

Tyto sítě jsou zdánlivě na povrchní úrovni demokratické, avšak je to systém, který nemá strukturu, a to znamená, že všechny hlasy mají stejnou váhu, a vliv má popularita, nikoliv zkušenosti nebo inteligence.

V roce 1959 měl v Cambridgi svou slavnou přednášku o dvou kulturách C. P. Snow. Varoval, že intelektuální život celé západní společnosti je zjizven mezerou mezi protikladnými kulturami techniky a inženýrství na jedné straně a humanitních věd na straně druhé - a že současná elita dává přednost technologické vzdělanosti. Snow varoval, že tato perverzní nadvláda technologického myšlení připraví poválečnou Británii o schopnost rozkvětu.

Podrobnosti v angličtině ZDE




Rozhovor Britských listů 137.

Měla jsem jako mentálně retardovaná navštěvovat zvláštní školu

16. 11. 2017



"Skutečný problém je v tom, že český rodič nechce, aby vedle něho ve škole sedělo romské dítě. Politikové a elity jenom přemýšlejí o tom, jak to udělat a zlegalizovat. Tento systém stále vytváří a reprodukuje segregaci osob, která je nebezpečná. Mění to mentalitu osob, které v segregaci žijí."


S romskou aktivistkou a sociální pracovnicí Editou Stejskalovou hovoří v tomto Rozhovoru Britských listů Bohumil Kartous. Rozhovor se vysílá na Regionalni televizi.cz, která je k dispozici satelitem, pozemním vysíláním a na kabelu i na internetu, od pátku 17. listopadu 2017.

I vy můžete mít na Regionální televizi před vysíláním Rozhovoru Britských listů za velmi rozumnou cenu svou reklamu. Televize má dosah na půl milionu diváků. Napište si o podrobnosti na adresu redakce@blisty.cz.

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE


Vážení čtenáři, máme-li ve vydání Britských listů pokračovat, potřebujeme trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

Možná si nemyslíte, že je v českém prostředí Britských listů zapotřebí. (Nenávist, s kterou se setkávají v reakcích některých občanů, však spíš napovídá, že ano.) 

Pokud takový názor zastáváte, pak samozřejmě finančně nepřispívejte.  

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Už zastrašují: Jiřímu Pehemu vyhrožují za politický komentář

19. 11. 2017

V ČR, zdá se, rychle dochází k erozi demokratických svobod. Investigativního reportéra skandalizují Babišovy Lidové noviny, renomovanému komentátoru se posílají výhrůžky ve snaze ho umlčet:


K tomu píše Josef Šlerka z Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky:

Pomozte naší republice, nenechávejme to jen na panu Hradílkovi

18. 11. 2017

Aktualizace:



Možná jste zaznamenali konfrontaci pana Hradílka s prezidentem Zemanem při jeho návštěvě v Lipníku nad Bečvou. Pro ty, kteří neví, připomenu, píše Radek Terber.

Pan Hradílek napsal otevřený dopis Miloši Zemanovi, aby nekandidoval na další funkční období na prezidenta. Za to drží hladovku, a je (podle jeho vlastních slov) ji odhodlán dotáhnout až do konce, pokud se svou žádostí neuspěje.


Miloš Zeman pana Hradílka v podstatě odbyl slovy, že jeho (Zemanova) žena odevzdala seznam 113 000 podpisů za jeho kandidaturu, a že pan Hradílek není víc než těchto 113 000 lidí, proto že kandidovat bude.

Pana Hradílka znám osobně. Je to slušný a zásadový člověk, vím, že to, co řekne taky udělá.

A zároveň nevěřím tomu, že český národ zhloupl natolik, aby Zemanovu kandidaturu skutečně podporovala většina národa. Proto jsem rád, že na základě těchto událostí vznikla petice, která vyzývá Zemana, aby svou kandidaturu stáhl. Pojďme mu ukázat, že pan Hradílek není sám. Že Zemanovu kandidaturu možná podporuje 113000 lidí, ale ještě víc lidí s ní nesouhlasí.

Odkaz na petici je tady.

Tato kauza má ještě vedlejší děj, který se týká zatčení zvukaře. Ten před Zemanovým projevem pustil z okna jednoho domu na náměstí v Lipníku Modlitbu pro Martu. Za tento “dětský čin” jej odvedlo 8 (slovy osm) policistů. Soudě podle tohoto zásahu, se jednalo o extrémně nebezpečný čin.... Jemu také hrozí postih, ale “jen” ve formě pokuty. Panu Hradílkovi ale hrozí mnohem víc.

Zdroje jsou delkem snadno dohledatelné, pro ilusttraci přikládám několik, odkazů:

https://www.youtube.com/watch?v=eW0C9C8a8mk

https://olomouc.idnes.cz/milos-zeman-navsteva-olomoucky-kraj-2017-protest-lipnik-nad-becvou-pyp-/olomouc-zpravy.aspx?c=A171108_172819_olomouc-zpravy_stk

https://olomouc.idnes.cz/milos-zeman-protest-lipnik-nad-becvou-zasah-policie-trestni-oznameni-12y-/olomouc-zpravy.aspx?c=A171109_125832_olomouc-zpravy_stk



Der Spiegel: Pražská zima. Problém Česka s extremismem

18. 11. 2017



Ještě v devadesátých letech reagovala Česká republika na rasismus a na vyvolávání nenávisti "vzbouřením slušných lidí". Země se změnila. Dnešní politikové se ucházejí o extremně pravicové strany jako o tvůrce vládní většiny, píše na serveru Spiegel Online Keno Verseck.

Článek se zabývá vlnou nenávisti vzniklou na sociálních sítích vůči fotografii prvňáčků z Teplic a útokem na černošského programátora v pražské tramvaji. V devadesátých letech a po roce 2000, připomíná list, zavraždili pravicoví extremisté několik Romů a Afričanů. Ale tehdy existoval v politice a  ve veřejné sféře široký protirasistický a protiextremistický konsensus a například skinheadská vražda súdánského studenta r. 1997 vyvolala vzbouření slušných lidí.

Tento konsensus dnes chybí, stěžují si mnozí komentátoři. "Dojde-li dnes v ČR k rasistickému útoku, politikové většinou mlčí anebo rasismus dokonce bagatelizují, protože 'takové věci se stávají'," říká Petr Honzejk.

List připomíná, že nejnovější rasistické útoky ostře odsoudili premiér Bohuslav Sobotka a ministr školství Stanislav Štech. Miloš Zeman sice útoky odsoudil jako chuligánské a rasistické násilí, ale dodal, že k takovým útokům občas dochází, bez ohledu na barvu kůže.

Nedlouho poté učinil se svými rasistickými výroky dostal Zeman  do titulků: Devadesát procent Romů odmítá pracovat, a jsou proto neintegrovatelní. Takové výroky nejsou výjimečné: v září například napsal na Facebooku sociální demokrat Karel Novotný, náměstek ministra pro ekonomické záležitosti, že Romové jsou jako medúzy: otravní a zbyteční.

Miroslav Mareš, výzkumník z Masarykovy univerzity, upozorňuje, že v ČR roste extremismus a proti establishmentové nálady už dlouho. "Existuje velká vlka rasistické agitace, zejména na internetu, a stále více Čechů si myslí, že se takto může vyjadřovat, říká Mareš. "Nejsou to jen pravicoví extremisté, ale také obyčejní občané."

Pravicoví extremisté také budou   brzo v parlamentě tvůrci většinové vlády. Jmenovaný šéf vlády Andrej Babiš o koalici vyjednává už tři týdny, ale protože demokratické strany zatím vládnout s Babišem odmítají, jedná nyní miliardář s ultrapravicovou SPD a komunisty.

Babiš dosud jejich přímou účast ve vládě vylučoval, ale mohli by podporovat Babišovu menšinovou vládu. Šéf strany SPD Tomio Okamura proto požaduje alespoň částečnou realizaci svého programu. Mimo jiné chce zakázat v  ČR islám, snížit určité sociální dávky, které dostávají především Romové, a uzavřít hranice před  uprchlíky. Okamura a Babiš se shodují alespoň v tomto posledním bodě  - silná ochrana hranic a protimigrační politika byla jedním z hlavních příslibů Babišovy kampaně.

"Babiš koketuje s extremisty," píší v poslední době česká média. Prezidenta Zemana to neznepokojuje. Nemá, jak říká, s koalicí ANO, SPD a komunistů "absolutně žádný problém".

Kompletní článek v němčině ZDE

Staníkovy výroky o zplynování židů, Romů a homosexuálů se zařadily ke globálně nejsledovanějším tématům týdne

18. 11. 2017

Ke globálně nejsledovanějším informacím, zveřejněným na Twitteru mezinárodní organizace Human Rights Watch, patří za posledních sedm dní tato témata:

- Sečítání počtů obětí terorismu
- Zimbabwe
- neonacistická demonstrace v Polsku
- český politik požadující usmrcení židů, homosexuálů, Romů plynem
- hromadné znásilňování žen myanmarskou armádou při etnickém očišťování

Zde jsou všecha ta témata: https://t.co/mEwhAHvCwQ


Okamurově straně s těmito názory bylo přislíbeno předsednictví parlamentního výboru pro bezpečnost

18. 11. 2017

Tomio Okamura, který se narodil v Tokiu, je šéfem zuřivě protiimigrantské strany SPD v České republice. Tajemník jejího poslaneckého klubu v parlamentě požadoval zplynování židů, homosexuálů a Romů. Straně SPD bylo právě přislíbeno, že bude mít dohled nad bezpečnostními službami v České republice: 


Stačilo by, kdyby z 218 000 unikátních čtenářů BL jich měsíčně 350 přispělo dvěma stovkami na provoz

12. 10. 2017

Milí čtenáři,

Je to nudné, pořád opakovat (a vůči některým čtenářům neférové, protože ti přispívají), avšak jsme na nikom nezávislý, nemanipulující zpravodajský a analytický server, který nestraší veřejnost nesmysly, nevyvolává v ní rasistickou ani xenofobní hysterii a snaží se - neúplatně, padni komu padni - přinášet nezávislé informace z domova i ze zahraničí a otevírat tak dveře do světa.

K tomu potřebujeme minimální částku na provoz ve výši 60 - 70 000 Kč měsíčně. Stačilo by, kdyby z nynějších 218 000 unikátních čtenářů Britských listů za každý měsíc (Google Analytics) jich přispělo cca 350 každý měsíc částkou 200 Kč. Je to míň, než kolik dáte za noviny.

Můžete také příspěvek na Britské listy použít k své registraci na diskusní fórum.

Bez těchto příspěvků se server nedá provozovat, neboť naši reportéři a analytici nemohou pracovat úplně zadarmo.

Pokud si myslíte, že Britské listy hrají v českém prostředí nezastupitelnou roli, prosíme, zaveďte pravidelný příspěvek na náš provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Děkujeme

Jan Čulík
šéfredaktor

Svoboda a demokracie nemohou být ideologická povinnost

17. 11. 2017 / Boris Cvek

Dnes je den boje za svobodu a demokracii, výročí Sametové revoluce, 28 let od postupného zhroucení režimu, v němž jedna strana ovládala veškerý státní aparát, k čemuž jí dopomáhala okupační sovětská vojska. Uskutečnil se sen o svobodných volbách, svobodném podnikání a cestování na Západ, o svobodě slova, shromažďování, vyznání atd. Podle mne nemůže být nejmenších pochyb o tom, že žijeme v mnohem lepším státě, než jsme žili před rokem 1989. Nesrovnatelně lepším.


A pokud existují nějaké zásadní rozdíly mezi námi a Západem, jsou dány tím, že svoboda a demokracie, pokud reálně existují, nikdy nevisí v nějakém vakuu. Vyžadují kvalitní instituce a ty se zase vyvíjejí tím, jaký je tlak občanské společnosti a veřejné debaty na věcná řešení palčivých problémů.

Představa, že nedostatek svobody a demokracie spočívá v tom, že máme málo tzv. přímé demokracie, že hlasování lidí nahradí instituce, je naprosto zhoubná. Demokracie není hlasování, ale teprve ten institucionální rámec, který dává hlasování smysl. Podobně jako svoboda není svobodně okrádat a svobodně podvádět. Prosperující a fungující společnost musí být chytrá a kompetentní ve svých pravidlech a v jejich praktické realizaci. Jen tak lze dosáhnout toho, aby občané zažívali svobodu a demokracii ve svých běžných životech.

Svobodě a demokracii by se nemělo stávat to, co se stávalo socialismu – ačkoli přece jen určité mentální pochody normalizace přetrvávají dodnes i u těch největších „demokratů“ – tedy to, že bude sloužit k zacpání úst. Stěžuješ si, vidíš problémy? Ohrožuješ svobodu a demokracii! Nechej se svobodně a demokraticky okrádat a týrat a drž hubu a krok! Máš se nejlépe, jak se můžeš mít, ať se ti to líbí, nebo nelíbí!

Ti, kterým na demokracii a svobodě záleží, by neměli demokracii a svobodu používat k tomu, aby jimi opentlili zdiskreditované politiky. Demokracie a svoboda není gerontokratický systém, jaký tu byl za Brežněva, je to naopak systém neustálé obměny lidí u moci, je to systém, ve kterém je třeba lidem nabízet alternativy, budoucnost, čerstvý pohled, nové lidi.

Demokracii a svobodu nelze neustále diskreditovat a očekávat, že je budou lidé vnímat stále lépe, protože je to prostě jejich povinnost. Tak bylo možné myslet za Husáka: můžeme vesele hnít a zároveň kázat lidem o socialismu, neboť máme v zádech sovětské bodáky. Ve svobodné společnosti diskreditace demokracie tzv. demokraty vede k nástupu nenávisti, primitivní lůzy a vůdců, jako byl Hitler. 

Když létají břevna do oka, les jde zugrunde. Jak nehájit svobodu médií v České republice

17. 11. 2017 / Karel Dolejší

Den před nejrozpačitějším státním svátkem opustil posluchače písničkář Stanislav Daněk, přezdívaný Wabi. Poté co za minulého režimu několik let zvažoval, že úplně přestane hrát, v polovině 80. let podstoupil martýrium před "kulturními" komisemi a profesionalizoval se. Zatímco cenzoři mu sdělili, že nemůže překládat Krise Kristoffersona, jak by si byl představoval, protože coby původní profesí řidič sanitky postrádá státní zkoušku z angličtiny, trampským fašistům se nepozdávala "ojazzovaná" deska - a ti, kdo chtěli v Daňkovi vidět folkaře a ve folku opět kulturního mluvčího disentu, zase pod mikroskopem pitvali texty, jež prý shledali nedostatečně rebelskými. Jenže ať už si o Stanislavu Daňkovi myslíte cokoliv, jednoduše nebyl součástí takového projektu. Jeho tvorbu a "folk jako mluvčího disentu" nebylo možno hájit jedním dechem. Šlo o dvě rozdílné věci.

Říci, že Daněk a disent byly dvě různé věci, ovšem neznamená tvrdit, že by si zlínský písničkář nezasloužil zastání v boji s cenzory, pokud "hrál za jiný tým". Rozlišování věcí s odlišnými vlastnostmi je jednoduše otázkou snahy o přesnost a adekvátnost představ, které si o světě vytváříme.

Dále nečasové paralely vést nehodlám, neboť Daněk se vesměs projevoval jako laskavý, velkorysý a skromný člověk, který své názory rozhodně nestřídal podle toho, jak by se momentálně hodilo.

Písně "českého Kristoffersona" se po všech tahanicích kolem nich nakonec asi budou zpívat i v roce 2030. Žabomyší spory mé generace tou dobou zůstanou čímsi vybledlým a velmi vzdáleným, takže dezinteresované publikum budoucnosti bude mít vážný problém najít deset rozdílů mezi "přímou demokracií" Tomia Okamury a "neodemokracií" Jakuba Patočky ZDE. Oba populistické projekty mu do značné míry splynou, jako výslovně vyhraněné protiklady liberálně demokratického politického systému, který v českých zemích fungoval mezi lety 1990 - 2017 - třebaže první projekt dosáhl politického úspěchu, kdežto druhý propadl.

Poté co Jakub Patočka vstoupil do ČSSD, jeho projekt Deník Referendum se postupně profiloval jako "list blízký sociální demokracii", respektive tomu jejímu křídlu, které z letošních parlamentních voleb vyšlo v zásadě s politickým bankrotem. Patočka se osobně velmi razantně angažoval v kampani proti Andreji Babišovi ZDE, přičemž jak mívá ve zvyku, se snahou o objektivitu to příliš nepřeháněl ZDE. Bylo jen otázkou času, kdy se dočká antikampaně mnohem silnějších babišomédií. Tento okamžik nastal krátce po volbách, které jeho strana prohrála. Dere se v ní teď k moci křídlo regionálních mafiánů - a ti se postarali, aby byl Patočka s odvoláním na mnoho let starou kauzu Kuřim, v níž se dodnes sotva někdo pořádně vyzná, a angažmá v kauze referendum o vlakovém nádraží v Brně vyloučen. Jen pánbu a Roman Onderka přitom vědí, kolik špinavostí zveřejněných MFD bylo třeba "diskrétně" přihráno z útrob samotné ČSSD, v rámci pokusu najít s vítězným monopolistou Babišem přijatelný modus vivendi.

Jisto je, že už během roku 2016 odešlo z redakce Referenda nemalé procento jeho redaktorů - kromě jiného proto, že politika prosazovaná šéfredaktorem podle nich už nadále nedokázala zastřít charakter stranícího, pokud ne přímo stranického listu.

Jsou tyto podrobnosti důležité? Podle mého názoru ano. Českou republiku čeká tvrdý boj dominantního Babiše o podrobení veřejnoprávních médií - tedy médií, které v principu mají dodržovat zásadu politické nestrannosti a nezaujatosti, zřetelně protiřečící tomu pojetí stranící žurnalistiky, kterou po celý svůj život v různých variantách prosazuje Jakub Patočka. Není možné jedním dechem hájit veřejnoprávnost a ideu stranického tisku ohánějícího se pseudonáboženským idolem Jeremyho Corbyna. Za prvé se tyto věci mají k sobě jako nebe a dudy, za druhé hájením té druhé fatálně štěpíte českou veřejnost na názorově vyhraněné tábory, které se téměř na ničem neshodnou - natož aby se rozumně domluvily na potřebě hájit nezávislost veřejnoprávních médií, při vší úctě k některým počinům Deníku Referendum stokrát důležitější a zásadnější, než jakýkoliv polozakrytě stranický tisk.

A jistě, koneckonců není důvod odmítat možnost, aby politické strany, pokud opravdu chtějí, zřizovaly média vyjadřující jim blízké postoje a názory. Jen je to třeba říci otevřeně - a nemíchat téma s jiným, s veřejnoprávností a ediční nezávislostí. Cynici dokonce řeknou, že mezi babišomédii a Referendem, podporujícím Sobotkův Lidový dům, je těžké nějak zásadně rozlišovat. Z perspektivy politicky nezávislé žurnalistiky jsou takové postoje do značné míry oprávněné, i když plné ztotožnění Babišovy osobní kontroly a sofistikovanějších nepřímých vlivů v Referendu určitě není adekvátní.

Mluvčí, kteří sami sebe před veřejností delegitimizují obhajobou Patočkovy zaujaté a stranící pozice, aniž by ji jasně odlišili od nezávislé žurnalistiky, kterou je třeba hájit podstatně razantněji a bezvýhradněji, budou mít velký problém oslovit zlhostejnělé české publikum, až dojde na lámání chleba v České televizi, Českém rozhlase nebo České tiskové kanceláři. "To je ten, co bránil Patočku za kampaň proti Babišovi," ozve se pak. "No jo..."

Samozřejmě je iluzí představovat si, že hlasy volajících na poušti by měly v tuto chvíli ještě nějakou váhu. V tom případě epitaf na náhrobek české demokracie před lety napsal výše zmíněný Daněk. Zní: "Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem..."

Patočka, Babiš a nezávislá novinářská práce

18. 11. 2017 / Jan Čulík

Vím, samozřejmě, že někteří novináři z Patočkova Deniku Referendum odešli, z důvodů, které popisuje Karel Dolejší, a někdo dokonce i ještě hodně nedávno, i když nemám říkat kdo a kdy, protože dotyčný si to nepřeje zveřejňovat.


Knihu Žlutý baron jsem nečetl a je možné, že veškeré námitky  Bohuslava Binky vůči této knížce jsou důvodné, ovšem Binka se stal právem terčem kritiky za to, že svou recenzi otiskl právě v Babišových Lidových novinách, což je tvrdý střet zájmů - a to se dramaticky potvrzuje tím, že Lidovky v minulých dnech publikovaly proti Patočkovi denunciační článek, jemuž pak otevřeně vyjádřil na Twitteru podporu sám Babiš.

Osobně si myslím, že Bohuslav Binka má o Babišovi a o jeho hnutí ANO značné iluze, má ovšem jistě právo na svůj názor.

Viděl jsem však Českou televizí potlačený film o Babišovi Selský rozum, v němž hraje Patočka hlavní roli investigativního novináře, a přestože je film jednostranný a vůči Babišovi brutálně kritický, je to přesto v mnoha svých částech vynikající investigativní práce, kterou měla ČT povinnost před volbami odvysílat - že tuto svou povinnost zanedbala, je skandální.

Nijak nerozporuji konstatování Karla Dolejšího, že Patočkova práce v Deníku Referendum je příliš aktivistická a tak je vlastně kontraproduktivní, protože je lehce otevřená kritice, že jde jen o propagandu.

Chtěl bych se však postavit na Patočkovu obranu v souvislosti s tím filmem Selský rozum. Patočkův aktivismus mu v tomto případě nezabránil, aby svou investigativní prací zjistil pro českou společnost  velmi důležité a znepokojující skutečnosti.


Film Selský rozum je přece jen k dispozici k zhlédnutí pro uživatele v ČR a na Slovensku za poplatek 68 Kč ZDE, upozornil nás jeden čtenář. 

Z|jistili jsme, že film Selský rozum je také volně ke stažení ZDE

CNN: Evropo, styď se! Pašeráci v Libyi prodávají na aukcích uprchlíky do otroctví

17. 11. 2017

 







Africká unie vyjádřila zuřivost, poté, co vyplynulo z reportáže televize CNN, že subsaharští migranti jsou prodávání v Libyi na aukcích jako otroci.

Předseda Africké unie, prezident Alpha Conde z Guineje požaduje trestní stíhání za "odpornou" praxi "z úplně jiné éry".

Migranti, kteří se snaží dostat se do Evropy, jsou zadržováni v Libyi a prodáváni na trzích za přibližně 400 dolarů za osobu.

Polská státní televize nenávistně útočí na činitele EU za to, že kritizoval fašisty na varšavské demonstraci

17. 11. 2017

Polští národovečtí konzervativci si to chtějí vyřídit s Guyem Verhofstadtem, který použil slov "fašisté" a "neonacisté", když hovořil o účastnících varšavské vlastenecké demonstrace, během níž tam účastníci nesli rasistické symboly a hesla, která také skandovali.

Viz pozoruhodný útok na Verhofstadta ve státní polské televizi TVP:


"Verhofstadt bude za urážení Poláků platit. Za své výroky o Pochodu nezávislosti, jimiž Guy Verhofstad zostudil Poláky, může být tento šéf politického seskupeni ALDE v Bruselu pohnán k soudu. Polská protidefamační liga ho už žaluje. Mnoho Poláků také uvažuje o tom, že ho budou žalovat. Během druhé světové války spolupracovali  Verhofstadtůvi belgičtí spoluobčané s nacisty a vstupovali do SS. Tyto jednotky byly elitou německých ozbrojených sil, Waffen SS. Belgičané do nich vstupovali v důsledku svého ideologického přesvědčení. Pořadatelé Pochodu nezávislosti chtějí Verhofstadta také žalovat. Ten Belgičan nám nebude plivat do tváře!! Nedovolíme nikomu, aby s námi takto zacházel. Ústav Ordo Iuris také povstal na obranu tisíců Poláků, kteří pochodovali během Dne nezávislosti s rudobílými vlajkami ve svých rukou. Oficiálně existuje možnost pohnat ho k spravedlnosti."


K 17. LISTOPADU:

Jednou z příčin frustrace je chudoba a nerovnost. Ale proč ta nenávist vůči druhým?

17. 11. 2017

Níže uvedený příspěvek zveřejnil jeden čtenář na Facebooku, pak ho zase vymazal. Myslím, že to ve zkratce vypovídá všechno o tom, proč lidé dnes v ČR volí populistické strany. Informace o tom, kolik si údajně vydělávají pracovníci firmy Amazon v Německu, je nepodložená. Nebere se také v úvahu, že v Německu jsou o hodně jiné ceny. Proč se však voliči nikdy nezasazovali o to, aby v ČR nebyly nízké platy? Proč byla jen jediná odborová demonstrace?

A hlavně: Proč zmíněný čtenář ve své chudobě nenávidí "barevné, přistěhovalce...", kteří jsou na tom ještě daleko hůř než on? Co je racionálním původem této nenávisti vůči jinakosti? Namísto toho, aby se zaměstnanci začali zasazovat o svá práva, i demonstracemi a stávkami, soustředí svou nenávist na nejslabší členy společnosti? ptá se Jan Čulík.

Něco málo k 17.11. Neměl jsem rád totalitní režim a již 21.8.1988 jsem byl na první větší demonstraci a v listopadu 1989 jsem cinkali klíči. To jsem si naivně myslel, že zbouráním železné opony se tady vše zlepší.

Netušil jsem tehdy, že tolik proklamovaná demokracie, o níž mluvili všichni tehdejší řečníci na náměstích, je vlastně kapitalismus, ve kterém silnější nemilosrdně požírá slabšího.

Václav Klaus tehdy řekl, že se musí narovnat deformované ceny, to se během pár let stalo, ceny máme stejné jako v Německu, ale nějak se "zapomnělo" narovnat ty deformované platy.



Před 2 roky jsem dělal u společnosti Amazon Dobrovíz, měli jsme stejné normy, stejnou produktivitu práce jako v Německu a plat 100,-- hrubého na hodinu - tj. cca 75,-- čistého. A v Německu mají ve firmě Amazon 10,5 Eura na hodinu, tj. cca 300,--. Obě země jsou v EU, děláme stejnou práci, ve stejné firmě a plat 3x nižší???
PROČ ???

Václav Havel kdysi řekl, že ve sjednocené Evropě nebudeme chudý příbuzný, hezká slova ale skutek utek.   V roce 1989 jsem měl v účtárně plat 2500,-- Kčs a za družstevní byt 3 + 1 jsem platil, včetně poplatků, 250,-- Kčs.

Dnes vydělávám okolo 13000,-- a za družstevní byt 2 + 1 zaplatíme téměř 10 000,--, kdybych zůstal sám, tak po zaplacení poplatků za byt, budu mít akorát na základní potraviny.

Všichni politici nás ji více než čtvrt století přesvědčují, že si musíme utáhnou opasky, že musíme šetřit, ale oni si žijí jak prasata v žitě a na ně úsporná opatření neplatí.......Z dnešní doby je mi nevolno. Poctivě pracující člověk je otrok.

Privilegováni jsou barevní přistěhovalci, feťáci, příslušníci sexuálních menšin. Selský rozum a spravedlnost, tak to se prostě dneska nenosí.

A ještě dodatek:

Jestli před rokem 1948 byla vládnoucí elita tak sebestředná a ješitná jako je dnes Kalousek, Kocáb, kníže blekota, Topolánek-Dalík, Bursík a Katka Jau Jau, Janička Nagyová-Nečasová, privatizační diletant Klaus či Sobotka a podnikatelé byli tací zloději jako je Bakala, Ritig, Babiš atd., tak se nedivím dělníkům, že udělali v únoru 1948 revoluci a tuto sebranku nacpali do uranových dolů.

Válečné letadlo amerického námořnictva nakreslilo na obloze penis

18. 11. 2017




Činitel z letecké základny amerického námořnictva na Whidbey Island přiznal, že letadlo amerického námořnictva E/A-18 Growler bylo v pátek odpovědné za "nezralý čin". Letadlo totiž na obloze nad americkým státem Washington nakreslilo penis.

Posádka letadla je nyní vyšetřována.


Podrobnosti v angličtině ZDE


17. 11. 2017 na rozcestí

17. 11. 2017 / Michael Kocáb

Přátelé,

krátce jsem se zamyslel nad odkazem 17. listopadu 1989. O co tehdy Čechům a Slovákům šlo? Čeho jsme chtěli docílit? Konkrétní představy jednotlivých účastníků se určitě liší, ale na základních prioritách bychom se asi dohodli všichni:


   - vysmeknout se ze čtyřicetiletého sovětského obojku

   -  zrušit komunistickou diktaturu a obnovit demokratické zřízení

   -  obnovit i důraz na dodržování lidských práv a svobod

    - zařadit se do politických, ekonomických a bezpečnostních struktur západní Evropy

    Toho všeho jsme společně docílili bez jakéhokoli násilí. V několika následujících letech jsme si vydobyli obdiv a úctu velké části světa. Velkou zásluhu na tom měl Václav Havel, který se stal symbolem Sametové revoluce. Žijeme v míru, svobodě, bezpečí a postupně budujeme prosperitu. Dokážeme však tento stav udržet? Nejsem si jist.


    Přímé sovětské nadvlády jsme se zbavili, ale současné autoritativní vedení Ruska se snaží všemi možnými prostředky ovlivňovat naše veřejné mínění a „podchytit" některé naše politiky. V případě M. Zemana se mu to evidentně podařilo. Naše hlava státu bagatelizuje ruskou agresi vůči Ukrajině a nadbíhá Putinovi způsobem, který bychom měli zásadně odmítnout.

    Komunisté získávají stále větší prostor ve sdělovacích prostředcích a po volbách už i v politice. Využívají ho k permanentnímu zpochybňování naší polistopadové orientace. Nikdy nesmíme zapomenout na zločiny, které komunisté spáchali na dvou generacích našeho národa.

    Důraz na univerzálnost lidských práv je odsunován do pozadí a často i zesměšňován. Vrcholem pak je ostudné prohlášení nejvyšších ústavních činitelů reagující na Dalajlámovu návštěvu v Praze.

    Již 13 let jsme členem EU a dychtivě přijímáme evropské dotace. Avšak neustávající obstrukční politikou a neochotou ke spoluodpovědnosti naší pozici v EU ohrožujeme. To může mít velmi negativní dopad na naší budoucnost. O důstojném postavení v rodině evropských národů ani nemluvě.

    Situace je vážná. Jde o udržení svobody, národní svrchovanosti, prozápadní liberální demokracie a rozptýlení deziluze, která se v naší společnosti rozmáhá. Věřím, že to zvládneme, ale jednoduché už to nebude.

    Přeji krásné vzpomínky na nejdůležitější rok našeho občanského života.

    Michael Kocáb

    Pan Kocáb se opatrně vyhnul slovu morálka

    17. 11. 2017

    Včera jsem potkal naší uklízečku a blahopřál ji k 65. narozeninám. Ptal jsem se ji, zda-li bude chtít prodloužit smlouvu na další rok, zda-li by si nechtěla už užívat důchodu, na který celý život poctivě manuálně pracovala? píše Jiří Tondl. 

    Řekla mi, že její důchod je 10 800,- Kč, bydlí v býv. sídlišti ČEZu v bytě 1+1, který si za své hezky zrekonstruovala a kde se řadu let snažili o standardní privatizaci. ČEZ ovšem sídliště, raději než lidem co zde žijí více než 40 let, prodal soukromé firmě, která jim nyní rozdala nové nájemní smlouvy. 

    V bytě kde bydlí, bude nově platit nájem a služby bez vlastní elektřiny, TV, plynu apod.ve výši 11.000,- Kč. 

    Pan Kocáb, který těsně po revoluci přišel k řadě lukrativních nemovitostí, nadšeně bilancuje i kritizuje a hovoří o potřebě rozptýlit deziluze lidí. Pochvaluje si mj., jak jsme bez násilí obnovili důraz na dodržování lidských práv. Opatrně se vyhnul slovu morálka a přeje i naší uklízečce krásné vzpomínky na nejdůležitější rok "jejího" občanského života.

    V Praze proběhne demonstrace Žít, ne dřít

    17. 11. 2017


    Praha, 17. listopadu 2017 - Prahou dnes projde demonstrace Žít, ne dřít, svolaná levicovými kolektivy RFK, Socialistická solidarita, Mladí zelení a Queer anarchistická skupina.


    „ Sametová revoluce nám sice přinesla politickou svobodu, ovšem životní podmínky mnoha z nás nám nedovolují ji smysluplně využít. Natož potom vést život bez neustálého stresu z přepracování či placení předražených nájmů, ” vysvětlil mluvčí Petr Pávek důvod svolání protestu. Na demonstraci vystoupí s projevy nejen členové pořádajících organizací, ale také například Monika Horáková, kolektiv Jako doma věnující se problematice života bez domova či zástupkyně Autonomního sociálního centra Klinika.

    K tomu, co celé spektrum účastníků pojí, se vyjádřila členka RFK: „považujeme za nepřípustné, aby lidé, kteří celý den v těžkých podmínkách pracují, neměli přístup k důstojnému bydlení a dostatek času na své rodiny a blízké. Současná společnost se řídí podle potřeb kapitálu, ne lidí - a my se shodneme na tom, že to je potřeba změnit.”

    Demonstranti se sejdou ve 14:00 na náměstí Republiky, po úvodních projevech se vydají na pochod Prahou.
     

    Amerika 2017: Ve vlaku v severní Kalifornii začal muž bezdůvodně z rasových důvodů napadat cestujícího

    16. 11. 2017

    Nadával mu do "čínských negrů" a fackoval ho. Ostatní cestující kontaktovali policii, ta konstatovala, že se lidé i oběť chovali rozumně. Jeden cestující scénu nafilmoval. Policie případ vyšetřuje.

    Toto se děje, když prezident nabádá lidi k rasismu a šíří nenávist a xenofobii. Naštěstí v České republice takového prezidenta nemáme a ani nemáme takové rasistické incidenty...  :)


    Měl někdo pochybnosti o tom, že lůza prorůstá do mocenských pozic?

    Krásný nový svět: Buzeranti, imigranti, cikáni a všichni ostatní příživníci půjdou konečně do plynu

    16. 11. 2017 / Bohumil Kartous

    Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

    Vážně nevidíte, co se děje? Je vám to jedno? Kalkulujete, bojíte se? Trpíte syndromem přihlížejícího, který doufá, že na sebe vezme odpovědnost někdo jiný? Máte dojem, že to zase přejde? A viděli jste pochod 60 tisíc fašistů v zemi, kde tato ideologie pozabíjela miliony? V zemi, která je hned za hranicemi ČR? Jste ochotni přistoupit na to, že vy přežijete v majoritní společnosti, ve které bude lůza útočit na "ty druhé"? Jste tak zbabělí? Výzva nejen politikům a nejen veřejně aktivním lidem, aby se - jakoukoliv formou - vymezili proti projevům rasové, etnické, náboženské a všech dalších forem nesnášenlivosti, která nejen že beztrestně opanuje digitální prostor, ale s volbami posiluje její mocenské postavení.


    Schytal jsem to od několika čtenářů, když jsem před volbami napsal, že Okamurova strana, v níž se obklopuje chátrou, je potenciálním nebezpečným partnerem úspěšnějšími politicko-pondikatelského projektu Andreje Babiše. 

    Někteří čtenáři to pochopili tak, že útočím na voliče této radikálně populistické politické entity. Příčí se mi mluvit o straně. Nepochopili text. Nedovolil bych si označit voliče za lůzu, vcelku souzním s názorem Jiřího Peheho, že je to určitá míra politické negramotnosti a naivity, která tytéž voliče stále vede ke stejným chybám.

    Nemyslím si, ale že jsou to voliči nepoučitelní. Jen potřebují vysvětlit, že to, co jim nabízí Okamura a další populisté, kteří vytěžují jejich deziluzi a hněv nad tím, kam se svět sune, pro ně neznamená žádné řešení. Že hledání obětního beránka, jehož symbolickou (nebo skutečnou) popravu si přejí, nevyřeší jejich nejistotu, jejich sociální situaci, ztrátu práce či chmurnou perspektivu, kterou před sebou vidí. Chceme-li omezit počet těch, kdo volí pod vlivem politováníhodných psychologických triků diletanty a lůzu, je třeba, aby se ostatní politici na tyto lidi obraceli a svědomitě jim vysvětlovali, že jejich volba je zkázonosná pro všechny a pro ně v první řadě. Ukázat, že lidé jako Tomio Okamura si prostě jen našli cestu, jak prostřednictvím hlasů naivních získat jak peníze, tak příležitosti. 

    Není možné nečinně přihlížet tomu, že se politická chátra dopouští s denní všedností verbálních zločinů proti lidskosti, aniž by to vyvolalo masový odpor. V parlamentu sedí poslankyně, která má pochopení pro ubožáky vykřikující na sítích, že by vyvraždili třídu prvňáčků, protože se jim nelíbí barva jejich pleti. Právě ochota tolerovat populismus, který zjevně koliduje se základními lidskými právy danými ústavou, vynesla ve volbách do poslaneckých lavic i takové lidi. Není nadále možné, aby ostatní politici, kteří nesouhlasí s tímto přízemním relativismem, nepovstali proti. Politik, který to neudělá, takový postoj pasivně schvaluje.

    Není možné tolerovat a tiše přihlížet tomu, jak se kreatury potloukající se sněmovnou a v ožralosti žvaní cosi o plynování etnických a sexuálních menšin. Je tragické, že se takový lidský odpad pohybuje v politických kruzích a je spoluvinou všech, kdo se snaží o seriózní politiku, že zašli ve svém pokrytectví tak daleko a místo aby od počátku bojovali s tímto nebezpečným fenoménem, snažili se z xenofobních nálad urvat něco i pro sebe. Většinou jim to nebylo ve volbách vůbec nic platné. Pouze legitimizovali politický brak a dopomohli k tomu, že téměř osminu členů sněmovny tvoří chátra a její vůdce bude místopředsedou dolní komory.

    Dostali jsme se daleko za hranu únosnosti. Jste-li veřejně exponovaní, máte povinnost na to upozornit a snažit se společenský diskurs zvrátit. Není možné tolerovat neustálé oslabování přirozené obrany proti tomu, aby lůza z mocenských pozic diktovala destrukci etických norem a prznila ústavu. Tu přirozenou obranu vytváříte a reprodukujete právě vy. Jestli to neděláte, jste k ničemu.

    Vymyslete, jak se obracet na normální většinu národa

    16. 11. 2017 / František Řezáč

    Nedělejte jim, prosím, takovou publicitu: https://blisty.cz/art/88859-krasny-novy-svet-buzeranti-imigranti-cikani-a-vsichni-ostatni-prizivnici-pujdou-konecne-do-plynu.html  O to oni stojí.

    Většina národa je úplně normální, tak vymyslete, jak se na tu normální většinu obracet. Ti "fašističtí" křiklouni vůbec nevědí, o čem mluví, mají to z filmů.

    Kdyby vystřelil tank, tak by se posrali. To jsou všechno bláboly po třech pivech. Dřív to mazali po záchodech, dneska holt mají ten fejsbuk, ale smrdí to stejně. 

    Rozhovor Britských listů 136.

    Je nutno vyvolat sympatie médií pro vykořisťované zaměstnance

    10. 11. 2017



    Poté, co novinářka Saša Uhlová pronikla v přestrojení jako dělnice do některých průmyslových provozů v ČR a vyvolala u mnoha lidí ohromení nad tím, jak děsivým způsobem jsou tito nejslabší občané vykořisťováni, ptá se jí Jan Čulík v tomto Rozhovoru Britských listů, zda si myslí, že její záslužný novinářský čin bude mít dlouhodobější pozitivní dopad. Rozhovor se vysílá na Regionalni televizi.cz, která je k dispozici satelitem, pozemním vysíláním a na kabelu i na internetu, od pátku 10. listopadu 2017. 

    I vy můžete mít na Regionální televizi před vysíláním Rozhovoru Britských listů za velmi rozumnou cenu svou reklamu. Televize má dosah na půl milionu diváků. Napište si o podrobnosti na adresu redakce@blisty.cz.

    Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE


    Vážení čtenáři, máme-li ve vydání Britských listů pokračovat, potřebujeme trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

    Možná si nemyslíte, že je v českém prostředí Britských listů zapotřebí. (Nenávist, s kterou se setkávají v reakcích některých občanů, však spíš napovídá, že ano.) 

    Pokud takový názor zastáváte, pak samozřejmě finančně nepřispívejte.  

    Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

    Česká paralela jako bonus

    Puč mi papuče. Od Boba Zimbabwe z Mugabe

    16. 11. 2017 / Karel Dolejší

    Po puči provedeném v noci z úterý na středu ve prospěch "krokodýlí" frakce Lacoste vládní strany ZANU-PF ZDE se zimbabwský prezident Robert Mugabe nachází v domácím vězení ZDE, zatímco manželka Grace, která si činila nárok na nástupnictví, údajně prchla do Namibie ZDE. Několik ministrů z frakce vládní strany G40 podporující prezidentovu manželku ZDE bylo zatčeno vojenskou policií - a na další jsou vydány zatykače ZDE.

    Boj o nástupnictví po letos třiadevadesátiletém prezidentovi, který vládne od roku 1980, probíhá již nějaký čas. Mezitím také ve vládní straně vykrystalizovaly dvě znepřátelené frakce. Lacoste, jejíž členové se chlubí tričky s krokodýlem od stejnojmenné firmy, podporuje minulý týden sesazeného viceprezidenta Emmersona Mnangagwu a sestává převážně ze starších členů státostrany, včetně veteránů z války proti Rhodesii (státu bílých kolonistů na území dnešní Zimbabwe, který v roce 1965 jednostranně vyhlásil nezávislost na Británii). Tato frakce má mj. "zásluhy" o divoké zabavení majetku bílých farmářů provedené teprve mnoho let po zlomových politických událostech - opatření, které sice obohatilo jednotlivé veterány, ale také zničilo jediný dosud fungující sektor zimbabwské ekonomiky.

    Frakce G40 se odvolává na ustanovení základního dokumentu, podle nějž může na prezidentskou funkci kandidovat kdokoliv starší 40 let. Počítají se k ní převážně mladší stranické kádry, jejichž kandidátkou na nejvyšší úřad se stala dvaapadesátiletá prezidentova manželka Grace.

    Hledáte-li dělící linie, můžete vysledovat generační protiklad, dále protiklad mezi "drsným chlapáctvím" bývalých příslušníků guerilly, které nejde daleko pro nějakou tu ránu nebo kulku, a vzdělaným intrikařením v rukavičkách u prezidentského dvora. A samozřejmě tu máte dotčený mačismus naprosto neochotný smířit se s tím, že by v čele země mohla stát žena.

    Není známo, že by bývalá Mugabeho sekretářka Grace vynikala v něčem jiném než řekněme ve dvorských intrikách. Z druhé strany však také těžko říci, zda by vůbec mohla zemi řídit ještě hůře, než jak to předvedli lidé z frakce Lacoste, dlouhá léta považovaní za jisté Mugabeho dědice. V mocenském dostihu o prezidentskou funkci tedy sotva najdete nějakého jednoznačného favorita, nejste-li předem zaujati. Jistým indikátorem je nicméně fakt, že politickou intervenci armády ještě v pondělí odsoudila i hlavní opoziční strana MDC-T ZDE. Zjevně si spočítala, že za vlády intrikánů má přece jen větší šance něco ovlivnit, než pokud u moci zůstanou lupiči a řezníci.

    ***

    Robert Mugabe v roce 1980 vyhrál volby - první a poslední svobodné a férové hlasování, k němuž kdy v zemi došlo. Od té doby se jeho autoritářská a diktátorská vláda stala záležitostí volební procedurou naprosto neovlivnitelnou. Zimbabwští politici mohou sice hovořit o demokracii - ale tam, kde neexistuje svobodná a férová politická soutěž, kde opozice je utlačována a pronásledována a nedostane se do médií kontrolovaných vládní partají, jde jen o předstírání. Podobně jako třeba v Rusku.

    V sousední Jihoafrické republice se také množí příznaky degenerace příliš dlouho trvající vlády strany Africký národní kongres. Ovšem zaznívá i drsná kritika z vlastních řad, která si například dovolí říci, že pokud si někdo přivlastňuje stát, páchá vlastizradu ZDE. Tento typ kritiky se v Zimbabwe již dávno netoleruje. Předmětem sporu není otázka, zda si stát smí někdo přivlastnit - jen detail, kdo konkrétně to má být.

    Zatímco se političtí představitelé České republiky rádi odvolávají na příklad dnešních USA, které populista Trump vede velmi rychle k propastnému úpadku někdejšího mezinárodního postavení, česká politická kultura chlubící se údajnými místními "tradicemi" se začíná mnohem více blížit zimbabwské než jihoafrické. Demokracie - nikoliv všelijaké její makety - vede mimo jiné k tomu, že si stát nikdo nesmí přivlastnit, a že se lidé u moci mohou střídat bez krveprolití, případně bez ponižujícího intrikaření o přízeň chřadnoucí hlavy státu. Blábolení o potřebě "vůdce" a neschopnost rozeznat společenskou nebezpečnost jednání, jímž si ministr a budoucí premiér dělá ze státu soukromou dojnou krávu, to vše patří mnohem spíše k zimbabwské frakci Lacoste než k demokraticky smýšlejícím příznivcům jihoafrického ANC. - O tom, že by současná česká politická kultura měla něco společného s demokratickou Evropou, si ovšem můžete nanejvýš tak nechat zdát.

    Prezident Robert Mugabe, který se navzdory výrazně vyššímu věku přece jen těší o poznání lepší zdravotní i mentální kondici než Miloš Zeman, zůstává nominálně v čele republiky Zimbabwe, ačkoliv jej fakticky armáda sesadila - a přivlastnila si právo rozhodnout, kdo se stane prezidentem, až ten dosluhující zemře. Po mnoha letech siláckých řečí a ostentativní chlapáckosti vyšel Mugabe z posledních událostí jako politik bezmocný a impotentní, jemuž se veřejně vzdávají pocty jen naoko a ze setrvačnosti.

    Nikdo ovšem nemůže čekat, že se Miloš Zeman, který před patnácti lety veřejně prohlásil, že "není jako Ruml" a definitivně odchází z politiky, v africkém zrcadle zahlédne - a zavčas si rozmyslí další kandidaturu.

    Přispějte na prvňáčky, které chtějí slušní Češi poslat do plynu

    16. 11. 2017

    Dneska vás potřebuju, píše Patrick Zandl.


    Někdy je mi ze situace v Česku opravdu těžko. Ne kvůli volbám. Ne kvůli prezidentovi. Kvůli nám. Škola u Teplic. Nadávky, výhrůžky na adresu dětí. Granáty a plyn. Když už si vysvětlím, že je to lokální výron frustrace a čekám její hromadné odsouzení, slyším jen ohlušující ticho. Je mi zle z takového ticha.

    Je čas si to říct na rovinu. Když vidíme zlo a mlčíme, jsme sami součást zla. Udělat jen to málo jako říct "je hnus navážet se do dětí, natož jim přát plyn" snad nevyžaduje velkou osobní oběť. Stále snad jsme země, kde se smí ohrožování dětí odsoudit. Proč jsme to teda neudělali?

    Já původně pod dojmem své nevýznamnosti. Co koho zajímá můj pohled. Ale včera mi došlo, že čekám marně na to, až se dětí zastane někdo významnější. A tak jsem do té školy napsal s pár slovy podpory a otázkou, zda pro ně mohu něco udělat. Na něčem jsme se dohodli nebo dohodneme, to zařídím. Vás potřebuju na to, abych věděl, že nejsem sám. A ty děti a učitelé vás potřebují.


    Tohle je číslo mého nepoužívaného účtu: 2900065431/2010. Vyndejte z kapsy mobil a na to číslo pošlete cokoliv. Desetikačku. Stovku. Já tam zatím pošlu tisícovku. Jak kdo chcete, jak kdo můžete - nejde ani tak o částku (sám nevím, co je dneska optimální dar), jako o to, že to uděláte. Já peníze 1.12.2017 sečtu a za nás všechny pošlu do té školy a vyřídím darovací smlouvu (což je důvod, proč nemůžete peníze posílat přímo jim, musí se vyřídit smlouva).

    Těžko vybereme peníze tak, aby se něco velkého změnilo. Nepostaví za ně nový barák, ale možná si líp vybaví učebnu počítačů, kterou chtějí dělat. Možná ani to ne. Ale uvidí, že nejsou sami. Uvidím to já. Uvidíme to my.

    Není to sbírka podle zákona, jak vidíte. Je na ní formálně špatně úplně všechno, ačkoliv je to sbírka mezi mými přáteli na Facebooku. Samozřejmě mě taky můžete udat na finančáku. Ale jestli mě soud odsoudí a já půjdu sedět za to, že jsem vybral peníze pro děti, bude mi líp ve vězení, než na takovéhle svobodě.

    PS: Může se stát (a já to dost chápu), že už nechce dělat převody viditelně přes banku, ale raději anonymně. Takže peněženky na nejběžnější kryptoměny:
    Bitcoin: 1CoKtG1Pj8LAr1KXX8siMRXQvjq2MVqFXc
    Litecoin: LaUh9LewcSvUPogwxBGctQ42Ceh4xt2aFo
    Ethereum: 0xd74F8dB4D9190BfeD5C09abb494EcC04fAAC93C1

    PPS: Technická poznámka. Kdyby se stalo, že škola nakonec z nějakého důvodu dar nebude moci přijmout (zatím není, proč by nemohla, ale stát se to asi může), vybrané příspěvky rozdělím na půl a pošlu Lékařům bez hranic a Člověku v tísni. Vracet vám nic nebudu, to už je moc práce.

    PPPS: Pokud to někdo už organizujete, klidně se ozvěte a akci spojíme.

    K 17. LISTOPADU:

    Historie: Co vedlo k pádu komunismu: 1988 - Československo na rozcestí?

    16. 11. 2017 / Jan Čulík

    Článek vyšel v časopise Západ, který redigovali v Kanadě Zdena a Josef Škvoreckých. Autorem byl Jan Čulík

    Přátelé z Prahy zklamaně píší, že v Československu i za Gorbačovovy éry zůstává všechno při starém. Listujeme-li však československými oficiálními novinami a časopisy z poslední doby, zjišťujeme, že to není tak docela pravda. V porovnání se sedmdesátými lety a první polovinou osmdesátých let, kdy československý tisk zněl neúprosně ideologickou řečí, dochází přece jen k jistému pohybu.

    V BL článek poprvé vyšel 13. 11. 2003 ZDE

    V řadě československých oficiálních periodik se alespoň do určité míry ustupuje od nekompromisních neostalinistických ideologických pozic. V tisku se objevují různé názory a začínají se formovat výraznější novinářské osobnosti. Veškerá kritika a diskuse se ovšem odehrává jedině na tzv. 'konstruktivně socialistické platformě'. Ani dnes se nikdo samozřejmě neodváží kritizovat komunistickou stranu nebo útočit na podstatu systému. Kritizují se pouze dílčí jevy a jen jednotlivé osoby či instituce. V nejspornějších případech se často jako svého druhu 'deus ex machina' objevuje 'rozumný' stranický činitel či tajemník, který nakonec zasáhne v zájmu pravdy a spravedlnosti. V tisku se kritizuje jedině tak, že se dokazuje, že úřední obviňování z 'protisocialistických a podvratných postojů' jsou neopodstatněná a nesprávná a že oběti byrokratické zvůle komunistických úřadů se žádných 'zločinů proti socialismu' nedopustily. Novináři v dnešním Československu zatím nedošli tak daleko, aby samo obviňování z 'protisocialistických tendencí' a samu marxistickou ideologii mohli odmítnout jako nesmysl. Přesto ale míra kritiky v československém tisku je v některých případech opravdu pozoruhodná. (I liberálnější časopisy však zároveň uveřejňují, zřejmě na 'zaštítění', ortodoxně marxistické články, zejména zabývající se 'posvátnými' historickými tématy jako je např. Únor 1948. Komunistická verze historie se zatím nepřepisuje.)

    Snad jedním z nejlepších oficiálních československých periodik je týdeník Mladý svět. Tento časopis pravidelně přináší původní reportáže a rozhovory, které důsledně odhalují dosti drsné aspekty dnešní československé skutečnosti. Myslím, že stojí za to se u tohoto časopisu na chvíli zastavit.

    Mladý svět se často zabývá jedním z nejpalčivějších problémů, které trápí mladé lidi: nedostatkem bytů. V MS č. 2/1988 např. vyšel dosti neuvěřitelný článek (i s fotografií) o manželské dvojici s dvěma dětmi, kteří nemají byt a jsou v Praze nuceni bydlet v dodávkovém autě. (Na záchod chodí do stanice metra Kačerov.)

    Koncem minulého roku Mladý svět uveřejnil kritický článek o chmelařském JZD Cítov, jehož funkcionářka zakázala diskotéku pro mladé česáče chmelu. Místní činitelé pak proti Mladému světu po byrokratické linii ve snaze časopis přivést do průšvihu zorganizovali celé tažení a složitou podpisovou akci (protestní dopis poslali i OV KSČ). Je pozoruhodné, že v MS č. 1/1988 redaktor Jiří Franěk celé toto funkcionářské spiknutí odhaluje. V MS č. 8/1987 píše redaktorka Dana Emingerová v jiné souvislosti, že je smutné, že kdykoli si někdo na něco v Československu stěžuje, standartní reakce je si na něho 'posvítit' a 'došlápnout'.

    Anastázie Kudrnová shledává v MS č. 2/1988 při návštěvě brněnské Fruty, kde se zaměstnanců dotazuje na jejich zkušenosti se zaváděním nového způsobu práce, že s ní dělníci nechtějí mluvit. Co by chtěli říct, to jí prý říct nemůžou a co můžou, to se píše v novinách. Potom redaktorka přece jen z někoho vydobude konkrétnější odpověď: 'Chtějí [na nás] kapitalistickou pracovní morálku za komunistické peníze.' Jak Kudrnová píše v č. 4/1988, s podobně nedůvěřivým postojem se setkává i při návštěvě gottwaldovského Svitu: 'Nedávej tam moje jméno! Vyhodí mě! Mistrová po mně pojede jak po uzeném, nevydělám si!' Ukazuje se, že šičky, které jsou kvůli nedostatku bytů nuceny bydlet v Gottwaldově na podnikovém internátě, žijí a pracují v doslova nevolnických poměrech: 'Když máš teplotu, sedmatřicet nestačí, mistrová tě změří a podepíše kontrolku k doktorce. Než tam stačíš dojít, mistrová může sednout k telefonu a zavolat, ať tě doktorka neuznává, že nemá lidi.'

    V č. 4/1988 Mladý svět uveřejňuje i reportáž (s fotografiemi) ze shromáždění mladých lidí na Kampě u 'hrobu' Johna Lennona. Trochu událost však znevažuje a snaží se jí otupit politické ostří.

    V Mladém světě č. 6/1988 je otřesný článek o havarijním stavu městské památkové rezervace v Olomouci, kde se nedávno dokonce zřítila část jednoho domu. Jeho obyvatelé marně žádali od r. 1964 (!!) o jeho opravu. V Mladém světě č. 8/1987 se zase dovídáme o vážném nedostatku lékařů v Severočeském kraji. Odmítají se na sever Čech stěhovat zejména proto, že vyhláška ministerstva zdravotnictví z r. 1984 po tři roky zakazovala lékařům působícím v severních Čechách přejít do míst v jiných částech republiky. Reakce mladých lékařů na možnost zaměstnání v severních Čechách tedy byla (a do dneška zůstává) zcela logická: 'Do vězení nejdu'. Podle Mladého světa se prý ekologická situace Severočeského kraje mírně zlepšuje, zato pražská ekologická situace je špatná.

    Ekologickými náměty se Mladý svět zabývá dosti často. Z čísla 20/1988 se dovídáme, že zpěvačka Marie Rottrová se musela odstěhovat z Ostravy do Prahy, protože v Ostravě trpěla chronickými záněty dýchacích cest. V čísle 21/1988 prosí redakci Mladého světa výmluvným dopisem jedna severočeská čtenářka, aby časopis o ekologické devastaci severních Čech nepsal: že se totiž už teď kritický nedostatek jakýchkoliv odborníků v tomto kraji tak jenom prohloubí. Číslo 41/1988 uveřejnilo hrůzostrašnou reportáž o úniku bifenylů do vodních toků Jihočeského kraje a dlouhém nezájmu úřadů o tuto katastrofu. V č. 21/1988 protestuje dopisem spisovatelka Jindřiška Smetanová proti plánované stavbě hotelu na pražské Kampě.

    V MS č. 22/1988 se referuje o pražské výstavě architektonických návrhů ze soutěže na novou staroměstskou radnici. Návrhy byly prý velice ubohé. Na výstavě v návštěvní knize byla na adresu československých architektů tato poznámka: 'Jste svině. Bydlím na Jižním Městě.' V č. 24/1988 vypráví dr. Zapadlo z jednotky intenzívní péče pro nedonošené kojence v nemocnici v Praze - Podolí, že když oddělení dovezlo ze Švédska (na Západě už dlouhá léta používané) zařízení na umělou plicní ventilací nedonošených kojenců, tři roky se je neodvážilo použít, protože si lékaři nebyli jisti, jak s přístroji správně zacházet: 'Přitom stačilo, aby bylo pár lidí posláno na půlroční stáž, kde by se umělou plicní ventilaci dokonale naučili a pak to doma naučili ostatní. Ne.'

    Mladý svět č. 34/1988 brojí proti pozastavování filmů v některých československých krajích. Ačkoli jsou filmy centrálními úřady povoleny k distribuci, krajská 'kulturní střediska' jejich promítání ve své oblasti prostě nemusí povolit. Toto číslo uveřejňuje i interview s válečným stihačem Pavlem Kocfeldem, který od r. 1949 nesměl létat, protože část války strávil v Anglii. Interview se zmiňuje i o tom, že někteří Kocfeldovi kolegové byli v 50. letech bezdůvodně vězněni.

    Z rozhovorů s českými rockovými zpěváky a hudebníky uveřejněných v Mladém světě vyplývá, že v podstatě všichni z nich byli v posledních letech československými úřady perzekvováni. V roce 1979 byli Václav Neckář a Hana Hegerová pozváni na turné do NSR, pražská agentura Pragokoncert však pozvání odmítla, aniž by Neckáře a Hegerovou o tom pozvání vůbec informovala. Už v roce 1969 Pragokoncert znemožnil vystupování na Západě jednomu z nejlepších československých rockových kytaristů Vladimíru Mišíkovi. Mišík měl od r. 1984 dva roky zákaz veřejně vystupovat. Není příliš překvapující, že se proto dostal do hluboké deprese. Rozešel se se svou první ženou a skončil v nemocnici. Dílčí či dlouhodobé zákazy postihly i Michaela Kocába a jeho Pražský výběr (skupina byla zakázána 4 roky!), skupinu Barel rock, Pavla Vášu z brněnské skupiny Z kopce a další.

    Rockoví zpěváci se v Mladém světě vyjadřují o svých potížích s úřady značně otevřeně. V čísle 8/1988 se zmiňuje Honza Bořil ze skupiny Barel rock o tom, že když před časem skupina vystupovala na tancovačce v jejich domovském městě Žďáru na Sázavou, v deset večer 'přijeli příslušníci Veřejné bezpečnosti a lidem v sále bylo oznámeno, že všichni, kdo mají džíny, musí sál opustit'. Lidé samozřejmě začali nadávat, došlo k strkanici a výsledkem bylo, že skupině bylo zakázáno vystupovat.

    V MS č. 18/1988 říká Petr Váša z brněnské skupiny Z kopce: 'Ze Zkopců se proti původnímu záměru stala politická kapela. Neudělali to z nás posluchači, ale úředníci. Nejdřív mi to vadilo, průšvihy mě mrzely, ale pak jsem si řekl: To je dobře. Je vidět, že bigbít není pouhá lidová zábava. [..] Ti lidé, kteří se ho mají bát, tak se ho bojí.'

    Mladý svět ostře kritizuje i neústupnost československého rozhlasu a televize, které odmítají vysílat kvalitní rockovou hudbu a pokud s jejím vysíláním občas souhlasí, kladou si absurdní podmínky a zpěvákům přepisují texty. Mladý svět také nechápe, proč úřady do Československa pravidelněji nezvou významné západní rockové skupiny, když tyto skupiny mohou zcela běžně vystupovat v jiných východoevropských zemích. Jejich čs. fanouškové např. za nimi hromadně jezdí do Maďarska.

    Některé kontroverze otištěné v Mladém světě jsou opravdu vášnivé. Číslo 23/1988 uveřejnilo ostrý výpad staršího čtenáře proti rockové hudbě. Sice měl prý v mládí také rád jazz, píše tento čtenář, ale dnes se na rock v Československu nepřípustně plýtvá drahými devizami. Mladí čeští hudebníci jsou 'vybaveni moderní technikou z kapitalistických států, nakoupenou za dolary, které si mládež nevydělala'. Na dopis následovala bouřlivá reakce široké čtenářské obce. Zde je část jednoho z dopisů uveřejněných v MS č. 39/1988:

    Autor si očividně plete jazz se swingem, když píše o tom, že mu fandil [...]. Právě pisatelova generace označila tehdy tuto hudbu za produkt třídního nepřítele a na milost vzala občas jen dixieland jako 'hudbu utlačovaných černochů'. Na názor, že 'chcete, aby vám vaši tátové a dědové vydělávali milióny dolarů na vaši zábavu' nelze odpovědět jinak, než tím, že mládež rozhodně nenese vinu na tom, že si vydělává nesměnitelnou korunu. Je nepopiratelné, že náš hudebník je podivný tvor: nejenže si na své výrobní prostředky musí vydělat, ale ani si je na našem trhu nemůže koupit. Nezbývá mu než podniknout onu strastiplnou a ponižující cestu: probojovat se byrokratickým, agenturně pasovým a politicko-přehrávkovým systémem a vydělat si na ně v zahraničí. Po návratu odevzdá agentuře polovinu honoráře ve valutách. Za zbytek si po odečtení nákladů na cestování, stravu, ubytování, atd. může se svolením našich úřadů dovézt hudební nástroj. Na hranicích je mu vyměřen čtyřicetiprocentní celní poplatek. Pak se dočte v MS, že mu to vlastně vydělali tátové a dědové a on to nejspíš ukradl.

    Podívejme se nyní na některé další oficiální československé tiskoviny. Zajímavé jsou dnes někdy kupodivu i Hospodářské noviny, týdeník ÚV KSČ. V 30. čísle letošního ročníku například uveřejnily poněkud kontroverzní článek odborníka na otázky výživy Tomáše Husáka pod názvem 'Jíme nezdravě, jíme draze'. Článek měl u veřejnosti nesmírný ohlas. Tomáš Husák v něm mimo jiné srovnává stav zdraví československých občanů se zdravím občanů 150 členských států OSN. Zjišťuje že v Československu je v současné době ze všech těchto 150 států nejvyšší úmrtnost na rakovinu, na koronární nemoc srdeční, na cévní příhody mozkové a na nemoci srdce a cév.

    V číslech 41 a 42, které vyšly v říjnu 1988, Hospodářské noviny otiskly dva pozoruhodné články Valtra Komárka, ředitele Prognostického ústavu ČSAV. Komárek v nich varuje, že pokud nedojde v československém hospodářství k hlubokým strukturálním změnám, Československo ztratí možnost odbytu svého zboží nejen na Západě, ale i v zemích sovětského bloku. Komárek zdůrazňuje, že Československo trpí hypertrofií těžkého průmyslu, který se rozvíjí automatickým samopohybem a vytváří zdání ekonomické prosperity, které je však falešné. V Československu se vyrábí jen proto, aby se vyrábělo.

    Do československého hospodářství je bezpodmínečně nutno zavést tržní princip. Trh je podle Komárka zatím nejdokonalejším civilizačním mechanismem obsluhy běžných potřeb lidí. Je prý těžké nevidět nesmyslnost zestátnění či formálního združstevnění holičství, kominictví, klempířství, instalatérství, taxíkářství a jiných malých podniků. I velké podniky by však měly vyrábět v ovzduší konkurence, která by měla být zajištěna jejich participací na mezinárodních trzích.

    Ekonomická reforma musí probíhat ruku v ruce s politickými změnami a s demokratizací, píše dále Valtr Komárek. Podniky pracující na základě tržního mechanismu musí mít možnost samy formulovat a nabízet cenu svého zboží. Československo musí bezpodmínečně usilovat o zahraniční konvertibilitu svého zboží a své měny. Dosáhnout toho však bude možné jen za cenu obrovského dovozu technologie ze Západu. Dovoz ze Západu by se měl v budoucnosti ztrojnásobit. Aby se import moderní elektroniky dal zaplatit, Československo musí bezpodmínečně proniknout na západní trhy. (Může tam proniknout pouze komplementárními druhy zboží střední jakosti. Na špičkové trhy nejkvalitnějšího zboží už nepronikne nikdy.) K tomu, aby však českoslovenští vývozci v zahraničí dosáhli alespoň nějakého úspěchu, je nutno se naučit a vůbec mít možnost reagovat rychle a pružně na zahraniční poptávku. Dosavadní pravidla styku československých občanů s cizinci něco takového však neumožňují.

    Komárek se také zabývá ekologickými otázkami. Jakožto v současnosti nejzávažnější vidí problém kontaminace potravin jedovatými látkami, 'problém synergického působení řady škodlivin s karcinogenními, mutagenními a toxickými účinky, kterému bude kolem r. 2000 a po něm vystavena celá populace již od svého početí'. Upozorňuje, že zátěž populace těmito škodlivinami se v poslední době neobyčejně zvyšuje a dodává, že podrobná analýza vlivu škodlivých látek obsažených v potravinách na obyvatelstvo je dosud tajná.

    Mezi západními pozorovateli československého vývoje se vyskytly názory, že uveřejnění Komárkových článků v Hospodářských novinách v době, kdy Jakešovo vedení a nová československá vláda poměry spíše utužuje, možná svědčí o mocenském boji v československém vedení.

    O něco méně průbojný je týdeník Svazu českých spisovatelů Kmen, který se začátkem tohoto roku osamostatnil od kulturního týdeníku Tvorba. I on však občas nabízí značně zajímavé čtení.

    Z autorů, kteří píší do časopisu Kmen, je největší skupina lidí, které bych nazval 'liberálové'. Jsou to převážně oficiální čeští spisovatelé mladé a střední generace, z jejichž příspěvků je poznat, že by byli velice rádi, kdyby na československé kulturní scéně zavládla plná tvůrčí svoboda. Bojí se však veřejně překročit povolenou mez. Klima na stránkách týdeníku Kmen proto často připomíná atmosféru absurdních her Václava Havla. Je tomu, jako by nějaký havlovský nositel moci dal rozkaz: 'Svobodně diskutujte!' Čeští oficiální spisovatelé ten příkaz poslušně plní: jenže příliš svobody v jejich diskusi proto samozřejmě není. Moc často se nejistě ohlížejí přes rameno. (Mnozí autoři Kmene jsou si této tvůrčí a kritické impotence svého časopisu dobře vědomi. V čísle 32 například píše Petr Cincibuch: 'Zveřejňování [kritických] skutečností mělo zpočátku dráždivý nádech, později připomínalo sebemrskačství masochismu a nakonec otravuje a děsí. Děsí, protože se stále nedostává toho, co z polovičatého (rekognoskace terénu) díla (i uměleckého) dělá dílo úplné. [...] To, že je na trhu jen málo zboží [...] ví každý. Ignoranci až pohrdání ze strany úřadů [...] zná také každý. Už to nechci slyšet. Zajímá mě, a věřím, že většinu z nás, jak z toho ven.')

    'Liberálové' mladší a střední generace nadto zřejmě mají jenom velmi mlhavé povědomí o tom, co se odehrálo na české literární scéně v šedesátých letech. I když jsou bezpochyby pro to, aby všichni zakázaní autoři byli rehabilitováni, o jejich rehabilitaci se konkrétněji nezasazují, protože zakázanou literaturu prostě asi příliš neznají. Je jim nepřístupná. Je mimo jejich zkušenost. Není v ohnisku jejich zájmu. Ve skupině 'liberálních' spisovatelů je však i několik málo autorů a kritiků starší generace, kteří jsou díky své osobní zkušenosti s problematikou literatury šedesátých let poměrně dobře obeznámeni. Jsou to tito starší autoři, kteří v Kmeni v poslední době několikrát konkrétněji vystoupili na obranu zakázané české literatury.

    Do Kmene také občas napíše článek nějaký stalinista nebo do něho přispějí různí skalně komunističtí čtenáři formou dopisu. Tyto příspěvky jsou v Kmeni však spíše výjimkou. (Je tomu tak i v případě článku Evy Fojtíkové, 'Moskva, jak jsme ji neznali', uveřejněném v Kmeni č. 33, v němž Fojtíková útočí na sovětskou perestrojku, na týdeník Ogoněk a na jeho šéfredaktora, na román Anatolije Rybakova 'Děti Arbatu' - který však byl mimochodem před tím v Kmeni recenzován kladně - a kde mimo jiné lituje, že je v Sovětském svazu dnes odsuzován Stalin. Článek vyvolal u československé veřejnosti velkou odezvu. Šéfredaktor Kmene k němu obdržel přes sto dopisů.) Jiná věc je, že na rozdíl od 'liberálních' spisovatelů, stalinisté mají v Československu moc. Ačkoliv je v Kmeni skalně komunistických příspěvků relativně málo, když se vyskytnou, čtenáři nutně mají tendenci považovat je za články programové a zásadní. V příspěvcích některých stalinistů se však začíná objevovat jistá váhavost. (To do jisté míry platí i o Evě Fojtíkové.) Kromě toho vzniká určitá pluralita názorů. Některé konzervativnější stalinistické výpady se Kmen odvažuje podrobit kritice.

    Velkým problémem časopisu je, že kvalita uveřejňovaných příspěvků je dost nízká - i když se samozřejmě občas vyskytnou výjimky. Většina zveřejňovaných článků je nesmírně mnohomluvná, a proto nudná. Kmen také často otiskuje různé irelevantní osobní polemiky, k nimž by se skutečně kvalitní literárně kritický časopis neměl vůbec snižovat. I v časopise Kmen do jisté míry dochází k autorské diferenciaci. Někteří přispěvatelé píší inteligentněji než jiní. Už po prolistování několika čísel začne čtenář automaticky vyhledávat jistá jména a vyhýbat se jiným. Značným handicapem časopisu Kmen je to, že šéfredaktor Karel Sýs není bohužel zrovna vzorem odvahy ani spisovatelského či žurnalistického talentu. Soudě podle jeho článků, Sýs nadto vlastně zřejmě patří mezi dogmatické komunisty. Na druhé straně mu však nelze upřít, že je alespoň v posledním roce jako šéfredaktor při rozhodování, co do časopisu zařadit a co ne, značně tolerantní.

    Typickými reprezantanty skalního komunismu jsou v Kmeni například Jiří Hájek a Jan Kliment (který však v letošním roce v časopise zatím uveřejnil jen jediný kratší příspěvek). První číslo letošního ročníku přináší 'zásadní' Hájkův projev 'o literatuře', který autor přednesl na nějaké schůzi na Dobříši. Příspěvek je psán tupou, dřevěnou funkcionářštinou. Teprve až asi po dvou tisíci slovech textu (!!) se Hájek konečně dopracovává k dosti jednoduché a nepřevratné hlavní myšlence: že by se totiž měla rehabilitovat česká literatura let 1956 - 1965. Jiným Hájkovým příspěvkem je článek v 35. čísle Kmenu, přetištěný z Izvěstijí. Dlouze a nudně se zabývá československo-sovětskou literární výměnou. Článek je pozoruhodný jen jednou věcí: na jednom místě Hájek zapřísahá své sovětské literární kolegy, aby do ruštiny nepřekládali 'antisocialistické pamflety Václava Havla [...], ani emigranta Milana Kundery, který se sám manifestačně zřekl své národnosti a příslušnosti k české literatuře' (sic). Češi přece také nebudou do češtiny překládat ruská 'podvratná' díla jako je např. Solženicynovo 'Souostroví Gulag'. (Potíž je, že v Sovětském svazu se už ale mezitím Solženicynovo dílo oficiálně připravuje k vydání.) Raněn, Hájek dodává, že interview s Václavem Havlem, otištěný v sovětském časopise Sobesednik, české soudruhy 'velice překvapil'. Příspěvek Jana Klimenta, otištěný také v 35. čísle Kmenu, je tvrdě stalinistický útok na sovětský film Alexandra Lopušanského 'Dopisy mrtvého'. Klimentovi se nelíbí, že ve filmu i po nukleární katastrofě 'dále existují jacísi mocipáni, [...] kteří zavádějí svůj pořádek dalším terorem'. Na Klimentův vkus je film prý také příliš pesimistický a poraženecký. (Z příspěvku přímo čiší, jak rád by Kliment film zakázal - bohužel to není v jeho moci.)

    Jiným skalně komunistickým příspěvkem je primitivní, demagogický článek Karla Sýse, který vyšel v Kmeni č. 21 pod názem 'Vymknuta z kloubů'. Mimo jiné v ní Sýs nevybíravě napadá zakázané spisovatele Karla Pecku a Františka Kautmana. Je však pozoruhodné, jak na Sýsův paskvil reaguje v čísle 36 Štěpán Vlašín. Píše: Básník Karel Sýs ovládá vzácné umění namíchnout jedním článkem vrstvy čtenářů zcela protichůdné: statí 'Vymknuta z kloubů' jistě pobouřil prudérní moralisty, [...] stoupence Charty 77 (polemikou s Františkem Kautmanem a Karlem Peckou), zapálené ctitele přestavby v sovětské kultuře (výpadem na Jevtušenka) i ctitele aktuálních próz a scénářů Radka Johna. Vlašín zdůrazňuje, že lidi, kteří byli v dřívějším období nějak postiženi, je těžko kritizovat. Stejně obtížné je podle něho útočit i na ty, kdož v sedmdesátých letech v Československu zaujali klíčové pozice, protože od nich se člověk musí obávat odvety.

    V Kmeni č. 21 se přimlouvá Vladimír Přibský za rehabilitaci řady zakázaných českých spisovatelů. Konkrétně jmenuje Ludvíka Aškenazyho, Arnošta Lustiga, Vratislava Blažka, Jana Procházku, Karla Michala, Edvarda Valentu a další. Přibský si stěžuje, že všichni tito autoři byli vynecháni ze slovníku 'Čeští spisovatelé 20. století', redigovaného Milanem Blahynkou, který vyšel v Praze r. 1985. V čísle 30 pak na Přibského článek reaguje zase Štěpán Vlašín. Otevřeně se zmiňuje o tom, že 'v knihovnách byly knihy emigrantů dány v r. 1970 na index a volně se nepůjčují', a že tato omezení dosud nebyla zrušena. Dodává nadto, že 'hesláře slovníků zdaleka nezávisí jen na představách autorského kolektivu'. Dále informuje, že v brněnském Ústavu slavistiky ČSAV se v současnosti připravují nové dějiny české literatury, které se budou zabývat i českými spisovateli, kteří emigrovali: pouze však těmi jejich díly, která tito autoři napsali a vydali v Československu. V nových dějinách se prý má psát i o Kunderově Žertu a o Vaculíkově Sekyře (Ludvík Vaculík ovšem neemigroval!). Poněkud chabě Vlašín vysvětluje, že zahraniční tvorbu exilových spisovatelů čeští literární vědci neznají. Pouštět se za nimi do emigrace je prý nemožné. Vyvolalo by to komplikace. Kromě zmínky o Vaculíkovi, kterého chybně řadí k emigrantům, se o zakázaných spisovatelích, kteří žijí v Československu, Vlašín vůbec nezmiňuje. V čísle 36 časopisu Kmen pak editor slovníku 'Čeští spisovatelé 20. století' Milan Blahynka reaguje na veškerou kritiku tohoto díla netolerantně a podrážděně.

    Kmen občas uveřejňuje ukázky z kontroverznějších literárních děl, zejména ruských, pokud už byly otištěny v Sovětském svazu nebo se tam jejich vydání plánuje. Č. 4 například přináší úryvek z Pasternakova románu Doktor Živago v překladu Jana Zábrany. V čísle 15 cituje Adolf Branald pasáž z českého překladu autobiografie Grahama Greena 'Kus života', který měl vyjít v pražském nakladatelství Vyšehrad r. 1974. Kniha však byla po vytištění pozastavena a teprve o jedenáct let později směla být uvedena do prodeje, ale anonymně, bez jakékoliv inzerce. Tohle Branald však neuvádí: nezmiňuje se dokonce ani o tom, z které Greenovy knihy svůj citát vybral. Kmen číslo 29 otiskuje dvě nevinné pasáže z Hrabalových Proluk. Dva roky poté, co dílo vyšlo knižně u 68 Publishers, označuje časopis Hrabalovo dílo jakožto 'rukopis'. V čísle 31 uveřejňuje Kmen ukázku z orwellovského románu ruského dlouho zakázaného autora Jevgenije Zamjatina 'My', který prý má být nyní vydán česky v nakladatelství Odeon. Časopis se vůbec nezmiňuje o tom, že tato kniha už jednou v Československu měla vyjít, totiž v roce 1969 v edici Světová literatura, že už byla vysázena a sazba byla rozmetána. Fotografický otisk tohoto zakázaného vydání nakonec vyšel v exilovém nakladatelství Index r. 1985. Je zajímavé, že ukázka ze Zamjatinova románu, otištěná v Kmeni, je vybrána z téhož překladu, který byl v Československu r. 1969 zakázán a který vyšel v Indexu. Knihu přeložili Jaroslav a Vlasta Tafelovi. Č. 42 uveřejňuje ukázku z Ripellinovy knihy 'Magická Praha'.

    Stručně o některých pozoruhodnějších příspěvcích. V Kmeni č. 20 srovnává Ondřej Neff v recenzi s titulem 'Anatomie totalitarismu' Páralův nový román 'Země žen' s knihou George Orwella '1984' a dochází k tomu, že 'násilnický systém nejen utlačuje, ale také svým specifickým způsobem osvobozuje určitý typ lidí, kteří by v jiném systému byli odsouzeni do role nýmandů'. V Kmeni č. 29 je krátká noticka o Františku Křelinovi, v č. 32 je oznámení o smrti Vladimíra Vokolka. Články se však nezmiňují o tom, že tito autoři jsou nebo někdy byli zakázaní. Celé č. 42 je věnováno Franzi Kafkovi. Kmen č. 15 přináší interview s Kájou Saudkem, tvůrcem českých comics, který se kdysi proslavil svými kresbami pro film 'Kdo chce zabít Jessii'. Saudkovy comics byly v posledních letech v Československu na indexu: jejich autor je směl uveřejňovat pouze v obskurním speleologickém časopise. V čísle 10 uveřejňuje Kmen interview s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem o jejich nejnovějším filmu 'Nejistá sezóna', který pranýřuje neblahé československé praktiky schvalování divadelních inscenací. Oba umělci hovoří i o cenzurních zásazích do jejich vlastních divadelních představení. Měli například dlouho zakázáno používat číslovek 17, 45, 48 a 68. Divák by se totiž býval mohl domnívat, že narážejí na historické letopočty.

    Kmen č. 2 přináší interview s Janem Schmidem, šéfem pražského (kdysi libereckého) divadla Ypsilon. Schmid říká zcela otevřeně, že české divadlo je v krizi. Všechno, co bylo dobré, mělo podle něho v Československu za posledních 25 (?) let problémy. V dvacátém čísle Kmenu pak na tento interview vášnivě reaguje Arnošt Goldflam:

    Celá kultura je v krizi. Obecná podpora konzumní orientaci, pasívnímu vnímání kultury a pseudoproblémům administrování a byrokratismu, [...] tabuizování některých oblastí i tvůrců, žijících i mrtvých, úplná absence kvalifikované kritiky a její proměna v polopravdivé referování a známkování, nedostatek prostoru k opravdové diskusi, malý kontakt s děním ve světě, [...] to vše má za následek tuto krizi a z ní plynoucí ztrátu a zmatení hodnot, [...] celkový duchovní úpadek. Pokles úrovně myšlení, [...] to, že už lidé neumějí nebo ani nechtějí otevřeně diskutovat a také obava z případných represí má potom vliv i v jiných sférách. [...] Proměna společnosti není možná jen v základně a nejsou dostačující ani změny dílčí.

    Nechtěl jsem původně na tuto výzvu k diskusi ani reagovat. [...] Mluví se o otevřenosti. A přece se, upřímně řečeno, nezměnilo nic.

    Jak dnes vypadají jiné československé noviny a časopisy? Postupující diferenciace československých periodik znamená i to, že některých časopisů se 'glasnosť' skoro vůbec nedotkla. Snad nejhorší je v tomto ohledu nechvalně známý politický týdeník Tribuna, který i nadále uveřejňuje útočné, tvrdě stalinské články, jako by i dnes trvala temná padesátá nebo sedmdesátá léta. Obdobně si počíná např. i Rudé právo. V jistých ohledech je na druhé straně však dnes i Rudé právo otevřenější. V československých oficiálních denících se poslední dobou častěji vyskytují dosti alarmující články o ekologických a jiných společenských problémech. Příloha Rudého práva Haló sobota z 24. září 1988 uveřejnila například poměrně zajímavou diskusi o tom, že lékaři v Československu jsou neobyčejně špatně placeni. V letních měsících roku 1988 uveřejňoval týdeník Tvorba kapitoly z nové knihy publicisty Ivana Brože o životě Jana Masaryka. Jediným přínosem však bylo, že Brožův text byl doprovázen řadou zajímavých a dávno (nebo nikdy) nepublikovaných fotografií tohoto státníka. Kniha totiž jinak nebyla vůbec nová: hrubě zkreslovala historii ze skalních stalinistických pozic. (Kuriozitou bylo, že na podporu jednoho svého zkresleného argumentu Brož citoval paměti Prokopa Drtiny 'Československo, můj osud', které, jak doslova uvedl, byly 'vydané česky v Torontu v roce 1982'.)

    A jak se na československou 'glasnosť' v tisku dívají lidé v Československu? Značně skepticky. Potíž totiž je, že perestrojka je v Československu passé. Lidé už mají komunismu dost a chtějí demokracii, demokracii bez přívlastků. Zároveň je značně trápí, jak je Československo v porovnání se Západem (Západem je obyčejně míněno NSR) ekonomicky a technologicky zaostalé. Navzdory všeobecnému skepticismu (který přiznává i Rudé právo) se však zdá, že lidé jsou poslední dobou vůči komunistickým úřadům stále smělejší. 1. října 1988 příloha Rudého práva Haló sobota např. přiznala, že letos od začátku roku 1988 až do konce srpna dostala redakce tohoto deníku 2457 (!) anonymních dopisů, v nichž si čtenáři stěžovali na různé články v tomto listě. Nezávislí českoslovenští aktivisté dnes běžně poskytují telefonem rozhovory západním rozhlasovým stanicím jako je Svobodná Evropa a československé vysílání BBC. Alternativní kulturní sféra je už dnes v Československu úřady zřejmě nezvládnutelná. Duch revolty z ní proniká i mezi oficiálně uznávané umělce. Nikdo se například nepozastavoval nad tím, že známý pražský hudebník recitoval letos na jaře na zcela veřejném vystoupení v Praze tuto svou báseň:

    U sečské přehrady

    Tady si uděláš kruh a budeš v něm stát,

    povídá učitelka pětileté holčičce,

    za to, že kopala do míče.

    A za půl hodiny

    stojí v malých kruzích

    deset holčiček a chlapečků.

    Stojí a nepláčou.

    A masitá učitelka v plavkách

    se rozvaluje na lavičce

    a vychutnává svou moc.

    A zbylí chlapečkové a holčičky

    kopou do míče,

    když si myslí, že se nedívá.

    Ale ona se dívá.

    Zpod přimhouřených víček

    a hlasem všemocné

    vykřikuje další jména odsouzenců.

    Ale nebojte se, drobečkové.

    Kopejte dál do balónu.

    A až vyrostete, nakopejte jí prdel.

    Někdy dojde k projevu solidarity mezi oficiálně povolenou a alternativní kulturní scénou zcela veřejně. Tak tomu bylo například v sobotu 3. září 1988 na folkovém festivalu v Lipnici, kdy kritik Jan Rejžek (přispěvatel do časopisů Kmen, Melodie, aj.), který festival uváděl, na pódium z publika pozval spisovatele Václava Havla. Havel takto na veřejnosti nevystoupil přes devatenáct let. Na pódiu byl Havel nucen devadesát minut poskytovat účastníkům festivalu autogramy. Policie nezasáhla: asi se obávala publika. (Rejžka a Havla brzo poté zkritizovalo Rudé právo a Tvorba. V časopise Kmen se od té doby zatím už žádný Rejžkův příspěvek neobjevil.) V sobotu 17. září došlo ke kontaktu mezi domácí a českou exilovou kulturní scénou. V Budapešti totiž toho dne uspořádali exiloví zpěváci Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák dva koncerty svých písní, na něž z Československa přijelo kolem dvou set účastníků. (Na koncertě vystupovali i dva 'oficiální' zpěváci z Československa.)

    Situace v Československu je dnes bezpochyby nepřímo ovlivňována vývojem v Sovětském svazu. Někdy však dochází k značné konsternaci československých oficiálních míst, zasáhne-li dnešní sovětská otevřenost v Československu i přímo. V polovině září 1988 se na dobříšském zámku konalo setkání asi čtyřiceti zahraničních bohemistů - překladatelů s oficiálními československými spisovateli. Podle informací rozhlasové stanice Svobodná Evropa setkání přivedli do varu ruští bohemisté. Bohemistka jménem Taťána Čepotarevová se totiž na Dobříši veřejně zeptala, kdy už se v Československu začnou uveřejňovat knihy českých spisovatelů, kteří žijí v zahraničí. V sále prý nastalo ticho, že by bylo slyšet upadnout špendlík. Známá stalinistická literární 'teoretička' Hana Hrzalová Čepotarevové pevně odpověděla, že Milan Kundera už není českým spisovatelem. Dodala, že čeští spisovatelé žijící v zahraničí píší špatně, protože jsou odtrženi od živé češtiny. Na to však Taťána Čepotarevová prý namítla, že není ani tak otázka, zda tito spisovatelé píší špatně nebo dobře, jako je záhada, proč v Československu nevyšly romány jako Kunderův 'Žert' nebo Škvoreckého 'Zbabělci'. Členové ruské delegace si také se zájmem přečetli stalinistický útok Evy Fojtíkové na sovětskou perestrojku, který vyšel v Kmeni č.33, odesli si ho na sovětské vyslanectví a z něho o něm v Moskvě informovali šéfredaktora týdeníku Ogoněk, který na článek prý bude ve svém časopise reagovat. Jedna sovětská spisovatelka pak na Dobříši vznesla dotaz, jak má chápat stanovisko soudružky Fojtíkové. Řekla: 'Eva Fojtíková mnoho neznamená. Ale je to její stanovisko? Její muž, Jan Fojtík, také mnoho neznamená. Ale je to jeho stanovisko? Nebo je to stanovisko ÚV KSČ?' Na ta slova šéfredaktor Kmene Karel Sýs prý zčervenal vzteky. Závěrem diskuse dodal Bohumil Hrabal: Komenský zemřel v cizině - a taky zůstal Čechem.

    V Československu nedávno vznikla celá řada nových nezávislých skupin, například Polsko-československá Solidarita, Nezávislé mírové sdružení, Iniciativa sociální obrany, Společenství přátel USA, skupina 'České děti' (která poprvé veřejně vystoupila při příležitosti dvacátého výročí sovětské invaze) a nejnověji Hnutí za občanskou svobodu, jehož programem je otevřeně se zasazovat za znovunastolení demokracie v Československu. Zatímco členy některých těchto iniciativ jsou signatáři a stoupenci Charty 77 a tedy lidé převážně středního věku, aktivisté např. Nezávislého mírového sdružení či skupiny 'České děti' jsou velmi mladí. Je jim zhruba kolem dvaceti. Tito mladí lidé jsou neobyčejně stateční a ve svém postoji ke komunistickým úřadům naprosto nekompromisní. Zde je na ukázku část prohlášení, které skupina 'České děti' v Praze vydala 2. listopadu 1988 poté, co pražská policie 28. října v Praze na Václavském náměstí brutálně rozehnala nezávislou demonstraci:

    Poslední dějství konce komunistické strany v Československu 28. října se ukázala státní moc - Komunistická strana Československa - v plné své nahotě. [...] Někteří z manifestantů byli pamětníci obdobné manifestace na Václavském náměstí 28. října v roce 1939, kdy byl fašisty smrtelně zraněn student Univerzity Karlovy Jan Opletal. Po 49 letech se situace opakuje. Fašisté si jen vyměnili uniformu. Síla slaví pochybné vítězství a komunisté se už vůbec netají s tím, o co jim jde. O moc hájenou všemi dostupnými, tedy i nezákonnými prostředky. Komunistická strana Československa, strana zkorumpovaných úředníků, která za léta své moci pošlapala a zneužila nejvíce ze všeho své vlastní ideály, strana klamu, podvodu a nestoudných lží, svou hru o lepším světě, spravedlivém rozdělení statků a svou roli ochránkyně zájmů pracujícího lidu u tohoto národa definitivně dohrála. Nikdo nikdy už neuvěří v její dobré úmysly a snahu něco změnit. Aby udržela svou neudržitelnou moc, bude vládnout čím dál hruběji. Její konec to jen uspíší.

    Aktivizace veřejnosti, jak se projevila velkou účastí občanů na nezávislých demonstracích v Praze 21. srpna 1988 a 28. října 1988, překvapila nejen úřady, ale i disidenty (viz fejeton Ludvíka Vaculíka 'Srpnové září', v němž se autor přiznává, že on 21. srpna na Václavské náměstí vůbec nešel, protože nevěřil, že by se Češi k něčemu ještě vůbec zmohli). Tyto demonstrace ovšem nebyly první. Předcházela jim už demonstrace na pražském Staroměstském náměstí 10. prosince 1987 v Den lidských práv a bratislavská demonstrace za náboženskou svobodu v březnu 1988. Kromě toho se na různých místech Československa konají obrovské náboženské poutě. Poslední z nich, v Šaštíně na západním Slovensku, se 18. září 1988 zúčastnilo asi 60 000 lidí.

    Navzdory mezinárodnímu vývoji a veřejnému mínění doma i v zahraničí se úřady, které nezávislé občanské aktivisty vlastně nikdy nepřestaly pronásledovat (na jaře 1988 nesmyslně zemřel ve vězení obránce lidských práv Pavel Wonka), se teď zřejmě rozhodly k zoufalému pokusu veškerou aktivitu nezávislých občanů tvrdě potlačit. Snahy chartistů a ostatních občanských sdružení uspořádat v Praze nezávislé diskusní fórum jsou policií důsledně mařeny - ač se taková nezávislá setkání celkem běžně konají v jiných východoevropských zemích. Po pražské demonstraci 28. října Rudé právo zahájilo jednu ze svých nechvalně známých hysterických kampaní namířených proti 'rozvratníkům', 'imperialistům' a 'pravicovým silám', jakými proslulo zejména v sedmdesátých letech. (Snad je zajímavé, že se letos úřady tradiční oslavu VŘSR 7. listopadu neodvážily uspořádat v pražských ulicích! Konala se v Paláci kultury a byla na vstupenky - jen pro zvané.)

    Augustin Navrátil z moravských Lutopecen,, autor katolické petice požadující občanská a náboženská práva, kterou podepsalo přes 600 000 československých občanů, byl v říjnu 1988 úředně prohlášen za duševně chorého a trvale uvězněn na psychiatrické klinice v Kroměříži. V červnu 1988 byl slovenský katolický aktivista Ivan Polanský odsouzen za rozmnožování nezávislé literatury k neobyčejně tvrdému rozsudku čtyř roků vězení. Nejnověji byli vzati do vazby Ivan Jirous, Jiří Tichý, Petr Cibulka, kněz František Lízna a další aktivisté. Zároveň jsou vězněni i členové Nezávislého mírového sdružení Jiří Štencl, Tomáš Dvořák, Luboš Vydra a dr. Hana Marvanová. Dr. Marvanová je např. obviněna z trestného činu pobuřování, kterého se měla dopustit tím, že 'vyvolávala nedůvěru k roli KSČ a oslabovala úlohu ozbrojených sil.' Činila to zřejmě tak, že jakožto aktivistka NMS důsledně spojovala myšlenku odzbrojení s myšlenkou lidských práv a požadovala zavedení náhradní služby pro odpírače vojny z důvodů svědomí. Taková náhradní služba však dnes běžně existuje i v některých zemích východního bloku - a 'úlohu ozbrojených sil' tím zdá se nijak nenarušuje.

    Situace v dnešním Československu je rozporná. Československo je nicméně po letech stagnace přece jenom v jistém pohybu. V budoucnosti bude hodně záviset na vývoji v Sovětském svazu, ale i na tom, jaký postoj zaujmou Čechoslováci sami. Bude koneckonců záležet na nich samotných, jestli se jim podaří zkorumpované 'úředníky' svrhnout. Doufejme, že se nesplní naděje některých skalních komunistů, kteřé doufají, že kdyby v Sovětském svazu liberalizace pokračovala, Československo se od Velkého bratra odtrhne a konzervativní komunistické vedení zemi donutí jít vlastní, dogmatickou cestou. Taková naděje je prý zcela reálná a uskutečnitelná. Poukazuje se na Albánii: Albánie se od Sovětského svazu a Číny také odtrhla a její vnitřní uspořádání to vůbec nenarušilo: tvrdý stalinismus v té zemi úspěšně přežívá ještě dvacet let po roztržce!

    50 000 dětí umře do konce letošního roku hladem a na nemoce

    16. 11. 2017



    7 milionů lidí je na hranici hladomoru. Zuří nejhorší epidemie cholery v historii. Jemen:
     



    Děti ve Jemenu hladovějí. Nadhiře je teprve 18 měsíců. Trpí vážnou akutní podvýživou. Její rodina si nemůže dovolit koupit léky pro její léčbu. Našetřili si příjem za tři dny, aby ji mohli přivézt do této nemocnice v Hajja.

    Každý den umírá 130 dětí na nemoci a podvýživu. Blokáda Jemenu, kterou provádí Saúdská Arábie, brání dodávkám humanitární pomoci. OSN varuje, že další děti budou umírat.

    Geert Cappelaere, regionální ředitel UNICEF: "Za poslední tři dny neměla možnost organizace UNICEF vyslat jedinou dodávku životy zachraňujících dodávek. Za poslední tři dny nemáme možnost poslat jediného zaměstnance, který by poskytoval pomoc a podporu, jíž je tolik zapotřebí. Dnes potřebujeme říci světu, že Jemen má očkovací látky už jen na tři týdny. Je nutno blokádu zrušit. V zájmu životů chlapců a holčiček v Jemenu.
     
    Vzbouřenečtí bojovníci z kmene Houthi jsou také obviňováni, že blokují humanitární pomoc a přístup do oblastí, o něž se bojuje. Blokáda vedla k astronomickým cenám potravin a pohonných hmot.

    Ismail Ali: "Šel jsem na trh koupit pro rodinu nezbytné potraviny a ceny byly vysoké. Šel jsem do jiného obchodu a tam mi řekli, že nemají nic. V třetím obchodě jsem zjistil, že ceny jsou vysoké, ale s penězi, které jsem měl, jsem koupil jídlo pro dům a vrátil se domů.

    Ghaleb Al Barty: Čekám dva dny na naplnění plynové bomby. Není nafta, není plyn a všechno je drahé. Nakonec budeme muset doma spáchat sebevraždu.


    Začala - nad dlouhé uši svého současného vedení - zadlužená ČSSD plnit podmínky?

    Babišovy Lidové noviny pomáhají odhalit Patočkovo "spiknutí"

    16. 11. 2017 / Bohumil Kartous

    Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous


    Vyloučení Jakuba Patočky z ČSSD těsně po katastrofálních volbách, k jejichž zvratu nijak nepřispěla kniha Žlutý baron, jejímž je spoluautorem, s odůvodněním, že jde o jeho postoj k plánovanému přesunu brněnského nádraží, je důvěryhodný asi jako Trumpova nezlomná důvěra ve slova přítele Putina stran zasahování do americké předvolební kampaně. 


    Kdo by to byl řekl, že budou zrovna noviny Andreje Babiše pomáhat ČSSD odkrýt klientelistické praktiky, které měly Patočkovi pomáhat ve financování Deníku Referendum. O účelových vazbách Patočky na ČSSD se vědělo už dříve, ovšem tato koordinovaná akce napovídá, že jde o proces, v němž pravděpodobně ČSSD plní zadání vítěze voleb. Aby ne, s takovými dluhy a takřka na politických márách...

    Je to naprosto absurdní situace: Patočka, který je členem ČSSD, vydá těsně před volbami knihu, která velmi nesmlouvavě odhaluje nekalé a predátorské podnikatelské praktiky Andreje Babiše. Dlouhodobě se přitom zabývá tématem Babiš v Deníku Referendum, který založil a který také díky ČSSD financuje.

    Co je smutné, to je klientelistické schéma, které Patočka k vydávání údajně nezávislého deníku používá. Napojení na zdroje ovládané za poslední vlády sociální demokracií, je toho smutným dokladem. Co je ovšem ještě smutnější, to je servilita ČSSD vůči Andreji Babišovi.

    Tvrzení o tom, že Patočka byl vyloučen kvůli jeho snaze zabránit referendem v přesunu brněnského nádraží, je hloupé. K referendu došlo před třemi lety. Patočka je vyhozen ze strany, pro kterou zjevně mediálně pracoval "na Babišovi", těsně po volbách, v nichž Babiš s výraznou převahou zvítězil a ČSSD utrpěla zdrcující prohru, která drasticky navýšila její dluh. Pokud chce ČSSD uvažovat o nějaké budoucnosti, musí nyní řešit svou finanční situaci a tu není schopna vyřešit bez Babiše. 


    Za daných okolností je opravdu pozoruhodné, že Patočku hned po Babišově volebním vítězství ČSSD vyloučila. Bude velmi zajímavé, co se bude s touto stranou dít dál a kam dál až se propadne. To můžeme sledovat podle toho, kdo ČSSD ovládne a jaká rozhodnutí bude strana dělat. Dá se s velkou pravděpodobností očekávat, že právě ČSSD bude vůči Babišovi velmi krotká a vstřícná. V současnosti se jedná o nesvéprávnou stranu a dokazuje to svým jednáním.

    Babiš tweetuje denunciační článek proti Patočkovi ve svých novinách čistě náhodou...

    15. 11. 2017

    Bude to teď v ČR běžné, že miliardář nechá ve svých novinách vydat proti někomu denunciační článek, a pak ho sám rozšíří na svém twitteru a oběti dál nadává?

    Akreditováno ministerstvem školství

    Mediální výchova podle Parlamentních listů

    16. 11. 2017 / Bohumil Kartous

    Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

    "Titul obhájil na nejstarší soukromé slovenské vysoké škole, kde musel čelit slovenským odborníkům na médio-vědu," uvádějí Parlamentní listy na obhajobu Petra Žantovského, na jehož úctyhodnou akademickou dráhu upozornil v souvislosti s nominací na člena mediální rady Ondřej Slačálek v A2larmu (srovnání obou textů je zábavné). Petr Žantovský, kterého Parlamentní listy vydávají za mediálního analytika a jehož Miloš Zeman ocenil za to, že se zasloužil o stát, čehož se pravděpodobně dopouští svou neochvějnou snahou ukazovat svět očima Miloše Zemana prostřednictvím Parlamentních listů, je činný také jako pedagog. Českým učitelům rozesílá tzv. Akademie Literárních novin, projekt média s intelektuální minulostí a přítomností charakterem podobnou Parlamentním listům, nabídku lektorování v oblasti mediální výchovy. Muž, jenž se podle Zemana zasloužil o stát a docent nejstarší slovenské soukromé univerzity má českým učitelům "analyzovat mediální obsahy v souvislosti s ekonomickými a politickými zájmy", jelikož "vyznat se v pozadí mediálních sdělení je jedním z nejdůležitějších atributů mediální gramotnosti v naší době". Pravděpodobně bude nabádat české učitele, aby učili své žáky, že Česká televize produkuje "jen propagandu" a činí tak "nejodporněji a nejobludněji perverzně". Takhle se dělá médio-věda pod akreditací ministerstva školství.

    Nabídka Akademie Literárních novin rozesílaná učitelům:  

    Média a my 

    Kurz pro vyučující mediální výchovy a další zájemce o mediální problematiku (Odborným garantem kurzu je PhDr. Jan Štolba, projektový manažer Litmedia a.s.) Kurzy se konají přímo v redakci Literárních novin (Korunní 104, Praha 10), počet účastníků maximálně 20. Cena dvoudenního kurzu 2.400,- včetně obědů a občerstvení (káva, čaj)  

    Obsah kurzu: 

    1. Dějiny mediální komunikace (včetně vývoje žánrů) a její historie a současnost, s důrazem na situaci ve střední Evropě a zvláště u nás. Modely možného dalšího vývoje. ( Karel Hvížďala, novinář, publicista, spisovatel, mediální analytik ) 

    2. Analýza mediálních obsahů v souvislosti s ekonomickými nebo politickými zájmy. Vyznat se v pozadí mediálních sdělení je jedním z nejdůležitějších atributů mediální gramotnosti v naší době. (Mgr. Petr Žantovský, PH.D., novinář, publicista, vysokoškolský pedagog v oblasti médií) 

    3. Jak se dělají noviny: struktura redakce, know-how redakční práce od rukopisu po finální produkt, harmonogram výroby, plánování materiálů, porady, práce se zdroji informací. Přehled novinových žánrů, jazyk a styl v médiích, psané, mluvené slovo. (PhDr. Jan Štolba, bývalý šéfredaktor ČTK a hlavní sekretář HN) 

     4. Tištěná versus digitální média. Nová média - specifika digitální žurnalistiky, její úskalí. Sociální sítě a jejich vliv na šíření a přijímání informací. Osud klasických médií v digitálním věku. (PhDr. Mirko Raduševič, šéfredaktor webu Literarky.cz) 

     5. Vztah redakce-inzerce-marketing. Inzerce jako hlavní nástroj financování médií. Úloha marketingu v médiích. Výzkumy čtenosti a sledovanosti (Mediaprojekt), znalost struktury čtenářů a posluchačů jako důležitý nástroj rozvoje média. (PhDr. Naděžda Krohová, marketingová specialistka) 

    Kurz je akreditován MŠMT

    Jde žel o dost banální skutečnost: akreditace dalšího vzdělávání pedagogů, ale i akreditace vzdělávacích programů určených přímo do výuky, jsou vydávány na základě splnění formálních požadavků, aniž by se kdokoliv zabýval relevancí, kvalitou či personálním obsazením takových vzdělávacích aktivit. Takhle se třeba do škol před pár lety dostala barvičková diagnostika, vydávaná za evaluaci sociálního klimatu ve školách. Absurdní je, že nestačí říct, že je to pavěda a šarlatánství. Barvičky jsou stále v nabídce.

    Stejně tak bude v nabídce mediální neštěstí Žantovský,aniž by se kdokoliv zabýval odborným profilem tohoto člověka. Pro ředitele škol je často naprosto nemožné odlišit od sebe jednotlivé nabídky a je tedy do značné míry založeno na náhodě a dojmu, zda si jako odborníka na mediální analýzu najmou intelektuálního outsidera, jenž se za roky ústrků "bannonovsky" mstí prostřednictvím parazitního webu, podíleje se na vytváření "alternativní" reality, kterou pak s chutí opanuje.

    Situaci komplikuje politováníhodná skutečnost, že Karel Hvížďala, člověk, jenž je v určitých kruzích považován za doyena české žurnalistiky, legitimizuje fakt, že o analýze "ekonomických a politických zájmů v pozadí mediálních obsahů" má učitelům přednášet člověk, který produkuje lacinou propagandu.

    Ale možná se pletu a možná Žantovský na kurzech učitelům poskytuje hlubokou introspekci do práce mediálního parazita. V tom případě by to mělo MŠMT učitelům zaplatit...
     

    Aby byli čeští pedagogové těmi, kdo společnost spojují, nikoli staví proti sobě

    Nestudovala jsem přece proto, abych takové děti učila (?)

    16. 11. 2017

    Měl jsem dnes možnost krátce mluvit na konferenci Společně ve škole, která se věnovala začleňování romských žáků do základních škol. Přesněji v panelu, který řešil zapojení rodičů do procesu změn, píše na Facebooku Tomáš Hečko. Následuje jeho projev postavený na osobní zkušenosti rodiče, který se musí v české společnosti vyrovnávat s řadou nelehkých společenských a kulturních překážek, pokud chce svému dítěti poskytnout pocit, že je součástí společnosti, nikoliv někým trpěným a vyloučeným. 

    Dobrý den.

    Jsem velice rád, že zde dnes mohu vystoupit. Když se rozhlédnu, vidím lidi, kteří nějakým způsobem přispívají k zavádění společného vzdělávání do českých škol. Děkuji za to, že dnes mohu promluvit právě k vám.

    Jsem trochu na rozpacích, zda na tomto místě vůbec mám být. Když se podíváte do svých materiálů, mám v nich u jména napsáno „rodič“. To z jistého pohledu není příliš silný mandát na to, abych tady vystoupil. Rodičem se člověk může stát, s trochou štěstí, během pár minut a není to vlastně žádné velké umění.

    Musím tedy upřesnit, že nemluvím jen za sebe, ale také za část rodičů, jejichž děti přicházejí do školy a jsou trochu jiné, než většina jejich vrstevníků. Naše prostřední, šestiletá dcera se narodila s Downovým syndromem. Angažuji se také v platformě Rodiče za inkluzi, která pomáhá rodinám dětí s hendikepem, které navštěvují běžné základní školy. Mohu tedy nabídnout ještě i trochu více, než jen vlastní rodičovskou zkušenost.

    Žijeme s naší rodinou ve velmi krásné čtvrti. Pro výchovu dětí je starý Spořilov skvělé místo. Máme tady kolem sebe přátele, kteří berou celou naši rodinu jako běžné sousedy. Všechny děti bez výjimky chodí cvičit do místního Sokola. Dcera s postižením chodila do malé rodinné mateřské školy, kterou absolvovala bez asistenta pedagoga. V současné době je v přípravné třídě běžné základní školy a připravuje se na první třídu.

    Věřím, že vše zvládne, především díky vstřícnosti školy a ohromnému množství pedagogické práce mé ženy, které tímto opravdu z celého srdce děkuji. Nikdy jsme se necítili nijak vyčleněni z komunity, ve které žijeme. Vždy jsem měl pocit, že, přes specifika, která výchova dítěte s Downovým syndromem má, žijeme obyčejný a v tom nejlepším smyslu normální život.

    Pak jsem ale zjistil, že existují lidé, pro které to není samozřejmost. Úplně poprvé jsem si to naplno uvědomil při pročítání nějaké diskuse na facebooku. Jedna učitelka sem napsala:

    „Nestudovala jsem přece proto, abych takové děti učila.“

    To je věc, která člověka zasáhne. Vychováváte s nejlepšími úmysly dítě s postižením tak, aby co nejhladčeji zapadlo do našeho světa. Stojí vás to čas, úsilí, peníze. Díky stovkám hodin domácí pedagogické práce znáte jeho limity, ale i možnosti. A doufáte, že na té dlouhé cestě k jeho dospělosti budete mít v učitelích oporu. A pak se najednou dozvíte, že oni přece nestudovali, aby vaše dítě učili. Že vaše dítě není dost dobré na to, aby je učili.

    Měl jsem za to, že dotyčná je třeba mého věku, táhne jí na padesát, vyrůstala v jiné době, děti s postižením viděla jen z rychlíku. Ne. Byla to čerstvá absolventka pedagogické fakulty, nebylo jí ještě třicet let.

    O takzvané inkluzivní novele školského zákona se diskutuje ze všech možných úhlů a pozic. Ze zkušeností, které jako Rodiče za inkluzi máme, bych mohl vyjmenovat celou řadu překážek, se kterými se školy, pedagogové i rodiče potýkají. Neporozumění zákonu a jeho nesmyslný výklad. Špatně dostupná metodická podpora učitelů. Nedostatek a občas mizerná kvalita asistentů pedagoga. Byrokratická zátěž kolem. Z mého pohledu ambivalentní role momentálně velmi přetížených poradenských zařízení. Tlak státu na to, aby se čerstvě poskytnutá podpora opět omezila ve jménu úspor. Zneužívání tématu inkluze k osobním politickým cílům i ke zvyšování čtenosti médií. A samozřejmě evergreen – mizerné platové podmínky učitelů. Jistě jsem na něco důležitého ještě zapomněl. Na většinu těchto témat tady jistě přijde řeč.

    Ale z mého pohledu rodiče i ze zkušeností, které Rodiče za inkluzi máme z úspěšných i neúspěšných případů začleňování dětí se ukazuje, že na samotném počátku je vždy motivace učitelů. To, že vůbec pochopí důvod a cíl inkluzivního vzdělávání. Že přijmou tu základní myšlenku, že vedle žáků vysněných a relativně jednoduchých jsou také žáci, u kterých věci jednoduše nejdou. A že akceptují, že má smysl takové žáky vzdělávat společně.

    To je ten klíčový rozdíl, který rozhoduje o tom, zda se v dnešní, stále ještě ne ideální situaci, inkluze podaří. Jinak je veškerá snaha rodičů i dětí k ničemu a inkluze končí nechutnými tahanicemi, kdy se chce škola žáka za každou cenu zbavit. Tady pak rodiny vždy tahají za kratší konec.

    Vím, že je jednoduché tuto věc pojmenovat a nekonečně složité ji změnit. Ale jsem tady jako rodič, a tak si snad mohu dovolit vyslovit několik přání.

    Jako rodič bych si proto přál, aby bylo učitelské povolání dostatečně honorováno. Je katastrofou této země, že má jedny z nejhůře honorovaných učitelů v Evropské unii i zemích OECD.

    Jako rodič bych si ale také přál, aby čeští učitelé měli pro toto povolání osobnostní předpoklady. Údiv vzbudily v posledních dnech rasistické poznámky mladé pedagožky a novopečené poslankyně Sněmovny za Svobodu a přímou demokracii. Rád bych si myslel, že je to výjimka, ale z vlastní zkušenosti vím, že tomu tak není. My sami máme jen pár dnů starou zkušenost, kdy se učitelky mateřských školek u kávy shodly na myšlence, že pan Hitler to vlastně neměl vymyšlené tak špatně. Byl bych velice rád, kdyby čeští pedagogové byli těmi, kdo společnost spojují, nikoli staví proti sobě.

    Jako rodič dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami bych si dále přál, aby se změnil obsah studia pedagogických fakult tak, aby jejich absolventi byli lépe připraveni na práci s třídou, která zahrnuje děti, jako je to naše.

    A jako rodič dítěte se speciálními vzdělávacími bych velice ocenil, kdyby se stát nesnažil šetřit na nejmizerněji placených pedagogických pracovnících – tedy asistentech pedagoga. Naopak – pokud mají plnit svou roli, mělo by se jim dostat daleko větší péče. Právě oni často rozhodují o přijetí našich dětí školním kolektivem.

    Vím, že mluvím o změnách, které je složité prosadit, jsou politicky nepopulární a které se projeví za deset či více let. Ale myslím si, bez těchto konkrétních kroků bude inkluzivní vzdělávání stále dokola zpochybňováno těmi, kteří budou přesvědčeni o tom, že „přece nestudovali proto, aby učili takové děti.“ Děti s nejrůznějšími hendikepy, děti romské, děti cizinců, výrazně nadané děti a vůbec všechny děti, které se vymykají širšímu průměru.

    Děkuji vám za pozornost, přeji hezký den a zajímavou a inspirativní diskusi.

    Komunismus vs. nacismus

    16. 11. 2017 / Pavel Urban

    Pokud by Daniel Veselý polemizoval jen s tvrzením, že „komunismus je to nejhorší, co se člověku může stát“, neřekl bych ani popel. Svůj názor na primitivní antikomunismus jsem popsal ve svém předchozím článku. Z toho ale nevyplývá, že komunismus a nacismus nelze srovnávat.
    Pan Janýr mi v následné diskusi vytkl absenci kritéria definujícího socialismus (přesněji řečeno komunismus v běžně používaném smyslu nebo „reálný socialismus“, ale to je moje chyba). Navrhuje „srovnávat systémy, nezávisle na nálepkách, v daném místě a čase.“ Jsem pro. 

    Pokud tedy budeme srovnávat v daném čase, tak obětí sovětského komunismu ve třicátých letech bylo o pár řádů více, než ve stejné době obětí v nacistickém Německu. Pozice obou států si přitom byla v řadě ohledů bližší, než když srovnáváme předválečný a poválečný Sovětský svaz. Je pravda, že komunismus nebyl rasistický a nacionalistický. Přinejmenším ve dvacátých a třicátých letech. To uznávám. 

    Ale postoj bolševiků za občanské války k příslušníkům „vykořisťovatelských tříd“ odpovídá Janýrově definici „pozitivní genocidní vazby“, podobně, jako za kolektivizace postoj ke „kulakům“. Tito lidé byli i podle soudobé teorie likvidováni „jako třída“, tedy nikoli na základě svého chování. 

    Co se týče poválečného období, je tu problém, že vlastně není co srovnávat. Nacistické Německo zmizelo, jiný příklad nacistického režimu nemáme. Nacismus nedostal šanci k „dalším fázím“. Dejme tomu, že by druhá světová válka skončila remízou nebo neúplným vítězstvím nacistického Německa. Dejme tomu, že by Hitler zemřel a nacistické Německo následně zdegenerovalo do nějaké „gulášové“ podoby. Stal by se kvůli tomu nacismus lepším? 

    Lze namítnout, že porovnáváme realitu, ne nějaké kontrafaktuály. Budiž. Pak by to znamenalo, že komunismus je opravdu lepší. Částečně díky náhodě, částečně proto, že soudruh Stalin byl lepším stratégem, než Hitler. Je to opravdu tak zásadní rozdíl, abychom mohli jednoznačně odmítnout historický pohled režiséra Mrnky? Pokud se bude týkat komunismu obecně a ne jeho konkrétní gulášové formy? 

    Ať už si o filmu Milada myslíme cokoli, je pravda, že v procesu s Miladou Horákovou moc prostoru mezi černou a bílou nebylo. Kritika Daniela Veselého nebyla psána jako komplexní analýza komunismu. Tím spíš je zajímavé, že jediný konkrétní argument proti černobílému pohledu, který v článku uvedl – velká podpora režimu od nezanedbatelné části obyvatelstva – se dá stejně dobře použít i pro obhajobu nacismu. 

    Daniel Veselý se také necítí oprávněn vynášet autoritativní soudy, jsa si vědom otřesných zločinů stalinismu, nacismu, ale i kolonialismu či kapitalismu. Takováto opatrnost jej šlechtí. Zdá se ale, že se týká jen toho stalinismu. Autoritativně soudit kolonialismus, kapitalismus a, jak vidno, i nacismus, k tomu se zjevně cítí oprávněn dost.

    Bodláky Václava Duška

    Tyhle volby nejsou pro starý

    16. 11. 2017 / Václav Dušek

    Těkání, voliče zahání. U voleb nepomohou už ani finanční polštáře, těžké duchny státního dluhu neomylně vyčerpávají budoucnost; tyhle volby nejsou pro blbý a pro starý. Kdo zbude, hádej kmáne, můžeš dvakrát, potřetí nikdo nekáže, ani kněz, který mlsně ochutnává seminaristy i ministranty. Sexuálnímu apetýtu neodoláš. Podej inzerát: koupím levně Záhořovo lože zn. I na splátky; kdo nedluží, nežije, kdo dluží živoří. Z foteček se šklíbí kandidáti růžových slibů, ozdoby stranických sekretariátů, místních poboček – vybírej pečlivě, voliči, nespěchej. Staří voliči nám ohrožují mladé voliče, pozor na páprdy a napudrované stařenky; rozmarní vykladači lákají našince k zaručeným výběrům, a přitom jejich rozhled rovná se výhledu z krtinců. Stará garda vybavena životními zkušenostmi a nadsazenými důchody budoucnost už skoro nevyhlíží.

    Zjitřené televizní debaty pobaví, zarmoutí, v každém případě varují voliče, aby nepodléhal iluzi, že partajní smečky myslí kázané sliby vážně. Měšťák hlušec hltá nechutné volební polívky, zažehnuté plameny olizují zbylou pravdu. Kam se hrabou panáci z Orloje! Recitátorka od Boha všemohoucího, i toho slitovného, zvaná mezi přáteli villonská nevěsta říkávala: opatrnosti nezbývá, i přesto se i chytrák spálí. Rozverné politické bytosti z obrazovky srší nápady, vyškoleni, jak se chovat k opoziční chátře; vidíš nevídané, slyšíš neslýchané, užasle žasneš, jaké sladké vyhlídky ti nabízejí nafoukaní tatrmani a tatrmanky. Volič má mít potvrzenou diagnostikovanou ztrátu paměti, jinak k urnám nevpouštět.

    Chytračit se vyplácí. Celebritní loutky se šponují ve světlech ramp, dávají moudrá doporučení, jak a koho volit. Pepica Darmoděj, hudební umrněnec, šlape statečně ve vymezené brázdě zaručeného pokroku, chápeš, proroku, a do roboty mu vyhrává kapela Povřísla a kopyta. Kdo se umí přilepit v pravý čas ke slavnému, přežije jepičí rok. Přehlídka nemocných, napadených horečkou hříšného chtění vystoupat k vrcholku Mizérie, pořádaná u svátečních příležitostí růstu nám skvěle bobtná. Nedívej se vpravo, vlevo, a konej dle vlastního přesvědčení – mýlit se můžeš, ale mlčet nemusíš. Kup si deset deka elánu, bez emocí pročti volební nabídku, uvědom si, že velikáni povětšinou vymřeli a novodobé náhražky mohou otrávit naivní lidstvo; věkem se můžeš snadno odpoutat od reality a žít svůj nekonečný sen minulosti. Ztráta paměti nebolí. Běhával venkovský kornetista do polí s kosou, dávno tomu, a sekal a sekal – bojoval s kozáky v té první válce a malorolník běžel k synovi bojovníka, naříkal a křičel: safraporte, pojď si chytit tátu, zase mě seká ve vojtěšce, já ho asi zastřelím! Pamatuje-li volič módu štruksových kalhot do zvonu, odeberte mu volební lístky. Staré struktury trpí opatrností, nevyrovnaností, nechutí ke kapitálu získanému levou zadní – kdepak přichýlit staré papriky s dinosauří zkušeností.

    V zálivu nadějných vyhlídek v Podřipsku, budeme usazovat do pomyslných křesel zástupce doufajícího lidu v zásadní změny. Laciné nabídky pokroku s díky asi odmítneme. Opakovat chyby se nevyplácí. Evropská moc bude asi velmi sílit, musíme vybrat tak, aby naši zástupci převyšovali myšlením brouka Pytlíka, Ferdu mravence, a dosahovali alespoň vědomostí rozšafného Hurvínka. Nezoufejme. Máme našlápnuto ke konečnému vítězství. Podřipská překvapení neberou konce. Moderátoři i redaktoři, ranhojiči nemilosrdného času, převyšují vrcholné politiky zdrcujícím odhalením různých jednoduchých řešení – a hlavně, vyučeni ve skoku do řeči, blafování, zdrcujícími tvrdými pohledy revolučních batolat odolávají vyřčeným návodům k použití cest za štěstím. Hra odcházení, přicházení, vytrvání, pokračování, odhalování, meditace, disputace, konfrontace, tato hra nedojde zdárného konce. Proč neštěkat, když nám pánbůh zdraví naděliti ráčil – a s duchovnem nevyhrožujte. My přece víme, že někteří lidé už jsou tak inteligentní, že se k ničemu nehodí.

    Víme, že mnohé politické třenice znamenaly odhalení jejich tupozrakosti, nevzdělanosti, nepokory, přílišného chtíče vlastnit a nezaslouženě pobírat finanční odměnu. Chronický odpor k práci se příliš zakořenil – ty jsi ještě nevládl, umíš jazyky, ne, nevadí, máme skvělé překladatele. Máš smysl pro loajalitu. Potom mezi nás patříš. Piješ – a kdo ne, viď. Kdo dokáže tlachat, a přitom se nečervenat, toho bereme! Lid podřipský před námi bude stát v haptáku. Rabování může pokračovat. Počkej, bohatýre, lithium není kořalka, no, mýlit se je lidské. Přičísneme přehazovačky, vmáčkneme špeky do kaťat, dámy se vsunou do tuhých obinadel krotících sádlo – naučíme se chápat zemi koal, kde těžaři rádi vypomohou, konečně, zahraniční pomocníci nám prý nezištně pomohli ukončit nerentabilní textilky, cukrovary, lihovary pivovary, nastavěli v průmyslových lokalitách problémové bafající fabričky, sklady i velkosklady; peněženky neúprosně vysávají markety. Proluftovat necháme lesy, straně, pole, řeky, vodní zdroje, vše v zájmu výuky, jak se hýbat světem nenadálých zázraků.

    Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest, a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd. Ó, básníků milovaný – Podřipsko se proměnilo, nevěříš? Lesů hlubokých ubylo, ticho zmizelo, líbezné studánky vyschly, zlaté hvězdy nám vysbírali nenechaví cizinci i domácí hastrošové… Cirk liliput usazen v lavicích touhy, zmaru, nadějí, snů, a šejdíři si mnou ručky.

    Hádej, kolik toho ještě vydržíme?! Můžeš dvakrát.

    Zapojte se, je vás třeba

    Zprovozňujeme diskuse na Britských listech

    18. 4. 2017 / Bohumil Kartous

    Vážení čtenáři Britských listů, rozhodli jsme se zpřístupnit těm, kdo pravidelně přispívají na provoz jednoho z mála nezávislých médií v ČR diskuse pod články. Rozhodli jsme se tak učinit proto, aby lidé, kteří mají velký podíl na více než dvacetileté existenci Britských listů, měli možnost vyjádřit se přímo k jejich obsahu a přispět svým úhlem pohledu. Od omezení na platící čtenáře si slibujeme též minimalizaci nenávistných, bigotních a scestných komentářů, které vytvářejí z internetových diskusí skládku mentálního odpadu. Sledovat diskuse a hodnotit příspěvky v nich bude mít nicméně možnost každý návštěvník.

    Není to ale zabezpečení, které by výskyt digitální pitomosti či zneužití pro propagandistické účely dokázalo eliminovat úplně. Budeme proto diskuse redigovat a příspěvky, které budou obsahovat nepřijatelný materiál (e.g. rasistické výzvy, urážky ad hominem, výzvy násilného charakteru, replikaci prokazatelně konspiračních bludů), budou bez pardonu odstraňovány.

    Přístup k diskusím je jednoduchý. Pokud budete mít zájem o diskuse, zaregistrujte se v systému a proveďte vybranou platbu (dle doby trvání přístupu k diskusím). Platby probíhají prostřednictvím systému GoPay. Poté budete mít přístup k diskusím na dobu, kterou jste si předplatili. V případě technických problémů se prosím obracejte na programátora Britských listů Michala Panocha: michal@panoch.net.

    Prosíme pravidelné přispěvatele Britským listům, aby možnosti využili a aby přenesli své platby do nového systému, jenž jim umožní přístup k diskusím. Zároveň vyzýváme ostatní čtenáře, aby tuto možnost zvážili. Víme, že Britské listy čte řada velmi zajímavých lidí a velmi oceníme, pokud se podaří na webu Britských listů vytvořit silnou komunitu lidí, kterým vyhovuje kritický přístup a unavuje je digitální spad. Zajímavé příspěvky v diskusích budeme redakčně zpracovávat a vydávat jako samostatné texty. 

    Vážení čtenáři, věříme, že se naše rozhodnutí ukáže jako správné a že diskuse přispějí jak k pluralitě relevantních názorů, tak k dlouhodobé udržitelnosti Britských listů. 

    Demokracii nelze hájit tím, že to musí být jen žvanírna

    15. 11. 2017 / Boris Cvek

    Včera večer jsem slyšel na ČRo Plus zajímavou debatu, přenášenou z Hradce Králové, s názvem „Kontroverzní otázky dnešní doby: jak vyhrát/prohrát volby?“. Účastnili se jí Vladimíra Dvořáková, Alžběta Králová, Tomáš Sedláček, Jindřich Šídlo a Jaroslav Plesl. Znepokojila mne představa, kterou šířil zejména Tomáš Sedláček, že efektivní jsou jenom totality, zatímco demokraté se musí smířit s tím, že stát funguje jako „žvanírna“.

    Zdá se mi, že v jádru je to zdravá reakce na Andreje Babiše: demokracie není firma, demokracie je diskuse. Kdo je demokrat, musí akceptovat diskusi místo direktivního řízení. Jenže co ta diskuse má znamenat v praxi? Musí být nutně neefektivní? Musí to být diskuse, která pouze zakrývá zákulisní dohody a zájmy? Vždyť přece na světě neexistuje nic efektivnějšího než západní demokratické společnosti. Podívejte se, kam to dotáhla Kuba nebo Severní Korea ve srovnání s nimi.

    Je velmi nebezpečné vytvářet v lidech pocit, že pokud chtějí demokracii, musí se smířit se žvanírnou. Tohle většina lidí nemůže akceptovat. Lidé chtějí efektivní řešení svých problémů. Na tom je založena demokracie. Ve vyspělých demokratických společnostech vede diskuse k promyšleným zákonům, které vedou k lepší kvalitě života občanů. V tom jim žádná autoritativní společnost nemůže sahat ani po kotníky. Nemůžete před lidmi, které u nás týrají nelidské exekuce, jaké v demokratických zemích nemají obdoby právě proto, že tam diskuse nad zákony je efektivní, říkat, že se musí smířit s tím, že demokracie je žvanírna a že jediný, kdo umí vládnout efektivně, je tyran. Okamžitě budou chtít tyrana. A právem.

    Elity, které nota bene z demokracie těží nejvíce, nemohou uváznout v laciné póze: to jsou ale ti lidi blbci, když nevědí, že demokracie je neefektivní žvanírna! Jistě, tento přístup je velmi snadný a legitimizuje jakékoli selhání sytému. Nicméně povede nutně k tomu, že lidé začnou demokracii nenávidět. Elity musí ukázat, že lidem dokážou srozumitelně pomoci, že demokracie umí efektivně najít a hájit veřejný zájem, že dokáže o tento zájem bojovat proti zákulisním mafiím. Demokracie se musí ukázat mnohem efektivnější než Andrej Babiš. Je to náročné, ale demokracie je mnohem náročnější než totalita. Také proto to dotáhla mnohem dál.

    Rusko drsně ovlivnilo britské hlasování o brexitu. Že by zrovna v ČR stát Rusko nepodvracel? Nikdo to neřeší...

    15. 11. 2017

    Rusko těsně před hlasováním o brexitu poslalo do Británie 45 000 tweetů.
     
    "Miliardář Banks, maniaci Farage, Gove Johnson a další: pomáhají Rusku zničit naši zemi, EU a západní demokraci ve snaze vytvořit zemi s minimálními daněmi a bez veřejných služeb, která povede k tomu, že zchudnete."

    Banks, Farage, Gove, Johnson et al: helping the Russians destroy our country, the EU and Western democracy whilst chasing a low tax / zero public service economy which will leave YOU poorer. 


    Jak by to dopadlo se Škodovkou po Czexitu?

    15. 11. 2017



    Horliví stoupenci odchodu ČR z Evropské unie by si měli přečíst toto svědectví ředitele japonské automobilky Honda ohledně toho, co brexit způsobi její britské továrně:


    Automobilový průmysl varuje, že v důsledku brexitu budou automobily v Británii dražší o 42 000 Kč. Vyvážet je do zahraničí bude také dražší.

    Zdrcující dopad tvrdého brexitu na britský automobilový průmysl byl v úterý odhalen v londýnské Dolní sněmovně, když průmyslníci sdělili poslancům, že každých 15 minut celního zdržení na hranicích by výrobce automobilů stálo 850 000 liber (24 milionů Kč) ročně.

    Parlamentnímu výboru pro podnikatelské záležitosti předložila firma Honda UK dosud nejpodrobnější dokumentaci o svých pracovních procesech. Informovala, že spoléhá na 350 kamionů z Evropské unie, které jejímu obřímu závodu v britském městě Swindon dodávají každodenně součástky. Firma používá systému just-in-time a má rezervu součástek jen na hodinu.

    Tato japonská automobilka sdělila v parlamentě, že by trvalo 18 měsíců vypracovat nové procedury a postavit nové sklady, pokud by Británie opustila evropskou celní unii, avšak že vzhledem k tomu, že do automobilky ve Swindonu se DENNĚ dodávají 2 miliony součástek, i minimální zdržení při celních prohlídkách v Doveru a v kanálu pod tunelem La Manche by znamenalo, že by stovky jejích kamionů musely čekat celkem 90 hodin denně.

    "Mimo evropskou celní unii neexistuje otevřená hranice," řekl Patrick Keating z firmy Honda UK.

    Dosud multinacionální firmy sdělovaly tyto své obavy britské vládě jen soukromě, ovšem vzhledem k tomu, že britská vláda utajuje 58 ekonomických studií o dopadu brexitu na jednotlivé ekonomické sektory v Británii, sílí tlak na to, aby se tyto informace zveřejňovaly.

    Pracovníci automobilového průmyslu svědčili, že odchod Británie z EU bude znamenat, že automobily budou o 1500 liber (48 000 Kč) dražší. Vývozcio také budou muset hradit dalších 300 liber za každé auto v důsledku cel uvalených na jejich vývoz.

    Pokud Británie odejde z EU bez obchodní dohody, znamená to, že vyvážené automobily budou zdaňovány 10 procenty a součástky 4,5 procenty. Více než třetina z 690 automobilů, které Honda vyrábí v Británii každý den, se prodává v Evropě. Evropská unie je také zdrojem 40 procent součástek pro automobily.

    Honda a profesionálové z dalších britských automobilek uvedli, že toto je však jen začátek jejich obav.

    Automobilka Aston Martin se také obává "víceméně katastrofálního" zrušení uznávání britských regulačních norem Evropskou unii, což Brusel učiní, pokud nedojde k dohodě o brexitu.

    Automobilka Honda poukázala na to, že náklady na předělání evropského automobilu tak, aby odpovídal americkým normám, činí dalších 26 procent přidaných k ceně vozu.

    Automobilový průmysl v Británii se také obává odchodu svých evropských pracovníků a nedostatku pracovních sil.

    V pondělí varovali vedoucí evropští podnikatelé včetně britské Konfederace britského průmyslu, že Británie už má jen čtrnáct dní k tomu, aby objasnila Evropské unii svůj postoj k případné dohodě o brexitu.

    Automobilový průmysl má velmi nízké marže. V průměru přináší 2-4 procenta zisků z investic. Po zavedení cel a tarifních překážek zkolabuje.

    Britští euroskeptici vždycky tvrdili, že EU bude chtít dovážet automobily do Británie, a proto dojde k dohodě. To není pravda, upozorňují britské automobilky. Británie vyváží 56 procent svých automobilů do Evropy, EU dováží do Británie jen 7 procent automobilů. Pro EU je prvotní zachovat integritu evropského jednotného trhu.

    Spojené státy "mohou prohrát válku v Koreji". Překvapení? Sotva

    15. 11. 2017 / Karel Dolejší

    Generálporučík Jan-Marc Jouas napsal Kongresu dopis ZDE, v němž varuje, že USA mohou prohrát případnou druhou korejskou válku. Pokud vás však taková výstraha šokuje, zřejmě jste stále ještě obětí propagandy z Operace Pouštní bouře v roce 1991.

    Americký kontingent v Jižní Koreji čítá necelých 30 000 vojáků a jihokorejská armáda 495 000, přičemž je naplánováno zeštíhlení na 400 000. Severokorejci ale mohou snadno zmobilizovat až 1 200 000 vojáků - to je víc, než kolik čítá na mírových stavech armáda ruská nebo turecká (nejpočetnější mezi členy NATO na této straně Atlantiku). To znamená, že vzájemný poměr sil se výhledově přibližuje cifře 3 : 1. Ačkoliv americké i jihokorejské jednotky jsou mnohem lépe financovány a vybaveny než severokorejské, při takovémto početním poměru a v obtížném korejském terénu, který zdaleka tolik nevyhovuje moderním západním zbraňovým systémům jako kuvajtská nebo irácká poušť, nemusí lepší vybavení mít rozhodující význam.

    Představovat si, že severokorejská armáda zopakuje svůj "Blitzkrieg" proti sousedovi jako v 50. letech, je samozřejmě zpozdilé. Bratru 5 500 zastaralých severokorejských tanků nemůže proti modernějším a dobře organizovaným 2 500 jihokorejským strojům provádět podobné bleskové operace, jako když sovětským strojům v arzenálu Pchjongjangu nestály v cestě žádné obrněnce a jihokorejská armáda disponovala minimálním počtem protitankových zbraní. To čeho se v dnešní době je třeba obávat nejsou ani tak rozsáhlé obchvatné manévry obrněných jednotek, jako spíše "manévr palbou" kombinovaný s akcemi jednotek zvláštního určení pronikajících za frontu. Severokorejci disponují obrovským dělostřelectvem s 4 800 raketomety a 8 600 děly, jemuž čelí 5 800 jihokorejských dělostřeleckých systémů. Během několika hodin by jím dokázali úplně zničit jihokorejské hlavní město Soul - a jakkoliv těžké ztráty by přitom utrpěli, nikdo by jim v destrukci nezabránil. Ostřelování vojenských základen protivníka, i kdyby bylo jen konvenční a nedošlo k nasazení chemických, biologických a ano, jaderných zbraní, by mohlo velmi snížit efektivitu obrany. Jouas varuje, že zásobování jednotek a přísun čerstvých sil by mohly být výrazně ztíženy.

    Jižní Korea vydala vloni na obranu 36,8 miliardy dolarů, neboli 2,7 % HDP ZDE (pdf). V žebříčku stockholmského institutu SIPRI uzavírá první desítku největších plátců do armádní pokladny, když následuje hned za Německem. Spolehlivá data pro KLDR nemá SIPRI k dispozici, nicméně je prakticky jisté, že se výdaje severokorejského režimu na zbrojení jihokorejským ani zdaleka nepřibližují. Podle odhadu analytiků zbrojařské kampaně organizace Amnesty International vydává Pchjongjang na zbrojení až 22 % HDP, neboli zhruba 10 miliard dolarů ročně ZDE.

    Jouasovo varování odporuje dvěma populárním mýtům spojeným s hodnocením zdrojů vojenské síly jednotlivých zemí. První stojí na předpokladu, že vojenské výdaje se nějak samy magicky překládají do reálných vojenských kapacit. Druhý "měří" vojenskou sílu zemí podle toho, kolik mají po světě zahraničních základen. Obojí může být nesmírně zavádějící.

    Technologické zbrojení vynalezené v období po 2. světové válce v zásadě znamená, že každých 15 - 20 let vzniká nová generace vojenského vybavení, která je ovšem 3 - 5 x dražší než ta předchozí. Pokud by tedy určitý stát chtěl udržet armádu na konstantních počtech, znamenalo by to, že výdaje na nákup výzbroje každých 15 - 20 let zhruba zečtyřnásobí.

    Ekonomiky rostoucí v dlouhodobém výhledu o 2 % ročně jsou však mezi rozvinutými zeměmi velikou vzácností. Podle Světové banky činil průměrný růst globálního HDP v loňském roce 2,438 % ZDE, platí nicméně, že vysoká tempa růstu se vyskytují v málo nebo průměrně rozvinutých ekonomikách, zatímco ty opravdu vyspělé a saturované jsou z dlouhodobého pohledu rády, když se jejich růst pohybuje kolem jednoho procenta.

    Nicméně pusťme se do kupeckých počtů se stávajícími čísly. Při průměrném globálním tempu růstu 2,438 % HDP v roce 2016 hypotetická průměrná ekonomika bude za dvacet 2,46 x větší než na počátku sledovaného období. Nová generace výzbroje, která mezitím vznikne, však bude stát 3 - 5 x více než její předchůdkyně. Pokud tedy nějaký stát vydává na zbrojení konstantní díl svého HDP, znamená to, že každých 15 - 20 let bude muset snížit počty používané výzbroje zhruba o polovinu. Příznivci "technologického pokroku" přitom budou tvrdit, že taková redukce je bohatě vyvážena nárůstem efektivity nové výzbroje. V nějakém průběžném okamžitém stádiu to dokonce mohla být i pravda. Ale celkově to nic nemění na faktu, že technologický rozvoj pohání strukturální odzbrojování - a že tento trend z dlouhodobého hlediska nemůže být udržitelný. Jeden tank stokrát efektivnější než nepřátelské protějšky v taktické situaci nezničí sto nepřátelských tanků, protože dávno předtím mu přinejmenším dojde munice - ale dost možná bude také "pouhými počty" přečíslen a zničen. Snaha čelit kvantitě kvalitou má jednoduše své meze. Takže fakt, že nějaký stát usilovně modernizuje své ozbrojené síly a investuje do nového vybavení, vede z dlouhodobého hlediska k tomu, že se tyto ozbrojené síly stávají stále menšími - až nastane situace, že výhody generované vyšší kvalitou jsou do značné míry anulovány prostým efektem přečíslení.

    Moderní vybavení ale nekončí u nákupu. Je třeba, aby dostalo kvalifikovanou obsluhu a zabezpečení. A to rovněž něco stojí. Americký tank Sherman z 2. světové války představoval svého druhu úctyhodný kus klasické strojírenské práce. Obsluhu na něm bylo možno zacvičit bez obtížné předběžné přípravy během několika týdnů. Ale již v 60. letech izraelští vojáci přišli na to, že tankové jednotky je i na tehdejší technologické úrovni nutno profesionalizovat. Už nebylo možno přesadit lidi zvyklé obsluhovat běžnou automobilní techniku do obrněnce a po několika týdnech výcviku je poslat na frontu. Osádka tanku musela projít složitou odbornou přípravou a poté celé měsíce pilovala schopnost zasahovat přesně cíl na velké vzdálenosti. Z dnešního pohledu byly ovšem systémy řízení palby v té době primitivní až směšné. Solidní příprava tankisty, která teprve umožňuje využít rozdílů v kvalitě mezi novějším a starším vybavením, v dnešní době žádá ještě mnohem větší odbornost než v 60. - 70. letech minulého století. A to přináší samozřejmě rapidní nárůst personálních nákladů. Specialistu pro obsluhu moderního vybavení připravujete léta, pak ho musíte slušně platit - a pokud padne, nahrazení představuje vážný problém. Primitivnější výzbroj obsluhovaná severokorejskými otroky za drobné kapesné a misku kimči vyjde pochopitelně i v provozu výrazně levněji. A pokud takový člověk padne, jeho úroveň expertízy lze nahradit relativně snadno "dalším kusem".

    Populární představa, že můžeme měřit vojenskou sílu nějaké země počtem jejích základen ve světě, patří k dalším zavádějícím fantaziím. Staré vojenské pořekadlo konstatuje, že "Kdo brání všechno, nebrání nic". A přesně to platí o modelu předsunutých základen, pokud by fungoval sám o sobě. Ozbrojené síly provozující takovýto model jsou rozptýleny po celém glóbu a v libovolném místě se tak mohou stát terčem útoku třeba i celkově výrazně početně slabšího protivníka, schopného ovšem své síly soustředit. Není myslitelné, že by se různé americké kontingenty rozmístěné po světě, třeba oněch 28 500 vojáků v Jižní Koreji, skutečně ubránily útoku milionové armády lokální mocnosti. Věrohodnost obrany je postavena na schopnosti USA v případě potřeby do krizového regionu rychle přesunout mnohem větší síly, než jaké tam byly v okamžiku propuknutí nepřátelství. Jakmile je ovšem tato schopnost zpochybněna, odstrašení v podobě přítomnosti omezeného amerického kontingentu přestává fungovat. A přesně to je případ situace na Korejském poloostrově v okamžiku, kdy i KLDR získala značné schopnosti v oblasti označované západní terminologií jako "Anti-Access/Area Denial" (A2/AD).

    Jouasovo varování se tak ve svých důsledcích ani zdaleka neomezuje jen na Forresta Trumpa, kterého už dlouho svrbí prst na Twitteru a rád by si zaválčil v Koreji - když se jinak jeho prezidentování pohybuje od pěti k nule.

    Také další armády světa by měly konečně opustit výhradně finanční metriku při posuzování vojenských kapacit. Pokud existuje reálná možnost, že KLDR vojensky porazí jižního souseda, jak o tom hovoří Jouas - souseda, který vydává na zbrojení třiapůlkrát tolik jako ona - nelze již držet představu, že obranyschopnost měříme výší vojenských výdajů. Optimálním měřítkem jsou reálné, fyzicky existující vojenské kapacity - nikoliv průtok v penězovodech směřující na účty zbrojovek.

    Češi nerozumí potravinovým etiketám. Jedí umělá barviva i chemické látky

    15. 11. 2017

    tisková zpráva


    PRAHA 15. LISTOPADU 2017 – Hlavním kritériem pro nákup potravin je kvalita, ta je zásadní pro 44 procent zákazníků. Přitom složení potravin sleduje jen 18 procent Čechů. Češi se při nákupu potravin stále zajímají o cenu, ta je důležitá pro třetinu z nich.  

    Poslední průzkumy společnosti KPMG ukazují, že Češi se začínají víc zajímat o složení jednotlivých potravin. Často ale v etiketách neumějí číst a položky, kterým nerozumí, jednoduše přejdou. Domů si tak odnášejí dobarvené potraviny plné chemických látek. A právě umělá barviva jsou oblíbeným trikem obchodníků. „Dobarvované jsou nápoje, sladkosti nebo jogurty s ovocnou složkou. Umělá barviva obsahují ale i potraviny, ve kterých by je zákazník vůbec nečekal – jedná se o sušenky, mléčné výrobky i žloutky vajíček. Žloutky se barví kvůli panujícímu mýtu, že čím má žloutek plnější barvu, tím je vejce kvalitnější. To už ale právě díky trikům velkochovatelů neplatí.
    .

    Nejčastěji dobarvovanými potravinami jsou uzeniny a pečivo,“ popsal Martin Prokop, autor projektu zfarmydomu.cz, jehož cílem je zamezit plýtvání potravinami a naučit spotřebitele zodpovědnému přístupu k potravinám. Barviva v pečivu mají svým tmavým vzezřením simulovat, že se jedná o celozrnný výrobek. „To považuji za klamání spotřebitele. Navíc skutečně celozrnné potraviny tak intenzivně hnědou barvu, jakou má pečivo v supermarketech, vůbec nemají. Například celožitný chléb má barvu hnědošedou,“ doplnila Martina Kučerová, nutriční terapeutka. 

    Češi chtějí dokonalé potraviny. Největší pozornost věnují vzhledu uzenin, ovoce a zeleniny. Kvůli „vadám na kráse“ se v Česku vyhodí až 30 procent potravin. Pokud mají zákazníci na výběr mezi dokonale vypadajícím produktem a tím, který má nějaké kazy, přes 80 procent z nich sáhne po tom, který žádnou vadu nemá. „Vedle barviv tak velcí producenti velmi často používají nejrůznější konzervanty a vodu, zejména u masa. To zaručí, že maso vypadá déle čerstvé. Vodou napuštěné maso je navíc jedním z dalších oblíbených triků obchodníků, nejen, že dodá masu čerstvý vzhled, ale zvýší i jeho váhu. Zákazník si pak odnáší o několik gramů masa méně, než zaplatil,“ vysvětlil Martin Prokop. 

    Nejvíc Čechy zajímá obsah tuků a cukrů, zbytek přehlížejí. „Většina potravin, které se vyrábějí masově, obsahuje látky, které v nich nemají vůbec co dělat. Například ve složení kvalitního jogurtu by mělo být pouze kravské mléko a jogurtová kultura, pokud je smetanový, navíc bude obsahovat smetanu. U ochucených pak samozřejmě nechybí patřičná složka – ovoce nebo čokoláda. Cokoliv ve složení navíc je tam pouze pro snížení nákladů na straně producentů. Navíc tyto látky nebývají zpravidla pro lidský organismus vhodné,“ upozornil Martin Prokop.

    Zhruba 70 procent Čechů si myslí, že jsou „éčka“ obsažená v potravinách škodlivá, většina z nich ale neví, co tyto látky vlastně znamenají. Potravinám prodlužují trvanlivost, vylepšují barvu, zvýrazňují nebo upravují jejich chuť. Obchodníci se ale uvádění velkého množství „éček“ v potravinách mohou vyhnout. „Zákon obchodníkům povoluje uvádět na obalu přidané látky buď jejich kódem E, nebo chemickým názvem. Řada obchodníků volí chemický název, zákazníci jsou už totiž na velké množství ,éček´citliví a chemickým názvům zpravidla nerozumějí. 

    Například problematický je aspartam - syntetické sladidlo, které je zhruba dvěstěkrát sladší než cukr, zvýrazňuje aroma a zvyšuje chuť k jídlu. Běžně ho obsahuje kolem šesti tisíc potravin na celém světě, zpravidla těch, které nevyžadují tepelnou úpravu. Obsahují ho například nápoje, jogurty, pudinky, snídaňové cereálie, zmrzliny, cukrovinky určené pro děti nebo i majonézy a hořčice,“ poukázala Martina Kučerová.

    Spolupráce EU s Libyí přinesla uprchlíkům "nepředstavitelné hrůzy"

    15. 11. 2017

    Evropskou unií podporovaná dohoda mezi Itálií a Libyí snížila počet migrantů směřujících k evropskému pobřeží. Ale cenou za to jsou "nepředstavitelné hrůzy", říká vysoký komisař OSN pro lidská práva Zajd Raad Husajn.

    Evropská politika pomáhající libyjským úřadům zadržovat migranty byla "nelidská", prohlásil v úterý Husajn. "Utrpení migrantů zadržovaných v Libyi je urážkou svědomí lidstva."

    Inspektoři OSN během návštěvy čtyř detenčních center v Tripolisu viděli "nepředstavitelné hrůzy" postihující takřka 20 000 migrantů. Existují důkazy rozsáhlého mučení, znásilňování a nucené práce. V jednom okamžiku inspektoři objevili "tisíce vyhublých a traumatizovaných mužů, žen a dětí ležících jeden přes druhého, zamčených v hangárech bez přístupu k nejzákladnějším potřebám."

    Italská vláda v létě podepsala řadu dohod s libyjskou pobřežní stráží a dohody podporuje EU. Řím také údajně podepsal dohody s místními milicemi.

    Podle těchto dohod EU a Libye spolupracují při pronásledování migrantů, kteří se snaží překročit Středozemní moře, a vracejí je do detenčních táborů v Libyi.

    "Mezinárodní společenství nemůže zavírat oči před nepředstavitelnými hrůzami, jimiž trpí migranti v Libyi, a předstírat, že situaci lze napravit jen zlepšování podmínek v detenci," říká komisař OSN pro lidská práva Zajd Raad Husajn.

    Celý článek v angličtině: ZDE

    Čtvrtina syrských dětí je v důsledku války ohrožena vážnými psychickými poruchami

    15. 11. 2017



    Více než osm milionů syrských dětí je od roku 2011 postiženo krutým válečným konfliktem v jejich zemi. 2,4 miliony dětí se staly uprchlíky v sousedních zemích. Mnohé tyto děti přišly o příslušníky svých rodin, byly zraněny, vyrůstají ve válce a mají vážné duševní a psychické problémy. Čtvrtina těchto dětí je ohrožena v důsledku války vážnými psychickými poruchami, které s nimi zřejmě setrvají po celý život.


    Zimbawská armáda zajala prezidenta, hlídkuje v ulicích Harare

    15. 11. 2017

    Zimbabwská armáda dnes oznámila, že zajala prezidenta Roberta Mugabeho a jeho ženu, zajišťuje vládní kanceláře a hlídkuje v ulicích po nočních nepokojích, které zahrnovaly obsazení státní televize a rozhlasu ZBC.

    Noční akce, při nichž došlo ke střelbě u prezidentovy rezidence a z blízkosti univerzitního kampusu se ozvalo několik výbuchů, vyvolala úvahy o puči. Nicméně příznivci pučistů, k nimž patří skupina zimbabwských válečných veteránů, chválí akci jako "nekrvavou nápravu".

    Ozbrojení vojáci v obrněných transportérech jsou rozmístěni na klíčových místech hlavního města Harare, zatímco Zimbabwané se v zemi stižené finanční krizí rutinně staví do dlouhých front před bankami, aby si vyzvedli omezeně dostupnou hotovost. Lidé sledují zprávy o převzetí moci armádou na mobilních telefonech, zatímco cestují do zaměstnání nebo jdou po nákupech.

    V prohlášení k národu odvysílaném televizí a rozhlasem ZBC mluvčí armády prohlásil, že se pučisté zaměřují na "zločince" v okolí prezidenta a zajistí, že v zemi bude obnoven pořádek.

    Není jasné, kde se nachází třiadevadesátiletý prezident Mugabe, ale zdá se, že jej armáda zadržuje. "Jeho bezpečnost je zajištěna," prohlásil mluvčí armády.

    Akce armády následuje poté, co prezident minulý týden propustil bývalého viceprezidenta dlouhá léta považovaného za svého nástupce. Za nástupkyni místo něj vybral manželku. Armáda se nicméně postavila za zavrženého politika, který pobývá v jihoafrickém exilu. Vládnoucí strana označila kritiku prezidenta z úst šéfa armády za "vlastizrádné jednání". Ale zdá se, že generálporučík Chiwenga nyní kontroluje situaci.

    Veteráni války za nezávislost chválí akci armády jako "nekrvavou nápravu vážného zneužití moci". Podle předsedy jejich organizace Chrise Mutsvangwy armáda vrátí do Zimbabwe "skutečnou demokracii" a udělá ze země "moderní modelový stát".

    Veteráni jsou oddanými spojenci zavrženého viceprezidenta Emmesona Mnangagwy.

    Zdroj v angličtině: ZDE

    Převrat v Zimbabwe: Armáda obsadila redakci státní televize a rozhlasu

    15. 11. 2017

    Vojáci v noci údajně obsadili sídlo hlavní zimbabwské televize a rozhlasu ZBC. Vyostření situace v zemi vyvolaly čistky ve vládní straně ZANU-PF, které minulý týden zahájil prezident Robert Mugabe.

    Z hlavního města Harare jsou hlášeny výbuchy, ale jejich původ je nejasný. Než přišly tyto zprávy, velvyslanec v JAR popřel, že by v jeho zemi mohlo dojít k puči.

    Velitel armády byl vedením vládní strany obviněn z "vlastizrádného chování", poté co varoval před možnou vojenskou intervencí.

    Generál Constantino Chiwenga se postavil prezidentu Robertu Mugabemu poté, co propustil viceprezidenta. Chiwenga požadoval ukončení čistek ve straně.

    Napětí dále vzrostlo, když svědkové v úterý hlásili pohyb obrněných vozidel v okolí hlavního města. Podle zpráv, které má k dispozici Reuters, armáda převzala kontrolu nad státní televizí a rozhlasem ZBC.

    Zdroj v angličtině: ZDE

    Head of Czech extreme right wing party Okamura will be Deputy Chairman of Czech Parliament

    15. 11. 2017



    Tomio Okamura, the leader of the Czech extreme right wing party SPD (Freedom and Direct Democracy Party), which has won 22 seats in the 200-seat Czech parliament in the recent Czech general election, has been given a definite promise by Andrej Babiš that he will be appointed Deputy Chairman of the Czech Parliament. Andrej Babiš is the leader of the populist ANO movement, which has won 78 seats in the Czech parliament and has thus become the largest political party. 

    Babiš's ANO movement has also confirmed that it "respects the SPD's demand that it should be given the Chairmanship of the parliamentary committees for economic affairs and for security".

    "We accept the demand, made by the SPD party, that they should be given the chairmanships of the economic and the security committees," said  Jaroslav Faltýnek, the chair of the ANO parliamentary group of MPs to journalists.
     
    Okamura's SPD has pro-Russian leanings and the fact that the SPD will henceforth be supervising Czech security services, which are supposed to protect the Czech Republic from destabilisation from Russia, does not seem to alarm Andrej Babiš.

    Source in Czech HERE

     

    Rusko používalo 419 twitterových účtů k vyvolávání rozbrojů ohledně brexitu v Británii

    15. 11. 2017



    Výzkumníci z univerzity v Edinburku identifikovali 419 twitterových účtů, provozovaných z Ruského úřadu pro výzkum internetu v Petrohradě, jimiž se ruská vláda snažila ovlivňovat politiku v Británii. Celkem bylo v USA suspendováno 2752 účtů na Twitteru, provozovaných Rusy.

    Jeden z těchto twitterových účtů se pokoušel vyvolat v Británii nenávist vůči muslimům během teroristického útoku na Westminster Bridge letos v březnu. Zpráva na Twitteru falešně tvrdila, že muslimka ignorovala oběti na mostě - články o tom napsaly britské bulvární listy Daily Mail a The Sun.

    Ruský troll byl nadšen: "Wow ... Jsem na titulní straně Daily Mail! Děkuji vám, britští liberálové! Děláte mě slavným!" (Článek v Daily Mail byl o tom, že proti trollu jménem Texas Lone Star se ozvala vlna protestů, odmítajících jeho vyvolávání protimuslimské nenávisti.)

    O další den později napsal na Twitteru: "Jsem v deníku The Sun! Znovu vám děkuji, britští liberálové! Jsem dokonce ještě slavnější!"

    Damian Collins, předseda výboru Dolní sněmovny pro kulturu, média a sport, který vyšetřuje fake news, uvedl, že ruská instituce se zjevně snažila rozhádat společnost a destabilizovat politiku. Tento konzervativní poslanec požaduje od firmy Twitter, aby vysvětlil, jak podle jeho názoru se Rusko snaží ovlivňovat britskou politiku.

    "Jde o to, že Rusko si vybudovalo architekturu, která znamená, že mají tisíce účtů, jejichž prostřednictvím nás mohou bombardovat falešnými zprávami a přehnaně zaujatým materiálem," varoval. Musíme porozumět tomu, jak rozšířené to je a jaký je toho dopad na demokratický proces."

    Ve Spojených státech sdělil Twitter americkému parlamentu, že suspendoval 2752 účtů, které zveřejňovaly výroky na Twitteru o amerických volbách, protože byly provozovány z Ruska. Parlamentní výbor konstatoval, že je to zřejmě pouze "špička ledovce".

    Stovky placených bloggerů pracují čtyřiadvacet hodin denně v Ruském úřadě pro výzkum internetu. Zaplňují ruská internetová fóra, sociální sítě a diskusní fóra západních novin. Rozšiřují dezinformace, chválí Vladimíra Putina a nadávají Západu.

    Španělský premiér Mariano Rajoy v pondělí tvrdil, že polovina účtů na Twitteru, které zdůrazňují otázku katalánské nezávislosti, je registrována v Rusku a 30 procent ve Venezuele.

    Vládnou také obavy, že Rusko se pokoušelo ovlivnit volby ve Francii a v Německu.

    Ruský twitterový účet operující pod jménem @SouthLoneStar psal například: "Doufám, že Británie po hlasování pro brexit začne očišťovat svou zemi od muslimské invaze!" a "Británie hlasovala opustit budoucí evropský chalífát!"

    Pod fotografií muslimské ženy napsal: "Muslimská žena ignoruje teroristický útok a klidně prochází kolem umírajícího muže, zatímco si kontroluje mobil."

    Zmíněná žena se posléze vyjádřila: "Nejenže jsem byla naprosto zdrcená důsledky šokujícího teroristického útoku, ale musela jsem se ještě i vyrovnat s šokem, že moje fotografie byla rozšířena všude po sociálních sítích těmi, kteří nejsou schopni podívat se za můj oblek a dělají závěry založené na nenávisti a xenofobii."

    Vědci z Edinburské univerzity konstatovali, že ruské tweety o brexitu "byly docela chaotické, cílem zjevně bylo vyvolávání širšího chaosu. Nebyla jasná linie. Hodně psali Rusové o uprchlících a o imigraci."

    Podrobnosti v angličtině ZDE

     

    Kreml předepsal firmám vydávání pozitivních zpráv

    15. 11. 2017

    Kreml předepsal hlavním ruským společnostem, aby mu zasílaly zprávy, které představují vedení země v pozitivním světle. Uvádí to dokument, který má k dispozici ruská redakce Reuters, upozorňuje Káťa Golubková.

    Dokument popisuje charakter žádaných zpráv s důrazem na vznik nových pracovních míst, infrastruktury a na vědecké úspěchy, zejména ty, k nimž stát poskytl podporu. Popisuje také formát zpráv a způsob jejich zasílání.

    Instrukce byly doručeny v říjnu 45 společnostem ruského energetického sektoru, včetně Rosněfti, Gazpromu a Novateku. Záležitost spadá v jedno s přípravou prezidentských voleb, k nimž v Rusku dojde v březnu příštího roku.

    "Život většiny spoluobčanů se stal výrazně spokojenějším, pohodlnějším, zajímavějším. Ovšem mnohé příklady často zůstávají mimo pozornost médií," říká se v dokumentu. "Před námi stojí úkol pečlivě a tvůrčím způsobem přistoupit k výběru takových informací a témat pro další nabídku médiím".

    V sedmistánkovém dokumentu se tvrdí, že tento informační zdroj by měl vytvořit tzv. "Kanál pozitivních zpráv" a směřovat dvěma směry: "Život se zlepšuje" a "Bylo-nebylo".

    Dokument tvoří přílohu výzvy datované 9. říjnem a rozeslané Ministerstvem energetiky k rukám ředitelů oddělení pro styk s veřejností a státními orgány v 17 státních a 28 soukromých společnostech. Žádají je, aby vyslali zástupce na schůzku plánovanou k 12. říjnu, jejímž cílem bylo zlepšení image vlády.

    Reuters má k dispozici kopii a hovořil se třemi řediteli, kteří výzvu obdrželi. Za věcí zřejmě stojí první zástupce šéfa prezidentské administrativy Sergej Kirijenko. Ten ovšem na žádost o vyjádření nereagoval. Také ministerstvo nereaguje na prosbu o komentář, stejně jako tiskový tajemník Kremlu Dmitrij Peskov.

    Reuters odeslala žádosti o vyjádření pěti hlavním společnostem z 45, které výzvu obdržely: Rosněfti, Gazpromu, Lukoilu, Novateku a Surgutněftěgazu. Odpověď do této chvíle nepřišla.

    Zdroj v ruštině: ZDE

    Ruské ministerstvo použilo falešné důkazy "kvůli chybě občanského spolupracovníka"

    15. 11. 2017

    Ruské ministerstvo obrany provádí vyšetřování občanského spolupracovníka jednoho z jeho oddělení, který "chybně" použil materiály z počítačové hry jako "důkaz, že USA spolupracují s Islámským státem v syrské oblasti al-Búkamál" ZDE.

    Předtím ruské vojenské zdroje rozšířily vyjádření, podle nějž USA odmítly nálety na ozbrojence IS na syrsko-irácké hranici, a fotografie kolony teroristů. Nicméně analytici otevřených zdrojů odhalili, že snímky jsou screenshoty z počítačové hry "AC-130 Gunship Simulator: Special Ops Squadron".

    Zdroj v ruštině: ZDE

    Špinavé tajemství bojů o Rakku

    15. 11. 2017

    BBC odhalila detaily tajné dohody, která umožnila stovkám bojovníků IS a jejich rodinám uniknout ze syrského města Rakká, za přihlížení mezinárodní koalice a Kurdy vedených jednotek SDF, které kontrolují město, píší Quentin Sommerville a Riam Dalati.

    Konvoj zahrnoval některé z nejznámějších členů IS a navzdory opačnému ujišťování i desítky zahraničních bojovníků. Někteří z nich se rozptýlili po Sýrii, dokonce se dostali až do Turecka.

    Syrské demokratické síly, Kurdy vedené ozbrojené uskupení, si přálo, aby řidič náklaďáku Abú Favzí vedl konvoj vezoucí stovky vysídlených rodin pocházejících z města Tabka na Eufratu dále na sever. Zabere to nejdéle šest hodin - aspoň tak mu to řekli.

    Ale když se spolu s ostatními řidiči shromáždili ráno 12. října, uvědomili si, že jim lhali. Místo toho je čekají tři dny těžké jízdy se smrtícím nákladem - stovkami bojovníků IS, jejich rodinami a tunami zbraní a munice.

    Abú Favzí a desítky dalších řidičů dostali přislíbeny tisíce dolarů, ale muselo to zůstat v tajnosti. Cílem je nechat bojovníky IS útéci z Rakky - faktického hlavního města samozvaného "chalífátu" - a dohodu domluvili místní politici. Dohoda přišla po čtyřech měsících bojů, které za sebou zanechaly zničené a takřka vylidněné město. Ušetřila životy a ukončila boje.

    Ale také umožnila mnoha stům bojovníků IS uniknout z města. V té době to ale ani koalice vedená USA a Británií, ani SDF, nechtěli přiznat.

    Přinesl tento pakt hrozbu vnějšímu světu - umožnil militantům rozptýlit se po Sýrii i za jejími hranicemi?

    Bylo vynaloženo značné úsilí, aby to světu zůstalo utajeno. Ale BBC hovořila s desítkami lidí, kteří buď byli v konvoji, nebo ho sledovali, a také s lidmi, kteří dohodu uzavřeli.

    Zdroj v angličtině: ZDE

    Konzervativní poslankyně proti brexitu: Už nás začínají zastrašovat

    15. 11. 2017

    Konzervativní deník Daily Telegraph tiskne ve svém středečním vydání na titulní stránce galerii "vzbouřenců", (!!) konzervativních poslanců, kteří se snaží zabránit katastrofě tvrdého brexitu. Smutným faktem je, že jak za komunismu v ČR, skoro nikdo se v Dolní sněmovně neodváží vystoupit proti brexitu a otevřeně říci, že je to pro britskou společnost katastrofa:


    Přečetli jsme:

    ANO podpoří Okamuru do vedení sněmovny. Policie zjišťuje, jestli tajemník SPD porušil zákon

    15. 11. 2017

    Hnutí SPD by kromě místopředsedy sněmovny mělo získat i předsedu hospodářského a bezpečnostního výboru sněmovny, shodli se zástupci SPD s představiteli hnutí ANO. Rozpory mezi hnutími zůstávají na počtu místopředsedů sněmovny, ANO jich chce pět, zatímco SPD chce ponechat současný počet čtyř. "Akceptujeme požadavek SPD na předsedu hospodářského a bezpečnostního výboru," řekl novinářům předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek.

    Celý článek: ZDE

    Evropské hodnoty

    14. 11. 2017 / Přemysl Janýr


    Společenství a identity se utvářejí kolem sdílených hodnot. Interakce mezi našimi nám dává subjektivní pocit ubezpečení, důvěry, porozumění, spřízněnosti. Lze to opsat i ekonomií transakčních nákladů, nízkých v důvěrně známém, našem prostředí, vysokých při interakci s cizím světem.

    Pojem hodnoty je sám o sobě těžko uchopitelný. Řekne-li se západní hodnoty, spontánně nás asi napadne křesťanství a Volnost, Rovnost, Bratrství. Pak ovšem můžeme přidávat stále další hodnotové tradice, antickou, židovskou, islámskou, feudální, osvícenskou, buržoazní, koloniální, socialistickou... Lepší stopou bývá vymezení negativní – co je emocionálně vnímáno jako porušení hodnot, jako nesprávné, nespravedlivé, nepřijatelné, ohrožující. Při vší křesťanské tradici, absence na nedělních bohoslužbách již dávno rozhořčení nevyvolává. Mocenská represe proti odlišným názorům doposud ano. Genderové role budí v jedněch vášnivý odpor, v druhých neméně vášnivý souhlas, zatímco nezakryté ženské vlasy nevyvolávají vůbec žádnou reakci.


    Vymezení identity je vždy vymezením vůči někomu. Vymezovat evropské hodnoty vůči asijským, africkým nebo islámským mnoho překvapení nepřinese. Kulturní rozdíly zde spontánně předpokládáme do té míry, že nás spíše překvapí hluboké hodnotové shody.

    Pojem Evropské hodnoty implikuje daleko spíše vymezení vůči hodnotám severoamerickým, potažmo australským, se kterými společně utvářejí to, co se označuje jako západní hodnotový systém.

    Evropské země spolu s USA, Kanadou a Austrálií ovšem vykazují celou řadu shodných zásadních hodnotových znaků. Všechny bez výjimky jsou pluralitními parlamentními demokraciemi s dělbou moci mezi legislativou, exekutivou a justicí. Veškerá moc je legitimována vůlí rovnoprávných občanů, vyjádřenou ve svobodných volbách. Všechny nominálně respektují lidská práva, nedotknutelnost majetku, mezinárodní právo i autoritu Organizace spojených národů. Všechny jsou hospodářsky založené na svobodě podnikání a volném trhu. Ve všech je či donedávna bylo dominantním náboženstvím křesťanství.

    Společné dědictví


    Úzká spjatost vynikne v historické perspektivě. Dnešní severní Amerika vznikala od 17. století z evropských kolonií osídlovaných evropskými emigranty – puritány, nonkonformisty, náboženskými sektáři, svobodnými zednáři, utopisty a pronásledovanými nejrůznějších odstínů, dobrodruhy i zločinci. Nekonečné plochy poskytovaly prostor pro svobodu, nezávislost, náboženskou toleranci. Angličtí osadníci do něho vnášeli tradici samosprávy, voleb a parlamentarismu, francouzští revolučního ducha občanské rovnosti. Rychlý nárůst populace šel ruku v ruce s růstem zemědělství, řemesel a průmyslu podle nejmodernějších evropských technologií, avšak nezatížených evropskými daněmi ani feudálními, stavovskými a cechovními omezeními. Ke konci 18. století jsou již kolonie s psanými ústavami modernějšími demokraciemi než mateřská Anglie. V průběhu 19. století se USA stávají nejen pro Evropu symbolem svobody, zhmotněným v gigantické bronzové soše věnované roku 1876 francouzským lidem lidu USA.

    Při počítání světových válek se zapomíná ta z let 1754-1760, původně americko-francouzská, která rychle přeskočila i do Latinské Ameriky, Indie a na Východ a byla provázená evropskou 1756-1763. V následující válce za nezávislost 1775-1782 stála naopak Francie na straně USA proti Británii, avšak okamžitě s jejím koncem se rodí angloamerický jedinečný vztah trvající - s krátkou přestávkou 1812-1814 - dodnes. V obou světových válkách bojovaly USA, Kanada i Austrálie na straně Británie a Francie a v průběhu studené války se svazek rozšířil o Německo a celou západní Evropu.

    To je ten dnešní Západ, který od rozpadu východního bloku expandoval až na hranice Ruska. Do konce minulého století se jevil jako v principu homogenní, i když s řadou národních odlišností a specifik. Otázka vymezení evropské identity směrem na východ a jihovýchod se vynořila v souvislosti s rozšiřováním Evropské unie. Mezníkem ve vztahu Evropy k USA bylo nesporně bombardování Jugoslávie v roce 1999, přes rozpačitý souhlas evropských establishmentů široce vnímané jako nepřijatelné. Po okázalé demonstraci vzájemné blízkosti po 11. září 2001 následovalo další odcizování v důsledku afghánské a irácké agrese. Východní expanze NATO, organizování oranžových revolucí a ukrajinského puče s následnou občanskou válkou, eskalace napětí s Ruskem, Iránem, Severní Koreou, na blízkém i na dálném východě, otevřeně směřující k velkému konfliktu s nedozírnými následky, dnes dodávají otázce evropské identity osudový význam. Uprchlická krize v důsledku amerických blízkovýchodních agresí, špionážní aktivity amerických tajných služeb proti evropským politikům, zemím, firmám a občanům i intriky za narušení evropské jednoty ho jen podtrhují.

    Volnost, Rovnost, Bratrství


    Státy se udržují těmi politickými silami, ze kterých vznikaly, píše TGM ve Světové revoluci. V případě USA to ovšem byly síly ryze evropské, od imperiální Británie přes křesťanské církve a sekty až – či zejména - po osvícenskou Francii. Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti USA a vyslanec ve Francii, směrodatně ovlivnil také znění Deklarace lidských práv Francouzské revoluce. Obě jsou neseny stejným občanským revolučním duchem.

    Přes veškerou příbuznost nelze přehlédnout rozdíly. Ideály Francouzské revoluce v Evropě sice vyvolaly dlouhodobý posun od feudální identity k identitě občanské, ale zdaleka ne přímočarý. Musely nejprve obstát proti dalším tradičním identitám, dynastickým, mocenským, regionálním, náboženským, nacionálním, sociálním. Teprve ve vzájemné konfrontaci se - dodnes - navzájem ovlivňují, doplňují, prolínají a koexistují. Na opačné straně Atlantiku padlo símě na půdu neoranou. Nová identita občanů USA nenarazila na žádnou konkurenci, se kterou by se musela konfrontovat a vypořádávat.

    Rozdílné byly i významy jejích jednotlivých komponent. Fraternité, bratrství, reflektuje v hesle Francouzské revoluce existenci bohatého pletiva kulturních tradic, svazků a identit. Normuje jejich vztahy jako kooperativní, vzájemně se respektující a doplňující, kolektivní, jako zodpovědné a bratrské, tedy nikoliv konkurenční. Ve společenství Nového světa ovšem srovnatelné tradiční pletivo chybělo. Bez něho ale neznamená postulát bratrství nic víc, než třeba miluj bližního svého - abstraktní, líbivě znějící morální apel, ve společenství založeném na individualismu a konkurenci však nejen nereálný, ale přímo subverzivní. Kolektivní hodnoty jsou protipólem hodnot individuálních. Jakákoli forma kolektivismu je strašákem, ztělesněním metafyzického Zla. V Deklaraci samostatnosti princip bratrství nenajdeme a ani pozdější programové texty se ho nikde nedovolávají. Rozdílné vnímání všeobecného sociálního pojištění v USA a v Evropě zdánlivě abstraktní nuanci ilustruje v praxi.

    Problém byl i s Egalité. Všichni lidé jsou stvořeni sobě rovní, koncipuje Jefferson Deklaraci nezávislosti. Ale hned další odstavec už musel být vypuštěn. Kvetoucí hospodářství ani koloniální životní styl otců-zakladatelů, Jeffersona včetně, by se bez otroků neobešly. Schizma začíná již v roce 1619, kdy se konstituuje první parlament a zároveň jsou prodáni první otroci. V koloniích evropských katolických států jsou to křesťané s duší, právy i majetkem. V USA mají status soukromého vlastnictví srovnatelně s dobytkem a majitelé brání i jejich pokřtění.

    Po první světové válce nepochybně přispěl vzor amerického rovnostářství k demontáži evropských feudálních hierarchií. Nicméně dilema rovnosti a rasismu, morálky a oportunismu, deklarovaných ideálů a praktikovaného konání se přes válku Jihu proti Severu, Martina Luthera Kinga, antidiskriminační zákonodárství a politickou korektnost prolíná dějinami USA dodnes. V praxi ovšem znamená rovnost mezi rovnými. A k těm černoši, Indiáni, asiaté, komunisté, muslimové ani Rusko nebo Čína nepatří. Ve 30. letech 20. století je americké rasové zákonodárství inspirací, vzorem a precedentem pro německé Norimberské zákony.

    Jediným postulátem Francouzské revoluce, se kterým se USA ztotožnily nadšeně a beze zbytku, tedy zůstává Liberté, volnost či svoboda. Přes dvě stě let se prezentovaly navenek i dovnitř jako její vzor, symbol i záštita, socha Svobody jako maják svobodného světa, USA jako jahodová plantáž svobody ve srovnání s lesní pasekou Evropy. Teprve válka proti teroru, národní bezpečnost a všeobecné špiclování svobodu odstavily do obsolence.

    Jenomže triáda Francouzské revoluce není ani libovolná ani dělitelná. Bratrství bez rovnosti a svobody tenduje k fašistické totalitě. Rovnost bez bratrství a svobody tenduje ke komunistické totalitě. Také pojem svoboda má ambivalentní význam – jako svoboda od útlaku i jako svoboda od zodpovědnosti. Čím to, že nejhlasitější křik po svobodě slyšíme od poháněčů černochů? ptá se v roce 1775 Dr. Samuel Johnson.

    Vyhlášení nezávislosti USA následujícího roku ovšem znamená konečné osvobození od cizí nadvlády, od vykořisťování, předpisů, zvůle a daní britské koloniální správy. Od britských zákonů vynucujících rovnost ras, chránících Indiány před kolonisty, zakazujících zábor jejich území a vyžadujících přátelské vztahy s nimi. S nezávislostí začíná svobodná expanze na Západ. A s ní genocida Indiánů vybíjením i nemocemi, nezřídka záměrně použitými jako biologická zbraň, nejrozsáhlejší genocida v lidských dějinách co do rozlohy zabraného životního prostoru a nejspíše i co do počtu obětí. Odhady předkolumbovského osídlení dnešních USA kolísají od dvou do osmnácti milionů Indiánů. V roce 1900 jich zbylo 250 000. O dalších sto let později se jim USA za etnickou čistku omluví.

    Jednou etablovaný vzorec civilního obyvatelstva jako cíle válečných operací se záhy zopakoval v roce 1864 při atlantském tažení generála Williama T. Shermana, totální válce osmdesát let před Třetí říší. Unionistická armáda uplatnila ve velkém taktiku spálené země a ničila civilní infrastrukturu i zdroje obživy georgijského a carolinského obyvatelstva s deklarovaným cílem zlomit páteř rebelii. Útoky na civilní cíle se staly standardní strategií americké armády v Německu, Japonsku, Koreji, Vietnamu, Kambodži, Laosu, Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jemenu. V novém století byly rozšířeny o cílené zabíjení osob a skupin drónami a speciálními jednotkami kdekoliv na světě.

    Lze samozřejmě namítnout, že s otroky začaly v USA obchodovat evropské země, že teoretické základy rasismu položili Francouz Arthur de Gobineau a Angličan Houston Stewart Chamberlain a že přes rozvoj humanistického myšlení si nacistická průmyslová genocida Židů a Cikánů ve 20. století v ničem nezadá s americkou genocidou Indiánů o sto let dříve.

    Nicméně rozlišme mezi rasovými teoriemi a otrokářskou praxí. Od středověku v Evropě otrokářství neexistovalo a bylo vesměs považováno za nepřijatelné. V evropských koloniích bylo sice tolerováno, ale otroci zde pořád ještě byli lidskými bytostmi, nikoli bezduchým majetkem jako v zemi, která rovnost lidí považuje za samozřejmou.

    Ovšemže spolu i evropské státy průběžně válčily o území a nadvládu, válka tvořila nedílnou součást evropské politiky. Měla ale svá pravidla. Začínala vyhlášením a probíhala v bitvách sešikovaných armád v otevřeném prostoru mimo města a vesnice. Počty civilních obětí byly – zejména v pozdějším srovnání – minimální. Cílem nebylo obyvatelstvo eliminovat ani přivlastnit si jeho půdu a území, ale převést je pod vlastní správu, integrovat, asimilovat. Rozšíření životního prostoru vyvražďováním obyvatel včetně starců, žen a dětí, k tomu pouze z důvodu jejich etnicity, se v předlouhých krvavých evropských dějinách do nacistického Drang nach Osten nikdy nevyskytlo. Prvními útoky na civilní cíle bylo německá bombardování Antverp a Londýna vzducholoděmi v 1. světové válce, spíše ale jako výsledek nemožnosti přesného zacílení vojenských cílů. Teprve ve 2. válce jsou nacistické bombardování polských a britských měst a následná angloamerická odpověď vedené záměrně jako teror proti civilnímu obyvatelstvu.

    Poválečné období


    Po 2. světové válce byl dosavadní nepřítel Německo přijat jako spojenec do bloku proti dosavadnímu spojenci SSSR. USA se pustily do svatého domácího i mezinárodního boje proti úhlavnímu nepříteli, kolektivismu, ztělesněnému komunistickým blokem. Ten reaguje stejně nemilosrdným bojem proti individualismu, ztělesněnému americkým imperialismem. Hysterie mccarthismu a politických procesů padesátých let neponechává mnoho prostoru pro důvěru v racionální myšlení obou stran. V průběhu studené války dochází ke dvěma zástupných válkám mezi USA a východním blokem a k několika situacím na hraně světového atomového konfliktu. Zaznamenejme, že ve všech případech jeho vypuknutí předejde sovětská strana, nikdy USA.

    V západní Evropě začíná ve stejné době dlouhodobý proces reflexe dvou světových válek. Zkušenosti front, bombardování, hořících měst, rozvalin, nekonečných kolon vojáků, raněných a zajatců, koncentračních táborů, poprav a masových hrobů, bídy, hladu, zimy a lidského zoufalství, zkušenosti které USA dosud chybí, vyžadují zásadní rekonstrukci evropského hodnotového systému.

    Kdo nemá kontrolu výroby uhlí a oceli, není schopen vést válku, vyvodil z nich v roce 1950 francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman a navrhl podřízení oceláren a dolů společnému nadnárodnímu orgánu. V následujícím roce zakládají Belgie, Francie, Holandsko, Itálie, Lucembursko a Německo Evropské společenství uhlí a oceli, Montánní unii. Radikálnost kroku vynikne když si připomeneme, že staletým zdrojem napětí a válek v Evropě byla právě rivalita mezi Francií a Německem a že hlavním spojencem Francie proti Německu byla dosud vždy Británie.

    Montánní unie nejen řešila brizantní problém Porůří, ale stala se motorem poválečného hospodářského rozvoje a základem evropského sjednocovacího projektu. V roce 1957 vzniká Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii Euratom. V roce 1963 podepisují Konrad Adenauer a Charles De Gaulle Německo-francouzskou smlouvu o přátelství, definitivní tečku za staletým nepřátelstvím; ke konci století se již Francouzi a Němci označují navzájem za nejbližší přátele. Proces integrace pokračuje v roce 1967 vznikem Evropského společenství (ES) a 1968 celní unie. 1979 vzniká evropská měnová unie s přepočetní měnou ECU, v roce 1999 nahrazenou účetní a 2002 hotovostní měnou Euro.

    V roce 1973 přistupují k ES Británie, Irsko a Dánsko, po kolapsu diktátorských režimů v průběhu 80. let také Řecko, Španělsko a Portugalsko, po kolapsu východního bloku se součástí Německa a tedy ES stává bývalá NDR. V roce 1992 podepisují ministři zahraničních věcí členských států v Maastrichu Smlouvu o Evropské unii. V roce 1995 k ní přistupují neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko, ve stejném roce vstupují v platnost Schenghenské dohody o neomezeném pohybu osob, zboží a služeb.

    Evropské chápání lidských práv a lidského života obecně navazuje na filosofii Immanuela Kanta, který deklaruje člověka jako samoúčel a vylučuje jeho užití jako prostředek. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje bezpodmínečné právo na život a důstojnost a zakazuje trest smrti. Nejpozději do konce 70. let zrušily trest smrti všechny státy ES, zbývající evropské státy s výjimkou Ruska a Běloruska do konce tisíciletí, Turecko v roce 2002.

    V USA je naproti tomu usmrcení člověka tradičním způsobem řešení problémů. Spolu s Čínou, Iránem, Irákem, Saudskou Arábií a Jemenem patří k zemím s nejvyšším počtem poprav a započítáme-li i zabíjení drónami, soupeří s Čínou o světové prvenství. Se západoevropskými zeměmi nesrovnatelný je i počet vražd a zejména počet vězněných, vymykající se srovnání s celým zbytkem světa s výjimkou Seychel. Přičteme-li mučení, zavlečení a svévolné věznění v zařízeních typu Abú Ghrajb nebo Guantanámo, můžeme USA a Evropu v otázce hodnoty lidského života považovat za protipóly.

    V roce 1883 zavedl německý kancléř Otto von Bismarck všeobecné zdravotní pojištění, o rok později úrazové a v roce 1889 invalidní a důchodové. Položil tak základy toho, co se nazývá evropský sociální model a co Helmuth Schmidt označil za největší kulturní přínos Evropanů ve 20. století. Spočívá v relativně značné rovnosti, všeobecném pojištění rizik a předcházení chudobě i rizikům do ní upadnout. Vedle hodnoty lidského života a lidské důstojnosti vyjadřuje asi nejzřetelněji rozdíl hodnotových systémů. Ve srovnání vydávají USA na zdravotnictví o polovinu větší díl HDP a dvakrát větší částku na osobu než průměr zemí OBSE, zároveň však 15% obyvatel nemá vůbec žádné zdravotní pojištění, průměrná délka života je kratší než v EU a nemoc má často za následek úplnou chudobu. Světová zdravotnická organizace řadí výkonnost amerického zdravotního systému na 35. místo ze 176 zemí za všemi státy EU s výjimkou postkomunistických.

    Evropský mírový proces ovšem neprobíhal přímočaře ani výhradně mírově. Zejména Francie je po válce rozhodnuta udržet si své kolonie za každou cenu. Ještě v září 1945 vyhlašuje nezávislost Vietnam a následující devítiletá válka končí zničující francouzskou porážkou. Od roku 1954 následuje nesmírně brutální osmiletá válka v Alžíru. Nejpozději do konce 70. let však získaly anebo si vybojovaly nezávislost všechny evropské kolonie. Po znárodnění Suezského průplavu v roce 1956 napadnou Británie, Francie a Izrael Egypt. Tentokrát to byly naopak USA, které spolu s SSSR a OSN vynutily stažení invazních armád.

    Nicméně ke konci tisíciletí je EU úspěšným mírovým projektem a kolaps východního bloku jeho potvrzením. Demokracie, důsledné dodržování lidských práv, vnitřního i mezinárodního práva, respektování autority OSN, dobrovolné odstoupení částí suverénních pravomocí kolektivním nadnárodním orgánům, kooperace namísto konkurence, řešení konfliktů jednáním bez použití síly, zdrženlivost a zřeknutí se hegemoniálních aspirací, zabezpečení hranic podmínkou oboustranného souhlasu ke změně, úspěšné sociálně tržní hospodářství včetně všeobecného školství, sociálního pojištění a sociálních standardů, ekonomická váha největšího světového trhu, přes nepřátelské bloky v evropské historii ojedinělé půlstoletí bez jediného válečného výstřelu dodávají evropským občanům dlouhodobě pocit jistoty, práva, prosperity, bezpečí, důvěry a perspektivy. Z hračkářských obchodů zmizely zbraně. Evropská identita nabízí atraktivní alternativu k řadě často pošramocených identit národních.

    To je Evropa devadesátých let, pro kterou hlasovali lidé v referendech. Projekt sledovaný se zájmem, sympatiemi a nadějemi po celém světě.

    Ne bezproblémový, paralelně sílí také euroskepticismus. Razance integrace vyvolává obavy ze vzniku supranacionálního státu potlačujícího suverenitu národních států. Dalekosáhlá rozhodnutí jsou přijímána bez účasti a vlivu evropských občanů. Neexistuje evropský lid ani evropská média. Evropská komise rozhoduje ve prospěch národních a mezinárodních lobbyistických skupin bez parlamentní kontroly. Komplexnost a propletenost množství smluv je zcela netransparentní a některé jsou v některých zemích v referendech zamítnuty.

    Povšimněme si však ještě jiného aspektu. Po celé období studené války západoevropské země rády přenechaly otázky mezinárodní politiky, zpravodajství a obrany USA. V roce 1949 založilo deset z nich spolu s USA a Kanadou obranné společenství NATO, zavazující se urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a poskytnout si vzájemně pomoc v případě napadení v Evropě nebo Severní Americe. O tři roky později k němu přistoupily Řecko a Turecko, v roce 1955 Německo a v roce 1982 Španělsko. Od počátku ovšem v NATO dominují USA, jak počtem sil a rozpočtovým příspěvkem, tak i ideologickým zaměřením boje proti komunismu a velitelskými strukturami.

    Konec bloků


    Helsinská konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v letech 1973-1975 i německá Ostpolitik výrazně přispěly k odbourání napětí v Evropě. V průběhu 80. let zavádí Michail Gorbačov v SSSR perestrojku a přátelské vztahy se Západem. Nečekaný kolaps sovětského bloku v roce 1989 a Sovětského svazu v roce 1991 způsobila v první řadě ztráta nepřítele. Západ přestal být v očích sovětských vůdců ohrožením, namísto toho se stal důvěryhodným partnerem, který nám pomůže překonat ekonomickou zaostalost i narůstající nespokojenost. Konec studené války je naše společné vítězství, soudil Gorbačov. Maltskou konferencí v prosinci 1989 má začít nová éra sovětsko-amerických vztahů a za příslibu nerozšíření NATO na území bývalé NDR souhlasí SSSR i se sjednocením Německa.

    Největší chybou, kterou Rusko udělalo, bylo, že vám věřilo, zhodnotí toto období v roce 2017 Vladimír Putin. V amerických konzervativních kruzích je kolaps východního bloku interpretován jinak, jako vítězství ve studené válce, ve které USA uzbrojily SSSR. Proč neuzbrojily Kubu a Severní Koreu ani kdo uzbrojil Antonína Novotného nejsou ve vítězné euforii přípustné otázky. Rozplynutí největšího rivala otevírá na Východě rozsáhlejší obzory, než dvě století před tím na Západě.

    Ačkoli byly Varšavská smlouva i KGB rozpuštěny, jejich protějšky NATO a CIA nyní prožívají nový rozkvět. Dlouholetá znalost východoevropských států, úzké kontakty s jejich disentem etablujícím řadu nových vůdců, nimbus demokratické autority i dostupnost svazků komunistických policií umožňují z pozadí tahat za nitky. Státy, které byly právě bez námitek propuštěny z rozpadajícího se sovětského bloku, mají náhle obavy z jeho expansionismu a žádají o přijetí do NATO. První tři jsou přijaty v dubnu 1999 na Washingtonském summitu, na kterém se zároveň mění původní obranné poslání aliance na útočné. Hned v červnu následuje jeho historicky první vojenské nasazení - proti nejbližšímu ruskému spojenci Jugoslávii. Dodnes se NATO rozšířilo do většiny východoevropských států až po tří pobaltské hraničící bezprostředně s Ruskem.

    EU se po kolapsu východního bloku soustředila na své vnitřní záležitosti. Evropská zahraniční politika, lze-li o něčem takovém vůbec mluvit, se redukovala na ochranu před imigrací z rozvojových zemí, zejména z Afriky. Vzniká evropská pevnost, hradby chránící bohaté uvnitř před chudými venku.

    Namísto solidarity a zodpovědnosti za bývalé kolonie posiluje tok peněz od chudých k bohatým. Afrika je lukrativním trhem pro dotovanou evropskou zemědělskou nadprodukci likvidující africké producenty, místní diktátoři efektivní obranou proti uprchlíkům, ozbrojené gangy spolehlivým obchodním partnerem v dodávkách vzácných nerostných surovin. Jestliže byl v roce 1960 poměr HDP na hlavu mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi 33:1, o čtyřicet let později je již 134:1. Nejde přitom zdaleka jen o ekonomiku. Rwandská genocida až milionu Tutsi v roce 1994 proběhla nerušeně před očima veřejnosti i mise OSN, abychom připomněli alespoň jeden příklad situace lidí na africkém kontinentu. Mezitím od Evropy postupně přebírá odpovědnost za konsolidaci Afriky Čína.

    Nové americké století


    V USA probíhá v průběhu osmdesátých let tichá revoluce. Revolucionáři jsou nespokojené vrstvy nejbohatších. Revoluční ideologií je neoliberální kapitalismus, heslem svobodný trh, cílem volný tok peněz od chudých k bohatým a osobní zisk. Co největší osobní zisk. Dá se parafrázovat jako čím více se necháte okrádat, tím lépe se vám bude dařit, protože bohatství zlodějů bude k vám dolů prokapávat. Pod vedením think-tanků ji v kancelářích poslanců a senátorů vybojovávají šiky dobře vyzbrojených lobbyistů. Postupně jsou odbourána všechna omezení stojící tokům peněz v cestě. Vývoj uvnitř USA vykazuje obdobný trend jako mezinárodní. V průběhu hospodářského růstu 1979-2007 rostou příjmy jednoho procenta nejbohatších na více než dvojnásobek, zatímco příjmy ve středních a nižších vrstvách stagnují anebo klesají. V roce 1970 byl poměr platu manažera k nejnižšímu zaměstnaneckému platu 40:1, v roce 2007 už je 400:1. V roce 2016 vlastní osm nejbohatších mužů stejný majetek jako polovina lidstva a trend pokračuje.

    Posedlost penězi je jen jednou z forem posedlosti mocí. Neokonzervativní vzdělávací think-tank Projekt pro americké století publikuje v roce 1997 program, na kterém pracuje od kolapsu východního bloku: formovat nové století výhodně pro americké principy a zájmy, prosadit vedoucí úlohu USA, neboť je dobrá jak pro Ameriku, tak i pro svět. Prostředkem je přebudovat americkou obranu. Zadání změny režimu v Iráku ovšem naráží na nevůli i na vietnamské trauma. Jak program konstatuje, dosud chybí nějaká katastrofická a katalytická událost – jako nový Pearl Harbor.

    Z dvaceti pěti signatářů jich deset v lednu 2001 obsazuje rozhodující pozice v nové administrativě George W. Bushe, mezi nimi Dick Cheney, Donald Rumsfeld, Paul Wolfowitz, Richard Perle, a hned 11. září se chybějící katalytická událost dostavuje. Podle oficiální konspirační teorie teroristé ze skupiny Al-Káida, vytvořené CIA v Afghánistánu k boji proti SSSR, zbořili dvěma unesenými letadly tři newyorské mrakodrapy, dalším napadli Pentagon a čtvrtým mířili na Bílý dům.

    Po katalytické události nová administrativa v opojení ze své všemocnosti v unipolárním světě jakoby ztratila veškerou soudnost a zábrany. Pod hlavičkou patriotismu a války proti teroru drasticky omezuje občanské svobody a vybavuje policii, armádu a tajné služby nebývalými pravomocemi. Z útoku okamžitě obvinila vůdce Al-Káidy Usámu bin Ládina a po vládě Afghánistánu požadovala jeho vydání. Na žádost o důkazy odpověděla 7. října společně s Velkou Británií vojenským přepadením.

    To byl ovšem pouze začátek. Záměrem neocons bylo napadení sedmi zemí v průběhu pěti let - Iráku, Sýrie, Libanonu, Libye, Somálska, Súdánu a nakonec Iránu. V jeho počátcích je plán, který v roce 1982 publikoval Oded Yinon v hebrejském časopisu Kivunim pod titulem Strategy for Izrael in the 1980s a který navrhuje rozdrobení všech potenciálních rivalů v okolí Izraele do menších celků. V roce 1996 na něj navazuje plán Clean Break (Čistý zlom), vypracovaný americkou Studijní skupinou pro izraelskou strategii pod vedením Richarda Perle. Modifikovaný plán společného postupu pod názvem New Middle East (Nový Střední Východ) představila v červnu 2006 v Tel Avivu ministryně zahraničních věcí USA Condoleezza Rice.

    S ospravedlněním dlouho chystaného útoku na Irák si nová administrativa mnoho námahy nedala. Lživě obvinila Saddáma Husajna, dosazeného CIA v roce 1963, z podpory Al-Káidy a mezinárodního terorizmu, z účasti na útocích 11. září a z výroby a vlastnictví zbraní hromadného ničení. Přes demonstrace 15 milionů lidí v 800 městech světa, podle Guinnessovy knihy rekordů největší demonstraci v lidských dějinách, přes odpor Francie, Německa, Ruska i papeže USA spolu s Velkou Británií, Austrálií a Polskem v březnu 2003 Irák přepadly. Že neměly plán co po rychlém vítězství dál, je populární, ale ne zcela plausibilní teze. Nedostatečný počet nasazených sil pro kontrolu země, likvidace všech správních, vojenských i policejních struktur, podněcování nenávisti mezi ší‘itským, sunnitským a kurdským obyvatelstvem, podpora kurdské autonomie, nástup do té doby nepřítomné Al-Káidy i vznik Islámského státu ve věznici Abú Ghrajb jsou dobře vysvětlitelné záměrem Irák rozdrobit. Cílem není vítězství, cílem je destabilizace. V nastalém chaosu vyvstanou nové příležitosti.

    O hodnotách demokracie, lidských práv, mezinárodního práva a lidského života v zemi prezentující se jako jejich konečná záštita bylo možné mít pochybnosti již v minulém století. Svrhávání demokraticky zvolených vlád a instalování diktátorských v Iránu 1953, Guatemale 1954, Kongu 1960, Jižním Vietnamu 1963, Brazílii 1964, Chile 1973 jsou opakem šíření demokracie. Útoky proti civilním cílům, bombardování měst, používání zakázaných bojových prostředků jsou válečnými zločiny. Porušování teritoriální integrity, politické nezávislosti a suverenity států vojenskou silou jsou zločiny proti míru. V roce 1986 za ně Mezinárodní soudní dvůr při OSN odsoudil USA k reparacím Nikaragui, které USA odmítly platit. Na rozdíl od států EU neratifikovaly ani smlouvu o Mezinárodním trestním soudu a uzavřely řadu bilaterální dohod znemožňujících vydávání amerických válečných zločinců. V roce 2002 přijaly zákon zmocňující prezidenta, aby občany USA, kteří by byli Mezinárodnímu trestnímu soudu vydáni, osvobodil vojenskou silou.

    Po 11. září však již nelze v politice USA rozpoznat vůbec žádné hodnoty ani principy, pouze zájmy. Množství různorodých, často protichůdných zájmů. Bankovních a finančních. Naftařských. Zbrojního průmyslu. Armády. Tajných služeb. Aparátů politických stran. Izraelské lobby. Světového vůdcovství. Eliminace potenciálních rivalů. Udržení dolaru jako světové rezervní měny. Víc peněz, víc moci, víc kontroly doma i ve světě. Jen občané nemají žádnou lobby. Poslední dva prezidenti jim slibovali stažení z válečných dobrodružství. Stačilo pár týdnů v úřadě aby zjistili, kdo je tady pánem. Deep state, hluboký stát. Výraz původně zavedený pro skryté stínové vládnoucí struktury vymykající se demokratické kontrole v zemích jako Turecko nebo Rusko se zažil pro popis současné americké reality.

    Nejčastěji bývá ztotožňován s finančním kapitálem, neocons nebo s izraelskou lobby, což při počtu židovských bankovních manažerů a signatářů Projektu pro americké století směřuje víceméně k témuž. Objevují se dokonce interpretace bezpodmínečné americké podpory Izraeli, finančních dávek, které mu USA bez zjevného důvodu každoročně odvádějí až po legislativní zákaz BDS, bojkotu Izraele po vzoru někdejšího bojkotu apartheidu v Jihoafrické republice, ve 21 amerických státech, že USA jsou de facto izraelskou kolonií.

    Jako u každého klišé narážejí i zde lákavá zjednodušení na řadu odporujících faktů. Především vycházejí ze ztotožnění židovského, sionistického a izraelského. Psychopatická posedlost mocí a penězi však není nic specificky židovského. V managementech velkých bank, mezi neocons i v libovolné další skupině, kterou bychom sem mohli zařadit, se vyskytuje dostatek takových osobností bez židovského původu, evropské dějiny ostatně nabízejí nepřeberné množství příkladů. Naopak je v obou zemích židovského původu řada nejradikálnějších odpůrců Izraele a proizraelské politiky USA. A konečně, bezvýhradné americké sympatie k Izraeli nemají původ ani v americké židovské komunitě ani v izraelské lobby. Byly zde dávno před nimi, již v 19. století, zejména v křesťanských fundamentalistických kruzích. A jsou zde dodnes silnější než v židovské komunitě, k Izraeli často otevřeně kritické.

    Nepříliš přesvědčivá interpretace tohoto fenoménu se dovolává společných americko-izraelských hodnot, zejména bible a demokratického přesvědčení. Uvážíme-li však, že, jak říká Benjamin Netanjahu, Izrael nemá v Evropě lepšího přítele než Českou republiku, můžeme bibli jako spojující článek s nejateističtější evropskou zemí rovnou vyloučit. A vzhledem k rozhodující podpoře Izraele československým komunistickým režimem již v roce 1948 můžeme vyloučit i demokratické přesvědčení. Co tedy tyto tři nesourodé země spojuje? Jedno společné mají: rozšíření životního prostoru genocidou. Američané se při vyhlazování Indiánů s odvoláním na Starý zákon identifikují jako Izrael dnešní doby. Vyhánění sudetských Němců z Československa probíhá paralelně a za oboustranného porozumění i součinnosti s vyháněním Palestinců z Izraele.

    Spíše než jako koloniální mocnost funguje tedy Izrael jako symbol, jako kód pro bezohledné získávání moci, bohatství a prospěchu pro vyvolené na úkor ostatních, osvobozené od všech etických, právních, konvenčních i emocionálních zábran. Přirozeně neoslovuje ani zdaleka všechny Židy a Izraelce, zato mnoho těch, kdo nejsou ani jedno ani druhé. Tak jako evangelikály 19. století. Lokalizovat jejich sítě není snadné, nepřekrývají se s žádnými sociologicky identifikovatelnými kategoriemi jako národ, třída, náboženství, politické přesvědčení, sociální status či profesní skupina. Jediným spojujícím článkem je vzájemné porozumění na bázi individuální struktury osobnosti. Není omezené národnostními ani státními hranicemi. Statisticky vyšší výskyt takových osobností v některých skupinách ještě nezakládá jejich ztotožnění.

    Ani zaklínadlo izraelských zájmů není formulováno primárně v Izraeli. Sheldon Adelson například, majitel kasin v Las Vegas, Singapuru a jinde, si pravidelně předvolává americké prezidentské kandidáty do konkursu na volební příspěvky. Zároveň je vydavatelem několika izraelských deníků včetně největšího Israel Hayom, drží u moci Benjamina Netanjahu a usměrňuje jeho politiku. Role přidělená americkou židovskou lobby Izraeli ovšem perspektivně směřuje ke katastrofě. Převaha síly, jak Evropané dobře vědí, je jen přechodný stav a vydávat se pak za nevinnou oběť již dost dobře nepůjde. Pro lobby je nicméně Izrael klíčovou kartou vlivu v USA i ve světě a je pevně odhodlána bojovat za své izraelské zájmy do posledního Izraelce.

    Evropa v novém století


    Většina zemí EU včetně Francie a Německa se na americkém iráckém tažení v roce 2003 odmítla podílet. Zato se ho zúčastnilo všech osm postkomunistických zemí, které se v následujícím roce stanou jejími členy. Donald Rumsfeld to vítá jako rozdělení Evropy na starou a novou. O čtyři roky později již na nátlak USA uzná 23 z 28 zemí EU samostatnost Kosova, přestože je to flagrantní porušení mezinárodního i evropského práva. Za další čtyři roky při bombardování Libye a svržení Muammara Kaddáfího již od USA převezme iniciativu dvanáct států EU v čele s Francií a Velkou Británií.

    Když za další tři roky v únoru 2014 dojednají EU s Ruskem v Kyjevě dohodu mezi prezidentem Janukovičem a zástupci protestujících, zní americká instrukce fuck the EU (serte na EU). Ozbrojené bojůvky prezidenta svrhnou, jmenují novou vládu podle amerických pokynů a EU ji během dvou dnů poslušně uzná. Stejně poslušně ignoruje majdánský i oděský masakr, přebírá bojová hesla o ruské anexi Krymu, spiklenecké teorie o sestřelení malajského letadla, falešné zprávy o ruské invazi, pokaždé se ochotně připojuje k dalším a dalším sankcím, které ji poškozují stejně jako Rusko a pomáhá eskalovat napětí v Evropě až na hranici války. V průběhu jediného desetiletí opustila evropská zahraniční politika všechny své evropské hodnoty i zásady a bezpodmínečně se podřídila zájmům deep state stejně jako před ní Izrael a USA.

    Obdobný proces jako v zahraniční politice postihuje i evropský sociální model. Postkomunistické státy okusily neoliberální tok peněz od chudých k bohatým v plné míře jako první. Do ekonomiky jsme hodili pumu, popisuje mechanismus otec české kupónové privatizace Dušan Tříska. V nastalém chaosu přelévají neviditelné ruce obrovské státní majetky proudem do privátních, neboť stát je nejhorší hospodář. Štíhlé státy zbavené příjmů se narychlo zbavují sociální zodpovědnosti. Doslova v průběhu měsíců se v někdejších socialisticky rovnostářských společnostech objevují první miliardáři, nezaměstnaní a žebráci. Bude trvat dalších deset a více let, než se ekonomicky vzpamatují na předchozí socialistickou úroveň.

    Proces infiltruje i starou Evropu od západu z USA a z východu přes postkomunistické země. Pod hesly globalizace a konkurenceschopnosti se průmysl stěhuje za lacinou pracovní silou a zisky do daňových rájů. Evropané se musí flexibilně přizpůsobit zřeknutím se tradiční pracovní ochrany a sociálních standardů. Státy musí šetřit na veřejných výdajích, zvyšovat či zavádět stále nové daně a poplatky, zadlužovat se a zároveň vycházet vstříc nejbohatším. Rozsáhlé vrstvy zaznamenávají pokles životní úrovně. Chudoba globálně mizí, v Evropě roste. Ještě rychleji roste příjmová a majetková nerovnost.

    Řekové spotřebovávají víc, než kolik produkují, znělo vysvětlení trvale rostoucího řeckého státního dluhu po krizi roku 2008 až na nesplatitelných 300 miliard euro neboli 130% HDP v roce 2010. Pod Řeky ovšem nejsou myšleni ti, kdo svým hospodařením, korupcí a daňovými úniky dluh způsobili, ani ti, ke komu se řecké peníze přelily, ani ti, kdo rostoucí dluh pomáhali po léta maskovat, ba ani ti, kdo z horentních úrokových sazeb profitují, ale řadoví občané. Ti jsou teď povinni dluh uhradit. Ne zvýšením ekonomické výkonnosti, ale zvýšením chudoby. Od roku 2011 bojují předem prohraný boj proti nikým nezvolené Trojce Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu. Přes masové demonstrace, výměnu vlády i referendum končí v roce 2015 řeckou kapitulací.

    Nadiktovaná úsporná opatření přesouvají bohatým co jen ještě lze z chudých vymačkat a Řecko z evropského sociálního modelu do pozice kolonie. Trojka Řecku drasticky snižuje personál i platy ve státním sektoru, sociální výdaje, penze, příspěvky na zdravotnictví, uvolňuje pracovní zákonodárství. S klesajícími příjmy klesá i domácí poptávka a prohlubuje se hospodářská recese. Zavírají se zejména malé rodinné a střední podniky, čtvrtina obyvatel je nezaměstnaná, víc než polovina mládeže. Polovina obyvatel je postižena chudobou, 40% trpí akutním materiálním nedostatkem. Narůstá bída, bezdomovectví, sebevraždy, mladí a kvalifikovaní odcházejí do zahraničí. Od počátku krize se země pod diktátem Trojky ekonomicky propadla o čtvrtinu a státní dluh narostl na 183% HDP. Mezitím převedla EU jako pomoc Řecku 246 miliard euro evropských daňových poplatníků věřitelským bankám a rozprodala vše, co ještě mohlo Řecku v budoucnu vynášet. Vysáté a předlužené Řecko nemá naději, že by kdy mohlo dluhy splatit a k evropskému sociálnímu modelu se vrátit.

    Z evropských hodnot devadesátých let tak v novém století nezbývá nic. Sociální trh kapituluje před neoliberální politikou úspor, vzniká prekariát a narůstá chudoba. Demokracie a právní stát se pod hlavičkou války proti teroru rozplývají ve prospěch bezpečnostních opatření a policejní pravomocí, špehování občanů dávno překročilo měřítka někdejších komunistických policií. Politiku mírových jednání nahradila ultimata, sankce, vojenské hrozby a intervence, do hračkářských obchodů se vrátily zbraně. Právo silnějšího nahradilo mezinárodní právo a válečné zločiny jsou stíhány nejvýše u afrických pachatelů. Pokrytecká agresivní rétorika o ruské anexi Krymu, iránském atomovém zbrojení, Asadově porušování lidských práv, hrůzovládě Islámského státu a ochraně před muslimskými uprchlíky okázale ignoruje anexi Golanských výšin a okupaci Palestiny, izraelské atomové zbraně, mučení, Quantanámo, skrytou podporu Islámského státu i příčiny útěku milionů lidí a evropský podíl na nich. Vyhlídky mírového soužití byly vystřídány strachem, nenávistí a přípravami na novou válku.

    Zdrojů evropského podřízení se deep state lze nalézt více. Na prvním místě je nepochybně poválečné spoléhání na USA v zahraniční politice, zpravodajství a obraně. Mimo ochrany před uprchlíky si EU nevybudovala žádné vlastní zahraničněpolitické struktury, národní zůstaly vesměs pod americkým patronátem a proti puči neocons se nedokázaly vzepřít a formulovat svébytnou evropskou alternativu. Tím méně v obraně monopolizované NATO a dovolávající se po katalytické události pomoci z důvodu napadení USA. Od rozpačitého nesouhlasu s útokem na Irák v roce 2003 do bombardování Libye 2011 se evropská zahraniční politika na nové poměry zcela adaptovala; kyjevská epizodka v únoru 2014 vymezuje role dostatečně výmluvně.

    Dalším chronickým problémem Evropy je nezpracované období německého nacionálního socialismu. Šok z toho, jak snadno může kultivovaná humanistická Evropa regredovat do barbarského násilí nevedl ke zkoumání jeho podstaty, zdrojů, souvislostí ani dynamiky lidských identit, ale k zapouzdření celého období do toposu odvěkého mystického antisemitismu vrcholícího osvětimským holocaustem. Židé byli z kritického diskurzu jednou pro vždy vyjmuti jako tabu. Každá kritika izraelského rasismu, porušování mezinárodních a lidských práv a zločinů okamžitě narazí na špatné svědomí, na válečný pokřik o antisemitismu a na bezpodmínečnou podporu USA.

    To má řadu dlouhodobě destruktivních důsledků. Jestliže obecně platné normy neplatí stejnou měrou pro všechny, ztrácejí věrohodnost. Akceptovaný nimbus zvláštního, vyvoleného národa vyvrací základní axiom demokratické, evropské i křesťanské kultury o rovnosti všech lidí. Přehlížené zločiny vytvářejí precedens pro beztrestné páchání dalších. Tabuizace je antitezí svobody slova i akademické nezávislosti a jednou etablovaná, neomezí se na předepsaný objekt. A zejména, společnost má vlastní dynamiku, která se neřídí nařízeními elit. Je-li vylučován seriózní diskurz, neznamená to, že neprobíhá jiný. Představa, že ho lze vytěsnit mocí, je hloupě krátkozraká. Hromadící se potenciál hrozí vybuchnout způsobem, který si nikdo zodpovědný v Evropě zcela jistě nepřeje. Zbabělostí se nikdy žádný problém nevyřešil, vždy jen zhoršil.

    A konečně, zakladatelskou vizi Evropy míru, kooperace a lidských práv z padesátých a šedesátých let nesdílejí ve stejné míře všichni, kdo se k ní připojí později. Uspokojení vedlo k ambicióznímu šíření na celou Evropu a dál. Jediným kritériem byla ekonomická, právní a správní kompatibilnost kandidátů, ne již kompatibilnost hodnotových vzorců. Jenže například Británie má tradičně hodnotově blíž k anglosaskému individualismu, než ke kontinentálnímu kolektivismu. Přijímá evropská pravidla s mnoha výhradami a výjimkami a je trvale baštou euroskepticismu, takže nakonec nepřekvapí, že právě ona opustí unii první.

    Ještě markantnější jsou rozdíly západně a východně od bývalé železné opony. Dvě generace vyrůstají ve zcela opačných paradigmatech. Na jedné straně vládne euforie razantní poválečné obnovy, odbourávání historických rivalit, atmosféry přátelství, kooperace, důstojnosti, lidských práv. Že bezpečnost zajišťuje někdo jiný se sice bere na vědomí, ale americký strašák komunismu se zde naopak jeví docela sexy. Na protější straně vládne atmosféra permanentního ohrožení, militarismu, kontroly a nesvobody, nedostatku, soupeření a závisti nad úspěchy druhé strany. Rozdíl je patrný na příkladu západoevropského mírového hnutí osmdesátých let, vnímaného na východě vesměs s naprostým nepochopením v optice agentů a užitečných idiotů Moskvy.

    Kolaps komunistického bloku přinesl postkomunistickým zemím změnu znamének, ale ne vzorců. Proběhl sice mimo režii USA, ale ty se jí ujaly okamžitě poté. Neoliberální ekonomové zde získali příležitost k velkorysým experimentům, ale také k tlaku na západní Evropu i k nadmíru výhodným investicím. Etablující se neocons zde získali kontrolu nad zahraniční politikou nového amerického století. Nejsou to USA, kdo podvedl Gorbačova, to východoevropské země mají strach z Ruska a žádají o vstup do NATO. Útoku na Irák se účastní celá Nová Evropa, Polsko v prvním bojovém sledu. V roce 2006 vyjednávají Polsko a Česko s USA bilaterálně – mimo NATO i EU – o umístění amerických vojenských základen na svých územích. Polsko spolu s pobaltskými státy tvoří nejspolehlivější blok v obraně proti ruské agresi. Je ovšem třeba dodat, že plány střetu visegrádských bojových jednotek s Ruskem na bojových pláních Ukrajiny a Moldavska, jak je v březnu 2014 načrtává George Friedman, se neuskutečnily v neposlední řadě právě díky skepsi Česka, Maďarska a Slovenska.

    Nicméně nejpozději s uprchlickou krizí od roku 2016 je hodnotová tektonická linie napříč Evropou nepřehlédnutelná. Příklad Německa ukazuje, že neprobíhá podél hranic visegrádských států, ale podél někdejší železné opony. Jakkoli vlažné a polovičaté jsou reakce západoevropských zemí na výzvy k solidaritě a humanitární pomoci, z Nové Evropy je odpovědí pouze kategorické Ne. Nepřistupovala k EU kvůli nějakým efemérním humanitním ideálům, ale ze zcela pragmatických důvodů. Skutečnými cíly evropské integrace je tržní ekonomika a řešení je jen a jen v její liberalizaci a deregulaci, objasňuje Evropskému parlamentu v roce 2009 prezident Václav Klaus.

    Rozklad identit


    Demontáž svobodné společnosti rovných je zároveň demontáží amerického národa. Spolehlivým indikátorem je rostoucí neloajálnost. Prostřednictvím Bradleyho Manninga, Edwarda Snowdena a stovek jiných unikají na veřejnost stále další a další balíky tajných informací z americké politiky, diplomacie, armády, tajných služeb i politických stran. Masová média, americký národ kdysi utvářející, ho dnes rozeštvávají a důvěra v ně – jako ostatně v celý politický establishment – klesla pod nulu. Společnost se štěpí podél imanentních tektonických linií – pravolevých, rasových, etnických, sociálních, regionálních. Tři poslední prezidenti i masová protestní hnutí jako Tea Party a Occupy Wall Street ji polarizují do nesmiřitelných bloků. Při demonstracích a protidemonstracích přebírají iniciativu ozbrojené Black lives matter, Antifa, bílé milice, kácejí se sochy národních hrdinů i otců–zakladatelů, v Kalifornii, Texasu, Oregonu a jinde se rodí separatistická hnutí za vystoupení z Unie. Zahraniční politika destabilizace se vrací domů jako bumerang.

    Také demontáž evropských hodnot vede k rozkladu evropské identity. Na rozdíl od USA zde však existují tradiční národní identity, takže se štěpení projevuje spíše formou rostoucího euroskepticismu a regrese k národním státům. Kritický vztah se projevuje především ve dvou směrech: jednak jako požadavek zásadní reformy EU ve smyslu demokratizace a transparentnosti, reprezentovaný například bývalým řeckým ministrem financí Ianisem Varufakisem, a jednak jako radikální odmítání další integrace a návrat k národní suverenitě až po vystoupení z EU, reprezentované především visegrádskými zeměmi v čele s Polskem.

    Nejvýraznějším fenoménem, na kterém lze krizi identity v Evropě sledovat, je však dramatická ztráta podpory tradičních politických stran a nástup populistických, ke stávajícímu establishmentu ostře kritických. Byla-li ještě v roce 2000 účast FPÖ v rakouské vládní koalici příčinou všeobecného zděšení a důvodem sankcí proti Rakousku, v následujících letech vstoupily obdobné strany a hnutí do parlamentů napříč Evropou včetně Evropského parlamentu, kde v roce 2015 vytvořily vlastní frakci Evropa národů a svobody. Na vládních koalicích se podílejí hned v několika zemích.

    Renesance národních identit i návrat ke konzervativním hodnotám jsou pochopitelné a předvídatelné. Odpovídají zkušenosti, kterou asi někdy udělal každý z nás: dokud se cítíme v pohodě a jistotě, dokud věříme, že budoucnost se vyvíjí k lepšímu, máme aktivní zájem o okolí, jsme otevření, přátelští, kooperativní, vítáme nové zkušenosti. Když naděje zklamou a překlopí se do nejistoty, strachu a obav z budoucnosti, uzavřeme se, stáhneme se mezi své nejbližší, vrátíme se k osvědčeným hodnotám, staneme se nedůvěřiví, nepřátelští. To je proces, který probíhá i v Evropě.

    Etablované strany, které rozklad evropského hodnotového systému v průběhu posledního dvacetiletí způsobily, teď na ztrátu důvěry panicky reagují difamační kampaní proti pravicovému populismu. Je kontraproduktivní hned z více důvodů. Především, populistické strany rozklad nezpůsobily, ale jsou na něj reakcí. Omšelý predikát pravicovosti, který má evokovat reminiscence na fašismus, zakrývá, že značná část jejich programů obsahuje výrazně demokratické a levicové prvky. Také příležitostně používaný atribut extremismu se míjí s faktem, že se podstatná část jejich sympatizantů a voličů rekrutuje ze spořádaných středních vrstev. A konečně, arogantní desavuace ze strany těch, kdo jsou za současnou situaci odpovědní, musí nutně mít opačný účinek.

    Demagogie a nenávist jsou ovšem osvědčenými prostředky populistických hnutí a nové vzplanutí vzájemných nenávistí mezi evropskými národy by znamenalo definitivní tečku za sedmdesátiletým mírovým vývojem. Alespoň v tomto bodu zatím žádné náznaky nehrozí. Společný jim je důraz na národní či regionální patriotismus a na konzervativní hodnoty, ale zároveň respekt k patriotismu druhých a ochota ke kooperaci. Vesměs jsou k EU kritická, ale v různé míře, od proevropských požadavků na její demokratizaci jako u německé AfD či italské Lega Nord až po bezpodmínečný exit jako u britské UKIP či francouzské Front National. Spojujícím prvkem je odmítání imigrace, uprchlíků, multikulturalismu a politické korektnosti, v první řadě ale šíření protislámské nenávisti v míře a intenzitě protižidovské třicátých let. Vlažnost reakcí ilustruje kontraproduktivnost antisemitského toposu – tentokrát jejím objektem nejsou Židé. Naopak, bývá provázená proizraelskými postoji - jsme na jedné lodi, společně nás ohrožuje islám.

    Nástup populistických hnutí je jen viditelnou špičkou ledovce všeobecné ztráty důvěry, připomínající atmosféru závěrečných let východního bloku. S jedním rozdílem: ve východním bloku existovala jasná, široce sdílená pozitivní vize demokracie. V dnešních USA a Evropě jakákoli podobná sjednocující vize chybí. Ačkoliv se všechna formální kritéria demokracie zdají být splněna, přesun moci a peněz k úzké elitě a její kontrola občanů i médií nabyly totalitních rozměrů. Na internetu a v sociálních médiích vznikající sekty dle svých preferencí připisují vinu USA, Izraeli, Rusku, islámu, globalizaci, bankéřům, neocons, vojenskoprůmyslovému komplexu, nadnárodním společnostem a jako řešení navrhují přímou demokracii, autoritativní stát nebo návrat k národnímu společenství. Cokoliv je lepší, než současný establishment.

    Vyhlídky


    Nejpravděpodobnějším scénářem EU je business as usual. Propad důvěry povede k dílčím úpravám směrem k větší transparentnosti, posílení role Evropského parlamentu a zvýšení legitimity rozhodování. Dělící linie železné opony pravděpodobně povede ke dvojrychlostní Evropě, pokračující integraci jádra EU reprezentovaného zhruba eurozónou bez ohledu na euroskeptické země. Jako následující integrační krok se jeví vnik evropské armády.

    Naděje, že by se obnovila důvěra v EU kosmetickými úpravami bez toho, aby se řešily její základní problémy, je minimální. Představa tvrdého jádra sledujícího své integrační cíle bez ohledu na disent přehlíží, že disent euroskeptických zemí a disent domácích euroskeptických hnutí jsou spojité nádoby. Vytěsnění prvních povede k dalšíma nárůstu napětí a případných exitům s důsledkem posílení a radikalizace druhých. A země považující se za jádro EU nejsou vnitropoliticky ve stavu, aby další přesuny preferencí přežily samy a s nimi i EU bez úhony.

    Ani projekt evropské armády nevěští nic dobrého. Jakkoli může asociovat zvýšení evropského sebevědomí a nezávislosti na USA a NATO, očekávatelné důsledky jsou spíše opačné. Pomineme-li propagandistické hrozby ruského, iránského nebo severokorejského útoku, Evropu reálně nikdo neohrožuje. Smyslem evropské armády tedy mohou být jedině ofenzivní operace mimo Evropu. Rozumí se ve stejných zájmech, v jakých probíhají i dnes. Nadšení z druhé největší armády na světě vypovídá o ambicích zřetelně – vyplnit vakuum po rozplývající se americké hegemonii. Nikoliv jako alternativa k USA a NATO, ale jako jejich doplněk. Nahradit evropskou identitu hodnot identitou síly. Jenomže s tou už Evropa zkušenost udělala a poválečný vývoj byl motivován právě poučením z ní. V každém případě je to směr vývoje, kterým se EU intencím, z nichž vznikala a na kterých spočívá, jen dále odcizuje.

    Ale obraťme otázku: co by se muselo stát, aby se evropská identita opět stala důvěryhodným, atraktivním a integrujícím faktorem?

    Odpověď je nasnadě: návrat k evropským hodnotám. K hodnotám míru, práva, rovnosti, zodpovědnosti, důstojnosti, sociálního trhu, kooperace namísto konkurence, jednání namísto síly, zřeknutí se hegemonistických aspirací. K hodnotám, které Evropu charakterizovaly ještě koncem minulého století.

    Dnes je ovšem takový návrat k výsledkům tisícileté evropské evoluce revolučním požadavkem. Jeho předpokladem je analýza mechanismů, které dosavadní vývoj zvrátily. Dalším je obrácení toku moci a peněz od samozvaných elit zpět k demokratickým institucím a občanům. A návrat k mezinárodnímu právu zahrnuje i pojmenování zločinů proti němu.

    Svět už však není světem dvacátého století, kdy Evropě klid k mírovému vývoji zajišťovala izolace pod americkým deštníkem. Mezi nově se ustavujícími světovými centry patří sama svou ekonomickou a potenciálně i politickou vahou k těm nejvýznamnějším. Bez jasně formulovaných principů zodpovědné zahraniční politiky zůstane i nadále jen nástrojem cizích zájmů. Noblesse oblige, majetek zavazuje, patří k evropským zásadám již od feudalismu. Dnes jsou to naopak upadající USA, kdo potřebuje evropskou pomoc – a jistě ne vojenskou.

    Pomoc Evropy potřebují především oblasti, za které se zodpovědnosti zbavila a k jejichž dnešní destabilizaci sama vydatně přispěla. Ochrana proti africkým uprchlíkům může být laciným, ale v důsledku kontraproduktivním populistickým tématem. S rostoucí nerovností mezi státy i uvnitř roste napětí a je jen otázkou času, kdy přeroste do otevřených konfliktů zasahujících i Evropu. Očekávání, že lidi přinutíme snášet hlad a utrpení odevzdaně a bez protestů, je nereálné. Sociální mír se v Evropě neudržuje represí proti chudým, ale prevencí chudoby. Obdobný mechanismus chybí v mezinárodním měřítku.

    Ještě větším oříškem jsou následky evropské politiky na Blízkém východě, od jeho koloniálního rozporcování po první válce přes vytvoření státu Izrael bez palestinského komplementu po druhé až po současnou rezignaci vůči sionistickému expanzionizmu. Návrat k mezinárodnímu právu ovšem mnoho prostoru neponechává. Podle rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 z roku 1947 mají být zřízeny dva nezávislé státy Izrael a Palestina a Jeruzalém podřízen mezinárodnímu dohledu. Rezoluce č. 242 z roku 1967 požaduje stažení izraelských vojsk z okupovaných území. Více než desítka dalších rezolucí odsuzuje izraelské praktiky na okupovaných územích, agrese do sousedních zemí a diskriminační politiku.

    Kmotrovství USA a EU, dovolující Izraeli okázale ignorovat mezinárodní právo i autoritu OSN, má devastující následky dalece přesahující blízký východ. Další a další země včetně evropských si osvojují právo silnějšího intervenovat vojensky v cizích zemích. Evropa se přitom dostává do schizofrenní situace, když na jedné straně podporuje americko-izraelskou politiku Nového Blízkého Východu, ale na druhé není schopna zvládnout její důsledky v podobě milionů uprchlíků.

    Zbývá ještě doplnit, kdo vlastně má Evropě návrat k jejím hodnotám zařídit. Zda se etablované strany vzpamatují a ještě se vrátí ke svým sociálním, konzervativním a liberálním kořenům anebo zda nová hnutí dospějí od šíření nenávisti ke konstruktivním a zodpovědným programům závisí v konečném výsledku pouze na tom, zda je k tomu evropští občané přimějí. V opačném případě to čeká až na rekonstrukci po příští světové válce.

    Krize v Zimbabwe: Velitel armády varuje před čistkami

    15. 11. 2017

    V africkém Zimbabwe roste napětí mezi armádou a politickým vedením, v jeho čele stojí jménem strany ZANU-PF "doživotní prezident" Robert Mugabe (na snímku). K hlavnímu městu Harare se - den po varování velitele armády generála Constantina Chiwengy před prezidentskými čistkami - rozjely tanky.

    V úterý byl zaznamenán pohyb několika tanků směrem k hlavnímu městu, tvrdí svědci. Prezident Mugabe minulý týden vyhodil svého viceprezidenta, což vyvolalo varování armády, že by mohla proti čistkám zasáhnout.

    Příčina pohybu obrněnců není známa a mluvčí armády nevydal k informaci žádné prohlášení.

    "Viděl jsem dlouhý konvoj vojenských vozidel, včetně tanků, asi před hodinou. Nevím, kam směřuje," sdělila prodavačka ovoce u obchodního centra Westgate. Další přihlížející zprávu potvrzuje.

    Šéf armády generál Constantino Chiwenga v pondělí varoval prezidenta Mugabeho, aby "zastavil" čistky ve vládní straně, poté co prezident náhle vyhodil viceprezidenta Emmersona Mnangagwu.

    Ten se opakovaně dostával do sporů s Mugabeho manželkou Grace, která je ve svých dvaapadesáti považována za budoucí prezidentku po úmrtí letos třiadevadesátiletého manžela.

    Mládežnické křídlo vládní strany i hlavní opoziční strana vyzvaly k ochraně civilní vlády, zatímco podle analytiků se krize může stát bodem zvratu.

    "Nikdo si nepřeje převrat... Pokud armáda převezme moc, bude to nežádoucí. Vyřadí to demokracii, a to není pro národ zdravé," prohlásil stínový ministr opoziční strany MDC Gift Chimanikire. Mládežnická organizace vládní strany ZANU-PF výrazně podporuje Grace Mugabeouvou a vydala prohlášení, že Chiwengovi nebude dovoleno vybírat zimbabwské lídry.

    V Harare se spekuluje, že Mugabe bude chtít generála považovaného za spojence odvolaného viceprezidenta Mnangagwy také odvolat.

    Odvolaný viceprezident byl považován za nejloajálnějšího spolupracovníka prezidenta Mugabeho, ale prohrál boj o nástupnictví s jeho manželkou. Nyní opustil zemi a předpokládá se, že se nyní zdržuje v Jihoafrické republice.

    Robert Mugabe vládne v Zimbabwe od vyhlášení nezávislosti na Británii v roce 1980.

    Celý článek v angličtině: ZDE

    Je Zeman "drzý a provokativní"?

    14. 11. 2017



    "Ne, ne, Politico. Není "drzé a provokativní" dělat vtipy o vraždění novinářů, zpívat na veřejnosti s člověkem, který požaduje plynové komory pro muslimy ani šířit rasistické konspirační teorie. Je to ošklivé, nebezpečné a pro Českou republiku hluboce ztrapňující."

     

    "Nepotlačitelný" třiasedmdesátník s cukrovkou typu 2 a jí poškozenými nervy kandiduje v lednu na znovuzvolení českým prezidentem, píše na serveru Politico Siegfried Mortkowitz. Upozorňuje na Zemanovy výroky, které vyvolaly zuřivost a nevěřícnost, jako například jeho tvrzení, že nedávná vlna migrantů je spiknutím Muslimského bratrstva "postupně ovládnout Evropu".

    Z průzkumů veřejného mínění podle autora vyplývá, že Zeman zřejmě lehce vyhraje první kolo prezidentských voleb, ale pak bude čelit těžké bitvě proti Jiřímu Drahošovi, respektovanému bývalému předsedovi České akademie věd.

    Pokud se stane českým premiérem Andrej Babiš a Zeman bude znovu zvolen prezidentem, Brusel by čelil velmi silnému tandemu vyjadřujícímu odpor ČR proti strategii Evropské komise vůči migraci a kontrole zbraní.

    Zemana podle autora prý dnes "obdivují bývalí nepřátelé" a nenávidí mnozí jeho bývalí kolegové z ČSSD. Zejména ho obdivuje Jan Zahradil z ODS. "Je to intelektuál a je hodně inteligentní," tvrdí Zahradil. "Ale rád si hraje na anti-intelektuála a to mu velmi dobře funguje. Zeman je člověk s dlouhou pamětí a obyčejně neodpouští. Podařilo se mu zničit všechny své bývalé politické oponenty."

    "Používá nejnižší emoce k tomu, aby rozděloval národ, v důsledku migrační krize, která tady neexistuje. Vyvolal u lidí strach a pak si začal hrát na jejich ochránce. Vzestup populistických stran  a rozdělení společnosti velkou měrou vyvolal právě on," říká Jiří Dienstbier.

    "Nepotlačitelný" třiasedmdesátník s cukrovkou typu 2 a jí poškozenými nervy kandiduje v lednu na znovuzvolení českým prezidentem, píše na serveru Politico Siegfried Mortkowitz. Upozorňuje na Zemanovy výroky, které vyvolaly zuřivost a reakce, "že to  nemohl říct", jako například jeho tvrzení, že nedávná vlna migrantů je spiknutím Muslimského bratrstva "postupně ovládnout Evropu".

    Z průzkumů veřejného mínění podle autora vyplývá, že Zeman zřejmě lehce vyhraje první kolo prezidentských voleb, ale pak bude čelit těžké bitvě proti Jiřímu Drahošovi, respektovanému bývalému předsedovi České akademie věd.

    Pokud se stane českým premiérem Andrej Babiš a Zeman bude znovu zvolen prezidentem, Brusel by čelil velmi silnému tandemu vyjadřujícímu odpor ČR proti strategii Evropské komise vůči migraci a kontrole zbraní.

    Zemana podle autora prý dnes "obdivují bývalí nepřátelé" a nenávidí mnozí jeho bývalí kolegové z ČSSD. Zejména ho obdivuje Jan Zahradil z ODS. "Je to intelektuál a je hodně inteligentní," tvrdí Zahradil. "Ale rád si hraje na anti-intelektuála a to mu velmi dobře funguje. Zeman je člověk s dlouhou pamětí a obyčejně neodpouští. Podařilo se mu zničit všechny své bývalé politické oponenty."

    "Používá nejnižší emoce k tomu, aby rozděloval národ, v důsledku migrační krize, která tady neexistuje. Vyvolal u lidí strach a pak si začal hrát na jejich ochránce. Vzestup populistických stran  a rozdělení společnosti velkou měrou vyvolal právě on," říká Jiří Dienstbier.

    Polský prezident Andrzej Duda ostře odsoudil ultrapravicovou demonstraci z 11. listopadu

    14. 11. 2017



    Andrzej Duda se vyjádřil, že "v Polsku není místo" pro xenofobii a rasismus, které vyjadřovali mnozí účastníci na sobotní ultrapravicové demonstraci ve Varšavě


    Polský prezident zdůraznil, že v Polsku "není místo pro antisemitismus a nemocný nacionalismus".

    Bylo to velmi ostré a první otevřené odsouzení bělošských supremacistických a rasistických názorů na sobotní demonstraci, které pronesl oficiální  představitel konzervativního vedení polského státu. Za poslední dva dny představitelé vládnoucí strany Právo a spravedlnost většinou hovořili o účastnících demonstrace jako o "vlastencích" a bagatelizovali xenofobii demonstrantů.

    Avšak židovské organizace apelovaly na polské úřady, aby odsoudily transparenty s nápisy jako "čistá krev, jasná mysl" anebo "Evropa bude bělošská, nebo neobydlená".

    Demonstranti také nesli četné antisemitské a antimuslimské transparenty a skandovali antisemitská a antimuslimská hesla. Na jednom velkém transparentu byl gotickými písmeny nápis DEUS VULT - latinsky BŮH TO CHCE. To byl výkřik, který používala první křižácká výprava v 11. století, kdy křesťanská armáda z Evropy na Blízkém východě masakrovala židy a muslimy. V posledních letech jej používá islamofobní radikální pravice.

    Andrzej Duda řekl, že "v Polsku není místo" pro xenofobii, patologický nacionalismus a antisemitismus. Polsko musí zůstat zemí otevřenou všem, kteří se chtějí sjednotit a pracovat pro dobro národa. Je úplně jedno, jestli něčí otec byl "Němec, žid, Bělorus, Rus, kdokoliv".

    Podrobnosti v angličtině ZDE
     

    Ruské úřady zintenzivňují útlak krymských Tatarů

    14. 11. 2017


    Ruské úřady tvrdě pronásledují krymské Tatary kvůli jejich odporu vůči ruské okupaci Krymu už od roku 2014, upozorňuje organizace Human Rights Watch. Líčí politicky aktivní krymské Tatary jako extremisty a teroristy. Mnoho jich donutily odejít do exilu a zajišťují, aby ti, co na Krymu zůstali, se nemohli cítit v bezpečí, pokud vyjadřují své názory.

    Od začátku ruské okupace Krymu podrobují ruské úřady a jejich pomahači krymské Tatary, včetně novinářů, blogerů, aktivistů i jiných občanů šikaně, zastrašování, hrozbám, intruzivním a nezákonným prohlídkám jejich domovů, fyzickým útokům a nuceným zmizením. Stížnosti úřadům nejsou vyšetřovány. Rusko zakázalo krymskotatarská média i organizace, které kritizovaly ruské akce na Krymu. Rusko zrušilo a zakázalo i Mejlis, nejvyšší samosprávný orgán krymských Tatarů na Krymu.

    V říjnu 2017 zdokumentovala organizace Human Rights Watch trestní stíhání krymských Tatarů, kteří kritizovali ruské akce na Krymu,  za "separatismus" a také nové a bezpodstatné stíhání krymských Tatarů za "terorismus".

    Podrobnosti v angličtině ZDE

     

    Vědci zjistili, že lze dramaticky zvýšit efektivnost reklamy na Facebooku na základě jediného uživatelova "likeu"

    14. 11. 2017



    Vědci z Cambridgeské univerzity rozdělili 3,5 milionu uživatelů Facebooku na extroverty a na introverty podle jejich jediného "likeu" - jestli označili "likem" něčí výrazně extrovertní či něčí výrazně introvertní stránky. Těmto uživatelům pak předložili sponzorovanou reklamu na kosmetické výrobky, která byla záměrně cílena buď na extroverty, nebo na introverty.

    V případech, kdy byly reklamy zaměřeny správně na typ osobnosti, určený podle předchozího jediného "likeu" uživatele, reklamy byly o 54 procent efektivnější než pokud nebyly správně zaměřeny na extroverty či introverty.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

     

    Lživou informaci, že muslimka ignorovala oběti loňského teroristického útoku v Londýně, rozšířili ruští hackeři

    14. 11. 2017

    https://twitter.com/astroehlein/sta


    tus/930379682591199232

    V pondělí vyšlo najevo, že ruský hackerský účet virálně rozšířil v Británii na sociálních sítích fotografii, která lživě "dokazovala", že muslimka, která šla přes most po loňském teroristickém útoku ve Westminsteru, ignorovala zraněné oběti ležící na zemi. Účet, který na twitteru rozšířil tuto fotografii, @SouthLoneStar, byl identifikován jako ruský bot. Identifikovaly ho americké výzvědné organizace v rámci vyšetřování ruských zásahů do americké prezidentské kampaně v roce 2016.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

     

    Rasisté v Anglii zuří, že Tesco má ve své vánoční reklamě muslimskou rodinu

    14. 11. 2017


    "My máme v našem supermarketu krocany pro všechny," praví se ve videoreklamě společnosti Tesco. "Všichni jsou o Vánocích vítáni"




    Jiná, kratší reklama se ptá zákazníků, co rádi o Vánocích jedí: "Krocana? Zelí? Masové pirohy? Bramborovou kaši? Máme všechno: Všichni jsou v Tescu vítáni. Ať děláte Vánoce jakkoliv, vítejte v Tescu":


    V ozvěně toho, co zažívala nedávno v ČR firma Lidl, když si dovolila inzerovat bundu ve svém letáku prostřednictvím černého mladíka, někteří angličtí uživatelé sociálních sítí pohrozili, že budou Tesco bojkotovat.

    Na to odpověděla firma Tesco prohlášením:

    "Všichni jsou o letošních Vánocích v Tescu vítáni a my s hrdostí oslavujeme onen bezpočet způsobů, jímž se naši zákazníci sbližují během svátečního období."

    Někteří uživatelé sociálních sítí také chybně Tesco obvinili, že údajně odstranilo výraz "Vánoce" ze své předvánoční reklamy. Fotografie dokazují, že to není pravda.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

     

    Evropská ultrapravice se bez boje nevzdá: připravme se na to

    13. 11. 2017

    Neukölln je berlínská čtvrť, kde 11. listopadu 1926 zahájil Josef Goebbels nacistické převzetí Berlína. Vedl tři sta hnědokošiláčů v útoku na čtvrť, která tehdy byla baštou levice.

    I dnes je Neukölln hlavním dějištěm nacistických útoků - dnes jsou anonymní. Ze 45 případů rasistického násilí, k němuž letos došlo v Berlíně, se jich 35 odehrálo v Neuköllnu. Mezi nimi byly případy žhářství, malování hákových křížů, házení cihel do výkladních skříní a výhrůžné dopisy imigrantským majitelům obchodů. Přesto však není ve čtvrti Neukölln cítit napětí: je tu silná komunitní organizace, kterou podporují místní levicové komunální úřady. V ulicích vládne liberální, multikulturní atmosféra. Avšak to, co se děje v Neuköllnu, dramatizuje nebezpečí, jemuž čelí Evropa, píše Paul Mason.

    V Polsku o minulém víkendu demonstrovalo 60 000 neonacistů, kteří skandovali: "Uprchlíci ven!" a nesli transparenty požadující "holocaust muslimů". Ministr vnitra Mariusz Błaszczak nazval demonstraci "nádherný pohled" a provládní televize ji charakterizovala jako "velký pochod vlastenců".

    Po vítězství Emmanuela Macrona a selhání ultrapravicové strany PVV v Holandsku si evropský centrismus blahopřál, že zastavil vlnu populismu. Obrovská podpora pro ultrapravicovou Stranu svobody v Rakousku a sobotní demonstrace ve Varšavě vrhají nyní temný stín.

    Děje se to, kdy se evropská ekonomika rozvíjí rychleji než kdykoliv od krize v roce 2008. Nezaměstnanost v Polsku je rekordně nízká, 5,3 procent. Koncem dvacátých let dvacátého století bylo motorem fašismu hospodářské zoufalství.  V Polsku je jeho motorem bělošská, křesťanská supremicistická ideologie, kterou odmítají politické a sociální elity zpochybnit. Jejich hlavním signálem je: žádné změny.

    Politický mainstream předpokládá, že když začnete demonstrativně střežit hranice, přiznáte, že lidé mají strach z integrace, budete udržovat hospodářský růst a do severní Afriky budete posílat rozvojovou pomoc, nakonec se napětí neofašismu rozptýlí.

    Avšak moderní fašismus už není reakcí na jednotlivé události - je to o islámu a o bělošské identitě. Fašistům, kteří pochodovali ve Varšavě, vadí šátek na hlavách žen, mešita a Korán, nikoliv případné hospodářské problémy vyvolané uprchlíky. Polsko letos přijhalo obrovský počet 1474 uprchlíků. Jen 18 z nich bylo ze Sýrie, ostatní jsou většinou běloši, z křesťanského Ruska a z Ukrajiny.

    Protidemonstrace, jako byla antifašistická demonstrace ve Varšavě, jíž se účastnilo 2000 lidí, fašisty nezastaví.

    V místech, kde byl fašismus neutralizován, jako tomu bylo ve Francii v roce 1934? k tomu došlo, když levice a liberální střed dosáhly taktické jednoty a vytvořili narativ naděje. Středolevicové a levicové vlády u moci provedly radikální změny. Na fašistická média reagovala energická liberální média, byla mobilizována obrovská sociální síla dělnického hnutí, církví a synagog.

    Tentokrát jsou sily rozloženy jinak: dělnická hnutí jsou slabší a demokratické ústavy silnější. Média jsou často v rukou xenofobních miliardářů a mnohé státní televize jsou ochromeny, nebo se dokonce spiklenecky podílejí na rasistickém narativu. Nová ultrapravice je nyní mezinárodní hnutí, financované dolary a vysílacícm časem z protrumpovského tábora a v některých případech i ruskými výzvědnými službami.

    Ultrapravice nedosáhne tentokrát úspěchů prostřednictvím pouličních bojů, jako v třicátých letech, ale prostřednictvím symbiózy s mainstreamovou, nacionalistickou konzervativní pravicí. A to se už děje: při koaličních rozhovorech v Rakousku, v Polsku, v Maďarsku a samozřejmě v USA, kde celý kompletní narativ protrumpovských médií živí paranoiu ultrapravice.

    Ultrapravice po celé Evropě vyzvala pokrokovou politiku k boji na život a na smrt. Všichni, kdo si myslí, že nedojde k boji, projevuje iracionální náklonnost pro politické riziko.

    Kompletní článek v angličtině ZDE

    Před katalánským referendem došlo k zvýšení množství fake news, šířených z Ruska

    13. 11. 2017


    Jednotka Evropské unie, zabývající se kontrapropagandou, zjistila, že před nedávným referendem o katalánské nezávislosti i po něm došlo k intenzivnímu zvýšení prokremelských dezinformacích a lživých zpráv o politické krizi v Katalánsku. Lživé informace byly zveřejňovány v ruštině a ve španělštině.

    "Světové mocnosti se připravují na válku v Evropě" tvrdil titulek ruského serveru Polit Ekspert v den, kdy katalánský parlament vyhlásil nezávislost. Moldavský politik Bogdan Ţîrdea tvrdil na Facebooku: "Činitelé EU podpořili násilí v Katalánsku."


    Článek na serveru Sputnik, financovaném Kremlem, který se zabýval minimálním secesionistickým hnutí na Baleárských ostrovech, měl titulek: "Hnutí za nezáivislost: Nakažlivá časovaná bobma ve státě, který nenaslouchá".

    Činitelé pracující v jednotce East Stratcom v Bruselu uvádějí, že v souvislosti s katalánským referendem došlo k výraznému zvýšení šířených dezinformací. Jednotka pracuje od září 2015 a jejím cílem je vyvracet fake news a zlepšovat porozumění politice Evropské unie ve východní Evropě.

    Španělský ministr zahraničí Alfonso Dastis uvedl, že z výzvědných informací vyplývá, že se ruští hackeři zaměřují proti Evropské unii.

    Španělsko o této záležitosti hovořilo v pondělí na jednání zahraničních ministrů a ministrů obrany Evropské unie v Bruselu.


    Ben Nimmo, expert Atlantické rady na dezinformace, poukázal na to, že "ruská propaganda v postoji vůči katalánské otázce nebyla jednotná" a tisková kancelář Sputnik byla daleko výraznější než televize RT.

    Sputnik "neuvěřitelně silně" medializoval výroky na Twitteru od zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho. Před katalánským referendem vydal 11 článků založených na Assangeových výrocích na Twitteru a jen 10 na výrocích katalánského prezidenta Carlese Puigdemonta a 5 na výrocích španělského premiéra Mariana Rajoye. "Až do září letošního roku Assange nic na Twitteru nepsal o Katalánsku. Není tedy žádný expert. Sputnik mu dal tak obrovský prostor zjevně proto, že kritizoval Španělsko."

    Televize Russian Today byla vůči katalánské krizi vyrovnanější. "Rusko dělí svět na přátelské a nepřátelské země a Španělsko je považováno za přátelštější zemi. Rusko nemá tak silný strategický zájem na destabilizaci Španělska, jaký má na destabilizaci Británie."

    Státní ruská televize srovnávala Katalánsko s Krymem. Opakuje Španělsko chyby Ukrajiny? ptal se host v televizi Rossia 1. Ruští komentátoři také charakterizují bohaté Katalánsko jako evropský Donbas a argumentují, že "poprvé od roku 1945 by tam mohla vypuknout opravdová násilná občanská válka".

    Ruská televize se soustřeďuje na nedostatky evropské demokracie a tato propaganda se zřejmě zintenzivní před ruskými prezidentskými volbami v březnu 2018. Putin nechce, aby se opakovaly pouliční protesty proti němu z roku 2012, a tak šíří argumentaci, že "žádná skutečná demokracie neexistuje".

    Sean Kanuck z Mezinárodního ústavu strategických studií poukázal na to, že strategií Ruska je zpochybňovat legitimitu západních demokracií. "Je to snaha odvádět pozornost, mást, destabilizovat."

    Victor Boştinaru, socialistický europoslanec z Rumunska, zdůraznil, že autentické protesty a demokratická hnutí v Evropě jsou zranitelná manipulací. "Musíme se probudit a uvědomit si, že to, co vidíme na obrazovce a na titulní stránce a v ulicích není vždycky opravdu spojeno s lidskou touhou po svobodě, po důstojnosti, po sociálním pokroku."

    East Stratcom má v současnosti celých 14 zaměstnanců, kteří analyzují ruskou destabilizační propagandu. V roce 2016 odmítly členské země EU návrh europoslanců poskytnout této jednotce větší rozpočet.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

     

     
     

    Assange žádal Trumpa Juniora, aby umožnil WikiLeaks zveřejnit Trumpovo daňové přiznání

    13. 11. 2017



    Americký časopis The Atlantic zveřejnil pozoruhodnou historii emailů Juliana Assangeho z WikiLeaks, zasílaných během roku 2016 Donaldu Trumpovi Juniorovi. Ten na tyto emaily občas reagoval. Už ne však na email, jímž Assange požadoval, aby měl možnost zveřejnit jedno z utajovaných daňových přiznání Donalda Trumpa. "Tím by se totiž zvýšila důvěryhodnost WikiLeaks a naše útoky na Clintonovou by byly brány daleko vážněji, než když nyní média usuzují, že WikiLeaks jsou protrumpovský a proruský zdroj."

    Korespondenci s Assangem předal Trump Junior kongresovému vyšetřování vazeb americké prezidentské kampaně na Rusko.




    OSN vyzývá Českou republiku k boji se Zemanem

    13. 11. 2017 / Karel Dolejší

    OSN vyzvala ČR k boji proti rasismu a islamofobii ZDE. Na pulty českých knihkupectví ale v rámci "předvolební nekampaně" přichází kniha Miloše Zemana "Dokážeme si vládnout sami" ZDE. Rozhovory s prezidentem vedli bývalý redaktor Haló novin Jiří Ovčáček a exčlen extrémistické Národní strany Radim Panenka. Předmluvu napsala budoucí ministryně obrany Karla Šlechtová z ANO. Ta v jinak ničím pozoruhodném podlézavém textu rehabilituje výraz "vůdce", jenž má v českém prostředí od roku 1933 nacistické konotace.

     



    Islamofobií je Miloš Zeman proslulý, ale ani v rasismu už nijak nezaostává ZDE ZDE.

    Politická rétorika prezidenta je postavena na neustálém vyhledávání dalších a dalších údajných nepřátel "utlačované a ukřivděné většiny", kterou shání do houfu tím, že ukazuje prstem na objekty jím schválené nenávisti.

    Důvodů k podivnému postupu je řada. Za prvé je taková politika nesmírně jednoduchá. Nemusíte dokázat v praxi vůbec nic, jen systematicky kanalizujete tekutý hněv a demontujete další a další prvky politické kultury demokratického právního státu. Stačí obviňovat, nadávat, porušovat tabu, zesměšňovat a shazovat.

    Za druhé se tak skvěle systematicky odvádí pozornost od faktu, na jakou "rozvojovou" trajektorii směřující ke koloniálnímu postavení Klaus se Zemanem Českou republiku navedli, a že se po ní sesouváme níž a níž. Přečtěte si článek o srbských textilkách ZDE pozorně. Zachycuje dynamiku, které dříve nebo později podlehne česká subdodavatelská ekonomika, pokud dojdou sluchu názory systematicky opakované Zemanem, že potřebujeme omezit vzdělání a podpořit učební obory. Jestli to uděláme, i naším osudem se nakonec stane konkurence o investice do sweatshopů se Srbskem či Albánií. Budeme se předhánět, který stát více zadotuje a uleví firmám obcházejícím i ustanovení o minimální mzdě.

    Lidé by se měli bát propadu České republiky mezi rozvojové země, kterému Zeman ze všech notně chabých sil stále napomáhá, nebo jeho ruských přátel posouvajících pomalu na důležitá místa své lidi. Místo toho se Češi děsí imaginární invaze muslimů a z vlastní bídy viní Romy. No řekněte, neumí to nejvyšší ústavní ničitel zařídit naprosto skvěle? Zatímco vypouští argumentační mlhu, s ním spojené Lukoily, Kellnerové a alianční Agroferty táhnou Českou republiku do rozvojového světa - a ohromně na tom vydělávají.

    OSN to neříká výslovně, ale de facto vyzvala ČR k boji s Milošem Zemanem. A tento boj není namístě proto, že ho prosazuje renomovaná mezinárodní organizace. Nikoliv. Je především věcí sebezáchovy před zaslepujícími stádními instinkty, jimž Češi podléhají za cenu ztráty jakýchkoliv snesitelných perspektiv.

    Patočka a Onderka jako signál směřování ČSSD

    13. 11. 2017 / Boris Cvek

    Vyhození Jakuba Patočky z ČSSD a vzestup Romana Onderky ukazuje na to, jak chce ČSSD řešit svou současnou krizi: nikoli obratem k západní levici a levicovému aktivismu, nýbrž vytvořením týmu dinosaurů, který bude hrát za Okamuru v druhé lize, aby pak postupně byl o většinu svých zbylých voličů Okamurou připraven. Pokud Okamura něco hřímá o přímé odvolatelnosti politiků prostými lidmi, míří přesně na politiky Onderkova typu.


    Podívejte se na poslanecký klub ČSSD. Onderka, Chovanec, Foldyna, Dolínek, Birke. Haškovec Birke obrácený v Sobotkova podporovatele. Koho asi tak bude podporovat dnes? A proti tomu tam stojí Sobotka, Hamáček, Valachová. To jsou zbytky strany, která kdysi, před 5 lety, vyslala do prezidentské volby Jiřího Dienstbiera. To byla strana, kterou si s Okamurou nikdo splést nemohl.

    Patočku vyhodili za to, že chtěl referendum o nádraží v Brně. Za to si je Okamura namaže na chleba, řekne: vidíte, jak se bojí názoru občanů! Toho člena ČSSD, který přirovnával lidské bytosti k invazi slimáků, což je ryze nacistický instrument propagandy, nevyhodili, protože nacismus se v ČSSD pomalu začíná nosit. Zbylí straníci a voliči se ze zbytkové ideologie ČSSD naučí takto uvažovat a pak si – zejména pod dojmem konjunkturálního pokušení, jaké představuje růst SPD, proti níž je ČSSD už malou stranou – řeknou, že nemá smysl dále být v ČSSD nebo ji volit, když ty správné zásady má v plnější míře právě SPD.

    Izrael apeluje na Polsko, aby po "nebezpečné" a "rasistické" demonstraci rázně zasáhlo proti jejím organizátorům

    13. 11. 2017



    Sobotní demonstrace v polský Den nezávislosti uspořádaly organizace, které mají své kořeny v radikálních antisemitských organizacích z doby před druhou světovou válkou.

    Mluvčí izraelského ministerstva zahraničí Emmanuel Nahshon akci označil za "nebezpečný pochod extremistických a rasistických elementů". Zdůraznil: "Doufáme, že polské úřady zasáhnou proti organizátorům demonstrace. Historie nás učí, že s projevy rasistické nenávisti je nutno zatočit rychle a rozhodně."


    Pár dní ve Visegrádu...

    13. 11. 2017



    Polsko: Obří neonacistická demonstrace.

    Česko: Výhrůžky smrtí prvňáčkům, které podpořila poslankyně, vlivný stranický činitel požaduje zplynování židů, homosexuálů a Romů, rasisté zmlátí muže v pražské tramvaji.

    Maďarsko: Pronásledování kritických organizací, charitativní organizace byly označeny za teroristická uskupení.


    V Polsku zapomněli na hrůzy války

    13. 11. 2017

    Varšava: Smrt nepřátelům otčiny!!


    V Británii je 11. listopad znám jako Den příměří, avšak v Polsku se totéž výročí konce první světové války připomíná jako Den nezávislosti. Na západě je to vzpomínka na marné vítězství, avšak na východě to oslavuje okamžik triumfu, i když triumfu, po němž měla následovat ještě drtivější porážka, píše v pondělí redakční komentář deníku Guardian. Světlé ideály roku 1918 byly vybudovány kolem romantické představy o nacionalismu. Východní Evropa měla být osvobozena od mnohonárodnostních impérií, které vládly z Vídně a z Petrohradu, a na jejich místě měla vzniknout celá řada malých států od Finska po Jugoslávii, které měly žít bratrsky a v prosperitě pod vedením Společnosti národů. Byla to mozaika, která se do 25 let rozložila v nejstrašlivější válku - a genocidu - k jaké kdy došlo v evropské historii. Pak následovalo etnické očišťování těch, kteří přežili, po celé východní Evropě a staré státy byly obnoveny jako homogenní vězeňské tábory.

    Konec druhé světové války dal vzniknout na západě úplně jinému ideálu národa. Evropská unie byla založena v naději, že národní hranice budou daleko méně důležité a přežijí jen jako vrásky na jemné tváři historie, nikoliv její pevná grimasa, a po pádu berlínské zdi se zdálo, že tento vzorec se během času musí rozšířit i na východ, dokonce i do bývalé Jugoslávie. Pokud bylo nějaké poučení, které se každý Evropan - a nejenom žid - naučil z první poloviny 20. století, bylo to "to se už nikdy nesmí opakovat".

    Nikdy neznělo toto heslo prázdněji než v sobotu, kdy se účastnilo bělošského nacionalistického pochodu ve Varšavě 60 000 lidí, většinou mužů, kteří šli ulicemi s transparenty prohlašujícími "MY CHCEME BOHA!" ale i jinými, požadujícími "BĚLOŠSKÉ POLSKO", "HOLOCAUST PRO MUSLIMY" a "BRATRSTVÍ BÍLÝCH NÁRODŮ" - jako kdyby to bývalo po roce 1918 fungovalo. Samozřejmě z rozkladu mezinárodního pořádku v meziválečném období byli obviňováni židé, kdežto dnes mají být hrozbou muslimové. Avšak současná koalice zahrnuje i tradiční antisemity. Organizátoři začlenili skupiny, které byly aktivní při antisemitské agitaci v Polsku třicátých let, a pozván byl i Richard Spencer, americký neonacista, kterému zabránila přicestovat jen autoritářská nacionalistická vláda strany Právo a spravedlnost.

    Vědomí a záměrní nacisté jsou zatím jen malou částí tohoto hnutí. Nejsme tu svědky otevřeného návratu do třicátých let. Avšak skandovaná hesla přesto probouzení znepokojující ozvěny doby před osmdesáti lety. Znovu vzniká rostoucí skupina mužů, kteří vědí, že ekonomika pro ně nemá žádnou důstojnou práci, a kteří mají pocit, že tato urážka jejich osobní hodnhoty je zároveň urážkou národa, náboženství a dokonce rasy, k níž se hrdě hlásí. Jejich reakce zostuzuje všechny tyto tři hodnoty. Jsou to nebezpečné emoce. Když se díváme na tyto demonstrace, měli bychom si být vědomi třeštící nadšení, které přivítalo vypuknutí války, jejíž děsivé čtyři roky si stále ještě připomínáme. Těžce vydobytý zdravý rozum každé generace lehce zapomínají děti, jimž je nabídnut jako dar. Jedinou protilátkou proti tomuto druhu zkresleného idealismu je idealismus pokroku a slušnosti, který obsahuje obdobný význam a obdobnou naléhavost, ale cení si všech lidí za to, čím jsou, necení si jich pro jejich rasu či pro jejich náboženství.

    Kompletní článek v angličtině ZDE 

    Al Jazeera: Obrovský ultrapravicový protest v Polsku

    13. 11. 2017




    Tito ultrapravicoví nacionalisté demonstrují za "etnicky čistou" zemi. Tisíce lidí demonstrovalo v Polsku v jeho Den nezávislosti. Skandovali hesla jako: "Čisté Polsko, bílé Polsko."

    Mladík: "My Poláci, my nacionalisté bojujeme za svou čest. Za svého Boha, za svou otčinu. Chceme oslavovat tento velký Den nezávislosti každým rokem."

    Protest uspořádalo nacionalistické hnutí, které má vazby na fašistickou organizaci, která se v Polsku snažila před zahájením holocaustu zbavit zemi židů.

    Než demonstrace začala, mluvčí zdůrazňovali, že se chtějí postavit proti liberálům a hájit křesťanství.

    Během posledních několika let se tato demonstrace stala největší akcí během Dne nezávislosti v Polsku. Zastiňuje oficiální ceremonie.

    Policie odhadla počet účastníků na asi 60 000 lidí. Antifašističtí protidemonstranté se pokusili protestovat, ale nacionalistů bylo daleko víc. 

    Fašistický pochod ve Varšavě byl "jedním z největších ultrapravicových shromáždění" na světě

    13. 11. 2017

    Tisíce nacionalistických a fašistických demonstrantů se zúčastnily polského pochodu, který je považován za jednu z největších ultrapravicových akcí na světě. Jeden z účastníků v rozhovoru pro státní televizi prohlásil, že přišel, aby "odstavil židovstvo od moci".

    Varšavskou demonstraci na den nezávislosti organizovaly ultrapravicové skupiny. Přitáhla ultrapravicové a nacionalistické aktivisty z celé Evropy, včetně britského Tommyho Robinsona, spolu s protestujícími ze Švédska, Německa a Slovenska.

    Pochod byl jednou z mnoha událostí v rámci oslav obnovení polské státnosti v roce 1918. Před ním se prezident Andrzej Duda zúčastnil několika ceremonií spolu s předsedou Evropské rady Donaldem Tuskem.

    Avšak pochod v médiích zastínil oficiální státní oslavy a další vlastenecké události.

    Někteří z účastníků dali najevo sympatie pro xenofobní myšlenky a představu o nadřazenosti bílé rasy, když na jednom z transparentů stálo: "Bílá Evropa bratrských národů".

    Jeden z účastníků řekl státní televizi TVP, že se pochodu účastní, aby "odstavil židovstvo od moci".

    Účastníci pochodovali pod heslem "Chceme Boha", což je citát z polské náboženské písně citované americkým prezidentem Donaldem Trumpem během letošní návštěvy Varšavy.

    Řečníci hovořili o potřebě postavit se liberálům a bránit "tradiční" polské křesťanské hodnoty.

    Mezi organizátory byli Národně radikální tábor, Národní hnutí a Všepolská mládež - organizace, které odvozují svůj původ od antisemitských skupin aktivních před 2. světovou válkou.

    Kromě národních vlajek někteří také nesli transparenty s falangou, ultrapravicovým symbolem z 30. let.

    Vládnoucí strana se pochodu nezúčastnila, ale státní televize jej označila za "velký pochod vlastenců".

    Došlo také k menšímu protestu antifašistů.

    Rafal Pankowski, který stojí v čele antiextrémistického sdružení Nikdy víc, tvrdí, že navzdory odkazu na boha by měl být pochod považován za událost, kterou náboženská víra nijak neinspirovala.

    "Víme, že Donald Trump není nejzbožnější muž - a myslím, že většina organizátorů také není moc zbožná," prohlásil sociolog Pankowski.

    "Ale používají křesťanství jako znak identity, což se teď týká hlavně toho být proti islámu."

    Celý článek v angličtině: ZDE

    Barnier: EU se připravuje na to, že jednání s Británií o brexitu zkolabuje

    13. 11. 2017



    Michel Barnier, hlavní vyjednavač Evropské unie pro brexit, varoval v neděli, že Brusel si nepřeje, aby nedošlo s Británií k dohodě o brexitu, ale že se všichni musejí na tuto alternativu připravovat


    Barnier sdělil francouzskému nedělníku Journal du Dimanche, že Evropská unie připravuje nouzové plány na možný kolaps rozhovorů s Británií o brexitu.

    Barnier varoval minulý týden Británii, že má pouhých 14 dní na to, aby se konkrétněji vyjádřila, které ze svých finančních povinností, k nimž se zavázala v předchozích letech jako členská země EU, je ochotna splnit. Dosud britští vyjednavači nebyli schopni přijít s žádnými informacemi v této věci. Nebyl vyřešen ani problém znovuvytvoření hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem, ani nebyla dořešena práva evropských občanů žijících v Británii.

    Dva úporní stoupenci brexitu, nynější ministr životního prostředí Michael Gove a ministr zahraničí Boris Johnson, poslali Therese Mayové neuvěřitelně drzý dopis, v němž se dožadují tzv. tvrdého brexitu. Dopis byl útokem na ministra financí Hammonda, který se snaží zachránit, co se dá, a udržet pro Británii kontakty s Evropskou unií.

    Tvrdý brexit byl však byl především pro Británii katastrofou, protože by britské podniky nemohly vyvážet své zboží do EU a britské letecké společnosti by ztratily právo létat do Evropy. Británie by také přišla o dodávky jaderného paliva pro své elektrárny a o radioizotopy pro léčbu rakoviny, které se v Británii nevyrábějí.


    40 konzervativních poslanců se dožaduje toho, aby premiérka Mayová odstoupila. Mají-li toho dosáhnout, musí jich být 48.

    Podrobnosti v angličtině ZDE
     

    EU po brexitu podepíše smlouvu o společné obraně a "vojenském Schengenu"

    13. 11. 2017

    Nejméně 20 zemí Evropské unie podepíše dnes novou obrannou smlouvu prosazovanou Francií a Německem. Dokument má upravit podmínky pro společné financování a vývoj vojenského vybavení.

    Po letech škrtů v evropských obranných rozpočtech a masivním spoléhání na Spojené státy prostřednictvím NATO doufají Německo a Francie, že dohoda, která bude dnes podepsána v Bruselu, přivede jednotlivé státy k užší obranné spolupráci.

    Dohoda označovaná jako Trvalá strukturovaná spolupráce (Permanent Structured Cooperation, PESCO), by byla nejvýraznějším krokem k evropské vojenské spolupráci za desítky let a v jistém smyslu může promítnout ekonomický a obchodní výkon bloku do silnější armády.

    Mezi Paříží a Berlínem však přetrvávají rozdíly v představách o tom, co by země právně vázané novou dohodou měly přesně dělat, upozorňují diplomati EU.

    Francie si přála, aby vlády jádrové oblasti EU pod PESCO převedly peníze a vojenská aktiva, a aby takto zajistily ochotu intervenovat v zahraničí. Německo usilovalo o rozšíření dohody tak, aby byla inkluzivnější, což podle některých expertů může znamenat, že bude méně efektivní.

    "Tohle musí vést k vyšší úrovni závazku, pokud to má fungovat," prohlásil představitel EU, který PESCO popsal jako "obranný sňatek". "EU už má spoustu fór k diskusi," dodal.

    Dosud se k alianci přidaly Francie, Německo, Itálie, Španělsko a zhruba 16 dalších států. Formálně bude projekt odstartován na prosincovém jednání lídrů EU. Některé další země včetně Dánska, Portugalska, Malty a Irska se ještě k projektu veřejně nepřihlásily.

    Je nicméně jasné, že Británie, která má v úmyslu unii opustit, se projektu nezúčastní. Tato země vojenské integraci EU dlouho oponovala.

    Francouzští diplomaté tvrdí, že aliance má několik oblastí, kde by se vlády měly shodnout na spolupráci a přidělení prostředků, včetně vojenských operací EU, investic a společného získávání vojenských kapacit.

    Návrhy zahrnují vytvoření evropského zdravotnického velitelství a sítě logistických center v Evropě, vytvoření krizového centra a společný výcvik důstojníků.

    Klíčovým cílem je omezit počet zbraňových systémů a předcházet duplicitám, aby došlo k úsporám a zlepšila se interoperabilita.

    Aliance může také zastřešit projekty jako francouzsko-německá iniciativa na vývoj nového bojového letounu a existující dvoustranné dohody, jako mezi Německem a Nizozemím.

    Činnosti zahrnuté pod PESCO budou úzce koordinovány s NATO, aby byla zajištěna transparentnost a duplicita.

    Jednou z oblastí, kde NATO a EU nacházejí společný zájem, je potřeba vojenské zóny pro volný pohyb vojáků a vybavení, zhruba založená na evropské zóně volného pohybu osob.

    Podle plánů se má NATO soustředit na kolektivní obranu, zatímco PESCO by zajišťovalo rychlejší a efektivnější reakce unie na události jako krize vyvolaná virem Ebola v roce 2014.

    Celý článek v angličtině: ZDE

    Čelný labouristický poslanec Chuka Umuna intenzivně bojuje proti brexitu

    13. 11. 2017



    Reportér Nick Robinson: Jestliže byste byl jedním z těch poslanců, jimž by se podařilo přimět Británii, aby změnila svůj názor na brexit, a to by znamenalo, že se nikdy nebudete moci stát šéfem Labouristické strany, přijal byste to jako rozumnou volbu?

    Chuka Ummuna: Kdybych měl možnost zastavit brexit, tomu bych dal přednost před čímkoliv jiným. Protože je to o budoucnosti mé dcery. A myslím, že lidé podceňují, do jak velké míry je tohle velmi emocionální záležitost. A já nebudu předstírat, že na tom nemám osobní zájem. Mám dánského švagra, můj synovec je napůl Dán, mám španělské příbuzné, jsem sám částečně Ir. V naší rodině my jsme celá duha Evropanů, a to je typické pro všechny rodiny v mém volebním okrsku. Nikdy jsem nezažil reakci na nějaký problém takovou, jakou vidím na brexit. Mně lidi doslova brečeli na ramenou. Na školních večírcích, na silnici, když mluvím s lidmi ve svém volebním okrsku. Takže pro mě tohle znamená víc než cokoliv jiného. A říkám si, jestliže nejste připraven v takto důležité věci jasně vystoupit a říct, o čem si myslíte, že je to pravda, i když to schytáte, i když lidé začnou zpochybňovat vaše motivy a vaši stranu, to byste se mohl na všechno vykašlat a odejít z politiky. Protože jestli nemáte určité zásadní přesvědčení, za které jste připraven bojovat bez ohledu na cokoliv, jaký má smysl být politikem? 

    Přečetli jsme:

    Členové romské rady vyzývají občany ČR: Nevolte Miloše Zemana, země potřebuje ve svém čele zcela jiný typ osobnosti

    13. 11. 2017

    Romští členové Rady vlády pro záležitosti romské menšiny dnes zveřejnili prostřednictvím serveru Romea.cz otevřený dopis občanům České republiky, ve kterém je vyzývají, aby nevolili v nadcházejících volbách současného prezidenta Miloše Zemana. Reagují tak na poslední Zemanův útok na Romy, kde uvedl, že 90 procent nepřizpůsobivých občanů jsou právě Romové. "Prezident země si nemůže dovolit veřejná prohlášení tohoto typu bez podložených dat a údajů. Znevažuje tím postavení jedné ze zákonem uznaných národnostních menšin a podporuje negativní postoje občanů," uvádí se v dopise, který server Romea.cz zveřejňuje v plném znění.

    Celý článek: ZDE

    Zákaz kouření v ČR vedl k poklesu infarktů a mrtvic a k zvýšení návštěvnosti hostinců

    12. 11. 2017



    Půl roku platící zákaz kouření v českých restauracích vedl, nepřekvapivě,  podobně jako v jiných zemích světa, k výraznému poklesu počtu infarktů a mrtvic a k zvýšení návštěvnosti hostinců. 

    Lékaři ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze konstatují, že došlo k poklesu infarktů a mrtvic o 10-13 procent zejména u lidí do 60 let, a to především u nekuřáků.

    „V Moravskoslezském kraji, který byl brán jako exemplární příklad toho, že dojde k porušení zákazu kouření ve venkovských restauracích, tak tam stoupla návštěvnost právě v těch stravovacích provozech o 25 %,“ řekla Radiožurnálu náměstkyně ministra zdravotnictví Lenka  Arnoštová.

    Zdroj ZDE

    PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

    Hospodaření OSBL v září 2017

    12. 10. 2017

    V září 2017 přispěli čtenáři finančně na Britské listy celkovou částkou 47 177.96.     Výdaje na provoz Britských listů byly 53 192.50 Kč. 

    Zůstatek byl koncem září 2017 137 981.02 Kč.

    Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

    Potřebujeme měsíčně cca 60 - 70 000 Kč na provoz. STAČILO BY, KDYBY Z 218 000 UNIKÁTNÍCH ČTENÁŘŮ BL ZA KAŽDÝ MĚSÍC JICH PŘISPÍVALO KAŽDÝ MĚSÍC 350 ČÁSTKOU 200 KČ.

    Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

    Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

     

    Hospodaření OSBL za září 2017


    Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.8. 2017 :.............. 143 995.56

    Příjmy:

    Od sponzorů ............................................................. 47 177.96  Kč   

     

     

    Výdaje:
     
    bankovní poplatky...........................................................501.00 Kč
    připojení k internetu: .....................................................1691.50 Kč

    honorář (KD) ...............................................................19 500.00 Kč
    honorář (DV) ...............................................................11 000.00 Kč
    honorář (BK) ...............................................................10 500.00 Kč
    správa a modernizace serveru (MP) ................................10 000.00 Kč 


    Zůstatek k 30.9. 2017: 137 981.02

    Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2016

    2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

    2010 2011 2012 2013 2014 2015  2016