Zastánci (z humanistického pohledu) srovnatelně pesimistických scénářů v americké Peak Oil komunitě vyvíjejí značné úsilí na záchranu zbytků civilizace po konflagranci, ve kterou pevně věří. Studují využití nouzových zdrojů energie, učí se kompostovat, šíří dovednosti potřebné k výrobě mechanických kalkulátorů, oprašují prastaré umění mnemotechniky, zakládají svépomocná pojišťovací bratrstva, volají po renesanci drobných, elementárním potřebám sloužících řemesel atp. Můžeme si o takových věcech myslet své, nicméně faktem je, že tito skutečníultrapesimisté tváří v tvář očekávanému zániku kultury a civilizace stále zkoušejí něco tvořit, přinejmenším v regionálním měřítku. Ještě jim záleží na lidské budoucnosti, byť ne "podle předpisů" -- abstraktního pravidla univerzalizace a dalších hořkých plodů novověkého špatného svědomí. Naproti tomu Lovelock, specifickým způsobem variující první verzi metanarativu, jí podsunul vlastní nemilosrdný panentheismus. Za dvacet let prý osud vystupující pod nickem Gaia chystá lidem tertulliánovská muka za dědičné konzumní hříchy. A nedá se s tím dělat nic. Absolutně nic.

Ještě v devadesátých letech přitom Lovelock hovořil o možném řešení ekologické krize, napadal zelené hnutí za údajně zbytečnou radikalitu a vědecké kolegy kvůli "démonologii" skrývanou prý za zájmem o "podivné atraktory" v matematické teorii katastrof. Zdánlivě vypadal umírněně. Když však na svém pozemku stavěl most přes řeku Carey, vzbudil ostrý nesouhlas redaktora Stuarta Brada a básníka Garyho Snydera podivným prohlášením, že řetězová pila je ďábelštějším vynálezem než vodíková puma. Sám k tomu později poznamenal: "Nezáleží na tom, co děláte, ale jak to děláte: čím výkonnější je nástroj, tím větším uměním je jeho správné použití". Pokud je mi známo, nepokusil se Lovelock zatím nikdy specifikovat, jak si vlastně představuje umění "správného použití" vodíkové pumy... Možná by to ale už zkusit mohl. V roce 2008 reportérce říká, že uskutečnitelné řešení ekologické krize by bylo muselo začít někdy v roce 1967 a většina lidstva nemá nejmenší naději na přežití. Co si tedy vlastně myslel, když v devadesátých letech vedl své optimistické, uklidňující tažení proti ?zelenému hnutí? Čím vysvětlit tento rozpor? Nenarážíme nakonec jen na věčnou potřebu hlasatele kultu udělat z oveček bezmocné zoufalé hříšníky, zcela odkázané na jeho služby?

Lovelockův příběh o Gaii před nás původně předstupuje ve vědeckém kabátě a opírá se o autoritu úspěšných prognóz. Ale co si počít s "vědeckostí" obrazu muk pekelných hubících jaksi mimochodem většinu lidstva, obrazu doprovázeného iluzí zvladatelnosti jaderné technologie v podmínkách naprostého civilizačního rozvratu? "Okultisté se opravdu cítí přitahováni dětsky monstrózními vědeckými fantaziemi. Konfúze mezi vlastními emanacemi a uranovými izotopy je koneckonců jasná," napsal před více jak šedesáti lety Adorno. Nevěděl tehdy přirozeně nic o deklarovaném Lovelockově záměru umístit v Coombe Millu, který kdysi rodina proměnila v útočiště druhů ohrožených agrobyznysem, sklad jaderného odpadu. ("Jaderné záření, jehož se lidé tak obávají, je z hlediska Gaii nepodstatná drobnost.")

Lovelockova vyrovnanost tváří v tvář příšerným událostem, jejichž příchod ohlašuje, se zřejmě opírá o pocit moci plynoucí z instinktu přežívání, jehož projevy ostatně můžeme nalézt i v publikovaném rozhovoru. Měli bychom to tedy konečně říci otevřeně: Lovelock si vlastně mne ruce v očekávání naší smrti, kterou vnímá jako nastolení spravedlnosti a současně jako divadlo, k němuž coby divák v prominentní gaianské lóži nemá vztah účastníka. On je přeci spravedlivý stojící pod ochranou božstva. On, gaian, se přece svým kritikům -- údajně následníkům indoevropských nájezdníků -- mstí pouze tím, že jim dokáže vyvolenost přežitím. (Pokud měl Freud v Časových poznámkách o válce a smrti pravdu, Lovelock vůbec nevěří ve svou vlastní smrtelnost!) Ať tedy obyvatelé měst sedí u svých televizí a třesou se strachy! Než dojde na rozsudek vyšší moci, "v útulném, pohodlném pekle městského života" není možno dělat nic víc, než čekat. Vše je přece předem rozhodnuto, a správně. Nebrali jste vážně Lovelockovy "planetologické" výhrady vůči předmanželskému sexu? Dovolili jste si nevěřit v Gaiu, stejně jako nevěříte v Boha? Rušili jste L. při svatém ukájení polymorfní perverze? Pryč s vámi - a dobře vám tak!

Když se doktor Braben Lovelocka zeptal, proč se zastavil u Země, proč tedy nepovažuje za živoucí bytost třeba celou Sluneční soustavu nebo dokonce vesmír, dostalo se mu odpovědi, že pojem "Gaia" umožňuje kromě intelektuálního názoru též smyslovou zkušenost. To však za normálních okolností vůbec není pravda. Při zpracování smyslových zkušeností vyčleňujeme proti pozadí tento les, tento strom, toto zvíře, tamtu skálu -- a to dosti svévolně, zpravidla však pod silným vlivem ontologie skryté v jazyce. Zkušenost, kterou Lovelock bez rozpaků spojuje s Gaiou, tedy může stejně dobře odkazovat na představu konkrétního předmětu vymezeného vůči pozadí, ale zrovna tak dle libosti i na fantasma typu živoucí vesmír atd. - v zásadě však bude spojení mezi označujícím a označovaným vždy pouze metaforou. Ležím-li v mateřídoušce a nade mnou zpívá skřivan, mohu mít třeba i "kosmické" zážitky -- zvlášť, pokud by mi bylo nějakých osmnáct dvacet -- ale co k tomu proboha přidá obludné Lovelockovo fantasma?

"Směřování k okultismu je symptomem regrese vědomí. To ztratilo sílu myslet nepodmíněné a vydržet podmíněné. Místo toho, aby obojí, v jejich jednotě a rozdílnosti, definovalo pojmovou prací, nerozlišeně je směšuje. Nepodmíněné se stává faktem, podmíněné bezprostředně danou podstatou. Monotheismus se rozkládá v druhou mytologii," napsal kdysi Adorno v Tezích proti okultismu. V centru Lovelockovy mytologie stojí Gaia a kdesi daleko za ní se krčí "s Gaiou rozvedený" Jahve, který prakticky nemá význam. Mužský princip, tradičně chápaný jako princip aktivity a pohybu, je v této mytologii takřka eliminován.

Jaké nároky vůči budoucnosti asi vznáší člověk, který podle vlastního přiznání hledá hlavně klidný život a rozeznává dokonce i "dobrodružně naladěná jehňata" (Gaia, živoucí planeta, s. 203)? Je jeho cílem ona vize ctnostných filozofek s elektronickými mozky, jež své vegetativně fungující protějšky schopné pouze reprodukčních funkcí nechaly zakořenit mezi modrými stromy? Takhle že by vypadala předzjednaná harmonie? Řekl bych, že Lovelock ve skutečnosti ženy zná ještě mnohem hůř než to své zatrolené fantasma...

Závěrem

S hrubou analýzou jsme u konce; zbývá otázka, jaký finální postoj k Lovelockovi zaujmout, abychom se sním příště již nemuseli tak párat. Už jsme mu věnovali příliš mnoho mozkové energie na to, že -- kromě několika metodologických přístupů z dob, kdy ještě více bádal než prorokoval -- nemůže nic hodnotného přinést. Jde-li o takovou monstrozitu jako destruktivní kult založený na touze po návratu do dělohy, na místě je každopádně obezřetnost -- abychom podprahové působení Lovelockových černých proroctví bezpečně zneškodnili.

Augustinus ve 4. století rozdělil vášně do čtyř kategorií. "Ale když souhlasíme, toužíce po tom, co chceme, jmenuje se to žádost, a když souhlasíme, užívajíce toho, co chceme, je to radost. Podobně když nesouhlasíme s tím, co nechceme, aby se přihodilo, je taková vůle strachem; když pak nesouhlasíme s tím, co se nám proti naší vůli stalo, je taková vůle zármutkem" (O Boží obci, sv. II., kniha XIV., odd. 6). Podobný výčet najdeme i u Descarta a Schopenhauera - ale zcela původně jde o výpůjčku od stoiků...

Nuže: Máme podle tohoto katalogu zlovolnému starci, který chce, abychom byli vyhubeni jako hmyz, dopřát potěšení nad tím, že nám strachem a zármutkem zkazil trávení? Ale kdeže. Mlžné strašidlo Lovelock má nárok pouze na krátký, intenzivní hněv následovaný rychle vybitým hnusem -- to když si uvědomíme jeho uspokojení z přežívání, do nějž symbolicky svádí resentiment.

Budiž pozdraveno, médium Gaii věčně žijící, dýchající! Kéž Tě hexenšus a hemoroidy berou ještě dalších třicet let!