Po dobu patnácti let před 11. zářím 2001 prováděl Travis průzkum na zdánlivě okrajové téma: zda sražené páry z tryskových motorů, vytvářející na obloze za letadlem "čáry" výrazněji ovlivňují podnebí.

Po útoku z 11. září byly všechny lety amerických letadel zrušeny. Žádná letadla nelétala a Travis konečně měl možnost zjistit, jak to je: "Byla to výjimečná příležitost provést výzkum, která se už asi nikdy nebude opakovat."

Travis se domníval, že to, že žádná letadla nelétají, vyvolá malou, avšak zaznamenatelnou podnebnou změnu. Avšak to, co zaznamenal, bylo okamžité a dramatické. Zjistil, že během oněch pouhých tří dnů, co nelétala americká letadla, se rozsah teplotních změn ve Spojených státech změnil o celý jeden stupeň Celsia. Z klimatologického hlediska je to obrovská změna.

Podnebí se změnilo o jeden stupeň Celsia za pouhé tři dny. Nikdo dosud nikdy nezaznamenal tak velkou podnebnou změnu za tak krátkou dobu. Byla to úplně nová změna. Vědci ji nazývají "globální stmívání".

Před dvěma lety o jevu "globálního stmívání" většina vědců vůbec nevěděla. Nyní jsou vědci přesvědčeni, že to může znamenat, že všechny předpovědi o budoucnosti podnebí na naší planetě mohou být chybné.

Stopa, která měla vést k objevu globálního stmívání, začala před čtyřiceti lety v Israeli, s prací mladého židovského přistěhovalce jménem Gerry Stanhill.

Stanhill byl profesí biolog a dostal zaměstnání, v jehož rámci měl konstruovat zavodňovací projekty. Jeho úkolem bylo měřit, jak silně slunce svítí nad Izraelem.

Pro tuto práci bylo důležité měřit sluneční záření. To totiž v podstatě určuje, kolik vody potřebují plodiny na polích.

Gerry shromažďoval informace ze sítě měřičů slunečního svitu po dobu jednoho roku. Výsledky byly podle očekávání a na jejich základě byl vybudován v Izraeli národní zavodňovací systém.

O dvacet let později, v osmdesátých letech, se Gerry rozhodl zopakovat svá měření. Chtěl zjistit, zda jsou ještě platná. To, co zjistil, ho nesmírně překvapilo.

"Byl jsem překvapen, když jsem zjistil, že došlo k velmi vážnému poklesu slunečního svitu v Izraeli. Od prvních měření v padesátých letech došlo o pokles slunečního záření o celých 22 procent."

Dvaadvacetiprocentní pokles sluneční energie byl obrovský. Pokud by to bylo pravda, v Izraeli by mělo být zima. Něco muselo být nesprávně. A proto, když Gerry své výsledky publikoval, byly ignorovány. Publikace těchto výsledků neměla na vědeckou komunitu skoro žádný vliv.

Avšak nebyl jediným vědcem, který si povšiml, že klesá sluneční záření. V Německu totéž zaznamenala nad bavorskými Alpami mladá absolventka studia klimatologie Beate Liepert.

A co ostatní svět? Nezávisle na sobě začali Liepert a Stanhill začali prohledávat publikace, vědecké časopisy a meteorologické záznamy z celého světa. A oba na sobě nezávisle zjistili pozoruhodné skutečnosti.

Od padesátých let do začátku devadesátých let pokleslo množství sluneční energie, která dorazí na povrch Zeměkoule. V Antarktidě o 9 procent. V USA o 10 procent. O téměř 30 procent v Rusku. A o 16 procent v určitých částech Velké Británie.

Byl to skutečně globální jev. A Gerry ho pojmenoval globální stmívání.

Avšak ostatní vědci stále nevěřili.

Pro tuto skepsi existovaly dobré důvody. Méně energie ze Slunce by mělo znamenat, že Zeměkoule chladne. Jenže vědci věděli, že se Zeměkoule otepluje, protože kysličník uhličitý a další "skleníkové" plyny, které vypouštíme, udržují v atmosféře stále více tepla a způsobují globální oteplování.

Liepertová: "Mí přátelé mi říkali: Panebože, ty jsi opravdu extremista. Protiřečíš globálnímu oteplování. Víš, kolik miliard dolarů se vydává na výzkum globálního oteplování a ty a ten stařec v Izraeli jim protiřečíte?"

Takže práce Liepertové a Stanhilla byla odmítána.

Avšak globální stmívání nebylo jediným jevem, který, jak se zdálo, byl neslučitelný s globálním oteplováním.

V Austrálii další dva biologové, Michael Roderick a Graham Farquar, byli překvapeni dalším paradoxním výsledkem: tím, že celosvětově klesá množství odpařované vody na volném prostranství.

Každý den, po celém světě lidé ráno kontrolují, kolik vody se odpařilo z otevřené nádoby a kolik vody musejí dolít, aby ji doplnili na stejnou úroveň, jaká byla 24 hodin předtím.

Na některých místech této planety provádějí zemědělští vědci tento denní úkol už déle než sto let. A právě dlouhodobá měření odpařování vody na volném prostranství jsou velmi cenná.

V devadesátých letech si vědci povšimli něčeho velmi podivného. Množství odpařované vody začalo klesat.

Vznikl zdánlivý paradox, protože množství odpařované vody klesalo, přestože globální teplota rostla.

Byla to záhada. Většina vědců se domnívala, že zvyšování teploty na Zemi by mělo vést k zvyšování množství odpařované vody. Avšak Roderick a Farquar výpočty zjistili, že teplota není nejdůležitějším faktorem při odpařování vody.

Nejdůležitější je sluneční záření, vlhkost vzduchu a vítr. Ale úpln nejvýznamnější je sluneční záření.

Zjistili, že k odpařování vody vede to, že energie fotonů naráží na povrch vody. Odpařování vodních molekul způsobuje sluneční záření. Takže i oni dospěli k pozoruhodnému závěru:

Jestliže se voda méně odpařuje, možná klesá intenzita slunečního záření.

Byl pokles odpařování vody důkazem globálního stmívání?

Byli přesvědčeni, že někde ve vědeckých časopisech naleznou data, jejichž prostřednictvím se jim oba jevy podaří spojit.

A pak jednoho dne, čistou náhodou to jeden z australských vědců našel. V časopise Nature vyšel článek "Odpařování vody ztrácí energii". V článku se uvádělo, že poklesla míra odpařování vody v Rusku, v USA i ve východní Evropě. Pravilo se tam, že se z odpařovací nádoby odpařilo za posledních třicet let v průměru asi o 100 mm méně vody.

Michael Roderick věděl, kolik slunečního záření je zapotřebí k odpaření jednoho milimetru vody. Tak obojí údaje dal dohromady: pokles odpařování vody i pokles slunečního záření.

"100 mm vody znamená 250 megajoulů. A to skutečně Rusové změřili jako pokles slunečního záření za posledních třicet let."

V Evropě a v USA to bylo stejné. Pokles odpařování vody přesně odpovídal poklesu slunečního záření, o němž psali Beatta Liebert a Gerry Stanhill.

Dva druhy naprosto odlišného pozorování dospěly k témuž závěru. Už nemohlo být pochyb, že ke globálnímu stmívání skutečně dochází.

Avšak co to způsobovalo?

Vědci věděli, že se Sluncem samotným se nic neděje. Viník musel být na planetě Zemi. A jak hledali příčiny, učinili další znepokojující objev.

Globální stmívání zabíjí. Zřejmě způsobilo největší podnebnou katastrofu nedávné doby. Nese vinu za obrovský hladomor v Africe.

Maledivy. Národ tisíce ostrůvků uprostřed Indického oceánu, nedávno postižený asijskou tsunami. Právě tady Veerabhadran Ramanthan, čelný světový odborník na klimatologii, začínal objevovat tajemství toho, co způsobuje globální stmívání.

Nejprve si povšiml, už v polovině devadesátých let, že slábne sluneční záření nad velkou částí Tichého oceánu: "My jsme tehdy nevěděli, že jde o součást daleko většího globálního problému, ale věděl jsem, že musíme zjistit, co se děje."

Ramanthan věděl, že velký pokles slunečního záření musí mít něco společného se změnami v zemské atmosféře. Zjevným podezřelým bylo znečištění ovzduší. Spalování paliva nevytváří jen "skleníkové" plyny, které způsobují globální oteplování, ale také viditelné znečištění ovzduší, miniaturní částečky sazí a dalších znečištěnin, které se pohybují vzduchem. Z toho vzniká opar, který zahaluje naše města.

Maledivy bylo příhodným místem ke zjištění zda, toto znečištění ovzduší způsobuje globální stmívání.

Maledivy se zdají být čisté, ale po většinu roku jsou severní maledivské ostrovy uprostřed proudu špinavého vzduchu plynoucího z Indie. Jen jižní výběžek souostroví má čisté ovzduší, přicházející až z Antarktidy. Takže srovnáním ovzduší na severu Malediv a na jihu tohoto souostroví mohl Ramanthan s kolegy zjistit, zda znečištění atmosféry nějak ovlivňuje intenzitu slunečního záření, dopadajícího na Zemi. Projekt trval celou řadu let a stál 25 milionů dolarů. Přinesl však výsledky. Ukázalo se, že znečištěný proud vzduchu, tři kilometry silný, oslaboval sluneční záření, dosahující k hladině moře, o více než 10 procent.

Znamenalo to, že znečištění ovzduší miniaturními částicemi má daleko větší vliv na oslabování slunečního záření, že si vědci uvědomovali. Do té doby se vědci domnívali, že lidská činnost může nanejvýš vést k oslabení slunečního záření maximálně tak o půl až jedno procento. Ukázalo se, že je to desetkrát více.

Z projektu vyplynulo, že částečky znečištění samy blokují určitou míru slunce, ale daleko důležitější je, co způsobují mrakům. Proměňují je v obří zrcadla.

Mraky se skládají z kapiček vody. Ty vznikají, když dochází ke kondenzaci vodních par v atmosféře na povrchu přirozeně se vyskytujících částeček ve vzduchu - pylů nebo mořské soli. Kapky se zvětšují, a když jsou dost těžké, padají jako déšť.

Ramanthan zjistil, že znečištěný vzduch obsahuje desetkrát více částeček než čistý vzduch. Jsou to částice popílku, sazí a kysličníku siřičitého.

Ve znečištěném ovzduší vznikalo na částečkách znečištění desetkrát více vodních kapek. Takže znečištěné mraky obsahují daleko větší množství kapek, daleko menších než za normální situace. Velké množství malých kapek odráží více světla než menší množství velkých kapek. Takže znečištěné mraky odrážejí více světla zpět do vesmíru, a tak dochází ke globálnímu stmívání.

Studiem satelitních fotografií Ramanathan zjistil, že se totéž děje po celém světě. Nad Indií, nad Čínou, až do Tichého oceánu, nad západní Evropou, až do Afriky, nad Británií. Ale teprve když vědci začali zkoumat důsledky globálního stmívání, zjistili nejvíce znepokojující skutečnost.

Tato více "zrcadlová" oblaka byla schopna pozměnit vzorce deště po celém světě, a to s tragickými následky.

Hladomor v Etiopii v roce 1984 šokoval svět. Částečně ho způsobilo desetileté sucho po celé subsaharské Africe, v regionu známém jako Sahel.

Po celou řadu let nedošlo k letním monzunovým dešťům. Ukázalo se, že to způsobilo globální stmívání.

Po většinu roku je v Sahelu absolutní sucho. Ale každé léto zahřejí sluneční paprsky oceány severně od rovníku. To vede k tomu, že se dešťový pás, který se tvoří kolem rovníku, přesune na sever od rovníku. Tak přicházejí do Sahelu monzunové deště.

Avšak po dobu dvaceti let, v sedmdesátých a v osmdesátých letech, se tropický dešťový pás severně od rovníku v létě nepřesunoval. K africkým monzunovým dešťům nedocházelo.

Pro klimatology jako Leon Rotstayn bylo zmizení dešťů dlouho záhadou. Viděli, že znečištění ovzduší z Evropy a severní Ameriky se šíří přes Atlantik, ale z klimatologických modelů vyplývalo, že by to mělo mít jen mizivý vliv na monzunové deště. Pak však Rotstayn na svůj model aplikoval zjištění z Malediv. Potvrdilo mu to, že znečištěné mraky odrážejí i v této oblasti více slunečního světla zpět do vesmíru. To vede k ochlazování moří a pás tropických dešťů se nepřesunul na sever. "Je pravděpodobné, že sucha v Africe v sedmdesátých a v osmdesátých letech byla vyvolána znečišťováním ovzduší, šířícím se z Evropy a ze Severní Ameriky," konstatuje Rotstayn. Je-li to pravda, znečištění, které pochází z našich výfukových plynů a elektráren přispělo k úmrtí jednoho milionu lidí v Africe a postihlo dalších padesát milionů.

Není vyloučeno, že je to teprve první ukázka toho, jak globální stmívání může narušit světový systém počasí. Kdyby došlo k zmizení monzunových dešťů v Asii, postihlo by to existenci 3,6 miliardy lidí.

Podle Ramanathana neexistuje žádná volba - je třeba výrazně omezit, ne-li úplně zastavit znečišťování vzduchu.

Naštěstí odstranění znečišťování vzduchu by nemuselo být příliš obtížné. Stačilo by spalovat palivo čistším způsobem. V Evropě se s tím už začalo. Elektrárny byly vybaveny filtry, automobily katalyzátory, i když neredukují množství skleníkových plynů vypouštěných do ovzduší. V důsledku toho už klesá viditelné znečištění vzduchu.

To by mělo být pro Sahel dobrou zprávou a v posledních letech tam nejsou sucha tak špatná.

Avšak celá věc má děsivý háček. Přestože nás globální stmívání ohrožuje, zároveň nás chránilo před ještě větší hrozbou. Odstraníme-li globální stmívání, budeme čelit větší hrozbě.

Byl to David Travis, který poprvé uviděl známky toho, jak by svět mohl vypadat bez globálního stmívání. Došlo k tomu v oněch chaotických dnech po tragedii z 11. září 2001.

Travis studoval patnáct let výpary, které za sebou nechávají tryskové motory letadel. I když se každý pruh výparů za letadlem zdá malý, když se všechny z nich rozšíří do stran, dokáží zakrýt celou oblohu.

Travis dokázal zjistit přesně, jak velký vliv na snižování slunečního záření tyto pruhy výparů mají teprve tehdy, když po 11. září byly v Americe zrušeny všechny lety.

Travis shromáždil záznamy o teplotě z 5000 meteorologických stanic po celých USA. Nezkoumal absolutní teploty, ty se každodenně silně mění. Namísto toho analyzoval to, co se normálně mění jen velmi pomalu: rozsah teploty. Rozdíl mezi nejvyšší teplotou za dne a nejnižší v noci.

Zjistil, že za tři dny po 11. září, kdy nelétala letadla, stoupl rozsah teploty o více než 1 stupeň Celsia.

Byla to největší teplotní změna za posledních třicet let.

Jestliže se teplota zvýší tak rychle za tak krátkou dobu, odstraníme-li jen jeden zdroj znečištění ovzduší, z toho by vyplývalo, že celkový dopad globálního stmívání na teplotu světa by mohl být obrovský. Kdyby přestala tehdy létat letadla po celém světě, možná by došlo k obrovskému zvýšení globálního oteplování.

A to je skutečně varovným nebezpečím. Odstraníme-li problém globálního stmívání, teplota na světě zřejmě podstatně stoupne.

A to není jen teorie. Je pravděpodobné, že se to děje už teď. V západní Evropě začala opatření proti znečištění ovzduší už mít efekt. Viditelným způsobem pokleslo znečištění ovzduší a dokonce došlo za posledních několik let k mírnému poklesu globálního stmívání. Avšak zároveň po několika desetiletích, kdy se teplota udržovala na stejné úrovni, začala teplota v Evropa podstatně růst. Vyvrcholilo to v krutém létě roku 2003. Lesní požáry vážně poškodily Portugalsko. V Alpách začaly tát ledovce. Ve Francii umírali lidé po tisících. Je to trest za odstraňování globálního stmívání bez odstranění příčin globálního oteplování?

Toto je jádro problému. Zatímco skleníkový efekt zahřívá planetu Zemi, zdá se, že globální stmívání ji ochlazovalo. Takže oteplování, způsobované kysličníkem uhličitým, bylo před námi skryto v důsledku ochlazování znečištěním ovzduší. Ale tato situace se nyní začíná měnit.

Dojde k tomu, že ochlazovací znečištění klesá a oteplující znečištění stoupá. To znamená, že dojde k zrychlenému oteplování.

A to není všechno. Klimatologové jako Peter Cox začínají být znepokojeni, že globální stmívání je vedlo k tomu, že podcenili skutečnou sílu globálního oteplování. Obávají se, že Země je možná daleko zranitelnější skleníkovými plyny, než se dosud domnívali.

Modely, kteří vědci používají pro předpověď podnebných změn, předpovídají maximální oteplení ve výši pěti stupňů do konce století.

Cox a jeho kolegové se nyní obávají, že jsou tyto modely nesprávné.

Teplota by mohla stoupnout dvakrát tak rychle, než si původně mysleli. K nevratným změnám by mohlo dojít už do pětadvaceti let.

Cox: "Jestliže nic nezačneme dělat tak do roku 2030, vznikne zřejmě oteplení o více než 2 stupně a do znamená, že by se začal rozpouštět grónský ledovec. Jakmile to začne, už se to nedá zastavit. Bude tát dlouho, ale mořská hladina nakonec stoupne o 7 až 8 metrů. Mnoho světových měst by bylo ohroženo. S každým dalším desetiletím by vzrostlo riziko katastrofálních záplav.

A jestliže lidstvo zůstane v nečinnosti, tím to neskončí. Protože po Grónsku začnou uvadat horkem světové tropické pralesy, zejména v amazonské oblasti. Je pravděpodobné, že by v horku shořely. Očekává se, že se tato oblast promění v savanu a pokud dojde k opravdovému vysušení této oblasti, až v poušť.

Lesní požáry by uvolnily obrovské množství kysličníku uhličitého do atmosféry. Tím by se dále zintenzívnilo globální oteplování.

Cox vypočítal, že do konce století by svět mohl být o 10 stupňů teplejší. Bylo by to nejrychlejší oteplení v historii této planety. Pokud by k tomu došlo, vlhký a zelení klima Británie by se do sta let proměnilo v severoafrické klima. Většina evropských rostlin by v severoafrickém klimatu nepřežila. S úhynem vegetace by začala být velkým problémem půdní eroze. Anglie by se stala zemí extrémů. V zimě by docházelo k zátopám a v létě k prašným bouřím.

A jinde by to bylo daleko horší. Dnešní horké země by se staly neobyvatelnými.

Na dalekém severu by oteplení o deset stupňů zřejmě stačilo k uvolnění obrovských rezerv přírodního metanu, většího než veškerá ropná a uhelná ložiska na této planetě.

Vzniklo by nebezpečí destabilizace hydrátů metanu na dně moří, kde je uloženo ve zmrzlé formě obrovské množství metanu. Deset tisíc miliard tun metanu.

V této době už by nebylo možné globální oteplování nijak zastavit. Teplota planety Země by se lidem úplně vymkla z rukou. Vznikly by teploty, které země nezažila za čtyři miliardy let.

Není to předpověď. Je to varování. K tomuto skutečně dojde, pokud odstraníme znečištění ovzduší, aniž bychom zasáhli proti skleníkovým plynům.

Kdybychom však dále znečišťovali ovzduší, začalo by to postihovat lidské zdraví a ovlivnilo by to vzorce počasí na této planetě. Jen znečišťováním ovzduší se skleníkový efekt nedá zastavit.

Je nutno naléhavě zasáhnout proti globálnímu oteplování i proti globálnímu stmívání, proti spalování uhlí, ropy a plynu. Bude nutno učinit velmi obtížná rozhodnutí ohledně toho, jak žijeme a jak vyrábíme elektřinu.

Hovoří se o tom už dvacet let. Zatím se prakticky nepodniklo skoro nic.

Objev globálního stmívání naznačuje, že nám rychle dochází čas, uzavřel pořad.