A nerýsuje se žádná možnost jak tento faktický ruský monopol zvrátit. Tak jako se nepodařilo Washingtonu zmařit loni v květnu dohody středoasijských producentů plynu s Ruskem, tak ani nyní nepřinesl žádný výsledek tvrdý tlak USA na Bulharsko a Rumunsko, kde se dnes budují americké vojenské základny, aby s Ruskem v této záležitosti nespolupracovaly. Nátlak však k ničemu nevedl, nejen protože Rusko již uzavřelo řadu předběžných dohod s odběrateli v Evropě, ale zejména z důvodu výhodnosti pro všechny zúčastněné.

Co přinesla Putinova jednání v Bulharsku? Především dohodu o výstavbě plynovodu South Stream o délce 900 kilometrů pod Černým mořem, který má po dokončení přivádět plyn z Ruska do Bulharska a jehož kapacita bude 30 miliard kubických metrů ročně. V Bulharsku se pak plynovod rozdělí, jeho jižní větev půjde do Řecka a jižní Itálie, jeho severní pak přes Rumunsko, Maďarsko, Rakousko do severní Itálie. Tento projekt je připravován ve spolupráci s italským plynovým koncernem ENI. Navíc prezident Putin za své návštěvy v Bulharsku dohodl vytvoření rusko-bulharské společnosti, jež postaví ropovod z přístavu Burgasu v Bulharsku do řeckého Alexandropolisu. Tato ropná linka tak obejde úžiny v Bosporu a v Dardanelách, jež jsou přeplněny tankery a jinými loďmi, což zpomaluje dopravu a vede často k tureckým zásahům.

Putinovy dohody v Bulharsku však již byly jen poslední částí ruského plánu na upevnění jejich již nyní dominantního postavení dodavatele energie Evropě. Klíčovým krokem se ovšem stala úspěšná jednání loni v květnu s Turkmenistánem, Kazachstánem a Uzbekistánem o výstavně dalšího plynovodu do Novorosijska na Černém moři, který umožní zvýšit dosavadní kapacitu 60 miliard kubických metrů ročně na 80 - 90 miliard kubických metrů v roce 2010.

Nepochybně velmi zajímavou je také skutečnost, že v pátek 25. ledna jsou na oficiální návštěvě Ruska představitelé Republiky Srbsko prezident Boris Tadić a premiér Vojislav Koštunica, aby zejména podepsali mezivládní dohodu o spolupráci v plynárenském a ropném sektoru. To jistě umožní ruskou účast na privatizaci sektoru v Srbsku, Gazprom má například zájem o Naftové podniky Srbska (NIS), ale také srbské zapojení do projektu South Stream. Srbští představitelé mají na takové spolupráci zájem a jistě nejen proto, že Gazprom je podle nich globálním hráčem na energetickém trhu, ale také ze širších politických souvislostí spojených se situací na Balkánu.

Mimo to se Putin dohodl s Kazachstánem o dodávkách ropy do Novorosijska. která se bude odtud dopravovat tankery do Burgasu v Bulharsku pro plánovaný ropovod do Alexanderpoulisu v Řecku. Plynovod South Stream spolu s výstavbou plynovodu pod Baltským mořem Nord Stream nejenom umožní Rusku zvyšovat dodávky do Evropy, ale zbavuje ho také obavy, že by provoz na pozemních plynovodech přes Ukrajinu a Polsko mohl být narušován zásahy státu, přes který je položen. Zkušenosti zejména s Ukrajinou, která v posledních letech neoprávněně odčerpávala plyn směřující do Evropy, což vyvolalo jeho známý nedostatek, je dostatečně varující.

Celkově tento vývoj podstatně narušil plány USA a některých evropských zemí, které doufaly, že s pomocí plánovaného plynovodu Nabucco, který obejde ruské území, se podaří dopravovat středoasijský zemní plyn do západní Evropy a tím eliminovat dosavadní ruskou dominanci. Jak již připustili američtí i západoevropští odborníci, i kdyby se nakonec plynovod Nabucco postavil, je otázka - vzhledem k uzavřeným smlouvám středoasijských produkčních zemí zejména s ruským Gazpromem - zda by pro něj bylo dost plynu.

Obdobně nereálný se navíc ukazuje i projekt ropovodu Oděsa - Brody - Gdaňsk, kterým se snažilo zejména Polsko a Ukrajina obejít Rusko a vytvořit vlastní postavení v dodávkách ropy pro Evropu. Předpokládaní středoasijští partneři rychle pochopili situaci a po podpisu dohod o dodávkách ropy nejen Rusku, ale např. také do Číny se vše stalo jen politickou hrou a myšlenka polských politiků, že řeknou ruským dodavatelům "děkujeme, nechceme" vzala za své. Stejně jako další trucpodnik navrhovaný zejména Gruzií, aby zamýšlený ropovod kopíroval také nový plynovod.

Je třeba si připustit, že ve veliké mocenské hře o plyn a ropu ze Střední Asie je zjevně úspěšnější Rusko. A tak pro nejbližší dobu je nereálné očekávat, že by se ruská dominance v dodávkách plynu a ropy do Evropy změnila, jediným realistickým a rozumným řešením je proto spolupráce s Ruskem, kterou již zahájily některé velké energetické koncerny v Německu a v Itálii. Dlužno k tomu dodat, že spolupráce založená na vzájemném respektu, nezatěžovaná politickými hrami a nakonec výhodná pro obě strany.

Autor je politickým analytikem společnosti Publica